Domů 2015
Roční archiv: 2015
Lupenická 12 léta páně 2015
Autor: Martin
Opatrný pokus o patrný poklus
Ne že by mě nezajímalo, co za zdravotní trabl mě vlastně postihlo, ale proč si tím lámat hlavu v době, kdy se vše začalo vracet k normálu. Tedy on ten návrat je docela pomalý a ještě zdaleka neskončil. Celý červenec jsem si připada...
IMAT 2015 aneb Co dál v. 2015
Navazuji na několik let starý článek, který jsem sepsal po úspěšném zvládnutí svého prvního maratonu. Mám za sebou další zvládnutý velký cíl - Ironman. Roční seriál o mé přípravě na tento podnik je potřeba zakončit.
Číst dál »»»
Číst dál »»»
Naše dovolenkové závody, část druhá, noční Záhřeb
Ještě než se, mí mílí čtenáři, pustím do popisu našeho srdnatého boje se Záhřebem, dovolte mi uvést v několika bodech pár ponaučení, o která mě tento závod obohatil:
Chcete-li si závod opravdu užít:
nedávejte si víkend před...
Tatry Running Tour (19. – 21.6.2015)
Do Tatier som sa na unikátne trojdňové podujatie chystal už v roku 2013, štartovať sa mi podarilo ale až o rok neskôr. Súťaž na mňa zapôsobila a veľmi sa mi zapáčila, nepochybne aj vďaka víťazstvu v súťaži tímov :-) a tak nebolo pri otvorení registrácie na rok 2015 čo riešiť a prihlásil som sa. Nebolo to však okamžité rozhodnutie, chvíľu som váhal či si zopakovať klasické trate (4+12+7 km), alebo skúsiť novú výzvu v podobe verzie Extreme (4+36+10 km). Rozhodovanie napokon nebolo až tak ťažké, koncom decembra - k istej nevôli mojej Eli - šla prihláška na Extreme.
 |
| najlepší fanklub |
Do našich veľhôr sme vyrazili vo štvrtok, žiaľ, len v trojici bez Danka, ktorý v ten deň absolvoval operáciu nohy :-( Cesta prebehla v pohode a po vybalení sa som namiesto neskorého obeda vyrazil trochu sa prebehnúť v ostrom vysokohorskom vzduchu. Cez týždeň ma Dušan strašil predpoveďou počasia, ktorá na Popradskom plese sľubovala sneh a mráz, tak som si to šiel obzrieť. A keď už som bol v tých končinách, tak som pokračoval hore a vyššie, až na Sedlo pod Ostrvou, trochu spoznať terén sobotnej etapy. Cesta hore bola namáhavá, cesta dole ale vyslovene hrozná, čo na sobotu sľubovalo pekné galeje.
1. etapa: Štrbské pleso Night run
asfalt, prírodný / dĺžka 3,95 km, 36 m+ / čas 15:17 / tempo 3:52 min/km
V piatok ráno sme sa s Jožim Mrázom rozklusali okolo Štrbského plesa a v popradskom aquaparku sme spolu s rodinkami sme čakali na štart večernej etapy. S vidinou sobotných 36 km som si vravel, že to v prvý deň netreba preháňať a radšej ísť takticky, ale... Prvá chyba sa stala ale už pred štartom, keď som si doprial výdatnú trojchodovú večeru, druhá počas samotného behu, keď som si zmyslel, že to predsa len skúsim uhrať na rýchlosť. Výsledkom bolo akurát bezradné lapanie po dychu v cieli a pocit že večera ma určite čoskoro a nekultúrne opustí, čo sa, našťastie, nestalo.
 |
| Eli si opäť dala nočný beh / foto: Mateusz Sekta |
2. etapa: Sky & Cloud run
trail / dĺžka 34,39 km, 1.911 m+ / čas 4:57:13 / tempo 8:39 min/km
Poučený touto začiatočníckou chybou som v sobotné ráno raňajkoval len ovsené vločky s ovocím a popíjal som čaj. Po kontrole povinnej výbavy sa o 9:30 na štart dlhého horského trailu postavilo 57 bežcov siedmych rôznych národností. Vzhľadom na dĺžku trasy bolo počiatočné tempo správne voľné, bežal som si svoje, občas som niekoho predbehol, občas niekto mňa. No a po chvíli sme už boli pod Ostrvou a vedel som čo ma čaká. Hore kopcom to celkom šlo, základ bol nepozerať sa hore na vrchol, teda aspoň nie príliš často :-) Od sedla sme stúpali ešte ďalší cca kilometer, horský chodník sa následne tak trochu zrovnal. Tu musím povedať, že na tento terén som pripravený rozhodne nebol, tvrdá tatranská žula je niečo diamatrálne odlišné ako mäkkučké lesné chodníčky malokarpatské. Obuv som ale zvolil správnu, moje Inov-8 Trailroc 245 boli konečne vo svojom prirodzenom prostredí.
 |
| Joži mal na Sky & Clou Run vlastný názor :-) / foto: Jozef Mráz |
Na dvanástom kilometri pri Batizovskom plese prišlo prvé menšie zaváhanie pri rozhodovaní sa nad trasou. Kým som sa pohľadom do mapy uistil že som na správnej ceste a opätovne sa ustrojil, predbehli ma traja bežci a pomerne rýchlo sa mi vzdialili. Tu si dovolím malú odbočku k výbave. Batoh bol povinný, niektorí bežci to riešili ľadvinkou. Takisto povinne musel každý mať so sebou vodu, balíček prvej pomoci vrátane termo fólie a tiež funkčný mobilný telefón. Pre mňa to bola príležitosť po prvý raz poriadne otestovať batoh McKinley s rezervoárom (1,5 l.) na vodu. Presne ako som čakal, voda mala v dovtedy nepoužitom vaku príchuť gumy, ale zas bola stále teplá, vďaka tomu že rezervoár bol hneď pri spotenom chrbte :-) Oblečený som mal nátelník s dlhým rukávom a navrch tričko. Kraťasy nad kolená, kompresné návleky CEP, tenké rukavice a na hlave šatku. No a na nohách spomínané „inovejty“ v ktorých som dovtedy nabehal 85 km. A späť na trať...
