Konečně jsem je našel
Plánoval jsem si už dlouho, že konečně někam zase vyběhnu. Bohužel, ztratil jsem někde své vibramky, tříčtvrteční běžecké kalhoty a tričko. Hledal jsem v práci, hledal jsem doma, hledal jsem prostě všude. Nikde nic. Po dvou měsících bezradného pátrání jsem je konečně našel na poličce v tašce překrytou řadou novin a časopisů, kterou mi tam dala maminka. Paráda, mohu konečně zase běžet. Měl jsem z toho strašnou radost, rukama jsem držel svoje vibramky, úctivě si prohlížel kalhoty a tričko – nic se jim nestalo, pořád vypadaly stejně. Jupí!
Dnes ne, ale zítra v neděli jedenáctého si někam vyběhnu. Trasu jsem měl vymyšlenou, proč nevyzkoušet to, co jsem jel minule na horském kole: ven z města směrem k cyklostezce, dál po ní, pak odbočit a vydat se do kopečka do Spáleného lesa k Hejnu, pak napříč lesem zpět na druhý konec Spáleného lesa, seběhnout dolů směrem k cyklostezce a návrat domů. Takových dvanáct až patnáct km by to mohlo dát, a protože běžím poprvé po delší době, tak si to dám na pohodu. MP3 přehrávač do uší, počkám, až nebude takové vedro (bylo to marné, zase padaly dnes teplotní rekordy v celé ČR) a vyrazím kolem páté.
 | ||
| "Vstup" na cyklostezku |
 |
| Na cyklostezce - přišla krize, bolení pravé paty |
Nezapomněl jsem protentokrát se sebou vzít peníze, vodu, fotoaparát, abych mohl udělat pár fotografií a Niveou jsem si namazal ještě nohy, než jsem je dal do pětiprstových ponožek, abych je neměl tak „ošoupané“. Mobil se mi bohužel už nikam nevešel, takže jsem ho nechal jako vždy doma. První tři kilometry jsem se rozběhával a běželo se mi celkem hladce a fajn, pak přišla menší krizovka, píchání v boku, ale po chvilce jsem to rozdýchal a konečně se začali objevovat na cyklostezce i lidé, takže mě to nutilo zatnout trošku zuby, abych neběžel úplně jak ponocný. Bok mě přestal po chvilce trápit, zase se ale ozvala pravá pata. Asi jsem došlapoval více na patu, než na přední část vibramů, takže jsem trošku změnil styl běhu a malinko to pomohlo.
Lidé na stezce se nejvíce dívali na moje „prapodivné“ botičky, někteří se i na mě usmáli. Udělal jsem několik fotografií a u toho jsem si mohl trochu odpočinout. Stopky na svém Garminovi jsem nechal puštěné i při fotografování, nešlo mi dnes o žádné trénování na čas, jen si prostě běh užít. Sice jsem tu a tam po očku sledoval, jak mi to „jde“, spíše „nejde“, ale nebylo to tak hrozné, čekal jsem to horší.
Výběh do kopce k lesu směrem k Hejnu byl fajn, vyfotografoval jsem závoru a běžel zpátky napříč Spáleným lesem. Malé kamínky místama byly dost nepříjemné, takže jsem tam různě poskakoval a vybíral si spíše projeté koleje nebo uprostřed cesty travnatý pás. Prstama u nohou jsem sice občas s sebou bral trsy trávy, ale nedalo se nic dělat, po chvilce jsem si boty zase očistil a pokračoval dál. Z asfaltu se změnil povrch na lesnatý, travnatý a na nohou jsem to hned poznal. Bylo to příjemné, pata už tolik nebolela. Cesta většinou byla směrem dolů, takže se mi běželo skvěle. Zpočátku jsem měl před během z toho lesa strach, ale až na pár kamínků to bylo super. Na konci lesa následoval sešup dolů, pak zase po asfaltové silnici k cyklostezce a domů. Před sešupem dolů z lesa jsem zahlédl něco černého uprostřed travnatého pásu cesty, přeběhl jsem to, ale pak jsem se vrátil. Co to? To je můj blatník, co jsem ztratil minule. To je paráda. Nemohu ho tady přeci nechat. Dal jsem si ho za pás jako nějaký meč a běžel s ním domů.
