1000 miles – Start -> CP1

Aktualizováno 08:23, 01-8-14
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!

O specializovaném tréninku nemohla být řeč, ale zase na druhou stranu ani doma na prdeli jsem neseděl.Vyzkoušel jsem závod na biku, jaké to je se poměřit s jinýma na náročné technické trati, a ani nevím jak, ale nějakým zázrakem se mi podařilo tento závod na 50km vyhrát v konkurenci 700 vlčáků. Asi štěstí začátečníka a naprosté bahenní kalamity. Navíc mi písek v bahně naprosto odrovnal komponenty na kole, dostal se všude a funguje jako smirkový papír. Vlastně, až do začátku Mílí jsem KONU dával do pořádku. V čase kdy kolo fungovalo jsem se snažil najíždět objemy při nízké tepovce, týdně kolem 400 až 500 km. Hlavní co mi scházelo jsou kopce, a ty se prostě neojebou, ty člověk vyšlapat musí tak či tak. Trať Mílí je totiž pevně daná, a každý závodník má v povinné výbavě GPS s trasou a zároveň záznamem trasy, aby se mohlo zjistit zda-li někdo nefixluje a nechce si trasu nějakým způsobem ulehčit. Dále do povinné výbavy patří buzola, zápalky, zapalovač, hadřík napuštěný benzinem, základní lekárnička, spacák, čelovka, provaz, nůž, píšťalka, thermo fólie a konečně pepřák proti otravům všeho druhu.

Na nádru ve Fullwelu

Balení na tento závod je kapitola sama pro sebe, a můžu s klidným srdcem řít, že i když jsem naprostý bikerský nováček, tak jsem se sbalil parádně, nebral jsem žádné zbytečnosti a zároveň mi nic nechybělo. A když jo, tak pořád jsem měl kolem sebe v okruhu pár kopkokilometrů perfektního Romana nebo další experty, kteří jakoukoliv závadu na kole uměli dokonale opravit jen dobře míněnou radou :D, ale nepředbíhejme.

Komplikací a asi největším problémem celého podniku 1000 mil pro mě bylo se dostat z  Londýna na start, respektive z domova na letiště. Auto nemám, do taxíku mě nevemou, do autobusu také ne, a zase, že bych bydlel úplně blízko letiště se také říct nedá. Nakonec mě zachraňuje Frederik, který mi nabídl, že mě na letiště odveze, za což mu tímto ještě jednou děkuji! Pak už to šlo jako po másle British Airways, mají skvělé pravidlo, že buď kufr nebo kolo, tudíž žádné extra příplatky, jsou milí a vycházejí vstříc, kolo i se vším co jsem vezl vážilo 23 kg na chlup přesně. V Praze po příletu už mě čekal kamarád Fíla, asi nejlenivější řidič na světě, a úspěšně jsem zabral část jeho bytu v Praze. Díky Kájo, Fílo a malej Franto.

Kona v plné kráse

Brífínk

Ještě pár ofiko fotek, ruce nahoru a prásk z pistole, Honza startuje závod. Že to přepaluju zjišťuju asi po 300 metrech, jsem totiž první :D, ale tak aspoň můžu říct, že jsem byl ve vedení Mil, kdo z vás to může říct?! Rozmyslím si to a vedení nechávám lepším borcům, řadím se někde na chvost první desítky a spokojeným tempem si to řinu vstříc už opravdicky nejzápadnějšímu bodu ČR, na hranici s Německem, kde je otočka, která opravuje náš kurz směr Krušné hory. Jedu a a adrenalin mi stříká snad i z uší. Leje jako z konve, ale mě to vůbec nevadí, zatím jsem stále ve své komfortní zóně, před sebou mám na dohled vítěze minulého ročníků Tyxu, tak co bych se depresoval.