 |
| pomaly zdolávame prvé stúpanie / foto: Nika WRC |
Od rázcestia pod Suchým vrchom (cca 13. km) sme klesali dole žltou TZ a bol to naozaj nepríjemný úsek. Kamene obrastené machom sa poriadne šmýkali a tak som radšej neriskoval a aj dole kopcom som šiel väčšinou krokom, jednému pádu som sa predsa nevyhol. Po asi dvoch kilometroch prišlo vykúpenie v podobe najprv lesného chodníka a neskôr asfaltky, kde som mohol opäť hovoriť o behu. Práve pri zbehnutí na cestu prišlo druhé zaváhanie, keď som si to síce namieril k Sliezskemu domu, ale po modrej cykloznačke, miesto po zelenej TZ. Spolu s pár ďalšími bežcami sme sa ale vrátili na správnu trasu a rýchlo sme mierili k najnižšiemu bodu trate, k Velickému mostu. Cestou k Velickému plesu sme však museli na 2,5 km prekonať ďalších 300 výškových metrov, čiže tempo bolo opäť niekde na pomedzí pomalého behu / rýchlej turistiky. Odmenou nám bola občerstvovačka na Sliezskom dome (cca 20. km), kde sme ako jedni z mála vystihli prívetivé počasie s úchvatnými výhľadmi. V tej chvíli nás totiž už hodný čas zasypávali snehové krúpy, čo bolo stále lepšie ako keby pršalo.
 |
| s Janom po zdolaní 34,5 km / foto: Mateusz Sekta |
Na občerstvovačke som si k jednému gélu pridal kúsok sójovej tyčinky a dva poháre jonťáku a vybral som sa opäť na trať. Prestávka mi trvala tri minúty, ale rozbiehal som sa po nej ťažko. Zas a znova sme totiž stúpali hore, síce pozvoľna ale neúprosne. Po asi dvadsiatich minútach som sa dostal pod Suchý vrch kde sa slučka trasy uzavrela a späť sme išli kade sme aj prišli. Vďaka tomu som zskal falošný pocit že o chvíľu už budem v cieli, ale mýlil som sa ;-) V neznámom prostredí, v náročnom teréne, s meniacim sa počasím ubiehala cesta pomalšie ako som predpokladal. Pravda však je, že som sa príliš dopredu nehnal, stále som šiel viac na istotu ako na výkon. Po ďalšej hodine som sa dopracoval k ostrvskému sedlu a to som pred sebou mal už len jednu náročnú prekážku, klesanie k Popradskému plesu. Zbeh po serpentínach nemal konca, zdalo sa mi že k plesu sa vôbec nepribližujem, ešte som k tomu druhý raz spadal, šťastlivo opäť len na zadok. Tesne pre záverom zostupu som nejaké dve minúty stratil inštalovaním Elenkiných garminov, moje už boli na pokraji vybitia batérie. Tu ma dobehol Jano Kořenek aj s kamarátom, spolu sme prišli na občerstvovačku pri Horskom hoteli.
 |
| v piatok ešte vysmiaty... / foto: lacom |
Tu som si užil prvý teplý nápoj za uplynulé štyri a pol hodiny a s Janom sme bok po boku vyrazili do poslednej pasáže trate. Hoci sme od Popradského plesa klesali, vedel som že nás čaká ešte jedno posledné stúpanie (cca 1km / 75 m+) k Triganu. V ňom sme predbehli Martina Volenského, ktorému dochádzali sily. O chvíľu neskôr som sa odpojil aj od Jana a to už ma čakalo len klesanie späť k hotelu. Ešte jedného bežca som dokázal predbehnúť skôr ako sme sa dostali na záverečný asfaltový polkilometer. Od samej radosti že už to mám za sebou, som využil ušetrenú energiu (a že som jej mal ;-) a do cieľa som dobehol v tempe hlboko pod 4 minúty ako dvanásty bežec celkového poradia v čase 4:57:45. Na deviatke, o 12 minút skôr ako ja dobehla bola víťazka ženskej klasifikácie Natalia Tomasiak, ktorú som v polovici trasy pár kilometrov sprevádzal. Jano prišiel trinásty 39 sekúnd po mne, Dušan finišoval na 41. mieste. Posledným hodnoteným bol Levente Lorincz v čase 7:06:27.
 |
| ...v sobotu už nie tak / foto: Mateusz Sekta |
Hoci Sky & Cloud Run bol mojím najnáročnejším bežeckým podujatím doteraz, necítil som sa po ňom tak zničený ako minulý rok po premiérovom maratóne. Výsledných 34,4 km je mojím druhým najvzdialenejším behom, s časom takmer päť hodín jednoznačne najdlhším a s cca 2.000 výškovými metrami aj najvyšším. Vzdialenosť, prevýšenie či čas však neboli problémom, tým bol terén. Ako som spomenul, tatranská žula je tvrdá a v Malých Karpatoch sa natrénovať nedá. Aj tak si však trúfam povedať, že o rok, pokiaľ počasie nebude horšie ako teraz, by som mal byť schopný svoj čas vylepšiť o nejakých 15-20 minút. Veď uvidíme, už teraz som pripravený na otvorenie registrácie pre rok 2016 :-)
3. etapa: Interski run
trail / dĺžka 7,18 km, 259 m+ / čas 35:36 / tempo 4:58 min/km
To, o čom sa hovorilo už v sobotu večer, sa v nedeľu ráno potvrdilo. Z dôvodov nevyspytateľného počasia a tiež pre značnú únavu účastníkov bola pre „extrémistov“ tretia etapa skrátená do klasickej podoby. Hoci ma to v kútiku duše trochu mrzelo, toto rozhodnutie som privítal s radosťou. Počas noci mi totiž nejaký zlomyseľník zalial lýtka betónom a z postele som vstával s pocitom že neprebehnem už ani meter. Kilometrový rozklus však pomohol a tak sme s Janom s pokojom a v rozumnom tempe vyrazili zdolať posledných sedem kilometrov. Rozhodnutie začať zvoľna sa ukázalo byť veľmi rozumné, sily ušetrené v prvom stúpaní ku Kempinski sme využili na postupné zbieranie bežcov unavenejších než sme boli my :-)
 |
| Štrbko, kráľ (snehovej) hory / foto: Mateusz Sekta |
Stúpanie od plesa po modrej značke som vybehol o 35 sekúnd rýchlejšie než vlani, len ten zbeh bol asi stále rovnako pomalý. Aj tak som ale predbhol bežca, či dvoch a to už sme pred sebou mali pre toto podujatie charakteristickú kopu snehu. Kúsok po nej to zas bol výbeh hore doskočiskom mostíka a práve tu som sa trochu trhol Janovi. So cťou som zdolal aj posledné väčšie či menšie stúpania a v záverečnom zošupe do cieľa som ešte urputne naháňal bežca predo mnou, ale to skôr len na efekt Do cieľa som dobehol na deviatom mieste, s časom o 62 sekúnd lepšom ako vlani.
