Amsterdam Marathon – Týden 9-11
Týden 9-11 (8.8.-28.8.2011): Nucená pauza, Compex Performance
Tradice nepřerušena
Malá připomínka velkého běhu a taky pozdrav pro Pavla, který se teď prohání po Moskvě a nějaký čas ještě bude. Godspeed!
Můj první výlet na horském kole do terénu
Díky dovolené jsem konečně mohl vyzkoušet své nové horské kolo v terénu na Šumavě. Cesta to nebyla nějak moc dlouhá, šlo především o prvotní pocity z horského kola v lese, trasa měřila něco málo přes 30 km, ale o to vůbec nešlo. Nechtěl jsem lámat „rekordy“, ale chtěl jsem vědět, jak funguje moje horské kolo v terénu, co se dá na něm vyjet a nevyjet, a jak se mi na něm vůbec pojede. Jeli jsme celkem tři a to na pohodu.
 |
| Šumava |
Pocity mám celkem kladné, čekal jsem sice ještě větší nářez a slibovanou líbivost v jízdě na kole v terénu, ale to se zatím nedostavilo. Bohužel jsem s sebou neměl fotoaparát, takže Vám nemůžu ukázat ty krásná panoramata z hřebenů různých kopců na Šumavě, nádherné scenérie na rozsáhlé louky, na Malý a Velký Ostrý, ale to nevadí. Kdo si bude chtít užít Šumavy dosytosti, může vyrazit na nějaký západočeský závod na Šumavě, např. na známý a oblíbený horský a silniční závod „Král Šumavy“ (taková „masovka“), odkaz si lehce najdete na Internetu.
 |
| Jeden z brodů při známém horském závodě "Král Šumavy" |
Moje poznatky: Užší plášť v terénu na zadním kole je celkem bez problémů a maximálně mi vyhovuje, široký na předním kole je výhodný v terénu a hlavně při velkých otřesech na sjezdech z kopců. Díky kvalitní vidlici mi skoro vůbec nebrněly ruce. Červeno-bílý design kola je sice nádherný a dobře viditelný, ale v terénu, kdy jedete v lese přes různé bahnité cesty se kolo snadno a rychle zamaže, takže musíte pak čistit a čistit. Vzhledem k tomu, že terény moc často jezdit nebudu, neberu to úplně jako negativum, kladl jsem především důraz na to, abych byl viděn, proto jsem zvolil barvu kola převážně bílou. V kopcích se člověk poměrně rychle zadýchá, zvlášť když jede na čas nebo chvátá, ale všechno je o Vaší fyzické kondici a technice. Mám najeto už kolem 2 500 km za tento rok, sice jen po cyklostezce a po silnicích, ale měl jsem větší strach z toho, že v terénu nebudu stačit. Nic takového se nekonalo, i když dva kopce mi daly slušně zabrat. Skoro bych řekl, že v terénu je to hodně o technice jízdy, než jen o fyzické kondici, ale obojí spolu nerozlučitelně souvisí. Kondici jsem měl, s technikou to bylo o něco horší. Při výjezdech po cestách necestách do kopců jsem ještě postrádal řadu triků a“grifů“, ale sjezdy mi docela šly a moc jsem je neřešil. Největší problém byly různé kamenité a vydrolené cesty, bláto na cestě, a to především při výjezdu do kopců. Chvíli mi trvalo, než jsem dovedl zkombinovat různě povolenou vidlici s přehazovačkou a jejími převody, a při tom ještě kontrolovat, kam jedu s kolem, kde bude lepší jet nebo projet, na jaký převod mám projíždět bahnitými cestami (při pomalém průjezdu doporučuji lehký převod, člověku se pak lépe zabírá). Bylo toho spousty pro mě nového. Po dvacátém kilometrů už jsem měl pár zkušeností a věděl jsem, co mám dělat. Ale není to zatím automatické, musím nad tím přemýšlet a to při závodě může člověka stát pár drahocených vteřinek a v celkovém časi i minuty.
Příští rok bych chtěl zkusit nějaký horský závod, tak snad mi pomůže tahle zkušenost v terénu, určitě jsem v něm nejel naposledy. A na moje putování po cyklostezce v Praze si pravděpodobně pro zvýšení rychlosti vyměním za užší plášť i přední kolo, pořád jsem prostě zvyklý na závodku a nemůžu se smířit „s pomalostí horského kola“, i když je to hodně subjektivní, protože na horském kole jsem už dávno pokořil své patnáct let staré silniční kolo, co se týče času dojezdu z práce a do práce.