 |
| Výběh na Hejno |
 |
| Kopec na Hejno, jde to pořád nahoru |
 |
| Informační tabule a vběh do lesa |
 |
| V lese směrem k Hejnu |
 |
| Hejno je pořád v nedohlednu a pořád nahoru |
 |
| Už jsem skoro na Hejně |
 |
| Informační tabule a závora, kterou přeběhnu a pokračuji napříč lesem |
Garmin mi v polovině trasy vypověděl službu, slabá baterie, sice mi to na jednoduché navigaci pořád ukazovalo směr a počítalo čas, ale kilometry už ne. Uvidíme až to v Praze zkusím připojit k softwaru od Garminu, zda si to neudělá nějakou aproximaci, abych přibližně věděl, kolik jsem uběhl. Tuším, že by to mohlo být i 14 kilometrů, ale kdo ví, ve finále to je úplně jedno. Trasu si dám zase někdy jindy a změřím ji, abych pak věděl, kolik má kilometrů a nemusel s sebou brát pořád Garmina. Běhu zdar!
 |
| Napříč Spáleným lesem |
 |
| Změna terénu a z kopce dolů, bylo to fajn |
 |
| Moje Vibram FiveFingers Bikila LS |
 |
| Na konci lesa |
 |
| Poslední kopec na konci lesa |
 |
| Panorama |
 |
| Nalezený blatník na cestě |
 |
| Uschlá tráva pod blatníkem - napravo |
 |
| Poslední zatáčka a seběh dolů |
 |
| Teď už to půjde jenom z kopce a pak ven z lesa |
 |
| Pořád dolů |
 |
| Pokračuji po asfaltové cestě směrem k cyklostezce |
 |
| Přeběhnu závoru a za chvíli budu na stezce |
 |
| V pozadí je cyklostezka a zbývající cca 3 km domů |
Nike Run Prague 2011
Tak je to tady, přišla jsem o to! Myslím tím své panenství, tedy to závodní. Tím "slavným" závodem se stal 3.9.2011 Nike Run Prague a ted se s vámi podělím o pár svých zážitků.
Tak takhle ne! Takhle se to nedá dělat!
Ten, kdo mě líp zná, ví že tohle říkám často a skoro vždycky z legrace. Tentokrát to ale myslím vážně.
Aktuální cílová fotografie budiž mě i zbytku světa, který se o to stará, výmluvným varováním. To není letmý stín na tváři vyčerpaného borce, to...
Dnes jsem si zul boty
Jo je to tak. A pocit, který jsem u toho měl, a nebyl to pocit ledajaký, jsem po čtyřech letech náruživého běhání nečekal, zapomněl a možná i někde někdy zatratil. Čistá a nefalšovaná radost z toho, že tělo a vesmír mají hluboko zasutou a...
Amsterdam Marathon – Týden 12
Týden 12 (29.8.-4.9.2011): Návrat k běhání a nebylo to zas tak špatný..., Zásady tréninkového procesu podle Francesca Conconiho, Neděle na Matyldě (vodní nádrž Vrbenský)
Síla dravá ale pravá
Je to emocionální, ale takový to prostě bylo; taky jsem něco z atmosféry NRP osobně okusil a tahle podívaná je autentická. Co si o tom myslím, asi víte (kdo ne, viz předchozí post). Odvrácená strana běhání ve dvou minutách:
Jak nejlépe vydělat, když je léto deštivé
V sobotu večer tento článek zněl následovně:
Nike Run Prague - jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první "závodní běh", tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. "Non omnia possumus omnes" čili "Ne všichni zmůžeme všechno", a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.
Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční - žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil "zanšin").
