Nový začátek a krátká zpráva o něm
K tomuto dni a dnům následujícím jsem směřoval plných pět a půl měsíce. Odhodlání ve mně bylo neskutečně veliké, ale i po potvrzení lékařem, že už pomalu mohu vyběhnout, jsem běžecké kecky stále nechával připravené v botníku. Na různě dlouhých … Continued
Holandský život
Letí to, hrozně to letí! Už je to měsíc, co jsem se třemi obrovskými taškami přistála na Amsterdamském letišti Schiphol, plná očekávání, obav, strachu a odhodlání.
Za ten měsíc jsem se dozvěděla tolik věcí, poznala spoustu nových lidí, míst a běžeckých tras. Slyšela jsem spoustu názorů, rad, povzbuzujících vět a nabídek pomoci. Stihla jsem první služební cestu do Londýna, účastnila se jako dobrovolník Nike+ Run Club akce, užila si prodloužený víkend s Honzou a ochutnala místní pivo. Shrnuto podtrženo, baví mě to tady a užívám si to!
Na druhou stranu mi tu chybí to nejdůležitější a to je Honza a náš kočičí syn Roshe. Člověk nemůže mít hned vše najednou, všechno má svůj čas a tak se to snažím brát sportovně. Vnímám ten čas, který mám teď sama pro sebe jako dar a znamení, se nad některými věcmi zamyslet a některé věci změnit.
Jak tedy vypadá můj Holandský týden?
Bydlím v přechodném bytě v Utrechtu přímo v centru a do práce to je 15 minut vlakem. Utrecht je krásné město, takový malý klidnější Amsterdam a je tu vše co potřebujete. Všude kolem jsou restaurace, kavárny, lokální obchůdky a celým městem se prolínají kanály.
Obzvlášť teď v letních měsících je to paráda, sednout si k vodě na pivo, večeři, kávu, nebo jen tak sedět s fresh juicem u vodu a užívat si slunečného dne. Horší to je večer, kdy město nespí, ale Bára spát chce :)! To se pak všemožně převaluji a dávám si polštář přes hlavu.
Utrecht je pohodové město, ale od začátku jsme věděla, že chci bydlet ve stejném městě, kde mám práci, tedy v Hilversumu. Je to menší město, které leží mezi Amsterdamem a Utrechtem a nabízí spoustu zábavy a sportovního vyžití. Našli jsme si byt 8 minut na kole od kanceláře, což je největší pohoda.
Nebýt vázaná na vlak, autobus, ale jen skočit na kolo a frčet kamkoli chci. Do nového bytu se budu stěhovat v polovině srpna, do té doby si budu ještě užívat Utrechtský rušný život.
V práci mě to baví, moc mě to baví, vlastně hrozně moc baví :)! Mám skvělý tým, který mě přijal mezi sebe a jsme jako jedna parta! Lidé na centrále jsou z celého světa, různých kultur, národností, barvy pleti, sexuální orientace a víte co je na tom nejlepší? Všichni jsou si tu rovni a nikdo se na druhého nedívá skrz prsty! A to mě baví, vládne tu pohoda a pozitivní energie se line celým kampusem.
Na kampusu je posilovna se dvěma cvičebními sály a běžecký ovál, což je pro někoho jako já naprosto ideální :)! Denně jsou v sálech cvičební lekce a do posilovny a na ovál můžete jít kdykoliv chcete. Už jsem si v rozvrhu oblíbila několik lekcí- NTC, Cross Training, Taebo a Rocky a díky tomu, poznala další fajn lidi. U kampusu je také les a velký lesopark, takže své delší výběhy nemusím běhat po městě, ale v přírodě.
Teď to vypadá, že v práci jen cvičím nebo běhám, ale nemyslete si, denně sedím x hodin za počítačem. Do práce jezdím na 7 hodinu, abych si stihla zacvičit nebo zaběhat. Začínám pracovat kolem 9té hodiny. Přes den člověk pobíhá mezi budovami z jednoho meetingu na druhý a je rád, že se stačí aspoň napít. Některé dny je to hodně divoké, jindy je to klidnější. Den si organizujete sami, chodíte na meetingy, plníte úkoly a vaše pracovní povinnosti, a jestli jdete v poledne běhat nebo cvičit je vaše věc. Jste zodpovědní sami za sebe a svou práci a to mě přijde super! Hodně věcí pak dodělávám doma večer, ale je to moje volba, protože si radši zajdu zaběhat, nebo zacvičit během dne a co je potřeba dodělám večer v klidu doma.
Trochu jsem se bála jak to bude s jídlem, přeci jen Holandská kuchyně není zrovna nejvyhlášenější, ale místní jídelna je skvělá. Pestrý salátový bar, mají i veganské dobroty-tofu, tempeh, falafel a můžete si namixovat salát dle libosti.
Snídaně si nosím v krabičce, většinou čerstvé ovoce, ale obědy zatím nekrabičkuju a užívám si místní jídelnu.
Příští týden začínám s kurzem Holandštiny, tak jsem zvědavá jak mi to půjde. Pár slov jsem se už naučila, mé nejoblíbenější je Duííí :) Zaregistrovala jsem, že to všichni používají když se loučí a tak jsem si říkala, že to také použiju. Byl to jeden z mých prvním meetingů a byla to příležitost zapůsobit a použít holandské slovo. Na konci meetingu když už se odházelo, tak jsem řekla Duííí…Hlavní manažer se na mě podíval a řekl mi že je rád že jsme kamarádi, ale ať si dám pozor a hlavním manažerům to raději neříkám. Upsss, pak jsem se dozvěděla že je to hodně vřelý pozdrav a obzvláště když se člověk loučí, tak je to papá, páčko, čauky atd. No ale od tohoto meetingu mi tenhle manažer vždy říká Duíí a usměje se na mě, tak si mě aspoň bude pamatovat :)!
Jak jsem se zmiňovala na začátku článku, není to jednoduché, opustit někoho, s kým trávíte každý den, vše děláte společně a je vaší druhou polovinou. Na druhou stranu vím, že je to jen dočasné a kdy má člověk možnost být jen sám se sebou a zamyslet se nad svým životem.
První dny to bylo vše hodně divoké, moc jsem nestačila přemýšlet, že jsem tu sama. Pak přišel víkend a to jsem si poprvé uvědomila, že nejsem zvyklá být sama se sebou. Víkendy jsem trávila s Honzou a když jsem někdy měla víkend pro sebe, viděla jsem se s kamarádkami, rodinou a rozhodně nebyla sama.
Řekla jsme si, že jsou dvě možnosti, buď budu sedět doma a smutnit, že jsem tu bez Honzy a Rosheho, a nebo ten čas využiji pro sebe. Zvolila jsem druhou možnost a přišla na spoustu zajímavých věcí a více sama sebe poznala.
Po mém maratonu v Německu jsem byla běžecky vyčerpaná, neměla jsem chuť do běhání a chtěla dělat jiné věci. Objevila jsem kouzlo bikram jogy, opět jsem přišla na chuť studiovým lekcím ve fitku a běhat jsem chodila pro radost bez dodržování jakéhokoliv plánu.
Udělala jsem dobře, hlava si sama řekla, že už se jí po běhání stýská a chce zase začít více běhat a dát tomu nějaký směr a vytyčit si nový cíl.
