Ohlédnutí za pozdním létem a začátkem podzimu
Tak jsem tu po delší pauze. Hektičnost začátku školního roku a okolnost, že jsem trávil více času na kole než v běžeckých botách, mě dovedly k zanedbávání aktualizací. Tak tady je pokus o nápravu.
Přináším základní přehled výsledků, o kterých vím:
Ladronka 10 km – 3. 10.
O minulém víkendu reprezentovali RunPORG velmi důstojně Tůmovi. Petr si zaběhl osobák (velmi slušných 44:49), přestože podle svých slov naběhal letos jen několik desítek kilometrů a spíše jezdil na kole. Oktavánka Natálie zvládla desítku na své závodnické premiéře za výborných 52,19 (a obsadila tak 99. místo z 436 běžkyň).
Běchovice 10 km – 27. 9.
Na Běchovicích se objevili Honza Bukovský, Ferdinand Polák a Helena Vavrušová. Chlapci zaběhli časy pod 47 minut. Sice jsem od nich zaslechl sebekritická slova, nicméně kdo zná závěrečný „Hrdlořezák“, ví, že se neflákali:-). Smekáme před výkonem Heleny, jejíž čas 44:41 ji vynesl na bednu (druhé místo v kategorii).
Ústí nad Labem – půlmaraton – 12. 9.
Plánovanou účast na ústeckém půlmaratonu zdecimovala zranění a nemoci. Nakonec se zúčastnili Arnotovi, Tonda Tesař a tatínek nové sextánky pan Kalina. Tonda to dal za svých poctivých 1:35, já za 1:43 (6 min za osobákem, ale i tak spokojenost), pan Kalina čas dostal při svém prvním závodu pod 2 hodiny (což byla jeho předem stanovená meta). Katku podobně jako v Pardubicích přepadly na posledních dvou kilometrech zažívací potíže. Ještě na 18. kilometru šla na čas 1:55, ale nakonec se přehoupla těsně nad 2 hodiny.
Večerní desítka v rámci Runczech – 5. 9.
Na pražské večerní desítce si utrhl nečekaný osobní rekord Adam Řehák. Běžel bez jakýchkoli ambicí na slušný čas a v průběhu závodu zjistil, že drží bez potíží tempo, na které obvykle nemá. Nakonec se jen těsně nedostal pod 44 min.
Lipno - 23. 8.
Na konci srpna vyrazili někteří běžci na náročný půlmaraton na Lipno. Čekala je mimořádně náročná trať s 1000 m převýšením. Helena Vavrušová tuto trať zvládla za skvělých 2:12, což byl 2. nejlepší čas v kategorii a 10. mezi ženami celkově. Tonda a Eva Tesařovi běželi spolu a v cíli byli za velmi solidních 2:28.
Pro áčko až do Aše
Výběr závodu může mít různé důvody. U ašského horského půlmaratónu jich bylo několik. V tomto koutu naší krásné země jsme ještě nebyli a já nerad jakékoliv místa zanedbávám. Dává to možnost posunout metu "náš nezápadnější český běh". A v neposlední řadě jde i o cenné áčko do mého sezamu běhů podle abecedy.
V Aši, městě Konrada Henleina a Petra Sepéšiho, jsme se v pátek už za tmy ubytovali v
ŠUTR
datováno zpětně
Plán byl takový, že po Dánsku se uvidí, zda se budu hlásit na Pradědovu 100, nebo na Šutr. Po Dánsku to sice trvalo jen 3 dny než jsem začal zase běhat, ale pocitově jsem byl nějak unavený. Tak jsem se teda týden před Šutrem přihlásil právě na něj, dokonce jsem byl tak vylekaný (nebo líný), že jsem se přihlásil jen na dvě kola. Nakonec jsem běžel tři a bylo to super.
Z Prahy jsem vyrazil v pátek večer, cestou jsem nabral Lišku a Digiho v jejich šumavském azylu, tzn. na konci světa v naprostém zapadákově. Cestou na Zadov se pak kocháme šumavskými cestičkami III. třídy, protože ve tmě prd vidím, jedu opravdu pomalu a co chvíli musím pouštět místní, kteří jezdí tak, jako by trénovali na sobotní Rallye Šumava a já je tedy výrazně brzdím. Nám, ale naše pomalé tempo nevadí a klábosíme o čem jiném, než o běhu.
