Dvacetičtyřhodinovka
aneb kolik toho jde ujet na běžkách.
ÚVOD: Je školní den, čekám v Jeseníku na autobus. Šedivá zima, den ničím výrazný. Zazvoní mi telefon. Den se změní. "Vašku, nejel bys čtyřiadvacetihodinovku na běžkách? Sháním lidi do týmu." Nejsem zrovna typ běžkaře, který by jezdil na závody a 24 hodin se zdá hodně, i když se rozdělí na tři lidi. Najet co nejvíce kilometrů za jeden den. Výzva. Odmítnout nemožné - chci to zkusit. Za dva týdny pojedeme na rychlebském Paprsku závody a budeme se snažit na tříkilometrovém okruhu najet tři sta kilometrů:)
NA MÍSTĚ: Sobotní dopoledne, Rychlebské hory. Sněhu kupy. Stavíme stan u kraje sjezdovky. To bude naše základna. Za chvíli začne závod a my budeme jako šílenci lítat na tříkilometrovém okruhu, střídat se jako štafeta a zkusíme, kolik toho dokážeme ujet. Zatím mi to připadá neskutečné, tělo spustilo obranný mechanismus a jakoby si vůbec neuvědomovalo, co ho čeká v příštích hodinách.
Jsme na to tři, Tom, můj bývalý třídní ze základky, který nás do tohoto podniku dostal. Kuba, kamarád o půlku mladší než Tomáš, tedy stejně starý jako já. Oba jsou dobří běžkaři, a jen já budu na běžkách běhat, jak mi nohy narostly. Jsem zvědavý...
ZÁVOD: Startovní výstřel, závodníci se poklusem vydávají k běžkám. Zatím vedeme:)...První kolo jede Tom, jsme domluvení, že zatím budeme střídat po dvou kolech. Druhý jedu já. Pak si jde zabruslit Kuba. My s Tomem ležíme zpocení na spacácích a vzhledem k tomu, že máme za sebou první hodinu závodu, jsme poněkud vyplivnutí. Nouzová taktika - budeme střídat po jednom kole. Jen tak udržíme vysoké tempo. Nakonec se to ukázalo jako dobrý plán.
Celý den jsme jsme jeli taktikou jedno kolo naplno, dvě odpočívat. To znamená jet, jak nejrychleji to jde úsek dlouhý 3,1 km s převýšením 52 metrů. Poté jeli zbývající dva členové družstva a každý z nás tak měl necelou půlhodinu na rychlou regeneraci.
NA TRATI: Přijel Tomáš a sjel krátký úsek do prostoru, kde se měnili běžci. Plácl mě a já vyjel na trať. Vyběhnu krátký kopec a pustím se do lesa. Sjezd do poměrně ostré zatáčky (tady jsme jednou sletěl - hned v druhém kole), která byla zvlášť v noci nepříjemná a rychle klouzat stopou k dalšímu sjezdu. Pořádně se soupaž odpichovat, ať vyjedu co nejdále z dolíku mezi dvěmi kopci Táhlé stoupání, obrátka a cesta zpátky. Sjet kopec, který jsem před chvílí vyšlapal a vyšlapat další. Potom chvíli uhánět soupaž pod poslední krátké stoupání (nízký hrbolek mi připomínal před koncem závodu Matterhorn) a dojet do prostoru cíle, kde už čekal Kuba na svou jízdu.
Každé kolo jsem dojížděl parádně zmožený, zpocený a udýchaný. Kol bylo asi třicet...
PAUZY: Kdo zrovna nejel, hibernoval. Stav vypnutí mysli i těla. Jen sníst nějaký banán, rohlík, něco. Občas bylo třeba navoskovat běžky, ale jinak se čekání omezovalo na příjem živin a vzpamatování. Pak zase naskočit na běžky a odjet co nejlépe své kolo. A tak celý den. V noci jsme každý spali necelé tři hodiny a střídali se dva zbývající členové družstva. Noc byla dlouhá, ve dvou lidech není tolik času na odpočinek. Třeba jen třináct minut.
KRIZE: Když se setmí v šest večer, není vám jasné, jak můžete vydržet jezdit do jedenácti dopoledne dalšího dne. To nastupují obavy. Ale jde vydržet, samotného mě to překvapilo.
Vzbudíte se a je vám zima, hlad a husí kůže. Na hory padla mlha.Všechno oblečení je propocené a není vám zrovna do zpěvu. Za deset minut si připnete běžky a noc je dosud mladá. Další kolo.
Chvíle vysílení přijde, když ve čtyři ráno přijedete k cíli a tam není nikdo, kdo by vás vystřídal. Jedete neplánovaně další kolo a nožky táhnete za sebou. Je tma, na trati skoro nikdo a blíží se šedesátý kilometr, který jedete naplno. Pak chvíli ležíte ve spacáku a ještě patnáct minut po jízdě dýcháte, jakoby jste běželi. Srdce tepe v krku.
RADOST: V pět ráno zjistíte, že máte průběžné druhé místo a vedete nad týmem chlapů z jesenické horské služby. Hned se snažíte nohy rozběhnout rychleji, kopce jsou menší a srdíčko jásá. Ale druhé místo nebylo jasné až do konce závodu, družstvo horské služby se prohánělo těsně za námi celou dobu. Stačilo jediné zaváhání a z druhého místa by bylo třetí a klidně i horší.
Blíží se konec závodu, kolo je daleko delší a i převýšení se nějak zvýraznilo. Trávím na trati i o tři minuty déle než včera. Kuba je z nás nejrychlejší a bruslí jen o minutu pomaleji proti včerejšku. Já jedu klasicky a ruce i nohy už protestují. Unavení jsme všichni. Ale budeme druzí!
