Fotogalerie
Ve fotogalerii je zatím pár fotek, postupně přidám další. Nefotila jsem já, ale jiní. Děkuji Danovi Orálkovi, převážná většina fotek je jeho, Katce, Petrovi, Míše, Jirkovi, Davidovi a ostatním autorům, některé fotky jsou z webových stránek závodů, které jsem běžela.
Zkrátka a dobře, mám ty fotky všechny ráda, jsou postahované různě a uložené v mém PC, nejsem tam jenom já, ale i jiní, kteří rádi běhají. A pár už je i mojich vlastních.
Šťastné cesty všem
Hory, prostá krása a svoboda, čekají nedaleko. Slyšíte jejich volání?
Mini reportáž z běhu parkem 10.4.2010.
Počasí bylo nad očekávání příznivé, nepršelo a to je hlavní. Jsme spokojeni s hojnou účastí dětí. Jejich úsměv a zdravý duch je nám odměnou. Všechno klaplo dle našich představ. Zranění bylo asi 2x pohmožděnina kotníku u mužů. I přes to byla trasa pro závodníky velmi zajímavá s velkým převýšením a krásnými výhledy (ale samozřejmě bylo i hoodně trápení). Součástí tohoto závodu bylo i vyhlášení zimního běžeckého poháru, který se konal v Kadani. Tento pohár pořádal Čeněk Filingr. Pro závodníky byla přichystána i tombola pro všechny startující.
V 10 hodin vystoupila taneční skupina Berušky .
V 11 hodin vystoupil František Bůcha z HISTORICKÉHO SPOLKU Města Bílina . Jednalo se o ukázku vojenského umění seveřanského kavaleristy. Bylo to zpestření pro děti, které čekaly na své rodiče až doběhnou. Podle všeho se líbilo . Celou akci podtrhla hudební kulisa a nadšení účastníci. Myslím si, že akce takového druhu budou veřejností podporována. Cílem našeho klubu je rozpohybovat Kadaň. Zatím se nám to docela daří a jsem tomu rád. Už se těšíme na další akci. Zde výsledky. A více na www.skmpkadan.cz
Chtěl bych poděkovat sponzorům, bez nichž by se tato akce neobešla:
ESB.a.s. ; Severočeské doly a.s.; Město Kadaň ; Jízdní kola Hnízdil
Občerstvení Hamir; František Bůcha (jezdec na koni). Hasiči Kadaň, Šuplík Kadaň, DJ Mlaďas.
Kdo má fotky tak prosím pošlete. Předem díky.
Jak se běhá na ledě aneb první letošní kros
Rok 2009 utekl jako voda a po zimním spánku jsem odstartoval novou sezónu, stejně jako v loňském roce, závodem s názvem Listonošův krpál. Jak už pojmenování závodu napovídá, jedná se o běh do vrchu, který jsem si tak v minulé sezóně oblíbil. Běh se konal 14.3.2010 v blízkosti vlakové stanice Jarov, kousek za Zbraslaví. Ačkoliv jsem toho moc přes zimu nepotrénoval (spíše šlo o udržení už tak mizerné fyzické kondice), chtěl jsem si přesto vylepšit své osobní maximum na této trati. Mé plány na lepší výkon zhatila druhý den rekognoskace terénu trati. Jelikož doma ve Vlašimi nebylo již několik dní po sněhu ani památky, silnice a chodníky byly suché, nepředpokládal jsem, že trať bude tak pestrá. Večer jsem ještě uvažoval, že si přibalím tretry. Bohužel jsem je do báglu nedal a to byla chyba, ne nadarmo se říká, že první rozhodnutí je správné. Touto volbou závodní obuvi jsem se připravil o pohodlí a tak trochu o bezpečnost během závodu. Kdybych měl tedy specifikovat povrch tratě vypadalo to asi takto: asfalt (jediný pevný povrch), voda, led, sníh, bahno.
Ilustrační foto z roku 2009
Dlouho před startem jsem si promýšlel strategii s jakou do závodu půjdu. Nakonec to bylo jednoduché rozhodnutí. V klidu a bez nervozity jsem se postavil na start do první linie, což obvykle nedělám, ale zvolená strategie si to žádala. Po odstartování jsem běžel spolu asi s pěti závodníky v předu a snažil se na asfaltu získat co nejlepší výchozí pozici před ledovou plochou. Věděl jsem totiž, že tady dosti ztratím a dotáhnou se na mě závodníci s tretrami. V první části zledovatělého povrchu byly vyjeté koleje od automobilů. Tyto úzké kolejnice byly mým jediným možným místem, kde jsem mohl předvádět ještě běh. Jakmile ale došlo na celistvou ledovici, slyšel jsem po chvilce cvakot hřebů treter a v zápětí několik chlapů před sebou. Já si připadal v těch botaskách jak baletka, hotové labutí jezero. Konečně přišlo prudké stoupání s několika serpentýnami. Místy byl led a na úzké cestě by byl pád asi nemilý, proto jsem běžel opatrně. První závod a hnedka se zmrzačit, se mi opravdu nechtělo. Po krušném vystoupání už byla dokonce závodu rovinatá pasáž a na ní ze začátku povrch v kombinaci sníh a bahno, takže jsem se teďka pro změnu bořil - pestrý to závod.Zbytek závodu, zhruba 600 m jsem už dokončil v poklidu. V konečném účtování jsem zaujal v tomto 3km běhu do vrchu šestou příčku, což bylo pro mě pro tuto chvíli uspokojující. Všichni závodníci a závodnice dokončili závod ve zdraví a nikomu se nic vážného nestalo, alespoň já jsem tedy nic nezpozoroval.
