Blogy

Červen 2015 - Watford

Je to něco málo přes rok, kdy mi bylo slavnostně oznámeno, že jako příkladnému pracantovi mi vedení schválilo přesun do Anglie v rámci firmy - na mou žádost, jako odměnu. Ať je vidět, že kdo maká, bude odměněn. Budu exemplární případ, motivace pro ostatní kolegy. Proč ne. Pracuju poctivě, tak proč se nenechat veřejne pochválit.
U nás je to v práci takové divoké a živé (proto to tam asi mám rada:), takže když někdo má jet napr. na měsíc nebo dva na služební cestu, typicky do Austrálie, je mu to oznámeno třeba 2 dny předem :)

Vsuvka: Nedávno tam letěl kolega a kolegyně. Říkejme jim Láďa a Marta. Už tři roky tam lidé od nás pravidelně létají, prakticky pořád tam někdo je, většinou i více lidí najednou. Pracujeme totiž na zakázce pro jejich největší banku. Letěli asi o den po sobě, každý jiným letem. Těžko říct, kdo a jak to vymyslel, ale někdo z policie na letišti v Sydney přišel s geniální konspirační teorií: Protože Láďa už tam letí počtvrté a Marta teprve poprvé a protože mají oba pracovní víza na služební cestu, Láďa si tam chce Martu vzít a chtějí tam nelegálně zůstat a pracovat :-o :D To je teorie! Podotýkám, že Láďa s Martou maji mezi sebou pouze pracovní vztah. Láďu tak hned po příletu na letišti zadrželi a hodinu a půl ho vyslýchali, ať se přizná, že všechno vědí a je jim to úplně jasné.... 

Já sama jsem se o měsíční cestě na Taiwan loni dozvěděla během Vánoc a po Silvestru jsem už seděla v letadle. Na základě takových zkušeností jsem prakticky hned byla připravena na objezd do Anglie. Všechno jsem měla sepsáno, co ještě vyřídit, co koupit, co prodat, objednala jsem se k zubaři... Honem, ať to před odjezdem všechno stihnu.
Léto uplynulo, zubař vyřízen, ovace opadly. Postupně se přestalo mluvit o exemplárním příkladu. Začal podzim a já pořád seděla doma s oprášenými kurfy. Nic. Před Vánoci jsem konečně měla odjet. A nějak to nakonec zase nevyšlo. Půl roku pryč a nic se nedělo.
Znáte to, jak na velkém golfovém turnaji dopadne míček 20 cm od jamky. A stojí. Ani se nehne. Vteřiny plynou a nic. A najednou, najednou tráva pod tím tlakem povolí natolik, že se pohne. Pomalu se začíná kutálet, dav šílí, míček zrychluje a... a padne do jamky! Tak nějak to bylo po měsících intenzívní a pravidelně prudy a vyptávání se, nakonec jsem z někoho vymačkala datum. Najednou ta tráva povolila. A míček se kutálel a kutálel, datum se blížilo... letenky a ubytování jsem zařizovala na poslední chvíli. Nakonec to dopadlo a v půlce února jsme odjeli.
Plán byl tak nějak do měsíce vyřídit místní smlouvu, ať máme čas,tak dva měsíce najít si bydlení, koupit auto etc. Nakonec tak někdy za tři, možná čtyři, měsíce jsem konečně měla smlouvu. Pro firmu to začínal být pěkně drahý výlet... Nakonec to dopadlo tak, že jsem získala firemní podporu na bydlení a auto ještě na měsíc, měsíc a půl, a pak už se musím postavit na vlastní nohy. Na jednu stranu zcela pochopitelně - skutečně je to stálo neuvěřitelně množtví peněz mě tu ty měsíce ubytovat. Na druhou stranu, já to rozhodně nezdržovala. Takže po roce čekání mám měsíc a půl na to, najít si byt, auto a všechno vyřídit. OK. Ono se to zda úplně jednoduchý, ne? :)

Vsuvka pro objasnění: Nechci, aby to vyznělo, že si toho přesunu nevážím. Myslím, že ani já ani vedení jsme neměli úplně správnou představu, jak náročné to bude - finančně, časově, politicky, papírově... prostě se to celé sakra protáhlo. Nevím, jak naše vedení, ale já toho přesto absolutně nelituju a jsem skutečně moc ráda. Takže byť předchozí odstavce mohou znít kriticky, jako celek je to naprosto epická akce, která mi plní velký sen :) Jestli se tu z nás nestanou zkrachovalí houmlesové :D

Takove normalni anglicke letni sobotni rano

"Ridic cizinec" - prvnich par dni jsem si za volantem skutecne nebyla jista

Unorovy beh ve Windsoru

Bezecky raj :)

Nejlepsi cesty na bosobeh! Bezecke magistraly!

