Dovětek k "orienťáku" ve Vratimově
převzato z Fejsbůůku ( do komentáře pod původní článek se to nevlezlo..)
O tom, jak jsem nebyl nejrychlejší, ale přesto první.
(Původní nadpis byl: Chodí štěstí dokola, sem tam sedne na ..Nomáda)
Když člověk něco dostane a nepoděkuje, je to trapné. Když pro člověka někdo jiný něco obětuje a přesto mu není poděkováno, je to průšvih, ostuda. A když si někdo ani nevšimne, že se celá skupina pro něj obětovala, aby mu udělala radost, to nevím, co k tomu říct. A to se stalo mně, v úterý 21.4.2015 ve Vratimově, při běžeckých závodech.
Do Vratimova jsem jel zcela bez ambicí, kategorie pro mě je vypsaná 50-59 let a to by musela být neuvěřitelná shoda okolností a hlavně neúčastí, abych udělal „výsledek“. Kromě toho jsem kvůli závodu vůbec nepřerušoval tréning (kdo chcete: neladil jsem). Minulý týden jsem ve středu běžel na dráze totiž Trojku v hrůzném čase 12:21. Pokud to tedy není indikátor nějaké těžké choroby, o které zatím nevím, je to minimálně známka totální ztráty běžecké formy a je mi tudíž třeba trénovat a nikoliv se někde předvádět. Takže jsem jel do Vratimova to z úmyslem vyloženě odfláknout a jen pro body do běžeckého poháru ( jak někdy říkám: do Okresního přeboru). Tam dostávám body za účast, a za to, že jsem spadl do kategorie 55 až smrt. Vše ale bylo nakonec jinak.
K věci. Mám rád lidi z Pepa teamu. Beskydští Nomádi totiž mají jako prioritu dobré vztahy s ostatními běžci, s přírodou a až pak výsledky. Netušil jsem ale vůbec, jak hezký vztah mají běžci z Pepa teamu ke mně!!!! Nevím jak dlouho se již zaobírali myšlenkou: „Uděláme tomu dědkovi z Raškovic radost. Vždyť on se tak snaží, má ten sport tak rád, jezdí občas i na závody…“. V úterý se jim naskytla ideální příležitost. Běžci se navzájem samozřejmě většinou znají, dá se před závodem odhadnout, jaká je naděje na bednu. A tady se rýsovala šance i pro mne. Na startu sice byl Roman Slowioczek (pro mne nepřekonatelný soupeř jiné kategorie), ale jinak se dalo počítat: Roman + jeden nějaký borec, o kterém třeba nevím, a o třetí flek bych mohl zabojovat s Láďou Březinou a Pepou Nejezchlebou. (Jestli špatně skloňuji tak Pepo promiň!!).
Pepa team to taky tak viděl, jenže měl se mnou ještě vyšší cíle. Zařídíme nějak Romanovi DNF a cesta k prvnímu místu je pro mne volná. Že to je nesportovní? Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými skutky, proč by cesta do ráje nemohla být lemována špatnými?! Hned po startu se několik mladších běžců Pepa teamu drželo poblíž Romana tak, aby po kilometru utvořili již homogenní skupinu, která strojově stabilním tempem ukrajovala kilometry závodu. Roman nic netušil, je zvyklý stačit o mnoho mladším, velmi dobrým běžcům. Tušil, že je na čele kategorie s dostatečným náskokem a proč před vrcholem sezony, Maratonem v Praze, nějak hrotit tempo. Raději pošetří síly a promyslí některé záležitosti, které jej teď trápí. Zejména myslí na tři věci: Začít superkompenzační dietu 6 nebo 7 dní před Prahou? Zařadit do diety i 500g husy + 400g zelí bez knedlíku, nebo místo zelí dát 25ks velkých vřeten (těstoviny)? Běžet v Praze hned zkraje 3:50/km, nebo 4:10 a zrychlit až trochu později?
No jo, kdo nemá osobního lékaře a trenéra, nemá to jednoduché. V této pohodové atmosféře, kdy Roman je v myšlenkách úplně jinde a v podstatě hledí jen na záda běžce před sebou, provede Pepa team svůj plán. Muž na čele odbočí ve Vratimově ze zástavby do lesa o uličku dříve!! Po 200 metrech začíná být i Romanovi divné: V Dubnu takhle vysoká stará tráva? Zbytky sněhu po zimě? Tento závod se vždy běžel v silničkách, ne? „Musíme se vrátit!“ Pepa teamu je jasné, že kdyby se vrátili 200m zpět, asi bych v tuto chvíli zrovna tímto místem probíhal a souboj s Romanem bych na zbytku trasy jasně prohrál. „Ne, ne, už to doběhneme a nahlásíme rozhodčím o kolik jsme si zkrátili trasu, oni nám to pak přičtou k času“ Taková blbost!! To by nikdo od stolu nevymyslel! Jenže běžec na určité tepové frekvenci je po 20 minutách běhu v transu a nemyslí moc racionálně. Tak jo, všichni ve zbloudilé skupině souhlasí !!!
Doběhnou do cíle a hned iniciativně hlásí: „My jsme si zkrátili trasu, ale to nevadí!! My si to jdeme změřit a přičtete nám to k času“!! Co šli proboha změřit? Trasu? Pokud by někdo dokázal přičíst metry k sekundám, jistě by dostal Nobelovu cenu a zaměstnala by ho NASA.
Hlavní organizátor, rozhodčí Zdeněk Fejgl a jeho pomocníci v cíli jsou v šoku. No bodejť! To by porazilo i Zvolánka s Kalábem, nebo Uhra, natož obětavé, nezištné, amatérské pořadatele. Toto je úplně odrovnalo a do konce závodu už nebyli schopni evidovat správně probíhající závodníky. Nevadí, pomůžeme si fotografiemi – nepomohli si. Ještě, že tam byl i jeden z nejzkušenějších organizátorů na světě, Josef Nejezchleba a s výsledky nakonec pomohl, protože většinu dorostenek a žen osobně zná…..
Pepa team viděl, že v cíli panuje menší chaos kvůli tomuto precedensu a že mé první místo je ohroženo. Kluci tedy raději počkali až proběhnu cílem a zařvali na pořadatele: Mikloš, číslo 52, vítěz kategorie C!!! A kategorie C byla pak jediná, kde nebyly při vyhlašování zmatky!! No s jedním detailem. Zakřičeli jen mé příjmení. Zdeněk Fejgl tedy při vyhlašování nevěděl mé jméno a uvedl : Mistr Mikloš. No nevím, jestli jsem v něčem také tak dobrý jako Mistr, ale ačkoliv jsem již dědečkem, tak starý jako Karel Gott ještě nejsem!!!
Teď vzkaz pro členy Pepa teamu, pokud to budou číst:
Pozdě, ale je to lepší než vůbec: Děkuji Pepa teamu. Nemám slov. Mé včerejší 1.místo bude na věky uloženo někde na zálohovacích serverech a půjde kdykoliv vyguglit mými potenciálními potomky v dalších stoletích. Rovněž jste připravili Romana o 300Kč, které já naopak velmi potřeboval. Splatil jsem všechny dluhy v Ondráši a ještě mi zbylo 37,50Kč. Tyto jsem nepropil, ale dnes vsadím na Litvínov – celkový vítěz ligy (cítím to v kostech, běžci ze Slezska prominou) a na postup Realu Madrid (věřím)
Já taky dovedu být vděčný, takže na Slezanské Pětce koupím všem zainteresovaným po jednom 10st pivu v plechovce v bufáči pod tribunou. Oni byli totiž také s Romanem klasifikováni jako DNF a obětovali pro mne zcela své ambice jak v samotném závodě, tak v aktuálním pořadí Běžeckého poháru okresu FM.
Těm z Pepa teamu, kteří ihned po startu zbaběle utekli na špici závodu, nekoupím nic !!!
Roman si to včera nezasloužil. Je to fajny, rovny chlop z pod Gorolie a sám by něco takového nikdy nikomu neudělal!! Možná ani Vladkovi Matynkovi by to neprovedl. Takže jednou a dost!! Ještě jednou díky a stačilo, příště bez bloudění.
Celá věc může mít totiž dohru. Uvědomili jste si, že Roman je členem renomovaného běžeckého klubu MK Seitl Ostrava, a že zde asi pravidelně platí členské příspěvky v nemalé výši?
