Proč se ženy při ultra dokáží vyrovnat mužům?
Pam Reedová dvakrát ovládla celkové pořadí Badwater Ultramarathonu. Lizzy Hawkerová jako první žena v historii skončila na stupních vítězů při Spartathlonu, Katalin Nagyová bylo loni jen o příčku níže. Výkon Michaely Dimitriadu na 24 hodin (244,232 km) nepřekonal za posledních patnáct let žádný český běžec. Výčet by mohl být ještě delší. I z něj je zřejmé, že ženy dokáží v ultra závodech to, co v jiných běžeckých disciplínách nikoli: držet s muži krok, ba je i občas porážet. Jak je to možné? První důvod se nabízí: čím delší trať, tím snadněji se ženy vyrovnávají se svým nejzásadnějším handicapem, tedy s…
Fotogalerie – Újezdská Sova 2016
Fotogalerie 11.ročníku Běh o pohár starosty aneb Běh za Újezskou Sovou [See image gallery at www.bezeckenadeje.cz]
6D Balatonfured 2016 – 1
Ladění formy na gauči v pondělí 2.5. konečně skončilo. Bylo třeba balit.
Po loňské zkušenosti jsem věděl, co je nutné si vzít. Velmi důležitá měla být obouvací lžice, loni jsem se posledních 24 h bál vyzout, protože bych pak oteklou pravou nohu...
Vysokohorský kemp- Livigno – 7. – 21.6.2016
Závěrečná příprava před prvním vrcholem atletické sezóny- ME v Amsterdamu
Čtvrtmaraton ve městě, kde se líp běhá, než jezdí autem …
V sobotu jsem si šel zaběhnout Městský běh v Brandýse - Boleslavi. Mám to doma, jen jsem seběhl z Vrábského kopce, abych se protáhl, je to čtvrtmaraton, tedy něco přes deset kiláčků, variantně ještě polovina toho, navíc na pražské běžecké palby to bylo za hubičku (tuším dvě stovečky). Byl to třetí ročník, takže dětské nemoci vychytány, na startu se sešlo, jestli jsem dobře pochopil, kolem tří stovek lidí. Ve tři odpoledne bylo akurátní počasí, sluníčko tak akorát, aby člověk neprochládal, ale větřík, aby nenavlhnul.
Běhání je občas náročné. Nemyslím na svaly, ale spíše na nervy. Například, když si ukládáte mikinu do šatny a přijde tam dědula, jestli si tam může nechat francouzskou berli, že by mu při běhu překážela. Vždycky, když mě někdo předbíhal jsem se modlil, aby to nebyl on.
Nebo když jsem se řadil na startu, tak tam taková vystajlovaná dvojka nahlas hodnotila situaci. Že to běhání je votřes, protože dneska se na závody už nasejří fakt každej, jako třeba támhleten tlustoprd v tesilkách. Čímž myslel mě. Vřele jsem se na něj usmál poprvé. Podruhé jsem se na něj vřele usmál v cíli, kdy jsem si na něj počkal a šel mu speciálně pogratulovat, že doběhl v čase jen o tři minuty horším, než já.
Startuje se na náměstí v té půlce Brandýsa, která je sjízdná pro osobní dopravu, ale děje se tak decentně, závodníci proběhnou a policie a pořadatelé provoz pouštějí. Samozřejmě jsem si blbě prostudoval mapu, takže jsem se našaltoval na druhou stranu brány, na což mě nějaký mladík upozornil.