1/2 PIM
Koukám, že sem píšu jendou za rok :-D.
Dněs proběhl tradiční Pražský půlmaraton. Po zimních nesnázích, jako jsou nemoci, ATB, kila navíc a málo tréninku, jsem pomýšlela na to, že letos nepoběžím. Ke všemu, když jsem se poslední týden léčila z jakési jarní virózy, a aby toho nebylo málo, včera jsem si udělala na obou patách parádní puchýře, že sotva chodím. Nebyla bych blázen, abych běžela půlmaraton?
Kdo mě zná, správně již tuší, že jsem běžela :-). Rozhodla jsem se však, že se pokusím vejít do 2:30. Silným motivem mi byl fakt, že letos prvně běžela moje kamarádka a chtěla jsem běžet s ní. (Ačkolivspolečný běh jsem považovala za nereálý, jelikož ona na rozdíl ode mne trénuje a žije zdravě.)
Proběhlo zcela všední víkendové ráno, vstala jsem, udělala snídani, vyprala a pověsila dvě pračky prádla a uklidila koupelnu a WC.. Všednímu rámci se vymyká pouze to, že jsem šla asi padesátkrát čůrat :-).
Můj drahý osobní odvoz mě dovezl téměř na místo určení, na sraz se Socketkou a mými rodiči "hlídači batůžků". Zalepila jsem puchýře báječnými náplastmi, takže bolest nebyla tak strašná. DÍKY, SOCKETKO!
A šlo se na start. Tedy nejprve se šlo ještě odskočit a pak se šlo na start... Bylo příliš brzy, tak jsem se rozhodla najít Socketku, která měla sraz s vodičem na 2:30, Milošem. Všichni kolem mě se rozcvičovali, rozběhávali a vypadali velmi běžecky. "Nejsem blázen, že chci běžet?" pomyslela jsem si. Našla sjem skupinku na 2:30, zrovna se vydali do koridoru, a tak jsem se přidala. Zastavili se koridor před mým zařazením, ale to mi nevadilo."Alespoň mě nebude muset předbíhat tolik lidí, když půjdu víc do zadu"napadlo mě.
Nekonečné minuty čekání a mrznutí konečně přerušil výstřel. Než se však masa lidí dala do pohybu, trvalo to pěkných pár minut. Já osobně jsem se na startovní čáře ocitla cca 5 minut od výstřelu. (Zřejmě dávali náskok Keňanům, abychom je nepředběhli :-D.)
Již v koridoru jsem se oddělila od Socketky, povídala si s kamarádkou, a já nejsem příliš kolektivní běžec. Prvních deset kilometrů to bylo báječné, běželo se mi lehce, ale dávala jsem si pozor, abych nepřepálila. Jen změna směru mě mátla, jelikož v Sekaninově mívám patnáctkovou krizi a teď tam byl teprve 4.km a běželo se mi bezva. Předběhla jsem vodiče na 2:10 a zaradovala jsem se. Jaké bylo mé překvapení, když jsem předběhla i 2:00. Nábřeží nezklamalo, vítr jak blázen. Tuším, že když jsem byla lehce za půlkou trasy, míjeli mě vítězové, kteří si to již pěkně uháněli do cíle. Na 13. kilometru mě přepadla krize. Musela jsem hodně zpomalit a vadilo mi úplně všechno. Lidé, kteří přebíhali přes cestu, běžci, kteří se mi neustále motali pod nohama a dvakrát mi někdo pěkně podkopl nohu, div jsem neupadla.. No, krize jak blázen :-). Těšila jsem se na poslední občerstvovačku, že si trochu orazím, napiju se a nějak se doplácám do cíle. Od 16.km už jsem jen zpomalovala. Jen jsem se modlila, aby mě nedostihl červený balónek na 2:00. Poslední slinu jsem chytla až na posledním kilometru, dle hodinek jsem totiž zjistila, že bych se mohla vejít do dvou hodin. A také, že ano, výsledný čas 1:57:31, RealTime 1:53:59. Nejedná se asi zrovna o nelepší výkon, ani o můj osobní rekord, ale potěšilo mě to, že jsem to zvládla nad původní očekávání. Mě to dnes stačilo :-). Doběh do cíle byl osvobozující, ale opět nebyla možnost se vyběhat. Hned po proběhnutí bránou jsem musela zastavit za davem a čekat. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, jak moc to bylo nepříjemné. Vůbec bych se nedivila, kdyby to tam se mnou "fláklo". Po odevzdání čipu jsem obdržela účastnickou medajli a velmi ráda jsem se vydala pro pití a ovoce.
Pak jsem chvíli počkala na Socketku, a již se jen obě těšíme do Pardubic :-)!
