20. ročník – Vánoční běh pod Černou věží v Klatovech, rok 2010
 |
| Černá věž v Klatovech |
Dnes jsem se zúčastnil Vánočního běhu pod Černou věží v Klatovech. Byl to jubilejní dvacátý ročník a mé první závody na 4 800 m (4x 1200 m). Už v noci jsem nad tím přemýšlel a těšil se s malinkatou trémou na ráno. Vánoční lelkování a přejídání mi rozhodně neprospívá. Zazvonil mi třikrát telefon, vzbudil jsem se, osprchoval se, vyčistil si zuby, rychle se napil kávy s mlékem a oblečený v kabátu jsem spěchal skoro v –10 °C zapsat se na závod. V 9:00 hodin začala prezentace, kde jsem byl mezi prvními nedočkavci a pár zámými tvářemi; tým triatlonu, který tento běh pořádal v Klatovech, teprve vše připravoval – židličky, stoly, notebook, tiskárnu, přihlášky, sušenky, čaj, pokladničku, čekání na čísla apod., a tak jsem se zdržel déle, než jsem si původně myslel. Rychle jsem si podal přihlášku a zaplatil příslušný poplatek. Dostal jsem hezké číslo 10. Na sušenku jsem neměl vůbec chuť a spěchal jsem zpět domů, kde jsem se lehce najedl a po necelé hodině jsem se vydal zpět v doprovodu fotografky (poprosil jsem hezky maminku, tatínek dorazil později, ostatní byli bohužel pryč).
Zima byla ráno velká, obléknul jsem se hodně teple do sportovního oblečení (krátké běžecké kalhoty, elasťáky, dvoje ponožky, čapáky s kšandami, triko, mikina, bunda, šál přes pusu, čelenka, čepice, kšiltovka, mp3 přehrávač, běžecké boty a rukavice – styl alá ninja), prostě tak, jak jsem zvyklý na 10 až 25 km běhy obvykle s batohem, což byla trošku chyba, protože mi bylo při závodech už v druhém kole hodně teplo díky rychlejšímu tempu. Nebudu Vás dlouho napínat, skončil jsem jako poslední na 25. místě, resp. předposlední, protože poslední 26. byl diskvalifikován. Byla připravena i malá legrace pro ostatní, kdy se jeden běžec oblékl za starou babičku a zkoušel různé pózy na lyžích, sáňkách a dělal srandičky pro diváky. Bylo to fajn, běžci i přihlížející se hodně nasmáli.
 |
| Před městským úřadem |
 |
| Momentka pro diváky |
Jsem po nemoci a je to můj druhý běh, tušil jsem dopředu, že žádné rekordy trhat nehodlám a budu rád, když trať v klidu a pohodě doběhnu se spoustou endorfínů. Víc by mě vyhovovala delší trať kolem 10 km, takže jsem měl oprávněný strach, jak běh na 5 km vůbec dopadne. Nedočkavě jsem stepoval v té zimě na náměstí v Klatovech s ostatními běžci, bylo 15 minut do startu. Objevilo se samozřejmě i pár běžkyň, dětí, dorostenců. Děti běžely kolem náměstí už v 10:00. Hlavní závod začal v 11:00.
 |
| Start 11:00 |
Bylo odstartováno a hlouček běžců se dal do běhu, spíše sprintu. Byl jsem hned na začátku tohoto hloučku a musel jsem běžet hodně rychle, protože dlažební kostky na náměstí docela dost klouzaly, dovedete si představit, že jsem měl strach, abych nespadl. Nemohl jsem ani doprava, ani doleva, ani zastavit, všude kolem mě běžci nebo běžkyně. Běžkyně běžely dvě kola po 1200 metrech, muži čtyři kola. K Černé věži se vybíhalo po schodech, což bylo hezkým zpestřením.
 |
| První výběh do schodů k Černé věži |
 |
| Druhé kolo, a ještě bude třetí a čtvrté, paráda! |
Hned po dvě stě metrech jsem věděl, že takovým tempem nevydržím běžet dlouho, bylo mi čím dál víc tepleji, a tak jsem po čase přibrzdil a začal se blížit ke svému tempu, na které jsem zvyklý. Začaly mě předbíhat ženy i muži, ale vůbec mi to nevadilo. První kolo bylo celkem v pořádku, až na ten zrychlený začátek, ve druhém a třetím jsem se trápil (byl jsem moc nabalený, bylo mi horko, protože jsem neběžel svým pomalým tempem, ale mnohem rychleji). Tatínek a maminka mi sice fandily, ale já jsem nějak nemohl dobře běžet do těch schodů, za kterými stály, byl jsem moc nabalený. Ve druhém kole jsem zjistil, že se mi šňůrky z čísla na straně rozvázaly, a tak jsem si jednu šňůrku pro jistotu občas přidržoval, abych číslo neztratil. Většina mě předběhla a když jsem se blížil do cíle čtvrtého kola, začínal jsem se teprve rozbíhat, a to díky tomu, že jsem čtvrté kolo začal běžet svým tempem a přestalo mi být horko. Cože? Už je konec?! Škoda, že trasa nemá dalších 5 km, běžel bych klidně dál.
 |
| Přibíhám do cíle s úsměvem na tváři |
 |
| V cíli, jdu k fotografce |
V cíli jsem si sundal číslo 10 a šel ho vrátit pořadatelům. Na místním městkém úřadu se podával teplý sladký čaj, kterým jsem neopovrhl a rád se napil. Začala mi být zima, a tak jsem se vydal zpět domů, abych se rychle osprchoval a podíval se na fotografie, které nafotografovala maminka. Byly perfektní a pár výsledků vidíte tady sami.
 |
| Sundavám si číslo 10, které jdu vrátit na radnici |
A jaké je ponaučení pro příští 21. ročník vánočního běhu pod Černou věží v Klatovech, na který se moc těším? Méně se obléci! Tempo na 5 km je o dost rychlejší, než na které jsem zvyklý a je mi hned hodně teplo, člověk je pak paradoxně mnohem pomalejší. Příště to snad vyjde s umístěním lépe. Přeji Vám příjemné dny vánočních svátků a do nového roku 2011 mnoho naběhaných kilometrů bez zranění a nemocí. Já si zase přeju, ať mi psaní do blogu v roce 2011 vydrží, protože pro Vás chystám několik staro-nových informací o bitvě u Marathonu, seznam dalších bibliografií o běhání a další zajímavé článečky. Mějte se hezky.
 |
| Vracím se domů |
Nejsem blogger
Nejsem blogger. Nějakou dobu mě přestalo bavit zapisovat poznámky o běhání. Udržovala jsem si deníček s odběhnutou kilometráží a na nic víc nebyl čas a ani nálada. 11. září jsem běžela Baroko cross půlmaraton, potom jsem ještě asi týden běhala, načež mne zkolila infekce. Kvůli infekci jsem nemohla běhat asi 2 týdny a další 4 týdny jsem si dala volno v rámci regenerační pauzy. Vygruntovala jsem barák, připravila narozeninovou oslavu pro Timíka, vařila a pekla jako o život a pomalu si zvykala, že mám víc času na rodinu. Nicméně někde ve mně stále dřímala touha natáhnout si legíny, zašněrovat botky a vyběhnout. A ta touha rostla a najednou jsem měla neskutečný absťák po běhu. Poté co jsem pár dnů přemýšlela o cílech (ty prostě musím mít jasně dané) a způsobu, jakým toho cíle dosáhnout, jsem zkontaktovala Miloše z Endurainingu. V té chvíli už ho trochu zoufale prosím, jestli nademnou zase roztáhne ochranná křídla a ujme se mně. Tak jsem zase začala s pravidelným během. Běhám teď 4x týdně, 2x týdně jsem na Pilates. Mám míň času na děti, v baráku už se zase hromadí přes týden nepořádek, který více čí méně úspěšně likvidujeme přes víkend, nevařím každý den, ale jsem spokojená. Registrovala jsem se na pražský půlmaraton 2.dubna a začátkem října chci uběhnout maraton v Budapešti. Cíl mám tedy na rok 2011 smělý, ale pevně doufám, že se do něj ve zdraví dostanu.