Startuje se. Drobný problém je, že se neběží zrovna nejširší ulicí a běží se velmi záhy z kopce, takže je tu slušná tláča. Méně zkušení běžci to z kopce pořádně rozbalují, humor je přejde už před výběhem na Celnou, kde je malý kopeček, ale to je ještě táhne adrenalin. Už jsem popoběhl trochu dopředu, ale kontroluju čas na hodinkách, protože přepálit to v adrenalinu začátku je zatraceně snadné. Což ještě před doběhnutím na Houšťku poznává celá řada běžců a peleton se poněkud promíchává. Na Houšťce se obracíme, ani se nezabíhá k domovu Kim Ir Sena, což je podle mě škoda, je to jedna z místních pamětihodností, to ani v Praze nemaj, ale co už s tím. Probíháme alejí, tu mám nacvičenou, je to segment ve Stravě, takže jsem se tam dlouho snažil zlomit něčí rekord (než jsem zjistil, že to tam zajel na kole). Znovu nahoru na náměstí, i to mám nacvičené, běh na Houšťku a zpět je moje tradiční desítková trasa, takže vím, že výběh nahoru na náměstí je doják sil. Pořád se mi daří nějakým zázrakem držet průměrné tempo pod pět minut na kilometr, což koreluje s dojmem, že bych dneska mohl dát desítku pod padesát minut.
Na náměstí odpadají první lidé, kteří běželi 5 kilometrů. To je tradiční chyták pro začínající běžce, kteří si naběhli na to, že řada lidí běží poloviční trasu a tudíž běží rychleji. V druhém kole tahle deprese a únava dopadá na celou řadu běžců, což vesele rozebírá skupinka pánů běžících v nestylovém ošuňtělém oblečení. Což - jak i ti tupější běžci už nepochybně pochopili - znamená, že jde o zkušené běžce. Zapojuji se do diskuse a namítám, že to nepřepálili úmyslně, prostě seběhy z kopce se dělají rychlejc, což je přijato jako relevantní připomínka. Je zřejmé, že v tesilkách, hadrem na hlavě a s křiklavě zeleným adidasáckým tričkem ze slevy předloňské kolekce jsem v tomto okruhu lidí docela přijatelným. Pánové se nicméně odpoutávají, je zřejmé, že je na čase nasadit tempíčko, když odpadli slabší kusy a neblokují cestu. Vbíhá se do Staré Boleslavi a kdo to tam znáte, dáte mi za pravdu, že tam se lépe běhá než jezdí (teda pokud máte trailovou obuv s vysokým vzorkem) a pánové toho využívají. Doběhnou asi pět minut přede mnou, což s ohledem na to, že nám zůstávají čtyři kiláky znamená, že zbytek letěli aeroplánem.
V Lázeňské ulici je situace dost nepřehledná a jednu chvíli mě bere panika, že jsem poslední, protože když se ohlížím, tak za mnou už nikdo není. Nakonec se ukázalo, že jsem poslední v první polovině peletonu, ale pro jistotu si předběhnu pár lidí, abych neměl mindrák. Houštecká alej dnes podruhé. Je tu pár lidí, kteří viditelně zpomalili, přidávám se k jedné skupince a střídám pána na špici grupy, abych chvilku táhl. V půlce aleje vedle mě běží jen jedna slečna, tvářím se positivně, protože drží tempo a krásně se dostanu do těch padesáti minut. Jenže pak zpomaluje a přiznává, že už toho má dost. Namítám, že je cíl už kousek, mizerný dva kiláky. Jenže prý do kopce. No to jo, ale znáte to, polabí a kopce, to nestojí za řeč. Říkám, že do kopce zvolníme, přijde mi nefér ji tam nechat. Už je to fakt kousek a já plán stíhám. Zjevně se před tím snažila držet i do kopce tempo, ale to v tuhle chvíli není dobrý nápad, tak na most přes Labe do kopečka vbíháme pomaleji, míjíme lidi, kteří běží v protisměru, tím já naznávám definitivně, že nejsme poslední.
Stejně tak zpomalujeme při výběhu na náměstí. Držíme se, tohle dáme oba - já ve svém limitu, ona s dechem. Pak mám takovou morální krizi, kdy si říkám, kde se ve mě bere ta drzost nakazovat někomu, aby běžel, ale nedá mi to. Už jsme pod náměstím, hodinky dávno píply, že mám desítku pod padesát, takže teď už jen doběhnout ten drobek ke čtvrtmaratonu a na tom mi nijak zvláště časově nesejde, můžu doběhnout s někým. Ještě chvíli to vypadá, že slečna fakt padne, ale nakonec na náměstí vbíháme a zrychlujeme. Končíme ve slušném čase 53 minut na tu čtvrtku, pak jsem se díval do výsledků, jak nás vyhodnotila brána, protože jsem synchronizoval kroky tak, abychom do ní vběhli přesně stejně, ale nakonec jsem nikoho ve výsledcích nenašel, takže se mi to asi jen zdálo nebo co.