Dněs proběhl tradiční Pražský půlmaraton. Po zimních nesnázích, jako jsou nemoci, ATB, kila navíc a málo tréninku, jsem pomýšlela na to, že letos nepoběžím. Ke všemu, když jsem se poslední týden léčila z jakési jarní virózy, a aby toho nebylo málo, včera jsem si udělala na obou patách parádní puchýře, že sotva chodím. Nebyla bych blázen, abych běžela půlmaraton?
Kdo mě zná, správně již tuší, že jsem běžela :-). Rozhodla jsem se však, že se pokusím vejít do 2:30. Silným motivem mi byl fakt, že letos prvně běžela moje kamarádka a chtěla jsem běžet s ní. (Ačkolivspolečný běh jsem považovala za nereálý, jelikož ona na rozdíl ode mne trénuje a žije zdravě.)
Proběhlo zcela všední víkendové ráno, vstala jsem, udělala snídani, vyprala a pověsila dvě pračky prádla a uklidila koupelnu a WC.. Všednímu rámci se vymyká pouze to, že jsem šla asi padesátkrát čůrat :-).
Můj drahý osobní odvoz mě dovezl téměř na místo určení, na sraz se Socketkou a mými rodiči "hlídači batůžků". Zalepila jsem puchýře báječnými náplastmi, takže bolest nebyla tak strašná. DÍKY, SOCKETKO!
A šlo se na start. Tedy nejprve se šlo ještě odskočit a pak se šlo na start... Bylo příliš brzy, tak jsem se rozhodla najít Socketku, která měla sraz s vodičem na 2:30, Milošem. Všichni kolem mě se rozcvičovali, rozběhávali a vypadali velmi běžecky. "Nejsem blázen, že chci běžet?" pomyslela jsem si. Našla sjem skupinku na 2:30, zrovna se vydali do koridoru, a tak jsem se přidala. Zastavili se koridor před mým zařazením, ale to mi nevadilo."Alespoň mě nebude muset předbíhat tolik lidí, když půjdu víc do zadu"napadlo mě.
Nekonečné minuty čekání a mrznutí konečně přerušil výstřel. Než se však masa lidí dala do pohybu, trvalo to pěkných pár minut. Já osobně jsem se na startovní čáře ocitla cca 5 minut od výstřelu. (Zřejmě dávali náskok Keňanům, abychom je nepředběhli :-D.)
Již v koridoru jsem se oddělila od Socketky, povídala si s kamarádkou, a já nejsem příliš kolektivní běžec. Prvních deset kilometrů to bylo báječné, běželo se mi lehce, ale dávala jsem si pozor, abych nepřepálila. Jen změna směru mě mátla, jelikož v Sekaninově mívám patnáctkovou krizi a teď tam byl teprve 4.km a běželo se mi bezva. Předběhla jsem vodiče na 2:10 a zaradovala jsem se. Jaké bylo mé překvapení, když jsem předběhla i 2:00. Nábřeží nezklamalo, vítr jak blázen. Tuším, že když jsem byla lehce za půlkou trasy, míjeli mě vítězové, kteří si to již pěkně uháněli do cíle. Na 13. kilometru mě přepadla krize. Musela jsem hodně zpomalit a vadilo mi úplně všechno. Lidé, kteří přebíhali přes cestu, běžci, kteří se mi neustále motali pod nohama a dvakrát mi někdo pěkně podkopl nohu, div jsem neupadla.. No, krize jak blázen :-). Těšila jsem se na poslední občerstvovačku, že si trochu orazím, napiju se a nějak se doplácám do cíle. Od 16.km už jsem jen zpomalovala. Jen jsem se modlila, aby mě nedostihl červený balónek na 2:00. Poslední slinu jsem chytla až na posledním kilometru, dle hodinek jsem totiž zjistila, že bych se mohla vejít do dvou hodin. A také, že ano, výsledný čas 1:57:31, RealTime 1:53:59. Nejedná se asi zrovna o nelepší výkon, ani o můj osobní rekord, ale potěšilo mě to, že jsem to zvládla nad původní očekávání. Mě to dnes stačilo :-). Doběh do cíle byl osvobozující, ale opět nebyla možnost se vyběhat. Hned po proběhnutí bránou jsem musela zastavit za davem a čekat. Asi nemusím nikomu vysvětlovat, jak moc to bylo nepříjemné. Vůbec bych se nedivila, kdyby to tam se mnou "fláklo". Po odevzdání čipu jsem obdržela účastnickou medajli a velmi ráda jsem se vydala pro pití a ovoce.
Pak jsem chvíli počkala na Socketku, a již se jen obě těšíme do Pardubic :-)!
Yes! She´s made in Oregon!
Popravdě, pro Evu to byla škola střední ale každý, kdo sleduje běhání za Atlantikem ví, že jestli to někde žije, pak hlavně v Oregonu. Tady se běhá škola vysoká. Ne nadarmo právě sem Nike umístila svůj elitní maratonský team vedený super coachem...
Fatra, Tatry, Roháče a Choč
Už od začátku zkouškového jsem toužebně upínal svůj knihami otrávený zrak na začátek února. V plánu bylo zopakovat loňskou akci, která loni nedopadla úplně podle plánu. Chtěli jsme zase přejít Nízké Tatry. Povím vám, jak to letos dopadlo.
aneb Slovensko v neobvyklé sezóně II.
