Blogy

Mé druhé setkání s běžci na pravidelné neformální akci, která se zabývá nejen problematikou toho, co nás všechny spojuje, a to je radost a láska k aktivnímu stylu života a především k běhu, bylo velmi zajímavé a podnětné díky účasti mnoha lidí. Setkávali se zde známé tváře a přátelé a zároveň úplně noví lidé, které všichni viděli poprvé. Vzhledem k tomu, že řada z nás má nějaký vlastní blog, kde píše o běhání, dovolil jsem si opublikovat a ofotografovat (se svolením všech přítomných) toto významné setkání, které se pořádá čtvrtletně. Snad se s0cketka nebude zlobit.

Schůzka byla naplánována na valentýnský den 14. února 2011, tj. americký svátek dne všech zamilovaných, v 18:00 v pizzerii Corleone na Andělu v Praze. Akci pořádala s0cketka a účast přislíbila skupina sedmnácti lidí. Vzhledem k tomu, že jsem se účastnil podruhé, netuším, zda je to obvyklé či neobvyklé číslo, nicméně z minulého setkání, kdy nás bylo kolem deseti, to byl poměrně velký skok nahoru a díky tomu přišla také řada zajímavých lidí.

Zpočátku jsem vlastně ani nemohl přijít, protože když jsem si přečetl příspěvek na s0cketčině blogu, termín mi šel do kolize s pracovní činností, ale náhoda tomu chtěla, že se práce přesunula o týden později a já mohl nahlásit svou účast. Byl jsem rád. Z minulého setkání jsem si pohovořil velmi dobře s Evženem a jeho známou vránou Sárou a doufal jsem, že opět dorazí.

V minulém setkání jsem byl u stolu jako první. Tentokrát jsem se rozhodl vyrazit rovněž o něco dříve a prohlédnout si před tím obchodní centrum Nový Smíchov. Zaujalo mě především knihkupectví a obchody s oblečením, ale čas se brzy nachýlil a já na šestou hodinu přišel do pizzerie Corleone.

U vchodu se mě ujala hned obsluha a zeptala se, s čím mi může pomoci. Bylo to velmi jednoduché, protože jsem tu nebyl poprvé. Stůl byl dopředu zamluven s0cketkou na její jméno, a tak jsem po rychlé rozmluvě s číšníkem a po paměti sešel do nekuřácké místnosti po schodech dolů dozadu. Pravděpodobně to býval kdysi sklep.

U dlouhého připraveného stolu seděli už tři známé tváře a po úvodních obvyklých pozdravech jsem zaujal místo naproti Evženovi. Jeho vrána Sára byla, jak řekl, důležitá i pro nově příchozí běžce, aby věděli, že jsou u správného stolu.

Minule jsem popíjel minerální vodu, při úterní valentýnské schůzce jsem se rozhodl pro pivo, které mi zase po dlouhé době hodně chutnalo. Nezapomněl jsem ani na fotoaparát a rozhodl se se svolením všech přítomných a s možností uveřejnit vybrané fotografie na blogu o tomto setkání napsat.

Stůl se pomalu zaplňoval a přicházela řada pro mě nových lidí, pro některé již známé tváře. Všichni se rychle seznamovali a po čase i uvolnili a různě se mezi sebou bavili. Já jsem s Evženem a dalšími probíral například bolest v holeni, kterou momentálně mám, běh na lyžích a voskování, vznik vrány Sáry a  její úspěchy, krásy maratónu v České republice a v zahraničí a mnoho dalšího. Z ostatních rozhovorů jsem pochytil témata jako z Prahy do Vídně na kole, životospráva, oprava zobáku vrány Sáry, výlet do Kanady, běh 5 s hvězdičkou atd.

Pulec a 12HonzaDe opět nezklamali a obdarovali nás vitamínovou valentýnskou bombou v podobě cukrovinek. Moc mě to potěšilo. Pravděpodobně nikdy nezklamou. Takhle opravdu nezhubnu…, ale no nic, obdaroval jsem kolegyni v práci, ta měla větší radost než já.

