Třebíčský půlmaraton aneb boj se sebou sama
Na Třebíčský půlmaraton jsem se přihlásil už někdy před koncem roku.
Volná čísla ubývala rychle a já přeci nebudu chybět na závodě u nás doma! To přeci nejde!
A taky jsem měl takovou najivní představu o tom, že svědomí zavelý a já začnu zase pořádně běhat. Alespoň obden a ne jednou do týdne, jak to poslední dobou je. Že příjde kýžený restart.
Jo ... houby.
Většinou jsem zůstal doma u rozečtené knihy, u večeře nebo u rozestlané postele. Za město jsem vyběhl většinou o víkendu a to svým typickým tempem, při kterém šmíruju veverky a fotím první příznaky Jara.
Čtrnáct dní před termínem jsem začal sýčkovat a vymýšlet zlomené ruce a nohy. Vzdát to nemůžu, protože jsem domluvený s NÍ a s NÍM, že poběžíme spolu a že si to užijeme.
Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všem bylo jasný, že se tam chystáme honit jako blbci, abysme tomu druhýmu natrhli triko.
Týden před závodem jsem se donutil k jednomu delšímu výběhu a myslel jsem, že umřu.
Dopr....
Takže to by bylo z návodu "Jak se nepřipravovat na půlmaraton" asi tak vše :-) Splněno do posledního puntíku.
A je tu ráno před startem a já jsem obdivuhodně klidný. Vlastně se moc těším, smiřuju se s natrženým trikem a jen si říkám: "Hlavně to doběhni.".
Manželka mi mezi dveřmi povzbudivě řekne, že pokud za NÍM doběhnu o velký kus, tak jsem břídil a že JI stejně nemám šanci dohnat (no, nemám). A že jsem měkota, která se numí pořádně kousnout a zabrat (ví jak na mě, holka).
Pln emocí a se soundtrackem z Rockyho v mysli jsem nasedl na koloběžku a vypravil se na druhý konec města, na místo závodu. Jízdu na koloběžce beru jako rozcvičení před během a tak jsem asi jediný, kdo si tam pak opřený o zeď čte knihu místo toho, aby cvičil běžeckou abecedu a plýtval svými silami :-)
Je krásně, sluníčko pere jak divé, všude jsou hezcí lidé v přiléhavých trikotech, úsměvy, dobrá nálada, prostě super.
Občas s někým pokecám, nikdo nemá natrénováno, každý má za cíl to jen doběhnout ... jasně, to vám tak žeru ... to JÁ jsem jediný, kdo tu nemá natrénováno .-)
START.
Ti moji dva vyrazili jak splašení, jako bysme neměli běžet 21 km, ale jen támhle za roh.
"Pomalu, jen pomalu" říkám si, ale tak nějak si je pořád držím u těla.
Když na prvním kilometru doháním nejlepší holku z okresu, dochází mi, že takhle to nepůjde a zařadím se do hloučku, který kopíruje každý její pohyb a využívá její zkušenosti. TI dva pádí dál.
První táhlý kopec s hloučkem držím tempo, srovnávám dech, běží se mi parádně a jsem nadšený.
Cccc ... a já se bál, že když se čtvrt roku nepřipravuju, tak to nebudu umět, vždyť je to jen 21 km! Brnkačka.
O asi dva kilometry dál jsem tu nejlepší holku ztratil. Něco do ní vjelo a utekla :-( I se svým hloučkem.
Ale předběhl jsem JEHO! Ha! Super! Úplně se vznáším.
Na otočce, na druhým krpálu, kde mám možnost sledovat běžce za sebou, ho nikde nevidím.
Jupí! Odpadl ... tak ještě zbývá ona!
Jsme v půlce a za chvíli se napojíme na stejnou trasu a poběžíme to ještě jednou. V hlavě se mi objevují ty náročné úseky a bere mi to náladu.
Já už nechci! Proč to vlastně dělám?!
Najednou mě začne předbíhat spousta lidí. Tu dva, tu tři, najednou skupinka asi pěti ladně sprintujících borců.
Co je?!
Běžím pořád stejným tempem a všichni najednou zrychlujou? Strašně mě to sebralo, nejraději bych lehl na mez, poplakal si a čuměl na mraky. Jenže mraky žádný nejsou, jen pražící Slunce.
