Miluju hory, když….
... se blíží...
... léčí...
...chladí...
...se mračí...
... se chystají spát...
... potkám muflona...
... jsou blízko...
... jsou daleko...
... se halí do mraků...
... po nich běhám...
....
Gigathlon Switzerland 2015 Day 2
Over one week back at home and I am still full of emotions from Gigathlon Switzerland 2015. Previous post was the first part of race recap from Saturday. Now to what happened on Sunday!
Check out the full Gigathlon Switzerland 2015 photo album on Facebook :)
Schedule for Day 2 of Gigathlon 2015:
- Road bike (Pavel): 52 km, 760 m elevation gain
- Swimming (Petr M.): 3 km (it was actually 1 km run, 2,5 km swim and 1 km run back)
- Road bike (Pavel): 61 km, 800 m elevation gain
- In-line skating (Petr L.): 27 km
- Mountain bike (Klára): 47 km, 1 100 m elevation gain
- Running (Barborka :-) ): 21 km, 210 m elevation gain
Due to later start of our disciplines we slept in :-)
It was incredibly hot again. Can you see the castle behind me? The first part of my run leg was to run down to the village and then up the castle! Oooouch! Did I mention my legs were dead after Saturday? :D
Course of my leg, at 4th km the biker (Klárka) joined me (obligatory in the rules) and we finished together. As you can see the course goes along the river - unfortunately upstream. Meaning almost invisible climb all the way to the finish...
Yep, pretty much that.
It was really hard for me to keep the paces fast enough and my heart rate up as I wanted in the second half. I also needed to make a pit stop (wooops). The heat and two day fuelling took its toll. I am happy that I managed to pump up my effort for the last 1-1.5 km. Translated in two overtaken team of five runners :)
What is great about Gigathlon is that your team is waiting for you and you finish all together!
Not very representative, but yep that is me just after finish.
Recovery time ... still in the Royal Bay compression socks & drinking Chi coconut water & coconut milk "iced" latté (unfortunately it wasn't really iced in the 30 degrees weather :D ) provided by My Botainka.
As the evening approached, most of the tents disappeared. Even though there were still some competitors finishing! I can't imagine the effort of those "single" true Gigathletes!
Overall Gigathlon 2015 was great experience. This race has over 10 years of tradition in Switzerland and you can see that the top athletes, teams and couples take it very seriously (like having World Inline skating champion in the team :D ). On the other hand, the race has a huge aspect behind the performance. You go through the region, see many interesting sights (like the two castles pointed out alongside the river for swimmers :D ) and you propel yourself only using your body and ecologic equipment. Transfers between different transition areas are made by trains that are free for competitors and supporting crew. So the whole event is quite ecological. Also, you have the tents and the daily meals provided by the organisers, meaning all the athletes are more or less together throughout the weekend. The atmosphere was amazing!
The Czech Republic Gigathlon at Lipno in September 2016 was announced several times during the commentary. So we had people out of our teams asking about it when they realised we are Czech. I hope to see you all next year at Lipno!!!
Finally note on our performance: we finished 47th out of 563 teams which I think is pretty amazing! Great team spirit and great experience all the way around! We definitely set the bar pretty high for the next year challenge :)
You can find all the photos on my Facebook page.
First treat after arriving back to Prague on Monday morning ... breakfast at Café Savoy :)
And necessary recovery through cryo therapy at Kryocentrum. I cannot recommend this way of recovery enough! I have been using it for relatively short time, but I certainly love it!