Fotografování na sebe nenechalo dlouho čekat a myslím si, že jsem se docela vyřádil. Byl jsem už posilněn alkoholem, takže jsem se nenechal jen tak odbýt a vyfotil jsem postupně úplně všechny. Pouze jsem měl v tom chvatu vypnutou automatickou opravu červených očí, takže mám všechny fotografie s červenými očima, ale dnes to není zas tak velký problém opravit v příslušném softwaru.

A kdo vlastně přišel? Nevím, zda si budu pamatovat všechny, ale byli to například tito lidé (nezlobte se, že všechny neuvedu, seznam na žádost dodatečně doplním):

·         Evžen a jeho vrána Sára,

·         Hana,

·         Honza (http://12honzade.blogspot.com),

·         Jarmila,

·         Pulec (http://behajicipulec.blogspot.com/),
·         Martina (http://ultra-mapo.webnode.cz/)

·         Miloš (http://www.bezeckaskola.cz),

·         Petr (http://www.runningfreeonline.com/profile/username/1bubobubo),

·         Richard s manželkou (http://machy.bloguje.cz),

·         s0cketka (http://s0cket.blogspot.com) a další a další.

Řada lidí rovněž nepřišla a omluvili se. Myslím si, že akce se velmi povedla a udělali určitě velkou chybu, že nepřišli, pokud tedy mohli. Příští sraz by se měl konat poměrně brzo, a to v dubnu tohoto roku. Nevím jak vy, ale já, pokud budu moci, určitě přijdu.

Zamýšlel jsem se nad tím, o čem zajímavém bych mohl dneska napsat a napadlo mě, že bych se mohl zmínit o několika zajímavostech při běhání, které jsem poznal z vlastní zkušenosti, ale které by na samostatný článek byly relativně krátké, ale mohli by Vám pomoci při začátcích. Jde o mé subjektivní názory a na spoustu informací – střípků můžete mít odlišný názor, ale to vůbec nevadí. Pojďme na to, tady jsou:

Pokud můžete běhat ve dvou či více lidech, rozhodněte to zkuste. Je to docela příjemný pocit, občas Vás to nutí jít i běhat, když se Vám zrovna moc nechce. Je tu sice kompromis o rychlosti běhu (tempo, délka trasy), ne každý běhá stejně jako Vy, ale můžete se dozvědět spoustu dalších informací nejenom při společném běhání. Kromě toho poznáte další přátele, kteří jsou „nakaženi“ jako Vy.

 

Nevím, jestli to chápu správně, ale vždy zdravím míjející běžce kolem mě a divili byste se, kolik běžců můj pozdrav – obyčejné mávnutí rukou – vůbec neopětuje. Vyjadřuji tím, že jsme oba v tom stejně, že běhám také jako on nebo ona, že se třeba momentálně také trápím a chápu, jaké to je, když člověk běží. Někteří koukají dost divně a asi hledají za tím to, že se chci seznámit. Ale proč ne?! Některým je asi trošku trapné, když už je zdravím po třetí, a tak mi také mávnou, občas se i usmějí. Člověk má hned lepší pocit, že je na tom světě lépe a že s tím během se trápí i ostatní. Jiní nezdraví vůbec, ani se neohlédnou, oni jsou pravděpodobně středobodem vesmíru a Vy jste nic.

Při jednom z mých delších běhů s batohem jsem doběhl běžkyni (na tempo běžců nemám, pro ně jsem děsně pomalý, bohužel ne všichni běží takové dálky jako já, s batohem málokdo) a dal se s ní do rozhovoru. Dozvěděl jsem se po čase, že běží „desítku“ a odkud kam. Já jsem jí řekl, že běžím „dvacku s batohem“, trápím se a že hodně záleží i na hmotnosti batohu a výsledném času – prostě s batohem to není úplně ono, což samozřejmě viděla, ale asi jsem jí zkazil náladu tou kilometráží a tím, že očividně stíhám jejímu tempu (já se také osobně divil, ale byla v tom trochu také chlapská hrdost či ješitnost). Po chvilce to otočila zpět. Škoda, doufal jsem, že poběží se mnou ještě notný kus dál a prohodíme více slov.

