Osmý pád
Čeština má sice sedm pádů, ale běžcům to občas nestačí. Proto si přidají nějaký ten pád navíc. Obvykle to bývá pád osmý - držkopád. Mluvnicky je těžko zařaditelný, chybí mu stálý tvar a ani slovosled není nic moc. Zpravid...
Vyběhat si hlavu …
Být tátou malého kluka je moc pěkná záležitost, ale co si budeme nalhávat, občas přijdou i chvíle, kdy má šťastný otec od rodiny chuť vydat se raději do hospody, než k domovu, kde na něj čeká žákovská knížka jeho potomka.
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.
Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!
Jasně mohl bych vyřvávat na celý barák své káravé hlášky a hrát si na chlapa, který v životě nedostal ve škole poznámku, ale uleví se mi? Neuleví.
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...
Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...
Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...
Žákovské knížky druháků totiž občas na svých stránkách schovávají (kromě hezkých známek) i velké černé puntíky se strohými a úsečnými vzkazy třídní učitelky.
Běhací táta má ale tu výhodu, že nemusí riskovat ranní kocovinu a může zamířit na běžecký ovál.
Protože Ovál ... moji milí ... Ovál, to je pan Psychoterapeut první třídy!
To já raději zavrčím do vousů, potvrdím mámin trest a když se sešeří, do uší nastrčím sluchátka, nazuji rozedrané boty a vyběhnu.
Nikam daleko, jen přes silnici na ovál, protože nemám náladu courat se někam daleko a ještě se soustředit na noční provoz. Kdepak, potřebuju rutinu.
Výplach mozku.
Popovídat si sám se sebou.
Probrat všechny ty nahromaděné myšlenky, protřídit je a zařadit do příslušného šuplíku lidského mozku.
K tomu je ovál přímo ideální.
Snad jen křeček v běhacím kole je o trochu blíž k myšlenkové nirváně ...
Během pár minut zapomínám, kolikáté kolo už běžím. To mi příjde důležité. Je potřeba přestat počítat a celé kolo si říkat: "Třetí, třetí, třetí ... čtyři ... čtvrté, čtvrté, čtvrté" Dnes to není o splnění plánů, časů, počtu kol. Není to čas poměřování se s někým, nebo sám se sebou. Dnes je to jen o kroužení v kruzích a hledání myšlenek. Běžím pomalu, s tichým dechem a nechávám se dohnat první myšlenkou.
Přidala se ke mně a vypráví mi, co má na srdci.
Neuběhne se mnou ale ani jedno kolo a hned se zase loučí s tím, že jsem na ni moc pomalý, že už zase musí pádit. Nahradí ji myšlenka další, ale ani ta dlouho nevydrží, té naopak přijde mé tempo příliš zběsilé.
A tak se u mně střídají, chvilku se mnou běží bok po boku a pak se zase rozloučí, to aby uvolnily cestu další. Pomalá a tichá hudba vytváří příjemnou atmosféru, tělo běží na autopilota a neptá se, zda ještě můžu či nemůžu. Nabralo takovou rychlost, abych nemusel přemýšlet nad únavou, stačí mi se jen dívat pár metrů před sebe a následovat bílou, nikdy nekončící lajnu po pravém boku ...
Najednou už není potřeba běžet. Zastavím, culím se jak debil a černý puntík je jen nicotná tečka na papíře. Doma rozněžněně nakouknu do dětského pokoje, vypnu mluvícího Tolkiena a málem že s hrdostí v duši si povzdechnu: "Tak můj kluk má svoji první poznámku" ...
Další týden v USA – New York na Floridě, laryngitida a samozřejmě běhání
Máme za sebou další týden na Floridě. Jaký byl a co jsme dělali?
Druhý den nám Newyorčani odjeli domů, my jsme vrátili tuto červenou krasavici a náš život se vrátil do starých kolejí :-)
Viktorek chodí na tři dopoledne v týdnu do školky. Viki pracuje. Já s Peťulkou se projíždíme na kole, chodíme na prolízačky nebo na pláž. A samozřejmě běhám :-)
A na závěr jedna fotka jako důkaz toho, že tričko někdy sundám a obleču si něco jiného. Moje první fotka outfitu :-D Nebojte, už to nebudu dělat :-D
Přijeli za námi na návštěvu Vikiho bratranec Martin s dcerou Amálkou a všichni společně jsme užívali koupání v bazénu a v moři. Viktorek s Amálkou byli úplně sladcí. Krásně si spolu hráli a večer se dívali na pohádky tak, že Amálka mu ležela na rameni, objímali se a anglicko - česky si povídali :-)
Pak bohužel Peťulka dostal laryngitidu, takže jsme se rozdělili. Já jsem byla s ním doma a kolem domu, aby nechodil na sluníčko a chlapi s dětmi byli na projížďce lodí nebo na pláži dívat se na západ slunce.
