Blogy

A co že se to blíží?
No jistě, je začátek Září. A ten přináší už pár let Beskydskou sedmičku.
Akci na kterou se s Tomem těšíme už od minulého ročníku a neúspěchu, kdy jsme skončili ani ne 10km před cílem.
Těším se na ni ještě víc od doby, co sem přestal běhat ty svoje krátké trasy kolem 5km.
Těším se na ni ještě víc, když jsem zjistil, jak Tom po loňské B7 zahořel a nadchl se pro běh a zdravou stravu!
Těšíme se na ni ještě víc od doby, co jsme dokončili Horskou výzvu na Šumavě!
Těším se na ni ještě víc od doby, co sem si posunul běžecký rekord co do uběhnutých kilometrů v kuse se týká.
Těším se na ni s každým shlédnutím promovideí a každou přečtenou kapitolou v Born to tun (čteno již po druhé)
Těším se taky proto, že se mi podařilo zmobilizovat celou naši rodinu a rodinu přítelkyně a budeme mít i početné publikum, takže letos už to prostě nemá kam uhnout. :-)

Jenže... jsou tu i drobné obavy. Poslední dobou mě při delších bězích pobolívá koleno. Bolelo i v Rumunsku při dlouhých sestupech. Zvládne to mrška jedna kloubní?? Musí! Přece se těším jak malej Jarin na první hokejovou kartičku s Jágrem a endorfiny jsou přece úžasná věc, díky nimž člověk spoustu věcí nevnímá :-) No a s takovým supportem? Aji kdybychom to měli do cíle doválet sudama!!
Další problém a obava je ten/ta, že celej srpen jsem běhání pěkně flákal! 33.5km?? Co to je? To je pro Dana Orálka, nebo Petra Vabrouška poobědovej nedělní výklus... Trošku se teda uklidňuju tím, že jsme v tom Rumunsku nachodili kolem 100km a nastoupali cca 4500m. Do práce a z práce chodím od června pěšky (šalinkarta je moc drahá a já potřebuju šetřit) každej den celkově kolem 9km... Před tím sem jezdíval na kolobrndě (možná z tama mám ty problémy s kolenem) občas to do práce i zaběhnu. Tím pádem sem za srpen na nějakých 226km, ale i tak...
Doufám, že bude rozhodovat to co sem dělal celý rok (8měsíců) (647 km naběháno 376 km nachozeno a 148 km kolo a koloběžka) a ne poslední měsíc. Loni jsem měl např. za celý rok (12měsíců) naběháno 307km a na B7 jsem se cítil fajn! Takže další pozitivum a důvod proč si věřit, že tento rok, to opravdu nemá kam uhnout! Takže už zbývá se jen těšit, až budou z Těšína opět vyjíždět bésedmičkové vlaky. :-) :-)

Dneska sem si byl ještě před B7 asi naposledy zaběhat. Oběhl sem si dvě kešky (geocaching) v okolí a do září přidal porci cca 6.5 km... Musím prostě fakt přidat, ať se mi Vokolopriglu běží dobře! :-)

Tak na B7 a Vokolopriglu AHOJ!

No zní to jako nějaké dobré pokračovaní a ono možná i bylo protože tolik hezkých holek se jen tak najednou nesejde :) No stejně každý ví, že se jednalo o třetí ročník WE RUN PRAGUE 2013

Říká se, že do třetice všeho dobrého a ono se to nakonec přesně tak vydařilo.
Člověk by nevěřil, že se takový veliký kolos může poučit ale stalo se .
Začátek posunutý na příjemných 16,00 šatny a uschovna už nebyly v nejužším místě :)) no vlastně bych uschovně hned nazačátek něco vytknul  uložení dejme tomu šlo i když víc lidi by bodlo ale výdej  katastrofa .Čísla kam si jit pro věci nebyla přes ty davy vidět a lidí na výdej katastrofálně málo tak snad příště :)) No možná to byl záměr protože většina lidí bezproblémově uschla a pak už nechtěla do sprch .)))

