Spartathlon 2015
Pár bezprostředních dojmů jsem popsal v rozhovoru pro BEZVABEH.CZ rozhovor zde. Podrobný report ze závodu a i z toho, co mu předcházelo jsem slíbil pro časopis RUN. 25.10.2015 si ho tak budete moci v časopise přečíst celý. Časem ho sem celý taky doplním. Tady je alespoň malá ochutnávka toho, co pro mě Spartathlon znamenal.
....Kde jsme to minule skončili? Jo, před mistrovstvím světa na 100km, které se konalo letos v holandském Winschotenu. Krásné městečko, plné lidí, kteří jakoby celý rok žili jen pro ten jeden den v září, kdy do ulic vtrhnou stovky ultramaratonců. Letos to byl pro tenhle závod už 40-tý ročník. A navíc s puncem Mistrovství světa a Evropy na 100km. Díky loňskému výkonu 7:08:50 na 100km v Plzni jsem měl možnost letos na tomto šampionátu startovat. Drobnou komplikací bylo, že se konal jen 14 dní před Spartathlonem. Tuhle komplikaci jsem si vyložil po svém, tedy, že bude nejlepší si takový double vyzkoušet nanečisto. Tou předpremiérou se stalo červencové MČR na 100km v Ostravě a 14 potom MČR na 24 hodin na Kladně. Na obou tratích jsem obhajovat vítězství z loňska a tak byl cíl jasný. Oba závody se navíc beželi za letního počasí, kdy v Ostravě rtuť olizovala 39 stupňů, na Kladně byla o něco rozumnější. Rozumnější jo ale zas takovej srabík teplota taky nebyla. Každopádně, v Ostravě mě před startem dost lidí varovalo, ať jdu volně, bez ambicí na čas, protože počasí bylo fakt trochu kolapsový. To bych ale nebyl já. Takže od startu tempo okolo 4:00/km a už to jelo. Jelo to prímově, podle plánu. Prvních 70km a pak se to zadrhlo. Titul jsem sice obhájil, nicméně vedro se podepsalo na výkonu a i na startovním poli. Nakonec do cíle doběhli jen 3 běžci. Oklepal jsem se z toho a za 14 dní stál na Kladně a pokoušel se vylepšit osobák na 24 hodin. Ovšem od začátku jsem tak trochu ztrácel na původní předpoklad. Tedy-vyhlídka pro dalších 23 hodin běhu nic moc. Nakonec jsem tam po boji s únavou nakroužil 222km a vůbec jsem nebyl spokojený. Navíc mě tam o několik kilometrů předběhl ital Nicola a tak jsem byl i z toho smutný. No nic, v září to bude určitě lepší. Nevynechal jsem ani jeden den a hned po 24 hodinovce druhý den klusal....
....A samotný závod ve Winschotenu? No, necítil jsem se špatně. Do 40km mi to i celkem běželo, potom ale nastala situace, kterou už z letošního roku znám velmi dobře. Tělo se prostě přepnulo do nějakého úsporného režimu, odmítalo zrychlit a ačkoliv jsem vizuálně nevypadal vyčerpaný, prostě to nešlo. Doťapkal jsem za 7:41hod a vůbec z toho neměl radost. Cítil jsem se unavený, víc psychicky než fyzicky. Měl to být jeden ze dvou velkých vrcholů, těšil jsem se že se mi podaří prolomit hranici sedmi hodin a místo toho to byl takový náraz do zdi.....