V neposlední řadě nechci zapomenout ani na běhání a budu se snažit pomalu vměstnat do mého cyklo-tréninku občas i běh, abych byl připravený na zimní sezónu. Toužím po pláštích s hroty, jak jsem psal v minulém článku, ale tuším, že možná si v některých zimních dnech budu muset vystačit se svými nožičkami, očekávám totiž zase tuhou zimu jako minulý rok.
Deset lužických sedmistovek, den první
Čím déle se v čase vzdaluji od běhu přes deset lužických vrcholů, tím méně dokáži tento běh zařadit. Trail? Nikoliv. Po prvních osmnácti kilometrech výhradně po asfaltu jsem jásal nad rozhodnutím nazout silniční boty. Tak tedy silniční běh? Nikoliv. Dalších třicet kilometrů jsem přemítal o tom, že příště bych se na druhém občerstvení přezul. Kameny, kořeny, prudké výběhy a seběhy prověřily až přespříliš mé kotníky. Byl to závod? Těžko. Nešlo jen o skromnou účast dvou žen a sedmi mužů. Zdálo se mi, že všichni se více radovali z krásné krajiny než aby mezi sebou bojovali. Prali se jen se svým tělem při rozhodnutí, zda při stoupání na Luž vydrží ještě běžet nebo je chybějící dech donutí zpomalit do chůze. Co takhle běh přátel? Podobně, jako je tomu na Jizerském ultramaratónu. Ale ani tak nelze na uplynulý běh nahlížet. Každý zvolil jemu příjemné tempo a Lužické hory viděl většinou sám.
Byl to běh, Běh sám, v ryzí podobě.
Noční chlad, který mě málem vyhnal z auta ke kolečku okolo Radvance, se před osmou ranní rychle rozplynul do slunečného rána. Takového rána, kdy i nejpilnější spáče vyženou z peřin první paprsky šimrající v chmýří. Atmosféra před hospodou, t.č. zázemím běhu, připomínala spíš setkání po doběhu než okamžiky před výstřelem ze startovní pistole. Ostatně toto dvoudenní potěšení připravili svým dávným i novým kamarádům ostřílení běžci: Martin Hunčovský a Petr Solnička. Na vlastní nohy proběhli Lužické hory, aby ostatním předložili to nejhezčí z kraje na sever od Nového Boru. Doslova nás rozmazlili nejen výběrem tratě, ale i péčí.
První desítky metrů běžíme všichni spolu. I nedostižný Dan Orálek vyklusává a potvrzuje, že dnes jde "jen" o Běh. Cestou k Novému Boru se pole běžců začíná roztahovat a tempo si drží každý to své. Lesní hřbitov, probouzející se město, první stoupání, které stojí za zadýchání se. Před první občerstvovačkou na osmém kilometru naší malou skupinku (Jarča a Avid) dobíhá.. nikdo jiný než Dan. Podezřívám ho, že běží už druhé kolo. Říká ale, že se mu za Novým Borem více líbila jakási lesní cesta, a tak se trochu zaběhl. Ani nestačím pořídít kloudný záběr a svým lehkým, dlouhým krokem mi mizí za zatáčkou.
Od cesty na Malý Buk, kam se podíváme zítra, sbíháme do Kytlic. Údolím ke Mlýmům už běžím sám. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Kouzelná scenérie původních chalup, říčky, lokálky a skal nabízí přehršel motivů. Skoro zapomínám, že běžím závod a každém rohu vytahuji foťák. Z opojení mě probouzí odbočka na Křížový Buk. Stoupání k druhé občerstvovačce mi připomíná, že jsem v horách. Od ní prvně vbíháme do terénu. Na sedmistovku Studenec, která otvírá seznam našich vrcholů, je to asi tři kilometry. Po stejné cestě se běžci vrací zpět na Křížový Buk a proto toto místo poskytuje vyjímečnou příležitost potkat všechny startující. Podaří se mi ulovit i Dana, nyní již běžícího v čele.
