10. ročník horského běhu na Lysou horu….Kdyby mi někdo před 10-ti lety řekla, že se podobné události zúčastním a nejen to, že se na ni budu bytostně těšit, poklepu mu na čelo a pošlu ho nechat se vyšetřit. Jenomže roku 2012 jsem se nějak asi nedopatřením dostala na 8-mý ročník a poněkud jsem se drápkem zachytila. Pak přišla už plánovaná účast v roce 2013 no a letošní účast na 10-tém ročníku jsem si plánovala možná už tak od ledna.
Dočkat jsem se nemohla. Je to zkrátka jeden z nejhezčích horských závodů. Protože jsme v sobotu měli hlídání pro obě děti, zlomila jsem k účasti na závodě i Roberta. Navíc předpověď počasí zněla tak skvěle…vedro,vedro,vedro. V zimě jsem běhala Lysacup, v dubnu Horskou výzvu, v květnu Radegastovu výzvu. Cítila jsem se tedy na kopečky připravená. Doufala jsem, že oproti loňskému roku nedošlo ke změně trasy, abych mohla objektivně porovnat, zda jsem se zlepšila nebo nikoli.
Spes moritur ultima, ale já doufala marně. Ještě před startem závodu nám pořadatel sdělil, že s ohledem na rozkopanou cestu, protesty Lesů ČR a úpravám severní sjezdovky, nás čeká opětovně pozměněná trasa. Při popisu trati mluvil něco o Velké Kunratické, překonávání brodu, bahně a tak podobně. To mi stačilo k tomu, abych propadla předzávodní nervozitě. Boha jeho, já se přece nemůžu nikde brodit, dyť já uklouznu v řece na kameni, spadnu, nohu si zlomím…jsem přece tak moc NEOBRATNÁ.
Ale už bylo odstartováno a obavy vystřídaly závodní endorfiny. Část nazvaná „Kunratická“ se skutečně běžet nedala, pouze po úzkém chodníčku odťapkat pěkně v řadě za sebou, brod nebyl brodem, ale pouhým potůčkem křižujícím cestu. No a po nějaké době jsme se napojili na tradiční sjezdovku pod Zbujem. Tam nás čekali bubeníci a pěkně nám bubnovali do kroku. I tak jsem se pořádně zadýchala a zapotila.
Robert byl o cca 20 minut rychlejší než já, pacholek jeden. Na Lysou chodívá už roky, tak je vytrénovaný. Obzvláště mě zaujala jeho poznámka: „no oni kolem mě do kopce běželi, já jsem ale šel a přesto jsem byl rychlejší“. Touto metodou skolil Berďu, Keňana a myslím, že i Leniu. Keňan mi pak v cíli řekl, že ho to téměř rozhodilo, běží, funí do kopce a najednou kolem něj kráčí Robert, aby posléze zmizel v dáli.
Vidím jednoho z organizátorů – Luďu. „Luďo, to byla letos super trasa. Moc se mi líbila, asi zatím ze všech předchozích tras nejvíce“. „To jsi asi Lenkočlenko jediná“, odpověděl . Potvrdil mi současně, že letos jsme naběhali o něco více, co do délky, tak i do převýšení.
Tak jsem podebatovali, nacpali břich a cupitali dolů, na hřiště v Ostravici, kde nás čekalo další občerstvení – kuře, pívo, kofola. A taky studená sprcha. A válečka na trávě, absolutní relax.
Na trávě jsme se nakonec srazili celý oddíl a navzájem ukazovali svá zranění. Tedy já jsem neměla co ukazovat, protože se mi nic nestalo. Ale spadl Robert, spadl Berďa a spadla i Lenia. Jenomže zranění Lenii jsme v našem kroužku okamžitě vyhodnotili jako tzv. „rafinované domácí násilí“ JJJ.
Denisa byla tradičně na bedně a ještě vyhrála v tombole. Já jsem nevyhrála v tombole nic. Ale mi to neva, já si to všechno tak báječně užila.
A co včil budeme dělat? Ještě, že nás čeká 2. Srpen a Lysohorský čtyřlístek. Do té doby ale bude pochopitelně nutné něco „MÁLO“ potrénovat. Však on už Koudy pro nás něco vymyslí.
Jo a Jarek mi řekl, že už ví, proč Praha nevyšla pod čtyři hodiny: „Lenko, já se díval na videu na ten tvůj běh. My jsem to hodnotili i s Koudym. No ty se totiž při tom běhání zakláníš. A to je blbě. To tě zdržuje. Musíš se předklánět, jakoby se do toho běhu položit.“ Bezva, tak už mám po sobotě ve všem jasno a můžu KURDE PŘYDAT J