Prechod pro kone neni nic neobvykleho...

Noc a den

Dalsi bezecka magistrala :)

Smlouva podepsána, časový limit nastaven, úkol jasný: do konce července se přestěhovat. Takže hurá do toho. Začneme třeba tím, že si založím účet, abych mohla platit nájem a dostávat výplatu... Založení účtu je jednoduché – přijdete do banky, sjednáte si schůzku (nejdříve za týden). Přinesete pas a doklad o adrese a máte účet. Prakticky jediný doklad o adrese, který jsem měla, byly faktury za ubytování. Bylo tam mé jméno, adresa a tučně napsáno, že je to za ubytování včetně všech poplatků (“all bills included”). Obešla jsem 6 bank, některé i vícekrát – z každé mě vyhodili: “Víte, my potřebujeme účet za vodu, elektřinu a tak.” – “Chápu. Podívejte, tady je napsáno, že všechny ty účty jsou zahrnuty v této faktuře.” – “Hmmm, vidím, bohužel je potřebujeme zvlášť.” Proč? To mi nikdo nebyl schopen vysvětlit. A tak to bylo všude. Byl to naprosto začarovaný kruh. Byt a účty platíte z bakovniho účtu, který vám ale nikde neotevřou, pokud nemáte na vaše jméno napsané účty na byt, vodu, elektřinu etc… Zkoušela jsem zažádat u několika bank online. Všude to ale zkrachovala na tom samém.