S Martinem je to pro nás vždy výlet do budoucnosti, takže posloucháme, co zrovna frčí v New Yorku a pak čekáme, co všechno a kdy přijde i k nám. Zaujalo mě například, že jedna maminka od Amálčiny spolužačky píše blog a bude teď s celou rodinou půl roku zadarmo cestovat po resortech na Filipínách a psát o nich. Je to blog Hellobee.com :-)
Pro něj je to naopak návrat do minulosti a může s námi vzpomínat na české jídlo, filmy, dětství v devadesátých letech. Prostě všechno, co tak úplně nejde, když je vaše manželka Američanka. Poslední večer jsme u druhé láhve vína začali plánovat. Oba běháme. On ještě nikdy neběžel maraton. Bydlí v New Yorku.... Co jsme asi tak mohli vymyslet? :-D
Druhý den nám Newyorčani odjeli domů, my jsme vrátili tuto červenou krasavici a náš život se vrátil do starých kolejí :-)
Viktorek chodí na tři dopoledne v týdnu do školky. Viki pracuje. Já s Peťulkou se projíždíme na kole, chodíme na prolízačky nebo na pláž. A samozřejmě běhám :-)
 |
| říkala jsem, že to tričko teď budu nosit pořád |
 |
| opravdu pořád :-D |
A na závěr jedna fotka jako důkaz toho, že tričko někdy sundám a obleču si něco jiného. Moje první fotka outfitu :-D Nebojte, už to nebudu dělat :-D
Mějte se hezky :-)
A.
Ghost Run Bradenton
Ghost Run byl závod, na který jsem se moc těšila. Běžela jsem i minulý rok a moc se nám to všem líbilo, protože byla tam příjemná atmosféra malého závodu. Navíc je to Halloweenský závod, pro děti soutěž masek, je tam i kategorie běh s kočárkem a procházka se psy, pohoda. Navíc letos jsem tady chtěla vylepšit svůj osobák na 5km. Po pětce na Ostravském maratonu jsem si věřila, v tréninku mi to teď taky běhalo slušně. Bylo mi jasné, že budu muset běžet na hranici svých možností, proto se tomu taky říká osobní rekord, že :-D a zároveň jsem věděla, že budu potřebovat i trochu podporu vnějších faktorů. Ať není moc horko a ať běžím ve skupince nebo aspoň ve dvojici s někým, ať je to prostě závod a hecuje mě to.
V sobotu v den závodu se nedělo nic zvláštního. Nebyla jsem nervózní, jenom jsem se těšila. Startovní čísla jsme vyzvednuli už v pátek, takže jsme jenom ve 14 nasedli do auta a odjeli do Bradentonu. Teploměr nám ukazoval 29 stupňů ve stínu, takže moje první přání nevyšlo :-D Viktorek byl v nejmladší kategorii a běžel 100m. Nejprve proběhla společná rozcvička pro všechny děti a pak jsme se vypravili na start. Až doteď byl v pohodě a říkal, jak se mu to líbí a těší se. Ale naráz začalo maminko já chci běžet s tebou, já se stydím, já se bojím, já nechci běžet. Nějak se mi ho povedlo přesvědčit, že v cíli dostane medaili, na všechny děti tam čeká pizza a že se nemusí ničeho bát, protože já poběžím kousek za ním a budu ho povzbuzovat. Tak jo, start, Viktorek začal pomaleji, ale postupně předbíhal, snažil se, fakt běžel krásně a já celá hrdá patnáct metrů za ním s ostatními rodiči. A pak když Viktorek všechny předběhl a dostal se na první místo, tak zhruba dvacet metrů před cílem uviděl Vikiho. Rozběhl se k němu, skočil mu do náruče a začal brečet. Úplně to stejné jsem udělala já, když jsme měli v jesličkách besídku pro rodiče. Měla jsem zpívat nějakou písničku, ale když jsem uviděla mamku, rozběhla jsem se k ní, rozbrečela se a zůstala jí sedět na klíně. Doběhla jsem ho, vzala jsem za ruku a tak jsme spolu doběhli do cíle. On pořád plakal, že běhání ho moc baví, ale chce běhat se mnou a ne sám. Bobeček náš malý, bylo mi ho tak líto. Naštěstí medaile v cíli to trošku spravila.