Je to bláznivý příběh pěti dnů, čtyř nocí a čtyř pohoří pod slovenským nebem, které někdy bylo ocelově šedé a jindy hluboce modré, jako je sama dálka. Pod tím nebem, po těch horách, poskakovali tři kluci s batohy velkými jako kupka sena nebo pozadí barokní princezny a radovali se z dobrodružství a strachovali z počasí. To jsme byli my.
Střih, klapka, vše jede od začátku. Třetí únor, Olomouc, dvě hodiny ráno. S Kubou se budíme u mě na kolejích po asi třech hodinách spánku. Spěcháme na rychlík Excelsior, v kterém už od Prahy uhání Jirka a snaží se aspoň trochu spát. Večer jsme nakonec vymysleli, kam pojedeme. S počasím to vypadá bídně, tak na Nízké Tatry počkáme a rozcvičíme se trochu na Malé Fatře.
Logika je to trochu zvrhlá, protože místo lehkého startu jsme vylezli po zamrzlých kaňonech Dier až na Malý Rozsutec, po tmě sešli do Zázrivé pořádně strmý svah a pak si dali na zahřátí pochod po asfaltce asi až do desáté večerní. Výživný a dlouhý den. A začal hodně vtipně - na úvod jsme si dali sprint s bágly z vlaku na autobus, který nám stejně ujel. Jeli jsme tedy dalším autobusem do vesničky Varín, kde jsme podle plánu měli předjet autobus do Terchové a nasednout do něj. Ale mohli jsme mu jen zamávat, když jel kolem nás. Asi hodinu jsme mrzli na zastávce v poryvech větru - to mi byla asi největší zima za celý výlet. Když jsme konečně dojeli do Terchové, tak jsem zjistil, že mám rozbitou trekovou hůlku. U místního domorodce s dřevorubeckými svaly jsme se ji snažil spravit půjčenými kleštěmi a hasákem. Pán chvíli pozoroval naše marné snažení, pak vzal do ruky nářadí a uštípl mi pěkný kus hůlky a s omluvným úsměvem nám ji vrátil...
Pak ale konečně byla civilizace za námi. Vydali jsme se do hor. Do soutěsek Horné a Dolné diery. Cesta, kterou jsme se dali, vede vápencovými tiesňavami až do sedla mezi Malý a Velký Rozsutec, nádherně rozeklané hory. V létě jsou v dolinách lávky a žebříky, teď ale bylo všechno pokryté ledem. Hlavně horní soutěska. Ledopády, rampouchy, zamrzlé žebříky. Z šedého nebe se sypal sníh. Kubovi padaly z bot mačky, tak si je co chvíli spravoval. Než jsme vylezli na louky v sedle Medzirozsutce, tak jsme se nasmáli až nás bolely břicha, užili si ledu a den se přehoupl do druhé poloviny. Velký Rozsutec byl celý v mracích, Malý občas vykoukl. Protože jsme měli v plánu přejet zítra do Nízkých Tater, tak jsme se vyškrábli jen na menší Rozsutec (1343 m n.m.) - krásné skalisko, trčící většinou do mlhy - a rychle se vydali do údolí. Tma se chystala zahalit hory.
Sestup do Zázrivé je strmostrmý, chodec na sněžnicích ujede na strmém svahu a řítí se v tekoucím prašanu i deset metrů, než ho zastaví laskavý bratr strom. Na svahu nad jezdcem nezbyde už žádný sníh a další chodci, kteří upadnou po něm drncají a drkotají tělem o kameny a kořeny. V těchto podmínkách si nasadíme mačky a čelovky a opatrně sestupujeme níž a níž. Kuba a jeho opravdu kvalitní orientační smysl nás vedou bezpečně dolů.
V údolí se usušíme u halušek v hospodě a šlapeme do pozdního večera po asfaltu. Spíme v hluboké dolině na autobusové zastávce, je aspoň mínus patnáct.
Ranní mráz štípe, horká ovesná kaše do hladového krku, blahoslavené teplo v autobuse. V Dolném Kubíně kupuje Kuba po nočních mrazivých zážitcích deku do spacáku. Zjišťujeme předpověď počasí a jásáme, když z oblaků občas vykoukne slunce. Na hřebenech je jasno, tak míříme do Nízkých Tater.
Městečko Liptovská Lúžná, slunce a jiskřivý sníh. Nad námi hory, jásavě modré nebe, lavinové kotle. Stojíme na zastávce a všude kolem se rozléhá pohřební dechovka, povzbudivé. Čeká nás asi 800 výškových metrů na hřebeny. Spousta potu, horko ze zlatavé záře kolem nás, hluboké závěje, Dereme se vzhůru, lapáme po dechu a střídáme se v prošlapávání stopy. Mám vyhrnuté rukávy od trička.
Na hřebenech začne hučet vítr a s obavami sledujeme mraky na Velké Fatře. Oblékáme bundy, kukly, brýle. Slzíme do větru. Stmívá se. Chtěli jsme si dát noční pochod při úplňku na útulnu Ďurková, ale mraky a tma, které spolu náhle zakrývají hřebeny, nám mění plány. Sestupujeme rychle pod hřeben, kde není vítr tak nevybouřený a chystáme se na noc. Stavíme stan a kopeme pro něj místo v hluboké závěji. Když už stan stojí, tak se v něj snažíme vydýchat teplotu o pár stupňů výše a před stanem hučí v díře ve sněhu vařič. Roztápíme sníh na polévku a čaje a zaháníme dehydrataci. Usínáme s přáním, ať nás vzbudí na hřebenech slunce.
