Blogy

Tak za prvé jsem dlouho řešil, v čem běžet, protože se mi nechtělo jet vlakem a vypadat jak debil v běžeckém oblečení. Žena mi někde v Lidlu koupila běžecké kalhoty, co vypadají, jako kdybych byl jen mírně nevkusný úředník v tesilkách, takže do společnosti akceptovatelné. Na modrou mikinu jsem dal ještě černou bundu proti větru z Dekatlonu a outfit na svůj první citytrail jsem doplnil černooranžovými New Balance 1210, protože jiný boty na běh kromě starých Najků nemám. Módní policie by nebyla nadšena, ale dalo se to. Až ve vlaku se ukázalo, že místo tolerovatelného konce módního spektra se mohu směle řadit do jeho středu, protože vlakem jeli lidi ve špinavých montérkách, zedníci, úředníci, lidi, co jeli na čundr nebo mají ještě divnější práci, než já a tak vůbec. Kdybych se vyfešákoval ještě hůř a zapnul si tu černou bundu ke krku, vypadal bych jen jako multikulti. Tím jsem věc vzhledu při vlakové přepravě pustil z hlavy.

Druhý problém spočívá v transportu věcí do práce. Většinou sebou tahám batoh, v němž mám notebook, hromady kabelů, náhradní akupacky a tak vůbec, co by se mohlo hodit. Asi tak deset kilo navíc, což k běhu není příjemné. To jsem vyřešil jednoduše, data mám synchronizované přes cloud, takže jsem se usnesl, že počítač prostě nechám v práci a stejně tak všechnu ostatní techniku, protože doma ji potřebovat nebudu. Jen jsem dovybavil domácnost kabely nabíječek pro telefony a tablety, což bylo beztak potřeba.

Třetí problém je klasicky cimrmanovský. Pokud se převlékám v práci do běžeckého, je potřeba nějak transportovat oblečení, v němž jsem v práci - a jít na schůzku v běžeckých kalhotách z Lidlu nepřipadá v úvahu ani při mé výstřední pověsti (čest výjimkám). Takže je třeba mít oblečení na převlečení a zajistit, aby se mi oblečení nehromadilo v práci, už proto, že nemám rozsáhlé rezervy a po týdnu takového hromadění bych do práce jezdil v trenclích. Za tímto účelem jsem vyhrabal svůj oblíbený Nokia baťůžek, co jsem dostal před patnácti lety - je to nejlepší věc, kterou Nokia kdy vyráběla kromě 6310i …

Baťůžek skvěle sedí na zádech, na běh je parádní. Má jediný problém, moc se do něj nevejde. Včera jsem do něj narval kalhoty, náhradní čepici, boty z práce, klíče, peněženku, čtení (do vlaku, ne na běh, jasně!) a bylo plno. Zůstal problém, co s bundou. Nakonec jsem ji přikurtoval postranními provazy k batohu a šlo to. Optimalizovat věci s sebou se ukazuje být důležité, protože běhat s větším batohem by bylo hodně nepohodlné. Zatím zajímavá hypotéza je, pořídit si boty na běhání, které by nebyly nápadné k pracovnímu nošení, jenže většina běhacích bot vypadá jako lunapark a to nebude snadný úkol. Doufám, že se to vyřeší samo tím, že se oteplí a přestanu s sebou vozit tu bundu.

Za čtvrté, výběh ze Zelenče je něco jako malý závod. Je tam hromada lidí co jdou z vlaku, všichni se tam motají, jeden člověk s taškou zabere celý chodník. Prvního půl kilometru rozběhu je tragických, pořád se někomu vyhýbám, ale je to docela zábava.

Za páté, celá cesta je z kopce, jediné převýšení 3 metry nabírám tím, že vybíhám na nadjezd přes dálnici na Liberec. Copak o to, ale jak je to otevřená krajina, fouká tam slušně. Měl jsem šusťákovku proti větru, dobře jsem udělal, ale ta z Decatlonu za tři kila není na moji přemíru pocení dělaná a jsem za chvíli propocený na kost. Nic extra příjemného, musím se poohlídnout po jiné. Nemusím, ale chci, znáte to.

Za šesté, většina trasy je po normálních silnicích, což je v pohodě až do Dřevčic, ale z Dřevčic do Brandýsa už je to velká hlavní silnice s těžkým provozem a bohužel dost úzká na to, aby se tam dalo v klidu běžet. Po zralé úvaze jsem se rozhodl si prodloužit běh o kiláček a kousek tím, že si zaběhnu po polňačce, která mi nevede nijak přímo, ale zase s nulovým provozem. Jejím handicapem je, že si ji kvůli tomu také vybírají pejskaři, nic není dokonalé. Lepší pokousaný, než přejetý.

Za sedmé doma všechno shodit do pračky a jít do sprchy. Paráda. Akorát tím zjišťuju, že nemám dostatek věcí na výměnu. Třeba ty kalhoty, které jsem byl zvyklý neprat ihned, ale tak po pěti běhách, ty to odnesly, vyzkoušel jsem terénní vlnku polem a do výšky stehen jsou od bahna. Ponaučení: nezkoušet terénní vlnky nebo mít rezervní kalhoty na běh kromě těch, co jsem roztrhal při pádu na Šumavě.