Dostávám banán a vodu a konec. Počkám na vyhodnocení a pak ještě doběhnu ty dva kiláky domů. Jsem spokojen. Utahaný, ale ne totálně vyšťavený, s příjemně odběhnutým závodem. Nakonec končím ve výsledcích opravu skoro přesně v polovině pole, 65 místo ze 128 doběhnuvších, ve své kategorii nad 40 let jsem dvanáctý, v kategorii “běhající koule senior” předpokládám první. Výsledný čas na tu čtvrtku je 53 minut a dvě vteřiny, na desítku (podle Garmina) 49 minut 25 vteřin, běh na Strava zde.
Desítka je příjemný běh a polabí fajnové místo na její běhání. Brandýs má skvělou akci, která snad život města nezkomplikovala tak, jako maratony v Praze. Fotky jsem tentokrát nedělal, protože jsem vyběhl z domu bez mobilu, ale po trase fotilo dost lidí, takže z nich snad časem ještě něco vyberu.
Na závěr trasa ze Stravy a mojeho Garmina a pár posbíraných osobních rekordů, které zkušené běžce uvedou v salvu smíchu a dobré nálady ... :)
Běhání je občas náročné. Nemyslím na svaly, ale spíše na nervy. Například, když si ukládáte mikinu do šatny a přijde tam dědula, jestli si tam může nechat francouzskou berli, že by mu při běhu překážela. Vždycky, když mě někdo předbíhal jsem se modlil, aby to nebyl on.
Nebo když jsem se řadil na startu, tak tam taková vystajlovaná dvojka nahlas hodnotila situaci. Že to běhání je votřes, protože dneska se na závody už nasejří fakt každej, jako třeba támhleten tlustoprd v tesilkách. Čímž myslel mě. Vřele jsem se na něj usmál poprvé. Podruhé jsem se na něj vřele usmál v cíli, kdy jsem si na něj počkal a šel mu speciálně pogratulovat, že doběhl v čase jen o tři minuty horším, než já.
Startuje se na náměstí v té půlce Brandýsa, která je sjízdná pro osobní dopravu, ale děje se tak decentně, závodníci proběhnou a policie a pořadatelé provoz pouštějí. Samozřejmě jsem si blbě prostudoval mapu, takže jsem se našaltoval na druhou stranu brány, na což mě nějaký mladík upozornil.
 |
| Tohle je v poledne, hodinu před koncem všech registrací jsem se konečně dostal k tomu, jít si pro startovní číslo ... |
Startuje se. Drobný problém je, že se neběží zrovna nejširší ulicí a běží se velmi záhy z kopce, takže je tu slušná tláča. Méně zkušení běžci to z kopce pořádně rozbalují, humor je přejde už před výběhem na Celnou, kde je malý kopeček, ale to je ještě táhne adrenalin. Už jsem popoběhl trochu dopředu, ale kontroluju čas na hodinkách, protože přepálit to v adrenalinu začátku je zatraceně snadné. Což ještě před doběhnutím na Houšťku poznává celá řada běžců a peleton se poněkud promíchává. Na Houšťce se obracíme, ani se nezabíhá k domovu Kim Ir Sena, což je podle mě škoda, je to jedna z místních pamětihodností, to ani v Praze nemaj, ale co už s tím. Probíháme alejí, tu mám nacvičenou, je to segment ve Stravě, takže jsem se tam dlouho snažil zlomit něčí rekord (než jsem zjistil, že to tam zajel na kole). Znovu nahoru na náměstí, i to mám nacvičené, běh na Houšťku a zpět je moje tradiční desítková trasa, takže vím, že výběh nahoru na náměstí je doják sil. Pořád se mi daří nějakým zázrakem držet průměrné tempo pod pět minut na kilometr, což koreluje s dojmem, že bych dneska mohl dát desítku pod padesát minut.