Všichni to znají a zažili. Bolesti při běhání o sobě dávají velmi silně znát. Můj výčet bolestí je zatím malý a rád Vám řeknu osobní názory, jak se s problémem poprat. Vždy dejte na své tělo, zapomeňte na sporttestery a na tempo, jakmile se nějaká bolest při běhu objeví. Tělo Vám řekne vše, jen musíte umět a chtít naslouchat, protože jít tzv. „na doraz“ se nemusí šeredně vyplatit. Ne všechny rady, které tady píši, Vám mohou pomoci, každý jsme velmi individuální běžec, takže to berte s velkou tolerancí. Děkuji Vám.

Když Vás bolí kolena, která máte jinak zdravá, obvykle to bývá přetrénováním, alespoň tak to bývá u mě. Nejsou zvyklá na tak silné běžecké objemy, ale nebojte, časem bolet přestanou, nicméně dovedou Vám až ohavně znepříjemnit a zpomalit běh. Kolena mi po čtvrt roce přestala bolet a dnes o nich vím jen málokdy. Ne, že by se občas nějaké koleno neozvalo, ale je to velmi sporadicky. Vytrvejte, snižte rychlost či chvíli jděte a nevzdávejte se!

Bolest v holeni může znamenat špatný běžecký styl a bývá mnohdy rafinovanější než kolena. Bolest Vám vystřeluje do holeně při každém běžeckém kroku a je poměrně silná. Tady doporučuji rovněž velmi zvolnit či chvíli zkusit jít a začít protahovat pořádně svaly. Dbejte na správné rozcvičení před začátkem běhu, stačí i pár minutek, kdy protáhnete nohy, ruce, svaly formou strečinku a taková ta běžecká abeceda. Výrazně Vám to může snížit bolest v holeni a po deseti dvaceti minutách tato bolest může odejít úplně. Svaly, šlachy jsou propojené v celém těle, takže taková kompenzační cvičení se Vám můžou velmi hodit. To, že Vás bolí záda, může být klidně spojeno s Vašimi neprotaženými nohami, nedělám si legraci a alespoň minimální strečink Vám doporučuji už při náběhu 60 km a více měsíčně.

Bolest v šíji a na krku u mě souvisí při běhu s batohem. Batoh má popruhy a pásy, které se připínají na hrudníku a na břichu (používám dva batohy firmy Deuter s pláštěnkou o různé velikosti – 18 a 25 litrů) a při delším běhu Vám obzvláště těžký batoh znepříjemňuje nejen styl a tempo běhání, ale rovněž Vaše záda nesou na sobě náklad, na který nejsou zvyklý a záda máte strnule pořád ve stejné poloze. Je otázka času, kdy začnete cítit, že záda potřebují menší rozcvičku či protáhnutí. Doporučuji si pak na chvíli batoh sundat a udělat si pár cviků na záda i na ruce.

Tady bych se rád na chvíli zastavil. Našel jsem velmi málo zkušeností od běžců, kteří běhají s těžkým batohem. Neberu v potaz malé mini batůžky a ledvinky. Vyzkoušel jsem úplně všechno od ledvinek s páskem kolem pasu a malými lahvičkami pro pití, s mini batůžkem vzadu na kříži na zádech až po batoh. Musím říci, že největší komfort zajišťuje kvalitní sportovní batoh pro túry či běh obecně. Některé firmy nabízejí fixaci běžeckého batohu pomocí křížových popruhů přes prsa, např. firma Salomon. 

Zpočátku to chvíli trvá, než si zvyknete na nošení batohu při běhu (jiný styl běhu, pomalejší tempo, pokud je batoh hodně těžký). Nedoporučuje se moc batoh na kolo, protože ten je obvykle speciálně uzpůsoben pro Vaší pozici na kole, kdy máte ohnutá záda na kole, takže batoh je mírně zaoblen, aby Vám zbytečně nenamáhal záda a kopíroval Vaši vnější křivku zad. Když běžíte, máte záda svisle, takže cyklistický batoh není příliš vhodný. Ale i s tím se dá běhat, pokud objem batohu není příliš velký!