Jednoho krásného slunečného dne mi D povídá: “Hele, tady kolem se pojede cyklistický závod!” Kouknu z okna a před barákem zátarasy a majáčky. Hmm… Než jsem se odvrátila od okna, přijelo zvláštní vozidlo. A z něho vyjel robot. Ten samý, jakého jsme nedávno zkoušeli v práci! Jen trochu jinak vybavený. Hmmm. To možná nebude cyklistický závod…
Prakticky celý den byla půlka města zavřená a jedna ulice evakuována, kvůli možnému bombovému ohrožení. Nás naštěstí nechali doma, mohli jsme celou akci sledovat z okna. Potřebovala jsem nutně jít do města okopírovat nějaké dokumenty. K mému překvapení byla tiskárna otevřena přesto, že hned vedle byla ulice, ve které se údajná bomba nacházela. Sebrala jsem odvahu, kabelku a šla kopírovat. Když jsem vylezla z obchodu, všimla jsem si, že hned naproti je banka, kterou jsem ještě nezkoušela. Otevřeno bomba nebomba!
Vešla jsem dovnitř a sebejistě povídám, že bych ráda otevřela účet. Pan mi řekl, že mám velké štěstí, že měl objednaného klienta, který ale uváznul v totálním dopravním kolapsu, který způsobila uzávěrka městského okruhu kvůli bombě a tak má čas. Po úvodním ověření odkud jsem a co mám za papíry mi potvrzuje, že mi může účet hned otevřít. V duchu křičím “Ano, ano, ano!”, navenek zdvořile podekuju a tvářím se, že je to snad samozřejmé – hlavně nevzbudit jedinou pochybnost. Pak odejde kopírovat pas. Honem v telefonu kontroluju, jaké účty nabízejí a jak jsou s nimi klienti spokojeni. Nic moc. Ale lepší, než nic. Koukám na policejní rojení přes výlohove okno a čekám. Pak strávíme bezmála 20 minut vyplňováním žádosti. “Od kdy tu máte smlouvu?” – “Začíná za necelých 14 dní, teď jsem tu na služební cestě a zatím oficiálně pracují pro českou pobočku.” Pan to nabusi do počítače, ten chvíli chroupe a pak praví. “To nejde, to je v budoucnosti. Jak dlouho pracujete pro českou pobočku?” – “Přes dva roky.” Nabusi to tam, počítač to schroustá. Následujících 5 minut mi předčítá různé podmínky, mimo jiné to, že pokud jsem cokoliv uvedla nepravdivé, nejen, že mi účet neotevřou, ale dají mě na černou listinu a už nikdy v žádné bance v UK si účet nebudu moci otevřít. Povídám “Samozřejmě, všechno je pravdivé. Jen mě lehce znepokojuje, zda nebude problém, že jsme uvedli, že pro Anglickou pobočku pracuji přes dva roky, když ve skutečnosti pracuju pro cestkou pobočku.” Pan nad tím mávne rukou a praví, že pokud je to ta sama firma, tak to nevadí. V duchu přemýšlím, jak to budou ověřovat, protože pochybuju, že je nápadně ptát se české pobočky, když jim anglická řekně, že teď teprve začínám… ale když to říká… Odklepne to a už to vypadá, že účet bude můj. Když se zamračí a povídá, že se moc omlouvá, že když jsem Čech, tak potřebuje důkaz o adrese - účet za vodu nebo elektřinu... Malém puknu zoufalstvím, ale okamžitě suveréne předkládám faktury za ubytování za 4 měsíce zpět. Pak na ne kouká a povídá, že potřebuje něco za vodu, elektřinu, internet… Poukazuju na fakt, že je tam napsáno, že všechno je zahrnuto v této facture. Prý to nestačí… Opouštím pobočku, opět bez účtu. Ani bomba nepřinesla dostatek toho štěstíčka… Na další banky už ten den nemám náladu, zkusím zase příště.
Naštěstí nic nevybouchlo, přežila jsem. Později jsem se bez dalších podrobnosti dozvěděla, že v batohu byly dětské knihy a zatkli bělocha obleceneho v burce :-o
Během dalších necelých dvou týdnu jsem prošla dalších asi 10 bank a poboček, všude stejný depresivní výsledek. V jedné bance mi ale dali naději - až mi přijde číslo pojištění, půjde to. Když konečně přišlo, naklusala jsem tam, všechno jsme vyplnili a hádejte... Systém pravil, že žádost zamítnuta. Proč? To se neví. Prostě zamítnuta, sbohem a šáteček. Se slzami na krajíčku jsem se snažila zjistit, co je špatně, paní za pultíkem viditelně znervózněla a začala se obávat, abych na celou banku neudělala scénu :D Sice jsem byla zoufalá, ale spíš za ty slzy mohla kombinace jejich klimatizace a vrcholu pylové sezóny. Nejsem hystericky typ, v klidu jsem opustila pobočku a bulela až doma :)
Nakonec se mi účet povedlo otevřít u HSBC banky, která akceptovala speciální potvrzení od zaměstnavatele. Hurá! Bohužel, vyhráno jen z půlky, ještě týden, než přijde debetní karta. No a co, když mám českou? ... počkejte si na další díl :)