 |
| posledné metre z celkovo odbehnutých 45,52 km / foto: Mateusz Sekta |
Pred treťou etapou mi v priebežnom hodnotení Extrem patrila štvrtá priečka za Janom Koldinským a hoci som tretiu etapu zvládol rýchlejšie, moje manko bolo stále 2:18 min. To však nevadí, do Tatier som si prišiel hlavne vyskúšať, či mám na to behať aj dlhšie, náročné trasy a či ma to bude baviť. A s radosťou môžem skonštatovať že áno :-) Toľko teda k tohtoročnej Tatry Running Tour a teraz už len vydržať do júna 2016, nech si to môžem zopakovať.
Recenze TERRACLAW 250
V první rozsáhlé recenzi jsem před 3 lety popisoval koncept TRAILROC a celkem sebevědomě jsem v té době tvrdil, že tento koncept změní vnímání trailové boty. TRAILROC zcela jistě ovlivnil tisíce běžců a běžkyň v ČR a na Slovensku a postupem času zákonitě muselo dojít k nějakému vývojovému posunu v tomto konceptu. A protože nechceme přicházet s pátou, desátou nebo dvacátou generací jedné boty, která je ve své podstatě úplně jiná, přicházíme s novým, řádně vytuněným TERRACLAW.
TERRACLAW je tdy nástupcem TRAILROCu a je dalším z trailových konceptů, který je postaven na nové platformě s možností výběru sklonu mezi patou a špičkou 4mm (Terraclaw 220) a 8mm (Terraclaw 250). Konstrukčně vychází právě z konceptu TRAILROC a díky brilantní podešvi můžete očekávat podobný grip jako u trailové boty roku 2014/2015, X-TALON 212.
Technický popis TERRACLAW 250
Kompletně nová podešev, to je 44 různě velkých, 4,5mm vysokých, různě orientovaných špuntů, které zajišťují vynikající trakci na libovolném trailovém podkladu. (Pro porovnání uvedu, že zmiňovaný X-TALON má 43 špuntů o výšce 8mm a velmi měkkou směs podešve, která má exklusivní vlastnosti v offroadu).
Podešev je vstřikována ze dvou různě hustých směsí pryže (dualC), kdy vnější část (v tomhle případě černá) je odolnější na otěr, vnitřní části jsou pak měkkčí a zajišťují kontakt na skále, kamenech, atd. V přední části pochopitelně nechybí předtvarovaná zóna ohybu META-FLEX, která napomáhá k efektivnějšímu ohybu masy materiálu celého spodku obuvi. V patní části je pak podešev segmentována tak, aby se rovnoměrně rozkládala došlapová energie v momentě vyšší únavy, kdy většina běžců a běžkyň už nekontroluje efektivní běžecký styl (TERRADAPTER).
Technický popis TERRACLAW 250
Kompletně nová podešev, to je 44 různě velkých, 4,5mm vysokých, různě orientovaných špuntů, které zajišťují vynikající trakci na libovolném trailovém podkladu. (Pro porovnání uvedu, že zmiňovaný X-TALON má 43 špuntů o výšce 8mm a velmi měkkou směs podešve, která má exklusivní vlastnosti v offroadu).
Podešev je vstřikována ze dvou různě hustých směsí pryže (dualC), kdy vnější část (v tomhle případě černá) je odolnější na otěr, vnitřní části jsou pak měkkčí a zajišťují kontakt na skále, kamenech, atd. V přední části pochopitelně nechybí předtvarovaná zóna ohybu META-FLEX, která napomáhá k efektivnějšímu ohybu masy materiálu celého spodku obuvi. V patní části je pak podešev segmentována tak, aby se rovnoměrně rozkládala došlapová energie v momentě vyšší únavy, kdy většina běžců a běžkyň už nekontroluje efektivní běžecký styl (TERRADAPTER).
Mezipodešev je v běžecké botě jedním ze zásadních dílů, které výrazně ovlivňují konečnou funkčnost dané boty (propriocepce, tlumení, fit, pohodlí, atd). Tady je použita stejná směs mezipodešve jakou u konceptu RACE ULTRA, tedy tzv. "compressed EVA". Její hlavní výhoda je v tvarové stálosti, kdy neztrácí tlumící schopnosti a dlouhodobě udržuje stálý tvar. Pata má výšku 16mm, špička 8mm, tomu odpovídá sklon 8mm, to vše pro model TERRACLAW 250. Mezi podešví a mezipodešví je vložen polymerový prstenec DFB, který tvarově kopíruje plantární fascii a napomáhá celé konstrukci spodku obuvi ve výsledné flexibilitě. Při pohledu na podešev je tento prstenec barevně zvýrazněn (přiznán). V přední části, za hranou metatarzálu tento prstenec končí a v odrazové fázi běhu napomáhá pružinovým efektem k efektivnějšímu odrazu. Stejnou konstrukci má také nižší model TERRACLAW 220 s tím rozdílem, že zde je pata vysoká jen 10mm, špička 6mm a tomu odpovídá sklon 4mm.
