Běžel jsem si takhle kolem kbelských kasáren po tom chodníčku, po němž spořádaně jde několik vojáků. Ten vepředu si mě pohrdavě přeměří, když je míjím nevalným tempem a zahuláká dozadu “Tak přidejte do kroku, drazí kolegové, však nás tu volně minul i ten civilista”. Já mu teda v tý rychlosti rozuměl něco jako “tak hejbněte debilové kurva prdelí, dyť nás předběh i ten zasranej civil”. Za mnou se ozývá rychlejší dusot vojenských kanad a skupinka vojáků je mi těsně v patách.
Aby byla trocha té legrace ze života, zdvořile zrychluju o pár čárek na tacháku, když cítím za krkem jejich dech. Frekvence dopadu kanad se rovněž zvyšuje.
Když první voják dobíhá na moji úroveň a hledí nasupeně bez mrknutí před sebe, podívám se na něj, usměju se, aby viděl, že pohoda na place a znovu zdvořile přidávám do kroku.
Po třech takovýchto rychlostních výměnách běžíme masakrózním sprintem a já si říkám, že jestli něco kbelští občané potřebují k osvěžení skvěle načnutého podzimního dne, tak je to pohled na jednotku vojáků, která se sprintem žene za magorem v turbanu, tesilových kalhotách a s báglem, z něhož čouhají na všechny strany kabely, který do toho všeho řve Alláhu akbar.
Už jsem se nadechoval k výkřiku, když vojáci zabočili do vrat kasáren a tlukot kanad o asfaltovou drť ustal. Jen výkřik “safraporte, vždyť vy ani nedoběhnete jednoho sympatického mladíka” mě vyprovázel, když jsem se bezvládně pověsil na semafor před silnicí a hledal jsem dávno ztracený dech…