Na náměstí odpadají první lidé, kteří běželi 5 kilometrů. To je tradiční chyták pro začínající běžce, kteří si naběhli na to, že řada lidí běží poloviční trasu a tudíž běží rychleji. V druhém kole tahle deprese a únava dopadá na celou řadu běžců, což vesele rozebírá skupinka pánů běžících v nestylovém ošuňtělém oblečení. Což - jak i ti tupější běžci už nepochybně pochopili - znamená, že jde o zkušené běžce. Zapojuji se do diskuse a namítám, že to nepřepálili úmyslně, prostě seběhy z kopce se dělají rychlejc, což je přijato jako relevantní připomínka. Je zřejmé, že v tesilkách, hadrem na hlavě a s křiklavě zeleným adidasáckým tričkem ze slevy předloňské kolekce jsem v tomto okruhu lidí docela přijatelným. Pánové se nicméně odpoutávají, je zřejmé, že je na čase nasadit tempíčko, když odpadli slabší kusy a neblokují cestu. Vbíhá se do Staré Boleslavi a kdo to tam znáte, dáte mi za pravdu, že tam se lépe běhá než jezdí (teda pokud máte trailovou obuv s vysokým vzorkem) a pánové toho využívají. Doběhnou asi pět minut přede mnou, což s ohledem na to, že nám zůstávají čtyři kiláky znamená, že zbytek letěli aeroplánem.
V Lázeňské ulici je situace dost nepřehledná a jednu chvíli mě bere panika, že jsem poslední, protože když se ohlížím, tak za mnou už nikdo není. Nakonec se ukázalo, že jsem poslední v první polovině peletonu, ale pro jistotu si předběhnu pár lidí, abych neměl mindrák. Houštecká alej dnes podruhé. Je tu pár lidí, kteří viditelně zpomalili, přidávám se k jedné skupince a střídám pána na špici grupy, abych chvilku táhl. V půlce aleje vedle mě běží jen jedna slečna, tvářím se positivně, protože drží tempo a krásně se dostanu do těch padesáti minut. Jenže pak zpomaluje a přiznává, že už toho má dost. Namítám, že je cíl už kousek, mizerný dva kiláky. Jenže prý do kopce. No to jo, ale znáte to, polabí a kopce, to nestojí za řeč. Říkám, že do kopce zvolníme, přijde mi nefér ji tam nechat. Už je to fakt kousek a já plán stíhám. Zjevně se před tím snažila držet i do kopce tempo, ale to v tuhle chvíli není dobrý nápad, tak na most přes Labe do kopečka vbíháme pomaleji, míjíme lidi, kteří běží v protisměru, tím já naznávám definitivně, že nejsme poslední.
Stejně tak zpomalujeme při výběhu na náměstí. Držíme se, tohle dáme oba - já ve svém limitu, ona s dechem. Pak mám takovou morální krizi, kdy si říkám, kde se ve mě bere ta drzost nakazovat někomu, aby běžel, ale nedá mi to. Už jsme pod náměstím, hodinky dávno píply, že mám desítku pod padesát, takže teď už jen doběhnout ten drobek ke čtvrtmaratonu a na tom mi nijak zvláště časově nesejde, můžu doběhnout s někým. Ještě chvíli to vypadá, že slečna fakt padne, ale nakonec na náměstí vbíháme a zrychlujeme. Končíme ve slušném čase 53 minut na tu čtvrtku, pak jsem se díval do výsledků, jak nás vyhodnotila brána, protože jsem synchronizoval kroky tak, abychom do ní vběhli přesně stejně, ale nakonec jsem nikoho ve výsledcích nenašel, takže se mi to asi jen zdálo nebo co.
 |
| Posledních pár metrů, metelíme to k náměstí. Fotka ukradena Petru Kalčíkovi... |
Desítka je příjemný běh a polabí fajnové místo na její běhání. Brandýs má skvělou akci, která snad život města nezkomplikovala tak, jako maratony v Praze. Fotky jsem tentokrát nedělal, protože jsem vyběhl z domu bez mobilu, ale po trase fotilo dost lidí, takže z nich snad časem ještě něco vyberu.