Svršky obou modelů jsou napnuty na širokém kopytě Standard a tady také končí jejich společné rysy.
Vyšší 250ka má "vysunuto" šněrování o cca 15mm výše oproti ostatním botám, bota tak drží na nártu a příčná klenba má krásně neomezený prostor k přirozené práci. Asymetricky našitý "zámek" na jazyku s průvlakem na šněrování zafixuje jazyk v konstantní pozici a nedochází tak k jeho rotaci kolem nártu ani při nejtěžších traverzech. Prodyšný svršek zpevňuje kontrastní syntetická výztuha ve tvaru X, která drží chodidla v lůžku boty při běhu v těžším terénu. Obsázka kolem celého obvodu boty také napomáhá k fixaci chodidel v botě a zároveň ochraňuje okraje chodidel před kameny a dalšími nástrahami terénu. Špička je pak ještě vyztužena proti nakopnutí různých předmětů, jako jsou kameny, klacky, atd. Tradičně měkkčí opatek je citlivý k patám a achilovkám, a dá se částečně tepelně aktivovat v případě nějakých anomálií na chodidlech (výrustky, atd). Střih kolem kotníků je o cca 5mm vyšší něž třeba u modelu RACE ULTRA a v kombinaci s vyšším šněrováním je docíleno lepší fixace kotníku v botě. Jako jedna z mála bot v nabídce INOV-8 nemá TERRACLAW poutka na kotníkový návlek (RACE ULTRA GAITER), nicméně lze zde bez problému použít návlek DEBRISGAITER.
Nižší 220ka má asymetrické sněrování, které je směrováno ze středu nártu na vnitřní klenbu. Tahle originální konstrukce svršku má obrovskou výhodu v tom, že mnohem efektivněji stáhnete celé chodidlo v botě, zejména pak vnitřní část. Bota tak přímo splývá s chodidly a můžete tak dokonale ovládat situaci. Také proto 220ka působí subjektivně užším dojmem a hodí se zejména na kratší a rychlejší běhy. Svršek nemá obsázku kolem celého chodidla, má jen vyztuženu špičku. Tohle opět oceníte při rychlejších a kratších distancích, voda, kterou naberete do boty při přeběhu potoka okamžitě odchází z boty ven. Ostatní konstrukce svršku je stejná jako u 250ky
Odborná porota na největším sportovním veletrhu v Evropě ISPO, udělila TERRACLAW 250 prestižní ISPO AWARD a model TERRACLAW 220 získal další prestižní ocenění - RED DOT DESIGN AWARD!
Jak vypadá bota po 9 měsících provozu (necelých 1.000kilometrů multisportovní zátěže)?
Testování probíhalo od října 2014 do června 2015, primárně na první variantě vzorku. Finální průmyslová varianta pak na základě výsledků testování doznala ještě nějakých úprav a změn. A jak už to tak v životě bývá, některé byly ku prospěchu, jiné subjektivně ne.
Spodek (podešev a mezipodešev)
Grip podešve se dá směle zařadit někde mezi zmiňovaný TRAILROC a X-TALON. Vizovické vrchy skýtají ideální mix povrchů, kde se dá relevantně testovat trailová bota pro Česko-Slovenské prostředí. Lesní cesty a pěšiny to je klasika, tady je podešev ve stavu "hibernace" a oceníte hlavně komfort boty. Při náběhu na různě zpevněné šotolinové nebo makadamové cesty se pozitivně projevuje hlavně vyšší mezipodešev s DFB. V porovnání s TRAILROC nebo X-TALON, nedostávají chodidla takovou "čočku" na tomto povrchu a přitom si bota zachovává výbornou flexibilitu. Kotníky nejsou tolik zatíženy a běh na takovém povrchu je mnohem efektivnější. S příchodem na kamenitou/skalnatou podložku opět výborně funguje měkkčí směs podešve na tření, nicméně pokud se budete primárně pohybovat na takovém prostředí, musíte počítat s rychlejším opotřebením špuntů. Při náběhu do bláta začnete úročit investici do této boty. Jistý a účinný grip podešve při výběhu i seběhu jakéhokoliv kopce, navíc výborná propriocepce a komfort. Oproti TRAILROCU je pata o 2mm výše, špička pak o 1mm a tyto parametry jsou znát, zejména při dlouhém běhu. Jediným slabším momentem bylo stoupání v těžkém, blátivém traverzu. Podešev v přední části má totiž špunty srovnány symetricky v řadě a v těžkém traverzu pak občas ustřelí do boku. Tohle se ale stává jen v tom nejtěžším terénu a nejhlubším blátě. Sníh je vždy kapitola sama pro sebe. Náš nejlepší koncept do sněhu je ROCLITE, nicméně TERRACLAW zde má podobnou trakci jako X-TALON, takže žádný průměr, ale hodně vysoký standard. Spodek obuvi je tedy exklusivní a tady bude bota získávat velmi, velmi kladné body v hodnocení funkčnosti.
Svršek (250)
Hned na začátku je potřeba upozornit, že je nezvyklý, pocitově nezvyklý. Jak už jsem psal v technickém popisu, šněrování je vysunuto o 1,5 cm výše oproti běžnému standardu a tím bota v podstatě drží na nártu. Při nazutí tak získáváte pocit, že je bota hrozně široká ve špičce. Není to ale až tak úplně pravda. Příčná klenba zde má neomezený komfort pro práci a tohle oceníte při těch nejdelších bězích. Budu se zase opakovat, příčná klenba je při běhu nejvíce zatíženou částí chodidel, protože je z ní vedený každý odraz při běhu. A právě při odrazu se klenba rozšiřuje a pokud nemá při odrazu dostatečný prostor v lůžku boty, výrazně narůstá únava a snižuje se komfort při běhu. Tahle konstrukce svršku nabízí neskutečný komfort a tady opět získá bota vysoké hodnocení.