Stoupám poslední metry na Studenec a myslím na Ondřeje, respektive na náš společný cíl: B7. Kdys tak, kamaráde, věděl, po čem se teď drápu vzhůru, býval bys mi beskydský nápad rozmluvil. A to jsem ještě netušil, že příjdou daleko těžší pasáže... Copak nahoru, to jen otázka dechu a přebytečných, snadno nabytých kilogramů, které tu pozvolna ztrácím. Ale dolů, to je "zábava". Nejde ani tak o stehna, ta už si zvykla, ale musím dbát na každý došlap a rychlost je podobna té stoupající.
Zpátky na Křížový Buk potkávám Láďu, kterému správnou značku zakrylo auto a k deseti vrcholům přidal nechtěně ještě jeden - Zlatý vrch. Přesto i on vypadá spokojen.
Zvlněná cesta lesem mě vede pod Jedlovou. Dlouhý úsek nenabízí mnoho rozhledů po krajině a nezbývá nic jiného, než běžet. Na Jedlovou, stejně jako na Hvozd, vede asfaltka až na vrchol. Turisty s baťůžky doplnili němečtí usměvaví důchodci, malé děti a bohužel i motorky. Přesto je o co stát. U rozhledny rozbila stánek moje nejoblíbenější občerstvovací dvojice. Vřelé, osobní přívítání, nabídka masáže, nic není nemožné. Z jejich péče mě vyhnal jen chlad. Přestože teplota atakovala 25 stupňů, v 774 metrech to nebyla snad ani polovina. Při seběhu se ale musím ještě zastavit a nasát do sebe okolní krajinu. Pocit známý každému, kdo se vlastními silami ocitl na vrcholu. Pohled do rozlehlého kraje, ticho přerušované jen ptáky a ševelením listů v mírném vánku. Na dosah všech otázek proč.
Prudce sbíhám okolo hradu Tolštejn do Lesné, která leží o více jak 300 metrů níže. Je jasné, co bude následovat. Přesto mě další vrchol, kterému k osmi stovkám chybí jen osm metrů, zastihl v nedbalkách. Byl zdrcující. Jednoznačně nejtěžší bod celého Běhu. Terén nebyl obtížný, ale cesta se zdvihala tak, že běh byl až na výjimky vyloučen. Ke čtvrtému občerstvení mezi Pěnkavčím vrchem a Vyhlídkou jsem se tak doslova dopotácel.
Vyhlídka patří naopak k nejnižším sedmistovkám a její dosažení je nejjednodušší. Nesu si na ni nejhezčí vzpomínky nejen pro snadnost výstupu, ale hlavně kvůli divoké stezce, která k vrcholu vede. Přírodou v nejčistší podobě, kde lýtka šimrá vysoká tráva a běžec se zdráhá šlápnout do míst, kde chodí jen zvěř. S pocity návštěvy, která se snaží nezanechat po sobě stopy, se v euforii vracím ke čtvrtému občerstvení. Jak rozdílný stav dokáže vyvolat zmámení z tiché krásy.
Téměř po vrstevnici běžím pod pátou sedmistovku. Výstup na Luž je krátký, prudký a rychlý. Vyhovuje mi víc než táhlé, dlouhé kopce. Zápis v kontrolním listu, nezbytná fotografie a šup rychle dolů. Pocit z opojení se zde nedostavil. Na vrcholu bylo příliš mnoho hlučných turistů, kteří rušili posvátný klid hory.
Páté občerstvení jsem málem minul. Lavičku s pitím a jídlem pod mapou zakrývala skupinka lidí hledající svou cestu. Má další cesta vedla pod poslední sobotní vrchol do Krompachu po asfaltu. Síly ubývaly, slunce zahřívalo mě i asfalt a morálka upadala. Při prudkém seběhu z Horní do Dolní Světlé jsem myslel na Radka. Běh z kopce ho natolik obtěžuje, že chodí. Zahnal jsem tuto lákavou myšlenku a zadal hlavě mantru, že tohle je jen krize, která zase přejde. Přešla, ale až když jsem si po doběhu otevřel pivo.
Šestý lužický vrchol, Hvozd, byl hodně těžký. Běželo se k němu z prostoru cíle. Pohled na běžce, kteří mají sobotní dávku za sebou a pohled na rozhlednu o 300 metrů výše vyvolával více pocity těžké roboty než radosti. Přesto jsem našel síly fyzické i morální rozeběhnout se do kopce. Hodně mi pomohl Dan, který mě k poslednímu sobotnímu vrcholu kopci podpořil. Právem patří mezi nejoblíbenější (a nejlepší) běžce u nás. Jednou jsem četl rozhovor, ve kterém se svěřil, že má upřímnou radost z nás, pomalých kondičních běžců. Že nás obdivuje, když se bez sportovní minulosti pereme s tratí a sami se sebou. Věřím mu to a moc mu držím palce mezi těmi vpředu.