Při výběru batohu rozhoduje především cena, značka, kvalita a funkce batohu. Doporučuji rozhodně batoh s pláštěnkou od renomované firmy. Rozhodně na nešetřete. Ve specializovaných prodejnách Vám jistě rádi poradí a pomohou vybrat ten správný batoh pro běh.

A ptáte se, kde najdete upotřebení běhání s batohem? Například při běhu z práce a do práce Vám prostě většinou nestačí vzít si doklady, mobil a peněženku, ale obvykle i oblečení, popř. jídlo a další nezbytnosti.

Kdo tvrdí, že běhání je jeden z nejlevnějších sportů? No, myslím, že pokud se zamilujete do běhání a berete to trochu vážně, není běhání vůbec levnou záležitostí. Začátečník by měl začínat s kvalitními běžeckými botami, časem ale zjistí, že při běhu potřebuje také funkční prádlo. Jaký typ kvalitní obuvy si koupit je také velký oříšek a doporučuji si nechat poradit ve specializované prodejně (pojmy jako supinace, pronace, běžecké boty na silnici, do terénu (trail), nesmeky, tretrové boty, např. firmy Asics, Mizuno, New Balance, Nike, Adidas, Salomon apod.)

V zimě volím raději více vrstev funkčního prádla a kvalitní nepromokavou a zároveň i prodyšnou bundu. Pro teplotu kolem nuly doporučuji termo kalhoty (pod nimi můžete mít ještě tříčtrvrťáky), dlouhé funkční běžecké ponožky (na těch rozhodně nešetřete), klidně další pár ponožek obvyklé velikosti, které dáte ještě na ty dlouhé ponožky (pro větší zmírnění dopadu), funkční triko a bundu (či vestu). Rovněž lze nahradit bundu mikinou – svetrem v podobě roláku (schovaný krk), pokud je teplota trochu nad nulou.

Bylo pondělí 3. ledna a já jsem se rozhodl zase pro jeden ze svých dlouhých, pohodových běhů, který se blíží k hranici 20 km. Není to nic světoborného, jak by se mohlo zdát, je jen první v Novém roce 2011. Nemáte s sebou žádný sporttester, neřešíte čas, zda doběhnete za hodinu a půl nebo až za tři hodiny. Jste jen Vy, Vaše tělo, nohy bušící do země se strojovou pravidelností a příroda a život kolem Vás. Spoléháte se jen na sebe a běžíte podle okamžitých pocitů, ať pozitivních nebo negativních a jste zvědavi, co Vás dneska nového potká. Trasa je sice pořád stejná, ale 20 km není zas tak málo, aby Vás některé věci nepřekvapily. Občas někde zabolí a tu a tam se trápíte deset dvacet minut, ale pak to třeba přejde a pokračujete dál. V nehorším případě vždy můžete dojít na hromadnou dopravu a nechat se dopravit domů Dopravním podnikem, a.s. v Praze. :-) Je to o zkušenostech, pořád analyzujete a vyhodnocujete momentální stav. Důležité je trasu uběhnout s pokud možno příjemnými pocity a trénovat obecnou vytrvalost, která se na jaře a v létě určitě dobře zúročí, ne běžet jako o závod, udýchaný, vyčerpaný a v rekordním čase. Nepletu si to, nejsem na závodech.

Z hlavy plynou denní, rodinné a pracovní problémy tak rychle, že na ně nestačíte myslet, a to je jenom a jenom dobře, protože do běhání tyto problémy nepatří. Když běhám, neřeším problémy (vyjma běžeckých), oni se často jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší samy. Možná za to mohou endorfíny a je to tato látka, co nás nutí běhat dál a dál, protože nám to hodně pomáhá nejenom při běhání. Kdo ví?!

