Anketa: Kolik botů máš…?
Zrovna včera jsem nemohla vůbec spát a zase jsem myslela na svou nejmilejší činnost, na běh. Různě jsem přemýšlela o svém tréninkovém plánu apod., až jsem svými myšlenkami dospěla k tématu běžecké boty.
Sbohem 1/2 maratone!
Jako již každoročně touto dobou se nám přiblížilo datum Pražského 1/2 maratonu. Jistě mnozí čekají, jak budu letos svůj běžecký zážitek popisovat, viď, bojovníku ;-). Proto jsem se rozhodla se značnou lítostí oznámit, že momentálně ležím doma s bronchitidou, a tedy letošní ročník se mě netýká, zřejmě ani jako diváka. To, že nemám ani pomyšlení na běhání, samo o sobě svědčí o tom, že mi skutečně není dobře. (A nebo, že stárnu, jelikož dříve pro mě nebyl problém jít běhat i s horečkou.) Vůbec nechápu, jak se mi to mohlo přihodit, jelikož celou zimu jsem prakticky nestonala.. možná právě proto. Držím palce všem, kdo poběžíte!
Vyladění formy
Do pražského závodu zbývají dva týdny. V sobotu jsme tedy s Robertem vyběhli na testovací, pomalý půlmaraton. V plné polní. Sbalili jsme ionťáky, gely, energy tyčinku a hurá na trasu. Tentokrát jsme se přesunuli do Troji. Bylo sice chladné a větrné ráno, ale běželo se nám docela dobře. Udržovala jsem si tepovou frekvenci do 155 tepů/minutu, což mi dovolovalo běžet rychlostí kolem 7 min/km. Robert se většinu běhu držel se mnou, akorát v půlce si "odskočil" odběhnout asi 30 min tempo. Byli jsme překvapeni, jak málo běžců jsme cestou potkali. Čekali jsme, že budeme potkávat davy hobíků, kteří také ladí formu do jarního závodu. Pro Roberta to byla zatím nejdelší trasa, kterou kdy uběhnul. Sice pomaleji, než kdyby běžel sám, ale pro budování vytrvalosti naprosto ideální forma. Jo, jo, zvládneme to a zvládneme to dobře. Už tomu začínám zase věřit. :-)
Slunečné zimní Tatry
Já chci na hory!
Povzdech platný téměř v každou denní, noční i roční dobu. S výjimkou toho, když člověk dřepí v dešti, vichřici a mlze někde nahoře a teče mu z nosu (nebo mu ta podnosní kapka už přimrzla?) a kouká, jak se dostat bezpečně dolů. Ale takhle letos naštěstí nebylo.
Poslechněte si příběh naší třetí zimní cesty do Nízkých Tater, už druhou zimu po sobě jsme utekli z jejich hřebenů a užívali si těch částí zaslíbené země slovenské, kde bylo počasí slučitelné se životem. A teď - začátkem března - jsme byli odměněni za neodbytnost.
Třetí březen, slunečné dopoledne v Ružomberku. Vysedám z vlaku a hledám Kubu, který přijel v noci a spal na kopci u nádraží. Letos jedeme na Nízké Tatry jen dva. Čekáme u Váhu na autobus do Liptovské Lužné a díváme se na mraky, které zakrývají Tatry. Tady v Liptovské kotlině září podjarní slunce, ale na horách je zase nic moc počasí. Ale předpověď na zítra zní lákavě, tak není co řešit. Počítáme s tím, že se dnes projdeme trochu v mlze.
V Liptovské Lúžné vysedneme na konečné a jdeme mimo značku po žlutých, slehlých lukách. Sníh začíná až v lese. Sněžnice za celý výlet nepoužijeme, sněhu není moc. Zato mačky se budou hodit. Jdeme lesem prudce do kopce a mraky visí nedaleko nad námi. Tatierky v nich mají schovanou hlavu. Stoupání je o dost příjemnější než minulou zimu, kdy jsme se brodili bezedným prašanem a za chvíli jsme nad lesem. Jíme a díváme se po žlutavé a hnědé krajině v údolích a šedých a bílých horách. Mraky se o něco zdvihly a hřebenovka se klikatí kousek pod nimi. Jdeme po ní a před chladným větrem zalézáme do kapucí. Za šera stavíme stan v sedle Zamostskej hole. Nad námi hora Ďurková, choulí se na nevlídném hřebeni.
Večerní rituál - obléct péřovky, postavit stan, nafouknout karimatky, dlouho rozpouštět sníh na večeři a litry čaje. Kuba povídá o Norsku, kde před měsícem strávil 14 nocí na Hardangerviddě a luxusácky jíme tvarůžky s česnekem, ať si nesmrdíme. Usínáme každý den brzo a vstáváme v šest, pod světle modrou oblohou se rodí den jako diamant. Průzračný a vybroušený.
Je pátek, v téhle oblasti liduprázdné ráno. Zase rozpouštíme litry sněhu a celkem se zdržíme převrženým třílitrovým ešusem, ale není asi kam spěchat. Sušíme namrzlé nafukovačky, sluníme se, fotíme okolní zářivé hory. Pak sníme ovesnou kaši a buchty a vyrazíme vstříct slunečnímu dni. První stoupání na Ďurkovou a už jdu jen v tričku. Noční mráz je pryč a i na kost zmrzlé boty se přizpůsobí tvaru nohy a přestanou tlačit. Máme jen jedny sluneční brýle, tak se za nimi střídáme. Opalovací krém jsem chytře nechal doma, ještě mě to bude bolet. Pod Chabencem se potkáváme s parádními lidmi - takových je na zimních horách překvapivě většina. Jdou z Magurky na Štefáničku a během dne jdeme spolu několik různě dlouhých úseků. Cesta ubíhá pod nohama skoro sama, ale není to virtuální realita běhacího pásu. Tělo jen nadšeně letí a zářivý sníh je tvrdý a nebrzdí let nohou. I když - někdy to klouže dost hodně. Chabenec, pozvání na vrcholové cvaknutí z pleskačky, kamzíci, strmé a stinné severní svahy - tmavomodro, jižní svahy - záře slunce. Mohutná Skalka po pravé ruce, slunce v pravé tváři, před nosem Chopok. Směrem k Chopku přibývá lidí - lanovka nahoru vyveze každého, lidi už nejsou tak protřídění jako když musí každý centimetr gravitace překonat vlastní silou a hlavně vůlí. Před Chopkem už umírám žízní a tak nevykonáme náš přechod ve stylu "unsupported" a půllitr kofoly v nás jen zasyčí. Na Ďumbier jdeme zase s našimi známými, celkem to klouže a jsem rád, že s i můžeme nasadit mačky. Pod dvouramenným vrcholovým křížem oči jen hltají dálku. Skialpinista vytahuje z batohu plechovku vrcholového piva, půlku vypije a druhou půlku nám dá. Plechovku vyhodíme zítra na Čertovici, popíjíme a nebeská pohoda se nám vpíjí do kůže spolu se slunečním zářením.
