Blogy

Dneska se mi článek nepíše dobře, ani né kvůli špatné běžecké formě, ale zlomený prsteníček ze soboty ovlivňuje moje schopnosti bušit do klávesnice. Zlomeninu jsem si přivodil při sobotním odpoledním tréninku na Bramberku. Naštěstí je zlomený pouze prst a to na levé ruce. S tím můžu v pohodě dál trénovat, jen do MČR v nočním musím domyslet, jak na dlahu přidělat čip…

Testovací okruh Letos jsme se Sosákem přes zimu virtuálně vytyčili testovací okruh na Brdech za barákem. Jedná se o asi 15,4 km dlouhé kolečko. Přes zimu jsem ho zvládnul oběhnout 3x a nejhorší čas jsem zaběhl tento čtvrtek. To kolečko běžel 81min. Zaostal jsem tedy skoro o 4min za lednovým časem. Přesto jsem byl spokojený. V současné době totiž dokončuji objemovou přípravu a v jejím rámci jsou moje výkony jako na houpačce. Tedy občas mi to sedne a mně to na tréninkách lítá, a občas jsem rád, že trénink vůbec oběhnu. To se mi stalo ve čtvrtek, když jsem se vydal naposledy na testovací okruh. Chtěl jsem to vzdát již po úvodním kilometru, ale nakonec jsem trénink dokončil celkem obstojně. Hlavní test na klasiku na ME přijde až na nominačkách na ME, i když s rukou v dlaze… [...]

Přátelé, Kamča včera doslova vtrhla do maratonského klubu! Nesmělá očekávání po měsících příprav se změnila v naprostý šok, když Kamča včera, na nelehké trati za, zejména ráno, velmi chladného a větrného počasí, prolétla trať v délce 42 km v úžasném čase 3:44:35! Tento čas ji vynesl na 42. místo z 219 žen v kategorii, 233. místo ze všech 1320 maratonkyň a na celkové 2364. místo z 6319 doběhnuvších maratonců v absolutním pořadí! Považte, Kamča ve svém prvním maratonu atakovala osobní rekord...

Máte dost fantazie? Umíte si představit pětadvacetiletého Emila Zátopka dnes, jak si po doběhu udělá selfie s přítelkyní Danou, uličnicky se zasměje do displeje a na Instagramu se pochlubí tréninkem #60x400m #roadtohelsinky #mybigdream #kdyznemuzespridej? Jde to těžko, předpokládám. Protože Zátopek patřil ke generacím, které měly v krvi osamělost přespolních běžců. Běhání se za poslední roky změnilo snad ve všem. O tom už byla napsána spousta vět a souvětí, i na těchto stránkách. Řada z nových věcí je vidět na první pohled: průměrné časy startovního pole se zhoršily, běžce v trenkách a tílku vytlačují postavy v elasťácích, kompreskách a se sluchátky, získat místo…

Spojit rodinnou akci se soukromou, to je vždycky velké umění. Mě se to letos zase krásně podařilo. Strávil jsem Velikonoce u našich na chalupě i s dětmi a zároveň jsem si zaběhl krásnou stovku.

Díky Olafovi a Egonovi a dalším skvělým lidem byla letos připravena nádherná trasa: Krupka – Komáří vížka – Zadní Telnice – Tisá – Děčínský Sněžník – Maxičky – Dolní Žleb – Gr.Zschirnstein – Bad Schandau – Lilienstein – Bastei – Hohnstein – Kohlmuhle – Lichtenhain – Mikulášovice.

profil

Ráno vyrážím autem i s rodinou na chalupu a v 18:12 už jedu vlakem z Dolní Poustevny do Bohosudova u Krukpy.
Krásný motorový vláček DB jezdí v rámci malého příhraničního styku mezi Rumburkem a Děčínem přes Německo. Jedu s ním poprvé a je to zážitek, díky tmě se bohužel nemohu kochat úchvatnou krajinou, ale co, zítra si to prohlédnu. Kochám se tedy hlavně vláčkem jako takovým, jak je tichý, jak to nedrncá, jak je hlášení ve dvou jazycích. Nejvíc mě zaujaly "zastávky na znamení" no prosím v autobuse to znám, ale ve vlaku? To jsem teda koukal.

