Málokdy se mi poštěstí, abych odpoledne byl ještě v práci a doslova o pár hodin později stál na vrcholu 2500m+. Přesně to se nám povedlo nedávno, když jsme před půlnocí vyráželi z Brna, a v 3:40 nad ránem už v Tatrách směle poskakovali směrem k vrcholu nejvyšší hory Slovenska. V neděli jsme potom ještě přeběhli hřeben Malé Fatry a zpečetili tak skvělý horský víkend, který byl ale fajn hlavně díky super partě – díky borci.
Pár týdnů před odjezdem jsme u pivka probírali se spolubydlou Švirdou, že bychom mohli spojit můj plán přeběhnout za pár hodin hřeben Malé Fatry (cca 35-40 km/3000m+) a jeden z jeho letošních plánů vystoupit na Gerlachovský štít. U dalšího pivka už bylo jasné, že vyrazíme v sobotu brzo ráno, přes den přeběhneme Fatru, večer se přemístíme pod Gerlach do Tatranské Polianky a v neděli do růžova vyspaní bouchneme Gerlach. Jak to tak na horách občas bývá, ne vždy jde vše podle očekávaného plánu….
V pátek dopoledne před sobotním odjezdem mi do práce volá Švirda, že mu volal náš horský vůdce Fero na Gerlach. Fero hlásí, že v neděli má prý na Gerlachu sněžit, je nutné jít v sobotu a to hodně brzo. Sraz prý 4:45 na Sliezskem Dome (1600 m.n.m.), abychom to stihli ještě před přicházejícím špatným počasím. Hm, paráda – takže za pár hodin máme být na Sliezskem Dome. V mžiku tedy měníme plány, po práci rychle nákup a s vědomím, že si musíme odpustit dnešní spánek vyrážíme před půlnocí s dalšími dvěma párťáky Robinem a Kubou směr Vysoké Tatry.
Cesta naštěstí šla podle plánu a značně rozlámaní si to kolem 4 ranní svižným krokem valíme na Sliezsky. Nutno podotknout, že drtivá většina lidí, kteří lezou na Gerlach, se nechají vyvézt autama až na Sliezsky Dom a tím si ušetří nějakých 680 výškových metrů. To ale není náš přístup a zcela ve znamení hesla „Life is vertical“ se ve 4:45 vítáme s našimi průvodci Ferem a Rasťou. Ti kroutí hlavami nad tím, že jsme šli pěšky z Polianky a dobrovolně v noci nabouchali 680 výškových metrů za 55 minut, i nad tím, že jsme nespali. Když potom zjistili, že další den po Gerlachu nehodláme odpočívat s výhledem na Tatry, ale jedeme přeběhnout Malou Fatru, tak už si o nás mysleli, že jsme totální pošuci. No dobrá, fasujeme každý sedák, cepín, helmu a mačky a těšíme se vstříc dalšímu dobrodružství. Po nástupovce po tatranské magistrále odbočujeme u Batizovského jezera do stěny. Vzhledem k tomu, že na začátku června je na Gerlachu ještě dost sněhu, Fero volí zimní výstupovou cestu Batizovskou próbou, proto jsou mačky i cepín nutností. Ve stěně je pár těžších lezeckých míst, ale nic co by kdokoliv se zkušenostmi z hor nezvládl. Gerlach je ovšem zrádná hora – za dobrých podmínek se nejedná o nic složitého, ovšem za mlhy či bouřky to v Batizovské próbě není sranda…
Počasí nám nakonec celkem přálo, po 8 ranní „boucháme“ šampáňo, které jsem tam vytáhl a probíráme okolní vrcholy. Těžko uvěřit, že jsem před nějakými 15 hodinami byl ještě v Brně v kanceláři a teď stojím na Gerlachu. Koukám na Slavkovský štít, který byl první větší horou, kam jsem v dětství s taťkou a bráchou „vyběhl“… Na vrcholu se ale moc nezdržujeme, přece jen slavit se má až dole a sněhová pole ve stěnách Gerlachu hodně rychle měkla. Okolní svahy plné sněhu mne lákaly vycvaknout se z úvazku a prostě to dolů ve sněhu pustit. To mi bylo dopřáno, když jsme slezli „próbu“. Luxusní sjezd mě bavil tak, že jsem si těch 100 výškových metrů musel ještě jednou vyběhnout a znovu seběhnout, zatímco průvodce Fero opět jen kroutil hlavou…
Jsem rád, že jsem se na Gerlach aspoň jednou podíval, s klukama už jsme domluvení na příští rok na Grossglockner, tak z toho snad bude dobrá červnová tradice.