Na závěr trasa ze Stravy a mojeho Garmina a pár posbíraných osobních rekordů, které zkušené běžce uvedou v salvu smíchu a dobré nálady ... :)
PIM 2016
Z letošního PIMu mám hodně rozporuplné pocity. Snad se mi podaří sepsat všechno popravdě a na nic nezapomenu. Začal bych přípravou. Plán jsem v hlavě tvořil od ledna a byl velmi smělý. Proč si také dávat malé cíle, že? Prvně jsem se chtěl na maraton připravovat poctivě, tak jsem si sám vytvořil 16 týdenní tréninkový...»
Jesenická stovka 2016
Dálkový pochod absolvovaný ve třech botách, s nádhernou hřebenovkou Jeseníků, nejlepším možným počasím a s detektivkou po esemeskách. Datum: 6. - 7. 5. 2016, start 23:00 Vzdálenost:...
Jak jsem si koupil batoh (Lowe Alpine Cholatse 55)
Když jsem začal v hlavě slýchat volání divočiny a boty začaly mít tulácké choutky, uvědomil jsem si zoufalý nedostatek vybavení v naší turistické skříni.
Všehovšudy tam bylo pár starých kousků z dob puberty a ke všemu ještě většina vybavení patří manželce, staré skautce.
Jasně, že by mi svoje věci půjčila, ale znáte to. Když se chlap pro něco rozhodne, musí mít všechno své.
A když se pro něco rozhodne Maaristaan, je to snad ještě horší.
Kluk s velkými plány a sny a s požadavky lecjaké ženy.
Nejen, že to musí být dostatečně funkční, lehké a supermoderní, ono to musí být i hezké a mít to tu správnou barvu! A tak jsem si pořídil šetřící prasátko a nový notes, kam jsem si vystřihoval fotky z katalogů, porovnával technické parametry a kreslil si vykřičníky ke kouskům, které si plánuji pořídit.
V dnešním povídání bych se rád podělil se svým názorem na batoh, základem zádveřního dobrodruha. Vždyť kam jinam si člověk běžně dá knihu, deník a něco na zub, když jde ven? Přece to neponese v igelitce, žejo? ... upřímně?
Vybrat batoh byl pro mě problém.
Nemohl jsem se rozhodnout pro jeho velikost. Vím, co tak zhruba budu chtít tahat s sebou, ale nevím, do jak velkého batohu se to vejde.
To máte: Stan. Spacák. Samonafukovací karimatka. Samonafukovací polštářek (Coje?! Pohodlí, voe!). Vařič. Bomba na vařič. Ešus. Hrnek. Kniha. Druhá kniha (Co když mě ta první přestane bavit?). Deník. Pouzdro s propiskama, fixama, pastelkama (To všichni normálně nosí, žejo?). Nůž. Záložní nůž. Pilka. Sirky. Křesadlo. Čelovka. Lžíce. Kafe. Cukr. Čaj. Guláš v sáčku. Voda. Další voda. Rukavice. Nějaký ty trenky a náhradní triko. A spousta důležitých pytlovinek typu "mohlo by se hodit". Když to člověk vyskládá na podlahu, je toho tak na takový ten sportovní kočárek, co před sebou tahají dobrodružně založené maminy.
Vydedukoval jsem si velikost 70, 80 litrů, ale když jsem si na Googlu vyhledal obrázky takhle velkých batohů na lidských zádech, nemohl jsem si nevšimnout, jak velké jsou to almary a že je nosí expedice na měsíc a více. Bylo by asi blbý tahat takhle velkou kraksnu na noc, jen pár kilometrů za město.
Slevil jsem ze svých požadavků, odebral záložní knihu a hned jsem stál před číslem 55 litrů.