A tento klub je známý nejen tím, že pořádal a podílí se na pořádání spousty a spousty závodů na Ostravsku. Také nezištně vychovává mladé talenty pro všechny ostatní běžecké kluby v okolí, kam pak od Seitlovců přecházejí. Ale hlavně: Mají legislativu v malíčku!! Kdo sleduje poslední události kolem Ostravského maratonu, valné hromady aj. tak ví své. Důležité je tedy číst mezi řádky, jelikož Bezva Rejža mlčí jako hrob. Pokud by se MKSeitl rozhodli, že tuto epizodu z Vratimova svěří svým právníkům, tak nevím. Běžecké kluby Beskydští Nomádi (profitovali z včerejšího incidentu) a Pepa team (byli aktéry a vymysleli to) se v posledním roce velmi výrazně prosazovaly na poli Sky maratonů, Lysacupu a FM běžeckého poháru – i na dalších závodech. Pouhý finanční postih, který by jistě MKSeitl lehce vysoudil, by byl pro oba kluby likvidační a znamenalo by to jediné: ukončení činnosti obou neformálních sdružení a konec pro mnohé běžce, kteří mají před sebou jistě mnoho úspěchů. A protože tyto dobrovolná, neformální uskupení nejsou nikde oficiálně registrovaná, vznikl by obrovský problém s jejich likvidací!! A co si vezmete na něčem, co vlastně oficiálně neexistuje?
Navrhuji tedy: Všichni, kteří jsme u zmíněného incidentu byli, sejděme se co nejdřív a vymyslíme nějakou omluvu. Tady končí legrace a je třeba začít brát ten náš sport konečně vážně!!
Doufám, že se tímto příspěvkem nějak nedotknu pořadatelů. Ale jejich výmluva, že zmatky vznikly kvůli naprosto nevhodně pojaté reklamě na přidružený Bosoběh u mne neobstojí.... Prosím Vás, kdo by po lese plném klíšťat a psích exk. běhal naboso!!
L.M.
"orienťák" ve Vratimově
Závod s názvem Jakubův lesní běh Důlňákem měřil necelých 8km dle propozic, ale někteří z nás to umíme i za méně a dnes si povíme, jak na to. Kanárkově žluté dresy našeho týmu přitahují odjakživa velkou pozornost, kterou jsme si vydobyli již na startu a všichni fotografové jsou vděční za každý náš úsměv do objektivu. Někdo používá pro vyloudění rychlého úsměvu slovo "sýr", my v Pepa teamu "zkratka". Rekordní účast na tomto závodě pořadatele očividně potěšila, bohužel všechny rady před závodem jsme nemohli v takovém davu slyšet, jedna z nich byla, že na trati nejsou kromě šipek žádné kontroly, nebo lidé, kteří by nás měli navigovat.
 |
| bylo nás 6 |
Po tichém startu se rozkutálí dav běžců z mírného kopce, postupně nabíráme rychlost a závodí se od prvních metrů. Na prvním kilometru se už tvoří malé skupiny, jen náš Jarda je solitér, kopce, vítr, nic mu není překážkou. Dotáhnout se na něj v prvních kilometrech je vždy boj, jenže je to opět ten kanárkový dres, který vás dráždí a chcete se před něj dostat. Ještě že Rosťa má v oblibě zelenou barvu, jinak by nás uštval. Na cca. 2.km jsme už vykroužili půlkruh, jenž nás zavedl do lesa, který jsme do teď obíhali po místní silnici. Pěšinka je v lese široká a bez překážek, mírně se vlnící, aby nikoho nenechala spát v monotónním tempu. Zde již postávají fanoušci a fotografové, blížíme se k místu, kde jsme startovali. Pro tentokrát se však vydáváme opačným směrem a to do táhlého kopce, v kterém nás "popohání" protivítr. Ale co to! Dostává se přede mne opět žlutý dres, tentokrát je jeho nositelem Lukáš, zkouším se ho chytit, jenže v tom kopci je to dost náročné, a tak se po chvíli stáhnu a držím snesitelné tempo.
 |
| a za chvíli hurá do bludiště |
Každý kopec jednou skončí, v tuto chvíli mám za sebou už velkou skupinu, kteří mě chtějí rozdupat a hlavně předběhnout. Radim se objeví vedle mě, který by rád dopředu, jenže z kopce se mi běží lehce a ani levá nebo pravá strana cesty není ideální. Malé zatáčky si s námi hrají, jsem hlavním tahounem celé skupiny cca. 6 běžců a už mě to vysiluje, a tak se trhám a utíkám za Lukášem, který taky není sám. Přetahování se o pozice pokračuje jen chvíli, najednou se vrháme vpravo po stezce kolem zahrad, která se následně zúží na vyšlapaný chodník mezi plotem a keři. Něco mi tu nesedí, jenže čas na uvažování není, to už běžíme v lese, Roman Slowioczek zaútočí a bere nás zleva, zprava, snažím se ho držet, jenže teď už pobíháme lesem jako zmatené srny, co pojedly mladou řepku. Žádná stezka, jen poskakujeme mezi ostružinami a popadanými stromy. Jakmile se ocitáme opět na lesní rovince, jsem hned veselejší, do cíle už přece zbývá cca. 1km. Skupina se trhá, předbíháme se, než se mezi námi ocitnou běžci, kteří vedli závod od startu. A tady je nám všem jasné, že je po závodění. Všichni se dobelháme do cíle, ale radost je pryč. Po celou dobu závodu byla trasa výborně značená, pouze v inkriminovaném místě prý stála paní, která nás gestem naváděla mimo trasu. Já si nikoho nevšiml, držel jsem se těch přede mnou, údajně nás tam stáhl mladý klučina, který byl na čele a my jako slepí, běželi za ním.
 |
| v cíli s Michalem? To by bylo něco |
Rychlý závod to mohl být a také byl. Rosťa, Lila a Eva šli zaslouženě na bednu, Lída Šokalová s Jardou brali aspoň cenné body a my tři opičáci - Radim, Lukáš, Rob si na příště vytiskneme mapu! Moc pěkný závod, který měl rychlé pasáže a dalo se zde dobře udržovat v solidním tempu, zkusíme to příště třeba v Jablunkově.
 |
| rychlé holky! |
Fotogalerie od dědka z Havířova zde a pak ještě zde atletika FM.
 |
| A zde je výsledek našeho bloudění |
Běh Hrádkem 2015
Další závodní test běžecké formy. A další rest z minulosti. Už loni jsem se chystal si zaběhnou s kamarády z TT KPM. Letos to vyšlo.
Číst dál »»»
Číst dál »»»
Běh městem Jarmily Kratochvílové 2015
Další test zimní běžecké přípravy jsem si naplánoval do Golčova Jeníkova. Příjemně zvlněná trasa na okraji Vysočiny. Letos počtvrté, takže na trase nečekám žádné překvapení. Jediným otazníkem je, jako obvykle, počasí.
Číst dál »»»
Číst dál »»»
Pardubky – barvičky – půlmaraton
To zas byly v týdnu stresy, mohou za ně naše dresy
Rok se s rokem sešel a opět přišel čas Pardubického vinařského půlmaratonu. Letos jsme se na jeho startu sešli 4 Kurdeostravaci : Nikša koloběžka, Django, Robert a já.
Ačkoliv jsem se na půlmaraton těšila, představoval pro mě svým způsobem i stresovou situaci JJJ Já vím, že jsem možná povrchní, komerční, kdoví, co ještě. Ale proboha – pokud jsem Pardubický vinařský půlmaraton chtěla běžet v oddílovém dresíku, NEMOHLA jsem si k němu nazout své růžovočernobílé běžecké adidasky. No nemohla...Za prvé NELADÍ BARVOU a za druhé se v nich sice dobře běhají objemy, ale na závody mi nesedí, bolí mě z nich holeně a tak...
Poněkud netradiční začátek „závodního reportu“....
Tudíž jsem se rozhodla, že ty nové lodičky do práce ještě tento měsíc nepotřebuju a zainvestovala jsem do nových běžeckých bot. Intenzivně jsem studovala na internetu a v časopise RUN různé botky na asfalt, četla hodnocení, porovnávala ceny a vyhodnocovala barvy. A až v pátek, den před závodem jsem si pořídila modrooranžovozelené botky značky New Balance. Padly mi jako ulité a poté, co jsem si v nich v obchodě odběhala běžeckou abecedu a několik rovinek (pan prodavač mi zatím hlídal věci a nechápal) stala jsem se jejich šťastnou majitelkou a začala se na Pardubky konečně MOOOOC těšit.
