Giveaway Extravaganza–The Last One: Garmin Forerunner 735XT
This…is…it: The final giveaway! You’ve made it this far, either because you gave up and had to take a few hours off, or because you are actually staring at the screen with bloodshot eyes right now. Either way, congrats on … Read More Here →
Giveaway Extravaganza: GoPro Hero4 Silver
So perhaps you didn’t win that 360° action cam earlier today (some 20 hours ago!). Maybe it was because you were lazy and asleep, or perhaps because you were afraid of broadcasting your inevitable crash into a tree from every … Read More Here →
Giveaway Extravaganza: Withings Body Cardio Scale & Activité Pop
You can never weigh yourself too many times, or with too many devices. After all, that’s how I somehow got more than a dozen scales right now. However, none of those scales have Pulse Wave Velocity like the Withings Body … Read More Here →
Giveaway Extravaganza: Tacx NEO Smart trainer
It is but a Star Wars aircraft. The stabilizing wings fold up and down in place, making a solid clunk/click sound once locked securely in position. The design even exhausts out hot air out the back, just like a real … Read More Here →
Giveaway Extravaganza: Garmin Vivoactive HR & Index WiFi Scale
French fries. Or, freedom fries in some circles. The bane fitness and weight loss plans everywhere. However – I’ve got a plan for you that involves keeping your frites: Just run/walk more. What’s that? Don’t want to run? No worries, … Read More Here →
Giveaway Extravaganza: Polar M450 GPS Bike Computer
Polar bears, they’re pretty awesome. They swim around in ice cold water where really nobody else wants to. Heck, they even live on floating ice. And they fish and stuff with their bare hands. Which, is absolutely nothing like the Polar … Read More Here →
1/2Maraton Olomouc 2016
Sobota 25.6.2016
Protože se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by během závodu pohlídal Augustýnka, rozhodla jsem se tady po roce znovu běžet s ním. Největší obavu jsem měla z toho, jak se dostanu na start. Vím, že je "přísný zákaz vjíždět na trasu s dětskými kočárky", ale když se ocitnete v situaci rodiče samoživitele a stane se vám výše uvedené, tak to přece jen tak nevzdáte. V Olomouci jsem nevynechala jediný ročník, navíc bych se chtěla stát letošní RunCzech Star.
Jakmile proběhnu startovní bránou, vím jistě, že to nepochybně zvládnu. Pár dvacek jsme si již s Gustíkem kolem dvou hodin klusli.
Po celou dobu běžím na pohodu a s velkým úsměvem. Dneska je tropické počasí, tak se musí opatrně. První polovinu závodu se opět jen proplétám davem, v druhé půlce už se vcelku dá běžet. S kočárkem není žádný problém. Na základě svých zkušeností s vodiči jsem se naučila velmi dobře pohybovat v běžeckém poli.
Augustýnek, který se v okamžiku startovního výstřelu probudil, si závod maximálně užívá. Směje se, mává, okusuje láhev, kelímek, houbičku, ... Jó, až tu bude za pětadvacet let bojovat s Davídkem Pechkem, Ondrou Solánským a Péťou Slovákem o prvenství mezi českými muži, to už nebude takové leháro :-D. Když s ním stavím na občerstvovací stanici na šestnáctém kilometru, aby se také alespoň napil, nechce. Má stále oči navrch hlavy. Tohle je obrovský zážitek. Kdoví, jestli se nám kdy něco tak mimořádného zase naskytne.
Trasa vede v opačném směru než minule. Posledních pět kilometrů nemá chybu. Běží se parádně. Tahle trať je megarychlá. Ráda bych si jí někdy zaběhla na maximální výkon. Snad příští rok.
1:53:16 hod. Třiadvacet minut za světovým rekordem, řekla bych :-). Zamrzí mě, když mi hned v cíli nemilá dobrovolnice jízlivě vynadá, že tady s tím kočárkem nemám co dělat. No co, každý jsme nějaký.
Dělá se mi špatně a trochu se mi motá hlava. Chce to jíst a pít. Gustík je z medaile naprosto nadšený.
Sotva ho vyndám z kočárku, už zdrhá. Po tom, co dneska viděl, se tomu přece nemůžu divit. Holt se zas něčemu přiučil.