Do restaurace hotelu Olympia se dostaneme za deset minut devět. Kuchyně je prý jen do devíti, tak se radujeme, že to ještě stihneme i večeři. Následuje scénka jak z filmu z dob reálného socializmu. Servírka jejíž vizáž připomíná učesanou čarodějnici, chodí okolo, mračí se a ostentativně nás přehlíží, na mávání, ani slovní upozornění nereaguje. V devět dorazí druhá servírka a diví se, že u nás její kolegyně ještě nebyla. Objednáváme si hlavně pivo, ale i jídlo nakonec není problém všechno jde, dokonce i úsměv oplatí. Čarodějnice se pak mračila i na ni, až mi ji bylo líto. Po chvilce dorazí Renata a Evžen, piva na našem stolu a v našem břichu přibývá, lidé z restaurace mizí. No nakonec i ti nejzdatnější zavírají a jdou spát. Renata s Evženem ráno brzo vstávají, protože jako organizátoři musí vše nachystat.
Slunce vychází – nádhera a já pozoruji předstartovní přípravy z okna. Přece tady nebudu dvě hodiny čekat na start dvojkolařů, únava nikde a tak jdu na start hned. Hlásím se na tři kola. Chvíli klábosíme s Renatou a rozebíráme strategii na její Alpskou epopej. Chvíli před startem dorazí Liška a Digi, další téma je RETRO všichni jsou uneseni z ubytování. Hotel Olympia postavený 1984 je opravdu zážitek.
 |
| Na registraci je milá obsluha |
- Super trať, jen drobné změny od minula
- Super občerstvovačky, kde je vše co je potřeba
- Super lidé všude okolo
- Super počasí, takové teplo, až mne to zarazilo
Pak je cíl, jako odměna zlatý šutr, ale co hlavně dvě dobré duše, co mi darují své pivo. Jak to ty holky věděly, že budu mít takovou žízeň? Nádhera zhmotnělé iTBv praxi. Moc, moc děkuji. |
| Tady holky pivo ještě mají |
 |
| a teď o něj přišly. |
Následuje vyhlášení, tombola (vyhrávám čepici) a pak jedeme s Liškou a Digim zpět. S výsledkem jsem spokojený tři kola za 7:13:30, 12. místo tj. od loňska zlepšení skoro o čtyřicet minut.
Fotky od Digiho, pár jsem si jich půjčil. Děkuji
Web závodu
Siesta Key Triathlon 2015 – moje triatlonová premiéra
V minulém článku jsem psala, že jsme se společně s Vikim přihlásili na Siesta Key Triathlon a jak se na něj připravujeme. Je to sprint triatlon, což znamená 800m plavání, 20km na kole a 5km běh. A jak jsme to celé zvládli?
Poslední týden před závodem nebyl ideální :-D Měla jsem pěkně vymyšlené, jak budeme ladit formu, ale víte jak to je, když člověk něco plánuje. První dva dny jsem byla psychicky úplně ko, takže jsem byla ráda, že funguju. Navíc mě bolely kolena a pravá čelist. Jsem jak stará babka, když jsem unavená, něco na mě leze nebo prostě nejsem ve své kůži, bolí mě stará zranění. Navíc se nám splnilo velké přání a zároveň nepřání - přišly vlny. Juchuu, můžeme surfovat! A na druhou stranu, do pytle, jak v těch vlnách budeme plavat! Ve středu už jsem byla celkem natěšená na běhání, tak jsem si dala takovou lehčí intervalovou pyramidu. Celkem s rozběháním i vyklusáním to bylo jenom 6,5km, ale kolena mě začaly bolet fakt naplno. Posledních pět set metrů už jsem se vlekla tak, že jsem pěkně zapadala mezi ostatní joggující babičky, co běhají v našem okolí. Jsem už měsíc bez Liborových masáží a cítím to :-( Ve čtvrtek ráno jsem se odhodlala k plavání, protože vlny neustupovaly a podle předpovědi měly být i v sobotu a potom jsem se šla projet na kole. Na závěr jenom krátké vyklusání a příjemné zjištění, že kolena už nebolí tolik.