Pavel a jeho džíny :)

Do Krupky dorážím víc jak 30 min před startem. Vítám se Jakubem, se kterým jsem domluvený, že poběžíme spolu. Registruji se. Dávám předstartovní pivo. Divím se Pavlovým džínám a nestačím žasnout. Pavla, který si zapomněl běžecké kalhoty, nic nerozhází, prostě to dá v džínách. Klobouk dolů. Ostatně jeho zážitky se můžete přečíst zde.






Startuje se na minutu přesně. Hned za Krupkou se pěkně zahřejme při stoupání na Komáří vížku. Dupeme pěkně pod lanovkou a v tom se s blízké chalupy začne ozývat strašení. Mladý chlapec (podle hlasu tak desetiletý) má zjevně radost, že mu pod oknem chodí bludičky a rádoby hlubokým hlasem nám "vyhrožuje" jak si pochutná na našich střevech, jak nás v noční tmě rozsápá a tak. Někdo vtipně prohodí, že by nás nejdřív musel chytit.  Jak se dostaneme na hřeben, tak se do nás pěkně opře vítr. Jsme zpocení, tak to docela zebe. Běžíme bahnitou cestou okolo krav, bahna je značně mnoho, občas zapadnu až po kotníky. Když jsem pak druhý den k botám čuchnul, tak jsem si uvědomil, že to nebylo jenom bláto, ale i nějaký ten kravský přídavek. To jsem ale v té tmě jenom tušil.

jedno rychlé na ex

V Tisé běžíme okolo ještě otevřené hospody, hned to ve mě cuká, že bychom mohli dát jedno prémiové pivo, ale jsme teprve na začátku a Jakub slibuje, že to na mě neřekne, tak pokračujeme dál. Nicméně hned toho lituji a musím se hodně přemlouvat, abych se nevrátil. Následují Tisé skály, Jakub je zná a tak nás labyrintem protáhne i v noci. Ve dne to tam musí být moc pěkné. Ukládám poznámku do paměti "sem musím vzít děti". Když proběhneme skálami, narazíme na „Turistickou chatu“, je ještě otevřeno a tak šup na jedno pivo. Paní říká, že už zavírá, tak slibujeme, že budeme rychlí, a také jsme, já dám jedno na ex, Jakub na ex malinovku, při tom stihneme i malou konverzaci s hosty a honem dál.




Následuje oficiální hospoda s čipovou kontrolou v "Hřebenové boudě" pod Děčínským Sněžníkem. Dávám pivo a luxusní česnečku. Bohužel jsem polévku pak musel asi čtyři hodiny přemlouvat, aby se mnou zůstala, ale to bylo mojí vinou, né té polévky, ta byla opravdu extra. Obrovská miska sýra, krutonů a šunky a k tomu silný vývar… taková dobrota, no přece to nevyhodím po dvou kilometrech. Měním baterky v čelovce, né že by tak málo vydržely, ale inteligentně jsem vyběhl se starýma, které ještě pamatovaly ledopády.

Na Děčínském Sněžníku někdo rozlil mlíko, najednou bílá tma, takovou mlhu jsem dlouho neviděl. Světlo z čelovky nemá šanci a možná situaci spíš zhoršuje. Chvíli na vrcholu v tom mléku hledáme kontrolu a běžíme dál. Následuje dlouhý seběh, skoro pořád jen dolů, až do Dolního Žlebu.
Další čipová kontrola, tentokrát z auta, ale i s občerstvením. Jakub lepí puchýře, tak mám čas se pořádně nafutrovat. I na pivo dojde, ale je to takový dálkový mix 0,3 l piva, 0,3 l koly a 0,3 l čaje. I když jsme na kontrole dlouho, tak mne nenapadne doplnit vak s vodou. V následujícím kopci si na to vzpomenu a vymýšlím strategii jak šetřit s vodou. Potůček, co teče podél, vypadá čistý, tak cestou do kopce z něj piju. Cesta je dlážděná velkými kameny a zarostlá mechem, travou a kapradím. Má to naprosto neuvěřitelnou atmosféru, prý se tam tomu říká "Koňák" no chudáci koně do takového kopce. Ještě výš, když sklon trochu poleví a cesta se rozšíří, tak na mne za chůze začne padat spánek, trochu šnějuruji silnici, tak si dám energetický nápoj, no hnus, ale trochu mě to vzbudilo, začíná také svítat, takže přes hranice do Německa už jdeme bez čelovky. Stoupáme dál až na Gr.Zschirnstein, zase mlíko, nic není vidět, tak se nekocháme a pelášíme dál.