...Checkpoint 127km. Na tohle místo jsem si poslal čelovku a první lahvičku s Vincentkou. To je taková moje specialitka. Mám vyzkoušené, že když mi je ouvej, slaná chuť vincentky působí velmi dobře. Pomalu se snesla noc, já se propadal v pořadí stále dolů a trápil se. Ideální doba na myšlenky typu: Proč tu jsem? Proč to běžím? Co mě k tomu vede? Co to má za smysl? Tyhle otázky mají jedno společné, není na ně rozumná odpověď. Alespoň ve stavu, jaký mozek prožívá v době, kdy má za sebou patnáct a víc hodin běhu. Tím chci naznačit, že ani v tuto Spartathlonskou noc se mi na ně nepodařilo najít odpovědi. Zbylo mi jediné-běžet. Dostal jsem se až pod největší kopec trasy. Nahoru vede klikatá kozí stezka plná šutrů. Tak jsem si vzpomněl na svůj skyrunningový rok. Ruce na kolena rubat nahoru. Líbilo se mi to. Předešel jsem 4 běžce. Nahoře jsem si za odměnu dal polívku. Navíc jsem měl nahoře triko s dlouhým rukávem. Sice jsem chvíli zvažoval, jestli si ho brát, nakonec jsem ho ale vzal a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí toho dne. Za horizontem fičelo jako blázen a postupně se přidal i deštík, pak déšt, pak bouřka. A to celé se ještě párkrát zopakovalo. Tak mě tam někde předběhl usměvavý ital Nicola. Nojo, budeš mít hochu druhý zářez na mojí paži. Někde v této době jsem si odbyl největší krize závodu. Potřeboval jsem nutně spát, všechno mě bolelo a běžet v tempu pod 7:00/km představovalo nadlidský výkon. Nejhorší byla touha po spánku. V jeden moment jsem se probral právě ve chvíli, kdy jsem šlápl za krajnici a sklouzl. Okamžitě jsem se profackoval a zařval na sebe: kurva, co děláš?? Nespi!! Asi jsem byl docela hlasitý, protože i v dálce přede mnou se otočil kdysi s čelovkou. Asi usoudil, že se motivuju řvaním. Nicméně to bylo znamení, že by bylo dobré si na chvilku lehnout. Slíbil jsem si tedy takový malý odpustek. Až bude občerstvovačka v masážními lehátky, tak si lehnu, jen na 20 minut. Po nějaké době skutečně tahle oáza byla. Ale obě lehátka byla obsazená. Na jednom z nich spal slovák Honza Užik. Díky Honzo, jinak bych si tam fakt lehnul a kdoví jak by to dopadlo. Ale od té doby se zase všechno začalo nějak zlepšovat. Nikdo mě už nepředbíhal, občas jsem naopak někoho doběhl já. A to je pak ta nejlepší motivace pokračovat. V dálce přede mnou se po chvíli objevil i žlutočerný dres. Hele, to je Nicola!....
....Co napsat závěrem? Spartathlon jsem zpočátku bral jako letošní výzvu. Jako jeden ze zajímavých závodů. To co jsem ale zažil, to je něco jiného. Spartathlon je absolutní oslavou ultramaratonského běhu, oslavou vzájemného přátelství a lidství. Mistrovství světa má také své kouzlo. Spartathlon je ale Olympiskými hrami ultramaratonu. Jestli si toužím něco zopakovat tak je to moment, kdy budu zase stát pod Akropolí a čekat na startovní výstřel. Tak je to zase možnost prožít krásu i bolest ultramaratonu na cestě do Sparty. Tak je to zase šance doběhnout až ke králi, uklonit se a říct: tak jsem tady, pane králi. Díky, bylo to krásný.....
 |
| trochu grogy |
Skyrunner World Serie v Hong Kongu
Závod by byl velice těžký i standardně, když na 23 km bylo převýšení 1980 m a to samé i dolů. Navíc první dva a poslední dva kilometry vedly tradičně po rovině... S elitními závodníky jsem si byl proběhnout dva dny předem zhruba první třetinu trati a nevěřil jsem svým očím, že naprostá většina závodu vede po prudkých schodech. Bylo ovšem nádherné (tropické) počasí. Krásné video z tohoto dne.
Bohužel za dva dny se počasí zkazilo natolik, že k čínskému pobřeží dorazil tropický cyklon a i z tak těžkého závodu se stal opravdový extrém. No, něco podobného jsem nezažil. Celý závod byl prakticky na vodě a na silném větru a to vše stále v tropickém horku kolem 28 stupňů. Na nejvyšším vrcholu dosahoval vítr 150 km/h (dle čínské televize) a lezli jsme tam po čtyřech a plazili se po zemi "za horizont do bezpečí". Do toho potoky vody na schodech, které ani chvílemi nebyly vidět. Závodníci ze zadu startovního pole (na startu přes 900 běžců!) to natočili... Doporučuji shlédnout toto video a také druhé krátké video.