Vyběhl jsem nabalen pouze do Moira trička a bundy od Kalaše. Ano, extrémně jsem snížil na své poměry počet vrstev na dvě, pokud nepočítáte bundu, tak na jednu (po zkušenosti ze závodu na 5 km). Řekl jsem si, uvidíme, co to se mnou udělá, mohl bych podat vyšší výkon a být dříve doma, snad nezmrznu. 

Bylo pozdní odpoledne, docela „teplo“ (později začalo marznout, ajaj) a tělo chtělo pohyb. A já jsem bylo pro! Vzal jsem si na to ještě jednoho malého pomocníka – fotoaparát; líbí se mi totiž fotografovat při běhu a chtěl bych Vám ukázat nádhernou zimní krajinu, kterou jsem pomalu, ale jistě putuval. Nemohu tu mluvit o klasickém běhání, tempo je pomalé a opravdový závodník by se mi jen smál, jde spíše o jogging, „běh s batohem“, který je občas hodně těžký (jak batoh, tak i běh samotný). Prostě si užíváte pomalé tempo, v uších Vám buší písnička jedna za druhou, noha nohu pomalu míjí a vy běžíte neúnavně dál a dál. Před Vámi se otvírají scenérie, které za tu dobu už dobře znáte, ale pokaždé jsou tak trochu jiné. Někdy si postesknete, že jste teprve tady, jindy zase, jak skvěle Vám to jde, jednou nahoře, jednou dole, sinusoida jak vyšitá.

...proběhl jsem Kampou. Prvním objektem pro fotografování mi stálo až Národní divadlo v Praze a most Legií, přes který jsem se blížil k Národnímu divadlu a dál pokračoval Masarykovo nábřežím k Mánesu.

Obvykle tu přebíhám silnici na mostě Legií zleva doprava, protože nevydržím stát jen tak na semaforech a mnohdy se načekám více než je vhodné i pro mé pomalé tempo, ale co se dá dělat. Je zde hustá doprava, jedno auto za druhým. Auta mám rád, a tak alespoň při rytmu hudby sleduju na semaforech dopravu a pohyb luxusních aut typu Audi, BMW, Mercedes a dalších značek. Turisté na Vás se zájmem koukají, občas neví, zda mají fotit památky, panoramata nebo Vás a bedlivě si prohlíží, kdo tu běží v takovém počasí a marastu, když sami sotva jdou. Některým lidem nestojíte ani za pohled, naprostý nezájem, naprostá anonymita, možná si jen pomyslí, to je blázen, další běžecký závislák, co neví co s časem.

U Mánesu jsem seběhl blíže k nábřeží (náplavkou) a běžel pod Jiráskovým mostem, Palackého mostem, směrem k Podskalí a k Výtoni. Cesta byla uklouzaná a po dlažebních kostkách to nebyl žádný med, zvolnil jsem a dál se kochal Vltavou a krajinou kolem mě.

Pozn.: !!! Aktualizováno !!! Poslední dobou raději neběhám náplavkou, ale po obyčejném chodníku nahoře nad náplavkou, i když je tu několik semaforů, které můj běh přeruší, nevadí, zase si mohu trochu odpočinout. Naposledy jsem se díky tomu dal do řeči i s běžkyní, kterou jsem předběhl, pak mě zase předběhla ona a později jsem ji doběhl a dal se do rozhovoru, ale moc dlouho jsme si nepopovídali, brzy to otočila zpět. Povídat si s běžci mi nejde, běžcům totiž většinou vůbec nestíhám. :)

Podběhl jsem Vyšehradský tunel a pokračoval jsem Podolským nábřežím dál po (cyklo)stezce u Modřanské k tankovací stanici Agip. Nezdá se to, ale tohle je opravdu dlouhá a rovná trasa, která klame tím, že se zdá, že už končí. Nekončí! Tady mě obvykle přestane cokoliv bolet, na druhou stranu mi to tu vůbec neubíhá. Potkávám tu nejvíce běžců a běžkyň, které běží mnohem rychleji než já. Někteří možná na mě i pohrdavě koukají, co tu je za joggaře s batohem, kteří se sotva plouží. Nicméně, když některé potkám po dalších pěti až osmi kilometrech, začnou mě srdečně zdravit a jsou docela překvapení, že pořád ještě běžím. Pravděpodobně tu většina běžců běhá kolem pěti až deseti kilometrů. Jo, s těžkým ruksakem opravdu žádné rychlostní rekordy trhat nebudu, a že už jsem pár stíhacích běhů na této trase zkoušel. :)