Byla to hezká tečka za mým rok a čtvrt dlouhým pobytem v Olomouci. V běžecké mece, v níž se udál můj přerod z pomaloběžkyně v elitní amatérku. Moc děkuji všem, kteří mě tu při mém skoro každodenním běhání v parcích svými úsměvy neustále nabíjeli energií!!! :-)
Protože se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by během závodu pohlídal Augustýnka, rozhodla jsem se tady po roce znovu běžet s ním. Největší obavu jsem měla z toho, jak se dostanu na start. Vím, že je "přísný zákaz vjíždět na trasu s dětskými kočárky", ale když se ocitnete v situaci rodiče samoživitele a stane se vám výše uvedené, tak to přece jen tak nevzdáte. V Olomouci jsem nevynechala jediný ročník, navíc bych se chtěla stát letošní RunCzech Star.
Jakmile proběhnu startovní bránou, vím jistě, že to nepochybně zvládnu. Pár dvacek jsme si již s Gustíkem kolem dvou hodin klusli.
Po celou dobu běžím na pohodu a s velkým úsměvem. Dneska je tropické počasí, tak se musí opatrně. První polovinu závodu se opět jen proplétám davem, v druhé půlce už se vcelku dá běžet. S kočárkem není žádný problém. Na základě svých zkušeností s vodiči jsem se naučila velmi dobře pohybovat v běžeckém poli.
Augustýnek, který se v okamžiku startovního výstřelu probudil, si závod maximálně užívá. Směje se, mává, okusuje láhev, kelímek, houbičku, ... Jó, až tu bude za pětadvacet let bojovat s Davídkem Pechkem, Ondrou Solánským a Péťou Slovákem o prvenství mezi českými muži, to už nebude takové leháro :-D. Když s ním stavím na občerstvovací stanici na šestnáctém kilometru, aby se také alespoň napil, nechce. Má stále oči navrch hlavy. Tohle je obrovský zážitek. Kdoví, jestli se nám kdy něco tak mimořádného zase naskytne.
Trasa vede v opačném směru než minule. Posledních pět kilometrů nemá chybu. Běží se parádně. Tahle trať je megarychlá. Ráda bych si jí někdy zaběhla na maximální výkon. Snad příští rok.
1:53:16 hod. Třiadvacet minut za světovým rekordem, řekla bych :-). Zamrzí mě, když mi hned v cíli nemilá dobrovolnice jízlivě vynadá, že tady s tím kočárkem nemám co dělat. No co, každý jsme nějaký.
Dělá se mi špatně a trochu se mi motá hlava. Chce to jíst a pít. Gustík je z medaile naprosto nadšený.
Sotva ho vyndám z kočárku, už zdrhá. Po tom, co dneska viděl, se tomu přece nemůžu divit. Holt se zas něčemu přiučil.
Byla to hezká tečka za mým rok a čtvrt dlouhým pobytem v Olomouci. V běžecké mece, v níž se udál můj přerod z pomaloběžkyně v elitní amatérku. Moc děkuji všem, kteří mě tu při mém skoro každodenním běhání v parcích svými úsměvy neustále nabíjeli energií!!! :-)
Giveaway Extravaganza: PowerTap P1 Power Meter Pedals
Let there be more power to the people! This time though, double the power. Yup, I’m giving away the dual-sensing PowerTap P1 power meter pedals. You can now measure all the powers! Hopefully, those powers are strong. Wouldn’t want to … Read More Here →
Giveaway Extravaganza: Suunto Ambit3 Vertical
Damn girl, that be some bright bling on you wrist there! Like, construction worker orange, except….green. Neon green. Fear not, I’ll be giving you the option to also choose from more boring colors like blue, white and black. But let’s … Read More Here →
Balada o rychlosti běhu a dynamičnosti času
Tohle byla jedna z prvních věcí, co jsem vyzkoušel, když jsem začal běhat: jak o moc rychleji poběžím, když poběžím na plný ceres. Bylo to slovy bulváru “šokantní”.