Vlastně byl zde ještě jeden stres – z předpovědi počasí. Hlásila oblačnost, teplotu kolem 10C, vítr. Do toho mi večer přišel email od Nikšy, ve kterém mi sdělovala, že už tedy s Djangem jsou v Pardubicích a že je tam HROZNÁ ZIMA.
Start závodu byl v sobotu ve 13:00 hodin, ale ještě předtím si odjela koloběžkový půlmaraton Nikša. Zvládla to za 1:14:23 a v samotném závěru dokonce předjela nějaké soupeřky. V cíli jsem jí tak nějak záviděla, že už má vše za sebou a obdivovala její medaili.
Před startem jsme se ještě všichni vyfotili a pak vystřelili. No vystřelili – mě trvalo cca 1 minutu, než jsem se dostala na startovní čáru. Tak hodně účastníků už v Pardubicích běželo.
Django se mi ztratil záhy z dohledu a Robert se se mnou držel cca do 5.- tého kilometru. Běželo se mi moc dobře. Měla jsem pocit, že bych možná mohla běžet i rychleji, na druhou stranu jsem nechtěla začátek přepálit. Sem tam jsem se podívala na hodinky. Chvíli jsem běžela průměrnou rychlostí 5:20 min na kilometr, chvíli jsem to drtila za 5:00 a občas jsem zjistila, že jsem ještě rychlejší. Poslechla jsem totiž rad Jarynka, Bobiká a zkoušela natáhnout krok a nezaklánět se, alébrž se do toho běhu jakoby položit. Překvapilo mě, jak se mi najednou při stejné námaze běží lépe a rychleji....A začala jsem předbíhat.
Předběhnu takovou skupinku sympatických třicátníků a zaslechnu:„Jéééééééé, to je pěkná prdelka. Ony se ty těm holkám, co běhají, dělají hezké postavy“. No řeknu vám, to byl ale doping!!! Vždyť mi to řekli ( a naprosto objektivně) cizí chlapi, kteří po mě vůbec nic nechtěli, jen vyjadřovali svůj dospělý a ryze pravdivý názor JJJ........Necítím žádnou únavu, běží se mi lehce a mám za sebou první kolo, trvalo mi nějakých 53 minut. Jsem na náměstí a vidím Nikšu, kterak se na mě směje a fandí. Bezvadně mě povzbudila do druhé rundy.
Od 11.- tého kilometru si sem tam potáhnu karbošneku. Jsem sice odpůrcem tady těchto chemických umělých nechutných gelů, ale možná fungujou, nechci nic podcenit. Běžím, běžím a přichází doping č. 2 – jsem na mostě přes Labe, cca na 17.- tém kilometru a v protisměru míjí Django a po chvíli Robert. Ty voe, kluci nemají zas tak velký náskok. Páni, běžím asi dobře. Co běžím, já to KURDE RUBU, BO JSEM BAREVNĚ SLADĚNÁ a neskutečně pozitivní. Na všechny se směju, dokonce potkávám kolegu z Hradce, ten ale neběží, ten pouze fandí.
No jenomže právě na tom cca 17-tém kilometru mi lehce vytuhly nohy. Ozvala se únava z Horské výzvy Jeseníky. A já byla postavena před volbu – buď to drtit na krev, v cíli se třebas i pozvracet, ale dát to pod 1:50. Anebo se snažit držet jakžtakž slušné tempo, nicméně se nezničit a šetřit se na pražský maraton. Zvítězila druhá varianta. To ale neznamená, že jsem se flákala. Prostě jsem šla i zbytek závodu na pohodu a s úsměvem na rtech. Protože dnes jsem si ten běh skutečně užívala....
V cíli mě už čeká Robert, Nikša i Django. Všeci máme radost, všeci máme medailu, údajně s numismatickou hodnotou. Robert doběhl za 1:46:40, Django za 1:44:17. Jsou ti kluci lepší, ale mají delší nohy a tím pádem i delší krok JJJ
Konečně si mohu dát vytoužené PIVO. Pivo, čaj, ovoce, koláče a gnocchi. Peru to do sebe, bo kde výdej, musí být i příjem. A v Pardubkách se dá vždycky dobře „požrat“ J. Potkávám i kamarádku Janu z Hradce, ta zaběhla osobák, taky je barevně hezky vyladěná, tak děláme fotku. Chváli mi oddílový dresík, zejména se jí líbí modrá barva elasťáků. Nejdřív si myslím, že je to ironie, ale ona to myslí vážně!!!
Parádní den prostě a to je přitom pořád celkem zima, nějakých plus osm a vítr....
Já bych to teda asi neměla říkat – ty asfalťácké závody se mi přece jenom běhají lépe. Hory jsou fajn, ale nějak se mi při po těch terénnních nerovnostech a ve sněhu smýkají kotníky, smýkají kolena. Jsem z nich více vyřízená! Což ale neznamená, že bych na Beskydy a Lysou horu zanevřela, to snad ani nejde. Navíc je zde riziko, že by mě Koudy zase převelel zpět k Seitlovcům ..To by byla škoda, bo se mi s vámi a za vás milí Pajtášci běhá moc dobře. J
Nakonec mi to nedalo a udělala jsem si statistiku – kdy a za kolik. Rok 2011 čas 1:53:10, 2012 čas 1:52.52, 2013 čas 1:52:01, 2014 čas 2:09:45, 2015 dosud nejlepší pardubický čas – 1:51:14. Jak říkám, fakt to byl sobotní krásný den. SPORTU ZDAR J
Jednou to muselo přijít
Už před rokem, kdy jsem na webu nalezl odkaz na Čavisovskou 100vku, jsem chtěl jít. Strach z tak velké vzdálenosti, a mého mladivstvého věku :-D, mi nedovolil se účastnit. Letos, jsem se přihlásil. Poslal odkaz "kroužku", a mile překvapen, dva se chytli. Jana a Honza. Že Č100 bude týden po Horské výzvě, to nebude problém. To že Jana zaskakovala na HV a jde, motivuje ještě víc. A Jirka zrušil Lazovou 100vku a přidává se k nám, je potěšením. Užijeme si to!
A taky že jo. :-(
Start byl domluvený na 22 hodin. Bo jsme běžci, ne! Chodci šli v 19. Ty doběhneme chvíli po půlnoci :-O. Jirka se stává mým guru, když to tak pěkně propočítal. První jídlo nestihneme, tak ho dostáváme hned na startu. Někteří i s tričkem. Pojíme. Další běžec, ani nepozdraví, a že má v sobotu ještě nějaké povinnosti, vybíhá. To je něco po půl. I dvě děvčata vyšly před námi. Bouchlo 21.50 a my startujeme. Začátek trasy je nám pěkně a srozumitelně vysvětlený, a já jako skorodomácí cestu znám. Jirka ne :-D. Honza v závěsu běží a stíhá (zatím všichni veselí a vtipní). První kopec, jdeme. Kontrola.
Číslo rozcestníku. Má to být čtyřmístné. Ale nic. Píšem cosi z pravého dolního rohu. A dobře. Jdeme dál. Druhá kontrola. Rybníky. Cyklostezka. Bítov. Utekli jsme Honzovi. Kaplička pod Bítovem. Opíšeme číslo. Fotka.
S Jirkou odlehčujeme aktuální váhu močáku a dobíhá nás světýlko. Že by ty dvě holky? Ne ne. Honza a dozvídáme se, že jsme Bítov obíhali zbytečně a ten kilák máme k dobru. Čekáme na Janu. Už by mohla jít! Kaká? A ouva, ona už asi běžela. Utíkáme Honzovi. Běžíme, je místy bahýnko a žádné čerstvé stopy. Běžíme špatně? Nebo ostatní běží špatně? Jana musí valit, aby nám utekla .
Cesta ubíhá, s Jirkou mluvíme o blbostech, že kdybychom mlčeli bylo by lépe. Občas- "hele, čelovka před námi. Ale nic." Nebo- "kam teď. Po hlavní do prava. Na žlutou. A do prava po žluté. To je ale doleva! Běž z druhé strany stromu. Teď je to do prava!!!" Nebo: "Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10min/km. Spomalíme! 5:40. Za chvíli: Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10. Spomalíme!"