Stojíme na bedně, druhé místo, 296,4kilometrů. Dvacet čtyři hodin běžkování je za námi. Já jsem najel 90km, Kuba 99km a Tom 107km. Jen si tak sednout...
SMÍCH: Všichni zestárli o pár let proti včerejšku. Lidé se svěšenými rameny se plouží kolem Paprsku a sotva zvedají nohy. Vypadáme k popukání.
OBDIV: K holkám které najeli i dvakrát více než já (Daniela Chlíbková 186km, 1. sólo žena). K paní Tvrdé (příhodné jméno), které je 52let a přijela z Ramzové na běžkách, potom ujela v závodě 139km a vrátila se na vlak na Ramzovou na lyžích. Nespala ani minutu.
Ke každému, kdo se postavil na start čtyřiadvacetihodinovky v kategorii jednotlivců, protože 24 hodin je vážně dlouhoooooo.
SOUHRN: Najet na běžkách 90 kilometrů je celkem namáhavé, pokud jste za zbytek zimy najeli sotva dalších 50km. Ale vítěz mužů- jednotlivců ujel skoro 214 km. Když má jedno kolo převýšení kolem 50 metrů, tak třicet kol má 1500 výškových metrů. Celkem se to nasbírá.
Doporučuji čtyřiadvacetihodinovku každému, kdo nemůže spát. Po závodě budete spát jako miminka, slibuji.
A taky doporučuji každému, kdo pokukuje po dlouhých závodech. Je to skvělá zkušenost a běžky jsou vcelku ohleduplné k nohám, protože v pondělí jsme do školy došel po svých.
A děkuji Tomovi, že mě na tento skvělý závod dotáhl a Kubovi, že do toho s námi taky šel. Teda jel&běžel.
Družstvo Sněžníků - horská služba(24). Nakonec jsme nad nimi udrželi těsný náskok.
Tvrdá žena, Zdeňka Tvrdá ujela 140 km.
Vítěz v kategorii mužů - jednotlivců. Tomáš Bek ujel 214 km.
Tom Novotný z týmu Jeseníci (my) ve své skvělé závodní vestě (100% cotton).
Vítězné družstvo v cíli po 24 hodinách.
Jeseníci. Zleva: Kuba, Tom, ve vzduchu já.
A výsledková listina družstev.
Více informací o závodě na www.kudrna.cz
a článek od Toma N. je tady: http://www.zlh.banda.cz/clanek/19910/kudrnovska-24-na-bezkach/
ÚVOD: Je školní den, čekám v Jeseníku na autobus. Šedivá zima, den ničím výrazný. Zazvoní mi telefon. Den se změní. "Vašku, nejel bys čtyřiadvacetihodinovku na běžkách? Sháním lidi do týmu." Nejsem zrovna typ běžkaře, který by jezdil na závody a 24 hodin se zdá hodně, i když se rozdělí na tři lidi. Najet co nejvíce kilometrů za jeden den. Výzva. Odmítnout nemožné - chci to zkusit. Za dva týdny pojedeme na rychlebském Paprsku závody a budeme se snažit na tříkilometrovém okruhu najet tři sta kilometrů:)
NA MÍSTĚ: Sobotní dopoledne, Rychlebské hory. Sněhu kupy. Stavíme stan u kraje sjezdovky. To bude naše základna. Za chvíli začne závod a my budeme jako šílenci lítat na tříkilometrovém okruhu, střídat se jako štafeta a zkusíme, kolik toho dokážeme ujet. Zatím mi to připadá neskutečné, tělo spustilo obranný mechanismus a jakoby si vůbec neuvědomovalo, co ho čeká v příštích hodinách.
Jsme na to tři, Tom, můj bývalý třídní ze základky, který nás do tohoto podniku dostal. Kuba, kamarád o půlku mladší než Tomáš, tedy stejně starý jako já. Oba jsou dobří běžkaři, a jen já budu na běžkách běhat, jak mi nohy narostly. Jsem zvědavý...
ZÁVOD: Startovní výstřel, závodníci se poklusem vydávají k běžkám. Zatím vedeme:)...První kolo jede Tom, jsme domluvení, že zatím budeme střídat po dvou kolech. Druhý jedu já. Pak si jde zabruslit Kuba. My s Tomem ležíme zpocení na spacácích a vzhledem k tomu, že máme za sebou první hodinu závodu, jsme poněkud vyplivnutí. Nouzová taktika - budeme střídat po jednom kole. Jen tak udržíme vysoké tempo. Nakonec se to ukázalo jako dobrý plán.
Celý den jsme jsme jeli taktikou jedno kolo naplno, dvě odpočívat. To znamená jet, jak nejrychleji to jde úsek dlouhý 3,1 km s převýšením 52 metrů. Poté jeli zbývající dva členové družstva a každý z nás tak měl necelou půlhodinu na rychlou regeneraci.
NA TRATI: Přijel Tomáš a sjel krátký úsek do prostoru, kde se měnili běžci. Plácl mě a já vyjel na trať. Vyběhnu krátký kopec a pustím se do lesa. Sjezd do poměrně ostré zatáčky (tady jsme jednou sletěl - hned v druhém kole), která byla zvlášť v noci nepříjemná a rychle klouzat stopou k dalšímu sjezdu. Pořádně se soupaž odpichovat, ať vyjedu co nejdále z dolíku mezi dvěmi kopci Táhlé stoupání, obrátka a cesta zpátky. Sjet kopec, který jsem před chvílí vyšlapal a vyšlapat další. Potom chvíli uhánět soupaž pod poslední krátké stoupání (nízký hrbolek mi připomínal před koncem závodu Matterhorn) a dojet do prostoru cíle, kde už čekal Kuba na svou jízdu.