Tehdy jsem běhal něco přes šest minut na kilometr. A tak, běžel jsem od nás od baráku z mírného kopečka dolů ke hřišti, jsem se do toho opřel a běžel ze všech sil. Teda, ne takový ten sprint, kdy vím, že za sto metrů jsem dead, ale tak jako co bych dal, abych zvládl kilometr. Byly z toho dva poznatky. Za prvé jsem ten kilometr nedal, protože už za třista metrů jsem musel zpomalit, po půl kilometru mi došel dech a když se kolečko obrátilo a já šlapal do kopce, bylo vymalováno a byl jsem rád, že se tvářím, jako že běžím. Ten druhý poznatek byl ještě divnější. Vlastně jsem neběžel o moc rychleji, stěží o minutu, spíš třičtvrti na kilometr. Ve všem tom kalupu jsem kilometr měl za pět a půl minuty. A to se mi zdálo, jak ty nohy nepředstavitelně kmitají.
O třičtvrti rok později je to furt stejné, teda jen ty časový pásma se posunuly. Vidím to teď na bězích ze Zelenče. To je sedm kilometrů a jelikož cokoliv pod deset beru jako krátkou štreku, jsem ochoten cupitat rychleji bez větší sebemotivace. Když běžím zostra, dostanu se pod pět minut na kilometr. Když tak jako na pohodku, tak pět patnáct. Když se ale snažím v tomtéž běhu zpomalit nebo zrychlit, nejde mi to nijak snadno. Když běžím v tempu na pohodu a kouknu se na svoje nohy, zdá se mi, že neběžím, jak pomaličku se pohybují. Prostě neumím tempo vůbec odhadnout. Stejně tak, když zpomalím nad 5:20, už se mi zdá, že neběžím a je nějaký problém. Naopak, když zrychlím a mám dojem, že frčím jako nepředstavitelný ďábel, mám potíže dostat se pod čtyři minuty a to tempo dlouho nevydržím.
Tohle mě zaujalo na vyprávění o Zátopkovi. Taky tempo nevnímal, obecně ho asi běžci nevnímají. On to obcházel přes asistenty, kteří mu ho ukazovali na trati, já ho obcházím přes Garmina, který mi na zápěstí říká, jaké tempo držím.
Co je k tomu si dobré uvědomit, jsou ty souvislosti. Když běžím ze Zelenče domů na plný ceres, doběhnu za 35 minut solidně strhaný. Když na pohodu, doběhnu o dvě nebo tři minuty později. V podstatě nemám žádnou sílu v současné lidské toleranci času ovlivnit to, kdy doběhnu - prostě za řádově čtyřicet minut jsem tam a není momentálně varianta, jak to zkrátit o něco podstatného, třeba ani o blbých deset minut. Běhám tak, abych stihl syna vyzdvihnout ve školce a vlastně do momentu, než se stane něco špatně, to vždy stihnu v běžně tolerovatelném čase, ať běžím pomalu nebo megarychle.
A tohle mi na tom běhání přijde zvláštní, jako mi to přišlo zvláštní na kanoistice. Tam jste si na kanále taky museli uvědomit, že každá technická chyba vás stojí čas, který se vlastně nedá dohnat, takže není důležité být nejrychlejší, ale mít nejméně chyb. Když jste blbě vyhodnotili situaci a dostali se mimo proud, trvalo mnoho vteřin se do něj zpět dostat - a už bylo těžké je nahradit. Když se za běhu zakecám na dvě minuty s řidičem auta, který se mnou něco chce řešit, nemám vlastně šanci to zdržení dohnat. Když se zdržím pár desítek vteřin tím, že se snažím si za běhu srovnat čelovku, bundu či batoh, je velmi těžké to dohnat.
Je to skoro fatalismus. Pokud si dám bacha, doběhnu plus mínus v tomhle čase. Je to fatalismus? Když ten čas o maličký kousek přeci jen zlepším, budu za půl roku běhat zase o půl minuty líp. Už si nebude Honza s Jakubem při běhu se mnou nápadně odkašlávat, aby mi dali najevo, že se zase cajdám … Investuju dlouhodobě, do budoucnosti, která přijde daleko z dnešního pohledu.
Výsledek úvahy? Není. Jen mě to tak zaujalo.