Tento týden byl takový rozbíhací, opět jsem začala běhat s hrudním pásem, sledovala tepy a snažila se rozběhat nohy. Uvidíme, co mě čeká příští týden, trenérka si mnula ruce nad oválem, tak mě asi intervalové tréninky neminou.
Přivezla jsem si spoustu knížek o životě, životních cestách a myšlení a postupně se jimi prokousávám. Nečekala jsem, že mě čtení bude tak bavit a kolik zajímavých věcí si z knížek odnesu.
Po několika lekcích bikram jogy, přečtení zajímavých knížek, hodinách na internetu hledáním zajímavých informací o stravě, relaxaci a odpočinku, jsem přišla na to, že potřebuji změnu. Mé tělo je jako pokusný králík, co vyzkoušelo už tolik různých výživových směrů, detoxů, očistných procedur a nikdy mi to nepřineslo to, co jsem potřebovala, klid, pohodu a dostatek energie.
Chci se více zaměřit na to, co mi říká moje tělo, jaké jsou jeho signály a co mu dělá dobře. Vypozorovala jsem, že lepek a mléčné výrobky mému tělu nedělají dobře, ale je tomu skutečně tak?
Nevím a je na čase to zjistit. Začátkem srpna se chystám do Prahy a chci si zajít na testy na intoleranci potravin. Našla jsem na internetu, že v Thomayerově nemocnici testy nabízí za třetinovou cenu, než na soukromých klinikách. I přesto, že to není levná záležitost, si myslím, že to je investice do zdraví a to je k nezaplacení.
Do té doby se chci zaměřit na čerstvé potraviny, omezit lepek + mléčné výrobky, omezit kávu a pít více vody.
Naštěstí se vše dá sehnat v supermarketu, kde nabízí čerstvé ovoce, zeleninu, můžete si natočit čerstvou šťávu a bezlepkové oddělení má celou jednu řadu.
Další oblast, které se chci více věnovat je regenerace, relaxace a kvalitní spánek.
Je to běh na dlouhou trať, změnit své návyky, začít dělat nové věci, více odpočívat a lépe pracovat s časem.
Uvidíme, jak se mi to bude dařit, ale věřím, že když si na sebe udělám více času, tak se mi podaří najít fyzickou, psychickou a duševní rovnováhu.
A teď mne omluvte, jdu si číst :) !
Week in Review–July 17th, 2016
The Week in Review is a collection of both all the goodness I’ve written during the past week around the internet, as well as a small pile of links I found interesting – generally endurance sports related. I’ve often wondered … Read More Here →
Jizerský Ultratrail 2016
Návrat, na který jsem se moc těšil. První ročník Jizerského Ultratrailu jsem běžel asi dva měsíce po extrakci drátů z kolene (víc tady), druhý se mi bohužel překryl s výletem na českou plachetnici La Grace a Tall Ships Races 2015. Takže jsem se moc těšil, čím se Bezďa pochlubí letos. A změn bylo dost. Ta nejzásadnější – centrum závodu, tedy i start a cíl, se přemístil z Hájenky dolů do Josefova Dolu. To má svá pozitiva i negativa. Jako třeba že se tam dá lépe zaparkovat, že na konci závodu nečeká člověka ještě 2 km kopec včetně sjezdovky. Ale taky třeba že sjezdovka čeká člověka na zahřátí hned po startu. Další změnou je nejen tričko pro finišery, ale také druhé tričko, které dostanou všichni bez ohledu na (ne)doběhnutí.
Trať se oproti minulým rokům opět změnila. První změna byla neplánovaná – kvůli silným dešťům nebylo bezpečné přebíhat Kamenici po jezu (jako loni), ale trasa částečně okopírovala první ročník a mohli jsme si užít stoupání celé sjezdovky na Špičák (pro jistoty přímo pod lany). Další podstatná změna byla vedení trasy nádhernou technickou pasáží přes Polední kameny a Frýdlantské cimbuří, aby posléze člověk spadnul bezmála o 600 metrů níže do Hejnice, následně vystoupal o nějakých 400 metrů na Ořešník, klesl podél Štolpichu o dalších 200 a poté je opět vyrubal nahoru na Hřebínek. Moc pěkná přibližně 16 km dlouhá pasáž (mě osobně trvala něco kolem 2 h 20). Jak to vypadá v profilu tratě se můžete podívat třeba tady. Příjemné na ní bylo hlavně to, že člověk už věděl, že zbylých přibližně 15 km je už víceméně rovina nebo mírný kopec dolů (výjimku tvořil výstup na Královku z Bedřichova, ale ten se po předchozí pasáži prakticky nedal počítat ;-).
Můj stručný průběh závodu: Start, sjezdovku stoupám s rozvahou, protože jestli něco nechci, tak křeče hned na začátku. Seběh od Hájenky taky moc nehrotím, kopce dolů mi prostě nejdou, na tom budu muset nějak zapracovat. Po průběhu Josefovým Dolem zjišťuju, že se mi kously Fénixy. Nereagují naprosto na nic, čímž se rázem ze super vybavení stávají zbytečnou zátěží. Sprostě nadávám a snažím se je nějak oživit. Je mi jasné, že bez časomíry jsem dost namazaný, protože svoje tempo neodhadnu, takže se budu buď zbytečně ploužit, nebo to přepálím. V duchu si už představuju, co na adresu Fénixů napíšu na web a opakuju si svou zásobu urážek nevyužívajících sprostá slova. Přebíháme koleje, zdržuje nás jedoucí vlak. Míjíme jez, který se měl běžet – no, vody přes něj opravdu neteče málo, rozhodnutí pořadatelů bylo fakt rozumné. Probíhám Jiřetínem a opět jako v prvním ročníku se peru se sjezdovkou na Špičáku. Cestou dolů začnu uvažovat, že nějak ty hodinky přece resetovat jít musí. Tak mačkám různé kombinace tlačítek a po chvíli se daří. Zajímavé je, že ten začátek závodu se normálně uložil. Rozhoduju se, že hodinky zastavím, při průběhu mezičasem a občerstvovačkou nad Mariánskými schody se podívám na čas, znovu vše pustím (tentokrát už pro jistotu bez navigace, ať hodinky řeší co nejmíň věcí najednou) a po zbytek závodu se holt budu věnovat prosté matematice přičítání času. V duchu si vyresetuju i náladu, čemuž občerstvovačka dost pomůže. Občerstvovačky na JUT (pokud odkaz nefunguje, projděte album) jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Bezvadně zásobené, se super lidmi, co chápou, že člověk myslí ještě o něco pomaleji, než se pohybuje, takže člověku se vůbec nechce pryč. Vůbec nevím, co jsem jedl na té první (asi meloun a banán), každopádně na těch dalších jsem najel na výborné palačinky (klobouk dolů před tím, kdo je smažil – byly vynikající a bylo jich děsně moc), domácí flapjack, meloun a kolu s nealko pivem. Na rozdíl od prvního ročníku, kdy jsem si hroznový cukr a gely (nedám dopustit na GU, hlavně proto, že mají zajímavé chutě a nejsou tak kyselé do žaludku) šetřil na krize, tak letos krizím spíš předcházím, takže když se blíží občerstvovačka, klopím do sebe gel a na občerstvovačce se zbavuju obalu a gel zajídám a zapíjím. Žaludek, zdá se, je takhle spokojený. Já taky, protože jsem zjistil, že když začne jít moje morálka dolů, je tak za pět minut dvanáct na doplnění cukrů. Někdy fakt budu muset stopnout, za jak dlouho po natlačení cukru do hlavy mi jde morál zas nahoru a já se přestanu cítit jako něco co zabili, oživili a pak pro jistotu ještě zašlapali do země. Vždycky mi to přijde jako malý zázrak a vždycky se pak divím (i několikrát během jednoho závodu), jak jsem mohl být tak děsně na dně, když najednou to zas všecko jde bezvadně. Tolik k doplňování energie.
