Recenze ROADCLAW 275 od Ondry Fejfara
Na tyto botky jsem se obzvlášť těšil. Po třech týdnech přechodného období, tedy období odpočinku prokládaném pouze lehkými výklusy, na mě čekala tvrdá zimní objemová příprava. Do plného tréninku jsem se znovu vrhl začátkem prosince. Jako skvělou motivaci jsem dostal na otestování nový model od Inov-8 Roadclaw 275 určený převážně na silnici. Od začátku jsem ho nešetřil a dal mu pořádně zabrat.
Z dosavadní silniční kolekce Inov-8 jsem podobný model v nabídce hledal marně. Při nabíhání objemů určitě nepreferuji minimalistickou obuv, protože si myslím, že chodidlo potřebuje dostatečnou podporu a tlumení, jinak je to balancování na hraně zranění. Při běhání na silnici to platí dvojnásob. Také Roadclaw mi ze začátku přišly docela tvrdé, ale díky dostatečné podpoře jsem na chodidlech cítil pocit bezpečí. Přeci jenom jsem byl zvyklý běhat v měkčích, robustnějších modelech, které ale člověku nedávají takový drajf a chybí „pocit rychlosti“.
Roadclaw jsou lehké a jakmile jsem si je obul tak jsem ucítil dynamiku, jakou znám z modelů Inov-8 z terénu. Po pár desítkách kilometrů, jak se má chodidla začala s Roadclaw sžívat, byl první dojem „tvrdých bot“ pryč a já si i na silnicích a rozbitých cestách začal užívat jistotu odrazu/dopadu a skvělý grip. Ten oceňuji především v momentě, kdy si chci trochu zrychlit, seběhnout kopec nebo třeba jen zakličkovat mezi kalužemi. Roadclaw mají v sobě hravost, kterou musíte objevit. To na rovné cyklostezce, kde vidíte kilometry před sebe, úplně neobjevíte.
Roadclaw mají skvělou podrážku ze tří druhů směsi, která je klíčem úspěchu. Podrážka není zdaleka tak hladká jako u typických silničních modelů a obsahuje středně hrubý vzorek. Oproti botám do terénu je tato směs o poznání tvrdší a naznačuje velice dlouhou životnost. Na první pohled je zřejmé, že se s Roadclaw nemusíte bát vyběhnout ani na opravdu špatné silnice, rozbité cesty nebo klidně do lehčího terénu. Sám můžu potvrdit, že variabilita povrchů, s kterými si Roadclaw poradí, je vysoká. Naběhal jsem v nich spousty kilometrů mimo asfalt a střídání různých povrchů botám nedělalo problém. Až bláto a horský chodník byl nad jejich síly, přesto to bylo stále lepší, než u klasických silniček.
Jako drobnou nevýhodu vidím špatnou voděodolnost, která by se u takové boty určitě hodila. Vysoká prodyšnost je sice fajn, ale většina lidí běhá celoročně, za deště, za mokra i po sněhu a tento model je určený do každých podmínek. Zrovna Britové na to mohli při vývoji myslet více :-)
Mnoho lidí vede své výběhy nikoliv čistě terénem, ale vždy nějakou kombinací silnice/terén. Já nejsem výjimkou. Ať už musíte do terénu po silnici prostě doběhnout nebo vaše oblíbená trasa zkrátka takto vede. V obchodě vám však budou tvrdit, že univerzální bota neexistuje a že byste se měli rozhodnout, po čem to vlastně chcete běhat. Myslím si, že přesně pro tyto případy můžou být Roadclaw skvělou volbou. Díky univerzálnosti kombinované s lehkostí a dynamikou to mohou být také dobré boty pro stále více oblíbenější city-trailové závody.
S Roadclaw jsem naběhal na přelomu roku přes 300 kilometrů (z toho 70% po asfaltu) a bota jako celek ani vzorek nejeví známky opotřebení. Ukazuje to na dlouhou životnost této boty. Nevýhodou může být její vyšší cena, ale za to vám prokáže dobrou službu a bude dlouho sloužit.
24 hodin na Lysé hoře (LH24) 2016 – Tentokrát ve dvojicích
A je to tady - předposlední víkend v lednu a s ním každoroční závod s názvem 24 hodin na Lysé hoře. Tentokrát se účastním tohoto závodu po čtvrté. Letos je u mě vše ve znamení změn, proto oproti mé účasti v jednotlivcích na předchozích třech ročnících zvolím registraci ve dvojicích s Lenkou Trawinskou.
Pátek - den před závodem
V pátek se jdeme registrovat na závod do Ostravice kde zjišťujeme, že se na penzion Sluníčko, v kterém jsme ubytované, dostaneme až ráno. Já budu startovat jako první, proto si u sebe po registraci nechávám čip. Následně už jedu domu, kde si nachystám potřebné věci k závodu, kterých mám opravdu mnoho. Počasí se totiž může kdykoli za dvacet čtyři hodin změnit. Musím být tedy připravena na jakoukoli alternativu. Večer usínám nezvykle brzy, protože spánkový deficit při tomto závodě by mohl přinést jisté problémy, na které bych mohla v průběhu závodu doplatit.
