Šindelová je pro orientační běžce synonymem dech beroucí divočiny, a tak se nebylo nad čím rozmýšlet: jedeme obhajovat titul. Svéráz Krušných hor přitáhla do startovní listiny kvalitní dvojice – budou stačit naše fotrovské zkušenosti a trénink na dravosti mládí?
Týden před závody to tak vypadalo: Protože bylo potřeba osekat louku, nejel jsem na orienťácká béčka do Pardubic, a tak sice potenciální soupeři vyhráli elitu, ale přiotrávili se vodou v cíli. Poté bylo nutné jít na zastupitelstvo a vynechat Lukáškův sváteční fotbal, a tak se jsem si nepolámal žebra a neprokopl koleno jako další ze soupeřů. A mít čerstvě mimino a málo se před závodem vyspat? – tyhle zásluhy jsme si již odbyli dávno.
Je sobotní desátá ráno, máme sbaleno do běžeckých vest (tentokrát i obě baterky, ne jak loni!) a s předzvěstí parádního dne plánujeme postupy. K fotrovským zkušenostem patří i to, že náš nový digitální mapoměr zase neměří, a tak se k 120 km propojujeme postaru pomocí provázku a mechanického měřidla. Jako novinku používáme rychlostní tabulku, vyrobenou u snídaně, která (snad) zahrnuje vše, co jsme se za roky běhání rogainingů naučili. Favoritovi Sádlovi hlásíme sto dvacet kilometrů, dobře ale víme, že ve skutečnosti to bude ke 140ti. Už na prvním postupu si nás kraj získává výhledy, loukami, močály a bohužel si hned namáčíme nohy. Ťukáme si ale jednu kontrolu za druhou a říkáme si, že mistrovství Evropy v Toskánsku bylo pěkné, ale zákoutím Krušných hor se těžko něco vyrovná. Večer děláme zásadní chybu v Potůčkách, kde pohrdneme vietnamským obchodem a spoléháme se na zavřenou hospodu na konci obce. Nanaplněné očekávání studeného nápoje pak na čas střídá skleslost a únava. Přijde ale postup po pražcích, hvězdy a skalnaté vrcholy a po půlnoci malý zázrak v podobě živé kapely (a tak i kofoly a piva) na samotě u lesa.
Za svítání přibývá bolest. Na únavu jsme zvyklí, ale puchejře nás s nástupem Inov-8 tů už roky netrápily. Snažíme se vzájemně neotravovat bolístkami toho druhého, ale je to hloupé trápení a trochu nás to limituje. Trasu nicméně přeplánujeme jen drobně a ztráta 90ti bodů na od stolu vytyčený plán je vlastně velmi povedený závod. Paradoxně možná právě to, že už to chceme mít za sebou, nás žene natolik, že si před cílem ještě stíháme přidat kontrolu, která nebyla v plánu.
Nakonec dětem placky za prvního fleka vezeme, ale dojít na stupně vítězů s krvavými puchejři nebylo nic moc. Poučení? I když má člověk špičkové boty, musí se umět rozloučit s párem, který je už oběhaný, a jsou v něm díry. A co teprve mnohokrát zapraná špína v ponožkách a porušená struktura?
Příští rok z nás budou veteráni, poučíme se!(?)
Radovan a Ondřej