Jizerská ultra sauna
Tak už se mi to konečně taky povedlo. Zařadila jsem se mezi borce, kteří neváhají se cestou vyzvracet, jen když to dopomůže lepšímu umístění. Teda, ne že by mě to nějak zrychlilo, jenom to možná trochu zpomalilo propad. Taky to ale mohlo ještě ten kilák vydržet. Jsem zvědavá, kolik lidí mě ještě předejde, než se doplazím do cíle. I želvě by se to podařilo. Hele, kámen, tady si trochu posedím. Že prý je to na cestu už jenom kousek. Ale jak přesně je definovaný kousek? Konečně cesta. A do cíle už jenom z kopce. Žaludek zkřečovaný na kámen, nemůžu se pořádně nadechnout. A to ještě musím nacvičit úsměv pro fanoušky v cíli, protože mě to přece baví:-) A jsem tady. Kdybych neběžela tak rychle, mohl mi vyjít labužnický cílový čas. Hned mi berou čip a dávají kelímek s vodou. To jsem zvědavá, co s ní budu dělat, žaludek protestuje proti přijímání čehokoliv. No, možná se s ní opláchnu, až se nebudou dívat.
Jdu hledat úschovnu zavazadel. Asi předpokládali, že budu tak hotová, že si stejně nebudu pamatovat, kde jsem batoh nechávala, ta ji pro jistotu přemístili. Pořadatelé jsou ale jasně identifikovatelní a ochotní. Slečna se mě ptá, jestli zvládnu jít po schodech, to musím vypadat dost strašně. Úschovna je nakonec hned vedle sprchy, tak si jdu vystát řadu. Sprcha je jedna jediná pro všechny, zato ale krásně studená, tak jsem se trochu vzpamatovala. Jdu si vyfasovat jídlo a pití. Jenom doufám, že mě nevyloučí z klubu ITB, protože jsem asi vytvořila nový světový rekord v pomalosti pití piva. Ale nakonec jsem to zvládla, to těstoviny se mi nepovedlo dojíst ani za dvě hodiny.
Ve dvou mikinách je mi tak akorát, horší jsou okamžiky, kdy je třeba reprezentovat v klubových barvách, to mám husí kůži a fialové rty.
Dívám se podle dresu, ty běháš s Honzou H.? Já jsem jeho spolubydlící z koleje.
Ten, co s ním splouval kanál? (oblíbená historka z POPu)
Jo, přesně ten.
Svět je malý a o náhody tu není nouze :-)
Jizerský ultratrail hodnotím jako moc pěkný závod. Pěkná a náročná trasa, asfaltu a betonu jenom trochu, dobře značená. Jenom v jednom místě jsem už sahala pro mapu s popisem, poradili mi ale nějací turisté (naštěstí dobře :-)). Výhledy na jedničku, koupání cestou (brod na 10. km), občerstvovačky zásobené, jedna i se sprchou. Pořadatelé milí a ochotní. A počasí? To tomu přidalo ještě víc ultra rozměr. Když budete mít příští rok volný termín, zkuste si :-)
Reklama na běh aneb nahoru rychle, pomalu dolů
Další zářez do "Akce kopce", nahoru naplno, dolů o poznání pomaleji, uvolněná atmosféra na startu, podivný úkaz, Hlava ti třeští - zuby vyceněné, do stehen krpál kyselost žene, vyhlížíš metu vysněnou. Ano, na tomto světě mohou být jen blázni šťastní a plní radosti. Tisíce barev, tisíce vůní a tisíce zážitků - co běžec, to příběh. Today, tomorrow, šlápota, užívej sportu a života, když ho miluješ - není co řešit, hlavní je na běh pořád se těšit!
Portugalsko – výběr z hroznů
Když jsem ještě netušil, jak se věci zvrtnou v červenci, stihl jsem v blažené nevědomosti absolvovat zájezd po Portugalsku.
Co jsem o téhle zemi věděl před startem naší poznávací cesty? Že mají obyvatel o fous víc než my a rozl...
GLADIATOR RACE v INOV-8 X-TALON 212
Před rokem jsem si řekl, že zužitkuji všechny ty hodiny, dny a týdny v nejtěžších světových závodech Adventure Race a přenesu trochu té kostarické, čínské, argentinské nebo ekvádorské divočiny sem k nám. Netušil jsem ovšem, že během pár měsíců se nám podaří v areálu poběžovické kotliny vytvořit bahenní peklo a závod, který se stává kultovním.