Za “Agipkou” jsem pokračoval po neupravené stezce dál k Modřanům po Pobřežní cestě. Dostáváte se na stezku, kde zpočátku svítí lampy kolem, ale díky stromům je tu mnohem větší tma a lampy stezku přestanou po chvilce kolovat. Párkrát se ještě vrátí, aby Vám svítily hezky na cestu, ale po čase se zcela vytratí. Silnice je od Vás hodně vlevo a za chvíli o ní ani nevíte.

Tady občas na mě padají chmury, nikde ani živáčka, jen Vy sám, sníh, vpravo voda, vzdálené mosty a na pravém břehu Vltavy vidíte velmi vzdálené kužele zářících světlometů automobilů. Pečlivě sleduji okolí, zda se tu nepohybují nějaká individua, občas se ohlédnu zpět, ale většinou mě překvapí ženy s kočárky. No sakriš, tak sem bych se teda jako žena s kočárkem osobně hodně bál! Některé chodce spatříte až na poslední chvíli, zdají se Vám totiž jako jeden z mnoha tmavých stínů. Nejsou vůbec osvětlení a ani si neuvědomují, že byste je mohl také přehlídnout. Při běhu to není ani takový problém, ale na kole je to nebezpečné.

Na této stezce platí pravidlo nejenom dobře svítit na kole, ale i vidět z kola na cestu a okolí.  Vidět a být viděn. Když je hodně sněhu, žádného cyklistu tu nepotkáte, s lepším počasím se sem a tam objeví, včetně běžců a běžkyň. Je to proklatě strašidelná scenérie, na druhou stranu tady ještě nějakého živáčka spatříte, za čtyři kilometry už v podstatě nikoho, kromě vlaku.

Voda je krásná, hezky se zrcadlí, ale v zimě je díky ní také docela zima a osobně to cítím i přes kvalitní oblečení. Většinou už mám hodinu běhu za sebou, takže funkční oblečení se stává jaksi nefunkčním, mokrým, a to psychice moc nepomáhá, proto raději trochu přidáte. Občas je tu kopeček, různě se to zatáčí, rozhodně  se nejdná o monotónní běh.

Silnice u golfového hřiště či co to je (myslím, že tam jsou dvě, teď jsem u toho prvního) mě sice pořád uchvacovala tím, že je zasněžená, ale také byla poměrně kluzká. Po výběhu mírného kopečku jsem se rozhodl nasadit nesmeky. Nohy nebyly jisté a boty docela klouzaly, jasný důvod je použít.

A teď mě čekala ještě cesta v naprosté tmě. :) Nasazování nebylo nejsnazší. Nejdříve sundat batoh a najít baterku, abych si posvítil do batohu. Hurá, nesmeky jsem rychle našel a teď je nazout. Co Vám budu povídat, chvíli mi to trvalo. Člověk si sice odpočinul, ale také pěkně vymrznul. Několikrát jsem zkontroloval, zda nesmeky dobře drží na botách a pozvolna se začal dostávat zase do běžeckého tempa.

Následovaly silnice U Ledáren a U Kempingu, dál předlouhá ulice s názvem Vltavanů, kolem areálu Hamr a Hamr Sport. Pokračuji okolo golfového hřiště (druhé v pořadí, jestli se nemýlím), skate parku a freestyle parku.