Každé kolo jsem dojížděl parádně zmožený, zpocený a udýchaný. Kol bylo asi třicet...
PAUZY: Kdo zrovna nejel, hibernoval. Stav vypnutí mysli i těla. Jen sníst nějaký banán, rohlík, něco. Občas bylo třeba navoskovat běžky, ale jinak se čekání omezovalo na příjem živin a vzpamatování. Pak zase naskočit na běžky a odjet co nejlépe své kolo. A tak celý den. V noci jsme každý spali necelé tři hodiny a střídali se dva zbývající členové družstva. Noc byla dlouhá, ve dvou lidech není tolik času na odpočinek. Třeba jen třináct minut.
KRIZE: Když se setmí v šest večer, není vám jasné, jak můžete vydržet jezdit do jedenácti dopoledne dalšího dne. To nastupují obavy. Ale jde vydržet, samotného mě to překvapilo.
Vzbudíte se a je vám zima, hlad a husí kůže. Na hory padla mlha.Všechno oblečení je propocené a není vám zrovna do zpěvu. Za deset minut si připnete běžky a noc je dosud mladá. Další kolo.
Chvíle vysílení přijde, když ve čtyři ráno přijedete k cíli a tam není nikdo, kdo by vás vystřídal. Jedete neplánovaně další kolo a nožky táhnete za sebou. Je tma, na trati skoro nikdo a blíží se šedesátý kilometr, který jedete naplno. Pak chvíli ležíte ve spacáku a ještě patnáct minut po jízdě dýcháte, jakoby jste běželi. Srdce tepe v krku.
RADOST: V pět ráno zjistíte, že máte průběžné druhé místo a vedete nad týmem chlapů z jesenické horské služby. Hned se snažíte nohy rozběhnout rychleji, kopce jsou menší a srdíčko jásá. Ale druhé místo nebylo jasné až do konce závodu, družstvo horské služby se prohánělo těsně za námi celou dobu. Stačilo jediné zaváhání a z druhého místa by bylo třetí a klidně i horší.
Blíží se konec závodu, kolo je daleko delší a i převýšení se nějak zvýraznilo. Trávím na trati i o tři minuty déle než včera. Kuba je z nás nejrychlejší a bruslí jen o minutu pomaleji proti včerejšku. Já jedu klasicky a ruce i nohy už protestují. Unavení jsme všichni. Ale budeme druzí!
Stojíme na bedně, druhé místo, 296,4kilometrů. Dvacet čtyři hodin běžkování je za námi. Já jsem najel 90km, Kuba 99km a Tom 107km. Jen si tak sednout...
SMÍCH: Všichni zestárli o pár let proti včerejšku. Lidé se svěšenými rameny se plouží kolem Paprsku a sotva zvedají nohy. Vypadáme k popukání.
OBDIV: K holkám které najeli i dvakrát více než já (Daniela Chlíbková 186km, 1. sólo žena). K paní Tvrdé (příhodné jméno), které je 52let a přijela z Ramzové na běžkách, potom ujela v závodě 139km a vrátila se na vlak na Ramzovou na lyžích. Nespala ani minutu.
Ke každému, kdo se postavil na start čtyřiadvacetihodinovky v kategorii jednotlivců, protože 24 hodin je vážně dlouhoooooo.
SOUHRN: Najet na běžkách 90 kilometrů je celkem namáhavé, pokud jste za zbytek zimy najeli sotva dalších 50km. Ale vítěz mužů- jednotlivců ujel skoro 214 km. Když má jedno kolo převýšení kolem 50 metrů, tak třicet kol má 1500 výškových metrů. Celkem se to nasbírá.
Doporučuji čtyřiadvacetihodinovku každému, kdo nemůže spát. Po závodě budete spát jako miminka, slibuji.
A taky doporučuji každému, kdo pokukuje po dlouhých závodech. Je to skvělá zkušenost a běžky jsou vcelku ohleduplné k nohám, protože v pondělí jsme do školy došel po svých.
A děkuji Tomovi, že mě na tento skvělý závod dotáhl a Kubovi, že do toho s námi taky šel. Teda jel&běžel.
Družstvo Sněžníků - horská služba(24). Nakonec jsme nad nimi udrželi těsný náskok.
Tvrdá žena, Zdeňka Tvrdá ujela 140 km.
Vítěz v kategorii mužů - jednotlivců. Tomáš Bek ujel 214 km.
Tom Novotný z týmu Jeseníci (my) ve své skvělé závodní vestě (100% cotton).
Vítězné družstvo v cíli po 24 hodinách.
Jeseníci. Zleva: Kuba, Tom, ve vzduchu já.
A výsledková listina družstev.Více informací o závodě na www.kudrna.cz
a článek od Toma N. je tady: http://www.zlh.banda.cz/clanek/19910/kudrnovska-24-na-bezkach/
Free Tibet
10.3. 1959, tedy před padesáti lety vypuklo v Tibetu protičínské povstání. Bylo krvavě potlačeno.
O Tibetu toho nevím mnoho, ale jako symbol sympatií s každým utlačovaným i tady zase vyvěsím vlajku pro Tibet.
Tibet free!
Peace on Earth!
O Tibetu toho nevím mnoho, ale jako symbol sympatií s každým utlačovaným i tady zase vyvěsím vlajku pro Tibet.
Tibet free!
Peace on Earth!
16-22.2
Tento tyzden to vychadzalo krasneV pondelok rano kolo, spat behutrok rano beh, potmo sme mali pozicane auto a isli obzerat Toyoty a Fordy do Prahystreda poobede kolo domovstvrtok rano kolo, poobede behpiatok ran beh, poobede kolo. Vecer este kolo na pa...