Sobota - v den závodu
Probouzím se bez budíku kolem šesté hodiny. Vstávám ale až v sedm. O půl deváté mám sraz s Lenkou v Čeladné odkud vyrážíme směr Ostravice, kde se na Sluníčku vybalíme a připravíme na závod.
Úderem jedenácté hodiny je odstartováno a já jako první z dvojice vyrážím směr Lysá hora. Snažím se nepřepálit. Běh střídám s rychlou chůzí.
Hlavně nepřepálit
Mé první dvě kola (celkové první a třetí kolo) probíhají v poklidu. Snažím se udržet tempo. Přesto mám první kolo hodně rychlé, i když jsem ho běžela pocitově pomalu. Je to letos o hodně svižnější a výživnější závod, než když jsem běžela v jednotlivcích.
V mém třetím kole (celkově v pátém kole) začínám lehce pociťovat bolest šlach. Svaly ale nebolí. Cítím se relativně čile.
Seběhy
Mé seběhy bych nazvala spíše místy klouzáním. Boty připomínají smyšlené brusle na sníh a holemi se jistím, abych nespadla. Tato alternativa je v sebězích v kombinaci s během asi nejúčinnější. Běžím přes špičky, těžiště snížené, nohy přirozeně natahuji dopředu a nechám se sílou gravitace unášet z kopce dolů. Při bolestech šlach v dalších kolech při sebězích myslím na uvolněnost a správnou techniku.
Připravenost
Oproti účasti na předešlých ročnících mě nebolí stehna, přisuzuji to buď dobré masáži, nebo mým letním tréninkům na kole. Od etapy CUTT v Beskydech jsem neběhala. Odpočinek se ale vyplatil. Také myšlení je oproti jiným ročníkům někde jinde. Jsem připravená i po psychické stránce. Motivuje mě že neběžím sama. Nechci to Lence pokazit. Nejde tu jen o mě, jako v jednotlivcích. Celý závod běžím bez nesmeků. Mám je v povinné výbavě. Podklad je ale dobrý, mě to vyhovuje a bez nesmeků mě nebudou tolik bolet nohy - to už vím z vlastních zkušeností.
Zmatky
V mém čtvrtém kole (celkově v sedmém kole) začínám být lehce mimo. Nemám absolutně přehled o počtu kol a pořadatelům tvrdím, že mám jiný počet. Vzápětí se ale opravuji a omlouvám, že už jsem mimo. Dostávám odpověď, že je vše v pořádku, že to po takové spoustě hodin beze spánku normální.
Navíc v depu usnu a neslyším mobil. Probouzím se až když je Lenka v pokoji. Probudím se a pomalu nevím kde jsem, až po pár vteřinách si uvědomím, že vlastně na závodě. Lenka mě prozváněla, ale slabý signál způsobil, že naskočila hlasová schránka. Já mám ale mobil v pořádku. Počasí v kombinaci a lokalitou nejspíše způsobilo nějaký výpadek signálu.
Jsem nepřipravená a rozespalá, rychle se obleču, popadnu všechny věci, zkontroluji povinnou výbavu a utíkám do mrazu.
Tímto, mou vinnou, ztratíme nejméně hodinu. Totálně jsem to nyní pokazila.
Počasí už je v tuto dobu drsné a v noci ještě horší.
Poslední okruh
Páté (celkově deváté kolo) je lepší, než bych čekala. Nastalo rozednění. V tuto dobu jsem měla pravidelně své krize. Letos ale závod probíhá jinak. Lenka běžela předchozí okruh a tak fáze rozednění potkala ji. To mi také vyhovovalo. Když vybíhám do dalšího okruhu je světlo a mi to přináší určitou motivaci. Je nový den a navíc by to mělo být mé poslední kolo. Přesto se psychicky připravuji, že možná půjdu ještě jedno. Uvidíme.
Na druhou stranu mě začínají bolet šlachy. Překonávám bolest silou vůle, řekla bych. Nakonec se rozbíhám. Potkávám známé tváře. Jeden z nich mě oslovuje jménem. „Ahoj, nejsi Míša?“ Dotyčnému nevidím do tváře, mám brýle a hustě sněží. Sundám si je tedy a zjišťuji, že se jedná o člověka, kterého jsme s parťákem potkali asi před třemi lety na závodě Pět beskydských vrcholů a společně spolu běželi část trasy. „Ano, jsem.“ Zjišťuji, že nezávodí, je jen jako pomocná síla. Běžím tedy dále.
Nahoře, v posledním stoupání ke kontrole na vrcholu Lysé se mi podaří zničit jednu z holí. Zaberu tak hodně, že něco lehce křupne. Super. To mi scházelo. Hole mě zachraňují. Pokouším se problém vyřešit. Hůl je ale nalomena. Montuji ji do sebe - je teleskopická tak to nějak vyřeším. Problém je v délce hole, která mi nevyhovuje. Jsou kratší, přesto je nemohu více vysunout, protože by to nemusela vydržet. Musím se poprat s tímto stavem a jít dál.
V seběhu se snažím zrychlit, i když nohy bolí. Musím někde nahnat čas. Dole předávám štafetu a končím. Lenka jde do posledního (svého pátého) a celkově desátého kola. Já jdu spát. Usnu pouze na hodinu, ale aspoň něco.