Občerstvení už se otvíralo a my byli ještě kus. Za jak dlouho, Jirko?
Už jen chvíli. Jen Hrádek a pak nahoru. Za 40minut jsme tam. Realita - hodinaatřištvrtě. Polívka, čaj, čokoláda a poznáváme Ředitele pochodu. Lukáše. Ten se shání po dvou holkách a nás čtyřech. Holky nemají signál. Já volám Janě a ta je asi do hodinky tady. Byla tam zima. Tak jsme šli dál. S kopce z Jelení po trase Silesii v bahýnku dobíháme tři chodce. Paráda, je asi tři hoďky později od plánu. Dole se máme dostat ze značení silesie na červenou. Už kolem řeky cítím tlak v koleni. V levém. To nééé. Proč? Co se děje? Běžím, jdu, běžím, jdu. Bolí, nebolí, bolí, nebolí. Že by zima? Že by to kolo ve středu? Bolí. Nebolí. Bolí. Nebolí. Tuto skutečnost oznamuji Jirkovi. Není vůbec nadšený, že bude muset využít své tajné (ne)schopnosti mapovat. To že s ním nepoběžím nemá s hrůzou v očích nic společného. Jsme asi na 50km. Zapíná hodinky, dává nové baterky do čelovky a mizí. A mě to s..e! No co. Zdraví je jen jedno. Jdu.
Jen co odběhne, po svahu zespoda lezou čelovky. Áaaaaa ředitel s kolegy. Menší zkrácení. On může, že, velí tomu. Přidám se k nim. Nakonec Lukáš se přidá ke mně. Jdeme dva. Kecáme, on ještě k tomu sleduje, co se na trati děje. Jsem u zdroje .
Dvě holky ze startu nejsou před námi, ale kufr a došly do "někde mimo". Zabalily a taxíkem domů. Za chvíli, že Honza je už na Kajlovci, sešel kufrem a vracet se nebude. A nebude ani kilo, psal v SMS. Dojdem další chodce. Dva chlopky a Martu. Prý jde 8 stovku, letos :-O. Jde pěkně, svižně. Prý ji to ale dneska nejde.
Na Hradci u zámku se se všemi loučím, na kafe nikam nejdu, už bych nevstal. Dolů z kopce zjišťuji stav "kroužkařů" krom Jirky, ten říkal, že telefón nebude brát. Honza je kus předemnou a Jana kousek za mnou. "Tak já půjdu pomalu ať mě dojdeš". Jdu a jdu a nikdo za mnou. Kousek kulhám kousek ne. Kouknu na stromy, na značení zelené a nikde nic. Doprd..e, mobil, turistické trasy a jsem asi kilák špatně. Jakási cestička, jdu po ní. A Jakubčovice jsou moje. U rozcestníku vidím Janu opisující čísla, pŕi míjení potvrzuji konec a na otázku, jestli přepálený start, tak doteť si myslím, že ne! Opisuji svou poslední kontrolu a do papíru píšu 71,5km. :-(
Jednou, a doufám že naposled, to muselo přijít.
Konec!!!! :-(
Přijde Marta s klukama. Už taky pochopili, že končím a prý jak se dostanu do Čavisova. Tož, už jsem volal manželce, ať zajde vzbudit švagra a půjčí mu auto ať přijede pro me do Jakubčovic. Tak mu vyrážím naproti. Směr Hlubočec a Pustá Polom. Tak jdu a koukám proti větru na auta jedoucí ke mně. Nic. Auu. Auu. Nic. Auu. 3,6km, zmrzlý a bolavý, zvoní telefón. Slyším: "Hoj. Už jsem tady. Je tu velký komín. Ne není tady hospoda na prodej. Ne není tady obchod. Jsem v Jakubčovicích. Odbočka na Pustou Polom??? V Jakubčovicích nad Odrou. Ouu. Mám jen 8% baterky. Ozvu se Ti!?!" Příjemné. Volám manželce. " Miláčku, nenadávám Ti, nevyčítám Ti, jen se potřebuji vyvztekat. Tvuj bratříček je asi třicet kilometrů odemě, každý třetí krok mě bolí a ještě k tomu tady stršně fouká ledový vítr a já jsem strašně zmrzlý. Ty petrklíče, co jsem Ti natrhal, jsem vyhodil a kašlu na ně!!!!! Ahoj."
A už se šlo lépe. Pošlu švagrovi SMS, ať počká v Pusté Polomi u kostela. OK. napsal. Jdu a jdu a už vidím Pustou Polom. Vyhrál jsem. Autem do Čavisova. Vzít si tašku a okoupat se z toho neúspěchu. Vy jste došel? Ne? Aha. Pěkné, já bych ani těch 77,5km neušel
Píše Honza : za patnáct jsem v cíli.
Tak mu napíšu, ať pak napíše, že bude aplaus. Jedu domů, počkat až napíše někdo že je v cíli. Usnu. pak Honza píše, že už jede domů. Už jsem tam. Pokecáme a čekáme na Jirku. Ten si to trochu prodlužuje se svýma mapovýma schopnostma až do Pusté Polomi, asi se nějak dozvěděl, že jsem tam taky byl. "Ještě 4 kiláky a jsem v cíli". S doběhem aplaus.
Honza jede. Já jsem taky dost nasra.ý, unavený, loučím se s Jirkou a jedu domů. Někdy odpoledne mi pijde SMS od Jany, že už jede domů. Kdyby napsala, že je v cíli, asi bych dostal odvahu jít ji pogratulovat. Má můj obdiv. Taky, snad jednou, budu mít jako ona v těle, někde u srdce asi, zabudovaný nukleární reaktor.
A poučení? Jednoduché. Ušel jsem B7(97km), Pražskou 100vku(141km), Valachiarun(102km), ale Čavisovskou 100vku ne, protože jsem jí podcenil. Nezáleží kde se jde, ale jak jí člověk vnímá. Od teď vím, že 100km je strašná fuška ať je kdekoli. Koleno už nebolí, bolí jen to vevnitř. Kdybych byl o sto kilometrů dál, nepodlehl bych tak lehkému rozhodnutí skončit!!!!!
A taky že jo. :-(
Start byl domluvený na 22 hodin. Bo jsme běžci, ne! Chodci šli v 19. Ty doběhneme chvíli po půlnoci :-O. Jirka se stává mým guru, když to tak pěkně propočítal. První jídlo nestihneme, tak ho dostáváme hned na startu. Někteří i s tričkem. Pojíme. Další běžec, ani nepozdraví, a že má v sobotu ještě nějaké povinnosti, vybíhá. To je něco po půl. I dvě děvčata vyšly před námi. Bouchlo 21.50 a my startujeme. Začátek trasy je nám pěkně a srozumitelně vysvětlený, a já jako skorodomácí cestu znám. Jirka ne :-D. Honza v závěsu běží a stíhá (zatím všichni veselí a vtipní). První kopec, jdeme. Kontrola.
Číslo rozcestníku. Má to být čtyřmístné. Ale nic. Píšem cosi z pravého dolního rohu. A dobře. Jdeme dál. Druhá kontrola. Rybníky. Cyklostezka. Bítov. Utekli jsme Honzovi. Kaplička pod Bítovem. Opíšeme číslo. Fotka.
S Jirkou odlehčujeme aktuální váhu močáku a dobíhá nás světýlko. Že by ty dvě holky? Ne ne. Honza a dozvídáme se, že jsme Bítov obíhali zbytečně a ten kilák máme k dobru. Čekáme na Janu. Už by mohla jít! Kaká? A ouva, ona už asi běžela. Utíkáme Honzovi. Běžíme, je místy bahýnko a žádné čerstvé stopy. Běžíme špatně? Nebo ostatní běží špatně? Jana musí valit, aby nám utekla .
Cesta ubíhá, s Jirkou mluvíme o blbostech, že kdybychom mlčeli bylo by lépe. Občas- "hele, čelovka před námi. Ale nic." Nebo- "kam teď. Po hlavní do prava. Na žlutou. A do prava po žluté. To je ale doleva! Běž z druhé strany stromu. Teď je to do prava!!!" Nebo: "Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10min/km. Spomalíme! 5:40. Za chvíli: Neběžíme moc rychle? Kolik? 5:10. Spomalíme!"
Občerstvení už se otvíralo a my byli ještě kus. Za jak dlouho, Jirko?