Pak jsem se šla rozběhat a rozcvičit a chvíli před 16 jsme se řadili na startu. Malá čtyřletá holčička zazpívala americkou hymnu a odstartovali jsme. Hned od začátku se vpředu vytvořila skupinka šesti chlapů. Jeden z nich mi na startu říkal, že chce běžet kolem 19 minut, tak jsem se jich nesnažila držet, protože na mě byli moc rychlí. Vyběhli jsme z centra Bradentonu směrem k řece a běželo se mi výborně.
Krásný výhled na řeku, zaparkované yachty, kousek dál dětské hřiště, skatepark, podél řeky na promenádě byla spousta rybářů, kteří nás povzbuzovali. Krása. První dva kilometry jsem běžela tempem, kterým jsem chtěla, ale začínalo mi být horko, vedro, šílené vedro. Vedoucí skupinka se mi čím dál víc vzdalovala a za mnou dlouho nikdo. Někde na obrátce na 2,5km mi bylo jasné, že dnes to bude hodně těžké, je vedro a běžím sama. Přesně to, co jsem nechtěla. Makám, snažím se, třetí kilometr je sice o trošku pomalejší, ale druhý jsem zase měla maličko rychlejší, tak to pořád vypadalo dobře. Začala jsem dobíhat dva odpadlíky z vedoucí skupiny, jeden z nich jak uviděl, že ho chce předběhnout ženská, chytil druhou mízu a zmizel. Druhý klučina se mě snažil držet, ale tomu jsem zase utekla já. Je mi strašné horko a napadají mě klasické myšlenky, proč já to dělám, proč se tady na promenádě radši neprocházím s kočárkem, proč se nekoupu v moři, já už chci být v cíli. Čtvrtý kilometr je pomalý a já se definitivně loučím s osobákem. Dobrovolníci kolem trasy mě povzbuzují great job, you are the first girl! Usmívám se, ale na nějaký great job se v tu chvíli vůbec necítím. Asi umřu vedrem. Jediné, na co jsem schopná myslet, je pivo v cíli. Protahuju krok a makám, kouknu na garminy a zjišťuju, že běžím nejpomaleji za celý závod :-D Nějakých pět set metrů před cílem mám těžké nohy a taky těžké ruce. Takový hodně divný pocit, že mám místo dlaní obrovské kamenné koule jako mají gormiti. Pak už zatáčím směrem do centra a čeká mě cílová rovinka. Znovu se snažím protáhnout krok a zrychlit, ať už jsem v cíli. Nemám sílu a navíc už ani vůli, protože vím, že můj vysněný čas už je dávno pryč a že jsem s velkým náskokem první. První, první!!! Juchůůů! Mám radost :-) Byl to boj, ale vítězství je nádherný pocit.
V cíli na mě čekají mojí chlapi. Kluci mi skáčou kolem krku a jdeme na občerstvení. Mají pizzu, pivo, peanut butter and jelly bagel, sladkosti, pomeranče, banány. Dávám si všechno :-D Hlavně že jsem tady nedávno psala článek o hubnutí :-D Pamatuju si, že jsem říkala něco o tom, že si dám teď pauzu s běháním a budu jezdit na kole a plavat. Peťulka je ve svém živlu, chodí mezi lidma, mává na ně, směje se a hladí všechny psy.
Mezitím dobíhají ostatní závodníci a moderátor ohlašuje, že začne soutěž masek. Na tu se Viktorek těší. Je oblečený za piráta, má pásku přes oko, na rameni má papouška, zlatý náhrdelník s lebkou a prsten s lebkou. Systém je jednoduchý, která maska bude mít největší aplaus, ta vyhraje. Tleskáme a křičíme s Vikim, ale nejsme jediní. Pirát má úspěch a Viktorek vítězí!!! Má z toho obrovskou radost, která se ještě znásobila, když zjistil, že vyhrál 50ti dolarovou poukázku do hračkářství :-D Po maskách už následuje vyhlášení výsledků závodu. Jdu si pro první cenu a k pamětní kachličce dostávám 100 dolarovou poukázku do běžeckého obchodu Fit2Run. Wau, taky moje radost je s poukázkou ještě větší :-D
Cestou domů vládne v autě fajn nálada, Viktorek ve své dárkové tašce dostal plastové brouky a gumové hovno (fakt!), tak si s ním oba hrají, já mám radost a cesta hned nějak rychleji utíká. Přejeli jsme most k nám na ostrov a já naráz říkám: "Viki já, mám strašnou chuť se ještě proběhnout." Vysadil mě u zmrzlinárny z auta a já jsem se ještě necelé čtyři kilometry proběhla pohodovým tempem domů. Kluci mi běželi naproti jako kdyby mě neviděli týden a Viki se smál, že mi sice nevěřil, že si dám nějakou dlouhou pauzu od běhání, ale že to vydržím jenom dvě hodiny, teda nečekal :-D
Doma jsem pak zapnula počítač, jestli už jsou na internetu výsledky a u mého jména jsem našla čas 21:21. Cool. Tak jsem ten osobák přece jenom zaběhla :-) Sice jenom o 5 vteřin, ale je to zlepšení! Paráda, jdeme slavit :-)
Na výsledky můžete kouknout tady - výsledky.