Souběžně s bojem o účet jsme se snažili najít bydlení. Slovy jednoho z makléřů “místní trh je velmi silný”. Co si pod tím představit? Je to jednoduché. Z počátku jsem si nastavila na webu, že mi jednou denně přijde email s nemovitostmi, které jsou nové v oblasti, která nás zajímá. Prošli jsme to, občas nás něco zaujalo a tak jsme napsali email, jestli bychom mohli vědět rozlohu etc. (většina inzerátu tu vůbec nezmiňuje, jak je být veliký, pouze počet místnosti – ale místnost typu 1.5x2m je bohužel úplně běžná), případně si dojednat prohlídku. Po necelých dvou týdnech nám došlo, že takhle to nepůjde.
Realita je taková, že kvalitní být se ráno objeví na webu, odpoledne jsou první prohlídky a večer už je obsažen. Na většinu mailu nám tak odpovídali, že už je pozdě, nebo se neozvali vůbec. Skončili jsme tak, že jsme měli nastavené mailove upozornění na 4 webech a byla jsem domluvená s několika agenty z různých společnosti. Aii tak 20x denně mi přicházely nové nabídky, sto, dveste, třísta denně. Všechno samozřejmě “jen tak bokem” při práci. Nekompromisně jsme telefonovali a hned domlouvali nejbližší možnou prohlídku (můžeme i přes den, pracovat se dá i v noci ;). Už se mi o tom i zdálo v noci. Jednou ráno jsem se třeba těšila, že jsem si pamatovala, že před spaním jsem na telefonu ještě našla super byt. Chtěla jsem si ho ráno prohlédnou na větší obrazovce a hned jim zavolat. Jenže ono se ukázalo, že žádný takový byt není, že se mi to jen zdálo :D
Řekněme, že v průměru 1 inzerát že sta nás zaujal. Rovnou jsem telefonovala a co nejdřív se snažila získat informace. Když došlo na prohlídku, byli jsme připraveni prakticky hned po ní, nejpozději další den ráno, dát závažné vědět, zda berem, nebo ne. Zdejší trh je, rekla bych, spíš splašený, drsný, krutoprisny.
Prohlídky byly různé. Občas byl byt naprosto malilickaty, občas v lokalitě, která nás až tak nebere. Jedna prohlídka byla taková, že paní měla papír s lidmi a venku čekala fronta a ona si nás prakticky jen odškrtávala. A byt to byl děsný. Jiná nabídka byla podezřelá už od začátku: podle fotek fantastický byt, blízko MHD, v klidne lokalitě, za dobre peníze. Co může být za problém? Když jsem projížděli onou čtvrti, začalo to být zajímavé. Připadala jsem jako někde na exotické dovolené – tržiště, turbany, indove, arabove… nikde žádný běloch. OK, nejsem rasista, je to trochu exotika, ale proč ne - aspoň člověk sežene kvalitní asijské potraviny, které mám moc rada. Brzo se ukázalo, proč ne: Už ve výtahu jsme byli šokováni, prostě se tam válely na podlaze odpadky. Byt byl naprosto boží, asi v 7. patře, v obýváku byla celá jedna stěna úžasné okno. Výhled široko daleko. A to byl ten problém. Kam se oko podívalo, byly stohy pneumatik, rozpadlé kůlničky, hromádky bordelu, naskládané staré dřevěné listy… Tak to taky nevyšlo…
Nakonec jsme našli. Chtěli jsme bez koberců, tak má úplně všude kromě kuchyně koberce :D Ale jinak vyhovuje perfektně, jen jsem musela slíbit, že budu furt vysávat (kvůli alergii). Už mám vyhlídnutý roboticky vysavač ;) :D