Jizerka. Nahoře fouká, je pod mrakem a já zvažuju, zda nerozbalit větrovku. Morál zas pod psa, hlavně kvůli táhlému seběhu po asfaltu (vždycky vyměním ochotně mírný seběh po asfaltu za podobně prudký výběh, jako fakt). Občerstvovačka to naštěstí zase rovná. Následuje moje neoblíbená pasáž – mezi Jizerkou a Smědavou je to pro mě prostě tak nějak vždycky pruda. Při JUT, na koloběžce, na běžkách, jakkoliv. Prostě nemastný neslaný úsek, kde se člověk musí tak nějak kousnout a prostě makat. Na tomhle úseku také poprvé potkávám první ženu – Marušku Jiřičkovou. Do kopce jí stačím. Ale jakmile přijde seběh, okamžitě mi mizí. Jako okamžitě. Mrk a je pryč. Já sbíhám ostudným tempem kolem 7-8 min/km, ona to valí tak nějak za 4-4:30… Smědava, další občerstvovačka, další zvednutí morálky. V duchu se připravuju na těžkou pasáž. Nahoru na Paulovu paseku, pak Polední kameny. Tuhle pasáž mám prošlou pár let zpět pěšky, v mlze, s příšernou náladou způsobenou dílem boreliózou a dílem antibiotiky, která s ní bojovala. Dnes to je lepší. Těším se na technický úsek přes Polední kameny, pamatuju si, že u Frýdlantského cimbuří je potřeba dát pozor, aby člověk včas odbočil. Míjím turisty a je fakt těžké nepřecházet do chůze hned poté, co jsem je předběhnul. Na Poledních kamenech dobíhám skupinku, která hledá značení. Sděluju, že podle propozic tu žádné není, protože přírodní památka nebo tak. Jdu do čela a dávám pozor na značení. Stejně ale zbytečně vylezeme až na vyhlídku na Poledních kamenech – naštěstí to je zacházka tak asi na minutu. Výhled je super, takže se dá říct, že to za to stálo. Následují schody a schůdky, Frýdlantské cimbuří a seběh dolů do Hejnice. Zde mi všichni opět ukazují záda, protože na tohle prostě moje nohy nemají. V Hejnici občerstvovačka, Honza Bartas se šklebí, když mu říkám, že kilometry jsou krapet delší. Prý to říká skoro každý – a odkazuje na propozice, že v nich je jasně uvedeno, kolikátý kilometr máme v nohách. Ještě zkouší výhrůžku, že nás nepustí dál, dokud každý nesníme aspoň 4 palačinky… Stoupání na Ořešník je tvrdé, ale pro změnu tam docházím další lidi. Já, člověk, co nikdy neměl v lásce běhání do kopce, získávám nejvíc na výstupech… Pak opět seběh – opět jim vidím záda, abych je opět předběhl do kopce na Hřebínek. Cestou první náznak, že by se levému stehnu chtělo dát si jednu či dvě malé křeče. Kopu do sebe poslední hořčík, nějak to budu muset ustát. Pozitivum je, že teď už je to víceméně rovina. Do cíle prý zbývá 13 km. Snažím se počítat, jak rychle musím běžet, pokud chci čas pod 9 hodin. Jde to bídně - hlavně proto, že si nepamatuju přesně, v kolik jsem byl na občerstovačce u Mariánských schodů. Vůbec si nepamatuju, jestli jsem se díval na denní čas, nebo na čas od startu. Start nebyl přesně v sedm, spíš asi později, ale počítat se s tím nedá. Takže to valím za nějakým borcem a doufám, že přežiju. V Bedřichově nás čeká poslední občerstvovačka, kopec na Královku a pak už jen mírné klesání až do cíle. Prý už jen 6 km – prý jako opravdu už jen 6 km. V hlavě mi opět šrotí čísla. Na Královce mi borec utíká – zas ty seběhy po asfaltu – ale v lese ho pak dotahuju. Jakmile je rovina, nebo technická pasáž, mám navrch, jakmile je seběh, dostávám kládu. Bojím se posledního úseku, protože to vypadá na hrozný sešup od hráze josefodolské přehrady ke Kamenici. Naštěstí je to jen kousek a cesta podél Kamenice je pak těžký trail. Devět hodin se neúprosně blíží, takže za to beru co to jde. Na jednom místě házím tlamu – první (a jedinou) dneska. Sprostě nadávám – náraz do kolene, všechny svaly na nohách v křeči, nakopnutý palec. Naštěstí když vstanu a pár kroků odbelhám, tak svaly jako zázrakem povolí a koleno je taky ok. Rvu to dál a vyhlížím most přes Kamenici. Za mostem už jen cesta a podle „něčeho červeného“ (stan s informacemi) tuším cíl. Borec nevypadá, že by chtěl zrychlovat, tak přepínám na turbo, beru ho a doufám, že se nebude chtít rvát, protože jedu úplně na doraz. Jenom takový magor jako já dokáže po 75 kilometrech ještě sprintovat do cíle… Poslední kroky do kopce, brána, padám, ležím. Naprosto neuvěřitelně 8:52:52 – takže jsem evidentně při znovuzačínání hodinek koukal na skutečný čas a start byl o dost později, než v sedm. Lepší než opačně… Pěkné 24. místo, což je oproti 48. místu v roce 2014 dost solidní zlepšení.
Edit: Co musím rozhodně doplnit je to, že i ve chvílích, kdy jsem měl fakt krize a zrovna mě závod nebavil, tak příroda kolem mě bavila pořád. Jizerky jsou nádherné a těch 75 kilometrů s takovými peckami jako jsou Polední kameny, to je prostě dokonalý kochací výlet :-) Trasu (beze změn na poslední chvíli) najdete třeba na cykloserveru.
Edit: Co musím rozhodně doplnit je to, že i ve chvílích, kdy jsem měl fakt krize a zrovna mě závod nebavil, tak příroda kolem mě bavila pořád. Jizerky jsou nádherné a těch 75 kilometrů s takovými peckami jako jsou Polední kameny, to je prostě dokonalý kochací výlet :-) Trasu (beze změn na poslední chvíli) najdete třeba na cykloserveru.
Následuje velmi pomalé odpoledne, kdy největším výkonem je dokopání se jít se osprchovat – sprchy jsou totiž v boudě přibližně v polovině sjezdovky, kterou jsme ráno po startu vybíhali. Pak jídlo, pokecat se známými, kafíčko, moučníček (Hospůdka u vleku: sachr, větrníky, špičky, rakvičky, věnečky!), naházet věci do auta, zatleskat vítězům a vyrazit směr Praha. Mrzí mě, že jsem se nemohl zdržet na večerní zábavu, ale z osobních důvodů jsem prostě potřeboval dorazit do Prahy ještě v sobotu večer.