Mějte se krásně :-)
A.
Nobody’s Perfect … Don’t Be Too Hard On Yourself
I have a confession to make. I tend to do things harder for myself than they need to be. And then I am upset because I am not performing up to my own expectations. When I am upset it is harder to stick to healthy life routines that actually make me fee...
Joudlejdýýýý, Tyrolýýýý
Tak jsem zase jednou jela do Niedernsillu, letos potřetí. Řekla bych, že cestu už bych mohla mít v malíku, ale ne, opět se kufrovalo. Nejela jsem samozřejmě sama, doprovázela jsem Renatu na její letošní běžecký vrchol - Tour de Tiro...
Jak jsem začala nosit děti v šátku
Moje cesta k nošení v šátku byla docela dlouhá. Když jsem čekala Viktorka, věděla jsem, že ho budu chtít nosit. Říkala jsem si, že bude hezké mít ho blízko u sebe, mazlit se s ním a zároveň mít volné ruce. Nic jsem o nošení nevěděla, ale říkala jsem si, že to bude fajn. Od začátku jsem věděla, že chci nějaké nosítko a ne šátek. Nejsem přece indiánka. Nechci dlouhý kus látky, ve kterém je horko a určitě je strašně těžké naučit se ho uvázat.
Viktorek se narodil v roce 2011 a nejdřív byl klasické kočárkové miminko. Hezky spal v jedoucím kočárku a jsem si užívala procházky a běhání s kočárem. Když mu byly tři měsíce, rozhodla jsem se konečně jít koupit nějaké nosítko, protože v kočárku kromě spaní moc nechtěl ležet a naše procházky často končily tak, že jsem jeho nesla v náručí a před sebou tlačila kočárek. Nezjistila jsem si žádné informace, jak by vlastně nosítko mělo vypadat a odjela jsem do Chicca. Říkala jsem si, že mi v obchodě s dětskými věcmi poradí a neřešila to. Tam mi ochotná prodavačka něco našla, řekla, že je to bezpečné, zdravé pro děti, za skvělou cenu, tak jsem to vzala a šla. Hned odpoledne jsme nosítko chtěla vyzkoušet a vyrazili jsme do města. Viktorkovi se v nosítku líbilo, mě ale připadalo divné, že mu nožky nějak moc visí dolů a že to asi to není úplně příjemné. A že by se to nějak extra pohodlně neslo, to se taky nedá říct. Asi měsíc jsme v tom nosítku Viktorka nosili a já jsem čím dál víc zjištovala, že tohle není ono a chtělo by to koupit něco jiného. Naštěstí se situace celkem rychle vyřešila sama, protože jsme ztratili nějaký kus popruhu a museli jsme co nejrychleji koupit nové.
To už jsem ale měla víc informací. Bylo jasné, že pokud chci dítě nosit tak, aby to bylo pro něj zdravé a pro mě pohodlné, musí to být ergonomické nosítko (nebo šátek, který jsem ale nechtěla), které zajistí správnou polohu kyčlí a bude mít nosící popruhy a pás kolem pasu. Moje volba padla na nosítko Beco Butterly, protože se mi líbilo :-) V Becu jsme nosili nejdřív na břichu a pak, až byl Viktorek větší, tak i na zádech. A takto Viktorek zvládl i svůj první "výšlap" na Lysou. V tu dobu už mu nosítko bylo trošku malé a látka mu nedosahovala až ke kolenům.