Hvozd je druhým vrcholem dosažitelným po asfaltu. Cestou mě bavily děti, které se ptaly, proč neběžím. Zkoušely mě pod rozhlednou rozeběhnout, ale marně. Dech byl krátký jako můj krok. Záhy byla i tato meta za mnou a pozvolna jsem se spustil k cíli. Zde běžce vyhlížel pořádající Hunča s tlampačem a svým osobitým humorem. Mé shrnutí je krátké: "Bylo to krásný, Martine".
FOTKY
Byl to běh, Běh sám, v ryzí podobě.
Noční chlad, který mě málem vyhnal z auta ke kolečku okolo Radvance, se před osmou ranní rychle rozplynul do slunečného rána. Takového rána, kdy i nejpilnější spáče vyženou z peřin první paprsky šimrající v chmýří. Atmosféra před hospodou, t.č. zázemím běhu, připomínala spíš setkání po doběhu než okamžiky před výstřelem ze startovní pistole. Ostatně toto dvoudenní potěšení připravili svým dávným i novým kamarádům ostřílení běžci: Martin Hunčovský a Petr Solnička. Na vlastní nohy proběhli Lužické hory, aby ostatním předložili to nejhezčí z kraje na sever od Nového Boru. Doslova nás rozmazlili nejen výběrem tratě, ale i péčí.
První desítky metrů běžíme všichni spolu. I nedostižný Dan Orálek vyklusává a potvrzuje, že dnes jde "jen" o Běh. Cestou k Novému Boru se pole běžců začíná roztahovat a tempo si drží každý to své. Lesní hřbitov, probouzející se město, první stoupání, které stojí za zadýchání se. Před první občerstvovačkou na osmém kilometru naší malou skupinku (Jarča a Avid) dobíhá.. nikdo jiný než Dan. Podezřívám ho, že běží už druhé kolo. Říká ale, že se mu za Novým Borem více líbila jakási lesní cesta, a tak se trochu zaběhl. Ani nestačím pořídít kloudný záběr a svým lehkým, dlouhým krokem mi mizí za zatáčkou.
Od cesty na Malý Buk, kam se podíváme zítra, sbíháme do Kytlic. Údolím ke Mlýmům už běžím sám. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Kouzelná scenérie původních chalup, říčky, lokálky a skal nabízí přehršel motivů. Skoro zapomínám, že běžím závod a každém rohu vytahuji foťák. Z opojení mě probouzí odbočka na Křížový Buk. Stoupání k druhé občerstvovačce mi připomíná, že jsem v horách. Od ní prvně vbíháme do terénu. Na sedmistovku Studenec, která otvírá seznam našich vrcholů, je to asi tři kilometry. Po stejné cestě se běžci vrací zpět na Křížový Buk a proto toto místo poskytuje vyjímečnou příležitost potkat všechny startující. Podaří se mi ulovit i Dana, nyní již běžícího v čele.
Stoupám poslední metry na Studenec a myslím na Ondřeje, respektive na náš společný cíl: B7. Kdys tak, kamaráde, věděl, po čem se teď drápu vzhůru, býval bys mi beskydský nápad rozmluvil. A to jsem ještě netušil, že příjdou daleko těžší pasáže... Copak nahoru, to jen otázka dechu a přebytečných, snadno nabytých kilogramů, které tu pozvolna ztrácím. Ale dolů, to je "zábava". Nejde ani tak o stehna, ta už si zvykla, ale musím dbát na každý došlap a rychlost je podobna té stoupající.
Zpátky na Křížový Buk potkávám Láďu, kterému správnou značku zakrylo auto a k deseti vrcholům přidal nechtěně ještě jeden - Zlatý vrch. Přesto i on vypadá spokojen.