Letošní druhý ročník GLADIATOR RACE přilákal na šestikilometrovou trasu s více než 30 překážkami téměř 2000 bahnachtivých závodníků. Už dlouho dopředu jsem věděl, že letos to chci běžet taky. Trať je drsná svým profilem a nemilosrdná při mokrém počasí. Střídá se zde kluzký jíl, hluboké bahno, technické překážky a lesní porost. A když ještě den před závodem vydatně zapršelo, nemusel jsem vůbec přemýšlet, v čem se do toho pustím – X-Talon 212. Jasná a skvělá volba. Stojím na startu, trochu nervozita, přece jenom všichni jsou zvědaví, jak se stavitel trati a ředitel závodu popere se svým „dítětem“, o kterém hrdě říká nejdrsnější závod v ČR. Skok přes oheň, pár technických disciplín, přeskoky bariér, silové disciplíny, výběhy a sběhy v otevřené části areálu, kde vše, i půda, rychle schne. Tak tady bych to v klidu dal i v bačkůrkách. Zásadní rozdíl přichází ovšem záhy. Hluboká koryta plná vody a bahna, bažiny a tůje, najednou začíná vše příšerně klouzat, překážky, klády, dokonce i suchá zem klouže…. Tedy všem kolem dokola. Já se prostě postavím a jdu nebo běžím, ale prostě jdu vpřed. Žádné plazení se po čtyřech, žádné zoufalé hledání, čeho bych se zachytil. Nic takového není potřeba, boty drží jak přibité. Prudké srázy na motokrosové trati prolité vodou a jízda po zadku? Neexistuje. Bezpečně sbíhám prudká klesání a nabírám ještě větší rychlost do dalších výběhu. V cíli jsem totálně na kaši, nejsem zvyklý na tak krátkou a intenzivní zátěž, přece jenom klasické závody Adventure Race trvají nonstop několik dní. Vítězství v hlavní kategorii hodně těší. Už chápu ten boom posledních let, už rozumím těm tisícovkám nadšených odvážlivců. Jako pořadatel jsem maximálně spokojen, jen doufám, že to většina závodníků zase nepodcení a přijedou v pořádné obuvi ;-)
Ze Sahary do Skotska aneb smrkání na Smrku
Ó vy proudy neodbytné, nekonečné potní čůrky, jak vtékáte prioritně zpod lopatek mezi půlky. Ó vy stehna dřevěnící od Jizerky svahem k Smrku, neúnavně pracující před oblaky na úprku. Ó ty kůže zimomřivá, u rozhledny modrající, jak se v mraku rychle stmívá, skotský střik tu fičí lící. Dlouhá čárko v teploměru, ó jak hluboko jsi klesla - jen hodinku od Sahary rosný bod se chopil vesla. Lepší smrkat na Smrku - než se potit na krku, lepší v mraku nevidět - než tučňákům závidět!
Gigathlon 2015 Day 1
We arrived to Aarau, Switzerland on Friday morning and got all soaked up in the excitement and atmosphere of Gigathlon 2015 - I wrote about it in the previous post. We went to bed (well in the sleeping bag) relatively early, I only opened one eye when Klárka got up at 5 am to get ready for her 8 am mountain bike start. Got up around 7:30 to watch the mass start. 600 mountain bikes were really massive. The single and couple competitors already started at 6 am.
What was on the schedule for Day 1 of Gigathlon 2015?
- Mountain bike (Klára): 39 km, 1 180 m elevation gain
- Swimming (Petr M.): 9 km (in the current, so "reality" was something around 4,8 km - crazy distance anyway!)
- In-line skating (Petr L.): 31 km, 250 m elevation gain
- Running (Barborka :-) ): 18 km, 670 m elevation gain
- Road bike (Pavel): 96 km, 1 950 m elevation gain
We have young and promising MTB athlete Klára in our team, unfortunately the danger of mass start hit her, someone bumped in her from back and twisted part of her gear shifter, so she had to repair it by herself and only finished her leg on 5 gears :( Advantage was that we were passing our competitors all the way to the finish of day 1. Pavel and me had pretty long day as we were only starting around noon (me) and 2 pm (Pavel).