Končíme na 8. místě celkově v týmech ženy. V kategorii do 30 let končíme na 4. místě. Poslední team před námi, který skončil třetí měl asi hodinu a půl náskok, který jsme už nebyli schopni stáhnout. Byl to svižný a rychlý závod. Takových 24 hodin jsem ještě nezažila. Já totiž raději pomaleji a v kuse. Byla to parádní zkušenost.
Na závěr
Co při závodě pomohlo?
Po každém kole sprcha, díky které jsem se vzpamatovala. Následné ledové chlazení tuhých svalů také pomohlo.
Další tip? nohy nahoru. Lehnout si. Nohy dát na stěnu nebo do zvýšené polohy. Kyselina mléčná, která je ve svalech nohou se dostane do jiných partií.
Samozřejmostí je pravidelné jídlo a pití.
Pátek - den před závodem
V pátek se jdeme registrovat na závod do Ostravice kde zjišťujeme, že se na penzion Sluníčko, v kterém jsme ubytované, dostaneme až ráno. Já budu startovat jako první, proto si u sebe po registraci nechávám čip. Následně už jedu domu, kde si nachystám potřebné věci k závodu, kterých mám opravdu mnoho. Počasí se totiž může kdykoli za dvacet čtyři hodin změnit. Musím být tedy připravena na jakoukoli alternativu. Večer usínám nezvykle brzy, protože spánkový deficit při tomto závodě by mohl přinést jisté problémy, na které bych mohla v průběhu závodu doplatit.
Sobota - v den závodu
Probouzím se bez budíku kolem šesté hodiny. Vstávám ale až v sedm. O půl deváté mám sraz s Lenkou v Čeladné odkud vyrážíme směr Ostravice, kde se na Sluníčku vybalíme a připravíme na závod.
Úderem jedenácté hodiny je odstartováno a já jako první z dvojice vyrážím směr Lysá hora. Snažím se nepřepálit. Běh střídám s rychlou chůzí.
Hlavně nepřepálit
Mé první dvě kola (celkové první a třetí kolo) probíhají v poklidu. Snažím se udržet tempo. Přesto mám první kolo hodně rychlé, i když jsem ho běžela pocitově pomalu. Je to letos o hodně svižnější a výživnější závod, než když jsem běžela v jednotlivcích.
V mém třetím kole (celkově v pátém kole) začínám lehce pociťovat bolest šlach. Svaly ale nebolí. Cítím se relativně čile.
Seběhy
Mé seběhy bych nazvala spíše místy klouzáním. Boty připomínají smyšlené brusle na sníh a holemi se jistím, abych nespadla. Tato alternativa je v sebězích v kombinaci s během asi nejúčinnější. Běžím přes špičky, těžiště snížené, nohy přirozeně natahuji dopředu a nechám se sílou gravitace unášet z kopce dolů. Při bolestech šlach v dalších kolech při sebězích myslím na uvolněnost a správnou techniku.
Připravenost
Oproti účasti na předešlých ročnících mě nebolí stehna, přisuzuji to buď dobré masáži, nebo mým letním tréninkům na kole. Od etapy CUTT v Beskydech jsem neběhala. Odpočinek se ale vyplatil. Také myšlení je oproti jiným ročníkům někde jinde. Jsem připravená i po psychické stránce. Motivuje mě že neběžím sama. Nechci to Lence pokazit. Nejde tu jen o mě, jako v jednotlivcích. Celý závod běžím bez nesmeků. Mám je v povinné výbavě. Podklad je ale dobrý, mě to vyhovuje a bez nesmeků mě nebudou tolik bolet nohy - to už vím z vlastních zkušeností.
Zmatky
V mém čtvrtém kole (celkově v sedmém kole) začínám být lehce mimo. Nemám absolutně přehled o počtu kol a pořadatelům tvrdím, že mám jiný počet. Vzápětí se ale opravuji a omlouvám, že už jsem mimo. Dostávám odpověď, že je vše v pořádku, že to po takové spoustě hodin beze spánku normální.
Navíc v depu usnu a neslyším mobil. Probouzím se až když je Lenka v pokoji. Probudím se a pomalu nevím kde jsem, až po pár vteřinách si uvědomím, že vlastně na závodě. Lenka mě prozváněla, ale slabý signál způsobil, že naskočila hlasová schránka. Já mám ale mobil v pořádku. Počasí v kombinaci a lokalitou nejspíše způsobilo nějaký výpadek signálu.
Jsem nepřipravená a rozespalá, rychle se obleču, popadnu všechny věci, zkontroluji povinnou výbavu a utíkám do mrazu.
Tímto, mou vinnou, ztratíme nejméně hodinu. Totálně jsem to nyní pokazila.
Počasí už je v tuto dobu drsné a v noci ještě horší.
Poslední okruh
Páté (celkově deváté kolo) je lepší, než bych čekala. Nastalo rozednění. V tuto dobu jsem měla pravidelně své krize. Letos ale závod probíhá jinak. Lenka běžela předchozí okruh a tak fáze rozednění potkala ji. To mi také vyhovovalo. Když vybíhám do dalšího okruhu je světlo a mi to přináší určitou motivaci. Je nový den a navíc by to mělo být mé poslední kolo. Přesto se psychicky připravuji, že možná půjdu ještě jedno. Uvidíme.