Podtrženo, sečteno: Jizerský Ultratrail mě zase nezklamal. Takže, Bezďo, voe, zase za rok! A samozřejmě: klobouk dolů před dobrovolníky - bez vás by to nešlo a moc si vaší práce vážím.
Suma sumárum - pozitiva
- vynikající občerstovačky
- dobře značená trasa (až na pár lokálních – ne fatálních – chybek)
- na Jizersky asi minimum asfaltu co jde dosáhnout
- perfektní poměr cena:výkon (mapa, číslo, trička, občerstvení, program)
- změna centra závodu
- dobrý doprovodný program
- žádná nudná masovka
Suma sumárum – negativa
- značení v centru závodu – třeba sprchy jsme našli až po donavigování organizátorem přes mobil (a vůbec pár vývěsek s nejdůležitějšími informacemi - program, start, cíl, kde co je, změny...)
- trasa závadu v mapě neodpovídá 100% (nemyslím vynucenou změnu kvůli jezu) – značená je kolem Černé Nisy úsekem po hatích, což by se ochranářům nelíbilo; v reálu tudy ale nešla
- trochu víc inzerce dopředu co se týče prodeje triček, mikin atp. – určitě bych něco přikoupil, ale nebyly už peníze…
První část (start-Josefův Důl), druhá část (jen ruční vložení), třetí část (Mariánské schody-cíl)
Fotky, kde jsem se našel: Atelier Albrechtsdorf - první a druhá, myšlenka89 - první, druhá.
P.S.: Trošku mě mrzí, že zapadla jedna „aktivita“, týkající se loňských finišerských mikin. Bezďa se rozhodnul, že je bude prodávat za 500,- (což je podle mě slušná cena za mikinu od Kllimatexu) a že tyto peníze půjdou na zvolenou charitu. Nevím, kolik lidí přišlo po mně, ale byl jsem teprve druhý, kdo si mikinu pořídil (a zbývala jich celá bedna). Takže kdo nemáte, kupujte – je to na dobrou věc :-)
European Readers: Clever Training Europe is here!
With about half y’all outside North America, it’s time to get you the same 10% discount that my US readers get from my partnership with Clever Training. And there’s no better company to do that with than Clever Training themselves! … Read More Here →
Běh na Javorovou skálu těsně za hranicí kraje
To byl zas jednou nápad. Zajet si na závod do Prčic. Prý krátký běh do kopce s názvem Prčický trhák. Takhle špatně umístit se mi už dlouho nepodařilo! Pěkně děkuji za pozvání! 😀 Takže jak vše probíhalo…Bylo nebylo… dělám si srandu! Na konzultaci běžecké techniky přijela i Domča z okolí Prčic. Malinko překvapila, že kvůli […]
How I capture photos while openwater swimming
(Both The Girl and I are incredibly sad about the attack that occurred in Nice last night. Bastille Day – La fête nationale- is our favorite day of the year here in France, and is incredibly special on so many … Read More Here →
Knihy o běhání – pro mne obecně dost zklamání
Když jsem před rokem začal běhat, koupil jsem si pár knih o běhání. Je to další zajímavá zkušenost, protože žánr mě míjí.
V prvé řadě jsem samozřejmě koupil takové ty praktické knihy, jako jak běhat atd, pár už jich vyšlo, zajímavé je, že většina z nich je vyloženě zaměřená na ženské, genderově neutrálních bylo mnohem méně.
No a pak jsem ze zvědavosti pořídil i ty motivační. Samozřejmě Scott Jurek Běhej a Jez a teď o víkendu jsem dočetl od Riche Rolla Hledání ultra. Vynechal jsem zatím Běhání s Keňany, nějak mě totiž žánr neoslovil.
Jak to shrnout? Oba autoři mě přesvědčují, že pro někoho, kdo na škole podával mistrovské výkony, je jednoduché o deset, patnáct let později začít běhat a vydržet u toho a běhat to na mistrovské úrovni. Je to ta nejvrchnější manipulace. Když jsem já, bývalý mistr USA v plavání, zvládl ultra, zvládneš to i ty. Už na druhém výběhu po deseti letech nicnedělání Rich Roll běží mnoho hodin v kuse a je šťastný. No tývole, wtf?
Já chápu, že jako příběh je to zajímavý, ale knihy mi přišly spíš propagací veganství, jak Roll tak Jurek ho nakládají všude. Nic proti tomu, ale když jsem si ze zájmu googloval materiály, celá řada jiných kapacit (kapacitou myslím doktoři a výživoví specialisté) zase tvrdí, že konzumace masa je pro běžce prospěšná a podle jejich přijatelně masitých plánů vítězí zase jiní běžci jinde. Nic proti propagandě, každý na ni má nárok a rozhodně vyražení “průmyslové” stravy pomáhá, ale je čas zhoupnout se do druhé strany extrému?
Tohle je kniha, příběh, který mi chybí. Tedy knižně. A proto tak rád čtu třeba 12Honzu, tedy normální lidi, kteří nikdy před tím nebyli mistry světa a teď se po odmlce jen nepřešaltovali na běh. Lidi, kteří řeší problémy podobné, jako já. Musí chodit do práce, musí obsluhovat normální rodinu, nemohou si dovolit vypadnout na dlouhé hodiny běhat každý den, nemohou si vyjet na dva týdny na Havaj popilovat techniku, nemohou si kupovat to a ono. Jak se vyrovnávají s tím či oním.
Po pravdě, tohle jsem trochu čekal od knih Jureka i Rolla: rady, tipy, co jim fungovalo. Co konkrétně jim fungovalo. Jestli vidí rozdíl mezi různýma druhama funkčních triček. Jak se navigují při běhu. Jestli běhali s hudbou a jakou, jestli jestli … tisíce věcí, na kterých vlastně není, kde se zeptat, protože to už jsou moc velké detaily na ty “pratické knihy o běhání”, ale které zajímají asi každého pokračujícího běhálistu: k čemu a jak se kdo dostal, jakou úvahu provedl. Svézt celou knihu jako propagaci veganství, to je mi dost málo.
Na závěr přiznávám, že jsem vlastně nehledal knihy v angličtině, četl jsem jen to, co se přeložilo do češtiny, hlavně proto, že anglicky čtu pomaleji a beletrii či věci, co nepotřebuju profesně, hltám rychleji v češtině. Možná tedy jen nevyšla ta správná kniha pro mě česky, když se občas někam dívám na doporučené knihy o běhání, v angličtině se pár popiskově zajímavých najde...
Takže nic, zůstal jsem nepoučená tlustá kancelářska krysa z Polabí, která si běhá svých pár kilometrů, když může a když se na ni doma moc nevrčí.
Četli vy jste nějakou knihu o běhání, která vám něco dala? Nebo našli jste si u těch dvou autorů něco, co vám něco přineslo?
V prvé řadě jsem samozřejmě koupil takové ty praktické knihy, jako jak běhat atd, pár už jich vyšlo, zajímavé je, že většina z nich je vyloženě zaměřená na ženské, genderově neutrálních bylo mnohem méně.
No a pak jsem ze zvědavosti pořídil i ty motivační. Samozřejmě Scott Jurek Běhej a Jez a teď o víkendu jsem dočetl od Riche Rolla Hledání ultra. Vynechal jsem zatím Běhání s Keňany, nějak mě totiž žánr neoslovil.