26.1-15.2
V pondelok som obe cesty isiel na kole. No v utorok rano ma zacalo skrabat hrdlo, tak som to chcel vybehat do prace - co som aj spravil.Horsie bolo ze v stredu a stvrtok bolo dohodnute stahovanie, takze som vzdy cely spoteny nieco nosil v tej zime do a...
Symbol míru
Peace sign.
21. 2. 1958 (tedy před 51lety) britský designér Gerald Holtom navrhl pro připravované demonstrace tento jednoduchý znak. Symbol, značku. V kroužku se ukrývají dvě písmena, znázorněná semaforovou abecedou. Jsou to písmena N a D. Význam je jediný, NUCLEAR DISARMAMENT. Jaderné odzbrojení.
Pod tuto výzvu přikládám i své jméno...
Vašek
21. 2. 1958 (tedy před 51lety) britský designér Gerald Holtom navrhl pro připravované demonstrace tento jednoduchý znak. Symbol, značku. V kroužku se ukrývají dvě písmena, znázorněná semaforovou abecedou. Jsou to písmena N a D. Význam je jediný, NUCLEAR DISARMAMENT. Jaderné odzbrojení.Pod tuto výzvu přikládám i své jméno...
Vašek
Pouhé mini úvahy.
Co nás dělá člověkem?
Poznáš mnohé s věkem.
Spěchání ve stresu je lidská vlastnost,
sport je spěchání bez stresu a v duši rozzáří jasnost.
Tělo se ozve, když má špatností dost,
měli bychom ho umlčet ať má radost.
Hlava a tělo jsou si vzájemně rádcem,
někdy jsou navzájem největším zrádcem.
Se sportem srdce se rozbuší.
S čistou duší, která netuší,
že dýcháme špinavé ovzduší.
Je lepší být zdravě závislý?
Pupek není tak převislý.
Závislosti se těžko zbavit,
je na každém jak volný čas trávit…..!!
Poznáš mnohé s věkem.
Spěchání ve stresu je lidská vlastnost,
sport je spěchání bez stresu a v duši rozzáří jasnost.
Tělo se ozve, když má špatností dost,
měli bychom ho umlčet ať má radost.
Hlava a tělo jsou si vzájemně rádcem,
někdy jsou navzájem největším zrádcem.
Se sportem srdce se rozbuší.
S čistou duší, která netuší,
že dýcháme špinavé ovzduší.
Je lepší být zdravě závislý?
Pupek není tak převislý.
Závislosti se těžko zbavit,
je na každém jak volný čas trávit…..!!
Samotný guru pro Second Wind Road Runner´s Club
Neuvěřitelé se stalo skutkem. Běžec , kterého není potřeba představovat, trenér, na jehož články nedočkavě čeká i sám velký behej.com, specialista, kterému rozumí i tupé masy, sestoupil mezi nás na Second Wind Road Runner´s Web. Miloše Škorpila...
Foto běhu v parku.
Byl jsem se dnes jakožto fanoušek podívat na jeden z běhů ZBP. Potřeboval jsem trochu té běžecké atmosféry. Trasa byla trochu namrzlá, ale sešlo se zde hodně běžců a běžkyň. Pár fotek naleznete zde. Já si na běh ještě bohužel počkám, ale už chodím bez berle a konečně jsem se nechal uschopnit. Tak ať vám to běhá....
Slovensko v neobvyklé sezóně
Na Slovensku jsem byl naposledy v listopadu na Fatře s Lenčou, a to je dávno. Žít se má přece přítomným okamžikem. Proto jsem se na začátek února nedočkavě těšil jako malý kluk. Vymysleli jsme si přechod Nízkých Tater na sněžnicích...
4. 16 AM, temné ráno na nádraží v Ostravě. Naskakujeme s Kubou do rychlíku Excelsior, málem nám ujel, a tlačíme se do kupéčka k Jirkovi. Tím pádem jsme v kompletní sestavě. Jsme tři, před námi Ta3. Jedeme do Štrby, téměř okamžitě usínám.
Ráno, hory, vše před námi, ale už hmatatelně blízko. Září slunce, Vysoké Tatry a Roháče se smějí a zlatavě lesknou, nádherný klín Kriváně se strmí k nebi. Chci tam! Ale náš cíl je ještě o kousek dál, jedeme autobusem na sedlo Čertovica na hřebeni Nízkých Tater. Tady už počasí není tak idylické, ale pořád to vypadá nadějně.
Stojíme u asfaltky, autobus nás vyplivl do světa hor ze svých přetopených útrob, upravujeme batohy, chystáme sněžnice a pak, pak už jen přeběhneme asfaltku a otiskneme první stopy do sněhu. Do sněhu slovenských hor, o kterých vám teď budu vyprávět:
Zabloudit po prvních pár krocích je hloupé, ale nemůžeme natrefit na značku. Lezeme po sjezdovce přímo nahoru, taky lesem, boříme se do hlubokého sněhu. Za chvíli už trefíme náznak hřebene, doufáme že v houstnoucí mlze jdeme správným směrem. Za chvíli se mlha zase trhá a my jsme už na hřebenech, vpíjím si do očí siluetu zasněžených Vysokých Tater na obzoru. Ještě září slunce, ale za chvíli se na pár dnů schová. Vidíme převěje na hřebeni, mraky ženoucí se od jihu, vichr už trošku hučí, ale hřebeny se dosud lesknou sluncem. Jdeme už po tyčovém značení, ale ještě nevíme, jak moc bude za chvíli potřebné. Protože za chvíli se zatáhne opona a Tatry zmizí v husté mlze.