Trhněte si ... mám ještě půlku před sebou, už nemůžu, já se tu s vámi prostě honit nebudu!
A pak většina zahne k cíli a mně dojde, že jsou to desítkáři a finišují před koncem.
To je nápad, pouštět rychlíky na krátkou vzdálenost do stejného závodu :-(
Ale psychicky jsem z toho předbíhání tak na dně, že ten kopec, kde jsem se v prvním kole tak statečně držel nejlepší holky v okrese, málem nevyběhnu.
Těším se nahoru a hlavně na seběh dolů. Při něm si musím odpočinout, využít toho, že to poběží samo.
"Vzum" ... to kolem prosvištěl ON.
Co? Cože? Ale ON měl být přeci odpadlík. Mrtvola! Ten, kdo je DALEKO za mnou!
Už je přede mnou a vzdaluje se a vzdaluje se a ... už ho nevidím.
Proč! Proč jsem tady?! Proč neležím doma a nečtu si? Proč jsem si nevyběhl sám do lesa a neposlouchám zpěv ptáků? Já se na to prostě vykašlu!
A pak se přede mnou zjeví hologram mé manželky, tetelí se v žáru a v prachu polní cesty a s úšklebkem na mě promluví. Povídá mi, že jsem bačkora, která se neumí kousnout a že nemám chodit na závody, kde jí jen dělám ostudu.
Míjím kudrnatou holku, která přešla do chůze, zatleskám ji a povzbuzuji ji "Pojď, to dáme".
Jen se na mě divně podívá a po chvíli mě předběhne. A pak ji minu znovu.
To se stane ještě párkrát, než ji definitivně naštvu a ona raději sáhne do zásob svých sil a zdrhne.
Využívám ji jako svého vodiče a držím se ji a budu se jí držet po zbytku závodu.
Mu..sí..m vy..dr..žet.
Další krpál před občerstvovačkou.
Ha! Támhle nahoře je ON!
Už nemůže! Určitě už nemůže!
Já ti dám, že se neumím kousnout! Tak se koušu a snažím se. Na vrcholu (tam, kde jsem ho viděl) odpadávám. Naštěstí tam nějakej chytrolín fotí mrtvoly ploužící se do kopce a tak nepřecházím do chůze. Přeci nebudu mít jedinou fotku ze závodu při chůzi!
Na občerstvovačce si dávám pomeranč. Děcka! Lepší pomeranč jsem v životě nejedl. Mám chuť se vrátit zpět a jen do sebe cpát jeden pomeranč za druhým.
Ale ne, teď ne. Začala válka. Chci doběhnou kudrnatou a pochválit ji, že je skvělá a chci doběhnout JEHO a říct mu, že je chcípák.
Těch pět kilometrů do cíle si už moc nevybavuju. Vím, že se snažím povzbuzovat jak ty, které předbíhám, tak ty, kteří předbíhají mě.
Zdravím turisty na procházce a tleskám kytarystovi pod stromem (byl tam, žejo?).
Když zpomaluju, dřevění mi stehna, úplně v nich vibruje a tak raději zase zrychlím.
Honím se za NÍM a zkracuju vzdálenost.
A ON ne a ne odpadnout :-(
Už je vidět cíl, jen oběhnou to trapné kolečko, umřu, já tam nedoběhnu, normálně se tady složím a prdím na to. Kudrnatá předběhla JEHO, já HO prostě NE DO ŽE NU.
Má to už za sebou, je tam ... ještě tenhle roh oběhnu, cílová rovinka, před očima černý tunel.
Teď se tady zhroutím před koncem, všichni to uvidí a budu slavnej.
ONA sedí před cílem povzbuzuje, tleská.
KONEC!
Kde je jídlo, dejte mi najíst! Hrozinky, banán, pomeranč, KOBLIHA (!) ... všechno ve mně mizí.
Rozlévá se ve mně ten příjemný pocit.
Už nikam nemusím, jsem tu. Úleva, napětí stéká z těla na silnici. Sůl po celém těle, spálený obličej od Slunce. A ten pocit! Uf. Plácáme se po ramenou, sdělujeme si navzájem zážitky.
Jsme na sebe hrdi.
ONA nám utekla o 12 minut. Neskutečná frajerka.