Nesmeky
Pondělní ráno mě zasáhlo se škrábáním v krku. Vstal jsem z postele, lehce jsem zakašlal a cítil jsem, že v krku mám malinkatý ohýnek. Ani polykat nešlo. Snad to bude dobré, pomyslel jsem si a chystal se vydat na každodenní hygienu, oblečení a cestu do práce. Venku už nesněžilo a silničáři zdatně jezdili a uklízeli sníh, bohužel krk se moc nezlepšoval. Cesta do práce byla autem celkem pohodová na rozdíl od minulého týdne, škrábání v krku nepřestávalo, naopak se ještě zhoršovalo a nebylo to ani přes den lepší. Jediná radost byla ta, že jsem konečně sehnal tzv. nesmeky (protiskluzové návleky na obuv s hřeby nebo s řetízky, viz obrázek - objevil jsem je v Hudy sportu za 650,- Kč (vybíral jsem poměr cena/výkon/vzhled/váha), případně doporučuji jiný obchod, který se specializuje na horolezectví).
Odpolední běh to snad za mě vyřeší, pomyslel jsem si. Při běhu vypotím nežádoucí látky z těla pryč a není důvod, abych neběžel; zvlášť když jsem byl zvědavý na nové nesmeky a jejich funkčnost. Oblékl jsem se do sportovního oblečení, naložil jsem na sebe těžký batoh v rámci tréninku (dal jsem si do něj notebook, jídlo, prádlo a další pro mě potřebné věci (včetně nesmeků :-) a vyrazil na dvacetikilometrovou trasu z práce domů. Venku hezky poletoval snížek, já měl v uších sluchátka a mp3 přehrávač pouštěl do mých uší taneční rytmy deep houseu a tech houseu (časem je to bohužel monotónní, ale dá se běhat do rytmu), ale hned prvních sto metrů trasy jsem věděl, že tentokrát sebou táhnu pořádnou váhu. V krku mi pořád škrábalo, a to vůbec nebylo dobré. Po dvou a půl hodinovém běhu jsem konečně dorazil domů a velice si oddychl.
Poslední dva kilometry cesty se neskutečně vlekly, potkal jsem dva běžce, kteří běželi proti mně a jednu běžkyni, která mě předbíhala s mini-batůžkem na zádech na stezce, když jsem si navlékal nesmeky. Nepotkal jsem nikoho na kole! Mávnul jsem rukou na pozdrav, ale vůbec nereagovala, jen se na mě zpytavě podívala a běžela ještě rychleji dál. Zkoušel jsem jí stačit, ale únava už byla dost velká a ona běžela hodně rychle. Chtěl jsem zavolat, ale i na to jsem neměl sílu a vzpomněl jsem si na těžký batoh, s kterým se lopotím. Je možné, že se bála, protože byla docela slušná tma a já běhávám oblečený spíše jako ninja a bankovní lupič než běžec, takže to chápu. :-) Snažil jsem se chvíli s ní držet tempo, ale byla rychlejší. Během pěti minut jsem ji ztratil ve tmě před sebou. Běžel jsem zase sám, nikde ani živáčka. Vše obklopoval padající sníh a vteřiny se mi zdály jako minuty a minuty se mi zdály jako hodiny.
Ke konci stezky jsem musel použít světlo, abych se mohl v neupraveném sněhu orientovat a hledat co nejmenší sněhové překážky na stezce. Malou cyklistickou baterii jsem držel v ruce a svítil si na cestu, bylo to hodně nepohodlné. Skákal jsem do předchozích stop ve sněhu, které tu po někom zůstaly, běžel jsem ve stopách po autech, kolech, někdy dokonce i po stopě běžek a kontroloval nesmeky právě na tyto poslední „tři stresové kilometry“. Tohle už nebylo o tom, zda máte nebo nemáte dostatečně naběháno, bylo to jen o vůli a psychice člověka. Alespoň tak se mi to tehdy zdálo. Je to otázka disciplíny, výdrže, motivace a vlastního ega.
Poprvé jsem si uvědomil, že zimní krajina kolem mě může působit depresivně. Máte v nohách 17 km, těžký batoh na zádech, který způsobuje strnulou šíji a namáhá trapézy, škrábe Vás v krku, síly už nemáte téměř žádné (protože spoustu síly si bere i nemoc, o které jsem ještě v této chvíli nevěděl), neustále mrholí, teplota klesá dolů a je Vám zima od vlastního studeného potu, protože drahé vodě-odolné a větru-odolné funkční oblečení ztratilo polovinu svých schopností už dávno před hodinou. Mrznete ve vlastní šťávě potu a –5°C není žádná teplota. Tohle vážně chci? To mě baví? Ano, říkají Vám endorfíny v těle. MY to chceme!
Snažil jsem se běžet dál, ale jakýkoliv zdatný chodec by šel rychleji než jsem běžel já. Jak smutné a zároveň očistné, protože v takových situacích si uvědomujete vlastní hranice Vašich běžeckých schopností. Jsou to Vaše momentální limity v běhání a můžete je do budoucna ještě oddálit, budete-li na sobě pracovat, a tím se zlepšovat v běhání. Neustále jsem kontroloval boty, jestli mi z nich nepadají nesmeky a zda dobře drží. Návleky byly nasazeny správně a ani jednou nespadly, nechci přece o ně hned přijít. Ze začátku jsem byl nadšený, že se boty vůbec nesmekají, ale časem se dostal kolem gumy sníh, který tam umrzl a nohy mi ztěžkly. Nebyl by to žádný problém, kdybych běžel bez těžkého batohu, takhle mě to hodně zdržovalo a vysilovalo. Poslední půl kilometr cesty jsem nesmeky sundal a dal si je do pravé ruky; v levé ruce jsem držel baterii. Ne, není síla a ani čas dávat věci do batohu a kapsu na bundě mám také neprakticky na zádech. Doběhl a došel jsem až domů. Už nemohla ani vůle, dvě stě metrů jsem šel pěšky.
Zklamal jsem sám sebe, myslel jsem si, nevydržel jsem to. Na druhou stranu, objevil jsem svůj první limit. Doma jsem ze sebe sundal oblečení, vůbec mi to nešlo, byl jsem hrozně neohrabaný (unavený). Tohle byl vážně masakr. V krku jsem měl hřebíky. Zkoušel jsem se napít, ale nemohl jsem pořádně polykat. Ale to nejhorší mělo ještě přijít. Vysprchoval jsem se, vyřídil si telefonát ohledně úterního běhání, přitopil jsem, pustil si televizi a lehnul si. Najednou jsem nemohl dýchat a začal jsem mít zimnici. Chvilku mi bylo horko a chvilku mi byla zima. Topení jsem zase stáhnul, otevřel trošku okno, aby mohl dovnitř do vytopené místnosti čerstvý vzduch a snažil jsem se opět usnout. Nešlo to, napsal jsem proto e-mail kamarádce, že ruším úterní běhání (a tím pádem i svůj běh zpět do práce). Do rána jsem v podstatě skoro oka nezamhouřil, převaloval jsem se na posteli z boku na bok a usnul až v ranních hodinách. To mě ale zase probudil budík a já musel jít znovu do práce. Zimnice už naštěstí byla pryč, cítil jsem jen trochu nohy a ano... škrábání v krku. Už to byl zase malý ohýnek, ne velké hřebíky, dokonce šlo zase lépe polykat. Zaplať pánbůh, snad se to zlepší. Ještě větší radost byla, že mě do práce vzal autem kolega.