Obsázka kolem celého obvodu krásně drží chodidla v lůžku boty a navíc je svršek diagonálně vyztužen kontrastním X. Tyto drobné detaily oceníte v těžkém terénu a v traverzech. Testovaná verze měla obsázku s výztuhou z navařeného TPU materiálu, na který byla následně nalepena gumová výztuha špičky a jako celek byla dokonalá, geniální, skvělá, úžasná,... Protože se ale některým testerům během použití objevilo na spojích TPU materiálu s meshovým materiálem svršku drobné třepení, bylo rozhodnuto, že pro průmyslovou výrobu se TPU výztuhy nahradí poddajnějším syntetickým materiálem (změna k lepšímu), na který ale bohužel nelze aplikovat gumovou výztuhu špičky (změna k horšímu). Špička je tedy vyztužena jen gumovým polepem, podobným, jako byl u Trailroc 255. České horské prostředí nenabízí tak těžké podmínky, kde by tato výztuha špičky nějak limitovala použití. Jediný pocit diskomfortu jsem vlastně zažil jen při sbíhání suťoviště v Roháčích.
Zařazení: objemová trailová bota na mix různých povrchů (70/30 = trail/road) s bezkonkurenčním gripem podešve a exklusivním komfortem
Svršek (220)
Testování této boty bylo někdy hodně komické. Osobně jsem 220ku zařadil někde mezi RACE ULTRA 270 a X-TALON 190 a proto jsem na několik výběhů nazul 270ku proti 220ce. Grip je ten zásadní rozdíl. Tahle bota nakopává k výkonu, ale je potřeb na to mít...U svršku velmi oceníte asymetrické sněrování, které mnohem lépe upne chodidla v botě. Svršek je při výrobě mnohem lépe natvarován na kopyto a ve finále pak mnohem lépe sedí i při běhu. Právě proto se tato konstrukce v kombinaci s nižším dropem hodí na kratší a rychlejší běhy.
Co napsali o TERRACLAW skuteční borci?
Víťa PAVLIŠTA po vítězném STRC Krkonoše maraton, který běžel v nízkých TERRACLAW 220:
"Ty 220ky jsou super a jsem rád, že jsem si vybral právě je. Užiju je na kratší krosy. Na tu sobotní prasárnu byly ale až moc zbytečně rychlé a lehké. Na ostrých kamenech a při sebězích už mi ke konci chodidla docela trpěla. Na tak dlouhý závod by asi lépe posloužily Race Ultra. Do kopce mi to ale celou dobu běželo slušně."
Ondra FEJFAR: "zdravím ze soustředění z hřebenů Krkonoš, po téměř 14-ti dnech tu chytám doufám dobrou formu na druhou polovinu sezony. Mimo jiné tu také prochází perfektním testem ty Terraclaw 250 a už jsem si je stihl zamilovat! V každém případě je asi v sobotu vyzkoušim ve Špindlerově Mlýně na závodech, bude to dobrá volba!" Jen dodám, že Ondra ten sobotní závod ve Špindlu (STRC Krkonoše maraton, kratší trať) v této botě vyhrál...
Honza BARTAS zpracoval vlastní recenzi...
Posledních pět měsíců jsem používal skoro výhradně boty inov8. Teda, kromě těch 85% času, který trávím v obleku. Na dlouhé závody jsem již loni používal model Race Ultra 290. Letošním upgradem na Race Ultra 270, které tak model 290 posunuly do tréninkového používání.
Úplnou novinkou pro letošní rok je v mém botníku model Terra Claw 250 (TC), na který si však v obchodech budete muset chvíli počkat. Rad bych se s vámi podělil o své dojmy z tohoto obutí po nějakých 800km v horách.
Úplně na začátek musím uvést, že trpím chronickou chorobou zvanou neopuchýřovatelnost. Prostě jsem ještě nenašel boty, ze kterých bych měl puchýře. Nemoc měla i takové extrémní projevy, že jsem si týden před Rondou (170km kolem Andorry) koupil nové Hoka One One, jednou proběhl a závod odběhl bez puchýře.
Kdy Terra Claw a kdy Race Ultra
Na RU již byla vydáno hodně recenzí a jen mohu souhlasit, že na běhatelné závody v ne tolik technickém terénu jsou to boty ideální. Na noze o nich běžec neví, jak jsou pohodlné. Toho jsem se ale trochu bál, při závodech v horách, po cestičkách plných kamenů, suťových sebězích, lezeckých pasážích. O RU na noze nevíte, pokud nekopnete do kamene. O tom naopak víte moc dobře. Při MS v trailu v Annecy byla první polovina trati mírně rozbahněná. Bylo to takové to bláto, které vaši nohu nechce pustit, dokud si nevezme botu. Při takovém povrchu jsem měl menší strach, zda budu obutý i po vyskočení z bláta. Boty vždy zůstaly, ale nebyl to rozhodně pocit jistoty.
Od inov8 jsem dostal na testování připravovaný model Terra Claw. A jsem nadšen, nebudu lhát.
Design boty je rozhodně neobvyklý a na inov8 překvapivě odvážný. Samozřejmě je to subjektivní, ale posun proti Trailroc (černo-červený) je jako od H&M k Dioru.
Pohyb v horách.
Boty jsem používal hlavně na žulových kamenech v horách kolem Madridu. Na žule, pravda, drží skoro všechno. I tak jsem měl v TC příjemný pocit v obtížnějších pasážích - skála, kameny, mokrá skála. Příjemný pocit bez strachu, že bota sjede, šetří síly a urychluje postup.
Další parádou na botě je vyšší gumová obsázka špičky. Neochrání před nakopnutím kamene kotníkem, ale prsty jsou v bezpečí. Po 800km se špička neodlepuje, drží. Obsázka je okopaná, ale pořád u boty. To jsem nečekal.
Ochrana špičky je dostatečná ale zároveň nesnižuje schopnost boty dýchat. Pod nártem, pod koncem šněrování, je materiál tak propustný, že jemný prach a špína skončí až na ponožkách.
Právě špička a následně nárt jsou velmi rozdílné od RU. TC jsou více pevně usazené k noze. Sice nemám pocit volnosti nohy v botě a takový ten pocit, jako bych botu neměl. Na druhou stranu mám daleko jistější pocit při běhu v těžkém terénu. Bota mi bezvadně obepne nohu a riziko zvrtnutí kotníku či zakopnutí je minimální.