Jak to shrnout? Oba autoři mě přesvědčují, že pro někoho, kdo na škole podával mistrovské výkony, je jednoduché o deset, patnáct let později začít běhat a vydržet u toho a běhat to na mistrovské úrovni. Je to ta nejvrchnější manipulace. Když jsem já, bývalý mistr USA v plavání, zvládl ultra, zvládneš to i ty. Už na druhém výběhu po deseti letech nicnedělání Rich Roll běží mnoho hodin v kuse a je šťastný. No tývole, wtf?
Já chápu, že jako příběh je to zajímavý, ale knihy mi přišly spíš propagací veganství, jak Roll tak Jurek ho nakládají všude. Nic proti tomu, ale když jsem si ze zájmu googloval materiály, celá řada jiných kapacit (kapacitou myslím doktoři a výživoví specialisté) zase tvrdí, že konzumace masa je pro běžce prospěšná a podle jejich přijatelně masitých plánů vítězí zase jiní běžci jinde. Nic proti propagandě, každý na ni má nárok a rozhodně vyražení “průmyslové” stravy pomáhá, ale je čas zhoupnout se do druhé strany extrému?
Tohle je kniha, příběh, který mi chybí. Tedy knižně. A proto tak rád čtu třeba 12Honzu, tedy normální lidi, kteří nikdy před tím nebyli mistry světa a teď se po odmlce jen nepřešaltovali na běh. Lidi, kteří řeší problémy podobné, jako já. Musí chodit do práce, musí obsluhovat normální rodinu, nemohou si dovolit vypadnout na dlouhé hodiny běhat každý den, nemohou si vyjet na dva týdny na Havaj popilovat techniku, nemohou si kupovat to a ono. Jak se vyrovnávají s tím či oním.
Po pravdě, tohle jsem trochu čekal od knih Jureka i Rolla: rady, tipy, co jim fungovalo. Co konkrétně jim fungovalo. Jestli vidí rozdíl mezi různýma druhama funkčních triček. Jak se navigují při běhu. Jestli běhali s hudbou a jakou, jestli jestli … tisíce věcí, na kterých vlastně není, kde se zeptat, protože to už jsou moc velké detaily na ty “pratické knihy o běhání”, ale které zajímají asi každého pokračujícího běhálistu: k čemu a jak se kdo dostal, jakou úvahu provedl. Svézt celou knihu jako propagaci veganství, to je mi dost málo.
Na závěr přiznávám, že jsem vlastně nehledal knihy v angličtině, četl jsem jen to, co se přeložilo do češtiny, hlavně proto, že anglicky čtu pomaleji a beletrii či věci, co nepotřebuju profesně, hltám rychleji v češtině. Možná tedy jen nevyšla ta správná kniha pro mě česky, když se občas někam dívám na doporučené knihy o běhání, v angličtině se pár popiskově zajímavých najde...
Takže nic, zůstal jsem nepoučená tlustá kancelářska krysa z Polabí, která si běhá svých pár kilometrů, když může a když se na ni doma moc nevrčí.
Četli vy jste nějakou knihu o běhání, která vám něco dala? Nebo našli jste si u těch dvou autorů něco, co vám něco přineslo?
Exkluzivní stomílovky už tento víkend
Ronda dels Cims, Hardrock 100, Nízkotatranská stíhačka, Jizerský ultra trail – další plnotučný trailový víkend. Ronda dels Cims Ne, na přihlášení se na Ronda dels Cims nemusíte sbírat body či projít loterií. Registrovat se může každý, kdo absolvoval 100km závod s převýšením 4500m či 165km dlouhý závod s převýšením 2500m. Ronda je jeden z nejtěžších...
MUM 2016
O vánocích 2015 jsem se definitivně rozhodl, že si ke svým čtyřicátinám v létě splním další sen a zaběhnu si velmi náročný podnik MUM - Moravský ultramaraton, což je mezinárodní běžecký etapový závod na 7 maratonů v 7 po sobě následujících dnech. Je to nejdelší a nejtěžší běžecký etapový závod pořádaný na území České republiky. Letos to byl již 24. ročník.
O tom jak se připravit na etapovku jsem nic moc nevěděl, ale selským rozumem jsem si promyslel, že bych měl mít hlavně chuť a náladu běžet sedm dní po sobě. Prostě by mě to mělo hlavně bavit. Takže někdy v zimě začátkem ledna jsem si vyzkoušel běžet sedm dní po sobě od 22km až po cca 35km. Kromě narůstající únavy se to dalo celkem v pohodě zvládnout, akorát jsem již tenkrát tušil, že 7 maratonů, navíc v závodním tempu, může bolet mnohem víc. Čas běžel, já jsem si běhal své naplánované závody a samozřejmě různé tréninky a najednou tu byl červenec. Blížil se odjezd do Lomnice u Tišnova. Po posledních závodech jsem měl bolavou patu vlevo a přednoží vpravo, takže jsem na MUM vyrazil v mírně rozhozeném stavu. Nyní už vím, že na takové etapové několika denní klání je vhodné být sto procentně fit. Vyrazili jsme z Ostravy ve čtyřech: já a tři kluci z MK Seitl - UltraLibor, Dalibor a Roman v neděli 3.7.2016 ráno. Před polednem jsme dorazili na místo, ubytovali jsme se ve třídě ZŠ v Lomnici a začali se chystat na první etapu. Ve třídách jsme si udělali takové zvláštní boxy ze židlí a lavic, které jsme rozmístili kolem matrací na spaní.
Start první etapy Lomnické byl před školou ve 14:00, aspoň jsme se nemuseli nikam přesouvat. O všech etapách předem vím, že jsou kopcovité, že místy dojde i na chůzi, takže nemusím valit jako kůň, ale spíše si užít pohodové plynulé tempo, kochat se okolím, krajinou a přírodou a tak. Navíc v terénu při sebězích musím opatrně na své bolavé plosky. Sebou neberu nic krom toaleťáku a mapy trasy. Po cestě máme 6 občerstvovacích stanic, takže by to mělo stačit. Stanice v jednotlivých etapách jsou rozmístěny cca 5-7km od sebe. To jsem ovšem netušil, že v náročném terénu může 7,5km znamenat i 50 minut bez vody.
A tak jsme přesně ve dvě zvesela za ideálního slunečného počasí vyběhli do první etapy. Začínalo se samozřejmně stoupáním cca 200m na 2km a bylo to výživné, běžel jsem zvolna abych se neutavil. Potom už se různě střídaly seběhy, výběhy a rovinky po lesních a polních cestičkách a pěšinách, místy bylo kamení, hlína, kořeny. Běželo se po silnicích i cyklostezkách, podél Svratky i kolem menších potoků, oběhl jsem prvních 5 občerstvovaček a věděl, že jsem na 31km. Různě jsem si vybíral spoluběžící, se kterýma jsem se třeba snažil držet tempo. Poslední stanice měla být až na téměř 39km a já tušil, že to může být daleko, navíc jsem si v mapě nastudoval, že za Křeptovem je kopec jak prase a pak dlouhý monotonní seběh. No prostě jsem tam měl první krizi, zpomalil jsem a byl jsem doběhnut některými kolegy. Na poslední stanici jsem se napil a běžel z kopečku do cíle v Lomnici. Nakonec jsem měl toho celkem dost a dostal velké obavy z následujících dní. V nohách maraton, najíst, vyspat se a druhý den zase.