Sedím na zemi a dochází mi, že kvůli tomu běháme. Kvůli tomu pocitu, když doběhneme. Kvůli té hrdosti. To trápení je zapomenuté, zůstává jen radost a nadšení. Výborný závod!
Vy DVA, takže kdy zase někam poběžíme?
Mám tu něco nevyřešené ;-)
Volná čísla ubývala rychle a já přeci nebudu chybět na závodě u nás doma! To přeci nejde!
A taky jsem měl takovou najivní představu o tom, že svědomí zavelý a já začnu zase pořádně běhat. Alespoň obden a ne jednou do týdne, jak to poslední dobou je. Že příjde kýžený restart.
Jo ... houby.
Většinou jsem zůstal doma u rozečtené knihy, u večeře nebo u rozestlané postele. Za město jsem vyběhl většinou o víkendu a to svým typickým tempem, při kterém šmíruju veverky a fotím první příznaky Jara.
Čtrnáct dní před termínem jsem začal sýčkovat a vymýšlet zlomené ruce a nohy. Vzdát to nemůžu, protože jsem domluvený s NÍ a s NÍM, že poběžíme spolu a že si to užijeme.
Nikdo to nevyslovil nahlas, ale všem bylo jasný, že se tam chystáme honit jako blbci, abysme tomu druhýmu natrhli triko.
Týden před závodem jsem se donutil k jednomu delšímu výběhu a myslel jsem, že umřu.
Dopr....
Takže to by bylo z návodu "Jak se nepřipravovat na půlmaraton" asi tak vše :-) Splněno do posledního puntíku.
Manželka mi mezi dveřmi povzbudivě řekne, že pokud za NÍM doběhnu o velký kus, tak jsem břídil a že JI stejně nemám šanci dohnat (no, nemám). A že jsem měkota, která se numí pořádně kousnout a zabrat (ví jak na mě, holka).
Pln emocí a se soundtrackem z Rockyho v mysli jsem nasedl na koloběžku a vypravil se na druhý konec města, na místo závodu. Jízdu na koloběžce beru jako rozcvičení před během a tak jsem asi jediný, kdo si tam pak opřený o zeď čte knihu místo toho, aby cvičil běžeckou abecedu a plýtval svými silami :-)
Je krásně, sluníčko pere jak divé, všude jsou hezcí lidé v přiléhavých trikotech, úsměvy, dobrá nálada, prostě super.
Občas s někým pokecám, nikdo nemá natrénováno, každý má za cíl to jen doběhnout ... jasně, to vám tak žeru ... to JÁ jsem jediný, kdo tu nemá natrénováno .-)
START.
Ti moji dva vyrazili jak splašení, jako bysme neměli běžet 21 km, ale jen támhle za roh.
"Pomalu, jen pomalu" říkám si, ale tak nějak si je pořád držím u těla.
Když na prvním kilometru doháním nejlepší holku z okresu, dochází mi, že takhle to nepůjde a zařadím se do hloučku, který kopíruje každý její pohyb a využívá její zkušenosti. TI dva pádí dál.
První táhlý kopec s hloučkem držím tempo, srovnávám dech, běží se mi parádně a jsem nadšený.
Cccc ... a já se bál, že když se čtvrt roku nepřipravuju, tak to nebudu umět, vždyť je to jen 21 km! Brnkačka.
O asi dva kilometry dál jsem tu nejlepší holku ztratil. Něco do ní vjelo a utekla :-( I se svým hloučkem.
Ale předběhl jsem JEHO! Ha! Super! Úplně se vznáším.
Na otočce, na druhým krpálu, kde mám možnost sledovat běžce za sebou, ho nikde nevidím.
Jupí! Odpadl ... tak ještě zbývá ona!
Jsme v půlce a za chvíli se napojíme na stejnou trasu a poběžíme to ještě jednou. V hlavě se mi objevují ty náročné úseky a bere mi to náladu.
Já už nechci! Proč to vlastně dělám?!
Najednou mě začne předbíhat spousta lidí. Tu dva, tu tři, najednou skupinka asi pěti ladně sprintujících borců.
Co je?!
Běžím pořád stejným tempem a všichni najednou zrychlujou? Strašně mě to sebralo, nejraději bych lehl na mez, poplakal si a čuměl na mraky. Jenže mraky žádný nejsou, jen pražící Slunce.