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých... Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen - žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy - hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. "Tady někde bude ta občerstvovačka" pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. "Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit" rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova "masový špunt", který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. "To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!" pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. "Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák" pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo "Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!" Jenže člověk nikdy neví... A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. "To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!" zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde "zašité". Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. "Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!" zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody - a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod...). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné - 1, tričko - 1, batůžek - 1, zázemí - 2, koridor - 1, trasa a značení - 3, občerstvovačka - velká 5, časomíra - 1, cílové občerstvení - naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale... :-)
Nike Run Prague - jak jsem se těšila, tak jsem zklamaná, být to můj první "závodní běh", tak mě do konce života od běhání resp. závodění odradil. Jsem znechucena marketingovou metodou, kterou organizátoři použili, aby co nejvíce utržili. Nesdělit účastníkům, že v cíli nebude možnost občerstvení (vyjma toho, které si účastník po půlhodině stání ve frontě sám za drahý peníz zakoupí), se mi jeví jako podlé, nečestné a nesportovní. Sobotní akci Nike Run Prague lze shrnout vlastně mým mottem pro tuto akci. "Non omnia possumus omnes" čili "Ne všichni zmůžeme všechno", a tedy ne všichni uběhneme 10 km a ne všichni můžeme pořádat běhy pro veřejnost!
Nejsem právník, ale myslím, že by se to dalo brát i jako pokus o ublížení na zdraví tisíců osob. A když čtu na behej.com názory borců, že kdo potřebuje na 10 km pít, nemá tam, co dělat, tak bych jim dala spoluvinu a facku navrch! Někteří účastníci se podcenili a nezvládli to, ale organizačně to rovněž nebylo zvládnuto.
Opravdu bych se vůbec nedivila, kdyby se tento běh z důvodu nulové účasti (nebo nepovolení) neopakoval.
Nechala jsem si několik dní na uležení a článek napsala znovu:
V sobotu jsem se (opět bez řádného tréninku) vypravila na desetikilometrový Nike Run Prague. Když jsem se na běh hlásila, nadchla mě možnost volby trička a relativně nízké startovné. Rovněž vyzvednutí startovního balíčku byl bez tlačeníce a obsah balíčku naprosto bezkonkurenční - žádné reklamní letáky, pouze tričko, čip a pěkný a zcela obyčejný batůžek, navíc dle vlastního výběhu barvy! Jistě je patrné, s jakým nadšením jsem běh očekávala.
Nutno přiznat, že trénink šel opět tak nějak stranou a ještě v den závodu jsem si absolutně nebyla jista, zda se vůbec vejdu do devadesátiminutového limitu.
Ráno jsem si ještě pročetla informace k závodu a prohlédla mapku zázemí, abych pak zbytečně nebloudila. Zhruba v poledne jsem oblékla slušivé tričko a ostatní běžecké hadříky a vydala se kolmo do Prahy. Ač bylo vedro, cesta byla příjemná, jen v Bráníku začal provoz na cyklostezce houstnout a u Žlutých lázní se již projet nedalo. Naštěstí byla volná silnice, takže nebyl problém dostat se k bazénu, kde jsem měla sraz se s0cketkou a ostatními běžkyněmi. Zde jsem řádně připoutala svého dvoukolého miláčka, vyměnila tretry za běžecké botky s čipem a vydala se do úschovny batůžků. Po jízdě na kole jsem měla žízeň, a tak jsem si výjimečně nechala v ruce lahvičku s vodou, jak se ukázalo, byl to velmi prozíravý tah (zřejmě mě ještě neopustil "zanšin").
Zatím vše běželo hladce, setkala jsem se se s0cketkou a ostatními, abychom se pak opět rozešly po svých... Před startem nesměla chybět návštěva toalet a namočení si hlavy, pak už jsme se vydaly na start.
Koridor byl velmi příjemně vyřešen - žádné řazení dle startovních čísel, a tedy žádné předbíhání a mačkání a podvádění. Jen to vedro, slunce pralo jak divé. Hlava už téměř uschla..