Boskovická etapa již startuje ve dvou vlnách pomalejší běžci začínají ve dvě a ti rychlejší ve tři. Jsem v té rychlejší skupině. Do Boskovic nás odvezl autobus, kde jsme poblíž náměstí měli zázemí v budově. Takže jsem se schovali před sluncem. Dali jsme si pití a připravili se k běhu. Tentokrát začínám pomalejším tempem, sleduji co se děje s tělem, svalstvo je lehce bolavé, ale snad to půjde. V úvodních kilometrech si užívám plynulé stoupání, posléze trejlík po vrstevnicích, jenom lehce nahoru a lehce dolů. Po 20 km se cítím fajn, jakoby se únava předešlého dne nějak vstřebala. Na pátém občerstvení, se ale hlasí zase moje malá krize. K šestce je to zase asi 7km. Hlava přesvědčila tělo, že žízeň nemám, pil jsem dostatečně a vydržím to. Pocit žízně se učím chápat jako sucho v ústech, v žaludku to lehce žbluňká a vodička si cestu ke svalovým buňkám najde. Na 4,5,6 stanici mám tendence vylít do sebe tak tři kelímky, ale s tím jak etapy přibývaly, jsem se přinutil, dát si jeden plný a druhý zpola čili asi 3dcl, více by mi určitě dělalo zle. Z Rašova do Lomnice sbíháme druhou etapu po silnici. Paradoxně nebolí tolik chodidla, ale stehna vpředu. Dokončil jsem druhou etapu, uvědomil jsem si, že mám první zkušenost s dvojmaratonem a byl jsem spokojen. Po doběhu sprchha, pak polévka, vyzvednout lístek na večeři do penzionu naproti, možná stihnout lehkou masáž, povečeřet, dát si jedno pivko a chystat se na spaní. Takový byl přibližný večerní stereotyp.
Blanenská etapa u mě začínala s velkým respektem, řekl jsem si že třetí den může být kritický, že se třeba někde trochu zhroutím a sednu na prdel. Mezi Blanskem a Černou Horou je krásný zvlněný úsek ve stínu lesem po cyklostezce. Ještě předtím je samosebou stoupání od koupaliště do Hořic, zase asi 200m na 2km, ale to už ve třetím dnu chápu ja zanedbatelnou terénní nerovnost. To je prostě u MUMu norma. Mimochodem všechny etapy mají 700-900m nastoupaných a né 400-500 jak jsem si naivně myslel, že některá třeba bude. Z Černé hory běžíme přes pole, louky, lesy a malé vesničky postupně až opět k osudové páte stanici, kde mám sucho v ústech, piju přiměřeně, k šetce vydržím. Na štěstí je po cestě třešňová alej, sním deset třešniček a ten zasraný kopec z Kunčiny vsi na Babylon vyjdu pěšky. Za Kozárovem šestka a poslední kelímek, dopřeju si kolu, protože cíl je už blízko. Jinak s kolou mám problém, že mě hrozně láká, ale opět etapu po etapě omezuju a zjistím, že je pro mě vhodnější čaj, jonťák a voda. Seběh z Kozárova do Lomnice je půl na půl lesem a pak asfalt, pro mě nejoblíbenější závěr do Lomnice. Třetí etapa měla být kritická, nakonec byla těsně pod čtyři hodiny a mohl jsem být spokojený. Dobře, krize asi přijde čtvrtý den.
Tišnovská etapa je výhodná v tom, že start je blízko od Lomnice, nemusíme tedy tak brzy po obědě vyjiždět. Totiž každá chvíle odpočinku se k dobru počítá. Z Tišnova běžíme na jih pohádkovou krajinkou a okolím Vohančič, Pejškova, Maršova, Lažánek, Holasic až k Veverské Bítýšce, pak se kolem Svratky motáme nazpět. Tentokrát mám opravdickou krizy s množstvím chůze do kopečků, možná jsem i psychicky otrávený a konečně mě zase napadlo proč to dělám. No bo jsem to tak chtěl, nadělil jsem si to k narozkám. Ženu mám hodnou, ta by mi takovou dřinu nenachystala. Nějak jsem se dokodrcal až k šestce a za ní už je jen cíl v Lomnici. Zatím pokaždé rozmezí 31 - 38 km bylo takové těžké, docházela mi odvaha a motivace, ale za 38 to prostě už smrdělo cílem a dokončením a to se člověk vždycky vzchopí. V cíli spíše jen takový realistický pocit, že mám větší půlku MUMu za sebou, ale žádné velké nadšení se nekonalo.
Olešnická narozeninová etapa se mi bude prostě líbit. S tímhle pocitem jsem ráno vstal, sice značně rozbitý, ale vstal. Je mi čtyřicet právě teď, i když na tuto kategorii si zvykám už od ledna. Tak a nyní teprve začne mé nejsilnější běžecké období. Posnídal jsem a pro jistotu si šel zase lehnout, pak jsem šel na oběd a na chvíli se ještě natáhl i po obědě. Do Olešnice přijíždíme k obecnímu úřadu a je docela teplo. No a co jsem takový úplně klidný a smířený se všim. Nějak vyběhnu a snad to tak půjde až do cíle, na 30 až 37 se protrápím a pak vítězně vtrhnu do Lomnice. Z Olešnice běžíme malebnou krajinkou k nádrži Vir II na Svratce, pak podél řeky po asfaltu pohodová rovina až do Švařece, potom mega kopec až za Brťoví a já se marně tvářím že je zanedbatelný. Nicméně ho běžím celý, protože mě tahá kolega. Následuje Prosetín, Hodonín, Černovice a krizička je tu, věděl jsem že příjde, jsem na ni připraven a užívám si ji. Hrozně mě tahá pravý trapéz, nohy bolí celkově, sucho v ústech skoro připomíná žízeň, ale co, vždyť jsem měl kelímek před půl hodinou. Šesté občerstvení je na 36.km pěkně v lese ve stínu a do cíle zbývá víc než šest a navíc závěr je prý těžký kamenitý. Nevadí, někde vyhrabu zbytky sil a víry, že to mohu opět dokončit a doběhnu. V klidu si užívám sadomasochistický seběh, plosky jsou zbombardovány, přetížení se odráží do kolen a kyčlí, ale cíl v Lomnici je na dosah. Konečně zase asfalt, dokonce jsem kurde přydal, bo jsem čul dobrý čas. A je to tam, nejrychlejší etapa je na světě, tak mám aspoň dvě pod čtyři.
Bystřickou etapu chci jen přežít, bohužel u toho budu muset předstírat běh, abych na ni nestrávil přes pět hodin. Mám už velký strach, že hlava tělu nemůže poroučet do nekonečna. Že v rámci zachování života a zdravého rozumu, mě mozek odpojí od motorických systémů a prostě tu šílenost ukončí. Začínám hodně ze zadu, už si ani nehledám kolegy se kterými, bych se držel, za 25.km mi stejně vždycky cuknou. Běžím si svoje od jedné občerstvovačky k další, málo si užívám okolí, hodně se musím soustředit na došlapy v terénu, po asfaltu to jde jaksi automaticky. Při chůzi mě bolí kolena více než při klusání. Tak se snažím stále zlehka běžet. Poslední velké stoupání je přes Běleč, Ochoz na Veselí, hodně jsem šel, ale snažil se dynamicky. Seběh z Veselí do Lomnice je peklo. V cíli jsem hodně unaven, ale jdu do sprch a na polívku a pak očekávat paní Sigrid jak doběhne 2000. maraton. To nechápu ani ještě dnes a asi to nepochopím nikdy, pokud to nezkusím uběhnout. Po večeři jdu bzy spát, poslední etapa se běží dopoledne, ať to máme dříve za sebou.