Sobota: Polianka – Gerlach – Polianka, 1700m+, 20 km
O pár hodin později už jsme seděli na pivku v srdci Malé Fatry pod Kriváněm a spřádali plány, kde složíme hlavy. To jsme nakonec vyřešili tak, že jsme spali pod širákem na parkovišti. Takže jsme (kromě Kuby, který podle mě za ten víkend naspal víc hodin než normálně v posteli) předchozí noc příliš nedospali. Probudili jsme se ale do krásného horského rána. I přesto že jsem se kvůli přechozené viróze zrovna necítil na 35 km horského běhu, tak jsem se nemohl dočkat dalšího dne na horách – hřebeny Malé Fatry miluju. Je to podle mě ideální pohoří na horské běhání – najdete tam vše, od kluzkých Jánošíkových Dier s řetězy a žebříky, přes technicky náročnější Rozsutce, běhatelnější Kriváně, až po brutální 1000m klesání ze Suchého dolů do Strečna.
To byl přesně náš plán, přes pomalejší Diery jsme i tak stáli na vrcholu Malého Rozsutce z Terchové za 58 minut. O chvíli později už stojíme na Velkém Rozsutci – to je jedna z krás horského běhání – že se vám každé půl hodiny mění výhledy a mozek nemůže věřit tomu, že před chvílí skutečně stál na té skále, která se zdá být tak strašně daleko. Zároveň jsme z Velkého Rozsutce viděli celý hřeben Fatry a nechápali, že tohle máme za dalších pár hodin přeběhnout… Stoh, Grun, Steny, Chleb, Kriváně… Krása. Třešničkou na dortu bylo, že jsme se na Velkém Kriváni potkali s Robinem a Kubou, kteří tam podnikli od auta výšlap a poté nás po doběhu nabrali na druhém konci Fatry. Rychle si od kluků dáváme lok piva, dole na chatě doplňujeme vodu a naivně si myslíme, že z Malého Kriváně už to bude jen rychlý seběh dolů. Do té doby to ve dvou hrozně utíkalo, vůbec nám nepřišlo, že už za sebou máme 4,5 hodiny na nohách a 2500 výškových metrů. Ovšem úsek mezi Malým a Suchým byl opravdu na hlavu, pořád nahoru a dolů, často s nutností používat ruce… Švirdův odhad na to, že za 70 min musíme být dole jsme hodně rychle s křečovitým úsměvem přehodnotili. Co si budeme povídat, poslední kilometry jako vždy už byly trochu na vůli a při seběhu ze Suchého jsme měli co dělat, aby jsme neletěli k zemi.
Po doběhu do Strečna jsme jen marně vzpomínali na to, jak jsem kladl na srdce Robinovi a Kubovi, ať nás ušetří posledních dvou kiláků po asfaltu a dojedou autem, kam můžou… Samozřejmě jsme je nakonec našli uprostřed vesnice na pivku na zahrádce. Švirda zkušeně v rychlosti taky odpálil pivko, takže řízení zpět do Brna zbylo na mě… Mám to pro příště předplacené!
Neděle: 37 km Terchová – Diery – Rozsutce – Stoh – Steny – Krivane – Suchy – Strecno /+3000m, čistý čas kolem 5:30
Super akci s minimem spánku, za to s hodně vertikálními metry a zážitky, jsem bohužel odnesl nemocí, která mne po dvou týdnech dohnala. To mi moc nehraje do plánů na další akci – ve středu totiž odjíždím na skyrunningový svěťák do Livigna. 35 km s třemi třitisícovými vrcholy nebude zadarmo a podle aktuálních fotek z trati to vypadá, že je tam snad metr sněhu… Ale to je součást hry. Doufám, že budu zdravotně ok, už se nemůžu dočkat!
Filed under: OUTDOOR SPORTS, travelling 