Zanedlouho přišel start, ovšem několik minut trvalo, než jsme se s0cketkou proběhly startovní bránou. Po chvíli jsem s0cketku ztratila a vydala se na boj s davem sama. Běžet se nedalo, a tak jsem se pomalu sunula s davem. Když jsem zrovna nezakopávala o kostky, tak mi někdo zezadu podrážel nohy - hrůza, děs. Ale trasa byla pěkná, a tak jsem se při tom ploužení alespoň kochala rozpálenou Prahou. Neviděla jsem kolometráže, takže jsem absolutně netušila, v jaké jsem fázi, kdežto náhle jsem spatřila ukazatel pátého kilometru. "Tady někde bude ta občerstvovačka" pomyslela jsem si. Na občerstvovačkách zastavuji jen výjimečně, na 5 či 10 kilometrech vlastně nikdy a na půlmaratonu jen občas. "Dnes by vzhledem k počasí bylo moudré se občerstvit" rozhodla jsem se. Ovšem najednou jsem před sebou viděla dav, ale nebyl to dav běžců, byl to doslova "masový špunt", který se u občerstvovačky vytvořil. Chvíli jsem postávala v domnění, že zanedlouho přijdu na řadu, avšak když se mi po několika minutách nepodařilo ani zahlédnout stolečky s kelímky, vzdala jsem to. "To snad ne, žízeň nemám, takže tu snad nebudu tvrdnout!" pomyslela jsem si a svírajíc lahvičku s vodou načerpanou na toaletách, jsem odešla vstříc dalším pěti kilometrům. Cestou jsem si několikrát lehce polila hlavu, abych se ochladila. Šlo by to i bez toho, ale nepříjemné to rozhodně nebylo.
Od Mánesa začalo doslova drama, minula jsem několik padlých, z čehož mi šel mráz po zádech, a neustálé houkání sanitek nevěstilo nic dobrého. "Ty jo, tak to je hustý! Asi se přecenila, chudák" pomyslela jsem si, když jsem míjela mladou běžkyni naloženou na nosítkách. Snažila jsem se trochu zrychlit, abych byla co nejdříve z té marodky pryč. Ale nedařilo se. Zrychlení tedy ano, ale čím blíže k cíli, tím více padlých a sanitek. Hrůza! Bylo mi vedro, hlavou mi problesklo "Nejsem zvyklá běhat ve vedru, ale že bych omdlela a nedoběhla, tak to snad ne!" Jenže člověk nikdy neví... A když jsem zhruba kilometr před cílem pomáhala dávat do stabilky muže, který rozhodně nevypadal, že běží poprvé, přála jsem si být už doma. Nejhorší pocit má člověk když vidí, že je někomu zle, ale nemůže mu pomoci (nebo jen minimálně). Ani nechci pomyslet, jak by to vypadalo, nebýt přihlížejících a zasahujících fanoušků. To by byl masakr! Ale do cíle zbývalo již jen několik set metrů, takže jsem pěkně nasadila tempo, abych to již měla z krku (očí a uší).
Proběhla jsem cílovou branou v čase 00:55:52 a začala hledat cílové občerstvení. "To není možné, někde to tu musí být, vždyť to psali v informacích!" zlobila jsem se na svoji neschopnost najít cílové stolky s vodou. Několikrát jsem prošla areál Žlutých lázní, ale nic. Zhruba pul kilometru za cílem jsem však objevila korýtka, kde občas z nějakého kohoutku učůrla voda, a tak jsem si opláchla obličej a namočila hlavu.
Poté jsem se vydala do úschovny pro batůžek a na smluvené místo, kde jsme se měli sejít s ostatními. Ale nedalo mi to, a tak jsem ještě několikrát prošla areál, zda to občerstvení není někde "zašité". Nebylo.