Gr.Zschirnstein

to není jen bláto :)

Následuje krásný seběh do Bad Schandau, Od Olafa dostáváme papíry na druhou část, 50sátkařů tam prý do té doby bylo jen pár „asi 12“ odhaduje Olaf. Doplním vodu do vaku a trochu se občerstvíme. Začíná hnusně pršet, než dojdeme za most, jsme celí mokří. Naštěstí, než dojdeme na konec města, tak pršet přestane. Využiji lavičku a měním ponožky, no to je anabáze, toho bláta, toho smradu, operace jen pro silné povahy. Smrad však jasně naznačuje, že nejenom já, ale i krávy na Komáří vížce mají na celkovém smradu svůj značný příspěvek. Ještě že jsem nevyhodil igelitový pytlík od svačiny, alespoň mám kam schovat ponožky.

Pak nás čekaly dlouhé schody na Lilienstein, není nic vidět, pořád jsme v mracích. Co mne ale dostalo? Nahoře byla normálně hospoda. Podruhé vynecháme příležitost a nedám si pivo, ale pokračujeme s Jakubem dál. Protože to je vracečka, tak se nechceme potkat s lidmi, co jsou za námi. To jako, aby neměli představu, jak jsme daleko. Naprosto iracionální úvaha. Vždyť máme před sebou ještě alespoň 55 km, na co si jako hrajeme, že závodíme? No tak jo, asi nás popadla touha závodit. Pivo jsme si nedali a stejně jsme je potkali. Radost nám ale dělá, že se začíná zlepšovat počasí a trošku se začínají trhat mraky. Třeba dnes ještě něco uvidíme.

Kamenný most a turisté

Když dorazíme do Bastei, tak už je jen opar a krásu výhledů tušíme na každém rohu. Krásný kamenný most je jako v Praze plný turistů. Předbíháme rodinku, kde tatík (něco jako Homolka) značně otráveně všechno komentuje a manželka ho popohání. Jak z nějakého filmu. Poradím paní, ať manželovi za odměnu slíbí na vrcholu pivo. Jak to tatík slyšel, hned vesele pokračuje a děkuje nám za dobrý nápad. Tuším, že i on bude mít dnes hezký den. Celé je to tam moc hezké místo, není ale čas na kochání a jde se dál, ale zase si ukládám do hlavy poznámku „sem musím vzít děti“.

tajná kontrola

Moc mne potěšila tajná kontrola u Ziegenrückenstraße, občerstvení a hlavně pivo vysloveně bodne.  Nicméně racionální uvažování má zjevně dovolenou, místo abych se v klidu svléknul, tak z občerstvovačky vyrážím pořád nabalený, jak jsem byl na noc. Uběhnu kilák, zastavuji se, svlékám se, ale né abych si dal věci do batohu, já je věším z boku na bederák, tam se to pak houpe, plandá a rozčiluje mne to až do Hohensteinu, kde to konečně vše dám do batohu. To už je kolem poledne, to znamená, že jsem se minimálně 3 hodiny smažil úplně zbytečně.


Dál pokračujeme po slavné Malerweg, nádhera, po nějaké té chvíli a po spoustě nádhery jsme v Brand-Baude, kde si dám německé pivo a Jakub si dá německou polévku a zase jdeme dál. Únava už je znát, je to hodně nahoru/dolů, tak máme i pomalou rychlost.


V Kohlmuhle nás čeká další čipová kontrola a občerstvení. Odmítám guláš a láduji se chlebem a sýrem a zapíjím to lahváčem. Jsou tři hodiny a do cíle cca 20 km.


 

Jakub si něco přisypává do guláše :)	záchranný lahváč

Následuje krásný úsek podél trati a okolo říčky. Je to v podstatě rovina, jsme posilnění, tak to zase rozbíháme. Nicméně únava se brzo vrátí a v Lichtenhain už je z toho jen indián a za chvíli pak už jenom čistá chůze. V kopci k české hranici se Jakub trápí trochu víc než já, tak ještě trochu zpomalíme a Jakub jí co ještě má, aby nabral sil. Těch posledních 20km nám trvalo bezmála 4 hodiny. Na Pašerácké cestě se vracíme, nemůžeme najít kontrolu, ale je stržená a tak s úlevou, že nebude diskvalifikování, hurá z kopce do Mikulášovic. Nejvyšší čas, začíná se stmívat.
Hodinky mi naměřili 126km a 4315 nastoupaných metrů, mobil naměřil 120 km, Jakubovo Suunto naměřilo 123 km (oficiálně 115 km). Čas ale byl všude stejný 21:49:19, jsem nadšen, dali jsme to pod 22 hodin a je z toho krásné 16. místo.