V pátek jsme načerpali spoustu informací od Pjuji, nejlepší rada byla, hlavně si to užijte, o nic nejde a je to přece zábava :-) A taky nám osvětlila některé termíny z propozic závodu jako například hooking. Cože? Hákování? Však nejdeme hrát hokej, ne? Odpoledne jsme jeli vyzvednout startovní čísla. Jestli jsem někdy na běžeckém závodě měla pocit, že všichni vypadají jako lepší běžci a že tam nějak nepatřím, tady jsem si ten pocit mohla ještě vynásobit deseti :-D Ptali jsme se, kam připevnit které číslo a podobné věci. Na závěr jsme si šli koupit pásek kolem pasu, na který se připevňuje číslo a dostali jsme je oba zadarmo jako dárek, že když je to náš první závod a navíc jsme z Evropy. Exoti :-D
Samotný závod startoval v několika vlnách podle věkových kategorií. Viki byl hned v první vlně v 7:30, já tři minuty po něm. Na startu jsme však museli být o dost dřív, abychom si nachystali kola v depu, rozhodčí nám zkontrolovali helmu, stihli několikrát jít do toiky a tak. Z domu jsme vyjížděli v 6:00 a byla tma jako v pytli. Nevejdou se nám kola do auta, tak jsme jeli na start rovnou na kolech. Pěkně potmě, proti větru, povídali jsme si, že o nic nejde, že si jdeme jenom zaplavat na Siesta Beach. Ale byla ve mě malá dušička, jak to všechno zvládneme. Na startu to vypadalo jako na party, tma, hudba, spousta lidí, kteří se spolu zdravili. Jenom si nepřipíjeli vínem, ale ionťákama. Někteří závodníci vypadali fakt nabušeně, super kola, oblečky, svaly a tak. Dost jich vypadalo nenabušeně, ale kola a oblečky měli taky. Triatlonové mužské plavky jsou krásné na triatlonistech, když vidíte široká ramena, vyšvihané nohy a rýsují se břišní svaly. Ale bylo tam i pár takových, co vypadali jako by si oblíkli plavky z Rozmarného léta, což bylo spíš legrační. A spousta lidí řešilo, jaké jsou vlny v moři. Takže jsem nebyla jediný posera, který se toho bál.
Po sedmé jsme byli všichni nachystaní na pláži. Hlavní pořadatel si nás všechny svolal a oznámil, že kvůli bezpečnosti závodníků i pořadatelů se rozhodl plaveckou část zkrátit. Yes. Na jednu stranu mírné zklamání, protože jsem chtěla zvládnout celou vzdálenost, ale při pohledu na moře obrovská úleva :-) Jenom pro ilustraci, odpoledne jsme do těch vln šli surfovat. Mezitím už na vodu vyrazili dobrovolníci na kajacích a paddleboardech, kteří měli být rozestavění podél trasy. Houpali se na vlnách, padali do vody, celkem sranda :-D
První vlna muži do 39 let v zelených čepičkách odstartovala, Viki mezi nimi. My ženy do 39 let v růžových čepičkách jsme šli hned po nich. Rozhodčí nám říkal, máme plavat kolem žluté bójky, ale plavejte směrem k zelené a ten silný proud vás tam stejně zanese. Ok, poslechla jsem a hned na začátek jsem si trochu nadplavala. Nějak se mi podařilo dostat přes příboj a plavala jsem rovnoběžně s pobřežím. Plavalo se mi překvapivě dobře a snažila jsem se myslet na všechno, co mi říkala v bazénu Petra - ostrý loket, pod vodou se vytáhnout z ramene, prsty pořád u sebe. Najednou se podívám a vlevo přede mnou skupinka čepic a vpravo na kajaku na mě kluk řev "wrong way, get to the buoy". Podívala jsem se pořádně a už jsem minula bójku, kolem které jsem měla plavat ke břehu. Sakra. Čekala jsem, že budu plavat nejhůř, takže to, že je někdo přede mnou mi nepřipadalo nijak divné. Zabrala jsem ze všech sil a celou skupinku jsem předplavala. Cože, to jako fakt? Asi neplavu úplně nejhůř. Vyběhla jsem z vody, otočila se a za mnou ve vodě ještě spousta ženských, ale i chlapů! Ty vole, já nejsem poslední, to není možné.