Zvlněná cesta lesem mě vede pod Jedlovou. Dlouhý úsek nenabízí mnoho rozhledů po krajině a nezbývá nic jiného, než běžet. Na Jedlovou, stejně jako na Hvozd, vede asfaltka až na vrchol. Turisty s baťůžky doplnili němečtí usměvaví důchodci, malé děti a bohužel i motorky. Přesto je o co stát. U rozhledny rozbila stánek moje nejoblíbenější občerstvovací dvojice. Vřelé, osobní přívítání, nabídka masáže, nic není nemožné. Z jejich péče mě vyhnal jen chlad. Přestože teplota atakovala 25 stupňů, v 774 metrech to nebyla snad ani polovina. Při seběhu se ale musím ještě zastavit a nasát do sebe okolní krajinu. Pocit známý každému, kdo se vlastními silami ocitl na vrcholu. Pohled do rozlehlého kraje, ticho přerušované jen ptáky a ševelením listů v mírném vánku. Na dosah všech otázek proč.
Prudce sbíhám okolo hradu Tolštejn do Lesné, která leží o více jak 300 metrů níže. Je jasné, co bude následovat. Přesto mě další vrchol, kterému k osmi stovkám chybí jen osm metrů, zastihl v nedbalkách. Byl zdrcující. Jednoznačně nejtěžší bod celého Běhu. Terén nebyl obtížný, ale cesta se zdvihala tak, že běh byl až na výjimky vyloučen. Ke čtvrtému občerstvení mezi Pěnkavčím vrchem a Vyhlídkou jsem se tak doslova dopotácel.
Vyhlídka patří naopak k nejnižším sedmistovkám a její dosažení je nejjednodušší. Nesu si na ni nejhezčí vzpomínky nejen pro snadnost výstupu, ale hlavně kvůli divoké stezce, která k vrcholu vede. Přírodou v nejčistší podobě, kde lýtka šimrá vysoká tráva a běžec se zdráhá šlápnout do míst, kde chodí jen zvěř. S pocity návštěvy, která se snaží nezanechat po sobě stopy, se v euforii vracím ke čtvrtému občerstvení. Jak rozdílný stav dokáže vyvolat zmámení z tiché krásy.
Téměř po vrstevnici běžím pod pátou sedmistovku. Výstup na Luž je krátký, prudký a rychlý. Vyhovuje mi víc než táhlé, dlouhé kopce. Zápis v kontrolním listu, nezbytná fotografie a šup rychle dolů. Pocit z opojení se zde nedostavil. Na vrcholu bylo příliš mnoho hlučných turistů, kteří rušili posvátný klid hory.
Páté občerstvení jsem málem minul. Lavičku s pitím a jídlem pod mapou zakrývala skupinka lidí hledající svou cestu. Má další cesta vedla pod poslední sobotní vrchol do Krompachu po asfaltu. Síly ubývaly, slunce zahřívalo mě i asfalt a morálka upadala. Při prudkém seběhu z Horní do Dolní Světlé jsem myslel na Radka. Běh z kopce ho natolik obtěžuje, že chodí. Zahnal jsem tuto lákavou myšlenku a zadal hlavě mantru, že tohle je jen krize, která zase přejde. Přešla, ale až když jsem si po doběhu otevřel pivo.
Šestý lužický vrchol, Hvozd, byl hodně těžký. Běželo se k němu z prostoru cíle. Pohled na běžce, kteří mají sobotní dávku za sebou a pohled na rozhlednu o 300 metrů výše vyvolával více pocity těžké roboty než radosti. Přesto jsem našel síly fyzické i morální rozeběhnout se do kopce. Hodně mi pomohl Dan, který mě k poslednímu sobotnímu vrcholu kopci podpořil. Právem patří mezi nejoblíbenější (a nejlepší) běžce u nás. Jednou jsem četl rozhovor, ve kterém se svěřil, že má upřímnou radost z nás, pomalých kondičních běžců. Že nás obdivuje, když se bez sportovní minulosti pereme s tratí a sami se sebou. Věřím mu to a moc mu držím palce mezi těmi vpředu.
Hvozd je druhým vrcholem dosažitelným po asfaltu. Cestou mě bavily děti, které se ptaly, proč neběžím. Zkoušely mě pod rozhlednou rozeběhnout, ale marně. Dech byl krátký jako můj krok. Záhy byla i tato meta za mnou a pozvolna jsem se spustil k cíli. Zde běžce vyhlížel pořádající Hunča s tlampačem a svým osobitým humorem. Mé shrnutí je krátké: "Bylo to krásný, Martine".