Bílá tma, jde se jako v bílé kouli, nejde rozeznat obzor, bílý sníh splývá z bílou mlhou, netušíme, jak strmý je svah, po kterém jdeme. Vlhkost se sráží v miliony kapek a zamrzá na nás. Neviděl jsme ještě takovou mlhu, ztrácím odhad vzdálenosti, víme jen, kde je nahoře a kde dole. Točí se hlava. Jirkovi namrzají brýle a já bych nejradši krájel mlhu nožem. Jediný, kdo trošku vidí tyčové značení je Kuba. Jdeme jako slepci po hřebeni a zažíváme nové, dezorientované pocity. I to k horám patří. Dnes jsme chtěli dojít někam za Chopok a spát ve stanu. Budeme moci říct, že je štěstí pokud vůbec dojdeme na Štefáničku, chatu nedaleko Ďumbieru. Začíná to být zajímavé.
Jdeme po strmém svahu, nad sebou vidíme gigantickou převěj, když do ní téměř vrazíme, už není tak gigantická a ani není sto metrů nad námi, ale jen pár kroků. V mlze je těžké odhadnout vzdálenost a skutečnou velikost čehokoli. Nevěřil bych, jak moc. Přelézáme převěj a jdeme podél polozavátých tyčí na hřebeni. Tady mi postupně dochází, že situace může být nejen zajímavá, ale i nebezpečná. Ledový vítr nám vane přímo do tváře a my nemůžeme najít pokračování značení. Vracíme se po vlastních stopách, děláme rojnici, zkoušíme si pomoci buzolou, mrzneme. Přitom Štefánikova chata nemůže být daleko, jsme na svahu, který by měl vést do sedla k ní. Nebo si to alespoň myslíme. Po nekonečné půlhodině a planých nadějích konečně Kuba najde další tyč, která ukazuje směr. Já ještě na cestě k ní slétnu z malé převěje (spíš závěje) a snažím se brzdit a následně se i postavit na sněžnicích na strmém svahu. Dál už nás tyče zavedou bezpečně až k nedaleké chatě. Pro dnešek je nejrozumnější zůstat tady.
Ubytujeme se v chatě a lijeme do sebe horký čaj, oklepávám led a vodu z bundy, kalhoty mám promoklé. Na pokoji si vaříme a oddáváme se hodům, protože jsme naše zásoby vyhodnotili jako dostačující. za oknem bláznivě hučí vítr a dohlednost není ani deset metrů. Bílá tma.
Večer nás slovenští skialpinisté napájí slivkou a nabízí nám čokoládu. V tomhle nečase jsou tady samí fajn lidé. Bylo by tu dobře, kdyby noc na Štefáničce nestála 11 eur. Aspoň, že k tomu byla skvělá snídaně.
Po ranní praženici vylezeme znovu do mlhy a vichru a míříme směr Ďumbier. Teda aspoň si to myslíme. Za chvíli se z mlhy vynoří skialpinista a nasměřuje nás na správnou trasu. Cesta na sněžnicích do kopce. Vidíš jen mlhu a jsi rád, že tě vichr bičuje zatím do zad. Horolezci jdoucí z hřebene nás varují, že vichr je tam šílený a až pětimetrové převěje. Závistivě pozoruji lezecké cepíny na jejich batohu. Taky potkáváme klučinu se splitboardem(skládací snowboard) - tohle vidím naživo poprvé. Ale za chvíli zmizí v mlze a mi stoupáme dál. Mlha, vítr.
Cesta na hřebeni utíká jako sen, kříž na Ďumbieru, nejvyšší hoře Nízkých Tater, 2043 m n.m., se objeví znenadání. Omrzlý sněhem. Nedaleko vidíme hranu svahu, za ní je pět set metrů hluboká propast do severních dolin. Lezu ke kříži, držím se ho a vichr lomcuje. Hlt čaje, Kuba mi podá dva čtverečky čokolády do pusy a jdeme dál. Tedy, skoro letíme. Vichřice se do nás bláznivě opírá, otáčí nás i s těžkými batohy a žene po svahu. Občas slézáme drobné skalní stupně, občas hledáme tyčové značení, občas nás vítr málem shodí k zemi. Nespoutané hory.
Pod Chopkem (2024m n.m.) počasí ukáže další pěknou věc, zmrzlý déšť, krupičky ledu nám vítr žene přímo do tváře. Štípe to a získáváme zdravě rudý odstín. Snažím se zabalit do kapuce, jak nejvíc to jde. Na cestu se téměř nedá dívat. Najednou se před námi zjeví kadibudka s vykrojeným srdíčkem, jsme u Kamenné chaty na Chopku.
Sedíme v chatě u dvou čajů (dva jen z úsporných důvodů), žvýkáme chleba a díváme se na namrzlé skialpinisty. Když se do chaty nahrne plno chlapíků z horské služby, odcházíme a tak se ani nedozvíme, že před chvílí na ně ve žlabu spadla lavina, nedaleko míst kudy půjdeme. Na hřebeni panuje peklo, v tomto větru postavit stan může být hodně těžké, moc to nechci zkoušet. Navíc je jasné, že na útulnu u Ďurkové dnes nedojdeme. Vymýšlíme náhradní plán, protože sajgon na hřebenech má ještě nějakou dobu vydržet, a scházíme z hřebenů. Míříme na sever z Chopku, a i když trochu bloudíme, tak kolem 1500m n.m. mraky končí a my po dvou dnech vidíme jinou než bílou barvu. Scházíme strmým svahem vlhkého sněhu, taje. Nedaleko nás vyjíždí z mlhy lanovka, strmé kotle míří do dolin. Já jdu v mačkách, kluci na sněžnicích. Možná by bylo nejlepší jet po zadku, strmost svahu klesá. Už jsme u sjezdovek v Demänové.