Na Štefáničce se rozloučíme s novými přáteli (možná někdy, zase náhodou...) a ještě se mažu jejich krémem. U chaty lidi sledují západ slunce a my jdeme houstnoucím šerem s oranžovým obzorem za zády. Už za tmy stavíme stan a hvězd je na nebi víc než je srdce schopné pochopit.
Ráno vystrčí Kuba hlavu ze stanu první a tak uvidí inverzi dřív než já. Ale oba si ji užijeme dosyta. Zase nádherný den. Údolí Hronu je plné oblačnosti, ale nad horami se klene modro. V Liptovské kotlině se drží spíše opar. Nad ním se zdvihají Vysoké Tatry, Roháče už zůstali den chůze na západě. Dnes celkem pospícháme a ani nevaříme, za pár hodin už sejdeme k asfaltové cestě, která se přehupuje přes hřeben Nízkých Tater a skončíme v místě, kde jsme před dvěmi roky poprvé vlezli do nízkotatranské zimní mlhy. Už včera večer jsme přemýšleli, co s načatým dnem na horách. V plánu máme dostat se stopem (autobus jel jediný v 6.50 ráno) z Čertovice a vylézt ještě nějaký pořádný kopec. Asi Baranec v Roháčích - vzhledem k výjimečně nízké lavinovce.
Dopolední sestup do sedla, hřeben je místy pořádně zledovatělý a začíná se snižovat. Často se otáčíme a díváme se na Ďumbier. Včerejšek ještě silně září z očí. A já jsem rudý jako rajče a každá grimasa mě bolí kvůli spálené kůži.
Na Čertovici doplníme vodu a rozdělíme se. Kuba jde dolů po cestě a zkouší stopovat, já stopuju v sedle. Plán je dostat se do Roháčů.
Hustota provozu je minimální, občas přijede auto, ale vysednou z něj lyžaři a zůstanou na Čertovici. Začíná to být beznadějné, když najednou na mávnutí zastaví ojedinělé projíždějící auto. Zjišťuji, že jedou na Štrbské pleso. To zní dost dobře. Manželé jedou na sobotní procházku. Přemluvím je, ať naberou ke mě i Kubu a jedeme s nimi do Vysokých Tater. Kuba navrhuje náš cíl - místo Barance se vyškrábneme na Kriváň. Celou dobu, co jedeme autem, se před námi tyčí kriváňská pyramida a rýsuje se strmý lavinový žlab. Nemůžu z HORY spustit oči.
Štrbské pleso, hustota bilboardů je vyšší než množství stromů (které sice provětrala kalamita, ale stejně..). Lidí a aut mraky, rychle pryč. Jdeme kolem zamrzlého jezera, na kterém se běžkuje. Po magistrále - čím dál z města, tím líp. Z mapy na ceduli u parkoviště víme, kudy na Kriváň.Myslím, že máme oba pochodový amok.
U Jamského plesa se rychle naobědváme - jeden chleba musí stačit. Celkem hladová sobota, ale spěcháme, už začíná odpoledne. Pak bloudíme, protože na ukazateli není cedule a nemáme mapu Vysokých Tater. Lenča nám přes mobil dává instrukce, kudy nahoru a pak už najdeme vyšlapanou cestu. V lese je kupa sněhu, tady by se sněžnice hodily, ale chodník je celkem vyšlapaný. Jdeme limbovým lesem a klečí a před námi se zdvihá hora. Nad lesem začínají výhledy- Celé Nízké Tatry, pro mě nezvyklý pohled na Roháče. V dáli Choč a Fatry. Spěcháme, protože nebe už pokrývají beránky, které říkají, že předpověď na zítra nelže. Má přijít zase špatné počasí, sníh a vichr. Ale má kůže je šťastná, že ji slunce alespoň trochu ušetří.
Potkáváme i tady několik lidí, ale jen málo. Většinou už schází dolů. Kapky potu měří odpolední čas. Když modrá značka odbočuje do žlabu Priehyby, tak necháváme batohy ve sněhu a bereme sebou jen foťák, mačky a bundy. A čokoládu - už umírám hladem. A taky pití jsme dnes moc neměli, jak mi dojde za chvíli. Čekal jsme, že shodím batoh a budu lítat. Že za chvíli budeme na vrcholu, ale ne. Kuba šlape kus přede mnou a mě se spíš točí hlava. Myslím si, že za to může ta trocha jídla, tak se cpu rychle čokoládou. Jdeme po hřbetu přes vrchol Malého Kriváně (jak zjišťuju teď z mapy) a vrcholová pyramida zase vypadá impozantně. Já celkem plápolám, jsem rád, že se můžu opírat o hůlky. Z vrcholu schází tři horolezci. Mají i cepíny a lano a něco mi říká, že ve vrcholové části by se cepín určitě hodil. Při zakopnutí v mačkách by nebylo jak brzdit, takže opatrně...
Ani nevím jak a jsme nahoře. Výhled pro bohy. Vysoké, Západní, Nízké, krásné a impozantní...všude kolem, Tatry. Je půl páté, tak rychle ať za světla dojdeme pro batohy. Po cestě dolů mi dojde, proč jsem při výstupu sotva šel - barva pomerančového džusu a jen pár kapek moči napovídají něco o dehydrataci. U batohů hltavě pijeme oba. Jdeme po modré do žlabu, chceme sejít na Podbanské. Po pár stech metrech ale otáčíme, vichr, stmívání a neprošláplá cesta do kopce mění plán. Vracíme se rychle k Jamskému plesu. V lese nesvítíme, přeci jen platí sezónní úzávěra turistických chodníků. U Jamského plesa je už úplná tma a konečně jíme. Nevíme, kam jít - do Podbanského je ještě kus a nemáme mapu. Nějaký ukazatel říká, že Biely Váh (a v závorce "bus") je 45 minut. Tak to zkusíme. Jdeme po skoro neprošlapané cestě a dost se boříme. Nad námi je zase nespočet hvězd. Kuba říká, že jich je jak v Norsku. Celá obloha se jemně třpytí. Bořím se celkem do sněhu a nevím, jestli je to na sněžnice nebo aspoň návleky. Ale nechce se mi zastavovat, tak si aspoň zapnu čelovku, ať nejdu jak ponocný. Připadá mi, že hvězdy září pořád stejně. Kuba je asi bystrozraký a mizí ve tmě přede mnou. Za chvíli se ale zase potkáme, protože sešel z cesty. Jdeme tatranským lesem a večer je plný míru. Dojdeme do námi vymyšleného cíle. Žádná zastávka tu není (ale v mapě ji teď vidím), ale je tu malý přístřešek. A teče tu potok, takže nebudeme roztápět sníh. Sejdeme k asfaltce a Kuba objeví jiný, uplně skvělý přístřešek, který nám poskytne útočiště na noc. Míru v srdci i okolo nic nechybí, po cestě projely za celý večer asi dvě auta. Jsme někde v Tatrách a náhoda se o nás nebesky stará.