Už jen chvíli. Jen Hrádek a pak nahoru. Za 40minut jsme tam. Realita - hodinaatřištvrtě. Polívka, čaj, čokoláda a poznáváme Ředitele pochodu. Lukáše. Ten se shání po dvou holkách a nás čtyřech. Holky nemají signál. Já volám Janě a ta je asi do hodinky tady. Byla tam zima. Tak jsme šli dál. S kopce z Jelení po trase Silesii v bahýnku dobíháme tři chodce. Paráda, je asi tři hoďky později od plánu. Dole se máme dostat ze značení silesie na červenou. Už kolem řeky cítím tlak v koleni. V levém. To nééé. Proč? Co se děje? Běžím, jdu, běžím, jdu. Bolí, nebolí, bolí, nebolí. Že by zima? Že by to kolo ve středu? Bolí. Nebolí. Bolí. Nebolí. Tuto skutečnost oznamuji Jirkovi. Není vůbec nadšený, že bude muset využít své tajné (ne)schopnosti mapovat. To že s ním nepoběžím nemá s hrůzou v očích nic společného. Jsme asi na 50km. Zapíná hodinky, dává nové baterky do čelovky a mizí. A mě to s..e! No co. Zdraví je jen jedno. Jdu.
Jen co odběhne, po svahu zespoda lezou čelovky. Áaaaaa ředitel s kolegy. Menší zkrácení. On může, že, velí tomu. Přidám se k nim. Nakonec Lukáš se přidá ke mně. Jdeme dva. Kecáme, on ještě k tomu sleduje, co se na trati děje. Jsem u zdroje .
Dvě holky ze startu nejsou před námi, ale kufr a došly do "někde mimo". Zabalily a taxíkem domů. Za chvíli, že Honza je už na Kajlovci, sešel kufrem a vracet se nebude. A nebude ani kilo, psal v SMS. Dojdem další chodce. Dva chlopky a Martu. Prý jde 8 stovku, letos :-O. Jde pěkně, svižně. Prý ji to ale dneska nejde.
Na Hradci u zámku se se všemi loučím, na kafe nikam nejdu, už bych nevstal. Dolů z kopce zjišťuji stav "kroužkařů" krom Jirky, ten říkal, že telefón nebude brát. Honza je kus předemnou a Jana kousek za mnou. "Tak já půjdu pomalu ať mě dojdeš". Jdu a jdu a nikdo za mnou. Kousek kulhám kousek ne. Kouknu na stromy, na značení zelené a nikde nic. Doprd..e, mobil, turistické trasy a jsem asi kilák špatně. Jakási cestička, jdu po ní. A Jakubčovice jsou moje. U rozcestníku vidím Janu opisující čísla, pŕi míjení potvrzuji konec a na otázku, jestli přepálený start, tak doteť si myslím, že ne! Opisuji svou poslední kontrolu a do papíru píšu 71,5km. :-(
Jednou, a doufám že naposled, to muselo přijít.
Konec!!!! :-(
Přijde Marta s klukama. Už taky pochopili, že končím a prý jak se dostanu do Čavisova. Tož, už jsem volal manželce, ať zajde vzbudit švagra a půjčí mu auto ať přijede pro me do Jakubčovic. Tak mu vyrážím naproti. Směr Hlubočec a Pustá Polom. Tak jdu a koukám proti větru na auta jedoucí ke mně. Nic. Auu. Auu. Nic. Auu. 3,6km, zmrzlý a bolavý, zvoní telefón. Slyším: "Hoj. Už jsem tady. Je tu velký komín. Ne není tady hospoda na prodej. Ne není tady obchod. Jsem v Jakubčovicích. Odbočka na Pustou Polom??? V Jakubčovicích nad Odrou. Ouu. Mám jen 8% baterky. Ozvu se Ti!?!" Příjemné. Volám manželce. " Miláčku, nenadávám Ti, nevyčítám Ti, jen se potřebuji vyvztekat. Tvuj bratříček je asi třicet kilometrů odemě, každý třetí krok mě bolí a ještě k tomu tady stršně fouká ledový vítr a já jsem strašně zmrzlý. Ty petrklíče, co jsem Ti natrhal, jsem vyhodil a kašlu na ně!!!!! Ahoj."
A už se šlo lépe. Pošlu švagrovi SMS, ať počká v Pusté Polomi u kostela. OK. napsal. Jdu a jdu a už vidím Pustou Polom. Vyhrál jsem. Autem do Čavisova. Vzít si tašku a okoupat se z toho neúspěchu. Vy jste došel? Ne? Aha. Pěkné, já bych ani těch 77,5km neušel
Píše Honza : za patnáct jsem v cíli.
Tak mu napíšu, ať pak napíše, že bude aplaus. Jedu domů, počkat až napíše někdo že je v cíli. Usnu. pak Honza píše, že už jede domů. Už jsem tam. Pokecáme a čekáme na Jirku. Ten si to trochu prodlužuje se svýma mapovýma schopnostma až do Pusté Polomi, asi se nějak dozvěděl, že jsem tam taky byl. "Ještě 4 kiláky a jsem v cíli". S doběhem aplaus.
Honza jede. Já jsem taky dost nasra.ý, unavený, loučím se s Jirkou a jedu domů. Někdy odpoledne mi pijde SMS od Jany, že už jede domů. Kdyby napsala, že je v cíli, asi bych dostal odvahu jít ji pogratulovat. Má můj obdiv. Taky, snad jednou, budu mít jako ona v těle, někde u srdce asi, zabudovaný nukleární reaktor.
A poučení? Jednoduché. Ušel jsem B7(97km), Pražskou 100vku(141km), Valachiarun(102km), ale Čavisovskou 100vku ne, protože jsem jí podcenil. Nezáleží kde se jde, ale jak jí člověk vnímá. Od teď vím, že 100km je strašná fuška ať je kdekoli. Koleno už nebolí, bolí jen to vevnitř. Kdybych byl o sto kilometrů dál, nepodlehl bych tak lehkému rozhodnutí skončit!!!!!
Pardubický vinařský půlmaraton
Tak máme za sebou Pardubice. Sice se nás kvůli kombinaci zranění a lenosti sešlo méně, než jsme očekávali, ale i tak jsme si závod užili. Helena s Andrejem sice vedli pohřební řeči o tom, že budou rádi, když se dostanou pod dvě hodiny, ale nakonec měli sil výrazně více. Já dělal vodiče :-) manželce, s cílem překonat její čas z podzimního ústeckého půlmaratonu. To se nakonec i přes zažívací potíže v závěru podařilo o více než minutu a půl. V cíli jsme všichni pěkně vymrzli, takže závěrečné posezení u Aleše Rolečka u kávy a koláčů přišlo vhod.
| Andrej Plecháček | 1:45:11 |
| Helena Vavrušová | 1:47:34 |
| Kateřina Arnotová | 1:57:27 |
| Michal Arnot | 1:57:27 |
Garmin Fénix3: král sportovních hodinek, 1. část
Je to tady. Ono je to tady tedy už chvíli, ale teprve teď píšu :-): jasný král sportovních hodinek Garmin Fénix 3.
Není to tak dlouho (i když chvíli ano), co jsem sliboval velkou recenzi a teď se tedy všichni, pokud někdo takový je, dočkáte:-).
Protože jde o skutečně skvělé zařízení, nebudu dělat jenom srovnání s Forerunner 920XT, byť se samozřejmě v některých věcech srovnávání neubráním.
Pojďme tedy na věc a začneme obsahem:
1. Balení, design, provedení a ovládání
2. Obecné vlastnosti
3. Fénix 3 jako sportovní hodinky
3.1. Plavání
3.2. Kolo
3.3. Běh
3.4. Ostatní
4. Fénix 3 jako chytré hodinky a fitness zařízení
5. ConnectIQ (vzhledy hodinek, nová datová pole atp)
6. Garmin connect
1. Balení, design, provedení a ovládání
Tedy takovouto krabičku už jsem drahnou dobu v ruce neměl.
Docela velká, černá zajímavě složená. Oproti zvyklostem hodinky nejsou vidět, ale trošku si musím pohrát, než je vytáhneme:-)
Můj kus je ve variantě Grey, která se dodává s černým páskem, na test jsem měl půjčenou i variantu silver s páskem červeným a existuje ještě provedení sapphire se safírovým sklíčkem a kovovým páskem. To je ovšem ještě o dost dražší a za sebe mám mírné pochyby o smysluplnosti kovového pásku na sportovních hodinkách. Designově jde ale o asi ještě hezčí kus než ten můj.