No a to je všechno. Sedm a kus kilometrů po rovině s perspektivou, že si takový kousek můžu odběhnout třikrát týdně. Má to jeden zádrhel, Garmin mě informuje o tom, že bych si měl dát šedesát hodin oraz na regeneraci, ale kdo je Garmin, aby mě buzeroval. Pokračování příští týden, tento v pátek běh s přáteli ve Veltrusích a o víkendu s dětma …

Naučte se uběhnout pět kilometrů. Dovedu tě k maratonu snadno a rychle. Počet běžeckých trenérů a "škol" v poslední době narostl takřka exponenciálně. Ruku v ruce s tím přibylo hobíků využívajících trenérských služeb (leckdy nikoli levných). Vyplatí se to? 

Běhám podle citu a trénuju hlavně na závodech, říká Michal Kovář. Víc toho obvykle k tomu, jak trénuje, nenapovídá. Zato za něj bohatě mluví jeho výsledky. Patří mezi nejlepší české hobby běžce. Z běhání nikdy nedělal velkou vědu, přistupuje k němu s humorem a nadsázkou a především si to užívá.

Jenže nad intuicí mezi amatérskými sportovci v posledních letech pomalu ale jistě vítězí odborný přístup, nebo přesněji řečeno dohled. Ať už jde o běžce, který se připravuje na Rio, nebo je jeho cílem desítka za 50 minut, obrací se za službami trenéra. Běhá pak podle přesně předepsaného plánu, vlastně už ani neběhá, ale trénuje!

Systematický trénink přitom vyžaduje disciplínu. Jednotlivé tréninkové jednotky by se neměly přehazovat, trénink totiž jinak postrádá smysl, neboť pak nedochází k rozvoji požadovaných schopností. I kdyby se zrovna za oknem ženili čerti, nebo ptáci padali vedrem ze stromů, musíte to odběhat. Stejně tak ani únava či bolavé nohy nejsou dost dobrým důvodem, abyste si dali neplánované volno.

Pokud se posouváte a vynaložené úsilí dokážete adekvátně zúročit na závodech, pak se odříkání vyplatí. Jenže co když neděláte dostatečně velké pokroky nebo se dokonce vůbec nezlepšujete?

Odborně sestavený trénink má pro hobíky celou řadu nevýhod. Pokud jde o trénink na dálku, trenér nad běžcem nemá dohled, nedokáže pak dobře odhadnout, v jakém stavu je zrovna jeho svěřenec.

Snadno se tak může stát, že se běžec dostane do vleklé únavy, přetrénuje se nebo se zraní. Hrozí to především u méně zkušených běžců či začátečníků, kteří ještě neznají dostatečně dobře své tělo a nedokážou správně identifikovat jeho signály.

Navíc tréninky, které jde z příliš velké únavy, mají zpravidla stejný účinek a smysl, jako kdyby je neabsolvoval vůbec.

Komplikace přinášejí pevně stanovené plány také pro běžný život, který se musí z velké části podřídit tréninkům. Ze začátku to sice nemusí vypadat jako problém, přece všechno jde, když se chce. Jenže pokud se musíte podřizovat svému koníčku měsíc co měsíc, nebo rok co rok, může to být na obtíž nejen vašemu okolí, ale nakonec i vám. Z rekreačního sportu se pak místo zábavy stává povinnost a rutina. A to je škoda.

Na druhou stranu spoléhat na intuici v případě začátečníka může být velmi ošemetné. Bez zkušeností se hůř odhaduje, kdy ještě máte málo, nebo naopak už dost. Pokroky můžou přicházet pomaleji, což pochopitelně frustruje. Pokud se navíc opravdu chcete zlepšovat, dřív nebo později vám nejspíš nezbyde, než strávit nejedu hodinu v příjemné společnosti třeba Arthura Lydiarda nebo bratrů Hansonových. Nepoučená intuice je totiž čirou hloupostí. 

O kolik jednodušší je přenechat zodpovědnost trenérovi a soustředit se hlavně na běh, že? Jenže i tak se musíte naučit poslouchat vlastní tělo a hlavně – slovy Dana Orálka – "jeho řeč filtrovat a interpretovat". "To je umění, které se většina lidí učí celý život a aplikovat to na své případné svěřence umí jen hrstka těch nejlepších trenérů," dodává na svém blogu.

Dan běhá přes 30 let, a jak sám přiznává, za tu dobu se svého těla "naposlouchal více než dost a přece mi interpretace některých signálů dělá problémy". Ať už si "pořídíte" trenéra, nebo se vydáte na přirozenější, byť možná trochu klikatější cestu, nevyhnete se tomu.

Přesně předepsaný plán také na leckoho může fungovat jako bič. Sami od sebe byste zrovna dneska běhat nešli, možná vlastně ani zítra. Ale pokud to máte předepsané, přinutíte se snáz. To je velmi častý argument.

Jenže má jednu velkou mezeru – pokud nepatříte mezi profesionální atlety,  pak je pro vás běh "jen" koníčkem, který by vás měl především těšit. Pokud se tak neděje, pak byste měli zvážit, zda spíš nejezdit na kole, nehrát tenis nebo neskládat puzzle.

Sečteno a podtrženo, ať už se rozhodnete pro trenéra, nebo budete běhat "podle sebe", běh by pro vás měl vždy zůstat zdrojem radosti. Jakmile zjistíte, že se vytrácí, zpozorněte. Nutit se do něčeho, co děláte dobrovolně sami pro sebe, přece postrádá smysl...