Na druhou stranu mě začínají bolet šlachy. Překonávám bolest silou vůle, řekla bych. Nakonec se rozbíhám. Potkávám známé tváře. Jeden z nich mě oslovuje jménem. „Ahoj, nejsi Míša?“ Dotyčnému nevidím do tváře, mám brýle a hustě sněží. Sundám si je tedy a zjišťuji, že se jedná o člověka, kterého jsme s parťákem potkali asi před třemi lety na závodě Pět beskydských vrcholů a společně spolu běželi část trasy. „Ano, jsem.“ Zjišťuji, že nezávodí, je jen jako pomocná síla. Běžím tedy dále.
Nahoře, v posledním stoupání ke kontrole na vrcholu Lysé se mi podaří zničit jednu z holí. Zaberu tak hodně, že něco lehce křupne. Super. To mi scházelo. Hole mě zachraňují. Pokouším se problém vyřešit. Hůl je ale nalomena. Montuji ji do sebe - je teleskopická tak to nějak vyřeším. Problém je v délce hole, která mi nevyhovuje. Jsou kratší, přesto je nemohu více vysunout, protože by to nemusela vydržet. Musím se poprat s tímto stavem a jít dál.
V seběhu se snažím zrychlit, i když nohy bolí. Musím někde nahnat čas. Dole předávám štafetu a končím. Lenka jde do posledního (svého pátého) a celkově desátého kola. Já jdu spát. Usnu pouze na hodinu, ale aspoň něco.
Končíme na 8. místě celkově v týmech ženy. V kategorii do 30 let končíme na 4. místě. Poslední team před námi, který skončil třetí měl asi hodinu a půl náskok, který jsme už nebyli schopni stáhnout. Byl to svižný a rychlý závod. Takových 24 hodin jsem ještě nezažila. Já totiž raději pomaleji a v kuse. Byla to parádní zkušenost.
Na závěr
Co při závodě pomohlo?
Po každém kole sprcha, díky které jsem se vzpamatovala. Následné ledové chlazení tuhých svalů také pomohlo.
Další tip? nohy nahoru. Lehnout si. Nohy dát na stěnu nebo do zvýšené polohy. Kyselina mléčná, která je ve svalech nohou se dostane do jiných partií.
Samozřejmostí je pravidelné jídlo a pití.
 |
| Vysmátá z průběhu závodu, to byl ale teprve začátek |
 |
| Časy z našich kol - moje jsou liché, od Lenky jsou sudé kola |
 |
| MISO A LENKO MAKEJTE děkujeme, potěšilo :) |
Lednový běh Smetanovými sady, Olomouc 2016
Čtvrtek 21.1.2016
Do startu zbývá hodina a půl a já si ještě v klidu sedím doma a jím vánočku s mákem... Asi bychom se už měli s Gustou začít chystat :-).
V plánu je šest a půl kilometru dlouhý běh Smetanovými sady. Závod, který co jsem si tak všimla, se koná jedenkrát za měsíc, vždy od podzimu do jara. Tedy mimo hlavní běžeckou sezónu. Prostě takové kontrolky. Čeká nás pět okruhů.
Hlídání tentokrát (po urgenci) dorazí, takže o Augustýnka je postaráno. Běh si zase pojímám jako takový úsekový trénink.
Venku mrzne. Zasněžené cesty v parku osvětlují lampy. Mít tak na nohách běžky, to by byla paráda!
Od začátku se snažím držet místní běžkyně Jany Matějíkové. Běží s obrovskou zarputilostí, což je mimochodem hezká běžecká vlastnost.
Postupně se mi však začíná vzdalovat. A ikdyž ji při výběhu do malého kopečku pokaždé trošku stáhnu, nestačí to. Nicméně bojuji i nadále. Nechci od ní dostat víc než minutu.
Nakonec mi nadělí třicet čtyři sekund. Tempo podobné jako před dvěma týdny na desítce v Bezručáku.
Na vyhlášení se následně rozdávají čokolády. Vzhledem k velkému počtu kategorií se dostane téměř na každého. Ta moje půjde do koláče ;-).
Sobota 23.1.2016
Do startu zbývá hodina a půl a já si ještě v klidu sedím doma a jím vánočku s mákem... Asi bychom se už měli s Gustou začít chystat :-).
V plánu je šest a půl kilometru dlouhý běh Smetanovými sady. Závod, který co jsem si tak všimla, se koná jedenkrát za měsíc, vždy od podzimu do jara. Tedy mimo hlavní běžeckou sezónu. Prostě takové kontrolky. Čeká nás pět okruhů.
Hlídání tentokrát (po urgenci) dorazí, takže o Augustýnka je postaráno. Běh si zase pojímám jako takový úsekový trénink.
Venku mrzne. Zasněžené cesty v parku osvětlují lampy. Mít tak na nohách běžky, to by byla paráda!