Vaříme sójové maso v termosce a vyrábíme kaši. Usneme na dřevěné podlaze přístřešku a jediné, co se v noci stane je úplné zamrznutí vody v petce a pootočení noční oblohy nad Zemí. A zakrytí hor mraky.
Ráno zajdu pro vodu do potoka a dívám se na zase šedé hory. Sněží a Tatry celé zmizely v mracích. Dáme si s Kubou na snídani ovesnou kaši a rozloučíme se. Jedeme do školy každý zvlášť a na téhle cestě jsme odkázáni na stopování, tak se radši rozdělíme. Odcházím o něco dříve, Kuba se zatím balí uvnitř chýšovitého přístřešku. Po asi třech kilometrech chůze projede první auto a vezme mě až do Ružomberku. U Váhu zase svítí sluníčko a nad horami se převalují mraky, zdánlivě se nic nezměnilo. Je neděle a čtvrteční ráno mi připadá neskutečně dávno. Zamávám na Tatry a Kubovi. Jen spálený obličej mi připomíná, že se vše opravdu událo.
Nástup na hřebeny, hlavy hor bloudí v mracích
První ráno, radost ze slunce
Nízkotatranské hřebeny, klikatící se dodaleka
Cesta na Chabenec (1955 m n.m.)
Oběd na hřebenech, Kuba
Ďumbier, 2 051 m n.m.
Ostrov Vysokých Tater z hřebene kousek nad Čertovicí
Roháče, v dáli Oravské Beskydy
Kriváň, 2 496 m n. m.
Výhledy z vrcholu, Roháče, Choč i Fatry. Stmívá se a zatahuje.
Nízké Tatry při sestupu z Kriváně
Přístřešek, kde jsme spali poslední noc
A tady najdete článek z naší loňské a první cesty do zimních Nízkých Tater.
http://vetrny.blogspot.com/2010/02/fatra-tatry-rohace-choc.html
http://vetrny.blogspot.com/2009/02/slovensko-v-neobvykle-sezone.html
Povzdech platný téměř v každou denní, noční i roční dobu. S výjimkou toho, když člověk dřepí v dešti, vichřici a mlze někde nahoře a teče mu z nosu (nebo mu ta podnosní kapka už přimrzla?) a kouká, jak se dostat bezpečně dolů. Ale takhle letos naštěstí nebylo.
Poslechněte si příběh naší třetí zimní cesty do Nízkých Tater, už druhou zimu po sobě jsme utekli z jejich hřebenů a užívali si těch částí zaslíbené země slovenské, kde bylo počasí slučitelné se životem. A teď - začátkem března - jsme byli odměněni za neodbytnost.
Třetí březen, slunečné dopoledne v Ružomberku. Vysedám z vlaku a hledám Kubu, který přijel v noci a spal na kopci u nádraží. Letos jedeme na Nízké Tatry jen dva. Čekáme u Váhu na autobus do Liptovské Lužné a díváme se na mraky, které zakrývají Tatry. Tady v Liptovské kotlině září podjarní slunce, ale na horách je zase nic moc počasí. Ale předpověď na zítra zní lákavě, tak není co řešit. Počítáme s tím, že se dnes projdeme trochu v mlze.
V Liptovské Lúžné vysedneme na konečné a jdeme mimo značku po žlutých, slehlých lukách. Sníh začíná až v lese. Sněžnice za celý výlet nepoužijeme, sněhu není moc. Zato mačky se budou hodit. Jdeme lesem prudce do kopce a mraky visí nedaleko nad námi. Tatierky v nich mají schovanou hlavu. Stoupání je o dost příjemnější než minulou zimu, kdy jsme se brodili bezedným prašanem a za chvíli jsme nad lesem. Jíme a díváme se po žlutavé a hnědé krajině v údolích a šedých a bílých horách. Mraky se o něco zdvihly a hřebenovka se klikatí kousek pod nimi. Jdeme po ní a před chladným větrem zalézáme do kapucí. Za šera stavíme stan v sedle Zamostskej hole. Nad námi hora Ďurková, choulí se na nevlídném hřebeni.
Večerní rituál - obléct péřovky, postavit stan, nafouknout karimatky, dlouho rozpouštět sníh na večeři a litry čaje. Kuba povídá o Norsku, kde před měsícem strávil 14 nocí na Hardangerviddě a luxusácky jíme tvarůžky s česnekem, ať si nesmrdíme. Usínáme každý den brzo a vstáváme v šest, pod světle modrou oblohou se rodí den jako diamant. Průzračný a vybroušený.
Je pátek, v téhle oblasti liduprázdné ráno. Zase rozpouštíme litry sněhu a celkem se zdržíme převrženým třílitrovým ešusem, ale není asi kam spěchat. Sušíme namrzlé nafukovačky, sluníme se, fotíme okolní zářivé hory. Pak sníme ovesnou kaši a buchty a vyrazíme vstříct slunečnímu dni. První stoupání na Ďurkovou a už jdu jen v tričku. Noční mráz je pryč a i na kost zmrzlé boty se přizpůsobí tvaru nohy a přestanou tlačit. Máme jen jedny sluneční brýle, tak se za nimi střídáme. Opalovací krém jsem chytře nechal doma, ještě mě to bude bolet. Pod Chabencem se potkáváme s parádními lidmi - takových je na zimních horách překvapivě většina. Jdou z Magurky na Štefáničku a během dne jdeme spolu několik různě dlouhých úseků. Cesta ubíhá pod nohama skoro sama, ale není to virtuální realita běhacího pásu. Tělo jen nadšeně letí a zářivý sníh je tvrdý a nebrzdí let nohou. I když - někdy to klouže dost hodně. Chabenec, pozvání na vrcholové cvaknutí z pleskačky, kamzíci, strmé a stinné severní svahy - tmavomodro, jižní svahy - záře slunce. Mohutná Skalka po pravé ruce, slunce v pravé tváři, před nosem Chopok. Směrem k Chopku přibývá lidí - lanovka nahoru vyveze každého, lidi už nejsou tak protřídění jako když musí každý centimetr gravitace překonat vlastní silou a hlavně vůlí. Před Chopkem už umírám žízní a tak nevykonáme náš přechod ve stylu "unsupported" a půllitr kofoly v nás jen zasyčí. Na Ďumbier jdeme zase s našimi známými, celkem to klouže a jsem rád, že s i můžeme nasadit mačky. Pod dvouramenným vrcholovým křížem oči jen hltají dálku. Skialpinista vytahuje z batohu plechovku vrcholového piva, půlku vypije a druhou půlku nám dá. Plechovku vyhodíme zítra na Čertovici, popíjíme a nebeská pohoda se nám vpíjí do kůže spolu se slunečním zářením.