A co dělám teď? Nakoupil jsem si nějaké medikamenty a léčím se, chodím do práce a neběhám. A pokud to ani tak nepůjde dál? Je čas vzít si nemocenskou...
Běžecký zelenáč hledá českou literaturu o běhání
Určitě se Vám to také stalo. Máte zájem začít sportovat, ale nevíte jak. Osobní trenér může být v dnešní ekonomické krizi poměrně drahá záležitost, a tak se rozhodnete nakoupit nějaké odborné knihy a beletrii na téma, které Vás zajímá. Před takovým problémem jsem stál i já, hledal jsem knihy o běhání a netušil jsem, že jich je tak málo. Na internetu toho také moc nebylo. Z toho důvodu jsem se rozhodl napsat příspěvěk, který by mohl potenciálním zájemcům pomoci zdokonalit se v teorii běhání.
Odborná literatura a beletrie na téma běhání je v Česku trošku na okraji zájmu, pravděpodobně je to způsobeno tím, že jsme „malým trhem“ a knihy se pro tak úzce specializovanou klientelu nevyplatí ani překládat. Vyjma internetu (přímo zaměřené weby jako je www.behej.com, blogy, diplomové a bakalářské práce apod.) a pár odborných knih a prací toho moc v češtině skutečně nenajdete. Člověk, který chce získat základní a rozšířené informace o běhání, je tak ponechán své vlastní schopnosti získávat informace a data z různých zdrojů informací. Umíte-li alespoň jeden světový jazyk navíc, tím lépe! Například v angličtině toho najdete mnohem více.
Otázka zní, zda Vás bude bavit číst sto dvě stě nebo tři sta stran v originále a zda u toho vydržíte. Vraťme se k informačním zdrojům (radio, televize, knihkupectví, reklama, internet, sportovní obchody a další), prostě o těchto zdrojích musíte vědět nebo je těžce získávat. Pomůže vyhledávač jako je Google, říkáte si, ale není to tak jednoduché, jak se zdá.
Ve velkých městech není problém zajít do knihkupectví a zeptat se na nějakou publikaci o běhání. Většinou jste docela úspěšní, ale zarazí Vás počet publikací, je to jedna, dvě, maximálně tři knihy. Přitom v zahraniční vychází a existuje spousta hodnotných monografií a je škoda, že nejsou postupně překládány i pro české čtenáře. V menších městech bývá problém, že někdy nemají ani jednu knihu o běhání, a to zamrzí. Jak je možné, že je tolik běžců, jejich počet údajně stoupá a české literatury existuje jak šafránu? Prostě to nechápu. Sám jsem hledal informace na internetu, kde se dalo. Nejprve jsem si koupil, zjednodušeně řečeno, „úzkou a pak širší knihu“ od A. Tvrzníka a kolektivu s názvem Běhání, včetně DVD média, abych zjistil, že to je v podstatě to samé s více obrázky a přidané polívčičky. Následně jsem objevil internetový portál www.behej.com a nakonec skončil u první knihy o běhání ve formě esejí od Haruki Murakamiho s názvem O čem mluvím, když mluvím o běhání. Posledním přírůstkem je od kolektivu autorů z nakladatelství Svojtka & Co. monografie Běháme pro zdraví s podtitulem Správným tréninkem ke zdraví a kráse.
V České republice vychází rovněž pravidelně časopisy Běhej.com (dvouměsíčník) a Run (měsíčník), které si také kupuji a je zde spousta zajímavých, poutavých článků a fotografií. Vřele je doporučuji.
Na závěr uvádím pro inspiraci několik monografií na téma běhání, včetně časopisů a internetových odkazů. Některé knihy jsou již vyprodané a pravděpodobně si je půjčíte jen v knihovnách, budou-li je mít. Samozřejmě se nejedná o veškerý výčet u nás vydaných knih. Jako perličku přidávám, že momentálně vydává Ivana Pilařová knihu s názvem Kam bych tak běžela? Extrémní běhy od -40°C do +40°C (http://www.behej.com/clanek/6602-ivana-pilarova-vydava-knihu-o-extremnich-bezich), která je dostupná přes internetový portál www.behej.com, kde si ji můžete objednat. Budete-li mít tip na další knihu v češtině, kterou jsem zde neuvedl a je čtivá, tak ji připište do komentáře.
Seznam doporučené literatury:
ECHENOZ, J. Běhat. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2009. 180 s. ISBN 978-80-204-2000-8
FIŠER, L. Mílaři a vytrvalci: O lehkoatletických bězích na střední a dlouhé tratě. 1. vyd. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství ÚV ČSTV, 1965. 194 s. ISBN 27-019-65
GALLOWAY, J. Gallowayova kniha o běhání. 1. vyd. Praha : Talpress, 2007. 272 s. ISBN 80-7197-307-6
KARNAZES, D. Ultramaratonec – zpověď nočního běžce. 1. vyd. Praha : Triton, 2006. 248 s. ISBN 80-7254-832-8
KERVITCER, J., BLAHA, K. Běhy na střední a dlouhé tratě. 1. vyd. Praha : Olympia, 1981. 123 s.
Kol. autorů: Běháme pro zdraví – Správným tréninkem ke zdraví a kráse. 1. vyd. Praha : Svojtka & Co, 2009. 96 s. ISBN 978-80-256-0220-1
KUČERA, V., TRUKSA, Z. Běhy na střední a dlouhé tratě. 1. vyd. Praha : Olympia, 2000. 290 s. ISBN 80-7033-324-3
MURAKAMI, H. O čem mluvím, když mluvím o běhání. 1. vyd. Praha : Odeon, 2010. 176 s. ISBN 978-80-207-1320-9
TVRZNÍK, A., SOUMAR L., SOULEK, I. Běhání. 1. vyd. Praha : Grada, 2004. 112 s. ISBN 80-247-0715-2
TVRZNÍK, A., ŠKORPIL, M., SOUMAR, L. Běhání – od joggingu po maratón (včetně DVD). 1. vyd. Praha : Grada, 2006. 248 s. ISBN 978-80-247-1220-8
Wöllzenmüller, F. Běhání. 1. vyd. Praha : Kopp, 2006. 128 s. ISBN 80-7232-282-6
Časopisy:
Běhej.com. Dostupné na WWW: http://www.behej.com/casopis
RUN. Dostupné na WWW: http://www.run-magazine.cz/
Internet:
Fórum z internetového portálu behej.com, kde jsou uvedeny některé diplomové a bakalářské závěrečné práce, autor „forest“ a další. Dostupné na WWW:
Fórum z internetového portálu behej.com, kde je uveden krátký výčet knih v pdf formátě, autor „boulder3“ a další. Dostupné na WWW:
ŠIMEK, D. Problematika tréninku maratónského běhu (se zaměřením na funkční fyziologické ukazatele výkonu a strukturu přípravy maratónce. Brno, 2006, 48 s. Bakalářská práce. Dostupné na WWW:
ŠKORPIL, M. a kol. Jak uběhnout maraton za 100 dní (kompletní průvodce přípravou a tréninkem). Praha, 2007. 120 s. Dostupné na WWW: http://extra.cz/maraton100dni.pdf
Nákup batohu v Německu a jeho zkouška při běhu ve sněhu
V pátek 26. listopadu 2010 napadlo docela hodně sněhu a překvapil celou Českou republiku, silničáři opět nestíhali uklízet nahromaděný sníh a bylo mnoho havárií. Se svým silničním kolem se do takového počasí pouštět nebudu, zvlášť když jsem měl minule nešťastný pád. Vyzkouším něco jiného, vezmu si běžecké boty a vyměním je za kolo. Jupí, moje první zimní sezóna a běhání ve sněhu. Moc se těším. Objednal jsem si čelovku, ale ještě mi bohužel nedorazila, a proto použiji světlo z kola, pokud bude potřeba. Do práce jsem už jednou běžel s obyčejným batohem, ale nebylo to ono, můj batoh od firmy Hi-Tec má dva obyčejné popruhy a chybí mu pásy přes bedra a hrudník. Při běhání, i když jsem si popruhy dostatečně utáhl, mi odskakoval od zad, což nebylo zrovna příjemné. Musím uzpůsobit styl běhu na tzv. cupitavý, protože batoh mívám obvykle těžký. Bylo mi jasné, že s takovým batohem běhat nemohu a čeká mě nákup nového.