únor 2015 - Bracknell

Tentokrát jsme na moji služební cestu do UK jeli s D společně. Vlastně jsme se tam přestěhovali, na pár let. Společná cesta samozřejmě přináší dvojnásobnou porci zážitků :) Začnemě třeba tím, že si ke mě do kufru dal Herbadent (kterým léčí snad úplně všechno) a po vybalení se ukázalo, že poněkud netěsnil. Nemusím se už starat o parfém, vůni bylin na všech mých šatech by nepřebila ani trojitá dávka Chanelu.
Už cesta byla dobrý trénink. Díky bohu za limit 23kg na kufr. Oba jsme se do něj napasovali úplně přesně. Vláčeli jsme v nich i extra tlustou podložku na jógu a blackroll, naštětí se nám tam už nevešel kettlebel :) Drobný rozdíl mezi mým kufrem a D kufrem byla kolečka. Já kolečka mám, D ne. Marná byla moje snaha mu vysvětlit, že to není nejlepší nápad... Na letiště taxík, z letiště na autobus letištní vozík, všechno šlo hladce. Ovšem z autobusu na vlak, to už jsme se trochu zapotili. A když jsme vylezli z vlaku, přišlo nám absolutně trapné chtít na 2 km cestu do apartmánu taxík. Dyť je to kousek! Mno, můžu říct, že 2 km je kousek, když je hezky a jste nalehko. Když fičí ledový vítr, máte hlad, nemáte čepici a hlavně máte dva 23 kg kufry, z toho jeden bez koleček, k tomu ještě jeden příruční kurf, batoh a kabelku, i ve dvou lidech je to totální masakr. Kam se hrabou intervalové tréninky nebo crossfit :D Lidi na ulici se dobře bavili, když nás viděli, hlavně před cílem, kdy už jsme oba fakt nemohli a D zkoušel různé strategie uchopení kufru (jedna ruka, obě ruce, na záda, na bok...) a taky různé strategie pohybu (běžet a pak odpočívat, rovnoměrný pohyb, s velkým funěním, s malým funěním...). Když jsme zkoušeli oba kurfy vézt na jedněch kolečkách, obvykle po pár metrech zabočily někam do strany, zabořily se do rozmoklého trávníku a typicky horní kurf spadnul a D si na něj buď málem lehnul, nebo předvel jinou akrobacii. Jenže tady jsme nebyli ve velkoměsě, kde jednoduše mávnete a máte taxi. Tady jsme jediné taxíky prošvihli na nádraží. A vracet se na nádraží? To už po kilometru přestalo dávat smysl.
První den jsem se ráno vypravila do kanceláře - měla to být asi míle pěšky (dočasné ubytování jsme se chytře našli blízko kanceláře), parádní procházka. Šla jsem najisto, podle vytištěné google mapičky. Ještě s rezervou jsem tam došla na pohodu a včas. Jediný problém byl, že tam ta kancelář nebyla. Sklady. Všude sklady. Až jsem našla nějakou obydlenou budovu a ptala jsem se. Paní si nebyla úplně jistá, ale poslala mě asi půl kilometru vedle... mno zkrátka po půlhodinovém pobíhání jsem začala telefonovat. Kolega byl velmi milý, popsala jsem mu, kde jsem a říkal, ať počkám, že mě vyzvedne autem. Ptám se: "Autem? To jsem tak daleko?" Povídá: "Je to asi 15 minut autem." Google mapy byly špatně! Ale prý jsem nebyla první a asi ani poslední, kdo skončil mezi sklady a museli ho vyzvedávat :D
V tu samou dobu, co jsem já pobíhala mezi sklady se D rozhodl zajít do autoškoly a domluvit nám lekci, abychom si mohli bez obav půjčit auto. Nakonec mi asi 5x volal a musela jsem ho navigovat zpátky do bytu - totálně se ztratil a místo 30 minutového výklusu do autoškoly a zpátky venku bloudil 4h, samozřejmě v dešti a větru :) Sakra, z něj snad bude ultrák :)
Než se nám povedlo najít někoho, kdo by nám poskylt první jízdu vlevo v bezpečí brzd instruktora, pár dní uplynulo (skoro týden). Nejbližší obchod je 2 km. Takže jsme najeli na skoro každodenní cyklus: Dojít pěšky do obchodu, nabrat, co unesem, dovláčet to domů (typicky ve větru a dešti) a v záchvatu totální únavy a hladu to sežrat :) A další den znovu. To byl panečku trénink! Ráno běh, cvičení a nebo procházka do práce (vetsinou ale pracuji z domova), večer posilovna s taškama. Sotva jsme stíhali.
Mimochodem běhá se tu krásně, to je zase výhoda toho "maloměsta" - řekla bych i vesnice, ale to bych mohla někoho urazit, tak nebudu přehánět :) Zkrátka spousta upravené zeleně, pěšinek... A co je mi moc sympatické, jak se tu běžci, ale i pejskaři, vzájemně zdraví. To se nedá popsat, to se musí zažít :) Zkrátka "Good morning", "Hi", "Hello", "Hiya", "Alright?", "yo yo" etc. s tím jejich skvostným přízvukem, to mi vždycky nalije tolik energie do žil :) Úplně vážně si myslím, že to jejich zdravení se a ptání se, jak se daří, je určitá forma autosugesce - když dvacetkrát denně zopakujete, jak se máte skvěle, myslím, že se zktrátka už musímte mít skvěle. Jen kvůli tomu, kolikrát denně to nahlas prohlásíte, tomu zkrátka už musíte uvěřit :)
S autem z půjčovny byla legrace ještě před tím, než jsem s ním začala jezdit. Dovezli ho bez varování několik dní před tím, než měli. Ve smlouvě bylo napsáno, že je bez poškození. Kopii mi vrazili do ruky a už se loučili, když jsem si všimla, že vzadu má totálně odřený blatník. Ještě jsem je to tam donutila dopsat a zmizeli. Až doma jsem si to pročetla a zjistila jsem, že moje kopie není podepsaná, ze to poskozeni napsali do jejich kopie a ne do me, že interiér má něčistoty, které by mi taky mohli naúčtovat, že tam chybí trojúhelník, lékárnička, manuál, opravovací sada etc. a samozřejmě, že ve smlouvě bylo, že mi to předali... Po několika telefonátech jsem se dozvěděla, že je to OK, že to prostě nedávaj, protože to lidi nevraceli, že doklady k autu nepotřebuju, že stačí ta nepodepsaná smouva.:)
Každopádně než jsem do něj sedla, měla jsem jízdu v autoškole. Ono řízení vlevo je totiž ve skutečnosti ten nejmenší rozdíl. Pedály, volant, stěrače, to je všechno jakš takš stejné. Co už začíná být problém je šaltpáka vlevo, ale rychlosti má umístěné stejně jako ta vpravo. Zkrátka musíte do zrcadlového módu přepnout jen půlku těla, zbytek nechat. A to není jednoduchý úkol. Výsledkem bylo, že instruktor se popadal smíchy za břicho, protože jsem pravidelně šahala pravou rukou na okénko ve snaze najít řazení, pak jsem honem šahala levou, do toho chytala volant... Jednou jsem najela na chodník, když jsem měla pocit, že vlevo mám ještě dost místa, jen jsem zapomněla, že se tam má vejít ještě celá půlka auta... A aby to nebylo jednoduché, všechna nová auta v UK musejí mít start-stop systém: Když zabrzdíte, třeba čekáte na červené, motor se vypne. Jak šlápnete na spojku, zase se zapne. Krása. Až na to, že jakmile jedete na neutrál, nemáte posilovač ani brzd. Takže to se pochopitelně musíte hodně rychle odnaučit. Kruhové objezdy mi vždycky přišly jednoduché, tady to tak není. Podle toho, kterým výjezdem chcete vyjet, musíte uz před nájezdem na objezd jednat blikat a nebo naopak neblikat a taky se musíte zařadit do správného pruhu, který na objezdu měníte podle toho, kdy chcete vyjet a taky musíte podle toho měnit blinkry. Každý objezd je tu jiný a některé mají pruhy do spirály, takže vlastně vyjedete, ať chcete, nebo ne, další mají semafory na začátku, nebo třeba uprostřed. Když někde čekáte, třeba na semaforu, nesmíte brzdovými světly oslňovat řidiče za vámi, takže tady se na všechno používá ruční brzda. Takže rozjezd na semaforech: spojka, tím se nastartuje motor, zařadit, lehce začít zabírat spojkou, pak teprve odjistit ruční brzdu a vyrazit. Zastavování analogicky, akorát nikdy nesmíte na neutrál bez spojkky, dokud nestojíte, jinak už nezastavíte... A třeba na 9 km cestě do Tesca a zpět je tu 18 (ne, není to překlep, skutečně 18) kruhových objezdů. Na konci té hodiny jsem byla pořádně unavená a zpocená jako po běhu. A stejně jsem se vždycky vyděsila, když jelo auto v protisměru, že jede v pravém pruhu, že do něj nabourám :D