Na pláži jsem proběhla přes měřící koberec a pak zhruba dvě stě metrů ke kolu. Nasadila jsem helmu, boty, rukavice, brýle a běžím s kolem až k čáře, kde mi řekli, že můžu nasednout. Nikdo mě nediskvalifikoval, takže asi dobrý. Hned na začátku jsem předjela jednu slečnu, pak chlapa, pak dalšího chlapa a dalšího. Proč jedou všichni tak pomalu, co se děje? První část okruhu jsme jeli po větru, tak jsem makala co to šlo, abych využila i ten vítr do zad a pořád jsem někoho předjížděla. Parádní pocit. Občas někdo na placatém kole (rozuměj triatlonovém speciálu) předjel mě a to jsem fakt ani nestačila mrknout a byl daleko přede mnou. Kousek před obrátkou jsme se do protisměru potkali s Vikim. Na obrátce jsem se napila a čekala mě ta horší část proti větru. Rychlost od teď byla nižší, to je jasné, cítila jsem stehna, ale pořád se mi jelo skvěle. Jenom jsem si říkala, Alžběto neblbni, zpomal, jsi v půlce a ještě tě čeká běh. Ale vteřinu na to, nic, blbost, žádné šetření sil, makej, jeď, trénovala jsi na maraton, někde se to musí projevit. Jelo se mi fakt dobře, bavilo mě to to. Nevím proč, ale myslela na to, jak Martina Sáblíková v rozhovoru říkala, že na cyklistický trénink má sluchátka a do nich jí trenér říká, jak má projíždět zatáčky. Že nemá brzdit, ale naopak šlapat. Ne, že bych to sama zkoušela, ale v každé zatáčce jsem si na to vzpomněla :-D
 |
| každý měl na noze napsaný svůj věk |
Druhé depo bylo jednodušší, dala jsem kolo na stojan, sundala helmu a rukavice a vyběhla jsem. Otočila jsem si číslo ze zad na břicho, zapnula garminy a hned na začátku se trochu napila vody na občerstvovačce. V tréninku pro mě byl přechod kolo - běh těžký. Měla jsem pocit, že běžím na cizích gumových nohách a přitom jsem běžela rychle. Teď jsem ten pocit neměla, ale zase mi to moc neběželo. Trasa vedla z depa na pláž, podél vody, po 2,5km obrátka a proti větru zpátky. Říkala jsem si, že tam poběžím tak nějak na pohodu kole 4:45/km a pak druhou půlku zkusím zrychlit. První část plánu jsem zvládla, ale to zrychlení už moc ne :-D Proti větru, v písku a s tím kolem a plaváním, co už jsem měla za sebou, mi to už nešlo. Čtvrtý kilometr jsem sice měla za 4:31, ale ten poslední kilometr už jsem se fakt intenzivně těšila do cíle. Předběhla jsem dost chlapů a myslím, že dvě ženy. Na pláži jsme se zase do protisměru potkali s Vikim, plácli jsme si a popřáli good luck do posledních jeho stovek metrů a mých kilometrů. Ještě asi pět set metrů před cílem jsem předběhla pár lidí, ale to už jsem se blížila na konec pláže. Tam stál Viki, tleskal a fandil. Posledních pár metrů, cílová brána, ruce nad hlavu, je to tam!!!
Zvládla jsem to!!! Dostávám do ruky flašku s vodou a užívám si ten parádní pocit v cíli. V tom ke mě přibíhá Viki, sdělujeme si naše zážitky, že na tom kole to byla bomba a že nás předjížděli jenom na placatých kolech a Viki, že pár placatých i sám předjel :-D Jdeme se podívat na tabuli s výsledkama a Viki na mě křičí, zlato, ty jsi druhá!!! Juchuuu, huráá, to je nádhera, to není možný!!! Druhé překvapení je, že Viki není ve výsledcích. Chvíli hledám a zjišťuju, že je napsaný s mým příjmením v jiné kategorii. Pan časomíra se omlouvá, že si to špatně zadal do počítače, všechno opravuje a chvíli vtipkují, že koncovka "ova" jako patřící manželovi je moc hezký zvyk. Viki je čtvrtý ve své kategorii!!!