V půlce června jsem vzal boty i na první ultra, přes 70 km v Picos de Europa. Při asi nejtěžším španělském ultra jsem boty měl na noze 14,5 hodiny a jak už to bývá - bez puchýře. Co bylo ale těžší zkouškou byla variabilita terénu při závodě. Začínalo se v horském lese, na cestách plných bláta. Tam se projevovala nevýhoda podobná jako u RU270, kdy jsem měl mírné obavy, zda doběhnu obutý až do cíle. Stejně tak na mokrých vápencových kamenech jsem bruslil jako na ledu. Jak jsem koukal kolem, tak na takovém povrchu nedrží nic. Kde to šlo, volil jsem cestu po mokré trávě. Na té držely TC s překvapivou jistotou.
Byl jsem však mile překvapený na firnových polích. I tam, kde byl sníh hodně zmrzlý, se mi vždy povedlo vykopnout stup při stoupání nebo zarazit patu při klesání. Pokud byla ale sněhová část delší, bylo od nohou trochu chladno. Závod rozhodně přežily boty v lepším stavu než já. A já jsem v nich našel favorita pro více technické závody.
Martin KOVAL se zase zaměřil na recenzi 220ek...
K jednému z prvých modelov tenisiek Inov8 Terraclaw 220 som sa dostal cez môj obľúbený obchod s minimalistickou obuvou Behnaboso.sk. Pravidelne som v nich začal trénovať od januára 2015. Používal som ich hlavne na kratšie tréningy, ale aj na dlhšie, približne 30-kilometrové víkendové behy. Nosil som ich aktívne do marca 2015 a odvtedy ich obúvam už len sporadicky. Celkovo som v nich nabehal viac ako 1100 km.
Terraclaw zaujme veľmi pekným dizajnom, jeho špecifikum spočíva v jednom kuse tkaniny, ktorá tvorí zvršok tenisky, ale aj v stavbe podrážky. Na prvý dojem pôsobia ako veľmi elegantné „papučky“, ktoré kontrastujú s drapľavým podvozkom. Sú veľmi ľahké a na nohe sedia vynikajúco. Ocenil som voľnosť na špičke, noha v nich nie je stiesnená.
Asi 70% celkovo nabehaných km som ich používal na snehu. Potom ešte trošku na blate a sem tam aj na suchu. Z mojich skúseností ich neodporúčam nosiť v zime, hlavne do mokrého a kašovitého snehu. Ani do nafúkaného snehového záveja, napríklad pri prerážaní bežeckých ciest. Ich tkanina je totiž určená na teplo a v mokrom snehu rýchlo premokne. Preto je veľmi pravdepodobné, že v ňom budete mať z nôh asi aj cencúle. Nechajte si ich radšej na teplejšie mesiace a v zime nefrajerujte ;-)
Pri teniskách mňa osobne zaujímajú hlavne tri veci - trakcia a vlastnosti podrážky, hmotnosť a napokon ich životnosť (v km). Pri podrážke sledujem okrem dezénu ešte drop (rozdiel medzi osadením špičky a päty) ako aj jej hrúbku. Nie som celkom barefootový bežec, preto je na mňa model Terraclaw 220 relatívne nízky. Na druhej strane mi 4 mm drop ešte vyhovuje.
Podrážka je dosť hutná, na môj vkus pôsobí tvrdšie. Inov8 na jej konštrukciu použil dvojakú gumu. Tvrdšia guma je čierna a je rozložená viac na strany. Mäkšia je žltej farby a je zastúpená viac v strede a pod klenbou. Oba typy sú spletené tak, aby boli sily pôsobiace na podrážku čo najefektívnejšie využité. Podrážka je veľmi trvácna, jej opotrebovanie je po mojom použití (celkový objem nabehaných km) minimálne. V tomto smere som s ňou nadmieru spokojný. Myslím si a chcem to potenciálnym majiteľom týchto „papučiek“ zdôrazniť, že predošlá skúsenosť s barefoot runningom a jeho techniky sú v prípade Terraclaw 220 viac než žiaduce. V hre je hlavne plantárna fascia, ktorej preťaženie alebo poškodenie sa nelieči jednoducho.
Trakciou tenisky označujeme jej záberovú vlastnosť. Pre mňa je tento parameter asi najdôležitejší, pretože predurčuje použitie tenisky. Týka sa to hlavne preteku, počas ktorého musíme minimalizovať straty (pokĺznutia, prešmykovanie, zlé držanie na hranách, atď.). Verím, že mnoho tenisiek nie je až tak zlých, skôr sú používané v nesprávnych podmienkach. Páči sa mi, že odolná a málo zničiteľná podrážka Terraclaw-u si zachováva svoju trakciu takmer konštantnú po celú jej životnosť. Trakcia je veľmi slušná vzhľadom na prešmykovanie na suchých, prašných, tvrdších zmrznutých a jemne blatistých povrchoch. Na sneh a zabárajúce sa blato sú štuple podrážky podľa môjho názoru krátke. Strmšie kopce (>25%) s premočenou pôdou mi robili trošku problémy. Tento typ podrážky by som nepoužíval ani na skalách. Myslím si, že ich potenciál a pridaná hodnota je plne využiteľná na konzistentnom lesnom povrchu a spevnenejších trailoch.
Pre moje použitie, ktoré často krát zahŕňa aj technickejší a miestami skalnatejší terén, by som Terraclaw-u viac spevnil špičku. Prípadné zakopnutie prstami o kameň je trochu cítiť. Rovnako by som ocenil aj viac spevnené hrany tenisky. Na zošikmených traverzoch sa noha šmýka na hranu (ide tak trochu aj o daň za voľnú špičku). Spevnenie hrán, resp. strán bočného vedenia by pomohlo aj trvácnosti. Trvácnosť je asi jediným nedostatkom, ktorý som na týchto „lakovkách“ našiel. Tkanina je síce pekná a veľmi dobre odvetráva, no na spoji s podrážkou sa roztrhá už po 400 km.