Střih. Stojíme u tající sjezdovky a připínáme bundy, sněžnice a čepky na batoh. Je dost teplo, po cestě teče voda. Z rádia na sjezdovce se line nasládlý pop a civilizace se na nás šklebí plnou silou. Kontrast proti čistotě hor. Radši rychle pryč.
Autobus do Liptovského Mikuláše nám zrovna jede. V Mikuláši na nádraží řešíma, kam se vydáme. Nejvíce nás lákají nedaleké Chočské vrchy. Ale do Prosieku nic nejede. najíme se a jdeme na stopa, už se smráká.
Tři kluci s velkými bágly, šero, jedeme mimo hlavní tah. Ne úplně ideální podmínky pro stopování. Z proti směru jede auto. Zastaví. - Kam jedete, kluci? - Do Prosieku. Auto se otáčí a nabírá nás. Řidičovi očividně nevadí alespoň dvacetikilometrová zajížďka. Za jízdy se z něj vyklube horolezec a popisuje nám, kde jsou tady v dolinách ledy a kde se lozí. vyklopí nás nedaleko ústí Prosiecké doliny. Díky mu za to, šťastné cesty a výstupy.
Je večer, tady pod horami není sníh, zamračeno. Nedaleko nás vytéká říčka ze strmého vápencového kaňonu. Tato část Slovenska, Chočské vrchy, je kraj vápencových tiesňav, skal, vodopádů. Luk na hranici z Oravou, ovcí a medvědů. Kraj svobodného toulání, kam se dá utéct, je-li na horách boží dopuštění. Jsme tady.
Spíme ve stanu, namačkáni s batohy. Celou noc déšť bubnuje na plátno stanu. Ráno vylézám do deště prví, musím na záchod. Ale počasí se umoudřuje. Už jen krape a tak vylézáme všichni a balíme se. Za chvíli je stan a vše ostatní v batozích, snídaně v břichu a zjistili jsme, že úzké ústí soutěsky je průchozí. Jdeme do kaňonu.
Zvláštní kraj, strmé skály, v únoru liduprázdno, místy led. Potok chvíli teče v korytu, chvíli pod zemí. Skalní stěny vysoko nad námi. Nádherný vodopád Červene piesky, veliký a hučící. Snažíme se po mokré skále dostat do údolí nad něj, ale nejde to. Snad jen skály obejít. Když vyjdeme z Prosiecké doliny, táhneme po lukách, na kterých se tyčí kříže, roste bodláčí a jalovce a od jara do podzimu pasou ovce. Nedaleko vystupují z mraků zasněžené Roháče. Máme plán, že zítra se vyškrábneme na Sivý vrch, nádhernou vápencovou horu zakrytou sněhem.
Na lukách hřeje slunce, chvíli jdu jen v krátkém tričku. Jde se lehce a nádherně. Při přeskakování potůčku do něj Kuba dupne. Za chvíli dojdeme do Kvačanské doliny a jdeme se podívat na nádherný Ráztocký vodopád a jeho dolinu. Tady odtud máme vzpomínky na léto. Teď si dáváme únorový kaňoning. Večer, to už jsme na zastávce v Hutech, přímo pod Sivým vrchem, se rozprší a tak si seženeme nocleh ve stodole u dvou starých mládenců. Vaříme na kamnech u nich v jizbě a v noci nás ve stodole na seně zafouká sníh. Přišla změna počasí.
Kvůli vánici výstup na Sivý vrch necháváme na jindy. Jdeme sněhem do třicet kilometrů vzdáleného Mikuláše (neměli jsme mapu, no) a stopujeme. Nakonec nás tři skvělí a parádně sprostí dřevorubci hodí do Mikuláše až na nádraží. Odjíždíme z božího, zimního Slovenska a já tam chci být ještě aspoň pár dnů. Už teď se těším na příště.
Just be in it. In the mountains.
Vysoké Ta3
Roháče
Já a Jirka chvíli před příchodem mlhy.
Kříž na Ďumbieru
Jirka a prosiecké stěny
Ve vodní tříšti vodopádu Červené piesky
Voda padající z nepřístupné doliny
Výhledy na Chočské kaňony
Snažíme se vylézt nad vodopád červené piesky, bohužel neúspěšně
Ledy v dolině
Článek je dnes poněkud delší, protože jsme to trošku flákal. V Jeseníkách jsou kupy sněhu a skvělé podmínky pro běžkování, tak se nedivte. Více fotek z předjarního slovenska najdete na etsmalynarod.rajce.net v albu Nízké Tatry atd.
4. 16 AM, temné ráno na nádraží v Ostravě. Naskakujeme s Kubou do rychlíku Excelsior, málem nám ujel, a tlačíme se do kupéčka k Jirkovi. Tím pádem jsme v kompletní sestavě. Jsme tři, před námi Ta3. Jedeme do Štrby, téměř okamžitě usínám.
Ráno, hory, vše před námi, ale už hmatatelně blízko. Září slunce, Vysoké Tatry a Roháče se smějí a zlatavě lesknou, nádherný klín Kriváně se strmí k nebi. Chci tam! Ale náš cíl je ještě o kousek dál, jedeme autobusem na sedlo Čertovica na hřebeni Nízkých Tater. Tady už počasí není tak idylické, ale pořád to vypadá nadějně.