Na Štefáničce se rozloučíme s novými přáteli (možná někdy, zase náhodou...) a ještě se mažu jejich krémem. U chaty lidi sledují západ slunce a my jdeme houstnoucím šerem s oranžovým obzorem za zády. Už za tmy stavíme stan a hvězd je na nebi víc než je srdce schopné pochopit.
Ráno vystrčí Kuba hlavu ze stanu první a tak uvidí inverzi dřív než já. Ale oba si ji užijeme dosyta. Zase nádherný den. Údolí Hronu je plné oblačnosti, ale nad horami se klene modro. V Liptovské kotlině se drží spíše opar. Nad ním se zdvihají Vysoké Tatry, Roháče už zůstali den chůze na západě. Dnes celkem pospícháme a ani nevaříme, za pár hodin už sejdeme k asfaltové cestě, která se přehupuje přes hřeben Nízkých Tater a skončíme v místě, kde jsme před dvěmi roky poprvé vlezli do nízkotatranské zimní mlhy. Už včera večer jsme přemýšleli, co s načatým dnem na horách. V plánu máme dostat se stopem (autobus jel jediný v 6.50 ráno) z Čertovice a vylézt ještě nějaký pořádný kopec. Asi Baranec v Roháčích - vzhledem k výjimečně nízké lavinovce.
Dopolední sestup do sedla, hřeben je místy pořádně zledovatělý a začíná se snižovat. Často se otáčíme a díváme se na Ďumbier. Včerejšek ještě silně září z očí. A já jsem rudý jako rajče a každá grimasa mě bolí kvůli spálené kůži.
Na Čertovici doplníme vodu a rozdělíme se. Kuba jde dolů po cestě a zkouší stopovat, já stopuju v sedle. Plán je dostat se do Roháčů.
Hustota provozu je minimální, občas přijede auto, ale vysednou z něj lyžaři a zůstanou na Čertovici. Začíná to být beznadějné, když najednou na mávnutí zastaví ojedinělé projíždějící auto. Zjišťuji, že jedou na Štrbské pleso. To zní dost dobře. Manželé jedou na sobotní procházku. Přemluvím je, ať naberou ke mě i Kubu a jedeme s nimi do Vysokých Tater. Kuba navrhuje náš cíl - místo Barance se vyškrábneme na Kriváň. Celou dobu, co jedeme autem, se před námi tyčí kriváňská pyramida a rýsuje se strmý lavinový žlab. Nemůžu z HORY spustit oči.
Štrbské pleso, hustota bilboardů je vyšší než množství stromů (které sice provětrala kalamita, ale stejně..). Lidí a aut mraky, rychle pryč. Jdeme kolem zamrzlého jezera, na kterém se běžkuje. Po magistrále - čím dál z města, tím líp. Z mapy na ceduli u parkoviště víme, kudy na Kriváň.Myslím, že máme oba pochodový amok.
U Jamského plesa se rychle naobědváme - jeden chleba musí stačit. Celkem hladová sobota, ale spěcháme, už začíná odpoledne. Pak bloudíme, protože na ukazateli není cedule a nemáme mapu Vysokých Tater. Lenča nám přes mobil dává instrukce, kudy nahoru a pak už najdeme vyšlapanou cestu. V lese je kupa sněhu, tady by se sněžnice hodily, ale chodník je celkem vyšlapaný. Jdeme limbovým lesem a klečí a před námi se zdvihá hora. Nad lesem začínají výhledy- Celé Nízké Tatry, pro mě nezvyklý pohled na Roháče. V dáli Choč a Fatry. Spěcháme, protože nebe už pokrývají beránky, které říkají, že předpověď na zítra nelže. Má přijít zase špatné počasí, sníh a vichr. Ale má kůže je šťastná, že ji slunce alespoň trochu ušetří.
Potkáváme i tady několik lidí, ale jen málo. Většinou už schází dolů. Kapky potu měří odpolední čas. Když modrá značka odbočuje do žlabu Priehyby, tak necháváme batohy ve sněhu a bereme sebou jen foťák, mačky a bundy. A čokoládu - už umírám hladem. A taky pití jsme dnes moc neměli, jak mi dojde za chvíli. Čekal jsme, že shodím batoh a budu lítat. Že za chvíli budeme na vrcholu, ale ne. Kuba šlape kus přede mnou a mě se spíš točí hlava. Myslím si, že za to může ta trocha jídla, tak se cpu rychle čokoládou. Jdeme po hřbetu přes vrchol Malého Kriváně (jak zjišťuju teď z mapy) a vrcholová pyramida zase vypadá impozantně. Já celkem plápolám, jsem rád, že se můžu opírat o hůlky. Z vrcholu schází tři horolezci. Mají i cepíny a lano a něco mi říká, že ve vrcholové části by se cepín určitě hodil. Při zakopnutí v mačkách by nebylo jak brzdit, takže opatrně...