Jinak je design v tradičním duchu Fénixů (jde taky už o 3. generaci), tedy dost povedený. Zásadním rozdílem oproti předchozím dvěma modelům je (kromě funkcí) displej, který je stejně jako u FR920 barevný a disponuje konečně pořádným rozlišením umožňujícím konečně využití 4 datových polí nebo vykreslení krásného analogového ciferníku ve stand-by módu.
Okolo displeje najdeme 5 tlačítek. A sakra, říkal jsem si, když jsem to uviděl a podíval se na FR920XT, který disponuje 6 tlačítky a už změna ovládání oproti FR910XT se sedmi tlačítky (tak to měla 305 i 310) byla při zvykání si na 920XT docela velká.
Přechod ze 6 na 5 je ale o dost snazší než ze 7 na 6. Filosofie ovládání je totiž stejná, jenom některé funkce jsou skryty pod delší pod podržení některých tlačítek. Popis viz. obrázek. Při čtení to sice vypadá šíleně, ale dá se zvyknout rychle. Možná pokud člověk před tím léta neměl řadu Forerunner, je ovládání ještě snazší. Mně chvíli trvalo, než jsem pobral šipky na druhé straně hodinek než na FR a mnohokrát jsem si z menu vyskočil, když jsem snažil sjet o volbu níž tlačítkem zpět :-).
Při čtení notifikací i některých jiných akcích, se na displeji zobrazují informace, k čemu která tlačítka použít. Velice šikovné.
Krok tlačítek je docela tuhý a nechtěné stisknutí na ruce není zrovna častou záležitostí. Přesto musím říct, že čelní tlačítka Start a Lap z řady Forerunner mi občas chybí. Kam je ale nacpat na kulaté hodinky poradit neumím. Celkový dojem z hodinek na ruce je skvělý. Přestože působí masívním dojmem, nejsou nijak těžké (80g) ani oproti normálním hodinkám. S grey variantou nemám problém ani k saku s vázankou, které poslední dobou musím nosit malinkou častěji.
Ovládání je jako pokaždé primárně otázkou zvyku, na nic nelogického jsem nenarazil.
Hodinky je možno koupit včetně hrudního pásu pro měření tepové frekvence. K vrcholným modelů přibaluje Garmin jejich model HR run podporující tzv. running dynamics. Na ty se podíváme u běhu.
2. Obecné vlastnosti
V této kapitole se budu věnovat funkcím a vlastnostem, které nejsou specificky sportovní ani chytré, nebo jsou naopak využitelné pro všechny módy nebo sporty a bylo by neefektivní je stále znovu opakovat dalších kapitolách.
Co všechno umí hodinky měřit? Seznam toho, co neumí, by asi byl kratší :-)
- vzdálenost, s využitím GPS i Glonass včetně zápisu trasy. Nejspíš nikoho nepřekvapí.
- vzdálenost bez GPS ve stand-by módu. Akcelerometr měřící kadenci funguje i ve stand-by a počítáním kroků měří i vzdálenost.
- kadenci i bez příslušenství akcelerometrem přímo v hodinkách
- vzdálenost a styly při plavání v bazénu i venku
- barometrický tlak a z něj nadmořskou výšku
- teplotu (FR920XT nemá)
- z ANT příslušenství umí brát tepy, kadenci šlapání na kole, watty.
- ukazovat čas východu i západu slunce
- a málem bych zapomněl, umí samozřejmě měřit i čas :-), fungovat jako stopky nebo downtimer
Fénix má z výroby přednastavenou hromadu profilů (proti FR920) má navíc Ski crosscountry, Hiking, Climbing a pochopitelně si můžete nové profily vyrobit. U FR920 jsem narazil na limit počtu profilů u čísla 8, Fénix má určitě víc, ale na strop jsem se ještě nedostal :-).
Co se profilů týče, ty umožňují nastavit celou řadu parametrů:
- obrazovky, jejich počet, rozložení a obsah zcela libovolně (počet obrazovek až 10!)
- zobrazení/nezobrazení mapy, running dynamics a virtuálního partnera tam, kde to dává smysl
- autopause, autolap pro některé profily (nefunguje u plavání)
- aktivní/neaktivní GPS
- nastavení ultratrac modu (o tom víc u běhu)
- délku bazénu pro bazénové plavání
Oproti starším verzím se nenastavuje pro každý profil zvlášť příslušenství, to je nastaveno v globálním nastavení. I Fénix drží podporu ANT+ protokolu, veškeré příslušenství, které jste do dnešního dne s garminími stroji používali, můžete tedy používat i nadále.
Dalším rozdílem proti FR920 je možnost zvolit, jestli má být Fénix při připojení na napájení v režimu USB mass storage nebo Garmin. V režimu garmin se hodinky nabíjejí ale jejich funkce pokračují stejně, jako u starších Forerunnerů. To by mohlo některé ultraběžce, třeba Honzu, zajímat:-).
Co se týče výdrže v různých režimech, dá se věřit tvrzením Garminu v dokumentaci, přičemž ale musí mít člověk na mysli následující fakta:
I ve stand-by se hodinky pomalu vybíjí. S aktivním spárováním s telefonem přes bluetooth (bude blíže diskutováno ve sekci o chytrých funkcích) se vybíjejí ještě rychleji.
Při plavání mám pocit, že se hodinky vybíjejí ještě rychleji, než s aktivním GPS. Aktivní Glonass rovněž lehce zvyšuje spotřebu.
Různé verze zobrazení hodinek stažených do Fénixe mohou zásadně zvyšovat spotřebu. Moje zkušenost je, že oproti dvěma defaultům z výroby baterie ubývá i 2x rychleji. Totéž platí pro Widgety vyžadující komunikaci s telefonem.
Čas od času (stalo se mi 2x, na FR920 taky) se v hodinkách něco "zacyklí" a začnou se vybíjet brutálně rychle. Stačí restartovat, ale musí si toho člověk všimnout. Totéž se někdy přihodí i telefonu s aplikací Garmin Connect.
Reálná zkušenost je taková, že s aktivními smart notifikacemi, fitness funkcemi, sledováním kalendáře i widgetem počasí, vydrží Fénix3 od pondělí do pátku s tím, že zvládnu 4-5 hodin běhu a hodinu plavání.
Na sportovní funkce se podíváme příště.
Není to tak dlouho (i když chvíli ano), co jsem sliboval velkou recenzi a teď se tedy všichni, pokud někdo takový je, dočkáte:-).
 |
| tak to je ono, podsvícený barevný displej |
Pojďme tedy na věc a začneme obsahem:
1. Balení, design, provedení a ovládání
2. Obecné vlastnosti
3. Fénix 3 jako sportovní hodinky
3.1. Plavání
3.2. Kolo
3.3. Běh
3.4. Ostatní
4. Fénix 3 jako chytré hodinky a fitness zařízení
5. ConnectIQ (vzhledy hodinek, nová datová pole atp)
6. Garmin connect
1. Balení, design, provedení a ovládání
Tedy takovouto krabičku už jsem drahnou dobu v ruce neměl.
 |
| komplet balení |
 |
| Dvě složené kostky uvnitř balení |
Jinak je design v tradičním duchu Fénixů (jde taky už o 3. generaci), tedy dost povedený. Zásadním rozdílem oproti předchozím dvěma modelům je (kromě funkcí) displej, který je stejně jako u FR920 barevný a disponuje konečně pořádným rozlišením umožňujícím konečně využití 4 datových polí nebo vykreslení krásného analogového ciferníku ve stand-by módu.
Okolo displeje najdeme 5 tlačítek. A sakra, říkal jsem si, když jsem to uviděl a podíval se na FR920XT, který disponuje 6 tlačítky a už změna ovládání oproti FR910XT se sedmi tlačítky (tak to měla 305 i 310) byla při zvykání si na 920XT docela velká.