Od začátku se snažím držet místní běžkyně Jany Matějíkové. Běží s obrovskou zarputilostí, což je mimochodem hezká běžecká vlastnost.
Postupně se mi však začíná vzdalovat. A ikdyž ji při výběhu do malého kopečku pokaždé trošku stáhnu, nestačí to. Nicméně bojuji i nadále. Nechci od ní dostat víc než minutu.
Nakonec mi nadělí třicet čtyři sekund. Tempo podobné jako před dvěma týdny na desítce v Bezručáku.
Na vyhlášení se následně rozdávají čokolády. Vzhledem k velkému počtu kategorií se dostane téměř na každého. Ta moje půjde do koláče ;-).
Sobota 23.1.2016
11. etapa LC Rajská bouda
Je to sice už více než týden, takže jen zavzpomínám na jedenáctý lysacup, který se konal v sobotu 16.1.2016. Z VZS nás bylo opět strašně moc včetně mého synka Filipa. Pro něj to byla již třetí účast, dvakrát oficiálně startoval v deset a jednou šel dříve s chodcema. Tuto etapu běžel s ostrým startem, o doprovod jsem poprosil jednoho z našich nejzkušenějších borců Keňana. Pod profesorským dozorem to tedy Filípek zvládal skvěle a hezky šlapal a snad i trochu běžel vstříc Lysé hoře. Já jsem mezitím rubal co to šlo, abych to co nejdříve mohl otočit a převzít si Fildu. Dohnal jsem je pár set metrů pod větry, abych ho povzbudil a Martin mohl kurde přydat do závěru. Jenže se mnou to má těžké, anebo to mám těžké já s ním. Každopádně jsem vypozoroval, že když ho doprovázel někdo z kamarádů, tak byl šikovnější a neremcal. Když jsem dorazil já a snažil se ho pochválit, povzbudit a klidným slovem podpořit, tak začal s tím jak už nemůže, že ho to nebaví a jak už příště nejde a podobně. Nu co nadělám, musím vylepšit psychologii a strategii. Taky by to možná celé zmákl, kdybych počkal až nahoře nebo se jen nenápadně vrátil a pozoroval ho zezadu jako nestranný divák. Snad někdy ke konci si budu moci dovolit vypustit body a jít to s ním na pohodu celé. Pro mě je asi nejtěžší zůstat mlčet, protože i dobře míněná rada: "tady to rozběhni", "tady v klidu chůze", "dýchej, opři se do kolen" může být pro něj docela na hovno a podpořit jen jeho otrávenost. Ale do příště nějakou taktiku určitě vymyslím, přece mu neznechutím Lysou horu a smysl pro lysacup se musí nějaké dva, tři až čtyři roky pěstovat. Ještěže pak po etapě se dá slíbit skateboard v trojhalí, pizza a různé další úplatky, to naštěstí funguje stále.
Na vrchol jsme nakonec doběhli, všude plno sněhu, ale zataženo a mlhavo, takže kochat výhledy jsme se nemohli. Navíc bylo asi -9 stupňů a to malému taky neprospělo. Některým věcem prostě ještě nerozumí, ale to chce čas. Člověk se lysacupistou nerodí, ale postupně stává. Pohladili jsme si vrcholový bod a šli na kofolu do Bezručovky. Seběh byl náročný, chvíli nám trvalo než jsme se zahřáli. Alespoň se dalo klouzat ve sněhu a odvést pozornost od únavy. Pro dítě to sice byla téměř hranice extrému, ale snad jsme si to i užili. Těžko ho naučit, aby pochopil, že právě ta dřina nesmírná je ta zábava a že pak má být nadšený, že to zvládl. Je skvělé, že se na tomhle dá pracovat 17x ročně a v podstatě i celoročně.
Hodně zdaru a trpělivosti, pevné nervy a zdraví a strašně moc lásky přeji i všem ostatním milujícím rodičům.
Na vrchol jsme nakonec doběhli, všude plno sněhu, ale zataženo a mlhavo, takže kochat výhledy jsme se nemohli. Navíc bylo asi -9 stupňů a to malému taky neprospělo. Některým věcem prostě ještě nerozumí, ale to chce čas. Člověk se lysacupistou nerodí, ale postupně stává. Pohladili jsme si vrcholový bod a šli na kofolu do Bezručovky. Seběh byl náročný, chvíli nám trvalo než jsme se zahřáli. Alespoň se dalo klouzat ve sněhu a odvést pozornost od únavy. Pro dítě to sice byla téměř hranice extrému, ale snad jsme si to i užili. Těžko ho naučit, aby pochopil, že právě ta dřina nesmírná je ta zábava a že pak má být nadšený, že to zvládl. Je skvělé, že se na tomhle dá pracovat 17x ročně a v podstatě i celoročně.
Hodně zdaru a trpělivosti, pevné nervy a zdraví a strašně moc lásky přeji i všem ostatním milujícím rodičům.
Úplněk … čas vlkodlaků
Už když jsem šel večer domů z práce, cítil jsem jeho volání.
Visel na nebi, kulatý a velký.
Svítil tak, že pouliční lampy byly jen ubohé a zbytečné atrapy a jejich blikavé mihotání jen vzdáleně připomínalo kouzlo přírody ... světlo.