V sobotu jsem naplánoval výlet do Německa za vánočními nákupy a rozhodl jsem se pořídit si na Vánoce mimo jiné sportovní běžecký batoh. Líbil se mi batoh od firmy Deuter (hezký design, dostatek kapes, pláštěnka – tzv. rain cover, duté dno, otevírání batohu shora a zdola, funkce H2O pro vyvedení trubičky z batohu, bederní a hrudní pás, air comfort – vzdušná záda atd.), který jsem viděl u švagra, takže značka byla jasná. Nevěděl jsem, jestli vyrábějí také batohy vhodné pro běhání, ale ve skrytu duše jsem doufal, že ano. Ve finále jsem si koupil dva batohy od firmy Deuter se stejnými funkcemi, jeden velký modrý a druhý malý červený o obsahu 25 a 18 litrů. Modrý jsem si nechal, červený dostanu až pod stromeček. Měli je v akci poměrně za dobrou cenu (100,- Eur), byly poslední, a proto jsem nakonec vzal oba dva. Musím poděkovat i paní prodavačce, která byla velmi nápomocná a ohleduplná a dovedla mi odpovědět na všechny otázky.
V pondělí byla ranní cesta do práce strašlivá. Celý víkend hustě sněžilo a řidiči jeli velmi pomalu. Nadával jsem jako pes, ale nemohl jsem nic dělat a do práce dorazil jen taktak včas. V neděli jsem nikam neběžel a šetřil si síly na pondělní odpolední běh. Než jsem se z práce „vybalil“ a připravil na běh, tak bylo skoro šest hodin večer a čekalo mě podle mých odhadů dvouhodinové až dvouapůlhodinové běhání v mrholícím počasí. Co si ale vzít na sebe, kladl jsem si otázku? Nasadil jsem si nové podkolenky X-Socks, krátké běžecké tříčtvrteční kalhoty od Salomonu, jedny elasťáky a pro jistotu ještě jedny ponožky od X-Socks. Na horní část těla jsem nabalil šedivé triko s dlouhým rukávem od Moiry a rovněž rolák/mikinu s dlouhým límcem ke krku od Moiry. Pak jsem si vzal černé kalhoty se kšandama, tzv. čapáky a bílo-černou bundu Ambition od Kalaše. Na hlavu jsem si dal postupně čelenku, čepici a kšiltovku, vše od Tchiba a šál přes pusu. Nezapomněl jsem ani na svůj oblíbený mp3 přehrávač s taneční hudbou, rukavice Pells Outlast a silniční běžecké boty Asics Gel-Kayano 16. Prý existují tzv. nesmeky (speciální návleky na boty se hřebíky při běhání v zimě), ale s tím zatím nemám žádnou zkušenost. Do batohu jsem si dal nezbytné osobní věci a pro jistotu ještě jedny náhradní ponožky, kdyby se mi boty hodně promočily, další čelenku, čepici a šál přes pusu. Utáhnul jsem si dostatečně popruhy, dal blikačku na ruku a na batoh a vyrazil jsem vstříc běžeckému dobrodružství.
Zima byla docela pořádná, brrr, ale za chvíli jsem se zahřál a obdivoval jsem, jak hezky slabě mrholí, jak mi křupe sníh pod botami, jak svítí lampy ve městě, jak lidé v autech spěchají domů nebo na tramvaj, bylo prostě toho tolik, že to nejde ani popsat. Endorfíny se mi valily celým tělem, hudba z přehrávače hrála jednu písničku za druhou a já se snažil občas běžet i do rytmu. Byla to nádhera, moc rád na to vzpomínám. Sporttester jsem nechal doma, takže jsem nemohl sledovat tep, ani čas a rychlost, kterou běžím, ale vůbec mi to nevadilo. Po hodině jsem se dostal z centra města a jeho okolí na stezku u Vltavy a čekala mě cesta na Zbraslav. Chvílema jsem měl i strach, tu a tam nějaké auto, ale žádný človíček, snad se mi nic nestane nebo mě někdo nepřepadne. Časem jsem si zvykl, že běžím sám a nikdo kolem mě není. Dvakrát mě vyrušil projíždějící vlak a jeden běžec, když mě předbíhal. Nejhorší ale byla poslední část cesty od posledního podchodu až na konec stezky, kde byl neupravený sníh, tam jsem si sáhnul na dno svých sil. V hlubokém neupraveném sněhu se těžce běhá. Síly mi už pomalu docházely, ale batoh seděl jako ulitý na zádech, jako by byl mou nedílnou součástí odjakživa; jen mi pobolívalo za krkem od stejného držení těla při běhu (pravděpodobně způsobené váhou věcí v batohu). Na batoh jsem nenasadil ani pláštěnku, protože pořád slabě mrholilo a nemělo cenu zdržovat se zbytečně jejím navléknutím. Při kontrole po doběhnutí byl batoh v podstatě pořád suchý a potvrdilo se, že je z kvalitního materiálu. Všechna čest! Vyhovuje mi. Vybíhal jsem v 17:45 a budík na stole mi doma hlásil při doběhnutí 19:50.
Doma jsem se rychle vysvlékl, pořádně se napil, dal si teplou sprchu, protože oblečení za tu dobu bylo již promočené a studené od vlastního potu a vybalil věci z batohu. Stačil jsem si pustit ještě televizi, snědl jsem pár sušenek, natáhnul se na postel a během chvilky tvrdě usnul. Probudil jsem se až v půl dvanácté v noci a začal přemýšlet, zda zítra ráno poběžím znovu nebo pojedu autem. Kolena mě nebolely, svaly byly také v pořádku, a tak jsem ráno vstal v 4:40 a běžel zase do práce. Chtěl jsem vyzkoušet, zda zvládnu dva dvacetikilometrové běhy během několika hodin odpočinku. Zvládnul jsem to, ale ke konci už jsem chvílemi i šel, protože na takový šok mé tělo ještě není připravené. Doufám, že se to změní. Dnes večer mě čeká ještě jeden kratší běh, tak snad mi tělo vydrží. :-)
Pád z pojízdného oře
Jak to vlastně začalo? Musel bych se vrátit do svých minulých let, kdy jsem začínal sportovat, ale je to úplně jiný příběh a etapa mého sportovního života a ponechám si tyto informace na další příspěvek. Protentokrát Vás musím uspokojit jen minulostí zcela nedávnou, jedná se o období jeden až dva měsíce zpátky. Tušil jsem to už dlouhou dobu, ale říkal jsem si, že se to možná nestane tak, jak si myslím. V zimě budu jezdit do práce a z práce na kole a až namrzne a napadne první sníh, vyměním klapající kufry cyklistických bot za boty běžecké. Říkám si, teoreticky to mám hezky zvládnuto a vysvětleno, nic mě nemůže překvapit. Ale ouha! Byl tu jeden dost velký problém. Bohužel nevlastním horské kolo s hřebíky na plášti :-(, ale prozatím jen silniční kolo s uzoulinkým vyleštěným pláštíkem Continental Ultra. Už asi chápete, kam tím mířím. Jezdit totiž v zimě na něčem podobném je, slušně řečeno, opravdu o pusu a nadělání si pořádných modřin. Nezkoušejte to, pokud nejste masochisti. Tři předchozí mini pádečky na prudkém stoupajícím kopci s mokrým listím, kdy mi prokluzovalo zadní kolo právě na tom zatraceném listí, jak jsem mocně zabíral nohama a stál vlastně pořád na místě, až jsem ztrácel rychlost a ve statické poloze, a tím pádem při nulové rychlosti, neudržel rovnováhu a nestačil vyklopit alespoň jednu nohu z pedálů, takže jsem se připravoval na pád se zoufalým výrazem býka, který jde na porážku, mě v tom jenom a jenom utvrzovaly. Vždy jsem se z toho oklepal a z naraženého boku nebo kolene si nic moc nedělal. Takových šrámů ještě schytám. Nejsem přeci žádná bábovka.