Tehdy jsem běhal něco přes šest minut na kilometr. A tak, běžel jsem od nás od baráku z mírného kopečka dolů ke hřišti, jsem se do toho opřel a běžel ze všech sil. Teda, ne takový ten sprint, kdy vím, že za sto metrů jsem dead, ale tak jako co bych dal, abych zvládl kilometr. Byly z toho dva poznatky. Za prvé jsem ten kilometr nedal, protože už za třista metrů jsem musel zpomalit, po půl kilometru mi došel dech a když se kolečko obrátilo a já šlapal do kopce, bylo vymalováno a byl jsem rád, že se tvářím, jako že běžím. Ten druhý poznatek byl ještě divnější. Vlastně jsem neběžel o moc rychleji, stěží o minutu, spíš třičtvrti na kilometr. Ve všem tom kalupu jsem kilometr měl za pět a půl minuty. A to se mi zdálo, jak ty nohy nepředstavitelně kmitají.
O třičtvrti rok později je to furt stejné, teda jen ty časový pásma se posunuly. Vidím to teď na bězích ze Zelenče. To je sedm kilometrů a jelikož cokoliv pod deset beru jako krátkou štreku, jsem ochoten cupitat rychleji bez větší sebemotivace. Když běžím zostra, dostanu se pod pět minut na kilometr. Když tak jako na pohodku, tak pět patnáct. Když se ale snažím v tomtéž běhu zpomalit nebo zrychlit, nejde mi to nijak snadno. Když běžím v tempu na pohodu a kouknu se na svoje nohy, zdá se mi, že neběžím, jak pomaličku se pohybují. Prostě neumím tempo vůbec odhadnout. Stejně tak, když zpomalím nad 5:20, už se mi zdá, že neběžím a je nějaký problém. Naopak, když zrychlím a mám dojem, že frčím jako nepředstavitelný ďábel, mám potíže dostat se pod čtyři minuty a to tempo dlouho nevydržím.
Tohle mě zaujalo na vyprávění o Zátopkovi. Taky tempo nevnímal, obecně ho asi běžci nevnímají. On to obcházel přes asistenty, kteří mu ho ukazovali na trati, já ho obcházím přes Garmina, který mi na zápěstí říká, jaké tempo držím.
Co je k tomu si dobré uvědomit, jsou ty souvislosti. Když běžím ze Zelenče domů na plný ceres, doběhnu za 35 minut solidně strhaný. Když na pohodu, doběhnu o dvě nebo tři minuty později. V podstatě nemám žádnou sílu v současné lidské toleranci času ovlivnit to, kdy doběhnu - prostě za řádově čtyřicet minut jsem tam a není momentálně varianta, jak to zkrátit o něco podstatného, třeba ani o blbých deset minut. Běhám tak, abych stihl syna vyzdvihnout ve školce a vlastně do momentu, než se stane něco špatně, to vždy stihnu v běžně tolerovatelném čase, ať běžím pomalu nebo megarychle.
A tohle mi na tom běhání přijde zvláštní, jako mi to přišlo zvláštní na kanoistice. Tam jste si na kanále taky museli uvědomit, že každá technická chyba vás stojí čas, který se vlastně nedá dohnat, takže není důležité být nejrychlejší, ale mít nejméně chyb. Když jste blbě vyhodnotili situaci a dostali se mimo proud, trvalo mnoho vteřin se do něj zpět dostat - a už bylo těžké je nahradit. Když se za běhu zakecám na dvě minuty s řidičem auta, který se mnou něco chce řešit, nemám vlastně šanci to zdržení dohnat. Když se zdržím pár desítek vteřin tím, že se snažím si za běhu srovnat čelovku, bundu či batoh, je velmi těžké to dohnat.
Je to skoro fatalismus. Pokud si dám bacha, doběhnu plus mínus v tomhle čase. Je to fatalismus? Když ten čas o maličký kousek přeci jen zlepším, budu za půl roku běhat zase o půl minuty líp. Už si nebude Honza s Jakubem při běhu se mnou nápadně odkašlávat, aby mi dali najevo, že se zase cajdám … Investuju dlouhodobě, do budoucnosti, která přijde daleko z dnešního pohledu.
Výsledek úvahy? Není. Jen mě to tak zaujalo.