Stojíme u asfaltky, autobus nás vyplivl do světa hor ze svých přetopených útrob, upravujeme batohy, chystáme sněžnice a pak, pak už jen přeběhneme asfaltku a otiskneme první stopy do sněhu. Do sněhu slovenských hor, o kterých vám teď budu vyprávět:
Zabloudit po prvních pár krocích je hloupé, ale nemůžeme natrefit na značku. Lezeme po sjezdovce přímo nahoru, taky lesem, boříme se do hlubokého sněhu. Za chvíli už trefíme náznak hřebene, doufáme že v houstnoucí mlze jdeme správným směrem. Za chvíli se mlha zase trhá a my jsme už na hřebenech, vpíjím si do očí siluetu zasněžených Vysokých Tater na obzoru. Ještě září slunce, ale za chvíli se na pár dnů schová. Vidíme převěje na hřebeni, mraky ženoucí se od jihu, vichr už trošku hučí, ale hřebeny se dosud lesknou sluncem. Jdeme už po tyčovém značení, ale ještě nevíme, jak moc bude za chvíli potřebné. Protože za chvíli se zatáhne opona a Tatry zmizí v husté mlze.
Bílá tma, jde se jako v bílé kouli, nejde rozeznat obzor, bílý sníh splývá z bílou mlhou, netušíme, jak strmý je svah, po kterém jdeme. Vlhkost se sráží v miliony kapek a zamrzá na nás. Neviděl jsme ještě takovou mlhu, ztrácím odhad vzdálenosti, víme jen, kde je nahoře a kde dole. Točí se hlava. Jirkovi namrzají brýle a já bych nejradši krájel mlhu nožem. Jediný, kdo trošku vidí tyčové značení je Kuba. Jdeme jako slepci po hřebeni a zažíváme nové, dezorientované pocity. I to k horám patří. Dnes jsme chtěli dojít někam za Chopok a spát ve stanu. Budeme moci říct, že je štěstí pokud vůbec dojdeme na Štefáničku, chatu nedaleko Ďumbieru. Začíná to být zajímavé.
Jdeme po strmém svahu, nad sebou vidíme gigantickou převěj, když do ní téměř vrazíme, už není tak gigantická a ani není sto metrů nad námi, ale jen pár kroků. V mlze je těžké odhadnout vzdálenost a skutečnou velikost čehokoli. Nevěřil bych, jak moc. Přelézáme převěj a jdeme podél polozavátých tyčí na hřebeni. Tady mi postupně dochází, že situace může být nejen zajímavá, ale i nebezpečná. Ledový vítr nám vane přímo do tváře a my nemůžeme najít pokračování značení. Vracíme se po vlastních stopách, děláme rojnici, zkoušíme si pomoci buzolou, mrzneme. Přitom Štefánikova chata nemůže být daleko, jsme na svahu, který by měl vést do sedla k ní. Nebo si to alespoň myslíme. Po nekonečné půlhodině a planých nadějích konečně Kuba najde další tyč, která ukazuje směr. Já ještě na cestě k ní slétnu z malé převěje (spíš závěje) a snažím se brzdit a následně se i postavit na sněžnicích na strmém svahu. Dál už nás tyče zavedou bezpečně až k nedaleké chatě. Pro dnešek je nejrozumnější zůstat tady.
Ubytujeme se v chatě a lijeme do sebe horký čaj, oklepávám led a vodu z bundy, kalhoty mám promoklé. Na pokoji si vaříme a oddáváme se hodům, protože jsme naše zásoby vyhodnotili jako dostačující. za oknem bláznivě hučí vítr a dohlednost není ani deset metrů. Bílá tma.
Večer nás slovenští skialpinisté napájí slivkou a nabízí nám čokoládu. V tomhle nečase jsou tady samí fajn lidé. Bylo by tu dobře, kdyby noc na Štefáničce nestála 11 eur. Aspoň, že k tomu byla skvělá snídaně.
Po ranní praženici vylezeme znovu do mlhy a vichru a míříme směr Ďumbier. Teda aspoň si to myslíme. Za chvíli se z mlhy vynoří skialpinista a nasměřuje nás na správnou trasu. Cesta na sněžnicích do kopce. Vidíš jen mlhu a jsi rád, že tě vichr bičuje zatím do zad. Horolezci jdoucí z hřebene nás varují, že vichr je tam šílený a až pětimetrové převěje. Závistivě pozoruji lezecké cepíny na jejich batohu. Taky potkáváme klučinu se splitboardem(skládací snowboard) - tohle vidím naživo poprvé. Ale za chvíli zmizí v mlze a mi stoupáme dál. Mlha, vítr.
Cesta na hřebeni utíká jako sen, kříž na Ďumbieru, nejvyšší hoře Nízkých Tater, 2043 m n.m., se objeví znenadání. Omrzlý sněhem. Nedaleko vidíme hranu svahu, za ní je pět set metrů hluboká propast do severních dolin. Lezu ke kříži, držím se ho a vichr lomcuje. Hlt čaje, Kuba mi podá dva čtverečky čokolády do pusy a jdeme dál. Tedy, skoro letíme. Vichřice se do nás bláznivě opírá, otáčí nás i s těžkými batohy a žene po svahu. Občas slézáme drobné skalní stupně, občas hledáme tyčové značení, občas nás vítr málem shodí k zemi. Nespoutané hory.
Pod Chopkem (2024m n.m.) počasí ukáže další pěknou věc, zmrzlý déšť, krupičky ledu nám vítr žene přímo do tváře. Štípe to a získáváme zdravě rudý odstín. Snažím se zabalit do kapuce, jak nejvíc to jde. Na cestu se téměř nedá dívat. Najednou se před námi zjeví kadibudka s vykrojeným srdíčkem, jsme u Kamenné chaty na Chopku.