Ani nevím jak a jsme nahoře. Výhled pro bohy. Vysoké, Západní, Nízké, krásné a impozantní...všude kolem, Tatry. Je půl páté, tak rychle ať za světla dojdeme pro batohy. Po cestě dolů mi dojde, proč jsem při výstupu sotva šel - barva pomerančového džusu a jen pár kapek moči napovídají něco o dehydrataci. U batohů hltavě pijeme oba. Jdeme po modré do žlabu, chceme sejít na Podbanské. Po pár stech metrech ale otáčíme, vichr, stmívání a neprošláplá cesta do kopce mění plán. Vracíme se rychle k Jamskému plesu. V lese nesvítíme, přeci jen platí sezónní úzávěra turistických chodníků. U Jamského plesa je už úplná tma a konečně jíme. Nevíme, kam jít - do Podbanského je ještě kus a nemáme mapu. Nějaký ukazatel říká, že Biely Váh (a v závorce "bus") je 45 minut. Tak to zkusíme. Jdeme po skoro neprošlapané cestě a dost se boříme. Nad námi je zase nespočet hvězd. Kuba říká, že jich je jak v Norsku. Celá obloha se jemně třpytí. Bořím se celkem do sněhu a nevím, jestli je to na sněžnice nebo aspoň návleky. Ale nechce se mi zastavovat, tak si aspoň zapnu čelovku, ať nejdu jak ponocný. Připadá mi, že hvězdy září pořád stejně. Kuba je asi bystrozraký a mizí ve tmě přede mnou. Za chvíli se ale zase potkáme, protože sešel z cesty. Jdeme tatranským lesem a večer je plný míru. Dojdeme do námi vymyšleného cíle. Žádná zastávka tu není (ale v mapě ji teď vidím), ale je tu malý přístřešek. A teče tu potok, takže nebudeme roztápět sníh. Sejdeme k asfaltce a Kuba objeví jiný, uplně skvělý přístřešek, který nám poskytne útočiště na noc. Míru v srdci i okolo nic nechybí, po cestě projely za celý večer asi dvě auta. Jsme někde v Tatrách a náhoda se o nás nebesky stará.
Vaříme sójové maso v termosce a vyrábíme kaši. Usneme na dřevěné podlaze přístřešku a jediné, co se v noci stane je úplné zamrznutí vody v petce a pootočení noční oblohy nad Zemí. A zakrytí hor mraky.
Ráno zajdu pro vodu do potoka a dívám se na zase šedé hory. Sněží a Tatry celé zmizely v mracích. Dáme si s Kubou na snídani ovesnou kaši a rozloučíme se. Jedeme do školy každý zvlášť a na téhle cestě jsme odkázáni na stopování, tak se radši rozdělíme. Odcházím o něco dříve, Kuba se zatím balí uvnitř chýšovitého přístřešku. Po asi třech kilometrech chůze projede první auto a vezme mě až do Ružomberku. U Váhu zase svítí sluníčko a nad horami se převalují mraky, zdánlivě se nic nezměnilo. Je neděle a čtvrteční ráno mi připadá neskutečně dávno. Zamávám na Tatry a Kubovi. Jen spálený obličej mi připomíná, že se vše opravdu událo.
Nástup na hřebeny, hlavy hor bloudí v mracích
První ráno, radost ze slunce
Nízkotatranské hřebeny, klikatící se dodaleka
Cesta na Chabenec (1955 m n.m.)
Oběd na hřebenech, Kuba
Ďumbier, 2 051 m n.m.
Ostrov Vysokých Tater z hřebene kousek nad Čertovicí
Roháče, v dáli Oravské Beskydy
Kriváň, 2 496 m n. m.
Výhledy z vrcholu, Roháče, Choč i Fatry. Stmívá se a zatahuje.
Nízké Tatry při sestupu z Kriváně
Přístřešek, kde jsme spali poslední noc
A tady najdete článek z naší loňské a první cesty do zimních Nízkých Tater.
http://vetrny.blogspot.com/2010/02/fatra-tatry-rohace-choc.html
http://vetrny.blogspot.com/2009/02/slovensko-v-neobvykle-sezone.html
Bobrava v předjaří
Koho by úterní sluníčko nevytáhlo ven! Teplota okolo 17 °C nabádala k odhození všeho dlouhého a vyběhnozt prostě jen tak v tričku a kraťasách. V ruce třetinku jonťáku a ve druhé mobil...Intuitivně zamířím dolů k potůčku Leskav...
Řešíte dilema při správném výběru Vibram FiveFingers pro běhání?
Italskou firmu Vibram, která se zabývá výrobou kvalitních podešví pro různorodé použití, nemusím nikomu z Vás pravděpodobně představovat. Pro jistotu uvedu několik informací. Jedná se o specifického výrobce, který své know-how nabízí ostatním velkým obuvnickým firmám a kteří jeho podrážky používají s původním názvem. Pro horolezectví i turistiku, do města i do lesa, všude se můžete při hledání kvalitních bot setkat s názvem podrážky Vibram; rozuměj, ostatní části boty jsou vyrobeny firmou, která využije vibramovou podrážku jako základ pro výrobu své boty a nemusí investovat technologie do vývoje podrážky.
 |
| Logo firmy |
Obuvnické firmy kladou na podešev individuální požadavky a firma Vibram se jim snaží co nejlépe vyhovět. Podešev bývá pevná, se samočistícím efektem, s dlouhodobou životností díky vysoké oděruvzdornosti, dobře funkční za mokra i za sucha, univerzální apod., záleží na modelu a použití boty. Bližší informace naleznete např. zde:
2. http://www.prosport.cz/default.aspx?l=2&clanek=50
Proč jsem si tedy vybral článek na téma Vibram FiveFingers (bota s pěti prsty)? Odpovědí je moje vlastní zkušenost ve výběru vhodného modelu pro běhání. Podíváte-li se na Internetu na modely z řady FiveFingers, zjistíte, že se neustále rozrůstají a vybrat vhodnou obuv pro různorodé styly běhání se může stát velmi těžkým úkolem. Je zde spousta parametrů, o kterých možná ani netušíte, že by Vás měli zajímat, a já se budu snažit ukázat Vám alespoň několik svých subjektivních názorů a cest, kterými byste se mohli řídit. Upozorňuji, že vše mám zjištěno pouze teoreticky od ostatních majitelů a především od úžasně šikovného majitele a prodejce z obchodu Rejoice v Klatovech, pana Matějky (http://www.rejoice-kt.cz). Pár modelů jsem také držel v ruce nebo si je alespoň vyzkoušel na krátkou chvíli. Na své botičky ještě tak měsíc budu muset totiž počkat, až dorazí letošní várka nových Vibram FiveFingers, alespoň doufám, že dorazí!