Nutrition prep - UCAN for hours :D I don't like starting later in the day as fueling becomes difficult.
Saturday running route ... just three little climbs :D
And the elevation chart did not lie - my Garmin did match it quite well!
Average 170 BPM & 180 BPM maximum heart rate.
I walked all the steep uphills to keep my heart rate lower and be able to run fast immediately from the top. I think this strategy worked well. I walked faster than some people running the uphills and I passed 95 % of those who overtook me on the the uphills. I finished in 1:40:59 (1:40:14 according to my Garmin), happy with the effort! Resulted in 146th time for my leg on Day 1 out of almost 600 people in the Team of Five competition.
The transition area was in this beautiful amphitheatre.
I ran pretty much wrapped in Royal Bay compression gear :D The thigh extreme sleeves are great to protect your thigh muscles on downhills! Get my discount code for Royal Bay shop.
Our team recovering from Day 1 effort, compexing my legs :)
Fro Yo treat!!!
Pavel finishing our Day 1 effort - he got seriously overheated and still finished with 52nd time out of 564 teams that started!
With Pavel just after he finished... he is trying hard to look OK, but you can see the effort in his face. Great job!
Přemek from the Czech couple team finishing!
Eating dinner :D
Evening recovery swim in the river was great!
Even one day was great experience and very tough race. I couldn't imagine how it would feel racing next day half marathon distance with elevation again!
Anglie 3 – Jak jsme kupovali plechoveho milacka
Červenec 2015
"What doesn't kill you makes you stronger" - "Co té nezabije, to tě posílí" - Poslední dobou moje oblíbená písnička, spolu s následující reklamou: "When stuff sucks #makeitright" - "Když věci stojí za prd, naprav je!", kde se roztomilá loutka, co se vypraví do světa, potýká s problémy a pak se z toho vyhrabe :)
Po tom, co nás málem zabilo, ale nakonec posílilo :) hledání bytu a zakládání účtu, přišlo na řadu auto. Říkali jsme si, že to už snad bude OK - tady se přetáčení tachometru moc nepěstuje a lidi jsou tu zkrátka obecně seriózní. Takže koupě auta bude třešnička na dortu, kterou si užijem, ne? :) Už ani nepamatuju, co jsme všechno jsme viděli... napíšu to, co si pamatuju - protože to bylo zcela nezapomenutelné :)
Nejdříve jsme našli Ford Escort. To je naše srdcové auto - to bylo naše první auto vůbec. Odpoledne jsme ho vyrazili navštívit do bazaru. Bohužel, opět se konaly zácpy a tak jsme asi po hodině a půl dojeli do bazaru 20 minut před zavirackou. Nakonec se ukázalo, že to vůbec nevadilo, protože to úplně nebylo ono. Černota oleje v motoru by hravě trumfla černotu černé tuše. A co teprve, když se nastartovalo. Černá oblaka z výfuků by mohla soupeřit z kouřem z parní lokomotivy jedoucí do kopce a z motoru se linula originální techno hudba. Rozhodně ne normální roztomilý traktori diesel. Fakt techno, kde ještě mezi repraky skříply kočku.
Někdy potom jsme našli zajímavou Mazdu 6, asi 9 let starou, ve Wembley. Květen a červen tu byly velmi suché měsíce, ani jsem nepamatovala, kdy naposledy pršelo. Sucho a vyprahlo. Až noc před tím, než jsme se jeli na tu Mazdu podívat, přišla strašidelná průtrž mračen, dokonce bouřka (a že jsou tu výjimečně). Ale bylo vedro z už ráno bylo zase všude skoro sucho. Venku pražilo slunce, všude standardní šílený provoz, všechny 3 pruhy se šinuly tempem, které bych možná i předběhla, ale rozhodně předjela na kole. Dotrmáceli jsme se tam a začali jsme s prohlídkou. Měli jsme na tabletu seznam věci, co jsme na autech kontrolovali, abychom na nic nezapomněli a taky proto, že autům moc nerozumíme, tak jsme aspoň podle toho tušili, co a jak má být. To tu asi úplně normální není, protože na nás všude koukali, ale nikdo s tím nikdy neměl problém, spíš se docela dobře bavili. A my jsme byli víc a víc secvičení a z původních dvou hodin prohlížení jsme začínali být schopni auto horem dolem zkontrolovat za 45 minut. Zpátky k Mazdě. Všechno se tvářilo být OK. Vtipně to začalo být, když jsme otevřeli kufr a chtěli se podívat na rezervu. Jo, byla tam. Ale ne sama :D Rezerva odpočívala plně ponořená v jezeře. Jezero bez zápachu, fauny i flóry. Zřejmě z nočního deštíku. Prodejce pochopitelně nehnul ani brvou, vytáhl špunt, jezírko vypustil a ujistil nás, že to tam určitě nenapršelo :D Haha, to určitě...