V cíli na mne čeká táta a odváží mne na chalupu za dětmi.  Tam už jsou děti vykoupané a čekají na mne, já se také vykoupu a šup do postele. Děti škemrají a chtějí, abych vyprávěl pohádku, bohužel je musím zklamat a usínám zaručeně první i bez pohádky.

Byla to nádherná akce, musím všem organizátorům moc poděkovat. Podařilo se jim zase uspořádat nádhernou akci, na kterou budu dlouho vzpomínat. Všichni byli skvělí a milí. Atmosféra naprosto luxusní. Moc také děkuji i Jakubovi, dělal mi super společnost, výborně jsme pokecali. Dozvěděl jsem se od něj zase spoustu věcí, co jsem nevěděl. Jenom na tom pivu bude muset zapracovat, ale to se určitě zlepší. Děkuji i rodičům, že pohlídali děti a za logistickou podporu. Moc děkuji i H12 a TB za povzbudivé SMS.


Foto:
vlaky.net
Martin Štěpánek / trainfoto.eu
pason / rajce.cz
pif08 / rajce.cz
Filip Smetana / facebook
Jan Sedlák / facebook


web závodu
oficiální výsledky

Maratón v Paříži je jedna z mála našich akcí, s nimiž jsem nepřišel já. Vysnila si ho Angelika, a když si žena chce proběhnout Paříž a děti by rády na Eiffelovku a do Disneylandu, kdo jsem já, abych jim v tom bránil, že? Loni jsm...

V Číně mockrát a na Tchaj-wanu nikdy? Byl to nepoměr a tak když se ke mě někdy po návratu ze Spine Race dostala nabídka zazávodit si na Tchaj-wanu, moc jsem se nerozmýšlel. Zajímalo mě, jak vypadá ta „tak trochu jiná Čína“. Navíc 246 km ze západu na východ a přes hory vypadalo jako rozumná trasa, na Tchajwanu jsem...

Read More

The post Tajuplný běh přes Formosu appeared first on Pavel Paloncý - Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.

Neděle 27.3.2016

"Zdeňku, proč neřekneš Ivce, že jedete v neděli autobusem na závody do Krásného Dvora?" "Vždyť bude utahaná po půlmaratonu!"  

Neděle 3.4.2016

Ne že bych nebyla unavená, ale odolejte Krásnému Dvoru... :-) Navíc, co taky dělat v neděli, že jo? Přece jí neprosedím celou u mailu... :-D Beru Gustíčka na jeho první zámek a jedem! ;-)


Dvě hodiny před startem zkouším trošku klusat, ale moc mi to nejde. Nebaví mě to, mám hlad a nejraději bych ještě chvilku spala :-(. Balím to, jdu se najíst a následně uprostřed zámeckého parku uléhám na bundu rozloženou na zemi. Pod hlavu si dávám batoh a vedle mě v kočárku spokojeně spinká Augustýnek. Mám zavřené oči a vnímám jen zpěv ptáčků v korunách stromů. Relaxuji. Je to příjemné :-). 


Hodinu před startem vstávám a opět zkouším popoběhnout. Půjde to ;-).




Běžíme tři okruhy parkem. Ve třetím mě začínají bolet nohy a při závěrečném výběhu do kopce k nádvoří už kašlu na šikovnou juniorku Káťu přede mnou i na těch osmnáct bezva žen za mnou. Jedna čtyřicet jedna je prostě jedna čtyřicet jedna - a to už mi nikdy nikdo nevezme! :-D

Leden 2016

Prostě mě ten americký maratonec inspiroval no... Říkám si, že by to mohla být legrace :-).

Sobota 26.3.2016

Týden před závodem absolvuji poslední delší běh. V jeho závěru si dávám rovinky s kočárkem do kopce i z kopce. Zažívám teď při běhání nějaké euforické pocity. Běhala bych snad úplně pořád. Děsně mě to baví a přináší mi to obrovskou radost :-). Momentálně se však musím brzdit, protože v plánu je už jen odpočinek a ladění na příští sobotu.