Na srazu se s0cketky partou jsem zjistila, že nejsem nemožná, ale že skutečně cílové občerstvení neexistuje, ledaže by si chtěl člověk vystát půlhodinovu frontu na půllitrovou lahvičku vody za 50 Kč. "Tak to fakt není možný, tak tenhle běh už nikdy!" zasmála jsem se a šla pro své kolo a vydala se na cestu domů. Míjela jsem kolonu sanitek a dalších složek záchranného systému, vypadalo to, jako kdyby zde vypuklo hromadné neštěstí, ne sportovní akce. U nedaleké benzínky jsem si pak koupila za 30 Kč 1,5litrovou lahev vody - a pak, že jsou benzínky drahé :-D!
Závěr? Naštěstí na desítce pít nepotřebuji a na osvěžení jsem měla vodu v lahvičce, a tedy záležitost chybějícího občerstvení mě přímo netrápila. Ale co mě opravdu trápí je fakt, že ve snaze utržit co nejvíce peněz ve Žutých lázních, bylo riskováno zdraví (a životy) účastníků této akce. Jistě, mnozí se přecenili a nezvládli to, to je fakt a nikomu to vyvracet nebudu (ani borcům-blbcům, kteří na behej.com pšíší názory, že kdo potřebuje pít na desítce, nemá na to apod...). Ale další fakt je to, že pořadatelé se rovněž přecenili a akci nezvládli tak, aby byla bezpečná. Tolik padlých jsem neviděla ani na půlmaratonu ani jinde.
Přihlašování a startovné - 1, tričko - 1, batůžek - 1, zázemí - 2, koridor - 1, trasa a značení - 3, občerstvovačka - velká 5, časomíra - 1, cílové občerstvení - naprostý propadák.
Takže, akce se mi líbila, ale... :-)
Pilování techniky v terénu na horském kole
Včera jsem se rozhodl s sebou vzít fotoaparát a udělat pár fotografií krajiny na mé krátké cyklotrase ve Spáleném lese na Šumavě. Nudil jsem se, a tak jsem se rozhodl o dovolené si zase trošku zasportovat a rovněž jsem chtěl vyzkoušet můj nový úzký přední plášť v lesním terénu, co jsem si koupil od cykloservisáka.
Byl jsem hrozně natěšený, jak se mi pojede s úzkými plášti v terénu, zda to vůbec zvládnu. Trasu jsem si vůbec nenaplánoval, jen jsem si zvolil přibližný směr cesty, nejdříve po cyklostezce a pak do lesa, a to „spáleného“ (ten název vznikl díky gestapu, které tam upálilo dost lidí… to není pěkná historie), ale to jsem ani nevěděl, že se tak podle této události jmenuje.
Chtěl jsem tedy zjistit, jak rychle mi to pojede po cyklostezce a pak jak v terénu. A neposlední důvod (kromě nudy) bylo i to, že do oken mi pralo pěkně slunko (pravděpodobně přesně doba, kdy mnozí z vás běželi Nike Run Prague), takže byl čas jít se „vyvětrat“. Jestli příští rok plánuju svou účast na Králi Šumavy, musím trošku kilometrů v terénu najet, sjezdy mi jakž takž v lese jdou, horší je to s výjezdy do brutálních kopců, tam mi ještě zkušenosti a technika výjezdu dost znatelně chybějí. Jdeme na to!
Sbalil jsem si jako obvykle své věci do batohu (nářadí pro případ defektu kola, mobil, osobní doklady, čelovku (kdybych to náhodou protáhl do noci nebo se ztratil), peníze, mobil, neperlivou vodu, mp3 přehrávač s nadupanou taneční muzikou do uší pod helmu a fotoaparát + oblečení na kolo) a vyrazil jsem po cyklostezce směrem ke Spálenému lesu. Cesta rychle ubíhala, nikde nikdo po obědě nebyl, takže jsem byl v lese, co by dup´.