 |
| nahoru s tetou Vavřou, říjen 2012 |
 |
| a dolů spící s maminkou :-) |
Když se nám v roce 2014 narodil Peťula, myslela jsem si, že nejdřív bude v kočárku a až bude malinko větší budu ho nosit v Becu s novorezeneckou vložkou. Jojo, plánujte něco s dětmi. Peťulka se od první vteřiny v porodnici rozhodnul, že bude žít přilepený na mě. Jenom opravdu přelezl z břicha na břicho. Žádné ležení v postýlce, spaní v zavinovačce, nic takového. Pěkně přisátý k mamince. Některé sestřičky byly v pohodě a chápaly to, ale některé se z toho mohlo zbláznit. Sestřička třeba přišla v noci, Peťulka spal na mně jako spí koťata přitulená u kočky. Sestra, že nesmím mít mimino u sebe v posteli. Já říkám, že to chápu, ale že takhle spíme oba a když je sám v postýlce, tak pláče a nespíme ani jeden. To ho musíte pořádně zabalit do peřinky, miminka to mají rády. Zamotala ho, položila do postýlky a odešla. Peťula po chvilce zjistil, kde je a začal kňourat, tak jsem ho zase vymotala a vzala k sobě. Vtipné bylo, že zatímco já jsem měla miminko pořád v rukách, chovala a kojila, paní, co byla se mnou na pokoji, měla holčičku, která celou dobu spala. Vždy ji jenom vzala z postýlky, nakojila, položila zpátky do postýlky a ona spala dál. Takže paní stihla uháčkovat několik čepiček a přečíst několik časopisů, zatímco já jsem stihla tak maximálně rychlou sprchu. Tiše jsem záviděla vévodkyni Kate, která z porodnice odcházela s vyfoukanými vlasy a makeupem.
Když jsme přišli z porodnice domů, Peťulka byl pořád jako opička. Rád se choval, tak jsme ho chovali. A já jsem začala poslouchat poznámky o tom, jak už tak malinkého jsem ho rozmazlila, že dítě musí být v kočárku a podobně. Naštěstí nám to nikdy neřekl nikdo z rodiny. Mrzelo mě to, ale stejně jsem Peťulku dál nosila. Zkoušeli jsme Beco s novorozeneckou vložkou, ale vždy tam byl chvíli a pak už se mu to nelíbilo. Tak jsem si řekla, že je čas vyzkoušet šátek, tak prostě budu jako indiánka, ale hlavně že bude Peťula v klidu. V bazárku na internetu jsem našla šátek za 400 Kč, což bylo skvělé, protože nové šátky stojí mnohem víc peněz. S paní jsme se sešly v parku, ona mi ukázala základní úvaz a poradila, ať se na facebooku přidám do skupiny Nosíme děti, kde se dozvím spoustu dalších věcí o nošení. Zkoušela jsem tedy Peťulu vázat do šátku a jemu se to líbilo! Ze začátku mu jakoby vadilo, že je tak silně přitisknutý, ale líbilo se mu, že je mi blízko, tak jsem ten úvaz nechávala hodně volný a postupně každý den trošku utáhla. Za nějakou dobu jsem v Dětském ráji nadšeně říkala Kláře u baru, že je to paráda a začínám nosit v šátku, ale že ten úvaz mám takový škaredý, neuhlazený. A od vedlejšího stolu se ozvala paní, že je poradkyně na vázání šátků a že jestli chci, naučí mě ten šátek uvázat pořádně. Samozřejmě jsem chtěla. Tak jsem se seznámila s Magdou. Nejdřív si Peťulku přivázala sama, at vidím, jak to dělá a pak už jsem vázala já. Od toho dopoledne v létě 2014 nosím :-) Nevím, jestli to bylo tím, že si postupně zvyknul na nošení nebo ucítil, že přesně vím, jak ho uvázat. Ale on byl spokojený a já šťastná :-)
 |
| Dino park v Galerii Harfa |
Nejdřív jsem nosila v šátku Šanami. To byl ten první z bazaru, ale ten nemá takovou nosnost a jak Peťula rostl, začínal se prověšovat a trochu zařezávat do ramen. Vybírala jsem tedy nějaký pevnější a nakonec se rozhodla pro Neobulle Simon. Opět z druhé ruky. Výběr šátků je obrovský, můžete si vybrat z různých materiálů, barev, vzorů, značek. Některé dražší značky mají i limitované edice. Pro hodně žen jsou šátky módní doplněk, něco jako kabelky nebo boty. Ženy těch šátků mají třeba deset a střídají je. Já mám pořád ty své dva a jestli se nám narodí ještě holčička, tak bych si přála nějaký růžový nebo fialový :-)
 |
| Na podzim jsme koupili nosící bundu a procházeli se v New Yorku po Central Parku. |
 |
| a na vánočních trzích v Ostravě |
Nosili jsme s Viktorem oba dva. Viki míval většinou úvaz takový rozcuchaný, ale to nevadilo. Hlavně většinou budil rozruch, když Peťulu vázal někde, kde byl s klukama sám. Když si velký chlap vezme pět metrů látky a začne se do ní i s dítětem omotávat, vypadá to docela legračně. Nosit dítě v šátku nebo nosítku není žádná novinka a je krásné vidět, že nosí čím dál víc maminek. Občas jsem si někde vyslechla negativní komentář, že dítě rozmazluju tím, že ho nosím nebo že tahám děcka jako koťata, že je to strašně nezdravé, že jsou v tom zkroucení nebo že mě musí strašně bolet záda. Většina reakcí je ale spíš pozitivních, že je to roztomilé, že je vidět, jak se mu v šátku líbí, jak jsme si blízko a podobně. A taky jsem děti říkají, že se jim to líbí a následuje otázka, mami proč jsi mě taky takhle nenosila? A k tomu, jestli mě z nošení nebolí záda jenom říkám, že ne. Šátek je pohodlný a nosí se opravdu líp než nosítko (tomu jsem dlouho nechtěla věřit) nebo když máte dítě jenom tak v rukách.