Rozhodli jsme se, že zkusíme také soukromé majitele, ne jen bazary - třeba to bude lepší. Našli jsme celkem blízko v sousedství zase nějaký Ford. Pan vypadal úplně normálně, slušne. Prostě nic podezřelého. Háček se ukázal být, že jak mu tam to auto pár týdnu stalo, klekla baterie. A byl to automat a ten nešel bez baterie ani odbrzdit a odtlačit. A byl zaparkovaný v rohu před garáží. Takže jsme si prohlédli půlku auta a přesunuli se k motoru. Chladicí kapaliny trochu na dne bylo, ale oleje jsme se prostě nenaměřili. Olej nebyl :D Taktně jsme se zeptali, zda si pamatuje, kdy neposledy měnil olej. "Jo, to nevím, já to občas zavezl do místního servisu a oni tam s tím něco udělali, nevím co, moc tomu nerozumím...". Ukazovali jsme mu merku oleje, že by tam něco mělo být, že by to chtělo dolít. Byl velmi překvapen, fakt jsme mu věřila, že mu říkáme zcela novou informací, kterou nikdy dřív neslyšel :) Tím jsme tak nějak skončili, protože to na mě úplně nezapůsobilo - jak dlouho asi jezdil bez oleje a kapalin? A hlavně jsme to nemohli ani pořádně prozkoumat nebo nastartovat.
Naše deprivace začínala být cítit. Sháněli jsme, jak se dalo. Večer jsme se domluvili na další prohlídku, zase myslím Fordu. Tři čtvrté hodiny jsme jeli na udanou adresu. Bylo to placené parkoviště. Byli jsme tam včas, zaplatila jsem za parkování a volám majiteli, kde je. Prý tam bude za 45 minut. Eh, cože? Mno to je teda bomba. Šli jsme se podívat na místní kriketovou ligu a za 45 minut jsme byli zpátky na parkovišti. "Za ctvrt hodiny jsem u vás." Tlak začal stoupat, ale ještě jsem nebublala. "Už ho jedu vyzvednout z garáže, za 10-12 minut..." Začínala jsem bublat. Za dalších 20 minut: "Byl jsem tam, ale nenašel jsem vás..." Proč nezavolal?! "Za 5-6 minut..." Za další čtvrt hodinu jsem mu napsala zprávu, ať se neobtěžuje, že nám došla trpělivost. Tohle jsme skutečně nepochopili. Co z toho měl??
Další odpoledne jsme se šli podívat u nás ve městě, našli jsme Mazdu 2 - tu jsme měli v Praze a byli jsme s ní spokojeni. Prohlídka probíhala výtečně, to auto bylo v naprosto parádním stavu, majitel bazaru byl velmi slušný a v ceně nabízel kompletní opravy všech drobnosti, co jsme tam našli včetně fungl nové technické. Jediné, co nás znervózňovalo, byl poněkud rezavý podvozek, tlumiče... prostě všechno dole bylo totálně rezavé. Ale na kapotě nahoře ani puchýřek, motor nevyloudil ani obláček, i když jsme ho slušné túrovali... Tak jsem si to vyfotila a poslala to tátovi, ten se vyzná. Ten bohužel potrvdil naše obavy a koupi celkem nedoporučil. Začínali jsme toho mít fakt dost.