Ranní namrzající mlha a nepřestávající hukot větru nám ale mění plány. Není sice takové počasí, že by se nedalo jít, ale loni jsme strávili dva dny na hřebenech v něčem podobném a už víme, že to nestojí za to. Scházíme z hřebene a včerejší úmorný výstup se mění v lehké klouzání na sněžnicích do hloubky údolí. U malého obchůdku zaháníme čím dál větší deficit vody lokáním minerálek a džusů. Řešíme, co dál a vydáváme se jako loni do Chočských vrchů. Odpoledne vystupujem z autobusu znova do zimy v Lúčkách pod Velkým Chočem.
Chočské vrchy jsou menší pohoří, které tvoří jakousi spojku mezi Roháčemi a Fatrou. Také odděluji Liptov a Oravu. Miluji jejich louky na severní straně hor - Orava. Kopce jsou plné vápencových soutěsek a pod Velkým Chočem jsou travertiny a termální prameny. Velký Choč trčí k nebi vysoko nad okolní kopce a jako by volal - vylez na mě, pokud nejsi posera!
Dnes jsme se ale nevydali na Choč, který byl stejně jako Tatry zapíchnutý v mracích. Vydali jsme se podhůřím z Lúček do Prosieku, pod Prosieckou dolinu, kde jsme byli loni. Tento rok by ale měla být pěkně zamrzlá.
Jenže umíme měnit plány rychle. Na kraji lesa jsme našli termální jezírko, z kterého se valily sirovodíkové páry. Za chvíli se nazí koupeme v teplé vodě a já zjišťuju, jak bylo prozíravé, že jsem se rozhodl zabalit mačky do ručníku (který jinak na hory opravdu neberu). Po koupeli jsme narychlo změnili plány a vydali se na noční pochod až k salaši nad Malatinou, kde jsme s Kubou kdysi nocovali. Odtud by totiž šlo dojít až pod Západní Tatry a vylézt na Sivý vrch - i když na ten bylo v té chvíli ještě hodně daleko.
Pár kopců, dolinou na severní stranu hor, večerní cesta, zasněžené svahy. Rychlá chůze, žízeň, spousta potu. Až v deset večer nám bylo jasné, že jsme nezabloudili a po fanatickém nočním pochodu sešli po lukách k salaši. Uvnitř staré polorozpadlé salaše jsme postavili stan a začali vařit a roztápět sníh na čaj. Kolem půlnoci jsme po obří porci těstovin usnuli, ale v nožkách nám ještě trošku cukalo únavou.
Ráno pod Roháčema, vstanu polomrtvý něco před osmou. Kluci ještě hluboce spí. Vykouknu ze stanu a přes chybějící štít salaše vidím šedé nebe. - Sivý vrch se nekoná - bleskne mi hlavou. Ale nakonec vylezu ze stanu a čistě pro jistotu jdu omrknout stav okolní oblačnosti. U této salaše je nádherný výhled na Fatru i Roháče, taky je tu v noci opravdu hodně tma, protože není poblíž žádné velké město. Jsou odtud vidět neskutečně jasně hvězdy. Mám k tomu místu dost citový vztah. A teď ještě víc. Překvapeně zírám na šedé nebe nad Fatrou i Chočskými vrchy a pozoruji linku, zlom modré a šedé oblohy. V Západních Tatrách je azuro. Nahlas zařvu a budím kluky. Chvíli uvažujeme, jestli je v našich silách na Sivák dojít a pak si říkáme, že to zkusíme. Balíme se, vaříme a pak následuje nádherná chůze po Chočských lukách do vesničky Velké Borové. Je sobota a dopolední autobus nám už odjel. Další jede až večer. Na liduprázdných silničkách nepřipadá v úvahu, abychom jeli stopem, tak bezradně sedíme na zastávce a Sivý vrch nám připadá vzdálený víc než Ťan-Šan.
Jdeme aspoň poprosit o vodu do nedalekého domu. Ukazuje se, že je to fara a že je na ní dnes brigáda. Od mladého pana farára dostaneme čaj, každý kus dortu a předpověď počasí. Najíme se a připadáme si smíření s tím, že do Roháčů je pořád daleko. Jdeme po asfaltce a aspoň míříme pod Sivý vrch, vylezeme někam aspoň kvůli výhledům. Jdeme přes celé Huty - úděsně dlouhou vesnici a o půl třetí jsme u úpatí Sivého vrchu. Nad námi je pořád modré nebe. Jíme a rozhodujeme se, že Sivák aspoň zkusíme. V lese schováme pod skálu batohy, napijeme se a vezmeme jen to nejnutnější. Bereme mačky, čelovky, bundy, mobil. Do ruky hole (já, a teď už i Kuba, jen jednu). Pro jistotu beru cepín a do kapsy čokoládu pro všechny. Jdeme vzhůru a opravdu spěcháme. Jsou tři hodiny odpoledne, o půl šesté je tma a podle ukazatele je to na Sivý vrch tři hodiny - a to je údaj platný v létě. My si musíme prošlápnout stopu a čeká nás 800 metrů převýšení.