Letošní sníh na sebe dal docela dlouho čekat (začalo vlastně pořádně sněžit až teď v pátek 26. listopadu 2010), a tak jsem rychle zapomněl na mrzuté pády a pořád si nepřipouštěl tu možnost okusit znovu namrzlou vozovku doslova na vlastním těle, ale mnohem tvrději. A to se také přesně stalo ve středu 24. listopadu 2010. V Praze u vyšehradského hradu za malým mostem u Vltavy, pod kterým jezdí i tramvaje, mi neočekávaně napadlo při rychlosti 30 km/h, že rychle přejedu ze silnice zpět na chodník, hlavně abych to brzo stihl, nevyřítilo se nějaké auto a já si zkrátil čas dojezdu do práce. Ráno většinou všichni pražští a mimopražští občané spěchají do práce a já pospíchal také. Naštěstí se zrovna neobjevilo žádné auto, zaplať pánbůh, ani vepředu, ani vzadu, za to já jsem letěl s dost těžkým batohem, který tomu také napomohl, na zem. Naklonil jsem berany, abych změnil směr doleva, mozek stačil zaregistrovat ještě nějaký podezřelý sklon pod úhlem čtyřicet pět stupňů na levou stranu celého těla a pak jsem v úžasu a totálním šoku stačil zaregistrovat, že padám a čistím asi pět metrů špinavou zem celým levým bokem těla. Rychle natahuju před tím levou ruku vpřed, abych zmírnil pád celou svou paží a tuším, že zakulacené berany směrem dolů mi rovněž pomohou dostatečně utlumit náraz. Stal jsem se nedobrovolnou pracovní sílou na pozici metař silnic. To jsem celý já. Po dopadu a vymetení části silnice a tramvajového pruhu mi jako první problesklo hlavou: můžu se hýbat, bolí mě něco, mám něco zlomené? Ne! Ok. Můžu vstát? Ano. Kolo je v pořádku, nechybí mi něco? Není čas to zjistit, instinktivně jsem za sebou vytušil světla vozu, a tak jsem bolestivě odtáhl sebe, batoh na zádech a své kolo rychle na chodník do bezpečí. Dostal jsem pořádně na frak. Zachránilo mě jen mnoho vrstev oblečení, které jsem měl na sobě. Teď už mě nezajímalo kolo, ani čas, abych to stihl včas do práce, endorfíny přestaly fungovat, jen ve mně ještě dobublávaly poslední zbytky adrenalinu. Šokované svaly byly najednou ztuhlé, cítil jsem stoupající bolest na levém boku stehna, na koleni a na kotníku a levou brnící paži. To budou určitě obrovské tři boule, až se na to podívám v práci. Jejda, to není dobré, ale musím jet dál. Zkontroloval jsem kolo, ale byla dost slušná tma a moc toho nebylo vidět. Dvakrát jsem musel zatočit rukou pedálem, aby se chytil řetěz na správném kolečku, zkontroloval sedlo, berany, brzdy, světla a oddychl si, že je vše relativně v pořádku a schopno plnit svou funkci. Osedlal jsem znovu svého pojízdného oře, ale bohužel jsem začal trpět fyzickou schizofrenií. Levá strana těla nechtěla pracovat, nechtěla už vůbec jet na kole a znovu šlapat, pravá strana až na lehce odřené lýtko byla naprosto v pořádku. Ne, teď nemůžu jít a tlačit kolo, to nepřipadá v úvahu. První záběry nohou na kole byly prováděny spíše silou vůle a s bolestivou grimasou obličeje, tohle není už žádná sranda. Půl minuty jsem lehce šlapal do pedálů a nutil svaly na chvíli zapomenout na trauma, které zažily. Ale ono to nešlo. Svaly si to moc dobře pamatovaly. Do práce jsem dorazil nakonec včas a při podrobné obhlídce kola jsem zjistil, že brzdy dostaly víc zabrat, než jsem mohl v té tmě vidět. Kolo budu muset na jaře 2011 vzít na technickou kontrolu a dát ho dohromady. Zaslouží si to. Levá strana stehna mě bolí ještě dnes. Občas ji ucítím i při spaní, když se obrátím na bok, ale pomalu se to zlepšuje a hojí.
Jak jsem opět vyběhla
Dnes jsem po minimálně měsíčním neběhání opět vyběhla mezi lidi. A hned na pětikilometrový závod. Před několika dny jsem se totiž upsala kamarádce, že s ní poběžím, a to i přestože vůbec neběhám. Sice jsem se domluvily, že to dáme na pohodu, jenže ona pečlivě trénuje, tak težko říci, zda se jí bude chtít běžet mým hlemýždím tempem...
Když jsem se ráno probudila a viděla zahradu krásne zahalenou do sněhové pokrývky, ihned mi došlo, že se mi dnes nikam běžet nechce. Bohužel (nebo vlastně bohu dík) jsem ale v pátek kamarádce potvrdila, že v sobotu ráno dorazím na start 5kilometrového listopadového běhu VŠ ligy. Nedalo se svítit... "Co já bych si tak vymyslela, abych tam nemusela ?" pomyslela jsem si, když jsem hrnula sníh před domem a klepala u toho kosu. "To bude ostuda! Jsem líná, nemám čas a neběhám a přihlásím se na běh, kde budou skuteční běžci."zlobila jsem se sama na sebe.
Žádný přijatelný důvod mě ale nenapadl, a tak nezbývalo než se navrstvit běžeckými hadříky otočenými na ruby (běh na ruby byl tématem závodu) a vyrazit na autobus, přesednout na další autobus a nakonec na tramvaj. Kupodivu autobusy jely spolehlivě (což je u nás rarita), takže k mé smůle nevznikl žádný problém, který by mě ze závodu osvobodil.
Když jsem dorazila k registračnímu stanu, Socketka již byla na místě a připravena závodit ;-). Nezbývalo než připnout si startovní číslo, kapánek promrzout a poslouchat instrukce pořadatelů. Po chvilce se hlouček závodníků shromáždil u téměř neviditelné startovní čáry, zazněl výstřel z minipistolky a my se rozběhli. Samozřejmě jsme se se Socketkou prozíravě postavily na konec startovního pole, abychom si mohly běžet pěkně v klídku.
Mráz udělal své, ačkoliv ostatní běžci, které jsem viděla před sebou vypadali, že jim to vůbec neklouže a běželi lehce kupředu, já jsem si více než často připadala jak koza na ledě. "Jen se nenatáhnout, to by byla doubleostuda." strachovala jsem se vždy, když se mi nohy rozjely různými a nečekanými směry. Již od počátku se mi nepodařilo držet tempo se Socketkou, a tak jsme si běžely každá po svém. "Však ty mě někde doženeš!" řekla jsem jí, když jsem klouzala trochu rychleji kupředu než ona.
Trasa, kterou velmi důvěrně znám z jízdy na kole či na bruslích se mi najednou zdála nezvykle dlouhá. Ale běželo se mi dobře. Vůbec jsem si nevšimla kilometrovníků, zaregistrovala jsem až obrátku. "Teď už mě asi začnou míjet běžci, kteří běží 10 km." pomyslela jsem si cestou k cíli. Ale světe, div se, nikdo mě nedal, což mi udělalo nesmírnou radost, že na tom nejsem až tak zle :-).