Objel jsem úspěšně první závoru, aby do lesa nemohla pokračovat „normální“ vozidla a začal si to „šplhat“ do mírného kopečka po asfaltové a štěrkové cestě. To mi po třiceti metrech přestalo bavit, chci přeci vyzkoušet terén, takže jsem se vrátil a vzal to relativně širokou pěšinkou přímo do lesa. Nebyl čas sledovat, jestli rostou houby (pravděpodobně díky těm vedrům, dusnu a málo dešti ne), ale občas jsem se zadíval, jestli bych nenarazil na nějakého dědečka hříbečka. Chvíli jsem stoupal po jehličí, chvíli po mechu, po trávě, chvíli po kamenech nebo větším štěrku. Začal jsem se potit, ale na druhou stranu na mě moc sluníčko nesvítilo.
Po krátkém čase jsem vyjel celou „pešinku“ až nahoru, a ta opět začala v jedné zatáčce klesat prudce doprava. No, dolů jsem ještě nechtěl jet. Všiml jsem si příkrého krpálu vlevo u zatáčky a vydal jsem se po něm. Taková cesta necesta, spíše necesta. Ujel jsem prvních pět metrů a prásk na zem. Pláště hrabaly a hrabaly a já byl pořád na místě a díky nášlapům jsem jen směroval dobrovolně pád doprava na zem. Díky tomu, že jsem v podstatě stál na rovině, jen jsem (ne)kontrolovaně ztrácel rovnováhu, jsem se sebou opatrně buchnul na zem. Přistání do jehličí a mechu bylo celkem fajn, znám bohužel i mnohem horší pády z vlastní zkušenosti.
Ach, ty zatracené nášlapy, na rovné cestě je to OK, ale do táhlých a příkrých kopců je to nevýhoda. Jakmile se mi začnou podhrabovat pláště, nemám sílu ani možnost si vyndat alespoň jednu nohu z nášlapu, abych dopadl na nohu. Musím se sebou buchnout jako pecivál. Protože to nebylo poprvé, co jsem takto padl, rozhodl jsem vyzkoušet experiment s levou nohou v nášlapu pro pořádný záběr a s pravou nohou jsem se jen o nášlap opíral, abych když znovu padnu, mohl pravou nohu rychle opřít o zem. A světe div se, ono to docela fungovalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se v tom příkrém kopci znovu rozjel, ale pak jsem pokračoval bez problému. Jakmile jsem tedy viděl před sebou příkrý kopec (naštěstí už v podstatě žádný takový nebyl, aby stálo za řeč se o něm zmínit), vypnul jsem botu z pravého nášlapu, opřel jsem botu jenom o něj a pokračoval „v klidu“ do kopce. Ok, tak to je dobrý trik.
S plášti jsem byl rovněž spokojen, stabilita není o moc horší než s těmi širokými standardně dodávanými plášti na horské kolo, mám totiž docela terénní vzorek na nich, ale budu muset někdy vyzkoušet, jak budou reagovat v lese na mokru a v pořádném bahínku. To bude úkol na příště.
Když se mi zdálo, že jsem vyjel dostatečně vysoko, rozhodl jsem se to otočit pomalu zpátky. Vůbec jsem totiž nevěděl, kde se nacházím, jak je les dlouhý a široký a bál jsem se, abych se zbytečně neztratil. Sjezd mi utekl velice rychle a moc jsem si ho užíval. Po celou dobu jsem občas zastavil a fotografoval scenérie, které mi poskytoval Spálený les.
Při jednom ze sjezdů jsem se dostal k informační tabuli, která mě informovala o tom, kde jsem, v jakémže to lese jsem a kam můžu pokračovat dál. Rozhodl jsem se vrátit směrem k cyklostezce, a po sjezdu po asfaltové silnici jsem se po čase objevil opět u závory. Aha, takže až tak daleko vede tato asfaltová cesta do lesa a ta mi vrátila k výše zmíněné závoře. No, prima, Spálený les není zas tak velký, jak jsem se původně bál. Na tachometru bylo necelých sedm kilometrů, což bylo relativně dost málo (i když v terénu) a rozhodl jsem se pokračovat dál.