Modely řady Vibram FiveFingers jsou pro rok 2011:
a) Classic
b) Classic Paillettes
c) Classic Smartwool
d) Sprint
e) Sprint Coconut
f) KSO
g) KSO Trek
h) KSO Treksport
i) Flow
j) MOC
k) Performa
l) Performa Jane
m) Speed
n) Bikila
Model Classic je prvním vyráběným modelem řady FiveFingers. Jde o minimalistický lehký model, kdy je podrážka tenká, nohy jsou v botě velmi citlivé, s jistou mírou nadnesení bych řekl, že se cítíte jako v ponožkách. Osobně jsem si tento model vyzkoušel. Nádherný pocit déjà vu. Obuv je údajně oděru-odolná a vhodná do různých terénů, rychle schne. Není to až tak pravda. Boty se perou jako normální ponožky na 30 °C a není vhodné je dávat na slunce (platí pro všechny modely). Při velmi velkém nárůstu kilometrů si dovolím tvrdit, že vydrží jednu až dvě běžecké sezóny. Na asfaltu a rovných cestách podrážka odejde po čase velmi rychle, to je nepřítel všech modelů FiveFingers, v extrémním případě se proděraví na některém z hojně namáhaných míst podešve. Model je vhodný pro běh, fitness, bojová umění, jógu, pilates a cestování. Já bych klasické FiveFingers doporučil spíše na běžeckou dráhu s tartanem, na chůzi po parcích a po městě, v tělocvičně, v lehkém terénu. Podrážka je téměř hladká, což vystihuje minimalistický pohled při výrobě této boty. Výrobce se snažil v tomto modelu co nejvíce přiblížit bosé noze, a to se mu povedlo se všemi pozitivy a negativy. Díky vykrojení boty, kdy není chráněn dostatečně nárt, lze klasické FiveFingers využívat v teplém počasí, především v létě nebo uvnitř v místnosti. Existují dámské i pánské velikosti a šest barev. Materiál svršku je z polyamidové tkaniny a podešev z gumy Vibram TC-1. Materiál obsahuje rovněž antimikrobiální mikrovlákna. Při častém použití bohužel dochází obvykle k tomu, že Vibramy mohou zapáchat. Praní je tedy na místě.
 |
| Classic |
Upravený model Classic Paillettes roku 2011, pro který platí přibližně to samé, co pro model Classic. Je určen po pilates a další volnočasové aktivity. Svršek obsahuje elegantní satén v černé nebo stříbrné barvě (dvě barvy), uvnitř je kvalitní vystélka. Pro běh dostačuje “obyčejný” model Classic.
 |
| Classic Paillettes |
Upravený model Classic Smartwool roku 2011 pro pohodlné cestování s velkou prodyšností proti pocení za sucha i za mokra, vysoká míra pohodlí. Materiál je z vlny, nylonu a polyesteru, 50% je z recyklovatelného materiálu, dvě barvy. Model bude vhodný v parných letních měsících, použití obdobné jako u původního model Classic.
 |
| Classic Smartwool |
Modely Sprint a Sprint Coconut - výrobce uvádí, že toto je nejvšestranější model (mnohonásobné využití). Má tzv. suchý zip, který se zapíná přes nárt a je dále uchycen přes zadní část boty, přes patu. Materiál je jinak obdobou modelu Classic. Použití je vhodné pro lehký treking, lezení, vodáctví (kajak, kánoj), běh, fitness, bojová umění, jógu, pilates, plachtění, surfování, rybaření, cestování, místnost.
 |
| Sprint |
Model KSO – výrobce uvádí, že tento model je vhodný do terénu, jak jsou skály, břehy řek, kde je často bláto, štěrk apod. Povrch nohy je zcela zakryt, aby se žádný kamínek nedostal dovnitř, zapíná se na suchý zip, je v různě barevném provedení od černé, šedé až modré s různými barevnými prvky. Materiál je polyamidová tkanina, oděru-odolná, podešev je značena pod obchodním názvem Vibram TC-1 a z “gumy”. Bota uvnitř obsahuje ochranu proti mikrobům. Použití je vhodné pro lehký treking, horolezectví, vodáctví, běhání, fitness, bojové sporty, jógu, pilates, rybaření a cestování.
 |
| KSO |
Model KSO Trek – limitovaná edice modelu KSO z velmi kvalitní klokaní kůže (jemná, ale odolná se zachováním velké prodyšnosti), se 4 mm podrážkou s většími vzory pro použití do terénu (lze běhat po kamenech) a pravděpodobně nejdražší model od Vibram FiveFingers. Ideální model pro běhání v terénu (trailová bota) a zároveň můj tip. Problém je, že ve velikosti 42 už ji pravděpodobně nedostanete, větší velikosti nohou bývají skladem i u nás v republice. Barevné provedení existuje v černé, hnědé a pro ženy ve fialové. Luxusní boty neboty, které jsem měl tu možnost vyzkoušet, bohužel neměli moji velikost. Úžasné, i když poněkud drahé. Klokaní kůže je velice jemná, až člověk nevěří, že má takovou odolnost.
 |
| KSO Trek - limitovaná edice |
KSO Treksport – po úspěšných modelech KSO a KSO Trek přichází firma Vibram s modelem KSO Treksport, který je křížencem těchto modelů a hodí se jak do terénu, tak i na silnici.
 |
| KSO Treksport |
Model Flow je vhodný pro použití za chladného počasí (při nízkých teplotách) a do deště, protože obsahuje kromě obvyklých materiálů neoprenový vršek. Je ve dvoubarevném provedení, zapíná se na zip a noha i nárt jsou zcela zakryty. Podešev je nízká s menšími vzory, použití je vhodné pro běhání za chladného počasí, horolezectví, vodáctví a rybaření. Vrstva neoprenu je na botě znát, měl jsem tu možnost si tento model odzkoušet, na běhání za chladného počasí mě ale trošku zklamala nízká podrážka. V zimě a na podzim je všude různě kamínků, štěrku, ledu, sněhu, a tak minimalistický pohled na podrážku, který zde výrobce použil, podle mě nemá úplně smysl. Noha bude “mrznout” odzdola, odshora Vás ochrání neopren. Údajně má přijít nový neoprenový model, kde bude silná 4 mm podrážka, a to bude to pravé pro mé běhání ve sněhu a vřele to budu doporučovat.
 |
| Flow |
Model MOC – tento model byl navržen pro navození pohodlného bosého pocitu ve zvýšené míře než u modelu Classic, a to díky kůži z klokana a velmi jemné protikluzné podrážce bot. Jde spíše o pantofle. Klokaní kůže zajišťuje velmi příjemný pocit nohy v botě, je pružná a velmi odolná. Stejný materiál se používá u limitované edice KSO Trek. Boty jsou určeny do vnitřních prostor (do tělocvičny na sporty, jako je jóga, kondiční tréninky apod., anebo jen na chození po bytě), nejsou vhodné ven, do terénu a na další outdoorové activity (běh, pěší turistika, vodní sporty). Podrážka se skládá ze sedmi částí, materiál podešve je z gumy s použitím patentu pod firemním označením TC-1. Nárt nohy je volný, není zde suchý zip, boty jsou “vykrojené”. Model je určen pouze pro muže a existuje ve dvoubarevném provedené (modrá a černá barva)
 |
| MOC |
Modely Performa, Performa Jane – totožné modely, jako je MOC, ale je určen pouze pro ženy ve třech barvách (černá, fialová, červená). Verze Performa Jane obsahuje navíc jednoduchý uzavírací systém ještě pro větší uchycení a aretaci nohy.