Čtvrtek 31.3.2016

Výlet s Augustýnkem do pražských Holešovic.



Takové Expo je pro mého Gustu bezva věc. Parádně se v něm vydováděl. Všude běhal, lezl a s velkým zaujetím prozkoumával Volkswagen. Tak jsem mu řekla, že takové fáro bere vítěz ;-). A taky, že za měsíc bude další Expo. Větší, dvakrát takové, maratonské :-).


Sobota 2.4.2016

Do Prahy přijíždím dvě hodiny před startem. Při výstupu z metra mi milý kluk přeje hodně štěstí. Dík! :-)

Metropole se probouzí do krásného slunečného dne a u Rudolfina se pomalu začínají scházet půlmaratonci. Miluji tuhletu atmosféru a všechny ty běžecké lidi :-).


Zcela nesměle si beru náramek s rozpisem tempa na čas 1:45 hod :-D. Schovávám ho ale hned do batohu. Poběžím bez něj, podle vlastního pocitu. Ne podle papírku. Časy nejsou důležité, to u mě stále platí, nicméně musím podotknout, že by tentokrát vzhledem k mé fazóně, jakou aktuálně mám, bylo cokoliv jiného než osobák asi zklamáním. 

Ikdyž svítí sluníčko, je docela zima. Odevzdávám batoh do úschovny a jdu se trošku proběhnout.


Následuje přesun do startovního koridoru a je to tady :-).

Prvních pět kilometrů za mnou. Jsem zahřátá, odhazuji rukavice, mám rozklusáno, takže jedééém :-).

Jak to učili toho Jirku v Africe: "Train hard (to už jsem zvládla :-)), believe in yourself (o tom je to nyní)..."

"I´m single too but sorry..." sympatický postarší hubený chlapík, ale proč běží s čelovkou? :-)

Víte, co je největší překážkou vytrvalostních běžců? Sluníčko a přepálený začátek. "...believe in yourself..."

"Běžeckou nebo životní?" "Obojí." To snad přece ani jinak nejde ne? :-)
 

Kolem dvanáctého kilometru napravo zahlédnu přibližující se Karlu Mališovou. Tak to opravdu není přepálené, já na to prostě jenom dneska mám! "...believe in yourself..." A hele, zjevila se vedle mě běžecká legenda a najednou jako bych měla v nohách nějaké motorky :-).

Běžíme po Rohanském nábřeží, oblíbené pasáži všech květnových maratonců :-), přičemž se mi daří ukazovat svoje záda poměrně dosti chlapům. A jaký záda dneska! :-D Snad v tom nebudu muset odběhnout celý letošní Runczech... :-)

Probíháme Těšnovským tunelem, kde je prostor na zklidnění a koncentraci před závěrem. Při výběhu z něj vidím na kopci v dáli před sebou Vydru Vítů. Tý brďo! Já snad příště poběžím s ním... Hustý! :-) "...believe in yourself..."

Na dvacátém kilometru cítím tuhnoucí nohy, ale to je v pořádku. Síly jsem měla po celou dobu rozvržené velmi dobře. Zbývá poslední kilometr. Teď už jen zavřít oči a kopnout to tam!


Finišuji po modrém koberci. Sundavám si brýle, směju se, křičím "Jóóó!", vítězně vystřeluji pravou ruku vzhůru a radostí skáču do vzduchu :-D. Ano, tolik sil v sobě stále mám :-).
                                                                                                                                      

1:41:23 hod. Osobní rekord. O jedenáct minut. Po pěti letech a sedmnácti marných půlmaratonských pokusech. Myslím, že žádný další komentář není potřeba.

Středa 13.4.2016

Odměna :-).

Na mých oblíbených stránkách Dlouhý běh vyšel nedávno pěkný článek o tom, jak některým běžcům přestává stačit běhání jako takové a hledají cestu k jeho ozvláštnění pomocí různých „zlepšováků“. Autor v něm vtipně glosuje šílenosti typu závodů, kde běžce polévají barvou nebo na ně útočí dobrovolníci převlečení za zombie. Domnívám se, že do stejné kategorie by vcelku zapadla i kratochvíle označovaná jako „GPS drawing“. Jak praví vševědoucí Wikipedie, jedná se o aktivitu na pomezí zábavy,...