 |
| takhle jsme spolu šli z Českého běhu žen |
A co vy? Nosíte nebo nenosíte?
Mějte se hezky :-)
A.
Jak zhubnout po porodu – část 2.
Když jsem psala článek Jak jsem zhubla a začala běhat po porodu, chtěla jsem vám původně v první části napsat, jak jsem zhubla já a ve druhém článku vám dát pár tipů, jak jíst, cvičit a tak. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím míň se mi chtělo tu druhou část psát. Informací o jídle a cvičení je plný internet a nepřišla bych s ničím novým. Navíc nejsem odborník na stravování a nemám za sebou žádné úchvatné "před" a "po". Když nepočítám ta dvě těhotenství, vážím posledních deset let plus mínus stejně a obleču stejné oblečení.
Přemýšlela jsem tedy, proč zrovna já jsem schopná zůstat ve formě? Co dělám jinak než mé kamarádky a spolužačky, které různě hubnou a pak zase přibírají? A hlavně, co napsat do pokračování článku a co vám vlastně poradit. Když celý článek byl tak trošku na přání :-)
Odpověď je úplně jednoduchá. Sportuju, protože mě to baví. Hlavním důvodem, proč si obuju tenisky a jdu běhat je, že mě to prostě baví a dělám to ráda. To, že sportem člověk zhubne nebo si udrží váhu, je velice příjemný vedlejší efekt. Se sportem je samozřejmě spojené i jídlo. Nechci být tlustá, nechci, aby se mi z jídla dělalo špatně při běhání a chci mít dost energie. Když se zamyslíte nad jednotlivými body, už jste na dobré cestě k lepšímu jídelníčku.
Takže mám pro vás dvě jednoduché rady.
1) Sportujte proto, že vás to baví a ne proto, že chcete zhubnout
Podle mě je jedno, jaký sport si vyberete, ale hlavně vás to musí bavit. Nemá smysl se nutit do něčeho, co vás nebaví, protože je pak velká pravděpodobnost, že se na to za chvíli vykašlete. Jasně, že u některých sportů spálíte více kalorií a jsou tedy na hubnutí vhodnější. Ale určitě je lepší pravidelně každý den jít na dlouhou procházku se psem a večer si zacvičit jógu než se trápit třeba na spinningu, který vás nebaví.