Bylo ticho, hvězdy jen bledé a tam nahoře, majestátný Úplněk kynul na pozdrav.
"Pojď ven, za město! Následuj mě!" volal tiše a lákavě.
Opadávala ze mně večerní unava a vzdmula se uvnitř hrudi touha poslechnout volání.
Však doma syn čeká na pohádku a žena na svého muže.
Odolal jsem.
"Dobrou noc", řekl jsem jim o něco později a zhasnul světlo v pokoji."Dobrou noc ..."
Jen očkem nakouknu zkrz žaluzie a vidím ... stále čeká.
Visí tam a pořád neslyšně volá:
"Pojď ven! Následuj mě!"
Jako uhranutý se převlékám, obouvám boty.
Ulice kloužou pokryté ledem, pomalu zamířím na nedaleký ovál.
Hlavu zakloněnou vstříc Jeho tváři ... usmívám se naň, možná polohlasem něco špitám.
Na červeném oválu se rozbíhám a pouštím myšlenky z řetězu.
Nechávám je toulat se v okolí.
U nedalekého komínu teplárny se ON zastaví a svítí mi na cestu v místech, kam lampy stadionu běžně nedohlédnout. Trochu mě mrzí, že tu nejsem jen já a ON.
Na druhé půlce oválu, ve stejném směru, soustředěně běží druhý běžec. Je jen stínem, co vlastně ani neruší.
Odpojuji mysl od těla. Mysl letí vstříc Měsíci a tančí s ním vesmírný valčík a tělo ... tělo si tam běhá, stále dokola.
Však za čas něco přinutí mysl slétnou zpět a s úlekem se vrátit do těla.
UH ... UH ... UH ... zní strašidelně někde vzádu za mnou.
V pravidelném rytmu. UH ... sekunda a půl pauza ... UH.
Blíž a blíž.
Copak se ze stinného běžce stává pod dotekem mého Úplňku uvzdechaný vlkodlak?
Vlasy na zátylku chytají elektrický náboj a odstávají od těla. Všichni ti přečtení Kingové mi v hlavě vytvářejí hororový film.
UH ... UH ... UH ... prosviští kolem mě zhypnotizovaný běžec a já bych přísahal, že na zadku se mu mihla chlupatá oháňka.
Spiklenecky mrknu na tu velkou placku na nebi a vyrazím k domovu ...
Visel na nebi, kulatý a velký.
Svítil tak, že pouliční lampy byly jen ubohé a zbytečné atrapy a jejich blikavé mihotání jen vzdáleně připomínalo kouzlo přírody ... světlo.
Bylo ticho, hvězdy jen bledé a tam nahoře, majestátný Úplněk kynul na pozdrav.
"Pojď ven, za město! Následuj mě!" volal tiše a lákavě.
Opadávala ze mně večerní unava a vzdmula se uvnitř hrudi touha poslechnout volání.
Však doma syn čeká na pohádku a žena na svého muže.
Odolal jsem.
"Dobrou noc", řekl jsem jim o něco později a zhasnul světlo v pokoji."Dobrou noc ..."
Jen očkem nakouknu zkrz žaluzie a vidím ... stále čeká.
Visí tam a pořád neslyšně volá:
"Pojď ven! Následuj mě!"
Jako uhranutý se převlékám, obouvám boty.
Ulice kloužou pokryté ledem, pomalu zamířím na nedaleký ovál.
Hlavu zakloněnou vstříc Jeho tváři ... usmívám se naň, možná polohlasem něco špitám.
Na červeném oválu se rozbíhám a pouštím myšlenky z řetězu.
Nechávám je toulat se v okolí.
U nedalekého komínu teplárny se ON zastaví a svítí mi na cestu v místech, kam lampy stadionu běžně nedohlédnout. Trochu mě mrzí, že tu nejsem jen já a ON.
Na druhé půlce oválu, ve stejném směru, soustředěně běží druhý běžec. Je jen stínem, co vlastně ani neruší.
Odpojuji mysl od těla. Mysl letí vstříc Měsíci a tančí s ním vesmírný valčík a tělo ... tělo si tam běhá, stále dokola.
 |
| Koláž jsem vytvořil z ilustrací vystřižených z knihy "Umění radosti a boje" ;-) |
Však za čas něco přinutí mysl slétnou zpět a s úlekem se vrátit do těla.
UH ... UH ... UH ... zní strašidelně někde vzádu za mnou.
V pravidelném rytmu. UH ... sekunda a půl pauza ... UH.
Blíž a blíž.
Copak se ze stinného běžce stává pod dotekem mého Úplňku uvzdechaný vlkodlak?
Vlasy na zátylku chytají elektrický náboj a odstávají od těla. Všichni ti přečtení Kingové mi v hlavě vytvářejí hororový film.
UH ... UH ... UH ... prosviští kolem mě zhypnotizovaný běžec a já bych přísahal, že na zadku se mu mihla chlupatá oháňka.
Spiklenecky mrknu na tu velkou placku na nebi a vyrazím k domovu ...