 |
| Performa |
 |
| Performa Jane |
Model SPEED je spíše módní záležitostí, protože uzavírací systém je v podobě tkaniček, jak je známe u obvyklých bot. Tkaničky a pětiprsté boty, to je prostě něco, zvlášť pro teenagery! J Bota vypadá velmi pěkně a nezvykle. Boty jsou primárně určeny pro rychlý běh, chůzi, fitness a cestování. Vnitřek boty využívá technologii Dri-Lex. Jedná se o 3 mm silnou vrstvu polyuretanové vložky. Vnější vrstva podešve je rovněž silná 3 mm – systém EVA. Existují ve třech barvách – bilé, černé a červené.
 |
| Speed |
Model Bikila je ideálním produktem pro koupi boty neboty na běhání, fitness a zároveň mým tipem pro výběr boty na běhání. Jde o botu určenou přímo pro běhání, a také to během několika minut nošení poznáte. Obsahuje technologie Dri-Lex s 3 mm polyuretanovou vložkou a 4 mm podešví. Horní vrstva je z polyamidu s ochrannými a reflexními prvky. Jde především o ochranu přední části boty, vzorek podešvi je drsný a vhodný do terénu z gumy s firemním označením TC-1. Zapínání je opět přes suchý zip, nárt je zcela zakryt. Nabízí se v sedmi barvách – dámské i pánské modely.
 |
| Bikila |
NOVÁ KOLEKCE 2011 – v nové kolekci (kombinace předchozích typů) jsou:
a) KomodoSport – bezešví model se suchým zipem, použití jako Bikila, vhodný pro běhání ve dvou barvách.
b) Bikila LS – tkaničkové bikily – vhodné obzvlášť pro ty, co mají silný nárt a klasické bikily je tlačily. Provedení je ve dvou barvách.
c) KidsLine – první Vibram Fivefingers KSO pro děti, čtyři výrazné barvy.
d) Jaya a Jaya LR – velmi pohodlná dámská verze FiveFingers pro různorodé použití, různé barvy.
 |
| KomodoSport |
 |
| Bikila LS |
 |
| Kids Line - KSO |
 |
| Jaya |
 |
| Jaya LR |
První výběh ve Vibram FiveFingers Vás může nemile překvapit. Pokud nejste zvyklí běhat na boso, doporučuji si zkusit prvních pár stovek metrů v ponožkách pro jistotu na běhátku po dobu několika dnů až týdnů, anebo běžet rovnou ve Vibramech v terénu s velkým ALE. Určitě nemyslete na to, že s nimi vyběhnete jako s klasickými běžeckými botami. Není tu žádná ochrana, na kterou jste zvyklí u běžeckých bot a důraz klaďte na to, jak správně běžecky našlapujete. Na nohách budou zabírat šlachy a svaly, o kterých jste dosud ani nevěděli, proto je důležité být trpělivý a kilometrový náběh zvětšovat velmi pomalu a postupně. Vše s rozumem!
Musím se zmínit zároveň o jisté módní záležitosti, protože ani firma Vibram nečekala, jaký úspěch budou mít její pětiprsťáky. Řada dalších firem jako je Fila, Merrell, New Balance, Teva apod. přicházejí také s minimalistickými botami, takže si můžete vybírat dnes v rámci konkurence, ale první byla firma Vibram, která přišla s tímto nápadem.
Dámské velikosti bot Vibram Fivefingers / 36 – 42 UK
velikost | 36 | 37 | 38 | 39 | 40 | 41 | 42 |
délka (mm) | 225 | 230 | 235 | 240 | 245 | 250 | 255 |
Pánské velikosti bot Vibram Fivefingers / 40 – 47 UK
velikost | 40 | 41 | 42 | 43 | 44 | 45 | 46 | 47 |
délka (mm) | 255 | 260 | 265 | 275 | 280 | 285 | 295 | 300 |
Tabulka vhodnosti použití jednotlivých modelů Fivefingers
Light Trekking | Climbing / Bouldering | Running | Fitness | Yoga / Pilates | Water Sports | Flats Fishing | Travel | |
CLASSIC | * | * | ||||||
SPRINT | * | * | * | * | * | * | * | |
MOC | * | * | * | |||||
PERFORMA | * | * | * | |||||
KSO | * | * | * | * | * | * | * | |
KSO TREK | * | *** | * | |||||
FLOW | * | ** | *** | * | * |
** model doporučený do chladnějších teplot
*** model doporučený pro trail running a light trekking
*** model doporučený pro trail running a light trekking
Zdroj: Rejoice Praha (http://www.rejoice-e-shop.cz/fivefingers.html)
Použité odkazy, z kterých jsem čerpal informace, a kde najdete plno dalších informací:
7. http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?108063-vibram-fivefingers-%96-temer-bos
Videa:
2. http://www.youtube.com/watch?v=eM3L02zR84M
Kbelská 10, 5.3.2011
Po roce na stejném místě. Tentokrát s běžícím doprovodem. Robert se taky postavil na start a přesvědčila jsem i 17ti letého synovce, aby běžel 5 km trasu. Původně chtěl Samík běžet 2 km dětského závodu, ale ve čtvrtek dostal horečku a proto zůstal u sestry. Byl zklamaný, ale co se dalo dělat. Závod byl skvělý i kvůli skvělému počasí. Žádná vichřice, žádná chumelenice. Sluníčko nás lechtalo do tváří a rtuť teploměru se vyšplhala pár stupínků nad nulu. S velkou účastí běžců jsem neměla problém, stoupla jsem si do davu a čekala na start. Dala jsem si závazek, že začnu hodně pomalinku, abych zase nepřepálila. Nastavila jsem si hlídač rychlosti na Garminu na první 2 km na 6km/min. Realita byla taková, že jsem běžela rychleji a stejně mě všichni předbíhali. Bylo to docela frustrující. Ale vydržela jsem a nepodlehla počáteční euforii. Držela jsem si rovnoměrné tempo při mírném klesání i při táhlém stoupání. Ale na 7,5 km jsem dostala křeč do břicha, na chvíli jsem zastavila, vydýchala se a pokračovala dál. Dokonce jsem zvládla poslední km přidat, ale né tolik, kolik jsme měla v plánu. Ale i tak v cíli hodinky hlásily 53:12. Oficiální výsledek o několik desítek sekund horší, ale byla jsem naprosto spokojená. Vlezla jsem se pod 55. Super. Robert běžel stejně, jako na podzim pražskou večerní desítku. Poslední dobou ho zase pobolívají kolena a netrénoval tak, jak chtěl. No ale největší obdiv má Filípek, který v juniorské kategorii skončil na druhém místě. Takže bedna ho neminula. Skvělá sobota.