Moje chyba, že jsem se nepodíval, jak velký je ve skutečnost ... ale o tom ještě bude řeč.
V notýsku s výstřižky jsem si dal vykřičník k batohu Pinguin Activent a šel se procházet po eshopech. A jak to tak se mnou a se všemi těmi výstřižky bývá, nakonec mi domů přišel Lowe Alpine Cholatse 55 :-)
To máte tak. Jak si zde poctivě a upřímně zapisuju, kterak se na cestách trápím, občas se mi někdo ozve, zda nechci něco vyzkoušet a trápit se méně. Prostě jsou na mě hodní ;-)
Tentokrát se ozvali z eshopu
slovo dalo slovo a protože Pinguin byl dočasně ve skladech nedostupný, rád jsem kývl na novinku od Lowe Alpine, na kterou mi nabídli hodně příjemnou cenu.
Domů mi přišla krása, jakou Maaristaan ještě neviděl!
Ta vůně (jako starý čichač knih jsem musel do batohu hned strčit nos), ta barva (černá barva je prostě černá barva), ty detaily! Kapsička tady, kapsička tam. Tu poutko (které nevím k čemu může sloužit), tu poutko o jehož funkci není pochyb.
Všechny zipy mají velká očka, nebo plastová držátka, aby se vše lépe zavíralo a otvíralo. Popruhy pohodlně měkké, zádový systém vypadá propracovaně.
Ve spod schovaná pláštěnka, na vrchu dírka na trubičku od hydrovaku. Nadšení malého kluka dobrodruha nezná mezí ...
Reklamní batoh od STIHL, který visí opuštěný ve skříni, se studem rozpadl.
Snáším do pokoje vše, co bych chtěl do batohu narvat a zkouším, co se kam vleze. Nový třísezóní spacák od Pinguinu se do spodní oddělené komory vleze tak tak, ale je tam. Když se budu hodně snažit, narvu k němu ještě ponožky nebo trenky.
Do velké komory na stojáka karimatku a polštářek. Polovina batohu je rázem plná. To je nevýhoda samonafukovacích karimatek. Dřív jsem tu tradiční srolovanou objemnou (ale lehoučkou) nepohodlnou karimatku připnul na vršek batohu a bylo sbaleno, tuhle pohodlnost musím strčit dovnitř a zabírá tím pádem dost místa.
Ešus (v něm bomba), oblečení na spaní, plastové krabičky s kafem, čajem a cukrem. Kniha. Deník. Hrnek. Jedna mikina. Batoh je plný po okraj. Na zemi zůstává stan a láhev s pitím.
55 litrů není moc. Nebo nemám ultrasbalitelné vybavení. Nebo neumím balit batoh.
Co teď?
Zalehnu na batoh a láhev dovnitř ještě natlačím. Když zaberu, ještě jednu 1,5 litrovou pet flašku bych tam asi dostal, stan ale nemá šanci.
Po stranách jsou poutka, ale nejsou tak dlouhá, aby se do nich upnul stan v jednom kuse. Naštěstí se stan skládá z kusů dvou a tak srolované tropiko připínám na jeden bok a hlavní část stanu na druhý. Kolíky a tyče se tam vejdou taky, kapsy po bokách jsou dostatečně pružné, že se vše bezpečně zajistí.
Už to sice nevypadá moc hezky, ale když si na to ušiju nějaký obaly, nebude to zas tak blbý.
Do kapes v bederním pásu putuje čelovka, peníze, křesadlo, sirky a další malé blbosti. Do horní ho víka se toho také vydá docela dost.
Jenže!
Jenže ne všechno.
Kam dám jídlo?
Jasně, jeden sáček s gulášem se tam vejde, ale dva už stěží. A pecen chleba? A co budu jíst zítra? A pozítří?
55 litrů ...
OK, není to expediční batoh a není to batoh pro zhýčkanou povahu začínajícího dobrodruha. Když bude hezky a nebudu se muset tahat s náhradním oblečením, když se nevypravím do opuštěné divočiny a budu procházet místama, kde si v obchodem budu průběžně doplňovat sáčky s gulášem a budu pít ze studánek, není problém.