Já ze samé radosti dělám na trávníku hvězdy a stojky. Přesně jako malé dítě, když neví, jak ventilovat své emoce :-D Pak už jdeme k pozávodnímu rautu, který byl fakt úžasný. Škoda, že jsem na nic neměla chuť ani hlad. Ale čokoládovému zákusku s kávou jsem neodolala :-) Počkali jsme na vyhlášení vítězů, dostali medaile a trička, nasedli jsme zase na kolo jeli domů. Celou cestu jsme si povídali a bylo to prostě skvělé. A já už teď vím, že to rozhodně nebyl můj poslední triatlon :-)
Na výsledky závodu se můžete podívat tady.
 |
| a tohle vyhrané tričko už nikdy nesundám :-D |
Mějte se krásně :-)
Triatlonu zdar :-)
A.
Nebos … Kiev Raw Vegan Restaurant Review
You might have seen on Facebook or Instagram that I have been to Kyiv, the capital of Ukraine. Not much guessing needed, I came to run in Kyiv. Wizz Air Kyiv City Marathon 2015 it was, I had the opportunity to see the backstage and the race itself...
Lezu lezu po železu
Odjakživa mám strach z výšek. Přiblížit se k okraji ploché střechy je pro mě skoro stejně nepříjemné, jako když tam vidím stát někoho jiného. Ale jak se člověk časem otlouká, občas mu nezbývá nic jiného, než své strachy p...
Vít Otevřel: Zářijový trojboj – kilometrů není nikdy dost
B7, (ne)půjde to? Původně jsem byl rozhodnutý B7 letos neabsolvovat a věnovat se přípravě na závěr ultra sezony na závod Ultra Pirineu. Poprvé, kdy jsem se dověděl, že by bylo možné B7 jít s Tomášem (Petrečkem) bylo ve středu před závodem. Sám Tomáš mi volal ve čtvrtek odpoledne. Několikrát mi do telefonu opakoval, ať Celý příspěvek...
Bě(c)hovice pošesté, zase o fous rychlejší
Letošní Běchovice pro nás byly v lecčems nové. Jednak zvláštně promíchanými časy startů, kdy jsme obvyklý scénář (sledování startu veteránů, 30 minut čekání, odstartování Angeliky, 30 minut čekání, startuji já) změnili na...
Podzimní hltání kilometrů
Závod s Authorem mě utvrdil v tom, že jako cyklista v technickém terénu (čti: kamení, výmoly, štěrk a podobné záludnosti) a do kopců jsem prostě marná, že můj skotík se ke mně vůbec nehodí a nenaučím se na něm nikdy jezdit, a...
Mistrovství světa v běhu do vrchu – Lucka MARŠÁNOVÁ
Ještě před pár týdny pouze slovní spojení, které mi ani zdaleka nebylo vlastní...ale…
Protože se kvalifikace na letošní mistrovství světa konala v Radňovicích, které jsou kousek od Nového Města na Moravě, kde často trénuji, napadlo mě, zpestřit si přípravu na podzimní část dráhové sezony tímto závodem. Běhy do vrchu se mi vždycky hrozně líbily, nikdy jsem je ale nevyzkoušela, pořád jsem jen říkala, že je zkusím až někdy „až budu velká“. A byl tu start - vyběhly jsme a já se brzo ocitla ve vedoucí skupince a v duchu se proklínala, že tohle bude bolet…ovšem nic takového se nestalo, běželo se mi celý závod super a já doběhla na třetím místě, což znamenalo nominaci na MS ! No nevěřila jsem tomu až do té doby, než...