Král je mrtev, ať žije král!
Nastal čas rozloučit se se starými botkami a nahradit je novým modelem. Poté co jsem překročila 1 000 km odběhaných v teď už starých Mizunách jsem přešla na jiný systém zapisování kilometráže a přestala jsem registrovat, kolik dalších kilometrů přibilo. Ale věděla jsem, že už je čas se porozhlédnout po nových botkách. Vybírala jsem v létě nové boty, když najednou z čistého nebe...láska na první pohled. Nemohla jsem odolat a koupila si Nike free. Hned jak jsem si je obula, věděla jsem, že je musím mít doma. Jako bych se v obchodě vznášela na mráčcích :-)). Ta lehkost...
Můj botník se rozšířil o tyto krásky:
Nike jsou nesmírně pohodlné, ale (hlavně na rozkaz kapitána Miloše) je používám jenom 1x týdně. Aby noha nezpohodlněla z běžných běžeckých bot, aktivuju v nich jiné svalstvo, běhám v nich víc přes špičku, ale na velké objemy moc nejsou. Bohužel.
Takže dál hrály prim Mizuna. Pořád jsem se tajně ohlížela po novém modelu a už bych i měla vybráno, ale tuhle bylo potřeba zaplatit školní pobyt, tamhle zase na nás vyskočila nečekaná platba atd. A najednou tu byly vánoce a daleko potřebnější věci na nakupování. Děti v dobré vůli, aby rodičům ušetřili výdaje, si snažili zapsat co nejvíce dárečků. Dyť on to Ježíšek přinese, nemusíš utrácet, mami. :-)
Když napadnul sníh vytáhla jsem Adidas goretexy, ve kterých jsem běhala minulou zimu. Nicméně jsem zjistila, že se v nich nedá běhat. Vždycky když jsem vyběhla, začaly mě bolet kolena. Takže zase jsem musela rychle sáhnout po Mizunech.
A toto jsou ony, boty, které už dávno měly být v běžeckém důchodu. Přesluhovaly hodně dlouho, ke konci už se značným opotřebením, ale byly mi dobrýmy společníky:
A tady je nový král, tedy spíš jsou to královny, s hezkým holčičím designem:
Ať žijí!!
Můj botník se rozšířil o tyto krásky:
Nike jsou nesmírně pohodlné, ale (hlavně na rozkaz kapitána Miloše) je používám jenom 1x týdně. Aby noha nezpohodlněla z běžných běžeckých bot, aktivuju v nich jiné svalstvo, běhám v nich víc přes špičku, ale na velké objemy moc nejsou. Bohužel.
Takže dál hrály prim Mizuna. Pořád jsem se tajně ohlížela po novém modelu a už bych i měla vybráno, ale tuhle bylo potřeba zaplatit školní pobyt, tamhle zase na nás vyskočila nečekaná platba atd. A najednou tu byly vánoce a daleko potřebnější věci na nakupování. Děti v dobré vůli, aby rodičům ušetřili výdaje, si snažili zapsat co nejvíce dárečků. Dyť on to Ježíšek přinese, nemusíš utrácet, mami. :-)
Když napadnul sníh vytáhla jsem Adidas goretexy, ve kterých jsem běhala minulou zimu. Nicméně jsem zjistila, že se v nich nedá běhat. Vždycky když jsem vyběhla, začaly mě bolet kolena. Takže zase jsem musela rychle sáhnout po Mizunech.
A toto jsou ony, boty, které už dávno měly být v běžeckém důchodu. Přesluhovaly hodně dlouho, ke konci už se značným opotřebením, ale byly mi dobrýmy společníky:
A tady je nový král, tedy spíš jsou to královny, s hezkým holčičím designem:
Ať žijí!!
Bílý běh
My čekali jaro a zatím přišel mráz. Tento nápěv mi zněl v hlavě, když jsem dnes ráno vyšla z domu. Okraj Prahy zasypala sněhová peřina, opět. Vyběhla jsem s Robertem a Alaskou. Společně jsme se rozklusali a odskákali abecedu (Alaska nespolupracovala, ale budiž jí odpuštěno)a potom jsme se rozdělili. Robert měl dnes v plánu intervaly a já další z pomalejších a kratších běhů. S vločkama v očích jsem se ploužila kolem polí a poslouchala retrospektivní vysílání Radia 1 ke 20tému výročí. Zrovna vysílal Robertův kamarád, který 2x během 40ti minut řekl: "Ach jo, to jsem už starý, když toto všechno pamatuju". Tak jsem taky trochu bilancovala, co už všechno mám za sebou. Pak jsem se od těchto myšlenek raději oprostila a užívala si dobré hudby a vizí do budoucna. Za 14 dní nás čeká Kbelská 1O a já mám pocit, že nejsem připravená. 14ti denní výpadek udělá s fyzičkou hodně. Jsem zvědavá, jestli se mi podaří rychle dostat tělo do kondice. Snažila jsem se také zvěčnit stádo srnek, které se páslo opodál, ale zaregistrovalo mě a utíkalo rychleji, než já. To se někdo má, že má čtyři nohy.
Běh pod psa
Po čtrnácti dnech nucené pauzy od běhání (zatracená viroza) jsem včera vyběhla. To že jsem uběhla necelé 4 km za 35 min spíš značí, že jsem se vydala na rychlou procházku. Vzala jsem s sebou i naši pesanu. Ta je tři týdny po operaci, ale už se cítí dobře a aktivitu vyžaduje. Tak jsem si řekla, že dva rekonvalescenti si vyběhnou na pohodu. Tělo jsem měla těžké a když jsem trochu zrychlila, tak tep šel hned nahoru. Zpomal, říkala jsem si. Nepřežeň to. Ještě trochu kašleš. Alaska nechápala. Proč ta pomalost? Běžela 50 metrů přede mnou a neustále se otáčela, jestli už se blížím. Jen počkej, příště bude líp.