Na víkend se sbalím relativně bez problému.
Ale co když půjdu někam dál? A na dýl?
Řešení jsou dvě.
Buď si pořídím další (o pár chlupů větší) zavazadlo a nebo ... tradááá ... vezmu s sebou Lucchu a ona potáhne to, co se mi do batohu nevejde!
"Luciééé? Co plánuješ na víkend?" .... pokračování příště ;-)
Děkuji tímto e-shopu www.1obchodak.cz za poskytnutí slevy a za doporučení.
Batoh je vážně parádní, precizně zpracovaný, s vychytanými detaily ... a tu velikost jsem si vybral já ;-)
Všehovšudy tam bylo pár starých kousků z dob puberty a ke všemu ještě většina vybavení patří manželce, staré skautce.
Jasně, že by mi svoje věci půjčila, ale znáte to. Když se chlap pro něco rozhodne, musí mít všechno své.
A když se pro něco rozhodne Maaristaan, je to snad ještě horší.
Kluk s velkými plány a sny a s požadavky lecjaké ženy.
Nejen, že to musí být dostatečně funkční, lehké a supermoderní, ono to musí být i hezké a mít to tu správnou barvu! A tak jsem si pořídil šetřící prasátko a nový notes, kam jsem si vystřihoval fotky z katalogů, porovnával technické parametry a kreslil si vykřičníky ke kouskům, které si plánuji pořídit.
V dnešním povídání bych se rád podělil se svým názorem na batoh, základem zádveřního dobrodruha. Vždyť kam jinam si člověk běžně dá knihu, deník a něco na zub, když jde ven? Přece to neponese v igelitce, žejo? ... upřímně?
Vybrat batoh byl pro mě problém.
Nemohl jsem se rozhodnout pro jeho velikost. Vím, co tak zhruba budu chtít tahat s sebou, ale nevím, do jak velkého batohu se to vejde.
To máte: Stan. Spacák. Samonafukovací karimatka. Samonafukovací polštářek (Coje?! Pohodlí, voe!). Vařič. Bomba na vařič. Ešus. Hrnek. Kniha. Druhá kniha (Co když mě ta první přestane bavit?). Deník. Pouzdro s propiskama, fixama, pastelkama (To všichni normálně nosí, žejo?). Nůž. Záložní nůž. Pilka. Sirky. Křesadlo. Čelovka. Lžíce. Kafe. Cukr. Čaj. Guláš v sáčku. Voda. Další voda. Rukavice. Nějaký ty trenky a náhradní triko. A spousta důležitých pytlovinek typu "mohlo by se hodit". Když to člověk vyskládá na podlahu, je toho tak na takový ten sportovní kočárek, co před sebou tahají dobrodružně založené maminy.
Vydedukoval jsem si velikost 70, 80 litrů, ale když jsem si na Googlu vyhledal obrázky takhle velkých batohů na lidských zádech, nemohl jsem si nevšimnout, jak velké jsou to almary a že je nosí expedice na měsíc a více. Bylo by asi blbý tahat takhle velkou kraksnu na noc, jen pár kilometrů za město.
Slevil jsem ze svých požadavků, odebral záložní knihu a hned jsem stál před číslem 55 litrů.
Moje chyba, že jsem se nepodíval, jak velký je ve skutečnost ... ale o tom ještě bude řeč.
V notýsku s výstřižky jsem si dal vykřičník k batohu Pinguin Activent a šel se procházet po eshopech. A jak to tak se mnou a se všemi těmi výstřižky bývá, nakonec mi domů přišel Lowe Alpine Cholatse 55 :-)
To máte tak. Jak si zde poctivě a upřímně zapisuju, kterak se na cestách trápím, občas se mi někdo ozve, zda nechci něco vyzkoušet a trápit se méně. Prostě jsou na mě hodní ;-)
Tentokrát se ozvali z eshopu
slovo dalo slovo a protože Pinguin byl dočasně ve skladech nedostupný, rád jsem kývl na novinku od Lowe Alpine, na kterou mi nabídli hodně příjemnou cenu.