Ještěd v pozadí

Had bikerů, chodců a koloběžkářů se docela rychle trhá a po zhruba dvou hodinkách už jedu docela osamocen. To mi vyhovuje, po mnoho tréninkohodinách v Londýně a okolí, kde nemám cykloparťáka, trávím sám a neumím se kvůli tomu přízpůsobovat tempu druhého a navíc se mi i tak krásně přemýšlí o všem co se mi honí v hlavě. V těch chvílích to asi bylo, že bych mohl dokončit Míle do TOP5, bože jak Já byl strašně najivní osel!! 😀 Závodní dny pro mě byly Etapy. Větší celky a cíle byly jednotlivé CP, které byly na trase tři. Abych to na sebe práskl hned z kraje, myslel jsem si, že v pohodičce budu dávat denně kolem 200km, to byla další absolutní volovina, kterou jsem si uvědomil hned první den. Což ve svém důsledku byla pro mě osobně výhra, do budoucna jsem si dával jen malé a především splnitelné cíle. První etapa byla o seznámení se s závodním režimem, jako je odeslání SMSky, vždy mezi šestou až 8 hodinou večerní. Většinou jsem posílal smsky až právě v tu osmou hodinu. Spaní jsem měl naprogramované vždy po odeslání smsky, začala hledací a vyčkávácí fáze, kde vlastně složím hlavu na noc. První noc jsem strávil v rygolu mezi kořeny smrku a na mechu. Skvěle fungoval bivakovací pytel i jako dodatečná izolace, protože jsem měl opravdu ultralehký spacák. Vyspaný jsem byl do růžova a ranní sluníčko bylo vždy parádní. První den jsem také zažil svůj první větší pád, kdy jsem si hned na velkým tácu vylomil dva zuby a docela natloukl. Jinak jsem byl v pohode a technika fungovala skvěle, dost jsem měl strach z navigace, ale obavy se ukázali liché a vše fungovalo tak jak mělo. Nebloudím a je mi fajně, chodí mi podpora od kamarádů, Janči, rodiny a kilometry ubíhají jak na běžícím páse. V první den jich uběhlo přesně 106km spolu s 2128 nastoupanými metry. Večerní SMS zněla: 103 Zbynek Šimčík (81.58 km, 20:12:13): zdarec pohoda jazz hustokrute nadherne jedem dal co to pude do noci Jani mt 

Druhý den, čili druhá etapa už měla mít výrazně horský charakter, který nám dodají Krušné hory. Ráno jsme vstal kolem čtvrté hodiny, než jsem se vyhrabal ze spacáku bylo kolem 5 ranní. Co mě vždycky náramně bavilo, bylo potkávat se klubající mílaře, z různých křovin, přístřešků, prostě ze všech možných míst, kde se dá spát. Vždy jen pozdravím a šinu si to dál. Druhá etapa pro mě měla i trošku nostalgický nádech, protože jsme dost křižovali cestu, kterou jsem již absolvoval se svým bráchou při CZAR 2012. Ranní sluníčko docela často střídaly přeháňky a někdy déšť intenzivnějšího charakteru. Naštěstí při největší průtrži jsem měl na blízku úkryt. Krušné hory jako takové jsou jedna velká náhorní plošina, takže se nějakých velkých sjezdů nebo stoupání člověk nedočkal a cesta docela rychle ubíhala. Pamatuji si na naprosto nádherné louky v okolí Moldavy, nebo na setkání s Kopka týmem na Klínovci, kde mě zase proudili hlavou vzpomínky, kdy jsem na tamním rozhlednovysílači modernizoval výtah. Pod Klínovcem poprvé jsme mohli okusit jakýsi slabý odvárek mimostezkového ježdění ve vysoké trávě a přes pořádné kořeny.

Samoobsluha s peneženkou a Jarda s Davidem

Na Moldavě jsme zase měli podporu ve formě chaty rodičů jednoho z účastníků, kde jsi jsi dal naprosto vznikající bublaninu a čaj a suprskvělou konopnou mast na stále se ozývající bolavé koleno, všechno zafungovalo naprosto skvěle a já mohl pokračovat dál vštříc dalším dobrodružstvím. Závěr dne jsem zakončoval výšvihem na Sněžník v Tisé, kde jsou nádherné pískovcové stěny. V noci dost foukalo, ale naštěstí je zde rozhledna, která mi posloužila jako větrolam a já měl příjemnou noc. Druhá etapa měřila 168 km s 2982 km. Ve večerní SMSce jsem psal: 103 Zbynek Šimčík (252.28 km, 20:04:25): custe diky vsem moc za smsky a podporu, dnes jsem opravdu potreboval.6 klistat, jedno koleno bolave a skveli lidi kolem Bozi!!jedu dal

VSUVKA – děkuji poctivému nálezci mé peněženky, já vůl totiž v prvním možném obchodě druhý den na cestě zapomněl v samoobsluze peněženku, a když jsem se tam po pul hodině vrátil, tak ji někdo vrátil panu pokladnímu, tak ještě jednou moc DÍKY!!!!