U mě dlouhé roky vedla házená a k tomu lyžování, kolo, tenis, jogging ráno před prací. Když jsem pracovala v Anglii jako au-pair, chodila jsem do posilovny. Měla jsem moc ráda pátky, kdy jsem odvezla "své" děti na badminton a šla do posilovny, která byla v druhém patře a měla výhled přímo na kurty. Běhala jsem na pásu a u toho se dívala, jak děti hrají :-) Potom když jsem byla v Anglii na Erasmu, chodili jsme často hrát squash. Jednu dobu jsem zase celkem slušně ujížděla na spinningu. Obzvlášť ráda jsem chodila ve čtvrtek po házené na super lekci s cyklisty. Lekce trvala hodinu a půl a u toho promítali videa z Tour de France nebo různých bikových závodů. Paráda :-D
Během obou těhotenství jsem chodila plavat. A teď běhám, občas jezdím na bruslích nebo cvičím jógu, jezdím s klukama na kole, na surfu.... Baví mě toho spousta :-D
Aktivit je hodně a určitě vyberete něco, co vás chytí a budete to dělat, protože vás to baví a ne proto, že musíte zhubnout :-)
Jenom bych chtěla připomenout, ať neuděláte stejnou chybu jako já a po porodu nejdřív poctivě cvičíte svaly pánevního dna, žádné sklapovačky ani plaňky. Mít potom diastázu neboli rozestup břišních svalů není nic hezkého ani zdravého a hlavně náprava je těžší a delší než, když budete pořádně cvičit hned od začátku. Nečekejte jako já, že se to spraví samo. Nespraví. Pokud se vám něco nezdá, radši zajděte k fyzioterapeutovi, který vám poradí, jak správně cvičit. Psala jsem o diastáze tady a doufám, že někdy v budoucnu napíšu o tom, jak už mám krásně ploché břicho a všechno je ok :-)
2) Jezte rozumně
Výborně, našli jste si sport, který vás baví. Teď je potřeba všechno nezabít tím, že sníte, na co přijdete. Nebudu psát nic o správném jídelníčku, protože o tom si můžete přečíst třeba tady u Moniky. A navíc si myslím, že většina z nás ví, jak má vypadat zdravá snídaně, oběd i večeře. Jezte pravidelně, zdravě, hodně zeleniny a ovoce, nepijte sladké džusy a limonády, nic lepšího jsem nevymyslela :-) A snídaně je základ :-)
Problém nebo spíš specifická situace pro mamky na mateřské je hlavně to, že jste pořád v blízkosti jídla. Zvlášť pokud máte doma dva otesánky jako já, tak vlastně celý den připravujete nějaké svačinky a ovládejte se u toho, že :-) Schválně si někdy zkuste spočítat, co všechno jste snědli jenom tak během dne kromě svého normálního jídla. Takové to, vždyť to přece nic není, toho nebylo moc, to je zdravé, to můžu. Od rána to pak může vypadat třeba takto - hrst čokoládových hvězdiček, pár kuliček hroznového vína, čtyři piškoty, jablko, půlka croissantu, co Viki nedojedl v Dětském ráji (to kecám, protože to se nikdy nestalo), kousek celozrnného rohlíku se šunkou, plátek prošuta, dvě skleničky vína večer (to se naopak stává hodně často), kousek čokolády, kousek sýra..... Takže určitě se hlavně co nejvíc ovládejte a nejezte mezi jídly. To taky není nic nového, ale je to účinné. V dalším článku vám pro inspiraci napíšu o našich oblíbených zdravých svačinách.
A když už jsem psala, jak nejíst, když jste doma s dětmi. Tak nedělejte ani nic z následujích věcí. Nebo je nedělejte moc často. Nebo je klidně dělejte pořád, ale nečekejte, že zhubnete :-)
Problém nebo spíš specifická situace pro mamky na mateřské je hlavně to, že jste pořád v blízkosti jídla. Zvlášť pokud máte doma dva otesánky jako já, tak vlastně celý den připravujete nějaké svačinky a ovládejte se u toho, že :-) Schválně si někdy zkuste spočítat, co všechno jste snědli jenom tak během dne kromě svého normálního jídla. Takové to, vždyť to přece nic není, toho nebylo moc, to je zdravé, to můžu. Od rána to pak může vypadat třeba takto - hrst čokoládových hvězdiček, pár kuliček hroznového vína, čtyři piškoty, jablko, půlka croissantu, co Viki nedojedl v Dětském ráji (to kecám, protože to se nikdy nestalo), kousek celozrnného rohlíku se šunkou, plátek prošuta, dvě skleničky vína večer (to se naopak stává hodně často), kousek čokolády, kousek sýra..... Takže určitě se hlavně co nejvíc ovládejte a nejezte mezi jídly. To taky není nic nového, ale je to účinné. V dalším článku vám pro inspiraci napíšu o našich oblíbených zdravých svačinách.
A když už jsem psala, jak nejíst, když jste doma s dětmi. Tak nedělejte ani nic z následujích věcí. Nebo je nedělejte moc často. Nebo je klidně dělejte pořád, ale nečekejte, že zhubnete :-)
- "Jsem tlustá jako prase, tak jsem se přinutila tři čtvrtě hodiny běhat v Běláku a pak jsem si za odměnu dala sedmičku vína a chipsy." Tohle není úplně ideální :-D
- Výlet na kole, celí spokojení ujedete 60km a zakončíte to někde v hospůdce několika pivy a pečeným kolenem. Taky nic moc.
