Do třetice všeho dobrého tu máme poslední článek na téma „Proč běhám“. Zaslala nám ho opět fotbalista, tentokrát jménem Iva. Iva se nám svěřila, že se zrovna připravuje na maturitu, tak třeba její příběh obměkčí i pány profesory (určitě náš blog taky čtou) 🙂 Přejeme hodně štěstí při zkoušce i v běhání!
Nejeden člověk by si při pohledu na mě řekl, že se spíš orientuji intelektuálně. No, upřímně, řekli by si to asi všichni. Tento rok maturuji, a i když nás je ve třídě jenom 26, myslím si, že ani jeden z těch dvaceti pěti netuší, že pravidelně běhám. Jo, že jsem do loňského podzimu hrála fotbal, to většina z nich ví. A to, že mám ráda sport jako takový, ví taky (podle mě) skoro všichni. Je vůbec potřeba, aby věděli, že běhám? Proč? Ještě by si řekli, že na to, že běhám, jsem docela při těle. A navíc – moji spolužáci nejsou tím důvodem, kvůli kterému běhám.
 |
| Před fotbalovým zápasem. Já stojím úplně nalevo, s rukou v boku. |
Začala jsem kvůli tomu, abych ve fotbale, ještě v žácích, stačila klukům. A dařilo se. Jenomže jak každý pořádný běžec ví, běh je droga. Když jsem přestoupila do ženského mužstva, nehrálo tam roli to, jestli se běhá i mimo trénink nebo ne. A tak, i když to nebylo potřeba, jsem dál běhala. Sice trochu míň, ale běhala. Z ničeho nic ale moje fyzička hrozně poklesla. Běh už nebyl hlavním sportem, ale pořád jsem sportovala nad míru dost. Byla jsem tak unavená, že i když jsem třeba spala 14 hodin, musela jsem si ještě lehnout po obědě a stejně to nebylo dost. Objevila jsem v našem kraji běžecké závody a v mé kategorii juniorek běhala vždy nanejvýš dvě další děvčata. A kdo by nejel na závod, kde má jistou bednu?
Skutečnost byla taková, že jsem dobíhala vždy úplně poslední (a to jako doopravdy, přede mnou dobíhali i sedmdesátiletí starouškové) a to i s tím, že jsem do závodu dala všechno. Ne že by mi to vadilo, vždycky jsem sledovala vše okolo a závody si naplno užívala. Navíc jistě jsem vždy potěšila spoustu lidí, co teprve začínali nebo se třeba vraceli po delší době, a to, že byl někdo horší než oni, vždycky potěší. A já jsem byla smířená s tím, že budu vždy první od konce.
Teď na podzim jsem zjistila, co bylo asi příčinou mého častého zadýchávání a únavy. Nízká hladina hemoglobinu a s tím souvisejícím železem mi sice zabránila darovat krev, ale aspoň jsem zjistila, jak konečně dojít k nějakému většímu posunu v běhu. Prvně jsem běh vyřadila téměř úplně a brala jsem železo bez předpisu. A teď už mám železo předepsáno a musím říct, že v takové rychlé zlepšení jsem opravdu nečekala. Moje rychlost sice teď není nijak závratná, ale alespoň zmizela únava a nefuním při sebemenší námaze jak muflon.
Běhám proto, že miluju svůj domov. A i když bych se u nás mohla po lesích jen procházet, radši se v nich proběhnu. Mám taky vždycky hroznou radost, když potkám srnky nebo zajíce – zasměju se tomu, jak se mě leknou a myslí si, že se snažím dohonit. A to teda ani náhodou nezkouším. Mám ráda debaty se svými kamarády, ale běh je jediná aktivita, která mě donutí mlčet.
Co se samotného závodění týče, nemám úplně jasné představy. Jednu ale mám. Protože i když se mi líbilo dobíhat poslední, chci za pár let na stejných závodech vyzkoušet, jaké to je dobíhat mezi prvními. Nechci zbytečně spěchat, teď si běh budu jenom a jenom užívat. J