Zhrnutie:
+ trvácnosť podrážky
+ stabilná trakcia a držanie podrážky na väčšine lokálnych povrchov
+ hmotnosť
+ prevedenie a dizajn
- trvácnosť zvršku
3/8T příprava na Maraton v Košicích
Klepu to tam, jak jen čas dovolí a konečně jsem našel časové okno, které mi vyhovuje a nemusím se nikomu a ničemu přizpůsobovat. Ranní vstávání mi problém nedělá, tak proč několik tréninků neodběhat před prací. Budíček na 4:20 je tak akorát, jen je tomu třeba uzpůsobit délku spánku, takže nejpozději v deset večer chrním. Ranním výběhům se věnuji pouze v případě, že mě čeká klusání, rychlejší tréninky pořád bouchám odpoledne a k večeru, na to po ránu nemám buňky ani energii.
Tento týden jsem měl opět dva tréninky kvality, v kterých jsem měl pro změnu pouze úseky, v pondělí kroužím na školním 200m oválu pyramidu 400-600-800-1000-800-600-400 a to ještě jde. Nasadil jsem tempo (3:30/km), které se nelíbilo opět levému kotníku, a tak jsem zvolnil(3:45/km), abych to bez bolesti doběhl.
Trochu se děsím, co bude ve středu, kdy mám v plánu 6x200m a 6x400m, rozbíhám se na stovkách, které jsou bez náznaku bolesti a i zbytek tréninku odběhám v pohodě a když doma kouknu na data z hodinek, bylo to ještě rychlejší než jsem měl předepsáno +- 3:25/km , to mě hodně překvapilo a potěšilo. Středou mi bohužel začínají i první potíže se zažíváním a tohoto stavu se hned tak nezbavím.
V sobotu mě opět čeká delší štreka, tentokrát se uskromním a jedu autem k přehradě Olešná, okruh měří 4,5km , propočty mi vycházejí na 7 kol a možná něco navíc. Začínám opět volně, kdy tep osciluje mezi 130-140tf a tempo těsně kolem 5:00/km , to je hodně povzbudivé a v úmyslu mám v polovině zrychlit. Jenže už na 10.km letím do lesíka, břicho mě opět "překvapilo", že si vyberu místo vedle vosího hnízda je už pak pořádný adrenalin, ale jsou situace, kdy nezbývá čas řešit další věci kolem a kolem. Po nucené pauze se rychle vzpamatuji a běží se mi o poznání lehčeji.. akorát na 25.km se situace opakuje a to už chci nějak dokroužit bez přerušení, nedaří se a chůzi-během dorazím k autu a jedu domů. Něco není v pořádku a i když se snažím přijít na to, nevím si rady.
V neděli regenerační běh je velmi příjemný, necítím žádnou extra únavu a rovnou bych si dal i něco svižnějšího, místo toho volím druhou odpolední fázi a kromě pohodového klusání si dám i běžeckou abecedu. Tím bych tento týden ukončil, kdyby se večer nedostavila zimnice a následně horečka a svalová bolest celého těla. Tady mi přišla nejspíš odpověď na několik posledních dní..
Mám před sebou klíčový týden, kdy běžím v Ostravě 1/2M, od kterého jsem se chtěl odrazit v plánovaném tempu na maraton, hlavu srovnat a ono to půjde.
Je tu nový běžecký magazín. Vítejte
Před dvěma roky jsem touto dobou dokončoval první běžeckou knížku, loni jsem na začátku září vydával druhou. Letos žádnou v plánu nemám. O běhání však chci psát dál, tak jsem si vymyslel internetový magazín Dlouhý běh.
Byly doby, kdy jsem přečetl snad každou řádku, která u nás byla o běhání napsaná. Už dávno to nedělám. Nejen proto, že nestíhám, neboť webů a blogů a knížek je víc a víc, ale taky si pečlivěji vybírám. Mám pár oblíbených autorů, mám oblíbená témata, ale zároveň mám i pocit, že většina napsaného už mě míjí. Tónem, zaměřením, kvalitou.
Nějaký čas jsem o tom přemýšlel, pak mě napadlo, že bych mohl zkusit dát dohromady běžecký magazín, kam by mě bavilo psát a který by (nejen) mě bavilo číst. Magazín bez ambicí, bez vypracované mediální strategie, ale i bez nutnosti dělat kompromisy a snažit se vycházet vstříc někomu jinému než čtenářům.
Ale dost řečí. Pokud vás Dlouhý běh zajímá, vítejte. A prosím VSTUPTE.
Byly doby, kdy jsem přečetl snad každou řádku, která u nás byla o běhání napsaná. Už dávno to nedělám. Nejen proto, že nestíhám, neboť webů a blogů a knížek je víc a víc, ale taky si pečlivěji vybírám. Mám pár oblíbených autorů, mám oblíbená témata, ale zároveň mám i pocit, že většina napsaného už mě míjí. Tónem, zaměřením, kvalitou.
Nějaký čas jsem o tom přemýšlel, pak mě napadlo, že bych mohl zkusit dát dohromady běžecký magazín, kam by mě bavilo psát a který by (nejen) mě bavilo číst. Magazín bez ambicí, bez vypracované mediální strategie, ale i bez nutnosti dělat kompromisy a snažit se vycházet vstříc někomu jinému než čtenářům.
Ale dost řečí. Pokud vás Dlouhý běh zajímá, vítejte. A prosím VSTUPTE.
Chorvatsko, Sv. Ilija
Chtěl bych si uchovat vzpomínku na jeden moc pěkný běh/pochod.
Je léto srpen 2015, dovolená s rodinou v Chorvatsku, nádherné moře, pohoda a za zády pohoří Biokovo a hora Sv. Iliji (1642 m.n.m.)
Ubytovaní jsme v Baška Vodě a při pohledu z naší terasy
To láká vyběhnout, uznejte sami.