S tímto extrémem jsem se dokázal poprat a doběhl na 14. místě, čas 2 hod 39 min, se skalpem několika špičkových evropských závodníků. Není třeba ani dodávat, že bez toho nejlepšího vybavení byl tento závod životu nebezpečný. Ale Terraclaw mě neuvěřitelně podržely a dále jsem poprvé běžel také s batůžkem Inov-8, kde jsem měl 2l vody (a všechnu vypil).
Skyrunningové závody mě velice lákají a i přes tuto tvrdou zkušenost bych rád příští rok zkusil objezdit většinu světové Sky série a pokusit se umístit v celkovém hodnocení na nějakém pěkném místě. Ideálně tak reprezentovat Českou republiku a značku Inov-8.
Na co myslím při běhání aneb můj těžký život se třemi muži
Chuť napsat tento článek o radostech života se třemi muži jsem měla už docela dlouho, ale včera ráno jsem četla článek na blogu u Barborky on the Run a přišla ta pověstná poslední kapka. V článku se psalo, jak by člověk měl hned udělat úkol, který netrvá déle než minutu nebo dvě. Neodkládat odpověď na krátký email a podobně. Strašně se mi to líbilo, tak si říkám, no jasně, napíšu komentář a hned použiju pravidlo z článku. Nebudu to odkládat. Jak myslíte, že to dopadlo? Přišel Viktorek, že má strašnou žízeň, tak jsem přestala psát a řekla mu, ať chvilku počká. A do toho přiběhl Peťula a táhl za sebou židličku, přes kterou vylezl na kuchyňskou linku. Sundala jsem Peťulu, udělala pití a ve víru dalších událostí jsem se k tomu už nedostala. Komentář jsem napsala až za tři hodiny! A byl úplně jiný, než jsem chtěla napsat původně :-D
Asi každý, kdo strávil nějaký delší čas s malými dětmi chápe, jak skvěle se něco plánuje. Největší jistota je, že s dětmi není nic jisté. Peťula většinou spí po obědě od půl jedné do dvou. Ale pokud se domluvím s kámoškou, že někde budeme ve tři, protože to už bude určitě vzhůru, můžu si být téměř jistá, že usne později a já budu mít co dělat, abychom to stihli. Samozřejmě ideální je situace, když kluci spí oba ve stejnou dobu. Někdy se to podaří, ale většinou spolupracují pěkně tak, aby náhodou matka neměla chvíli pro sebe. Peťulka usne dřív a Viktorek dlouho nemůže usnout nebo nespí vůbec. Posledních pár dní se mu pěkně podařilo zabavit mě čtením kocourka Damiána přesně na dobu, než se brácha vyspal a pak v klidu mohl usnout sám. Jsem zvědavá, jak tohle bude fungovat, až budeme mít děti tři :-D
Další kapitola jsou odchody z domu. Když už jsme nachystaní u dveří na odchod, Viktorek zahlásí, že ještě musí na záchod nebo se Peťula rovnou pokadí. Jeden, druhý nebo oba se polijou džusem nebo něco vysypou. Případně Peťula hodí klíče od auta do odpadkového koše nebo si otevře moji kabelku a celou ji vykramaří. Vyšší level je, že něco vytáhne a já si toho nevšimnu a pak to nemůžu najít.
Peťulka je kaskadér a horolezec. Na prolízačkách ho obdivují ostatní rodiče, jak je šikovný. Dělá mi to dobře, neříkám, že ne :-) Doma vyleze všude a přeleze všechno, takže člověk musí být pořád ve střehu. A řve. Znáte strýčka Pepina z Postřižin? Tak něco na ten způsob. Raduje se nahlas. Zlobí se nahlas. Když na mě večer řve kakó!! (kakao), nemůžu se dočkat, až bude konečně spát. Jeho specialita je vstávat každé ráno v půl šesté, popusinkuje mě a začne řvát tam, tam! Když nereaguju, tahá mě za nohy nebo ruce dolů z postele. Když nereaguju ani na tohle, přinese mi do postele svoje i moje boty a řve tam! A teď se naučil přinést k botám i klíče od auta a řve brm, brm! Nějaké pomalé probouzení a vstávání nehrozí, hned od rána pěkně z ostra.