Do kopce skoro běžíme, zažívám stav akutního přehřátí a dehydratace, naštěstí brzo začínají výhledy. Fatra, Rozsutce, Nízké Tatry, Velký Choč. Zapadající slunce. Za hodinu a čtyřicet pět minut jsme na vrcholu, okolo nebesky krásné, vysokohorské Roháče. Čokoláda do vyschlého krku moc neleze. Řetězy na Radových skalách slézáme ještě za šera, noční sestup lesem, oči ještě plné krásy z vrcholu.
Spíme pod stanem a usneme hodně brzo, ráno sněží a je mlha. Všechno ve stanu je vlhké. Obout na kost zmrzlé boty a sbalit mokrý stan. Čeká nás už jen cesta domů.
Slovenská zimná svoboda.
Fotky:
Diery, Jirka a nadšení z každého kousku ledu.
Mačky, cepín a dobrodrůžo:)
Kuba vymýšlí alternativní trasu.
Fatra!
Radost pod Nízkými Tatrami.
Jirka, Velká Chochula, odcházející slunce a přicházející mraky.
Náš stan na hřebenech.
Já u termálního jezírka, kde jsme se koupali, pak už nám foťák odmítl fotit mrazem.
(Více fotek je na divoke.rajce.net - a přibude ještě pár ze Siváku z Kubova mobilu)
aneb Slovensko v neobvyklé sezóně II.
Je to bláznivý příběh pěti dnů, čtyř nocí a čtyř pohoří pod slovenským nebem, které někdy bylo ocelově šedé a jindy hluboce modré, jako je sama dálka. Pod tím nebem, po těch horách, poskakovali tři kluci s batohy velkými jako kupka sena nebo pozadí barokní princezny a radovali se z dobrodružství a strachovali z počasí. To jsme byli my.
Střih, klapka, vše jede od začátku. Třetí únor, Olomouc, dvě hodiny ráno. S Kubou se budíme u mě na kolejích po asi třech hodinách spánku. Spěcháme na rychlík Excelsior, v kterém už od Prahy uhání Jirka a snaží se aspoň trochu spát. Večer jsme nakonec vymysleli, kam pojedeme. S počasím to vypadá bídně, tak na Nízké Tatry počkáme a rozcvičíme se trochu na Malé Fatře.
Logika je to trochu zvrhlá, protože místo lehkého startu jsme vylezli po zamrzlých kaňonech Dier až na Malý Rozsutec, po tmě sešli do Zázrivé pořádně strmý svah a pak si dali na zahřátí pochod po asfaltce asi až do desáté večerní. Výživný a dlouhý den. A začal hodně vtipně - na úvod jsme si dali sprint s bágly z vlaku na autobus, který nám stejně ujel. Jeli jsme tedy dalším autobusem do vesničky Varín, kde jsme podle plánu měli předjet autobus do Terchové a nasednout do něj. Ale mohli jsme mu jen zamávat, když jel kolem nás. Asi hodinu jsme mrzli na zastávce v poryvech větru - to mi byla asi největší zima za celý výlet. Když jsme konečně dojeli do Terchové, tak jsem zjistil, že mám rozbitou trekovou hůlku. U místního domorodce s dřevorubeckými svaly jsme se ji snažil spravit půjčenými kleštěmi a hasákem. Pán chvíli pozoroval naše marné snažení, pak vzal do ruky nářadí a uštípl mi pěkný kus hůlky a s omluvným úsměvem nám ji vrátil...
Pak ale konečně byla civilizace za námi. Vydali jsme se do hor. Do soutěsek Horné a Dolné diery. Cesta, kterou jsme se dali, vede vápencovými tiesňavami až do sedla mezi Malý a Velký Rozsutec, nádherně rozeklané hory. V létě jsou v dolinách lávky a žebříky, teď ale bylo všechno pokryté ledem. Hlavně horní soutěska. Ledopády, rampouchy, zamrzlé žebříky. Z šedého nebe se sypal sníh. Kubovi padaly z bot mačky, tak si je co chvíli spravoval. Než jsme vylezli na louky v sedle Medzirozsutce, tak jsme se nasmáli až nás bolely břicha, užili si ledu a den se přehoupl do druhé poloviny. Velký Rozsutec byl celý v mracích, Malý občas vykoukl. Protože jsme měli v plánu přejet zítra do Nízkých Tater, tak jsme se vyškrábli jen na menší Rozsutec (1343 m n.m.) - krásné skalisko, trčící většinou do mlhy - a rychle se vydali do údolí. Tma se chystala zahalit hory.
Sestup do Zázrivé je strmostrmý, chodec na sněžnicích ujede na strmém svahu a řítí se v tekoucím prašanu i deset metrů, než ho zastaví laskavý bratr strom. Na svahu nad jezdcem nezbyde už žádný sníh a další chodci, kteří upadnou po něm drncají a drkotají tělem o kameny a kořeny. V těchto podmínkách si nasadíme mačky a čelovky a opatrně sestupujeme níž a níž. Kuba a jeho opravdu kvalitní orientační smysl nás vedou bezpečně dolů.
V údolí se usušíme u halušek v hospodě a šlapeme do pozdního večera po asfaltu. Spíme v hluboké dolině na autobusové zastávce, je aspoň mínus patnáct.