Jen je mi jasné, že to bude na úkor rodiny, že když se tam vydám, tak mě chvilku neuvidí. Rodinu mám, ale báječnou, tak si na jedno dopoledne vyjednám volno a může se vyrazit. Nejdříve je potřeba bojová příprava, sedám k internetu a hledám informace, nakonec nalézám záznam, jak kdosi šel na horu Sv. Iliji, z blízké vesnice Topići a skončil v Basti a čtu, jak mu to zabralo celý den a jak byl z toho hotový.
Celý den na to nemám, budu muset buď trochu pohnout, nebo to zkrátit. Z internetu se dovídám základní informace,
Beru batoh s vakem a dva litry vody, tři müsli tyčinky a vyrážím co nejdříve (teda 6:30 zase tak brzo není). První dva kilometry do Topići se dají běžet, pak začíná chodecká pasáž. Naštěstí ráno je úbočí ve svém vlastním stínu, takže na sluníčko se dostanu až když už jsem cca 1000 metrů nad mořem a není tam takové vedro. Postup je ale pomalý, je mi jasné, že to budu muset zkrátit. Vyškrábu se na hřeben na sousední vrchol (1619 m.n.m.). K vytyčenému cíli zbývá tak jeden km po hřebeni a cca 50 výškových metrů. Protože mám trochu časový skluz oproti plánu, tak to otáčím a peláším zpět. Terén je ale opravdu náročný, o čemž svědčí i tempo nahoru jsem měl 23min/km a dolů 16 min/km. Cesta vede po šutrech ostrých jako žiletky, zničil jsem si na nich boty. Pravda byly to silničky a na něco takové asi nebyly dělané, ale kameny jim z podrážky úplně odřízly některé části a to co neupadlo cestou, se dole už jen bibmalo na malém kousku gumy. Trochu mě to mrzelo, boty měly naběháno teprve 1000km a nějakých 600 mohly ještě vydržet – moje chyba.
Cestou dolů mi to párkrát ujede a kecnu si na zadek a navíc se dělá pekelné vedro. Nedá mi to a myslím na to, zda v takovém terénu bych byl schopen absolvovat 160km na nějakém horském ultra a zda jsem na to připraven. Když říkám připraven, tak opravdu myslím jak hlavu, tak tělo.
Při návratu dolů také potkávám starší manželský pár jak stoupá vzhůru a hledá cestu, a tak se rukama nohama snažím vysvětlovat kudy vede cesta až se z nich vyklubou Češi, no bodeť, kdo jiný by se v létě na slunci potuloval v horách Biokova. Kromě značení cesty stačíme probrat další nebezpečí – hady, oni prý viděli hady dva (už je mi jasné, proč mají v rukách dlouhé dřevěné hole), já neviděl ani jedno a tak doufám, že kdyby se tak stalo, že budu rychlý. Čím více jsem dole, tím je větší horko, v Topići namáčím tričko a pokračuji dál.
Nakonec to bylo 6,5 km nahoru a přiměřeně stejně i dolů (plus mínus 500m, podle toho jak se mi dařilo hledat a nacházet cestu). Celé to trvalo 5,5 hodiny a podle GPS v tom bylo 3,5h pohybu. Na tom je pěkně vidět, jak horská turistika může být náročná, můj odhad je, že ty dvě hodiny navíc dělá tak 40 min. kochání a focení, 40 min. občerstvování a 40 min hledání cesty.
Ale ty pohledy, kdy z 1600m koukáte na noře, ty byly úžasné, ty stály za to.
Je léto srpen 2015, dovolená s rodinou v Chorvatsku, nádherné moře, pohoda a za zády pohoří Biokovo a hora Sv. Iliji (1642 m.n.m.)
Ubytovaní jsme v Baška Vodě a při pohledu z naší terasy
Jen je mi jasné, že to bude na úkor rodiny, že když se tam vydám, tak mě chvilku neuvidí. Rodinu mám, ale báječnou, tak si na jedno dopoledne vyjednám volno a může se vyrazit. Nejdříve je potřeba bojová příprava, sedám k internetu a hledám informace, nakonec nalézám záznam, jak kdosi šel na horu Sv. Iliji, z blízké vesnice Topići a skončil v Basti a čtu, jak mu to zabralo celý den a jak byl z toho hotový.
 |
| Mapka v Topići |
- je to do kopce (to vidím)
- je to daleko (to se mi nezdá)
- není tam voda (postarám se)
- jsou tam hadi (dám si pozor)
- slunce ve vyšších nadmořských výškách rychleji připaluje (vezmu si krém, který nepoužiji)
- cesta je značená tak, aby procvičila dovednosti indiánského stopaře (na to se těším)
- a mělo by se chodit jen s průvodcem (jó jó já vím).
 |
| Topići |
 |
| Značení a kamenná pole |
Při návratu dolů také potkávám starší manželský pár jak stoupá vzhůru a hledá cestu, a tak se rukama nohama snažím vysvětlovat kudy vede cesta až se z nich vyklubou Češi, no bodeť, kdo jiný by se v létě na slunci potuloval v horách Biokova. Kromě značení cesty stačíme probrat další nebezpečí – hady, oni prý viděli hady dva (už je mi jasné, proč mají v rukách dlouhé dřevěné hole), já neviděl ani jedno a tak doufám, že kdyby se tak stalo, že budu rychlý. Čím více jsem dole, tím je větší horko, v Topići namáčím tričko a pokračuji dál.
Nakonec to bylo 6,5 km nahoru a přiměřeně stejně i dolů (plus mínus 500m, podle toho jak se mi dařilo hledat a nacházet cestu). Celé to trvalo 5,5 hodiny a podle GPS v tom bylo 3,5h pohybu. Na tom je pěkně vidět, jak horská turistika může být náročná, můj odhad je, že ty dvě hodiny navíc dělá tak 40 min. kochání a focení, 40 min. občerstvování a 40 min hledání cesty.
Ale ty pohledy, kdy z 1600m koukáte na noře, ty byly úžasné, ty stály za to.
 |
| hřeben Biokova |
V Praze se nám objevilo PRASE! Má 14 kilo a dá se s ním běhat.
Už pár let se s rozvojem GPS a běhání ve městech objevují různé trasy ve tvaru nápisů, obrazců či zvířat. Čím modernější město s...