Společně s Viktorkem je jejich oblíbená hra, honit se s mečema po bytě. Navíc Peťula jako správný mladší brácha dělá všechno, co Viki. Například Viktorek je rád nahatý, takže se Peťula naučil vysléct a sundat si plínku. A Viki se o brášku stará. Doma se třeba několikrát stalo, že jsem strčila Peťulu do ohrádky, abych se oblíkla než půjdeme ven. Za chvíli přijdu zpátky do obýváku, oni oba sedí na jídelním stole, jí sušenky, které jsem měla v kabelce nachystané na cestu a Viktorek mi říká: "Peťulkovi se to mami vůbec nelíbilo, že je zavřený, tak jsem ho osvobodil." Občas (kecám, často) se zasním, že naše další dítě bude holčička, která si bude malovat, navlíkat korálky nebo dělat nějakou podobnou klidnou činnost.
Viktorek se pořád ptá, což je samozřejmě fajn, ale začíná mít čím dál komplikovější otázky. Nejoblíbenější otázka posledních několika týdnů je Proč stvořili....? Mami, proč stvořili bakterie a bacily? Proč stvořili americký fotbal a nehrají ten náš? Proč stvořili krevety? Jak se jmenují části buňky? Kdy si požídíme toho brášku nebo sestřičku? Večer už mi z toho jde hlava kolem :-D
To jsem si postěžovala na děti a teď je na řadě Viktor. Máme toho spoustu společného, ale celkem zásadně se rozcházíme ve třech věcech. Já ráda čtu. Viki radši počká, až knížku zfilmují. Čtení ho nebaví a připadá mu, že člověk tím stráví moc času. Když si sednu a začnu si číst, má pocit, že mi musí vymyslet nějakou lepší zábavu. Předevčírem mě takhle vyhnal surfovat. Nakonec jsem byla ráda, protože byly fakt super vlny, ale to, že mám týden rozečtenou jednu knížku a jsem v půlce, mě pěkně štve. Když jdu sportovat, tak mu to nevadí a je rád. Takže jsem dnes úplně vážně přemýšlela o tom, že půjdu běhat a někde před domem si schovám knížku a pak budu půl hodiny běhat a půl hodiny si číst. Jediný sport, ke kterému má trošku rozpačitý vztah je jóga. Mě jóga baví čím dál víc, ale Viki se bojí, že za chvíli začnu nosit batikované tričko a pěstovat bio zeleninu. Ani jedno zatím nehrozí :-) Další věc je, že jsem ráda sama, v tichu a píšu články na blog. Viki vždycky příjde, že jestli mi to netrvá moc dlouho, že mi chce ukázat nějaké surfovací video, že mi aspoň pustí hudbu, desetkrát se zeptá, o čem píšu a kdy už to budu mít, ať se můžeme dívat na film. Ano, pak mi to psaní trvá strašně dlouho, protože mě pokaždé vyruší a já se do toho nemůžu znovu dostat. A poslední věc je, že Viki je sova a já jsem ranní ptáče. Ale o tom možná někdy příště.
A pak se mi někdo může divit, že běhám. I když takové intervaly jsou pěkná makačka, tak proti domácímu nasazení, to je odpočinek :-)
 |
| pinterest.com |
 |
| www.thingsweheart.com |
Uf, pěkně jsem si postěžovala. Dnes byl totiž přesně jeden z těch dnů, kdy už jsem večer nevěděla, jestli mám brečet nebo se smát. Nakonec jsem napsala tento článek a teď si jdu dát půlhodinku jógy s Adriene :-)
Mějte se hezky :-) A napište, že v tom nejsem sama. Děkuju :-D
Mateřské zdar :-)
A.
2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 4.10.2015
Neděle 4.10.2015
Říjnový lívancový běh se tentokrát z důvodu pořádání podzimní Flory běží výjimečně na stezce kolem Moravy. Mám ráda trasu v parku i tady u řeky. Obě mají něco do sebe :-).
Místo rozcvičení zase kojení... Ale jak se dívám kolem sebe, tak on se tu stejně skoro nikdo nerozcvičuje.
Jednu krátkovlasou běžkyni mám sice po celou dobu v patách, ale držím to. Přece se nenechám předběhnout!
Říkala jsem si, že čas pod patnáct minut by byl bezva, ale pod čtrnáct třicet jsem ho opravdu nečekala. Jsem z něj nadšená. Mám lívancový osobák :-). A to jsem byla včera nazvána pomaloběžkyní.
To je na tom běhání to krásné, jak se rychle dostavují výsledky, když se mu věnujete :-).