Trhněte si ... mám ještě půlku před sebou, už nemůžu, já se tu s vámi prostě honit nebudu!
A pak většina zahne k cíli a mně dojde, že jsou to desítkáři a finišují před koncem.
To je nápad, pouštět rychlíky na krátkou vzdálenost do stejného závodu :-(
Ale psychicky jsem z toho předbíhání tak na dně, že ten kopec, kde jsem se v prvním kole tak statečně držel nejlepší holky v okrese, málem nevyběhnu.
Těším se nahoru a hlavně na seběh dolů. Při něm si musím odpočinout, využít toho, že to poběží samo.
"Vzum" ... to kolem prosvištěl ON.
Co? Cože? Ale ON měl být přeci odpadlík. Mrtvola! Ten, kdo je DALEKO za mnou!
Už je přede mnou a vzdaluje se a vzdaluje se a ... už ho nevidím.
Proč! Proč jsem tady?! Proč neležím doma a nečtu si? Proč jsem si nevyběhl sám do lesa a neposlouchám zpěv ptáků? Já se na to prostě vykašlu!
A pak se přede mnou zjeví hologram mé manželky, tetelí se v žáru a v prachu polní cesty a s úšklebkem na mě promluví. Povídá mi, že jsem bačkora, která se neumí kousnout a že nemám chodit na závody, kde jí jen dělám ostudu.
Míjím kudrnatou holku, která přešla do chůze, zatleskám ji a povzbuzuji ji "Pojď, to dáme".
Jen se na mě divně podívá a po chvíli mě předběhne. A pak ji minu znovu.
To se stane ještě párkrát, než ji definitivně naštvu a ona raději sáhne do zásob svých sil a zdrhne.
Využívám ji jako svého vodiče a držím se ji a budu se jí držet po zbytku závodu.
Mu..sí..m vy..dr..žet.
Další krpál před občerstvovačkou.
Ha! Támhle nahoře je ON!
Už nemůže! Určitě už nemůže!
Já ti dám, že se neumím kousnout! Tak se koušu a snažím se. Na vrcholu (tam, kde jsem ho viděl) odpadávám. Naštěstí tam nějakej chytrolín fotí mrtvoly ploužící se do kopce a tak nepřecházím do chůze. Přeci nebudu mít jedinou fotku ze závodu při chůzi!
Na občerstvovačce si dávám pomeranč. Děcka! Lepší pomeranč jsem v životě nejedl. Mám chuť se vrátit zpět a jen do sebe cpát jeden pomeranč za druhým.
Ale ne, teď ne. Začala válka. Chci doběhnou kudrnatou a pochválit ji, že je skvělá a chci doběhnout JEHO a říct mu, že je chcípák.
Těch pět kilometrů do cíle si už moc nevybavuju. Vím, že se snažím povzbuzovat jak ty, které předbíhám, tak ty, kteří předbíhají mě.
Zdravím turisty na procházce a tleskám kytarystovi pod stromem (byl tam, žejo?).
Když zpomaluju, dřevění mi stehna, úplně v nich vibruje a tak raději zase zrychlím.
Honím se za NÍM a zkracuju vzdálenost.
A ON ne a ne odpadnout :-(
Už je vidět cíl, jen oběhnou to trapné kolečko, umřu, já tam nedoběhnu, normálně se tady složím a prdím na to. Kudrnatá předběhla JEHO, já HO prostě NE DO ŽE NU.
Má to už za sebou, je tam ... ještě tenhle roh oběhnu, cílová rovinka, před očima černý tunel.
Teď se tady zhroutím před koncem, všichni to uvidí a budu slavnej.
ONA sedí před cílem povzbuzuje, tleská.
KONEC!
Kde je jídlo, dejte mi najíst! Hrozinky, banán, pomeranč, KOBLIHA (!) ... všechno ve mně mizí.
Rozlévá se ve mně ten příjemný pocit.
Už nikam nemusím, jsem tu. Úleva, napětí stéká z těla na silnici. Sůl po celém těle, spálený obličej od Slunce. A ten pocit! Uf. Plácáme se po ramenou, sdělujeme si navzájem zážitky.
Jsme na sebe hrdi.