Cimrmanova etapa jsou dva překrásné půlmaratonské okruhy východně od Lomnice přes Šerkovice, Rašov a Kozárov. Hecuju se, že to dokončím, abych to nemusel někdy absolvovat znova, protože od třetího maratonu to pro mě bylo už hodně nezdravé až patologické. Startujeme již od 7:30 po deseti minutových intervalech od nejpomalejších po nejrychlejšího Dana, který startuje v 11:00. Já vybíhám v 10:10 s asi pěti kolegy. V první půlce se snažím držet v plynulém tempu, protože v té druhé už to zase bude hodně o morálce. A taky že jo. Druhé kolo hodně nevyrovnané, naštěstí z Kozárova dolů oblíbený seběh lesem. Naposledy vyběhnout kolem kostela v Lomnici, tam mě doběhl Dan a předvedl jakým způsobem se finišuje ve stoupání. Já se mohl tak akorát posrat. Ale věděl jsem, že mám hotovo, že to mám celé splněno. Euforie z dokončení je i hodně o bolestech, ale pocit, že zítra už nikam neběžím byl naprosto fantastický.
Na závěr nutno říct, že jsem poznal spoustu nových šílenců běžců, organizátoři měli vše perfektně zmáknuté a nějakým bláznivým zvráceným způsobem jsem si to vlastně velmi intenzivně užil. Tady asi fakt totálně platí, že nemusí být vše krásné nebo škaredé, hlavně když to je strašně intenzivní. Týden plný běhu jednou za život určitě stojí za to.
O tom jak se připravit na etapovku jsem nic moc nevěděl, ale selským rozumem jsem si promyslel, že bych měl mít hlavně chuť a náladu běžet sedm dní po sobě. Prostě by mě to mělo hlavně bavit. Takže někdy v zimě začátkem ledna jsem si vyzkoušel běžet sedm dní po sobě od 22km až po cca 35km. Kromě narůstající únavy se to dalo celkem v pohodě zvládnout, akorát jsem již tenkrát tušil, že 7 maratonů, navíc v závodním tempu, může bolet mnohem víc. Čas běžel, já jsem si běhal své naplánované závody a samozřejmě různé tréninky a najednou tu byl červenec. Blížil se odjezd do Lomnice u Tišnova. Po posledních závodech jsem měl bolavou patu vlevo a přednoží vpravo, takže jsem na MUM vyrazil v mírně rozhozeném stavu. Nyní už vím, že na takové etapové několika denní klání je vhodné být sto procentně fit. Vyrazili jsme z Ostravy ve čtyřech: já a tři kluci z MK Seitl - UltraLibor, Dalibor a Roman v neděli 3.7.2016 ráno. Před polednem jsme dorazili na místo, ubytovali jsme se ve třídě ZŠ v Lomnici a začali se chystat na první etapu. Ve třídách jsme si udělali takové zvláštní boxy ze židlí a lavic, které jsme rozmístili kolem matrací na spaní.
Start první etapy Lomnické byl před školou ve 14:00, aspoň jsme se nemuseli nikam přesouvat. O všech etapách předem vím, že jsou kopcovité, že místy dojde i na chůzi, takže nemusím valit jako kůň, ale spíše si užít pohodové plynulé tempo, kochat se okolím, krajinou a přírodou a tak. Navíc v terénu při sebězích musím opatrně na své bolavé plosky. Sebou neberu nic krom toaleťáku a mapy trasy. Po cestě máme 6 občerstvovacích stanic, takže by to mělo stačit. Stanice v jednotlivých etapách jsou rozmístěny cca 5-7km od sebe. To jsem ovšem netušil, že v náročném terénu může 7,5km znamenat i 50 minut bez vody.
A tak jsme přesně ve dvě zvesela za ideálního slunečného počasí vyběhli do první etapy. Začínalo se samozřejmně stoupáním cca 200m na 2km a bylo to výživné, běžel jsem zvolna abych se neutavil. Potom už se různě střídaly seběhy, výběhy a rovinky po lesních a polních cestičkách a pěšinách, místy bylo kamení, hlína, kořeny. Běželo se po silnicích i cyklostezkách, podél Svratky i kolem menších potoků, oběhl jsem prvních 5 občerstvovaček a věděl, že jsem na 31km. Různě jsem si vybíral spoluběžící, se kterýma jsem se třeba snažil držet tempo. Poslední stanice měla být až na téměř 39km a já tušil, že to může být daleko, navíc jsem si v mapě nastudoval, že za Křeptovem je kopec jak prase a pak dlouhý monotonní seběh. No prostě jsem tam měl první krizi, zpomalil jsem a byl jsem doběhnut některými kolegy. Na poslední stanici jsem se napil a běžel z kopečku do cíle v Lomnici. Nakonec jsem měl toho celkem dost a dostal velké obavy z následujících dní. V nohách maraton, najíst, vyspat se a druhý den zase.
Boskovická etapa již startuje ve dvou vlnách pomalejší běžci začínají ve dvě a ti rychlejší ve tři. Jsem v té rychlejší skupině. Do Boskovic nás odvezl autobus, kde jsme poblíž náměstí měli zázemí v budově. Takže jsem se schovali před sluncem. Dali jsme si pití a připravili se k běhu. Tentokrát začínám pomalejším tempem, sleduji co se děje s tělem, svalstvo je lehce bolavé, ale snad to půjde. V úvodních kilometrech si užívám plynulé stoupání, posléze trejlík po vrstevnicích, jenom lehce nahoru a lehce dolů. Po 20 km se cítím fajn, jakoby se únava předešlého dne nějak vstřebala. Na pátém občerstvení, se ale hlasí zase moje malá krize. K šestce je to zase asi 7km. Hlava přesvědčila tělo, že žízeň nemám, pil jsem dostatečně a vydržím to. Pocit žízně se učím chápat jako sucho v ústech, v žaludku to lehce žbluňká a vodička si cestu ke svalovým buňkám najde. Na 4,5,6 stanici mám tendence vylít do sebe tak tři kelímky, ale s tím jak etapy přibývaly, jsem se přinutil, dát si jeden plný a druhý zpola čili asi 3dcl, více by mi určitě dělalo zle. Z Rašova do Lomnice sbíháme druhou etapu po silnici. Paradoxně nebolí tolik chodidla, ale stehna vpředu. Dokončil jsem druhou etapu, uvědomil jsem si, že mám první zkušenost s dvojmaratonem a byl jsem spokojen. Po doběhu sprchha, pak polévka, vyzvednout lístek na večeři do penzionu naproti, možná stihnout lehkou masáž, povečeřet, dát si jedno pivko a chystat se na spaní. Takový byl přibližný večerní stereotyp.