V cíli je připravený výborný čaj a místo lívanců pro změnu neméně dobrý perník.
Těsně před vyhlášením výsledků se probouzí doteď v kočárku spící Augustýnek. Asi chce na bednu. Zřejmě si je vědom svých zásluh.
Ještě si hezky vyklušu a procházkou jdu s kočárkem domů. Gusta si zase na chvíli zdřímnul, ale pořád se ze spánku směje :-).
Mít to všechno s kým sdílet, tak to nemá chybu.
Říjnový lívancový běh se tentokrát z důvodu pořádání podzimní Flory běží výjimečně na stezce kolem Moravy. Mám ráda trasu v parku i tady u řeky. Obě mají něco do sebe :-).
Místo rozcvičení zase kojení... Ale jak se dívám kolem sebe, tak on se tu stejně skoro nikdo nerozcvičuje.
Na startu je dalších osm žen a všechny vypadají, že běhají velmi rychle. (Ikdyž já tak dneska v těch nových elasťákách možná také vypadám :-D.) Běh si chci užít a mohla bych si vylepšit svůj čas z minula.
Konečně se mi podařilo dodržet taktiku, o které jsem již delší dobu uvažovala. A to snažit se držet člověka, u kterého je předpoklad, že poběží tak, jak já bych chtěla běžet. Jednoduché :-). Díky tomu se vyhýbám přepálenému začátku a navíc zjišťuji, že přede mnou není žádná jiná žena.
Jednu krátkovlasou běžkyni mám sice po celou dobu v patách, ale držím to. Přece se nenechám předběhnout!
Říkala jsem si, že čas pod patnáct minut by byl bezva, ale pod čtrnáct třicet jsem ho opravdu nečekala. Jsem z něj nadšená. Mám lívancový osobák :-). A to jsem byla včera nazvána pomaloběžkyní.
To je na tom běhání to krásné, jak se rychle dostavují výsledky, když se mu věnujete :-).
V cíli je připravený výborný čaj a místo lívanců pro změnu neméně dobrý perník.
Těsně před vyhlášením výsledků se probouzí doteď v kočárku spící Augustýnek. Asi chce na bednu. Zřejmě si je vědom svých zásluh.
Ještě si hezky vyklušu a procházkou jdu s kočárkem domů. Gusta si zase na chvíli zdřímnul, ale pořád se ze spánku směje :-).
Mít to všechno s kým sdílet, tak to nemá chybu.
Siesta Key Triathlon 2015 in pictures
Včera se na stránkách závodu objevily fotky a my jsme s Vikim strávili asi půl večera jejich prohlížením. Pustili jsme si je na televizi a znovu jsme si prožili závod. Ale hlavně jsme u toho byli jako dva puberťáci: Jéé dívej, jaké má supr kolo! Toho si pamatuju, jak mě předjížděl. Viki, Viki, dívej, to je ta kočka, co jsem ti říkala, že krásně běžela. Aha, ona je to ta vítězka, no to se nedivím. Cože? Tenhle ještě nemá třicet let? Cože? To mi chceš říct, že takhle ženská vypadá v padesáti třech? Wau! Aáá, tady je to koťátko. Ta se povedla, no. Jůů, to je vtipný, jak si všichni v cíli nejdřív vypínají hodinky :-D A tady klučina dělá do cíle hvězdu! Alžběto, ty už máš ruce nad hlavou a ještě nejsi v cíli :-D
Bylo to super, příští rok jedeme znovu :-)
Na všechny fotky se můžete podívat na těchto stránkách alanrphoto.com
Mějte se hezky :-)
A.
Improve Your Life (Almost) Immediately
I did not invent this, I have been applying this rule for few past weeks and it makes so much sense and makes you feel better about yourself. It simply makes your life better! That is why I decided, I definitely have to share this with you. I have...
MMM 2015 OR 3:09:03
Chtěl jsem si to zkusit, zaběhnout velký závod, pořádnou masovku a taky se mi to splnilo. Košice nás uvítaly ve velkém stylu, s příslibem příjemného počasí. Davy sportovců v sobotu pořadatelé na většině stanovištích rychle zpracovali, takže ani čekání ve frontách nebylo zdlouhavé.