Do cíle jsem doběhla pěkně pomalu, v hrozném čase a zpocená, ale spokojená, že jsem zvítězila nad svou dnešní leností a dlouhodobým neběháním. Vím, že je to minimálně na týden zas poslení běh, jelikož přes týden mám zkrátka jiné povinnosti, ale za čas se určitě zas proběhnu a již se na to moc těším!
Když jsem se ráno probudila a viděla zahradu krásne zahalenou do sněhové pokrývky, ihned mi došlo, že se mi dnes nikam běžet nechce. Bohužel (nebo vlastně bohu dík) jsem ale v pátek kamarádce potvrdila, že v sobotu ráno dorazím na start 5kilometrového listopadového běhu VŠ ligy. Nedalo se svítit... "Co já bych si tak vymyslela, abych tam nemusela ?" pomyslela jsem si, když jsem hrnula sníh před domem a klepala u toho kosu. "To bude ostuda! Jsem líná, nemám čas a neběhám a přihlásím se na běh, kde budou skuteční běžci."zlobila jsem se sama na sebe.
Žádný přijatelný důvod mě ale nenapadl, a tak nezbývalo než se navrstvit běžeckými hadříky otočenými na ruby (běh na ruby byl tématem závodu) a vyrazit na autobus, přesednout na další autobus a nakonec na tramvaj. Kupodivu autobusy jely spolehlivě (což je u nás rarita), takže k mé smůle nevznikl žádný problém, který by mě ze závodu osvobodil.
Když jsem dorazila k registračnímu stanu, Socketka již byla na místě a připravena závodit ;-). Nezbývalo než připnout si startovní číslo, kapánek promrzout a poslouchat instrukce pořadatelů. Po chvilce se hlouček závodníků shromáždil u téměř neviditelné startovní čáry, zazněl výstřel z minipistolky a my se rozběhli. Samozřejmě jsme se se Socketkou prozíravě postavily na konec startovního pole, abychom si mohly běžet pěkně v klídku.
Mráz udělal své, ačkoliv ostatní běžci, které jsem viděla před sebou vypadali, že jim to vůbec neklouže a běželi lehce kupředu, já jsem si více než často připadala jak koza na ledě. "Jen se nenatáhnout, to by byla doubleostuda." strachovala jsem se vždy, když se mi nohy rozjely různými a nečekanými směry. Již od počátku se mi nepodařilo držet tempo se Socketkou, a tak jsme si běžely každá po svém. "Však ty mě někde doženeš!" řekla jsem jí, když jsem klouzala trochu rychleji kupředu než ona.
Trasa, kterou velmi důvěrně znám z jízdy na kole či na bruslích se mi najednou zdála nezvykle dlouhá. Ale běželo se mi dobře. Vůbec jsem si nevšimla kilometrovníků, zaregistrovala jsem až obrátku. "Teď už mě asi začnou míjet běžci, kteří běží 10 km." pomyslela jsem si cestou k cíli. Ale světe, div se, nikdo mě nedal, což mi udělalo nesmírnou radost, že na tom nejsem až tak zle :-).
Do cíle jsem doběhla pěkně pomalu, v hrozném čase a zpocená, ale spokojená, že jsem zvítězila nad svou dnešní leností a dlouhodobým neběháním. Vím, že je to minimálně na týden zas poslení běh, jelikož přes týden mám zkrátka jiné povinnosti, ale za čas se určitě zas proběhnu a již se na to moc těším!
Letošní zlatohorská pětadvacítka
Zážitky z první říjnové soboty, trochu opožděně, ale přece. Když píšete s větším časovým odstupem, tak to má výhodu, že zachytíte jen opravdu podstatné okamžiky. Hrubá zrna, která uvízla v síti vzpomínek. A navíc je článek napsaný opravdu rychleji. No, uvidíme...
Tento rok jsme naběhal dost málo. V létě jsem předváděl jen nepravidelné pobíhání ve chvílích, kdy jsem nechodil po horách a nebo nedělal jinou bohulibou činnost. Bohužel, běh se nejlépe trénuje právě běháním, není v tom žádná jiná finta.
Jenže já byl na horách docela hodně, a tak jsem doufal, že se projeví chodecký trénink a blahodárný vliv nadmořské výšky (i když ne nijak extrémní) na krvetvorbu. Prostě, chtěl jsem tradiční pochod/závod po zlatohorských kopcích zaběhnout, co nejlépe. Ideálně tak, jako bych celý rok pilně běhal. Byl jsem drzý, ale už po pár kilometrech jsme zkrotl. Za chvíli vám to povím.
V druhé půli září, když jsme se vrátil z Tour du Mont Blanc a začala škola, jsem pilně běhal, ať si nohy zvykají. Taky jsme si pohrával z myšlenkou běžet největší stoupání trasy s trekovými hůlkami. V Alpách jsem tak viděl některé běžce do vrchu a párkrát jsem to zkusil a až do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnutý. Nakonec (ráno před během) jsem si hůlky nevzal a jsem rád. Kyslíku nazbyt - pro svaly rukou - jsem opravdu neměl.
Tak jo, konečně závod. Sobotní ráno. Běžím s Jirkou, ani jeden toho nemáme letos moc naběháno, ale to není omluva. Oba se hecujeme, že loni jsme se flákali a letos to natáhneme pod dvě hodiny. 2:00 je právě Jirkův traťový rekord, asi pět let starý. Loni jsme běželi pětadvacítku za 2:08 (Jirka) a 2:10 (já). Jiřin mi loni utekl v závěrečném stoupání, kde mě trápily křeče. Pětadvacítka je turistický pochod, který moc lidí neběhá (ale pár se jich najde), ale pro nás je tradičním měřítkem a výzvou. Ve skutečnosti je o něco kratší než 25 km, ale převýšení zde funguje jako výrazný zpomalující faktor. První kopec - Příčná hora - je nepříjemné, 550 m vysoké převýšení až trápení. Další kopce už nejsou tak hrozné, ale závěrečné stoupání na Biskupskou kupu má 200 výškových metrů a je taky docela výživné. Taková krvavá tečka.
Zlodějské louky, cesta na Příčnou
Vyběhli jsme pekelně rychle, už po pár metrech mi to připadá jako přepálený start. Jenže když to chceme běžet pod dvě hodiny, tak pro to musíme něco udělat. Tělo si za chvíli zvykne na neobvykle rychlý pracovní režim a asi doufá, že to nebude trvat dlouho. Letíme po asfaltce a za chvíli i lesem. Po čtyřech kilometrech jsme v Dolním Údolí a čas zas tak rychlý není. Tady začíná strmý výstup na Příčnou. Po loukách, kde je sjezdovka. Běžíme dost intenzivně a mám pocit, že to jde hůř než loni. Proběhneme parádním blátem a vodou, fakt super. Mohutným řevem nás povzbuzuje Zdenda, Mike a spol. tak ještě zrychlíme. A pak už to náhle nejde. Žaludek mi stoupá do krku a plíce zas tahám za sebou v blátě. V tomhle kopci mi uplně došlo. Naštěstí jsme už v lese. Říkám Jirkovi, že mi to dnes nějak nejde a on do mě cpe energy gel. Potřeboval bych spíš pauzu. Nebo cestu z kopce.
Jirka běží dál, já paroduju lehký klus a vzpamatovávám se. Ani nevím jak se dostanu až na vrchol Příčné, ale najednou jsem nahoře a mám tempo, které je mé tělo ochotné akceptovat a ještě zkouší zrychlit. Běžím trošku jako ve snu, ani si moc neuvědomuji, že běžím. Připomíná mi to noční zimní tréninky, kdy je taková tma, že si nevidíte vlastní nohy. Můžete běžet nebo letět nebo parádně zakopnout.