Sjel jsem zbytek silnice k cyklostezce a pokračoval po ní dál. Pak jsem odbočil a po štěrkové cestě jsem se vydal na Hejno, které se nachází rovněž ve Spáleném lese. Tuto trasu jsem znal z minula, takže jsem si projel zahrádkářskou kolonii a pomalu stoupal do táhlého kopce až skoro ke dřevěnému srubu, který je na vrcholu, hřebenu lesa a je odtud pohled na malé údolí a ostatní kopce.
Ke srubu jsem nevystoupal, zastavil jsem se opět u informační tabule a rozhodl jsem se opět vjet do lesa, objel jsem další závoru a pokračoval po široké a relativně pohodlné cestě skrz Spálený les. Půlka cesty byl celkem pohodový sjezd, i když občas mi tu uklouzlo na kamenech, po půlce jsem pokračoval opět do kopce až jsem se objevil na kraji lesa. Nevěděl jsem vůbec, kde jsem, a tak jsem se rozhodl jet doleva a přiblížit se opět směrem k cyklostezce. Jaké nebylo mé udivení, když jsem se po prudkém sjezdu objevil znovu u první informační tabule, u které jsem už dnes jednou byl. Pokračoval jsem tedy po asfaltové silnice opět k první závoře a tachometr mi ukazoval šestnáct kilometrů, čas necelých čtrnáct hodin, a necelá hodina jízdy na kole.
Samozřejmě, že jsem byl na kole mnohem déle, fotografování a hledání cest mi zabralo možná další půl až třičtvrtě hodiny. Protože jsem si potřeboval ještě odpoledne něco zařídit, rozhodl jsem se vrátit po cyklostezce domů. Doma mi ukazoval tachometr osmnáct a půl kilometru. Tak to byla pohodová jízda, až na ten zadní blatník. Byl jsem příjemně unaven, nohy jsem malinko cítil, ale nebylo to nic strašného. Volal jsem hned cykloservisákovi, že potřebuji do neděle sehnat zadní blatník, který konečně bude držet, protože se mi při mých dnešních lesních a asfaltových sjezdech odporoučel bůh ví kam a hledat ho rozhodně nehodlám a potřebuju ho, protože na příští týden hlásí déšť, a to už zase budu jezdit v Praze po cyklostezce. Naštěstí do neděle známý jeden našel a druhý den mi ho přivezl, tak snad to bude OK.
Fotogalerie:
 |
| Za první závorou a na první cestě v lese |
 |
| Pohled nazpátek |
 |
| Informační tabule č. 2, o které jsem se v textu ani nezmínil |
 |
| Scenérie |
 |
| Cesta nahoru |
 |
| Na Hejně |
 |
| Na Hejně |
 |
| Druhá závora - na Hejně |
 |
| Pohled na údolí z Hejna (u dřevěného srubu) |
 |
| Údolí na Hejně |
 |
| V dálce je dřevěný srub ve výstavbě na horizontu - Hejno, Spálený les |
 |
| Na západním kraji Spáleného lesa |
 |
| Kraj Spáleného lesa |
 |
| "Velikání" Spáleného lesa |
 |
| Panorama - přiblíženo fotoaparátem |
 |
| Panorama - bez přibližení |
 |
| Chystám se na sjezd |
 |
| Na konci sjezdu |
 |
| Pohled zpět po sjezdu |
 |
| Moje kolo (bohužel zde už bez zadního blatníku) |
 |
| Zůstala jen objímka z blatníku |
 |
| Můj nový úzký plášť na předním kole - zn. Rubena |
Miluju běhání, nenávidím Nike
Tohle datum (3. 9.) se do osobní běžecké historie autora zapisuje zcela zásadním způsobem.
Je to den, kdy jsem absolvoval desetikilometrové pražské Sensation White by the Nike (oficíálně Nike Run Prague) a musím říct, že po té už nic nebude jako...