Obával jsem se hromadného startu, bylo třeba se namačkat cca. 30 min před startem do koridoru a vydržet to. To byla pro mě novinka, která mi úplně nevyhovovala, ale nervozita už ze mě v té době opadla, tak jsem v klidu pozoroval okolní běžce, v sobotu jsem byl podstatně nervóznější. Uteklo to rychle, tlačenice na startu taky v pohodě - z toho jsem měl největší obavy, že se budeme dlouho rozbíhat na požadované tempo, po pár set metrech kličkování už nebylo co řešit.
První kiláky se snažím držet tempo 4:15/km na cílový čas pod 3h, cítím, že to nebude až tak jednoduché. Tohle tempo vydržím do cca. 15.km, to už začíná poskakovat pravá bota, kterou jsem si špatně utáhl. Večer před závodem jsem si změnil vázání tkaniček, na levé botě problém nebyl a opravdu jsem si to pohodlí do daného momentu užíval. Nejprve mi to nijak nevadilo, ale postupně jsem měl pocit, že se mi roluje ponožka, místo toho to byl vznikající puchýř přes došlapovou část chodidla. Vodiče na 3h jsem měl cca. 1,5min před sebou, utekl mi hned na startu, vybíhal mezi prvními, i když se to může zdát jako malý časový rozdíl, když jsem se pouštěl do druhého kola, už tolik elánu ve mě nebylo. Skvěle na mě působily hlavně hudební "koutky" a pak také povzbuzující diváci. Pár hluchých míst se našlo, až mi ten humbuk kolem chyběl.
V druhém kole už na trati zůstávali jen maratonci a to jsme byli pěkně roztahaní. Na cca. 25.km jsem začal dotahovat jednoho běžce za druhým, přestože i můj průměr byl čím dál pomalejší, stále jsem běžel celkem vyrovnaným tempem. Druhá rána pro mě přišla o 5.km později, to mi začalo trochu harašit v žaludku. No nic, kdyby bylo nejhůř, měl jsem mít na každé osvěžovací stanici budky. Jenže já žádnou neviděl a tady uprostřed města moc stromů, keřů pohromadě nenajdu. Navíc všude kolem fandící lidi, nějak to vydržím. Večeře sice byla střídmá, jenže jsem chtěl zkusit místní kvasnicové pivo a to mi nejspíš nesedlo, těžko říct. Předbíhá mě chlapík, který za mnou chvíli visel, nabídl se mi, že mě bude krýt před větrem, co se do nás opíral. Chtěl jsem mu to oplatit o kus dál, jenže to už nohy moc netáhly a trochu jsem bojoval i se sebou. 7km do cíle, to už musím nějak nakopnout, nešlo to. Na 40.km se trasa mírně lámala a sklon byl tak akorát na poslední pokus o roztočení nohou. Chytl jsem se a už jsem to vydržel až do cíle. Puchýř praskl, na břicho jsem si ani nevzpomněl. Závěr byl hodně emotivní, měl jsem pocit, že dělám místo kroků dlouhé skoky, nohy měly dostatek sil a když jsem koukal zpětně na data z garminů, mezičasy byly kolem 4:00/km. Cílem probíhám v čase 3:09:03, je to tam!
A je to za mnou..spokojený, nebo ne? Určitě ano, když se zpětně ohlédnu za celou 8-týdenní přípravou, na 100% jsem to nezmákl, přesto v den D nohy makaly a cítil jsem se psychicky velmi dobře. Musím na sebe přiznat, že jsem tajně doufal v čas pod 3:00, to Ostravský 1/2M mě hodně nalákal k této myšlence, jenže maraton (rozumně rozběhnutý) se opravdu rozhoduje až těch posledních cca. 10km, v této fázi jsem nebyl až tak odolný a polevil jsem. Nevyvaroval jsem se chybám, které zrovna v případě maratonu mohly udělat mnohem horší výsledek, naštěstí vše dopadlo ještě dobře.
Záznam z garminu na strava.com
Co jsem zvládl:
- nepřepálil jsem start
- nepodlehl jsem v kritických chvílích, kdy jsem vybočoval tempem z plánu
- finiš
Co je třeba doladit:
- neměnit dlouhodobé cíle na základě rychlejších, kratších distancí
- nepoužívat nevyzkoušené změny ( viz. vázání tkaniček )
- držet se závodní strategie a tu pilovat na kratších distancích
- stravu před závodem
- pití za běhu, první pokusy byly hrozné, málem jsem se utopil, trochu zpomalit a hned to bylo lepší
- zimní přípravu!! :-)
Ubytování jsme byli jen přes cestu od startu závodu, využili jsme k tomu služby www.airbnb.com , pokud jsme nechodili po venku, tak jsem pořád koukal z balkónu a vyhlížel, co se to tam děje.