Ranní mráz štípe, horká ovesná kaše do hladového krku, blahoslavené teplo v autobuse. V Dolném Kubíně kupuje Kuba po nočních mrazivých zážitcích deku do spacáku. Zjišťujeme předpověď počasí a jásáme, když z oblaků občas vykoukne slunce. Na hřebenech je jasno, tak míříme do Nízkých Tater.
Městečko Liptovská Lúžná, slunce a jiskřivý sníh. Nad námi hory, jásavě modré nebe, lavinové kotle. Stojíme na zastávce a všude kolem se rozléhá pohřební dechovka, povzbudivé. Čeká nás asi 800 výškových metrů na hřebeny. Spousta potu, horko ze zlatavé záře kolem nás, hluboké závěje, Dereme se vzhůru, lapáme po dechu a střídáme se v prošlapávání stopy. Mám vyhrnuté rukávy od trička.
Na hřebenech začne hučet vítr a s obavami sledujeme mraky na Velké Fatře. Oblékáme bundy, kukly, brýle. Slzíme do větru. Stmívá se. Chtěli jsme si dát noční pochod při úplňku na útulnu Ďurková, ale mraky a tma, které spolu náhle zakrývají hřebeny, nám mění plány. Sestupujeme rychle pod hřeben, kde není vítr tak nevybouřený a chystáme se na noc. Stavíme stan a kopeme pro něj místo v hluboké závěji. Když už stan stojí, tak se v něj snažíme vydýchat teplotu o pár stupňů výše a před stanem hučí v díře ve sněhu vařič. Roztápíme sníh na polévku a čaje a zaháníme dehydrataci. Usínáme s přáním, ať nás vzbudí na hřebenech slunce.
Ranní namrzající mlha a nepřestávající hukot větru nám ale mění plány. Není sice takové počasí, že by se nedalo jít, ale loni jsme strávili dva dny na hřebenech v něčem podobném a už víme, že to nestojí za to. Scházíme z hřebene a včerejší úmorný výstup se mění v lehké klouzání na sněžnicích do hloubky údolí. U malého obchůdku zaháníme čím dál větší deficit vody lokáním minerálek a džusů. Řešíme, co dál a vydáváme se jako loni do Chočských vrchů. Odpoledne vystupujem z autobusu znova do zimy v Lúčkách pod Velkým Chočem.
Chočské vrchy jsou menší pohoří, které tvoří jakousi spojku mezi Roháčemi a Fatrou. Také odděluji Liptov a Oravu. Miluji jejich louky na severní straně hor - Orava. Kopce jsou plné vápencových soutěsek a pod Velkým Chočem jsou travertiny a termální prameny. Velký Choč trčí k nebi vysoko nad okolní kopce a jako by volal - vylez na mě, pokud nejsi posera!
Dnes jsme se ale nevydali na Choč, který byl stejně jako Tatry zapíchnutý v mracích. Vydali jsme se podhůřím z Lúček do Prosieku, pod Prosieckou dolinu, kde jsme byli loni. Tento rok by ale měla být pěkně zamrzlá.
Jenže umíme měnit plány rychle. Na kraji lesa jsme našli termální jezírko, z kterého se valily sirovodíkové páry. Za chvíli se nazí koupeme v teplé vodě a já zjišťuju, jak bylo prozíravé, že jsem se rozhodl zabalit mačky do ručníku (který jinak na hory opravdu neberu). Po koupeli jsme narychlo změnili plány a vydali se na noční pochod až k salaši nad Malatinou, kde jsme s Kubou kdysi nocovali. Odtud by totiž šlo dojít až pod Západní Tatry a vylézt na Sivý vrch - i když na ten bylo v té chvíli ještě hodně daleko.
Pár kopců, dolinou na severní stranu hor, večerní cesta, zasněžené svahy. Rychlá chůze, žízeň, spousta potu. Až v deset večer nám bylo jasné, že jsme nezabloudili a po fanatickém nočním pochodu sešli po lukách k salaši. Uvnitř staré polorozpadlé salaše jsme postavili stan a začali vařit a roztápět sníh na čaj. Kolem půlnoci jsme po obří porci těstovin usnuli, ale v nožkách nám ještě trošku cukalo únavou.
Ráno pod Roháčema, vstanu polomrtvý něco před osmou. Kluci ještě hluboce spí. Vykouknu ze stanu a přes chybějící štít salaše vidím šedé nebe. - Sivý vrch se nekoná - bleskne mi hlavou. Ale nakonec vylezu ze stanu a čistě pro jistotu jdu omrknout stav okolní oblačnosti. U této salaše je nádherný výhled na Fatru i Roháče, taky je tu v noci opravdu hodně tma, protože není poblíž žádné velké město. Jsou odtud vidět neskutečně jasně hvězdy. Mám k tomu místu dost citový vztah. A teď ještě víc. Překvapeně zírám na šedé nebe nad Fatrou i Chočskými vrchy a pozoruji linku, zlom modré a šedé oblohy. V Západních Tatrách je azuro. Nahlas zařvu a budím kluky. Chvíli uvažujeme, jestli je v našich silách na Sivák dojít a pak si říkáme, že to zkusíme. Balíme se, vaříme a pak následuje nádherná chůze po Chočských lukách do vesničky Velké Borové. Je sobota a dopolední autobus nám už odjel. Další jede až večer. Na liduprázdných silničkách nepřipadá v úvahu, abychom jeli stopem, tak bezradně sedíme na zastávce a Sivý vrch nám připadá vzdálený víc než Ťan-Šan.