FOTKY
GPS a měřiče tepu byly povoleny…
Zdá se, že IAAF a tím i IAU konečně pochopili, že měřiče tepu a GPS už v dnešní době nepřináší nekalou výhodu a povolily je ve svých pravidlech. Níže je uvedena správa od Liesbeth Jansen (IAU Director of Competitions), která toto nové pravidlo vysvětluje a také samotná změna pravidel jejichž revizi pro IAU provedla Hilary Walker (General Secretary of the IAU)
Za odměnu
Součástí příprav na říjnové Dolomity byl "kopcovitý" běh uprostřed týdne. Původně plánové opakované dobytí Milešovky bylo z rodinně-organizačních důvodů zaměněno na běh v okolí Berouna. Sice okolní kopce nejsou tak vysoké jako na severu, ale i tak nabídly parádní trénink. Stejně jako mě minulý týden za vydané úsilí odměnila Milešovka, tentokrát přišla odměna po vyšplhání na Vraní skálu. Nechť více za mě mluví obrázky.
Z ranní Milešovky minulý týden
Brdatka - Talichovo údolí
Ještě dvě zimy a na rozhlednu Děd už nevyšplháte
Ostatně, ono toho stejně není moc vidět
Vraní skála při výstupu
Na Vraní skále, no řekněte...
Zpátky přes Zdice a Koukolovu horu. Na webu hrady.cz je foto ještě před rekonstrukcí městem Tmaň.
A nakonec ukázka majetku jedné strany u rybníka nad Berounem - Litohlavy
Z ranní Milešovky minulý týden
Brdatka - Talichovo údolí
Ještě dvě zimy a na rozhlednu Děd už nevyšplháte
Ostatně, ono toho stejně není moc vidět
Vraní skála při výstupu
Na Vraní skále, no řekněte...
Zpátky přes Zdice a Koukolovu horu. Na webu hrady.cz je foto ještě před rekonstrukcí městem Tmaň.
A nakonec ukázka majetku jedné strany u rybníka nad Berounem - Litohlavy
Amsterdam Marathon – Týden 8
Týden 8 (1.8.-7.8.2011): Týden "nejde to", Bežecká kalkulačka, Páteční tempový běh
Iron Dumpling 2011
Tento příspěvek by se dal také nazvat: Další z mých šíleností. Ano, po minimálním tréninku a čtyřleté pauze jsem se opět odhodlala postavit na start "Železňáka". Kdo sleduje mé (NE)výkony, jistě si dokáže představit, jaké pocity mne doprovázely, když jsem se v sobotu ráno probudila a uvědomila si, že za chvíli vyrážíme.
Na tento závod mám velmi pěkné vzpomínky, byl to velmi příjemný malý závod, pěkně vedený - a hlavně můj první (a rovněž poslední) triatlon, navíc se mi poštěstilo umístit se na stříbrné pozici.
Dnes bylo od počátku jasné, že letos budu ráda, když se 1. neutopím, 2. nerozmlátím na kole, 3. nezlomím si nohu při běhu. Slova mé mamky: "Nezapomeň si vzít pas - až budeš plavat do toho Německa!", zcela vystihují můj hlavní handicap.
Je tedy sobota ráno, po zbytečně komplikovaném domlouvání odvozu balím propriety a jedeme vyzvednout kolegyni s0cketku. Cesta ubíhá rychle, pořád o něčem štěbetáme a také zaříkáme počasí, jelikož na odpoledne slibují deště.
Zastávka u benzínové pumpy mě málem připraví o cyklistickou část závodu, jelikož můj nejdražší mi vyndá tretry z auta, aby proschly, jenže je už nedá zpět, a odjíždíme bez nich. Naštěstí mám za ta léta již zkušenosti a ostražitě se zeptám: "Dals mi do auta ty boty na kolo?" Po krátkém dialogu je jasné, že boty jsem si samozřejmě měla hlídat já a jsou tedy logicky na benzínce - takže se pro ně vracíme.
Po příjezdu do Děčína zjišťujeme, že jsme tu se značným předstihem. Vyzvedáváme tedy startovní tašky, stíháme krátkou procházku a teprve pak se připravujeme na akci. Zatímco s0cketka má krásnou triatlonovou kombinézu, já valím špíčky ve starých plavkách. "Hrozný, připadám si jak socka (ne s0cketka)" pomyslím si, když se můj obraz objeví na skle auta. Hlavně nic nezapomenout a tak v depu umisťuji - kolo, cyklisťáky, tretry, helmu a běžecké boty s instalovanýma ponožkama.