Celé je to na dlouhé povídání, postupne zverjnim dalsi dily :)

Když jsem poslední červnovou neděli vstával s pocitem, že mé pravé tříslo se dostalo mezi ozubená kola, nenapadlo by mě, že zanedlouho se mezi ozubená kola systému dostanu úplně celý. Vlastní hloupostí jsem prokaučoval několik m...

Ať si pod tím představí kdo chce, co chce, já mám na mysli jedno super rychlé nenáročné jídlo, které je ale chutné a syté (ovšem nic pro masonežřavce) a teď v létě, kdy se jednomu nechce stát dvě hodiny u plotny. i kuchařkami v?...

a to je všechno :-)

lepší popis zážitků najdete u Martina
fotky a výsledky na stránce závodu

Skoro dvouletou přípravu jsem úspěšně završil na Ironman Austria 2015 v Klanegfurtu. Výsledek v číselné podobě už znáte. Nyní je čas na podrobnou reportáž.


Číst dál »»»

We are getting some crazy hight temperatures (for us) here in Czech Republic - reaching above 35 degrees Celsius. Our bodies are truly not used to it. It is tough to even stomach food, but it you train, you need to recover properly. I came up with this...

Poslední dny se to mezi blogery jen hemží šílenostmi různých rozměrů - jeden obíhá ve Španělsku pohoří, z druhého je Gladiátor, další se vydala na cyklomaraton, jedni běhaj maraton každý den sedm dní po sobě, další zas přejí...