Domů mi přišla krása, jakou Maaristaan ještě neviděl!
Ta vůně (jako starý čichač knih jsem musel do batohu hned strčit nos), ta barva (černá barva je prostě černá barva), ty detaily! Kapsička tady, kapsička tam. Tu poutko (které nevím k čemu může sloužit), tu poutko o jehož funkci není pochyb.
Všechny zipy mají velká očka, nebo plastová držátka, aby se vše lépe zavíralo a otvíralo. Popruhy pohodlně měkké, zádový systém vypadá propracovaně.
Ve spod schovaná pláštěnka, na vrchu dírka na trubičku od hydrovaku. Nadšení malého kluka dobrodruha nezná mezí ...
Reklamní batoh od STIHL, který visí opuštěný ve skříni, se studem rozpadl.
Snáším do pokoje vše, co bych chtěl do batohu narvat a zkouším, co se kam vleze. Nový třísezóní spacák od Pinguinu se do spodní oddělené komory vleze tak tak, ale je tam. Když se budu hodně snažit, narvu k němu ještě ponožky nebo trenky.
Do velké komory na stojáka karimatku a polštářek. Polovina batohu je rázem plná. To je nevýhoda samonafukovacích karimatek. Dřív jsem tu tradiční srolovanou objemnou (ale lehoučkou) nepohodlnou karimatku připnul na vršek batohu a bylo sbaleno, tuhle pohodlnost musím strčit dovnitř a zabírá tím pádem dost místa.
Ešus (v něm bomba), oblečení na spaní, plastové krabičky s kafem, čajem a cukrem. Kniha. Deník. Hrnek. Jedna mikina. Batoh je plný po okraj. Na zemi zůstává stan a láhev s pitím.
55 litrů není moc. Nebo nemám ultrasbalitelné vybavení. Nebo neumím balit batoh.
Zalehnu na batoh a láhev dovnitř ještě natlačím. Když zaberu, ještě jednu 1,5 litrovou pet flašku bych tam asi dostal, stan ale nemá šanci.
Po stranách jsou poutka, ale nejsou tak dlouhá, aby se do nich upnul stan v jednom kuse. Naštěstí se stan skládá z kusů dvou a tak srolované tropiko připínám na jeden bok a hlavní část stanu na druhý. Kolíky a tyče se tam vejdou taky, kapsy po bokách jsou dostatečně pružné, že se vše bezpečně zajistí.
Už to sice nevypadá moc hezky, ale když si na to ušiju nějaký obaly, nebude to zas tak blbý.
Do kapes v bederním pásu putuje čelovka, peníze, křesadlo, sirky a další malé blbosti. Do horní ho víka se toho také vydá docela dost.
Jenže!
Jenže ne všechno.
Kam dám jídlo?
Jasně, jeden sáček s gulášem se tam vejde, ale dva už stěží. A pecen chleba? A co budu jíst zítra? A pozítří?
55 litrů ...
OK, není to expediční batoh a není to batoh pro zhýčkanou povahu začínajícího dobrodruha. Když bude hezky a nebudu se muset tahat s náhradním oblečením, když se nevypravím do opuštěné divočiny a budu procházet místama, kde si v obchodem budu průběžně doplňovat sáčky s gulášem a budu pít ze studánek, není problém.
Na víkend se sbalím relativně bez problému.
Ale co když půjdu někam dál? A na dýl?
Řešení jsou dvě.
Buď si pořídím další (o pár chlupů větší) zavazadlo a nebo ... tradááá ... vezmu s sebou Lucchu a ona potáhne to, co se mi do batohu nevejde!
"Luciééé? Co plánuješ na víkend?" .... pokračování příště ;-)
Děkuji tímto e-shopu www.1obchodak.cz za poskytnutí slevy a za doporučení.
Batoh je vážně parádní, precizně zpracovaný, s vychytanými detaily ... a tu velikost jsem si vybral já ;-)