Termín vracení půjčeného auta se blížil a my pořád nic neměli. Už jsme hledali auto za dvojnásobek peněz, než jsme původně plánovali a pořád jsme nemohli nic najít. U silnice, kde pravidelně jezdíme a čekáme na semaforu, má obchod Nissan. A tak jsme tam jednou zajeli. Dostali jsme famózní nabídku: Něco málo zaplatíme předem, pak dostaneme fungl nové auto (vybrali jsme si Nissan Note) včetně pojištění a servisu na 3 roky za přijatelný měsíční poplatek, který si můžeme dovolit celkem v klidu. A pak se můžeme rozhodnout - but ještě něco málo doplatíme a auto nám zůstane a nebo ho jednoduše vrátíme a pořídíme si jiné nové. Wow! Konečne! Asi po hodině smlouvání a domlouvání detailů to padlo: Je to forma leasingu a pokud tu v UK nemáme aspoň 3 roky finanční historii, nikdo to s námi nepodepíše. Jako fakt nikdo, to jsme si ověřili. Sem se opět rozplynul. Čím budeme jezdit?!
Ráno při snídani jsme, jako posledních pár týdnu každý den, procházeli desítky inzerátu. Našli jsme zajímavý Ford Mondeo. D tam zavolal a říkal, že prý zavolají za hodinku zpátky. Hodinka uběhla jako voda a nic. Tak volal znova. Prý máme vyrazit co nejdřív, protože po nás je další zájemce. Už jsme byli fakt unaveni, frustrovaní, nevyspalí... takže jsme se vypravovali asi půl hodiny. Nejdřív jsme zapomněli karton, který jsme si vždycky vozili s sebou, abychom mohli pohodlně ležet pod autem na zemi. Pak jsme zapomněli adresu. Nakonec jsme se vraceli pro tablet se seznamem, co kontrolovat. Po půl hodině cesty jsme dorazili na místo a zaparkovali tak blbě, že jsme blokovali vjezd do nějakého servisu. D jim volal, kde jsou. Za chvíli se za nami objevil Ford Mondeo pronásledovaný Porshe a ukazovali, ať jedeme za nimi. Zaparkovali jsme tentokrát pohodlně v postranní ulici. Takoví mladí kluci dva, celkem fešáci :) Ptám se, kolik máme času. Prý tak hodinu. Začali jsme s kontrolami a asi po deseti minutách ten jeden povídá, že nechápe, co tam všechno kontrolujeme, že je to zbytečně, ať si to auto projedeme a rozhodneme se. Vysvětlila jsem mu, že nebudeme kupovat něco, o cem nevíme, v jakém je stavu, že to svůj smysl má. Nevím, co měl za problém, ale najednou jsme neměli hodinu, ale jen 5 minut a ten další kupec byl prý tutovka a s námi jen ztrácel čas. Tak jsme si popřáli krásný den a borci odfrčeli.
Seděli jsme v autě. Měla jsem chuť si aspoň do něčeho kopnou, zařvat, prostě to nějak uvolnit. Přemýšleli jsme, jak nastalé situace využít. Byli jsme na severovýchodě a já si pamatovala, že na severu bylo jedno zajímavé auto - Vauxhall (místní značka, něco jako naše Škodovka, prakticky Opel s volantem vpravo). Když D viděl, jak metám blesky, netroufl si protestovat a já se vydala na sever. Konečne jsme dojeli na místo. Ale tam nic. Prostě klasická ulice s domy, nikde nic s auty. Koukám na inzerát a všímám si, že je tam poznámka, že prohlídka aut musí být domluvená předem telefonicky. Volám, nic, nikdo nebere. Seděli jsme v autě v Lutonu, venku průtrž mračen, oba hladoví a žízniví. Bylo skoro poledne. Sakra. Sakra! Neměli jsme ani sílu dojet domů. Takže jsme skončili v nejbližší restauraci a utratili 1500 za oběd :) Pfff. Ale levneji to tu moc nejde.