WK3 2016
Po - 11km volně, přes pole, všude sníh, ale taky smog. Po sobotě (30km) už jsou nohy v cajku
Út - 20km 15/15/10min @ 160-165tf ( avg.tempo 4:27/4:17/4:13 ) , meziklus 5 min. Sice jsem v mrazu nechtěl běhat nic rychlého, ale nakonec jsem neodolal a stálo to za to. Cyklostezka mezi Hodoňovicemi a FnO byla zasněžená tak akorát, šlo to bez klouzání a brodění se.
St - volno / bazén se synem
Čt - 1.fáze 21km v kopcích, avg. 5:57/km, ve sněhu + cca. 500m převýšení, 2.fáze po silnici 20km avg. 5:13/km ( do/z práce ) , cestou domů vypnou garminy, tak jsem bez záznamu tepu ( záložní řešení mobil s gps :) )
Pá - volno
So - 12,5km, nohy trochu cítím po čtvrtku, ale žádná hrůza.
Ne - 30km po ránu, horko těžko si prošlapávám cestu v mokrém sněhu, takže závěr místo gradování tempa je volný, navíc už prší, tak mám o pár kilo navíc.
Celkem 10h 20min / 115km
Flus, flus flus
Jsme vychováni v době, kdy peníze mají přednost před na […]
Silvestrovský běh Jistebnice 2015
Zase po roce Silvestr a s ním jeden z mých nejoblíbenějších závodů – Silvestrovská 15 Jistebnice. Letos se jednalo o mou třetí účast v řadě a bylo mi jasné, že se poperu o medaili. Sice nebyla ještě moc natrénovaná rychlost, zařadil jsem jí jen párkrát, ale důvěra v sebe sama byla. Prostě se máčknout a...»
Silnější tak jako tak
Achilovky. Zase. Od začátku roku, z ničeho nic, prostě konec běhání. Snažím se to aspoň trochu kompenzovat na trenažérech v posilovně, abych úplně nezbabovkovatěla, ale běh je běh a příroda je příroda, vždyť víte.
Takový výpadek v důsledku nějakých záhadných potíží (Proč? A proč teď?), to je pro sportovce (ano, cítím se být sportovec!) vždycky psychická výzva. Jak se s tím poprat? Hlavně nepropadat panice!
Beru to jako lekci. Ono vlastně jen tak si pořád někde běhat, to je docela snadné, ne? :) Ale učit se lépe poslouchat tělo, nevěnovat pozornost negativním myšlenkám, mít se ráda, mít ráda i tu úžasnou achilovku, která se mi snaží něco sdělit. To je teprve výzva!
Jasne, mohla bych zoufat a občas to stále dělám, ale to je součástí lekce - se s tím vypořádat. Zaplatila jsem startovné na londýnskou zimní desítku (za týden) a na Brightonsky maratón - neumím si teď představit, že bych to mohla běžet. Celkem to stálo tolik, že jsme místo toho konečně mohli mít šuplíky a botník - a nemít dokumenty v koši na prádlo a nenosit mokré prádlo po bytě v náručí a nemít boty krabicích. No a? :) Mít doma pořád krabice a krabice a další krabice, není to tak trochu romantika?
Všechno, úplně všechno, totiž přinese vždycky něco dobrého - i když si to uvědomíme třeba až později. Vidět to negativní je hrozně jednoduchý. Ale když se podívám přes to, vidím i spoustu pozitivních věci - hned teď. Můj milý D mě obětavě masíruje nohu, třeba hodinu! A dokonce mi to sám nabízí! Není to fantastický? Taky jsem zjistila jsem, čím je pro mě běh.
Proč vlastně běhám? Je to možnost užít si klidu a energie přírody, vypnout mozek, vyzvat tělo, uvolnit tělo, překonat obavy. A co mě trochu překvapilo, zjistila jsem, že běh mi dodává sebedůvěru. Když vidím, co všechno dokážu zdolat, není důvod se obávat prkotin jako stěhování, práce a tak. Víc si věřím, min se bojím, víc se mám ráda.
OK, takže když nemůžu běhat, co s tím? Vypnutí mozku a údržba těla, to se dá dělat i jinak. Posilování, veslovací trenažér, eliptický trenažér, jóga, aikido, plavání, sauna... Překonávat strachy se učím v řečnickém klubu - jsem zvědavá, jestli někdy přestanu být nervózní, když mám mluvit před hodně lidmi. Chybí mi příroda, ale tu se snažím sosat, kdykoliv jsem venku. A dnes jsem ve fitku během cvičení sledovala záznam Snowdon race - jako bych tam byla :) Co je komplikované, to je sebedůvěra. Je to totiž něco, co je jen na mně, kolik si ji venuju. OK, nemůžu běhat, ale zvládám to dobře, ne? Otevírám si další dveře, překonávám nové překážky. Vlastně jsem fakt dobrá, co všechno zvládám a kolik se toho učím! Trápení s achivkama brzo překonám a zbyde po tom jen všechno to dobre, co mi to přineslo.