Přechod ze 6 na 5 je ale o dost snazší než ze 7 na 6. Filosofie ovládání je totiž stejná, jenom některé funkce jsou skryty pod delší pod podržení některých tlačítek. Popis viz. obrázek. Při čtení to sice vypadá šíleně, ale dá se zvyknout rychle. Možná pokud člověk před tím léta neměl řadu Forerunner, je ovládání ještě snazší. Mně chvíli trvalo, než jsem pobral šipky na druhé straně hodinek než na FR a mnohokrát jsem si z menu vyskočil, když jsem snažil sjet o volbu níž tlačítkem zpět :-).
 |
| Po rozložení kostek se konečně dostaneme k vlastnímu stroji :-) |
 |
| 1- dlouhý stisk vyp/zap, krátký světlo 2- Start/Stop, v menu potvrzení. Z hodin skok do výběru sportovního profilu 3- Lap/zpět 4- dlouhý stisk skok na hodiny, krátký pohyb v menu dolů 5- dlouhý stisk skok do nastavení, krátký pohyb v menu nahoru |
Ovládání je jako pokaždé primárně otázkou zvyku, na nic nelogického jsem nenarazil.
Hodinky je možno koupit včetně hrudního pásu pro měření tepové frekvence. K vrcholným modelů přibaluje Garmin jejich model HR run podporující tzv. running dynamics. Na ty se podíváme u běhu.
2. Obecné vlastnosti
V této kapitole se budu věnovat funkcím a vlastnostem, které nejsou specificky sportovní ani chytré, nebo jsou naopak využitelné pro všechny módy nebo sporty a bylo by neefektivní je stále znovu opakovat dalších kapitolách.
Co všechno umí hodinky měřit? Seznam toho, co neumí, by asi byl kratší :-)
- vzdálenost, s využitím GPS i Glonass včetně zápisu trasy. Nejspíš nikoho nepřekvapí.
- vzdálenost bez GPS ve stand-by módu. Akcelerometr měřící kadenci funguje i ve stand-by a počítáním kroků měří i vzdálenost.
- kadenci i bez příslušenství akcelerometrem přímo v hodinkách
- vzdálenost a styly při plavání v bazénu i venku
- barometrický tlak a z něj nadmořskou výšku
- teplotu (FR920XT nemá)
- z ANT příslušenství umí brát tepy, kadenci šlapání na kole, watty.
- ukazovat čas východu i západu slunce
- a málem bych zapomněl, umí samozřejmě měřit i čas :-), fungovat jako stopky nebo downtimer
 |
| Stříbrná varianta není špatná..... |
Co se profilů týče, ty umožňují nastavit celou řadu parametrů:
- obrazovky, jejich počet, rozložení a obsah zcela libovolně (počet obrazovek až 10!)
- zobrazení/nezobrazení mapy, running dynamics a virtuálního partnera tam, kde to dává smysl
- autopause, autolap pro některé profily (nefunguje u plavání)
- aktivní/neaktivní GPS
- nastavení ultratrac modu (o tom víc u běhu)
- délku bazénu pro bazénové plavání
Oproti starším verzím se nenastavuje pro každý profil zvlášť příslušenství, to je nastaveno v globálním nastavení. I Fénix drží podporu ANT+ protokolu, veškeré příslušenství, které jste do dnešního dne s garminími stroji používali, můžete tedy používat i nadále.
Dalším rozdílem proti FR920 je možnost zvolit, jestli má být Fénix při připojení na napájení v režimu USB mass storage nebo Garmin. V režimu garmin se hodinky nabíjejí ale jejich funkce pokračují stejně, jako u starších Forerunnerů. To by mohlo některé ultraběžce, třeba Honzu, zajímat:-).
Co se týče výdrže v různých režimech, dá se věřit tvrzením Garminu v dokumentaci, přičemž ale musí mít člověk na mysli následující fakta:
I ve stand-by se hodinky pomalu vybíjí. S aktivním spárováním s telefonem přes bluetooth (bude blíže diskutováno ve sekci o chytrých funkcích) se vybíjejí ještě rychleji.
Při plavání mám pocit, že se hodinky vybíjejí ještě rychleji, než s aktivním GPS. Aktivní Glonass rovněž lehce zvyšuje spotřebu.
Různé verze zobrazení hodinek stažených do Fénixe mohou zásadně zvyšovat spotřebu. Moje zkušenost je, že oproti dvěma defaultům z výroby baterie ubývá i 2x rychleji. Totéž platí pro Widgety vyžadující komunikaci s telefonem.
Čas od času (stalo se mi 2x, na FR920 taky) se v hodinkách něco "zacyklí" a začnou se vybíjet brutálně rychle. Stačí restartovat, ale musí si toho člověk všimnout. Totéž se někdy přihodí i telefonu s aplikací Garmin Connect.
Reálná zkušenost je taková, že s aktivními smart notifikacemi, fitness funkcemi, sledováním kalendáře i widgetem počasí, vydrží Fénix3 od pondělí do pátku s tím, že zvládnu 4-5 hodin běhu a hodinu plavání.
Na sportovní funkce se podíváme příště.
24 hodin v Turíně.
Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. 241,2km. 25.místo. Osobák.
 |
| Na nástupu, s Martinem. |
Zlatá myšlenka z tohoto závodu: Žádný závod se nerozhoduje když se běží dobře, rozhoduje se v době, kdy všechno bolí a je krize.
První velký milník tohoto roku je za mnou. Příprava, která zabrala celou zimu se nakonec smrsknula do pouhých 24 hodin. Teď a tady. Vyběhnout, běžet, čekat na únavu, běžet, běžet, neusnout, běžet, spočítat kolik ještě zbývá, běžet, běžet, konec. Takhle nějak těch 24 hodin proběhlo ve zkratce. Ve skutečnosti to ale byl velmi dlouhý den a noc. Musím přiznat, že na začátku si člověk užívá, od 18 hodiny jsem ale počítal kolik že to ještě zbývá a pro sebe si to komentoval asi takhle: tak ještě zamr…6 hodin…. Tak ještě zasr….4 hodiny…. ale ke konci to už bylo: už jenom 55 minut, jeď!!!
Příprava:
Vše téměř podle plánu, snad jen problém na pravém chodidle naznačoval, že by mohli nastat komplikace. Toje prostě tak, když se neposlouchá vlastní tělo, bolest se přeběhává a tím stále zůstává. (ale při závodě jsem zjistil, že se to fakt dá přeběhat, od sté míle mě to už nebolelo a nebolí doteď) Ve finálním týdnu před závodem jsem se i vyhnul svému obvyklému nachlazení, doma jsem dostal čepici na spaní, takže jsem nenastydnul ani v noci. Fajn.
Cesta:
Z původního plánu jet autem jsme ustoupili, koupili letenky a ve čtvrtek vyrazili letadlem do Milána a pak vlakem 150km do Turína. Vše na minuty přesně, v pohodě, ve fajn atmosféře. Na nádraží v Turíně nás už čekal mikrobus a zavezl nás do hotelu. Původně sice mělo být ubytování v Turíně, nakonec nás ale šoupli asi 50km od města, takže trochu komplikace. Ale nic, co by nás položilo. Hotel byl pěkný, čistý, v krásném prostředí křížení dvou dálnic.
Na místě:
Hned po příjezdu jsem se vydal prozkoumat okolí běháním. Kus po dálnici, pak uhnout mezi parníky, doběhnout do vesnice plné štěkajících psů. Otočka a zpátky. Zítra si s sebou vezmu Jardu, to se mu bude líbit. Až budem před těmi psy zdrhat, dáme aspoň úseky.
 |
| Doplnění energie. |
Večeře byla fajn, těstoviny, plátek masa, pečené brambory, salát. Navrch koláč. Fajn. Akorát nám neřekli, že to mají schované i na páteční oběd, i na páteční večeři, i na celou neděli…prostě v tom hotelu nic jiného nevařili. Ale opět nic, co by nás položilo. Jarda se na pokoji pravidelně ještě futroval sušenkama a vším ostatním. Nechápu, kam to všechno dával.
 |
| Předstartovní diskuze s Mirkem. |
Závod:
Připravil jsem si svoje odzkoušené občerstvení, namíchal 4 litry Enervitu G sport, nachystal gely a tablety Enervitene. Nakonec jsem toho snědl i docela dost bez problémů se žaludkem. Občerstvovací stanice, kterou pořadatelé připravili byla totiž zoufalá. Žádný ionťák, jen voda nebo chemický ledový čaj, nějaká místní kola, suchary s medem nebo marmeládou. Občas tam přihodili pekáč s bramborama a nakrájeným salámem. Ale nebylo to čím nabrat, takže do toho všichni hrabali rukama. A když si představím, co jsem viděl průběžně podle trati, jak lidi zvrací, močí a ulevují si, nedělám si iluzi o hygieně jejich rukou. Tohle bylo těžce nevychytané. Oceňoval jsem servis jaký měli v týmu italové nebo třeba američani. Ti měli na své občerstvovačce i kávovar, podávali běžcům caffé latté, polívčičky…mockrát jsem měl chuť se u nich zastavit a zobnout si. Voněla jim tak polívčička. Asi měli dobrý mejdan.