ONA nám utekla o 12 minut. Neskutečná frajerka.
Sedím na zemi a dochází mi, že kvůli tomu běháme. Kvůli tomu pocitu, když doběhneme. Kvůli té hrdosti. To trápení je zapomenuté, zůstává jen radost a nadšení. Výborný závod!
Vy DVA, takže kdy zase někam poběžíme?
Mám tu něco nevyřešené ;-)
Běh kolem Olivovny 2015
Běh kolem Olivovny 2015
Půlmaratonští kamzíci na Labských pískovcích
Tak jak prý že se nám dařilo na Labských pískovcích... inu, těžké to bylo. Ale začněme od začátku.
Koncem loňského roku jsem se po více než deseti letech věrnosti rozhodl změnit zaměstnavatele, což mě, ačkoliv šlo o mé vlastn?...
Běhat nás baví
Jakožto nadšený běžec, co stále běhá a baví ho to, neustále dělám reklamu tomuto webu :-D
http://video.aktualne.cz/americti-vojaci-nadsene-komentuji-svuj-prujezd-ceskem/r~5054c23cd6ae11e4a4c00025900fea04/
Když se zaměříte na 30 sekundu, bude vše jasné. Hold sláva je sláva.
P.
http://video.aktualne.cz/americti-vojaci-nadsene-komentuji-svuj-prujezd-ceskem/r~5054c23cd6ae11e4a4c00025900fea04/
Když se zaměříte na 30 sekundu, bude vše jasné. Hold sláva je sláva.
P.
Makám, abych zase (ne)skončila v Prčicích
Ještě celkem dlouho po loňských Prčicích jsem byla přesvědčená, že letos už skutečně ne. Kdy a proč jsem změnila názor? Fakt nevím. Já ho vlastně asi ani nijak neměnila, ale Katka s tím prostě počítala a já věděla, že se z toho nevykroutím. Nakonec, teď na to vzpomínám stejně jen hrdě, všechno to negativní se proměnilo v hrdintsví a zbyly teda vlastně jen samé pozitivní vzpomínky. Zkrátka zážitek nemusí být pozitivní, ale hlavně silný :)
Ovšem i přes všechen lesk "pozitivních vzpomínek" v sobě mám k té trati velký respekt. Tak velký, až se nervózně kroutím a potí se mi ruce, jen na to pomyslím. Jak to pozitivně uchopit? Jako motivaci! A fakt že to funguje. Ráno po tmě, teploty kolem nuly, venku liják a vichr? Nechce se vstávat a běhat? PRČICE. Stačí pomyslet a už jsem v běžeckém před domem plna odhodlání :)
Aby mě mé svědomí dalo spát, po odpočinku, který jsem loni potřebovala jako sůl, jsem na konci září začala zase pobíhat - pomalu, krátce, ale s plným nasazením a odhodláním. Od 1. prosince jsem začala nabírat objemy, abych mohla 26.1. slavnostně zahájit trénink na maraton podle Garmin plánu - chci dát 44km jako loni, ale v pohodě. Makám, běhám, snažím se dobře jíst (a zase jsem nezhubla:). Jsem neskutečně vděčná D, který se mnou v zimě ráno potmě běhal, abych se sama nebála. Brblal, ale stejně jsem byla vždycky moc ráda :) Pak začalo být ráno i trochu světlo, o víkendu dokonce hezky... a on běhá pořád. Včera se mnou dal 24 km. Večer teda pak trochu nechápal, proč to vlastně dělá, že ho bolí kolena, ale i tak kolem mě vždycky pobíhá tak lehce a je to zkrátka mnohem lepší, než běhat sama. Zatímco pro mě je teď trénink na Prčice skoro středobodem vesmíru, on si běhá jen tak bokem. A líp :)
Mimochodem, dneska se ukázalo, že mezi bězci je nějaké spojení :) Šla jsem po ulici v cizím městě, normálně civilně oblečená. Přede mnou nějaká jiná slečna, jinak nikde nikdo. Najednou naproti běžec. Minul slečnu předemnou, jako by tam nebyla. Kouknul na mě, široce se usmál a pozdravil, jako bych taky běžela. Ale já neběžela, ja jen šla v džínách procházkou. Ale asi nějak cítil, že já jsem taky bežec! :)