Celé to stojí a padá jen na tom, jak se k tomu postavím! Mohla bych začít panikařit - ztloustnu, nikdy to nevyléčím, pronásleduje mě to celý život, když začnu pořádně běhat, zase se to stane, lidí mě přestanou respektovat... Blbosti! :) Je to jen na mě, jak se k tomu postavim. A já se rozhodla k tomu přistoupit s grácií a radosti. Kondici si udržím, možná přijdu o pár závodu, ale není to jedno (Katko, promin, jestli nevyjdou Prcice - uvidime)? Proč bych přibrala? Naprostý nesmysl - když poslouchám své tělo, hlad a sytost, přece nemůžu přibrat. Zesulcovatim? Těžko - nepřestávám se hýbat - možná spíš naopak, mám víc času na posilování! Lidí mě přestanou respektovat? Totální blbost - jsem to pořád já, stejně dobrý, chytrý, úžasný a láskyplný člověk, ať běhám nebo ne :D
Takže, přátelé, neveste hlavy, mějte se rádi, všechno bude dobre. Všechno je dobre! :)
Takový výpadek v důsledku nějakých záhadných potíží (Proč? A proč teď?), to je pro sportovce (ano, cítím se být sportovec!) vždycky psychická výzva. Jak se s tím poprat? Hlavně nepropadat panice!
Beru to jako lekci. Ono vlastně jen tak si pořád někde běhat, to je docela snadné, ne? :) Ale učit se lépe poslouchat tělo, nevěnovat pozornost negativním myšlenkám, mít se ráda, mít ráda i tu úžasnou achilovku, která se mi snaží něco sdělit. To je teprve výzva!
Jasne, mohla bych zoufat a občas to stále dělám, ale to je součástí lekce - se s tím vypořádat. Zaplatila jsem startovné na londýnskou zimní desítku (za týden) a na Brightonsky maratón - neumím si teď představit, že bych to mohla běžet. Celkem to stálo tolik, že jsme místo toho konečně mohli mít šuplíky a botník - a nemít dokumenty v koši na prádlo a nenosit mokré prádlo po bytě v náručí a nemít boty krabicích. No a? :) Mít doma pořád krabice a krabice a další krabice, není to tak trochu romantika?
Všechno, úplně všechno, totiž přinese vždycky něco dobrého - i když si to uvědomíme třeba až později. Vidět to negativní je hrozně jednoduchý. Ale když se podívám přes to, vidím i spoustu pozitivních věci - hned teď. Můj milý D mě obětavě masíruje nohu, třeba hodinu! A dokonce mi to sám nabízí! Není to fantastický? Taky jsem zjistila jsem, čím je pro mě běh.
Proč vlastně běhám? Je to možnost užít si klidu a energie přírody, vypnout mozek, vyzvat tělo, uvolnit tělo, překonat obavy. A co mě trochu překvapilo, zjistila jsem, že běh mi dodává sebedůvěru. Když vidím, co všechno dokážu zdolat, není důvod se obávat prkotin jako stěhování, práce a tak. Víc si věřím, min se bojím, víc se mám ráda.
OK, takže když nemůžu běhat, co s tím? Vypnutí mozku a údržba těla, to se dá dělat i jinak. Posilování, veslovací trenažér, eliptický trenažér, jóga, aikido, plavání, sauna... Překonávat strachy se učím v řečnickém klubu - jsem zvědavá, jestli někdy přestanu být nervózní, když mám mluvit před hodně lidmi. Chybí mi příroda, ale tu se snažím sosat, kdykoliv jsem venku. A dnes jsem ve fitku během cvičení sledovala záznam Snowdon race - jako bych tam byla :) Co je komplikované, to je sebedůvěra. Je to totiž něco, co je jen na mně, kolik si ji venuju. OK, nemůžu běhat, ale zvládám to dobře, ne? Otevírám si další dveře, překonávám nové překážky. Vlastně jsem fakt dobrá, co všechno zvládám a kolik se toho učím! Trápení s achivkama brzo překonám a zbyde po tom jen všechno to dobre, co mi to přineslo.
Celé to stojí a padá jen na tom, jak se k tomu postavím! Mohla bych začít panikařit - ztloustnu, nikdy to nevyléčím, pronásleduje mě to celý život, když začnu pořádně běhat, zase se to stane, lidí mě přestanou respektovat... Blbosti! :) Je to jen na mě, jak se k tomu postavim. A já se rozhodla k tomu přistoupit s grácií a radosti. Kondici si udržím, možná přijdu o pár závodu, ale není to jedno (Katko, promin, jestli nevyjdou Prcice - uvidime)? Proč bych přibrala? Naprostý nesmysl - když poslouchám své tělo, hlad a sytost, přece nemůžu přibrat. Zesulcovatim? Těžko - nepřestávám se hýbat - možná spíš naopak, mám víc času na posilování! Lidí mě přestanou respektovat? Totální blbost - jsem to pořád já, stejně dobrý, chytrý, úžasný a láskyplný člověk, ať běhám nebo ne :D
Takže, přátelé, neveste hlavy, mějte se rádi, všechno bude dobre. Všechno je dobre! :)
Příběh o ztracené běžkyni
Byla jedna slečna ... říkejme jí třeba Katka ... a ta přišla na sraz patnáctikilometrového výběhu. O jejích běžeckých schopnostech jsme toho moc nevěděli, nicméně už na prvním kilometru bylo jasné, že tempo se skupinou neudrží....