Blanenská etapa u mě začínala s velkým respektem, řekl jsem si že třetí den může být kritický, že se třeba někde trochu zhroutím a sednu na prdel. Mezi Blanskem a Černou Horou je krásný zvlněný úsek ve stínu lesem po cyklostezce. Ještě předtím je samosebou stoupání od koupaliště do Hořic, zase asi 200m na 2km, ale to už ve třetím dnu chápu ja zanedbatelnou terénní nerovnost. To je prostě u MUMu norma. Mimochodem všechny etapy mají 700-900m nastoupaných a né 400-500 jak jsem si naivně myslel, že některá třeba bude. Z Černé hory běžíme přes pole, louky, lesy a malé vesničky postupně až opět k osudové páte stanici, kde mám sucho v ústech, piju přiměřeně, k šetce vydržím. Na štěstí je po cestě třešňová alej, sním deset třešniček a ten zasraný kopec z Kunčiny vsi na Babylon vyjdu pěšky. Za Kozárovem šestka a poslední kelímek, dopřeju si kolu, protože cíl je už blízko. Jinak s kolou mám problém, že mě hrozně láká, ale opět etapu po etapě omezuju a zjistím, že je pro mě vhodnější čaj, jonťák a voda. Seběh z Kozárova do Lomnice je půl na půl lesem a pak asfalt, pro mě nejoblíbenější závěr do Lomnice. Třetí etapa měla být kritická, nakonec byla těsně pod čtyři hodiny a mohl jsem být spokojený. Dobře, krize asi přijde čtvrtý den.
Tišnovská etapa je výhodná v tom, že start je blízko od Lomnice, nemusíme tedy tak brzy po obědě vyjiždět. Totiž každá chvíle odpočinku se k dobru počítá. Z Tišnova běžíme na jih pohádkovou krajinkou a okolím Vohančič, Pejškova, Maršova, Lažánek, Holasic až k Veverské Bítýšce, pak se kolem Svratky motáme nazpět. Tentokrát mám opravdickou krizy s množstvím chůze do kopečků, možná jsem i psychicky otrávený a konečně mě zase napadlo proč to dělám. No bo jsem to tak chtěl, nadělil jsem si to k narozkám. Ženu mám hodnou, ta by mi takovou dřinu nenachystala. Nějak jsem se dokodrcal až k šestce a za ní už je jen cíl v Lomnici. Zatím pokaždé rozmezí 31 - 38 km bylo takové těžké, docházela mi odvaha a motivace, ale za 38 to prostě už smrdělo cílem a dokončením a to se člověk vždycky vzchopí. V cíli spíše jen takový realistický pocit, že mám větší půlku MUMu za sebou, ale žádné velké nadšení se nekonalo.
Olešnická narozeninová etapa se mi bude prostě líbit. S tímhle pocitem jsem ráno vstal, sice značně rozbitý, ale vstal. Je mi čtyřicet právě teď, i když na tuto kategorii si zvykám už od ledna. Tak a nyní teprve začne mé nejsilnější běžecké období. Posnídal jsem a pro jistotu si šel zase lehnout, pak jsem šel na oběd a na chvíli se ještě natáhl i po obědě. Do Olešnice přijíždíme k obecnímu úřadu a je docela teplo. No a co jsem takový úplně klidný a smířený se všim. Nějak vyběhnu a snad to tak půjde až do cíle, na 30 až 37 se protrápím a pak vítězně vtrhnu do Lomnice. Z Olešnice běžíme malebnou krajinkou k nádrži Vir II na Svratce, pak podél řeky po asfaltu pohodová rovina až do Švařece, potom mega kopec až za Brťoví a já se marně tvářím že je zanedbatelný. Nicméně ho běžím celý, protože mě tahá kolega. Následuje Prosetín, Hodonín, Černovice a krizička je tu, věděl jsem že příjde, jsem na ni připraven a užívám si ji. Hrozně mě tahá pravý trapéz, nohy bolí celkově, sucho v ústech skoro připomíná žízeň, ale co, vždyť jsem měl kelímek před půl hodinou. Šesté občerstvení je na 36.km pěkně v lese ve stínu a do cíle zbývá víc než šest a navíc závěr je prý těžký kamenitý. Nevadí, někde vyhrabu zbytky sil a víry, že to mohu opět dokončit a doběhnu. V klidu si užívám sadomasochistický seběh, plosky jsou zbombardovány, přetížení se odráží do kolen a kyčlí, ale cíl v Lomnici je na dosah. Konečně zase asfalt, dokonce jsem kurde přydal, bo jsem čul dobrý čas. A je to tam, nejrychlejší etapa je na světě, tak mám aspoň dvě pod čtyři.
Bystřickou etapu chci jen přežít, bohužel u toho budu muset předstírat běh, abych na ni nestrávil přes pět hodin. Mám už velký strach, že hlava tělu nemůže poroučet do nekonečna. Že v rámci zachování života a zdravého rozumu, mě mozek odpojí od motorických systémů a prostě tu šílenost ukončí. Začínám hodně ze zadu, už si ani nehledám kolegy se kterými, bych se držel, za 25.km mi stejně vždycky cuknou. Běžím si svoje od jedné občerstvovačky k další, málo si užívám okolí, hodně se musím soustředit na došlapy v terénu, po asfaltu to jde jaksi automaticky. Při chůzi mě bolí kolena více než při klusání. Tak se snažím stále zlehka běžet. Poslední velké stoupání je přes Běleč, Ochoz na Veselí, hodně jsem šel, ale snažil se dynamicky. Seběh z Veselí do Lomnice je peklo. V cíli jsem hodně unaven, ale jdu do sprch a na polívku a pak očekávat paní Sigrid jak doběhne 2000. maraton. To nechápu ani ještě dnes a asi to nepochopím nikdy, pokud to nezkusím uběhnout. Po večeři jdu bzy spát, poslední etapa se běží dopoledne, ať to máme dříve za sebou.
Cimrmanova etapa jsou dva překrásné půlmaratonské okruhy východně od Lomnice přes Šerkovice, Rašov a Kozárov. Hecuju se, že to dokončím, abych to nemusel někdy absolvovat znova, protože od třetího maratonu to pro mě bylo už hodně nezdravé až patologické. Startujeme již od 7:30 po deseti minutových intervalech od nejpomalejších po nejrychlejšího Dana, který startuje v 11:00. Já vybíhám v 10:10 s asi pěti kolegy. V první půlce se snažím držet v plynulém tempu, protože v té druhé už to zase bude hodně o morálce. A taky že jo. Druhé kolo hodně nevyrovnané, naštěstí z Kozárova dolů oblíbený seběh lesem. Naposledy vyběhnout kolem kostela v Lomnici, tam mě doběhl Dan a předvedl jakým způsobem se finišuje ve stoupání. Já se mohl tak akorát posrat. Ale věděl jsem, že mám hotovo, že to mám celé splněno. Euforie z dokončení je i hodně o bolestech, ale pocit, že zítra už nikam neběžím byl naprosto fantastický.
Na závěr nutno říct, že jsem poznal spoustu nových šílenců běžců, organizátoři měli vše perfektně zmáknuté a nějakým bláznivým zvráceným způsobem jsem si to vlastně velmi intenzivně užil. Tady asi fakt totálně platí, že nemusí být vše krásné nebo škaredé, hlavně když to je strašně intenzivní. Týden plný běhu jednou za život určitě stojí za to.