Tady jste v poslední, ale nejtěžší čtvrtině trasy. Nemám moc síly, všude hodně tma, klid, studený pot na kůži. Jste rádi, že jste už tak daleko, ale to nejtěžší Vás čeká. A závěrečný kopec na Zbraslavi Vás naprosto vyždímá. Vidíte, jak se Vám kouří od úst, nikde ani živáčka a čekáte, až se objeví ve tmě buď před Vámi nebo za Vámi (o to je to strašidelnější) osvětlený vlak. Běžíte s mp3 přehrávačem, takže vlak za sebou neslyšíte, pak najednou za sebou pocitově cítíte světlo, kužel, který se pořád zvětšuje. Je to auto? Rychle uhnete na stranu. Ne, je to vlak. OK, i když to už znáte, po každé se leknete.

Běžím z posledních sil kolem železnice (zastávka Praha – Modřany) a Modřanské laguny. Vlak mě překvapí, leknu se. Běžím dál kolem podchodu a laviček na cvičení po stezce, která se za chvíli přiblíží k výše zmiňované zastávce a koleji. Cesta se zdá nekonečná, ale tuším, že když už jsem tady, tak to zvládnu. Přeci to teď jen tak po tolika kilometrech nezabalím.

Pokračuji silnicí U Soutoku (pod pražským okruhem), odbočím doprava ke kynologickému cvičišti. Nalevo se nachází Komořany a Závišť. Tady je to jen o vůli. Mám už dost strnulou šíji od batohu, bolí mě za krkem, občas se zastavím, abych popošel pár kroků a protáhl si trošku ruce a hlavu. Sleduji zámek po levé straně, jak je hezky osvětlen. Chvílemi nevím, co s rukama, tak si je opírám o popruhy batohu stylem, jako bych měl ruce v bok a běžím, jen abych je měl v jiné poloze. Možná vypadám směšně, ale zabírá to. Ruce a hlava si odpočinou.

Podběhnu most Závodu míru a vracím se přes něj ke Zbraslavi, a to ulicí Žitavského, Boženy Stárkové, K Interně, U Prádelny a V Bílce. V ulici Boženy Stárkové si sundavám nesmeky, protože sníh už skoro nikde není a nechci si hroty zničit. Čeká mě ještě třešnička na dortu, závěrečný krpál. Chvíli běžím, chvíli ne. Už nemám ani vůli, část kopce vyjdu. Někdy je to s fyzičkou lepší a vyběhnu jej celý, ale spíše to bude tím, že je  batoh občas lehčí, takže mi zůstane více sil.

Konečně jsem doma, dám si teplou sprchu, umyju si zuby, dojdu si na záchod, pustím televizi, vypiju litr vody, něco pojím (dodám cukry ze sušinek a dalšího sladkého) a usnu, resp. vytuhnu na posteli. Jaké byly tedy pocity z běhu?  Výkon jsem sice podal pravděpodobně lepší než jindy, ale díky neustálému fotografování  (musel jsem mnohdy vytvořit i deset snímků, aby to vůbec nějak vypadalo, takže sundat rukavici, vyndat fotoaparatát, připravit jej, zaměřit, zaostřit, snímnout, nepovede, znovu zaostřit, snímnout, dokud se mi snímky nelíbí, schovat fotoaparát, nasadit rukavici a mohu běžet dál) a díky nepovedeným snímkům jsem se zdržel déle než bylo zdrávo. Přiznám se, dorazil jsem až za 3,5 hodiny slušně prochladnutý. :) Netušil jsem, jakou oběť udělám pro "pár stovek snímků". A to je konec vyprávění jednoho z mých běhů. Snad se Vám příběh líbil a zaujal Vás pro vlastní běžeckou inspiraci.

Pořád se mi nechtělo, buď jsem se díval na televizi, nebo jsem jedl, byl na Internetu, ale nakonec jsem se odhodlal a kolem půl čtvrté odpoledne vyrazil. Protože jsem se minule na trasu 5 km zbytečně moc nabalil a díky tomu byl hodně pomalý, zvolil jsem pro tentokrát pouze kšiltovku, čepici, čelenku, mp3 přehrávač se sluchátkama, šál na pusu, bundu, mikinu, triko s dlouhým rukávem, „tříčtvrťáky“ kalhoty, podkolenky, ponožky, čapáky s kšandami a běžecké boty. S sebou jsem si vzal ještě malou baterku, sušenku, fotoaparát a nesmeky. Nevěděl jsem, kudy poběžím, ale v hlavě se mi pořád vracela myšlenka na běh kolem města a vytvoření několika fotografií. Práce s fotoaparátem se mi začíná líbit.