Zkusil jsem i celkovou masáž pro lepší uvolnění těla, paní masérka měla se mnou docela práci, ale průběh i výsledek byl příjemný. Můžu doporučit http://www.masaze-santal.cz/ v Místku na náměstí.
A na závěr malý bonus :-)
 |
| příště bosky :-) |
MAMINY RUN Olomouc, 3.10.2015
Sobota 3.10.2015
Po půl roce Olomouc znovu hostí MAMINY RUN, nikdy nekončící štafetový běh maminek celou Českou republikou. Oproti tomu březnovému se však koná v Bezručových sadech, kde nás čekají čtyři okruhy. Po trati se prohání maminky s kočárky i bez kočárků, sledge hokejisté na vozíčcích. Jiné maminky s dětmi tady pro změnu drandí na koloběžkách. Je to příjemná akce rodinného charakteru.
Jak si tak probíhám parkem naskočí mi v hlavě nový termín "single mamina", což vede k polemizování nad tím, jestli je horší být "single mamina" nebo jenom "single". No dobrý no. To jsem tomu zase dala.
Najednou na mě nějaká maminka ukáže prstem a zvolá: "Tahle maminka je nejlepší!" Tak to by mi Radim nikdy neřekl. Singlistka si přidává další dva okruhy na přeběhání smutku.
Po skončení MAMINY RUNu se s Augustýnkem přesouvám na nedaleký atletický stadion abychom se ještě podívali na Běh kolem Moravy, který tu dnes také probíhá. I účast v tomto závodě jsem zvažovala, ale na ty naše severozápadočeské přespoláky to nemá. Už se na ně zase těším.
Po běžcích přichází na stadion baseballisté. Prostě takový hezký nenáročný sportovní den.
Po půl roce Olomouc znovu hostí MAMINY RUN, nikdy nekončící štafetový běh maminek celou Českou republikou. Oproti tomu březnovému se však koná v Bezručových sadech, kde nás čekají čtyři okruhy. Po trati se prohání maminky s kočárky i bez kočárků, sledge hokejisté na vozíčcích. Jiné maminky s dětmi tady pro změnu drandí na koloběžkách. Je to příjemná akce rodinného charakteru.
Jak si tak probíhám parkem naskočí mi v hlavě nový termín "single mamina", což vede k polemizování nad tím, jestli je horší být "single mamina" nebo jenom "single". No dobrý no. To jsem tomu zase dala.
Najednou na mě nějaká maminka ukáže prstem a zvolá: "Tahle maminka je nejlepší!" Tak to by mi Radim nikdy neřekl. Singlistka si přidává další dva okruhy na přeběhání smutku.
Po skončení MAMINY RUNu se s Augustýnkem přesouvám na nedaleký atletický stadion abychom se ještě podívali na Běh kolem Moravy, který tu dnes také probíhá. I účast v tomto závodě jsem zvažovala, ale na ty naše severozápadočeské přespoláky to nemá. Už se na ně zase těším.
Po běžcích přichází na stadion baseballisté. Prostě takový hezký nenáročný sportovní den.
Tak to mi fakt hlava nebere
Členové klubu mi doufám prominou, ale v sobotu jsem byla doopravdy ráda, že nemám oblečený ITB dres.
Stovky lidí na úzkém jesenickém chodníku.
Hlučící dav, něco jako prvomájový průvod.
Někteří jenom řvou, jiní pouštějí hlasitou hudbu.
V ruce plechovky, lahváče, kelímky.
Řvou, fotí se, řvou.
Spousta psů (kategorie dogtreking), většina na volno, pokud byli na vodítku tak min. 10 m.
Závod? Běh? Pochod?
13 km a muži povinně 6 piv, ženy 3.
Pokud žena vypije nějaké pivo navíc má časovou bonifikaci. Totéž platí při konzumaci panáka rumu (pro všechny, tedy kromě psů, ti jediní byli konzumace ušetřeni).