...jsem 19.9. stála ve Walesu ve městě Betws y Coed na startovní čáře závodu MS. Na nás ženy, čekala trať o délce 8,9 km, členěná do dvou okruhů s celkovým převýšením 500 m. Vůbec jsem nevěděla co od sebe a taky nových krosových bot Xtalon-190 od firmy Inov-8, které jsem poprvé obula až ve Walesu, čekat. Startovalo nás 69 a já si řekla, že když se umístím do 2/3 startovního pole, budu to považovat za velký úspěch.
Start byl na silnici a po úvodních 300 m se před námi objevila první a hned ta nejprudší část kopce. Po této 600 m dlouhé štěrkovo-asfaltovo-kamenité cestě vzhůru trať odbočovala na úzkou, hodně kamenitou a bahnitou pěšinu do lesa. Zde už bylo stoupání menší ale výrazně technicky náročnější. Běžela jsem ve vláčku závodnic a soustředila se na terén, pořadí se v tomto úseku moc neměnilo. Potom se trať více srovnala, ale bahna naopak přibylo, což mi ale díky skvěle držícím botám vůbec nevadilo, celkově se mi zatím běželo opravdu dobře.
Když na mne jeden z vedoucích nahoře na kopci zavolal, že běžím kolem 26. místa, nechtěla jsem tomu vůbec věřit - do té doby jsem si myslela, že běžím tak na 40. pozici. Neskutečně mě to zaskočilo a rozhodilo, ale běžela jsem dál a snažila se nepřemýšlet, co bude následovat. Teď přicházela pro mne více obávaná část trati, a to seběh. Zpočátku byl mírný a běželo se po štěrku, to bylo v pohodě, mohla jsem využít rychlosti, kterou mám z dráhy. Postupně se ale přiběhlo na stejný prudký kopec, který jsme předtím vybíhaly nahoru. Tady už jsem se solidně bála a taky mě pár závodnic předběhlo, ale zvládla jsem ho ve zdraví. A hlavně - bylo to nakonec o dost víc v pohodě než když běžím i z mnohem méně prudkého kopce při běžném tréninkovém klusu v obyčejných
- nekrosových botech...ty X-talony jsou fakt super, pomyslela jsem si.
Dole na rovince jsem několik závodnic předběhla zpátky, na občerstvovačce se lehce napila a běžela vzhůru do dalšího kola. Prudkou část výběhu jsem zvládla překvapivě lehce. Ovšem serpentiny v lese mi daly více zabrat. Asi čtyřikrát jsem si myslela, že už je přede mnou poslední zatáčka, ale ona pořád další a další. Síly docházely, ale naštěstí jsem díky botám nemusela řešit žádné podkluzování na kamenech, či v bahně a mohla se soustředit na co nejvíc efektivní využití sil.
Konečně jsem ale byla nahoře a čekala mne už jen rovina a pár mírných krátkých kopečků a potom opět obávaný seběh. Tuto část závodu si už moc detailně nepamatuji, jenom vím, že jsem si říkala, že fyzické síly mám najednou pořád ještě dost a musím tedy zkusit přidat, ale hlava mě nějak nechtěla pustit...nechápala jsem jak je možné, že jsem pořád tak vepředu a čekala, že mi každou chvíli musí "dojít". To se ale nestalo a já doběhla do cíle na 23. místě ! Byla jsem neskutečně šťastná ! Svoje první Mistrovství světa a zároveň druhý běh do vrchu v životě jsem zvládla více než nad svá očekávání ! Ohromný a skvělý pocit euforie, nadšení a kdo ví čeho všeho ještě (a taky úplně jiný...takový...jak to říct...komplexnější, než ze závodů na dráze) ve mě přetrvává až do teď
:) !
Běh v terénu mě vždycky i v tréninkách bavil ze všeho nejvíc, ovšem musím říct, že když si na něj člověk obuje boty do terénu vhodné, a ne boty určené spíše na silnici, ve kterých jsem doposud i v terénu běhala, má z toho ještě mnohem lepší zážitek! X-Talony mě v mnoha ohledech příjemně překvapily a určitě mě budou dál doprovázet na závodech v terénu nebo v bězích do vrchu. Věřím, že v nich dokážu být rychlejší a závody si mnohem více vychutnám :) Super !