Na Forvíze, kde je kontrola, mi říkají, že Jirka má na mě celkem náskok. Vidím ho maličkého v dálce na lukách. Chci vodu, ale než ji najdou, tak radši běžím dál. Přeci jen, na Pětadvacítce frčí víc čaj s rumem. Nemám hodinky a tak vůbec nevím, jak si aspoň orientačně vedu. Na kontrole jsme se zapomněl zeptat. Občas mi připadá, že při běhání mozek nepracuje, jak by měl.
Louky, les, bláto, muchomůrky, barevné výhledy. Jesenický říjen a tělo, zdánlivě odhmotněné, ale plné hromadící se únavy. Stojím pod posledním stoupáním, kilometr a půl a necelé dvě stovky výškových metrů. Ptám se kluků na další kontrole na čas. A nezní tak špatně. Stojí za to, drápat se nahoru co nejrychleji. Předbíhám pana Zapletala, dalšího běžce, ale na 50ti kilometrové trase. Ptá se mě, jak to jde. Dnes na nic.
Ale není tak zle. Na Bišovku se dostávám nějak snadno, žádné křeče, žádné chodecké kroky. Vycupitám kopec a posledních pár rovných metrů skáču jak raněná srna do cíle. Za 2:05! Stejný čas, jako před dvěmi roky - můj nejlepší. Tak možná na tom chození po horách fakt něco je.
A co Jirka? 2:02 a nejrychlejší letošní čas. Borec. A Zapletal? 5:50 a za týden běží maraton. Jsou to kluci šikovní.
Scházím dolů, hladový a s neohebnýma nohama. A jako regeneraci? Nechal jsme se autem zavést na Forvíz a s Lenčou a sestrama jsme si dal znovu druhou půlku trasy. Pro dnešek už jen chůzí.
Celou noc mě bolely nohy. A můžu si za to sám! Nádherný den.
Já, Petr Zapletal a Jirka v cíli
Tento rok jsme naběhal dost málo. V létě jsem předváděl jen nepravidelné pobíhání ve chvílích, kdy jsem nechodil po horách a nebo nedělal jinou bohulibou činnost. Bohužel, běh se nejlépe trénuje právě běháním, není v tom žádná jiná finta.
Jenže já byl na horách docela hodně, a tak jsem doufal, že se projeví chodecký trénink a blahodárný vliv nadmořské výšky (i když ne nijak extrémní) na krvetvorbu. Prostě, chtěl jsem tradiční pochod/závod po zlatohorských kopcích zaběhnout, co nejlépe. Ideálně tak, jako bych celý rok pilně běhal. Byl jsem drzý, ale už po pár kilometrech jsme zkrotl. Za chvíli vám to povím.
V druhé půli září, když jsme se vrátil z Tour du Mont Blanc a začala škola, jsem pilně běhal, ať si nohy zvykají. Taky jsme si pohrával z myšlenkou běžet největší stoupání trasy s trekovými hůlkami. V Alpách jsem tak viděl některé běžce do vrchu a párkrát jsem to zkusil a až do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnutý. Nakonec (ráno před během) jsem si hůlky nevzal a jsem rád. Kyslíku nazbyt - pro svaly rukou - jsem opravdu neměl.
Tak jo, konečně závod. Sobotní ráno. Běžím s Jirkou, ani jeden toho nemáme letos moc naběháno, ale to není omluva. Oba se hecujeme, že loni jsme se flákali a letos to natáhneme pod dvě hodiny. 2:00 je právě Jirkův traťový rekord, asi pět let starý. Loni jsme běželi pětadvacítku za 2:08 (Jirka) a 2:10 (já). Jiřin mi loni utekl v závěrečném stoupání, kde mě trápily křeče. Pětadvacítka je turistický pochod, který moc lidí neběhá (ale pár se jich najde), ale pro nás je tradičním měřítkem a výzvou. Ve skutečnosti je o něco kratší než 25 km, ale převýšení zde funguje jako výrazný zpomalující faktor. První kopec - Příčná hora - je nepříjemné, 550 m vysoké převýšení až trápení. Další kopce už nejsou tak hrozné, ale závěrečné stoupání na Biskupskou kupu má 200 výškových metrů a je taky docela výživné. Taková krvavá tečka.
Zlodějské louky, cesta na Příčnou
Vyběhli jsme pekelně rychle, už po pár metrech mi to připadá jako přepálený start. Jenže když to chceme běžet pod dvě hodiny, tak pro to musíme něco udělat. Tělo si za chvíli zvykne na neobvykle rychlý pracovní režim a asi doufá, že to nebude trvat dlouho. Letíme po asfaltce a za chvíli i lesem. Po čtyřech kilometrech jsme v Dolním Údolí a čas zas tak rychlý není. Tady začíná strmý výstup na Příčnou. Po loukách, kde je sjezdovka. Běžíme dost intenzivně a mám pocit, že to jde hůř než loni. Proběhneme parádním blátem a vodou, fakt super. Mohutným řevem nás povzbuzuje Zdenda, Mike a spol. tak ještě zrychlíme. A pak už to náhle nejde. Žaludek mi stoupá do krku a plíce zas tahám za sebou v blátě. V tomhle kopci mi uplně došlo. Naštěstí jsme už v lese. Říkám Jirkovi, že mi to dnes nějak nejde a on do mě cpe energy gel. Potřeboval bych spíš pauzu. Nebo cestu z kopce.
Jirka běží dál, já paroduju lehký klus a vzpamatovávám se. Ani nevím jak se dostanu až na vrchol Příčné, ale najednou jsem nahoře a mám tempo, které je mé tělo ochotné akceptovat a ještě zkouší zrychlit. Běžím trošku jako ve snu, ani si moc neuvědomuji, že běžím. Připomíná mi to noční zimní tréninky, kdy je taková tma, že si nevidíte vlastní nohy. Můžete běžet nebo letět nebo parádně zakopnout.
Na Forvíze, kde je kontrola, mi říkají, že Jirka má na mě celkem náskok. Vidím ho maličkého v dálce na lukách. Chci vodu, ale než ji najdou, tak radši běžím dál. Přeci jen, na Pětadvacítce frčí víc čaj s rumem. Nemám hodinky a tak vůbec nevím, jak si aspoň orientačně vedu. Na kontrole jsme se zapomněl zeptat. Občas mi připadá, že při běhání mozek nepracuje, jak by měl.
Louky, les, bláto, muchomůrky, barevné výhledy. Jesenický říjen a tělo, zdánlivě odhmotněné, ale plné hromadící se únavy. Stojím pod posledním stoupáním, kilometr a půl a necelé dvě stovky výškových metrů. Ptám se kluků na další kontrole na čas. A nezní tak špatně. Stojí za to, drápat se nahoru co nejrychleji. Předbíhám pana Zapletala, dalšího běžce, ale na 50ti kilometrové trase. Ptá se mě, jak to jde. Dnes na nic.
Ale není tak zle. Na Bišovku se dostávám nějak snadno, žádné křeče, žádné chodecké kroky. Vycupitám kopec a posledních pár rovných metrů skáču jak raněná srna do cíle. Za 2:05! Stejný čas, jako před dvěmi roky - můj nejlepší. Tak možná na tom chození po horách fakt něco je.
A co Jirka? 2:02 a nejrychlejší letošní čas. Borec. A Zapletal? 5:50 a za týden běží maraton. Jsou to kluci šikovní.
Scházím dolů, hladový a s neohebnýma nohama. A jako regeneraci? Nechal jsme se autem zavést na Forvíz a s Lenčou a sestrama jsme si dal znovu druhou půlku trasy. Pro dnešek už jen chůzí.
Celou noc mě bolely nohy. A můžu si za to sám! Nádherný den.
Já, Petr Zapletal a Jirka v cíli
Říjnové Roháče
Konec října, na slovenských hřebenech panují ideální podmínky. Laviny zatím nehrozí, ale je už sníh na získávání vody. Ještě nejsou oficiálně uzavřené turistické trasy, ale už po nic chodí jen hrstka skalních nadšenců. Výhledy jsou daleké a modré. Jedeme do Roháčů.