Sedíme v chatě u dvou čajů (dva jen z úsporných důvodů), žvýkáme chleba a díváme se na namrzlé skialpinisty. Když se do chaty nahrne plno chlapíků z horské služby, odcházíme a tak se ani nedozvíme, že před chvílí na ně ve žlabu spadla lavina, nedaleko míst kudy půjdeme. Na hřebeni panuje peklo, v tomto větru postavit stan může být hodně těžké, moc to nechci zkoušet. Navíc je jasné, že na útulnu u Ďurkové dnes nedojdeme. Vymýšlíme náhradní plán, protože sajgon na hřebenech má ještě nějakou dobu vydržet, a scházíme z hřebenů. Míříme na sever z Chopku, a i když trochu bloudíme, tak kolem 1500m n.m. mraky končí a my po dvou dnech vidíme jinou než bílou barvu. Scházíme strmým svahem vlhkého sněhu, taje. Nedaleko nás vyjíždí z mlhy lanovka, strmé kotle míří do dolin. Já jdu v mačkách, kluci na sněžnicích. Možná by bylo nejlepší jet po zadku, strmost svahu klesá. Už jsme u sjezdovek v Demänové.
Střih. Stojíme u tající sjezdovky a připínáme bundy, sněžnice a čepky na batoh. Je dost teplo, po cestě teče voda. Z rádia na sjezdovce se line nasládlý pop a civilizace se na nás šklebí plnou silou. Kontrast proti čistotě hor. Radši rychle pryč.
Autobus do Liptovského Mikuláše nám zrovna jede. V Mikuláši na nádraží řešíma, kam se vydáme. Nejvíce nás lákají nedaleké Chočské vrchy. Ale do Prosieku nic nejede. najíme se a jdeme na stopa, už se smráká.
Tři kluci s velkými bágly, šero, jedeme mimo hlavní tah. Ne úplně ideální podmínky pro stopování. Z proti směru jede auto. Zastaví. - Kam jedete, kluci? - Do Prosieku. Auto se otáčí a nabírá nás. Řidičovi očividně nevadí alespoň dvacetikilometrová zajížďka. Za jízdy se z něj vyklube horolezec a popisuje nám, kde jsou tady v dolinách ledy a kde se lozí. vyklopí nás nedaleko ústí Prosiecké doliny. Díky mu za to, šťastné cesty a výstupy.
Je večer, tady pod horami není sníh, zamračeno. Nedaleko nás vytéká říčka ze strmého vápencového kaňonu. Tato část Slovenska, Chočské vrchy, je kraj vápencových tiesňav, skal, vodopádů. Luk na hranici z Oravou, ovcí a medvědů. Kraj svobodného toulání, kam se dá utéct, je-li na horách boží dopuštění. Jsme tady.
Spíme ve stanu, namačkáni s batohy. Celou noc déšť bubnuje na plátno stanu. Ráno vylézám do deště prví, musím na záchod. Ale počasí se umoudřuje. Už jen krape a tak vylézáme všichni a balíme se. Za chvíli je stan a vše ostatní v batozích, snídaně v břichu a zjistili jsme, že úzké ústí soutěsky je průchozí. Jdeme do kaňonu.
Zvláštní kraj, strmé skály, v únoru liduprázdno, místy led. Potok chvíli teče v korytu, chvíli pod zemí. Skalní stěny vysoko nad námi. Nádherný vodopád Červene piesky, veliký a hučící. Snažíme se po mokré skále dostat do údolí nad něj, ale nejde to. Snad jen skály obejít. Když vyjdeme z Prosiecké doliny, táhneme po lukách, na kterých se tyčí kříže, roste bodláčí a jalovce a od jara do podzimu pasou ovce. Nedaleko vystupují z mraků zasněžené Roháče. Máme plán, že zítra se vyškrábneme na Sivý vrch, nádhernou vápencovou horu zakrytou sněhem.
Na lukách hřeje slunce, chvíli jdu jen v krátkém tričku. Jde se lehce a nádherně. Při přeskakování potůčku do něj Kuba dupne. Za chvíli dojdeme do Kvačanské doliny a jdeme se podívat na nádherný Ráztocký vodopád a jeho dolinu. Tady odtud máme vzpomínky na léto. Teď si dáváme únorový kaňoning. Večer, to už jsme na zastávce v Hutech, přímo pod Sivým vrchem, se rozprší a tak si seženeme nocleh ve stodole u dvou starých mládenců. Vaříme na kamnech u nich v jizbě a v noci nás ve stodole na seně zafouká sníh. Přišla změna počasí.
Kvůli vánici výstup na Sivý vrch necháváme na jindy. Jdeme sněhem do třicet kilometrů vzdáleného Mikuláše (neměli jsme mapu, no) a stopujeme. Nakonec nás tři skvělí a parádně sprostí dřevorubci hodí do Mikuláše až na nádraží. Odjíždíme z božího, zimního Slovenska a já tam chci být ještě aspoň pár dnů. Už teď se těším na příště.
Just be in it. In the mountains.
Vysoké Ta3
Roháče
Já a Jirka chvíli před příchodem mlhy.
Kříž na Ďumbieru
Jirka a prosiecké stěny
Ve vodní tříšti vodopádu Červené piesky
Voda padající z nepřístupné doliny
Výhledy na Chočské kaňony
Snažíme se vylézt nad vodopád červené piesky, bohužel neúspěšně
Ledy v doliněČlánek je dnes poněkud delší, protože jsme to trošku flákal. V Jeseníkách jsou kupy sněhu a skvělé podmínky pro běžkování, tak se nedivte. Více fotek z předjarního slovenska najdete na etsmalynarod.rajce.net v albu Nízké Tatry atd.
Running above the clouds
Jeden z důvodů proč běhat. Pusť si to na celou obrazovku, zapni zvuk a až to skoncí, vyběhni.