Několik minut před startem nám byly vysvětleny trasy. Zatímco plaveckou část údajně poněkud komplikuje silný proud Labe (patrné na první pohled), a tedy nemáme se nechat unést, cyklistickou část ztěžují kluzké pískovcové kvádry, na kterých se nemáme vymlátit, a závěrečnébrody. "Tak to je fakt vtipné, to před těmi čtyřmi lety nebylo, to nemám šanci..." obávala jsem se.
Několik minut před startem nám byly vysvětleny trasy. Zatímco plaveckou část údajně poněkud komplikuje silný proud Labe (patrné na první pohled), a tedy nemáme se nechat unést, cyklistickou část ztěžují kluzké pískovcové kvádry, na kterých se nemáme vymlátit, a závěrečnébrody. "Tak to je fakt vtipné, to před těmi čtyřmi lety nebylo, to nemám šanci..." obávala jsem se.
Zatímco týmoví kolegové se poctivě připravují a rozplavávají, já v silných obavách o bezprostřední budoucnost postávám na břehu a snažím se nalézt svůj doprovod, s nímž jsem se nestihla rozloučit.
Jelikož celé startovní pole postupuje dál a dál do vody, i já se odvažuji smočit palec. "Mno, celkem studená" podotknu, ale nechám se zlákat s0cketkou a Vojtou do větší hloubky. "Stejně budu zas poslední, takže není kam spěchat" podotknu. Jsem si jista, že kdyby pořadatelé věděli, jak jsem na tom plavecky, nepustlili by mě tam ani pokotníky.
Plavání
A je to tu, zazněl výstřel, plavci se dali do pohybu, já se snažím plavat co nejvíce proti, aby mě proud odnesl přesně k první bójce, bohužel jsem to poněkud přehnala a končím mezi bójkami, takže musím k té první ještě kus doplavat. Poznala jsem, že moje originální technika alias kraul (hlava nad vodou, ruce jako mlýnské lopaty a nohy táhnout za sebou) není až tak originální, jak jsem předpokládala, což mě poněkud zamrzí. U bójky mě fauluje závodník s číslem 1, div mě neutopil, ale je mu to jedno. Vedle sebe mám najednou s0cketku, zřejmě se rovněž inspirovala mojí technikou. Úsek mezi bójkami je pohoda - vracák. Naopak od druhé bóje k výlezu je to skutečně boj o život. Traverzuji minimálně, což je značná chyba, jak se posléze ukáže. "Netušila jsem, že se při plavání dá takhle zadýchat!" Výlezový koberec se pomalu blíží, ale rychleji se oddaluje z mé osy. "Néé, zas skončim pod mostem!" Je to jasné, výlez míjím, několikrát se snažím dosáhnout na dno, ale není tam. "Bože, já se snad utopím!" Z posledních sil jsem udělala několik temp proti proudu a ucítila pod nohama záchranné dno. "Uff, je tam, konečně!" Ještě minutu a opravdu bych se začala topit. Pomalu jsem šla vodou zpod mostu k výlezu, pomalu jsem se sunula do depa. Bylo mi špatně, točila se mi hlava, srdce jsem měla v krku - chápu, že někteří závodníci i zvracejí...
Kolo
V depu bylo ještě několik kol, což mě překvapilo, předpokládala jsem, že tam bude jen to moje... V klidu jsem se nasoukala do cyklokalhot, nazula tretry, nasadila helmu a vyvedla kolo z depa.
1000 způsobů, jak nasednout
jedůůů
První metry byly obtížné, ještě se mi trochu motala hlava, ale silniční úsek mi vyhovoval, a tak jsem ukrajovala metr za metrem a dojížděla soupeře. Na stezce se za mě do vaku pověsil mladík, kterému nebylo hanba je v závěsu za holkou, jen mě pak na konci v zatáčce předjel - poděkování za svezení? To bych asi chtěla moc slušnosti..