První noc spíme pod širákem na hřebeni pod Ostrou a Sivým vrchem, v noci chvíli prší, tak nám ze žďáráků lezou jen nosy, které dýchají chladný noční vzduch. Stáváme s východem slunce a čeká nás perný den na hřebenech. Hory před námi, něco ve mě zpívá.
Bez snídaně, ještě za šera. Já a Kuba, stoupáme po hřebeni kolem Ostré na bílý Sivý vrch. Tady snídaně a ze zmrzlé vody vaříme čaj, modromodré dálky, opar v dolinách.
V sedle Pálenica nabereme vodu z bystřiny v klečích. Na dlouhou dobu poslední, odteď budeme roztápět sníh a zítra odpoledne rozbijeme na Jamnických plesách led a nabereme ledovou vodu s příchutí roháčské hlíny.
Jdeme přes Brestovou, slunce pálí do jižních svahů. Na Salatín kloužeme po zmrzlém svahu. Oběd, vítr, hory. První řetězy na Skriniarkách, na Pacholu poprvé nasazujeme mačky. Odpoledne sedíme na Baníkovu, nejvyšší hoře hřebene. Přelézáme do nebe vystrčený hřeben a stoupáme na Hrubou Kopu. Tady slunce změní barvu a zčervená, v sílícím vichru dostavujeme z kamenů závětrnou ohrádku přímo na vrcholu Hrubé Kopy, vaříme těstoviny z nivou a hvězd nad námi je nepočítaně. V noci vichr burácí a hvězdy padají. Můžete si něco přát, ale co víc si přát?
Večer slunce zapadá za Baníkov, ráno vylézá nad Nízkými Tatrami. V dálce se tyčí Kriváň. Začíná další den a dalších 11 hodin na nohou. V Roháčích chodíme od svítání do soumraku a ještě kousek déle. Na stezce i skalách je zmrzlý led, dáváme mačky a hopkáme přes Tri kopy do Smutného sedla. Tady ještě vyspávají dva kluci a nedbají, že je může čapnout nějaký ochranář. Po cestě na Plačlivé konečně snídáme v závětrném dolíku. Vrchol Plačlivého a za chvíli Ostrý Roháč. Opatrně sestupujeme do sedla pod Volovec a vichr nabírá intenzity menšího uragánu. Když nečekaně změní směr, skoro turistou liští o zem. Slézáme do Jamnické doliny a u sluncem ozářeného zmrzlého plesa nacházíme závětří. Rozbíjíme led, vaříme polívku a čaje do termosek. Slunce hřeje a občas sem zabloudí rázné pohlazení ledového větru a sfoukne vařič.
Čeká nás výstup na zasněžený a strmící se Hrubý vrch, vichr nehladí, ale zuřivě tluče do tváří a já mám ještě teď, když píšu v Olomouci, červené oči. Krásný hřeben na Končistou a slunce zase mění barvu a vířící sníh zlátne, údolí tmavnou a moje bunda je nějak víc červená. Blíží se večer a my sestupujeme do Račkovy doliny. Spíme s dalšími milovníky hor v kolibě pod Klinom.
Se změnou času máme ráno hodinu světla navíc. Kuba jde sám na hřebeny, na Bystrou, nejvyšší horu Západních Tater. Já sbíhám ještě za šera hlubokou Račkovou dolinou a napůl chůzí, napůl klusem do Pribyliny na autobus. Končí se blahoslavený víkend v horách, letí se naproti škole, aby byla rychle poražena a nepoučitelný člověk zase mohl stoupat k hřebenům a hledat v horách a modré dálce místo a dobu, kdy se zase naloká dosyta svobody.
První noc spíme pod širákem na hřebeni pod Ostrou a Sivým vrchem, v noci chvíli prší, tak nám ze žďáráků lezou jen nosy, které dýchají chladný noční vzduch. Stáváme s východem slunce a čeká nás perný den na hřebenech. Hory před námi, něco ve mě zpívá.
Bez snídaně, ještě za šera. Já a Kuba, stoupáme po hřebeni kolem Ostré na bílý Sivý vrch. Tady snídaně a ze zmrzlé vody vaříme čaj, modromodré dálky, opar v dolinách.
V sedle Pálenica nabereme vodu z bystřiny v klečích. Na dlouhou dobu poslední, odteď budeme roztápět sníh a zítra odpoledne rozbijeme na Jamnických plesách led a nabereme ledovou vodu s příchutí roháčské hlíny.
Jdeme přes Brestovou, slunce pálí do jižních svahů. Na Salatín kloužeme po zmrzlém svahu. Oběd, vítr, hory. První řetězy na Skriniarkách, na Pacholu poprvé nasazujeme mačky. Odpoledne sedíme na Baníkovu, nejvyšší hoře hřebene. Přelézáme do nebe vystrčený hřeben a stoupáme na Hrubou Kopu. Tady slunce změní barvu a zčervená, v sílícím vichru dostavujeme z kamenů závětrnou ohrádku přímo na vrcholu Hrubé Kopy, vaříme těstoviny z nivou a hvězd nad námi je nepočítaně. V noci vichr burácí a hvězdy padají. Můžete si něco přát, ale co víc si přát?
Večer slunce zapadá za Baníkov, ráno vylézá nad Nízkými Tatrami. V dálce se tyčí Kriváň. Začíná další den a dalších 11 hodin na nohou. V Roháčích chodíme od svítání do soumraku a ještě kousek déle. Na stezce i skalách je zmrzlý led, dáváme mačky a hopkáme přes Tri kopy do Smutného sedla. Tady ještě vyspávají dva kluci a nedbají, že je může čapnout nějaký ochranář. Po cestě na Plačlivé konečně snídáme v závětrném dolíku. Vrchol Plačlivého a za chvíli Ostrý Roháč. Opatrně sestupujeme do sedla pod Volovec a vichr nabírá intenzity menšího uragánu. Když nečekaně změní směr, skoro turistou liští o zem. Slézáme do Jamnické doliny a u sluncem ozářeného zmrzlého plesa nacházíme závětří. Rozbíjíme led, vaříme polívku a čaje do termosek. Slunce hřeje a občas sem zabloudí rázné pohlazení ledového větru a sfoukne vařič.
Čeká nás výstup na zasněžený a strmící se Hrubý vrch, vichr nehladí, ale zuřivě tluče do tváří a já mám ještě teď, když píšu v Olomouci, červené oči. Krásný hřeben na Končistou a slunce zase mění barvu a vířící sníh zlátne, údolí tmavnou a moje bunda je nějak víc červená. Blíží se večer a my sestupujeme do Račkovy doliny. Spíme s dalšími milovníky hor v kolibě pod Klinom.
Se změnou času máme ráno hodinu světla navíc. Kuba jde sám na hřebeny, na Bystrou, nejvyšší horu Západních Tater. Já sbíhám ještě za šera hlubokou Račkovou dolinou a napůl chůzí, napůl klusem do Pribyliny na autobus. Končí se blahoslavený víkend v horách, letí se naproti škole, aby byla rychle poražena a nepoučitelný člověk zase mohl stoupat k hřebenům a hledat v horách a modré dálce místo a dobu, kdy se zase naloká dosyta svobody.
Čeřínek 2010
Minulý víkend 8.10.-10.10. jsem se zúčastnila tréninkového kempu na Čeřínku u Jihlavy. Kemp byl zaměřen na zlepšování techniky ve všech třech disciplínách triatlonu. Sešla se tam poměrně rozmanitá skupina začínajících i zkušenějších sportovců. Byli pozváni specialisté na plavání, běh i cyklistiku, kteří nám předali své zkušenosti a rady. Podrobný report z kempu i s videem je na stránkách tritraining.cz, takže zde je spíš jen shrnutí z mého pohledu.
Začátek kempu...
www.kaera.webnode.cz
www.kaera.webnode.cz