Ale bylo to tedy dobre, to jo. Během oběda jsem našla ještě další auto blízko a pořád dokola jsem volala na obě čísla a pořád dokola to nikdo nebral. Oběd v nás zmizel a žádná naděje na obzoru. Přece to musíme nějak obrátit k dobrému, ne? Tak jsem aspoň našla nejbližší autobazar s dobrým hodnocením na googlu. Vypravili jsme se tam. Po cestě volali ti dva, co to před tím nebrali a ukázalo se, že nejsou a dnes nebudou doma... takže to taky padlo. Ale než jsme dojeli do toho bazaru, po cestě jsme zabočili ještě do jiného, který jsme prostě náhodou potkali.
Byl tam zajimavy Mercedes, všechny kontroly se zdály být OK, dokud jsme nedošli k motoru. Olej byl cítit spíš jako benzín a nějaká další kapalina (kterou jsme považovali za kapalinu z automatické převodovky - ehm, nesmějte se, člověk se pořád učí) tak byla cítit jako spálené vlasy. To nám přišlo oboje hodně zvláštní a tak D šel vrátit klíčky a já se telefonicky radila s tátou. Táta mě poučil, že kapalina z automatické převodovky většinou nebyva takhle volně přístupná... to samé nám pak říkal i prodejce. Dokonce prý říkal, že nás vyzývá, že nám dá rok záruku! Jako zvyklal nás, ale protože jsme si nebyli jisti, jestli ten spáleny smrad je normální, tak jsme to raději nechali být. Jo, možná to bylo super auto, kdo ví.
Někdy v půl páté jsme dojeli do toho bazaru. Tam jsme v kanceláří vypili každý asi litr vody :D Jsme počítali, že v 11 jsme doma! A už byl skoro večer a my pořád úplně v prčicích... Řekli jsme prodejci, co tak potřebujeme. Jako první navrhl nějakého Renaultka. David zvyklý, že mu tu český nikdo nerozumí, povídá "Renault, to je shit" (shit, česky na hovno). Tak to mu prodejce určitě nerozumnel... :) A hle, vedle stal Nissan Note! Sice 8 let starý, ale i tak nám byl moc sympatický... Vejde se do nej kolo, golfove hole... Když to zkrátím, zaplatili jsme zálohu s tím, že ho ještě trošku zrenovují a v pondělí ho vyzvedneme. Hurá! Hurá! Sice stal ještě víc, než jsme plánovali, ale vzali jsme k němu 3 roky záruku a byl prověřen nezávislým technikem od firmy, která tu záruku poskytuje, takže se tomu snad dá věřit.
Aby tu auto mohlo jezdit, musí by zaplacené povinné ručení a silniční daň. Dán byla skvělá - na internetu jsem zadala SPZ a že jsem nový majitel. Pak jsem vyplnila číslo platebni karty a daň byla zaplacena, na email mi přišlo potvrzení. Takhle to má fungovat!
S pojištěním jsme ale tvrdě narazili. Jednak ještě nemáme anglicky řidičák a taky žádnou kladnou historii, takže je to drahé jako prase, ale hlavně, nedá se zaplatit jinak, než anglickou debetní kartou - kterou mi ještě neposlali! Jak to udělat? V pondělí ta karta možná přijde, možná ne. Ale v pondělí večer už máme vyzvedávat auto a v úterý mám dvě mega-důležité pracovní schuzky 50km daleko! Takže ho v pondělí prostě musíme vyzvednout... Ale zadna pojistovna nemela jinou moznost platby, nez mistni kartou :-o
Nakonec mě zachránil kamarád - poslala jsem mu peníze na účet a v neděli po obědě jsme ho přijeli navštívit s krasnym sladkym melounem za odmenu :) Po telefonu jsem objednala pojištění a pak mu předala sluchátko, aby nadiktoval číslo jeho karty. Neni nad to mit pratele!
 |
| Jarni beh... |
 |
| Takhle vypadalo nadobi v byte, ktery stoji 4000 Kc na noc... |
 |
| Tohle uz je tedy mozna trochu moc? :D |
 |
| Viriginia Water |