Rozhledna na Sněžníku

Zatím tělo fungovalo docela dobře, až na to koleno. Vše probíhalo podle denního plánu, bez nějakých komplikací či chmur. Ty přišly hned ráno při sjezdu ze Sněžníku, sjezd je samý šutr a písek, no a já se ještě celý rozespalý na něm vysekal. Stálo mě to obnovení bolesti v kolenu. Moje hlava naopak fungovala překvapivě dobře, měl jsem millión krásných důvodů pokračovat dále směr divoký východ. Počasí se umoudřilo a já si to šinul spolu s klučinou, kterému jsem v pozdější fázi závodu začal říkat navigátor. Jen jsme se míjeli, když jsem třeba doplňoval vodu v potoku nebo konečně při čekání na přívoz mezi Německem a Hřenskem. Ale to jsme se ještě předtím museli probojovat pravým břehem Labe, myslel jsem si jaká to nebude brnkačka, ale Honzovo plánování trati bylo znát, a já skučel a súpěl do serpentýn a tahal kolo ze svahů dolů mimo jakoukoliv stezku. Závěr byl zakončen vesničkou Dolní Žleb, magického místa s nejlepšími horolezci v Čechách. Stihl jsem ranní převoz v 8:48. Na druhé straně v Hřensku v záplavě vietnamských obchodů nacházím klenot, večerku se strašně milou a ochotnou paní, která je tak strašně hodná, že se to musí zažít, popsat to nejde a jen na dálku moc DĚKUJU, jste skvělá!! I když paní spěchala na pohřeb, takto smutnou událost, srdce ji rvalo pomyšlení, že by nějakého mílaře mohla minout a nepomoci mu naplnit hladový krk. Po krátké pauze balím saky paky a fičím dál, protože se nemůžu dočkat co mi cesta postaví do cesty.

Ať už jen někoho kdo mi doleje čistou vodu, nebo aspoň podpoří dobrým slůvkem.. Další cesta vede přes České Švýcarsko, místo které moc dobře znám a těším se na něj. Nakonec se, ale koná spíše takový rychlo průjezd po šotolinových rychlocestách, kde poprvé narážím na dvojku Toma a Jardu. Ještě o nich nic nevím a ani netuším, že se s nimi budu potkávat nebo sdílet cestu vlastně až do cíle. Teď jsem vlastně prozradil, že tam dojedeme, ale zas tak jednoduché to nebylo. On by o tom třeba Tom mohl povídat, jako držitel rekordu v nejdelším pobytu na trati. Od Jardy sockuju trošku opalovacího krému, neb já blb jsem si jej nevzal a slunce zatraceně pálí, je obrovský rozdíl teplot přes den a v noci, v noci kolem 5 stupňů a přes den rtuť teploměru atakuje třicítky. Jako protislužbu nabízím olej na řetěz. Na chvilku se připojuji ke klukům vyměňujeme si první dojmy z cesty, ale za pár minut se zase nějak odpojuji a jedu si svým výletním tempem. Samota mi vyhovuje, a vědomí že je stále někdo kolem je super, kdyby se něco stalo. Dávám si pár pěkných dlouhých šotolinových sjezdů a pomalu se blížím směr Nordkap, každý o něm mluví, jak je to tam na prd a že se bude tlačit a taky že jo, tolik kořenů jsem snad ještě neviděl. Nakonec to překonávám a mám dobrý pocit z dobře odvedené práce, kolo je v pořádku a má prdel taky.

tady jsem posílal smsku za dohledu krav

Fičím dál a hle cedule podpora 1000 mil bez váhání točím řídítka směr Weberova chata, no dobře jsem udělal potkávám super lidi, rychlí pokec a hlavně naprosto luxusní výběr polévek, hážu naprosto skvělou gulášovku s chlebem, doplňuji Colu a za pár minut plný energie s úsměvem na tváři. To už pomalu opouštím Šluknovský výběžek směr Krásná Lípa, tu oblast znám zase z Ultratrailu pořádaným Olafem, je strašně super projíždět místy, kde to aspoň trochu znám. Etapa se chýlí ke konci, píšu smsku : 103 Zbynek Šimčík (397.81 km, 19:54:48): zdatec dneska super den!! Moc dekuju vsem co jsem potkal a byli napomocni at uz vodou ci jidle nebo dobrym slovem, vetsinou vse:), při tom mě kontrolují krávy. Míjí mě i mistr Brašnář, klučina, který lítá jako střela kalená a ty brašny na zadním nosiči jej neustále shazují z kola, i přesto je neuvěřitelně rychlý, a zároveň super týpek, z toho co jsme si stačili vyměnit při krátkých setkáních.

Na cestě k Nordkappu

Radost na Nordkapu

Celá trasa na Strave

Příště CP1 -> CP2, rozbor co jsem měl s sebou a troška té mílové teorie