Jdeme aspoň poprosit o vodu do nedalekého domu. Ukazuje se, že je to fara a že je na ní dnes brigáda. Od mladého pana farára dostaneme čaj, každý kus dortu a předpověď počasí. Najíme se a připadáme si smíření s tím, že do Roháčů je pořád daleko. Jdeme po asfaltce a aspoň míříme pod Sivý vrch, vylezeme někam aspoň kvůli výhledům. Jdeme přes celé Huty - úděsně dlouhou vesnici a o půl třetí jsme u úpatí Sivého vrchu. Nad námi je pořád modré nebe. Jíme a rozhodujeme se, že Sivák aspoň zkusíme. V lese schováme pod skálu batohy, napijeme se a vezmeme jen to nejnutnější. Bereme mačky, čelovky, bundy, mobil. Do ruky hole (já, a teď už i Kuba, jen jednu). Pro jistotu beru cepín a do kapsy čokoládu pro všechny. Jdeme vzhůru a opravdu spěcháme. Jsou tři hodiny odpoledne, o půl šesté je tma a podle ukazatele je to na Sivý vrch tři hodiny - a to je údaj platný v létě. My si musíme prošlápnout stopu a čeká nás 800 metrů převýšení.
Do kopce skoro běžíme, zažívám stav akutního přehřátí a dehydratace, naštěstí brzo začínají výhledy. Fatra, Rozsutce, Nízké Tatry, Velký Choč. Zapadající slunce. Za hodinu a čtyřicet pět minut jsme na vrcholu, okolo nebesky krásné, vysokohorské Roháče. Čokoláda do vyschlého krku moc neleze. Řetězy na Radových skalách slézáme ještě za šera, noční sestup lesem, oči ještě plné krásy z vrcholu.
Spíme pod stanem a usneme hodně brzo, ráno sněží a je mlha. Všechno ve stanu je vlhké. Obout na kost zmrzlé boty a sbalit mokrý stan. Čeká nás už jen cesta domů.
Slovenská zimná svoboda.
Fotky:
Diery, Jirka a nadšení z každého kousku ledu.
Mačky, cepín a dobrodrůžo:)
Kuba vymýšlí alternativní trasu.
Fatra!
Radost pod Nízkými Tatrami.
Jirka, Velká Chochula, odcházející slunce a přicházející mraky.
Náš stan na hřebenech.
Já u termálního jezírka, kde jsme se koupali, pak už nám foťák odmítl fotit mrazem.(Více fotek je na divoke.rajce.net - a přibude ještě pár ze Siváku z Kubova mobilu)
Zatracený sníh.
Dnes jsem si byl zaběhat a kde nic tu verše :-). No vím, že nic moc příspěvek na můj blog. Berte to jako takovou modlitbu :-).
Kraj pod sněhem.
Počasí nám určuje životní směr,
bílá barva patří na sever.
Už volám -"já chci půdu bez sněhu",
vadí to dost při běhu.
Prokluzuje mi podrážka,
to není běh to je urážka.
Modlím se ať už přijde obleva,
pro můj kotník úleva.
Bílá barva už mne nebaví,
má duše a tělo churaví.
Snad to jaro napraví!!!!
Kraj pod sněhem.
Počasí nám určuje životní směr,
bílá barva patří na sever.
Už volám -"já chci půdu bez sněhu",
vadí to dost při běhu.
Prokluzuje mi podrážka,
to není běh to je urážka.
Modlím se ať už přijde obleva,
pro můj kotník úleva.
Bílá barva už mne nebaví,
má duše a tělo churaví.
Snad to jaro napraví!!!!
Vítejte na mém webu. Běhu zdar, ultra zvlášť.
Ahojte, postupně spouštím svoji webovou prezentaci. Hlavním důvodem je tedy moje "ultraakce" r.2010, informace o ní pro Vás, pár postřehů z přípravy a určitě podrobné informace z jejího průběhu. Jelikož se jedná pro mne o finančně náročnou záležitost, ráda bych oslovila i případné sponzory, kteří by mně mohli přispět buď finančně nebo materiálově (vybavení), více doplním později. Samozřejmě se s Vámi všemi ráda podělím o své úvahy, zážitky, zkušenosti související s běháním a hlavně...
Dělá Shuffle opravdu shuffle?
Ti, kdož dnes vyběhli, určitě nelitovali. Já se trefil do pomalu zapadajícího sluníčka, které s lesem dělalo neuvěřitelné divy. Litoval jsem, že s sebou nemám velký foťák, takové světlo jsem dlouho nezažil... No a jako obvykle, mi můj Shuffle míchal do uší náhodné skladby a vybíral si ze čtyř gigabajtů hudby, které má v sobě. Když jsem probíhal opravdu tím nejhezčím, co jsem za poslední dobu zažil, namíchal mi Run Honey Run (Morcheeba feat. Bradley) a hned poté Runaway (Linkin Park)... To přece nemůže být náhoda... ;) (foceno Nokia E51)