- Pobyt na horách. Ráno to chce pořádnou snídani, když budeme celý den lyžovat. Potom po pár jízdách se zastavíme na bombardino. To přece můžu, to vyjezdím. Oběd. Jůů ty borůvkové knedlíky vypadají dobře a ta gulášovka taky. Vždyť budu celé odpoledne lyžovat, to nevadí. Lanovka vypnutá, otvírají apres ski, jdeme na svařák.....
Poznáváte se? :-D
Tak takhle hubnu já. Tento způsob nemusí vyhovovat všem a uznávám, že to chce dost fyzické aktivity. Takže pokud chcete nějaké zaručené triky, jak zhubnout a nepřibrat, nakoukněte na blog k Anetě. Když už si žádný z triků nevyberete, minimálně se při čtení zasmějete a smíchem posílíte břišní svaly :-D
Mějte se hezky.
Sportování pro zábavu zdar :-)
A.
Další týdny na FLORIDĚ, fotbal, surfování a jeden splněný sen
Jak začít? Máme se skvěle, ale strašně rychle to utíká :-) A úplně nejjednodušší bude, říct to všechno fotkami. Bohužel jsem mizerný fotograf a budu na sobě muset zapracovat, ale pojďme na to :-)
Venice High School Football
Tohle byl moc fajn večer. První domácí zápas středoškolského fotbalového týmu na pravé americké high school. Byly tam roztleskávačky, kapela, všechno přesně tak, jako ve filmech a seriálech. Na chvíli jsem si představovala, že jsem hlavní roztleskávačka a Viki nejlepší quaterback :-D A pak pěkně zpátky do reality. Víc jsem se už cítila v roli maminek, které prodávaly ve stáncích hotdogy :-)
První dva týdny tady s námi byla mamka
Triatlon. Sice jsem mu věnovala dva články, ale musím znovu. Nemůžu si pomoct :-)
Jídlo. Jídlo. Jídlo.
Užíváme si hamburgery, které milujeme. Samozřejmě jsem ani jeden nevyfotila, protože jsem fakt blogerka amatérka. Na první fotce je snídaně z Panera Bread. Sendvič byl super, ale dost vedle jsem šlápla s výběrem kávy. Chtěla jsem vyzkoušet Pumpkin Pie Spice Latte a něco tak sladkého a nedobrého jsem fakt nečekala. Na druhé fotce je homemade papája s mořskými plody, mňam :-)
Surfování. Paddleboard.
Zákon schválnosti funguje vždy a všude a největší vlny byly na triatlon. Kdy taky jindy, že :-D Fotku přímo ze surfování taky žádnou nemám. Foukal dost silný vítr, takže vždy jeden z nás surfoval a druhý byl doma s dětmi a neměla jsem odvahu říct někomu cizímu, aby mě fotil v moři.
Taky jsem si myslela, že na paddleboardu se člověk nemůže zranit. Pokud si koupíte levné pádlo, tak to jde. Vikimu se zlomilo v ruce a tím ulomeným koncem se říznul nad kolenem. Výsledkem byly tři stehy a zákaz vody na deset dní.
Teď už je po vlnách a já jsem si udělala krásnou vyjížďku sama do zátoky. Bylo to úžasné, ticho, klid, žádné otázky :-)
Dětské hřiště.
Dětské hřiště musí být a tohle je fakt moc hezké.
Sportujeme.
Tady jeden večerní výběh. Je tady sice teplo, ale i tady je podzim a stmívá se dřív než v létě. A s klukama jezdíme na prolízačky na kole.
Chlapi chodí na ryby.
Fotka s úlovkem musí být :-)
A na závěr jeden splněný sen :-)
Já jsem chtěla růžovou jako má Barbie, ale tahle je taky nádherná a rychlá a prostě zvykla bych si ji řídit pořád :-D
To byly naše tři týdny na fotkách :-)
Mějte se krásně :-)
A.
Představení Salomon obuvi v nabídce Salomon-run.cz
Dovoluji si popsat současnou – hlavně mou – nabídku obuvi SALOMON, jak ji chápat, kde a na co ji užívat. Promítne se zde má 10letá historie, mohu srovnávat jak šly modely a jak byla nabídka z doby dominance XA PRO 3D rozšířena o další RUN modely. XA PRO 3D XA PRO 3D prošly za posledních 10 Celý příspěvek...