 |
| Jdeme na to. Zatím je to sranda. |
1-4 hodina závodu:
Těžká pohoda. Všude okolo legrace, štěbetání, nadšení. Do hlavy se mi vrývá jeden z italských běžců v open závodě, který tam má neskutečné množství podporovatelů, zázemí jak mistr světa. Jmenuje se Bisco, neustále na něj řvou: Biscooooo, Biscoooo. Běhá rychleji než já. Směje se na celý svět a je místním hrdinou. Na čele se usídluje japonec Hara, ten, který loni uběhl 285km a zařadil se tak v historii za Kourose na druhé místo. V pravidelném intervalu mě předbíhá, v závěsu za ním je nalepený vysoký rus a ital. Dotahuje je švéd. Mezičas na maratonu je 3:21, na 50km 4:04.
 |
| Zatím vše OK. |
5-8 hodina závodu:
Opalujeme se. Nohy začínají poprvé hlásit, že už běží dlouho. Nedá se nic dělat, ještě dlouho poběžíte. Japonec už všechny utrhnul a běží vstříc hranici 300km/24 hodin. V jeho kamenné tváři vidím pilota kamikaze jak se chystá na finální útok. Rus se drží kousek za ním. Na třetí místo se nacpal švéd. Na stadionu hraje hudba, občas pořadatelé hlásí průběžné pořadí a všude je pořád celkem pohoda. Bisco zpomalil a už se tolik na svoje fanoušky nesměje. Ani oni už tolik neřvou. 100km probíhám za 8:24hod. Proskenuju tělo, všechno v cajku. V tuhle chvíli mě hlásí někde okolo 9.místa. Sakra, snad jsem to nepřehnal a moc to nespadne.
9-12 hodina závodu:
Sluníčko zapadlo, stadion začíná svítit a my pořád kroužíme. Japonec v tempu nepolevuje. Je to nezdolný stroj. Uvažuju, jestli se mu podaří zdolat hranici 300km. Ostatní ze špice odpadli a začínám se jim přibližovat. U kadibudek pravidelně pozoruju zoufalce, co běží od jedné k další a hledají, ve které je papír. Evidentně už v žádné. Žaludek trochu stávkuje, Ota mi koupil malý kafíčko, kopu ho do sebe a pokračuju dál. Nezastavujeme, máme zpoždění.
13-16 hodina závodu:
Dobíhám Ivana Cudina. Chvíli cestou povídáme, prý mu to dnes nejde. To vidím, když jsme spolu. Nakonec popřeje štěstí a vzdaluju se. Potřebuju se trochu obléct, přichází noc a zima. Beru si nakonec všechno co mám k dispozici. Ptám se co ostatní. Prý už z chlapů běháme jen tři. Ještě Jarda a Martin. Je to pro mě trochu zklamání, vytryskává emoce, beru si oblečení do rukou a povídám že musím pryč, na trať. Neběhám nijak rychle, postupně propadávám v umístění po jednotkách dolů, občas ukařistím někoho i já. Navlíkám si korálek rusa, co běhal dlouho druhý, třetího švéda. Jiní jsou zase přede mě. Nikdo s nikým nebojuje. Teď každý bojuje jen ve své hlavě a se sebou samým. Metu 100 mil probíhám v čase 14:25hod.
 |
| V noci jsem se moc nesmál. |
17-20.hodina závodu:
Nejtěžší období pro mou hlavu. Proč běžím? Co to je? Z těchhle úvah mě vytahuje zmatek na stadionu, kde vyhořela trafačka, stadionem se valí dým, všechno okolo smrdí a je na něm totální tma. Z dálky se blíží hasiči, na nějakou dobzu je o zábavu postaráno. Navíc se na trati zase objevuje japonec Hara, plouží se krajem cesty, obalený v igelitu. Předbíhám ho. Jeho výraz už nevypadá jako ostrej kamikaze, teď je to spíš, unavený vykulený stařík na cestě do pekla. Místní favorit Bisco je totálně mimo, sedí víc než chodí. Nikdo na něho už nekřičí, v jeho fanouškovském stanu zůstal jediný člověk. Na čele se usadil napevno Florian Reus a nevypadá to, že by ho snad ještě někdo mohl ohrozit. Rus který běžel na začátku tak ostře teď chodí tempem jako můj soused po mozkové příhodě. Mám o něho strach. Všude okolo trati lidi co zvrací. Můj žaludek je ale celkem v pohodě.
 |
| Východ slunce. Den je zase hezčí. |
21-24.hodina závodu:
Konec. Konec. Konec. Kde je ten konec? Ještě čtyři hodiny? Hlavou běží kalkulačka a výpočty, kolik bych tedy mohl být schopný odběhat. Výpočet se mění od překonání osobáku až někam k hranici 240km. Na metě 231km už vím, že nový osobák je doma. Začínám se zase rozbíhat. Mě už nikdo nepředbíhá. Teď předbíhám já. 238km. Otta na mě volá ať si vezmu vlajku. Odpovídám, že ještě ne. Vím, že v tomhle tempu dám ještě kolo. Letím. Tedy mám pocit že letím. Tempo je někde na 4:30/km ale pro mě je to sprint. Dorážím znovu na stadion, do limitu zbývá asi 5 minut. Volám na Otu kde je vlajka. Jo hochu, ta už šla do světa s Martinem. To je fuk, jsem tak rozjetý, že vím, že ho doženu. Probíhám stadionem, který už celý vře na velkém finále. Všichni tleskají všem, všichni se zase smějí na všechny. Po kilometru dobíhám Martina obaleného vlajkou, řvu češi jedééém, on řve taky a chytá mě do vlajky. Vysmeknu se že ještě musím běžet dál. Po asi dvou minutách je všechno u konce. Výstřel, klesám k zemi. Pokládám kužel pro vyznačení místa doběhu. Zastavuju Garminy na vzdálenosti 241,3 km. Povedlo se. Maximálně. Už se nikam nemusí běžet. Souboj proti času skončil. Podařilo se mi navlíknout hodně korálků, mě si jich navlíklo jen 24. Ale už teď vím, že příště to musí být zase o kousek lepší. V Kataru na Mistrovství světa na 100km jsem skončil 25., teď na 24 hodin taky 25. Snad mi to není souzeno navždy.
Neděle:
Jedem na hotel. U autobusu zvrací holanďan. Na hotelu spíme až do večera. Jen mezitím malá pauza na dvě piva. Před večeří na chodbě další zvracející holanďan. Co ty kluci hulili? To snad není možný. U večeře všechno objektivně hodnotíme a plánujeme, kde se zase společně potkáme. Z výsledků zjišťuju, že mi nezměřili poslední kolo s položeným kuželem. Sakra, ve výsledcích tak mám zatím 239.650m. Ale už je to v řešení, měřiči záznam dohledali a doufám, že všechno opraví podle skutečnosti. Ta psychologická hranice 240km by mě totiž moc mrzela. Podle tabulek zjišťuju, že jsem se zařadil na 9.místo v české historii. To není na druhý závod na téhle trati špatný.
Ponaučení:
Tempo bylo zvolené dobře. Začátek na 4:50/km byl optimální. Je ale potřeba trénovat hodně v únavě, běhat víc dlouhých běhů. Dlouhým myslím 60km a víc. Je potřeba připravit si líp hlavu a nepouštět do ní žádné myšlenky že něco bolí. Je potřeba zodpovědněji doplňovat energii, v tom byla pořád velká rezerva. Byla to moje druhá 24-hodinovka a já se už teď těším na další. Udělám zase maximum pro to, abych svou kárku posunul o kousek dál. A už vím kdy.
Použitá výbava:
Bota New Balance Boracay
Kompresní návleky Compressport
Výživa Enervit
Fotografie od teamového šéfa Otty Seitla zde: http://mkseitl.rajce.idnes.cz/2015-04-15_Turin_24_hod._MS#