Běželo se mi celkem příjemně a zamířil jsem si to přes obchodně-průmyslovou zónu rovnou do městského parku. Chodníky byly umrzlé, a tak jsem chvílemi běžel velmi opatrně, nesmeky nemělo ale smysl navlékat. Někteří lidé, kteří si vyšli na procházku nebo už začali slavit, po mně zvědavě koukali, ale já jsem si toho moc nevšímal, v hlavě mi bušila taneční hudba hezky do rytmu, nohy si začaly zvykat na tempo a endorfíny se rychle všude rozlily. Běh se pro mé tělo asi stává drogou, především fyzická, ale i psychická závislost na běhu bylo to, co jsem si uvědomil už tehdy, když jsem byl nemocen. Není to špatně?!

V parku jsem se rozhodl běžet kolem jedné ze škol, bylo to do vrchu, takže mě to vyburcovalo k tomu poprat se docela s dlouhým a příkrým kopcem U Vodojemu. Těžce jsem tam vzdychal, nejhorší bylo vyndat fotoaparát z kapsičky na zádech a udělat pár fotografií. S rukavicemi a v té zimě jsem se bál, aby mi nespadl na zem, ale vše naštěstí dopadlo v pořádku.

Kudy dál? Jeden kopec jsem vyběhl, cítil jsem se dobře, takže jsem se rozhodl ještě vystoupat výš až skoro k Vodojemu, protože zpátky to bude v podstatě zase z kopce, a běžet k Rozvoji k Plánické ulici. Najednou mě zaplavila taková vlna euforie a tepla, že se mi zdálo, jako bych se vznášel nad tou silnicí, běžel jsem jako lokomotiva a vůbec mi to nedělalo potíže. To bylo právě to, co mi chybělo na Vánočním běhu. Tentokrát jsem byl méně oblečen a rychlost krátkého běhu byla mnohem vyšší. Dokonce jsem si řekl, že příště si vezmu triko Moira a hned na to bundu a moje výkony by se mohly rapidně zlepšit. Na druhou stranu, běhám pro radost, ne pro maximálný výkon, takže se nechci pořád hnát, člověk pak z toho běhu nemá moc radosti a naopak se může ještě zhoršit.

Z Rozvoje jsem běžel postranními uličkami k náměstí. Bylo to hodně z kopce, takže jsem se musel trochu brzdit, protože jsem se bál ledovatky a nesmeky jsem nechtěl navlékat. Zbytečně bych přišel o ten nádherný pocit. Kdepak odpočívat. U náměstí na mě někdo z mladých oslavujících pokřikoval, dokonce mi zakřičel i něco do ucha, když jsem míjel už společensky unavenou partu těchto lidiček, netušil ale, že mám sluchátka a v uších mi buší relativně hlasitě taneční muzika. Nevšímal jsem si je, ani jejich smíchu, když jsem dělal poslední fotografii náměstí a běžel jsem dál. Endorfíny pořád fungovaly na jedničku a já chtěl být doma. Nevím, kde se ze mě vzala ta další energie, možná z „odpočinku“, když jsem fotografoval, ale ještě jsem přidal, nedbal jsem už ani povrchu a za chvíli jsem byl zpátky doma.

Garmina jsem s sebou neměl, ale silných pět až šest kilometrů jsem určitě uběhl. Rychle jsem se vysprchoval a musel jsem uznat, že jsem se cítil mnohem lépe než před během. Získal jsem novou zkušenost, že na kratší, ale možná i delší běhy se rozhodně vyplatí méně oblékat. Moc jsem tomu nevěřil, ale pokud chce člověk podávat výkony a nechce běžet rekreačně a pohodově, je na tom spousta pravdy. Objevil jsem Ameriku, ale co byste chtěli od začátečníka :)