Tak mi držte palce, makám, jak to jde. A už se to blíží! Při pomyšlení na ně se potím strachy. Obě dobře víme, že i když letos trénuju, bude to zase boj. Ale jdeme do toho. Proč? Fakt to nedokážu popsat. Skutečně se bojím. A strašně se těším. :D
Ovšem i přes všechen lesk "pozitivních vzpomínek" v sobě mám k té trati velký respekt. Tak velký, až se nervózně kroutím a potí se mi ruce, jen na to pomyslím. Jak to pozitivně uchopit? Jako motivaci! A fakt že to funguje. Ráno po tmě, teploty kolem nuly, venku liják a vichr? Nechce se vstávat a běhat? PRČICE. Stačí pomyslet a už jsem v běžeckém před domem plna odhodlání :)
Aby mě mé svědomí dalo spát, po odpočinku, který jsem loni potřebovala jako sůl, jsem na konci září začala zase pobíhat - pomalu, krátce, ale s plným nasazením a odhodláním. Od 1. prosince jsem začala nabírat objemy, abych mohla 26.1. slavnostně zahájit trénink na maraton podle Garmin plánu - chci dát 44km jako loni, ale v pohodě. Makám, běhám, snažím se dobře jíst (a zase jsem nezhubla:). Jsem neskutečně vděčná D, který se mnou v zimě ráno potmě běhal, abych se sama nebála. Brblal, ale stejně jsem byla vždycky moc ráda :) Pak začalo být ráno i trochu světlo, o víkendu dokonce hezky... a on běhá pořád. Včera se mnou dal 24 km. Večer teda pak trochu nechápal, proč to vlastně dělá, že ho bolí kolena, ale i tak kolem mě vždycky pobíhá tak lehce a je to zkrátka mnohem lepší, než běhat sama. Zatímco pro mě je teď trénink na Prčice skoro středobodem vesmíru, on si běhá jen tak bokem. A líp :)
Mimochodem, dneska se ukázalo, že mezi bězci je nějaké spojení :) Šla jsem po ulici v cizím městě, normálně civilně oblečená. Přede mnou nějaká jiná slečna, jinak nikde nikdo. Najednou naproti běžec. Minul slečnu předemnou, jako by tam nebyla. Kouknul na mě, široce se usmál a pozdravil, jako bych taky běžela. Ale já neběžela, ja jen šla v džínách procházkou. Ale asi nějak cítil, že já jsem taky bežec! :)
Tak mi držte palce, makám, jak to jde. A už se to blíží! Při pomyšlení na ně se potím strachy. Obě dobře víme, že i když letos trénuju, bude to zase boj. Ale jdeme do toho. Proč? Fakt to nedokážu popsat. Skutečně se bojím. A strašně se těším. :D
Tučňákova terapie
Mé obnažení duše, čili striptýz jak to nazval Martin, strhlo spoustu všemožných reakcí, většinou pozitivních a chápajících můj stav mysli. Bála jsem se, že mi někdo pošle žádanku k psychiatrovi, ale naštěstí se tak nestalo....
SP Oslo- Holmenkollen 30 km volně 15.3.2015
http://data.fis-ski.com/pdf/2015/CC/2802/2015CC2802RL.pdf
SP Lahti 10km klasicky 8.3.2015
http://data.fis-ski.com/pdf/2015/CC/2389/2015CC2389RL.pdf
MS Falun 18.2.- 1.3.2015
21.2.2015 Skiatlon 7,5km + 7,5 km:http://data.fis-ski.com/pdf/2015/CC/3271/2015CC3271RL.pdf24.2.2015 10km volně:http://data.fis-ski.com/pdf/2015/CC/3275/2015CC3275RL.pdf28.2.2015 30km klasicky s hromadným startem:http://data.fis-ski.com/pdf/2015/CC/3279/2015CC3279RL.pdf
MČR Nové Město na Moravě 10km volně 21.1.2015
http://zavody.czech-ski.com/results/view/6809?returnUrl=%2Fevent%2Fdetails%2F127%3FreturnUrl%3D%252Fresults%252Flist%253FFilter.DepartmentId%253D3%2526Sorting.ColumnName%253DDateFromString%2526Sorting.Direction%253DDesc%2526PagingInfo.Page%253D3