Čekalo mě spousta dobrodružství. Stoupání, kde mnozí neudrželi oběd. Osobně jsem si nějak nepřehodila, takže jsem to musela vyfunět na střednětěžký převod :-/. Blátíčko, kde všichni padali a slézali, takže jsem si také nabalila botky. Kořeny, štěrk a výmoly (to já můžu :-)). A také kluzké pískovcové kvádry, kde jsem jela krokem, takže bylo rychlejší seběhnout pěšky a ušetřit brzdy. Ale mnozí se tu řítili pěkně, mrazí mě, jen když na to vzpomenu... Cesta zpět byla opět po příjemné asfaltové cyklostezce, takže jsem se to snažila trochu "rozbalit". Za mostem jsem se již těšila na depo, ale zapomněla jsem na brody. Takže ještě úsek parkem, vymotat se ve spletité síti šipek a dorazit k brodu. Kolo samozřejmě na rameno a hurá do vody. Jak jsem se toho obávala, tak mě to bavilo. Jen kdyby tam nebyly občas tak velké šutry. V jednom místě začali závodníci kolem mě padat do vody.. ani mě to neminulo a kecla jsme si na bobek, alespoň jsem si omyla bláto a osvěžila se. Pokračovala jsem k výlezu a ještě několik metrů do depa a - hurá na běh.
brůdek
Běh
V depu kalamita. Nic na svém místě, mé věci byly pod hromadou kol a cizích věcí, takže mi chvíli trvalo, než jsem vydolovala běžecké boty. Musím přiznat, že mě to opravdu naštvalo. Nějací borci tak spěchali, že si nemohli pověsit kolo a dát své veci na jednu hromadu. Zřejmě y je to stálo drahocenné setiny.
Obutí a připevnění čísla bylo rychlé a já se vydala na trať. Po několika metrech mi v ruce přistál kelímek občerstvení, očekávala jsem vodu, proto jsem si obsah chrstla do obličeje. Jaké bylo mé překvapení, když jsem měla pochvíli všude nepříjemně lepkavý pocit. "Sakra, to byl ionťák!"
Běžela jsem si lážo-plážo, kochala jsem se krajinou. Bylo to fajn - asfalt, schody nahoru, (schody dolů bych vynechala), terének, pološplhání po laně - to mě bavilo :-), stihla jsem pokecat se soupeřem. Dále pak přes zámeček, kde jsem z dáli slyšela dobíhání prvních žen, což bylo značně demotivující. Najednou jsem se ocitla na konci a mrzelo mě, že jsem to nerozběhla trochu rychleji. V cíli jsem ještě málem smetla pána s knedlíky.. a to byl konec.
Domnívala jsem se, že můj tým na mě již čeká, ale ukázalo se, že přede mnou byl jen advid. Několik minut po mě následuje Vojta, který měl poněkud obtíže ve zmíněném stoupání při cyklistice. A zanedlouho dobíhá s0cketka - jako vždy s úsměvem.
Závěrečné focení, sdělování dojmů, sprcha kol i nás samotných hasičskými stříkačkami a vyhlášení výsledků - na to vše budu zas několik let vzpomínat.
Mám-li upřímně hodnotit, některé věci se mi opravdu nelíbily - časem je snad pořadatelé vyřeší, ale rozhodně převažují kladné dojmy.
Jsem ráda, že jsem se nenechala zastrašit svou nulovou fyzičkou, protože jsem si to fakt moc užila.
Srovnání aneb +4 roky = -4 pozice
Zaznamenala jsem dva zásadní rozdíly:
1. počet účastníků a účastnic se rozrostl na dvojnásobek resp. trojnásobek,
2. cyklistická trasa o chloupek ztěžkla (kecám, ztěžkla jako blázen :-D).
rok/ účastníků/ st. číslo/ celkový čas/ pořadí celkem/ pořadí kat.
2007/ 53/ 41/ 1:22:55/ 32/ 2
2011/ 98/ 75/ 1:32:09/ 66/ 6
Jubilejní druhý ročník je za dveřmi
Po dlouhém vyjednávání se podařilo stanovit konečný termín Druhého jubilejního memoriálu Kautského-Zavadila-Pazderky. Pozornější čtenář jistě zaznamenal, že se název dnes už jubilejní akce rozrostl o další jméno významné osobnosti. Budiž řečeno...
Amsterdam Marathon – Týden 7
Týden 7 (25.7.-31.7.2011): Poctivě odmakaný týden s osobákem v ½maratonu, Bežecká nirvána, Miřejovický půlmaraton