Někteří jenom řvali, někteří byli jenom netolerantní k ostatním, někteří se sotva drželi na nohou a na stezce. Měli dost štěstí, že bylo hezké počasí, Jeseníky umí být i tvrdší.
Byli tam i takoví, kteří vypadali, že jsou tam omylem. Pozdravili, usmáli se.
Nějak jsem nepochopila, co bylo smyslem této akce ( a nebyl to první ročník a účast byla téměř 600? účastníků, kteří zaplatili startovné, aby dostali tričko, účastnickou medaili).
Sport? To snad ani ne.
Legalizovat požívání alkoholu? To by stačilo čepovat někde v uzavřeném areálu.
Poznávání Jeseníků? To by lo i bez povinné konzumace alkoholu.
Taky si ráda dám pivo, k horám mám ale respekt. Doufám jen, že se tato akce obešla bez vážnějších komplikací a že do dalšího ročníku nevypíšou kategorii "rodiče s dětma".
A poučení pro mě: Být příště rychlejší. (Nepotkala bych je)
P.S.
Organizátora této akce bych pověsila za uši (nebo za jinou část těla) do průvanu.
Stovky lidí na úzkém jesenickém chodníku.
Hlučící dav, něco jako prvomájový průvod.
Někteří jenom řvou, jiní pouštějí hlasitou hudbu.
V ruce plechovky, lahváče, kelímky.
Řvou, fotí se, řvou.
Spousta psů (kategorie dogtreking), většina na volno, pokud byli na vodítku tak min. 10 m.
Závod? Běh? Pochod?
13 km a muži povinně 6 piv, ženy 3.
Pokud žena vypije nějaké pivo navíc má časovou bonifikaci. Totéž platí při konzumaci panáka rumu (pro všechny, tedy kromě psů, ti jediní byli konzumace ušetřeni).
Někteří jenom řvali, někteří byli jenom netolerantní k ostatním, někteří se sotva drželi na nohou a na stezce. Měli dost štěstí, že bylo hezké počasí, Jeseníky umí být i tvrdší.
Byli tam i takoví, kteří vypadali, že jsou tam omylem. Pozdravili, usmáli se.
Nějak jsem nepochopila, co bylo smyslem této akce ( a nebyl to první ročník a účast byla téměř 600? účastníků, kteří zaplatili startovné, aby dostali tričko, účastnickou medaili).
Sport? To snad ani ne.
Legalizovat požívání alkoholu? To by stačilo čepovat někde v uzavřeném areálu.
Poznávání Jeseníků? To by lo i bez povinné konzumace alkoholu.
Taky si ráda dám pivo, k horám mám ale respekt. Doufám jen, že se tato akce obešla bez vážnějších komplikací a že do dalšího ročníku nevypíšou kategorii "rodiče s dětma".
A poučení pro mě: Být příště rychlejší. (Nepotkala bych je)
P.S.
Organizátora této akce bych pověsila za uši (nebo za jinou část těla) do průvanu.
Svatojánská dvacítka – 21. listopadu
V sobotu 21. listopadu se opět běží sympatický rovinatý závod údolím Berounky a Loděnice. Trať vede z Berouna podél řeky do Srbska a na zpáteční cestě se odbočí do Sv. Jana pod Skalou. Kromě mírného stoupání proti toku Loděnice jde o rovinatý závod.
Vypadá to na slušnou účast: Arnotovi, Petr Tůma, Pavel Kalina, Honza Bukovský, Martin Valášek, Matthieu Tournier (nová posila sborovny z Francie - dříve běhával 10 km za 33:40:-), možná Ivo Hulínský, Filip Urban.... Ukecávám ještě studenty - zatím naznačuje možnou účast Gábina Šimůnková...
start ve 13:00
startovné - 50 Kč
muži - 17,8 km
ženy - 11,2 km
Vypadá to na slušnou účast: Arnotovi, Petr Tůma, Pavel Kalina, Honza Bukovský, Martin Valášek, Matthieu Tournier (nová posila sborovny z Francie - dříve běhával 10 km za 33:40:-), možná Ivo Hulínský, Filip Urban.... Ukecávám ještě studenty - zatím naznačuje možnou účast Gábina Šimůnková...
start ve 13:00
startovné - 50 Kč
muži - 17,8 km
ženy - 11,2 km