Pro mě to začalo už ve čtvrtek kdy Honza na počest velkého Stína uspořádal malou inspirační hospodu:))
Ta se samozdřejmě vydařila . Stín je prostě neskutečnej vypravěč a člověk :)
Mě v hlavě uvízla hláška už ani nevím kolem kterého závodu to bylo.
"Pokud chcete na ten závod natrénovat tak si před každym tréningem stoupěte na deset minut do kýble s vodou a pak  běžte. Tam je totiž tolik vody že celej závod běžíte s mokrejma botama ":))
A ještě jedna tentokráte od Digiho když nám vysvětloval o jakou že skupinu letadel se zajímá :)
"Takže ta letadla co zatahují podvozek protože se za něj stydí tak ty už mě nezajímají "

Sobota se ale vydařila . Počasí docela přálo. Od železničního mostu jsme šli klasicky pěšky protože běžci posílene tramvaje nepotřebuji a na Palackeho se každej dostane metrem :)
Já letos ukecal Hanku mladší dcerku ta byla patřičně nervozní protože ještě nic nikdy neběžela a přiznejme si že ani moc netrénovala :)
Ještě před startem jsme stačili potkat Leonu a Martinu :) Zajimavé bylo že si vzali stejné tričko jako my :)
Pavel měl batoh narvanej provijantem aby jeho dcerka na trati nestrádala. Já nic netahal děti se nesměj viditelně rozmazlovat .
Hned na startu jsem nebyl ušetřen za svůj nápis na zádech . Měl jsem tam "Kecat umí každej" a Pavlík řika hned proč ti to tam nenapsali celý "jen já to umim nejlíp !" :))
Narvali jsme se až na konec stejně bude děsná tlačenice.
Stojíme čekáme na start a ja mám pocit "kua ja budu muset znova" asi nervozita
Start
Dav stojí nehejbe se "ja fakt musim doběhnu vás" vybýham z koridoru zabíham do skrytých mist a hned je mi vyrazně lepe. Vracím se na původní místo dav se ještě nepohnul :)) No startem, my z konce procházíme až po 10ti minutách a pomalu se to začíná rozbíhat .
Ten začátek byl možná pomalejší než bych chtěl ale aspoň jsem to nepřepálil. Hned se trhám Pavlovi i Hance (ať se učí samostatnosti v davu :)) a pomalu se tlačim dopředu . Naštěstí se pole vzadu pěkně roztrhalo takže se běžet dá docela dobře občas zpomalím počkám na skulinu a šup zase o další kousek vepředu.
No pomalu zrychluju až do konce ale to už mi ručička tepovky chtěla uletět z hodinek a já koukám 184 to je moje smrt :)) No nebyla jen to najednou přestalo táhnout a nedalo se zrychlovat ono taky na max se dlouho běžet nedá no nakonec sem to tam do cile dotlačil a až na ten čas spokojenost největší. Hanka doběhla 2 minuty po mě takže super čas pro ní ale bojím se  že pokud začne trochu trénovat tak mi příště natrhne triko :))
Tahle společenská akce prostě neměla chybu a napřesrok se uvidíme zas :)

No a příští týden Baroko :)

Feed Zone Portables: A Cookbook of On-the-go Food for Athletes

http://feedzonecookbook.com/

Každý z nás má v sobě melodie, které slyší jen on sám. Melodie, které hrají na tu naši vnitřní strunu, která nás naladí do správné pohodové noty. Není to nic nového, objevného. Spíš jen potvrzuji to, co jsem si kdysi moc nepřipouštěl. Tím spíš mě překvapilo, když jsem zjistil, že jediné, co opravdu při svém běhu potřebuji je hudba. Dát si sluchátka, nastavit hlasitost a stisknout kouzelný

Pusťte si ke čtení tématickou písničku
Tohle byl dlouho plánovaný výlet. Myšlenka vyrazit někam za město mně lákala od začátku běhání, a nyní jsem začínala mít pocit, že na to i mám. Nechtělo se mi zase jezdit moc daleko, muset stíhat nějaký vlak a podobně. Nakonec jsem při brousení po mapách a přilehlém internetu narazila na http://www.turistika.cz/trasy/praha-hostivar-praha-klanovice-varianta-ii-uhrineves-dubec-bechovice Trasu něco přes 16 km, na kterou se dalo dojet běžným linkovým autobusem 163 a která navíc končila na konečné tramvaje 22, která mě doveze až domů, a tak bylo rozhodnuto.  Snažila jsem se to plánovat opatrně bez příliš velkých očekávání. Tedy že pokud budu mít na Hostivaři ještě síly, že si to prodloužím po trase tramvaje ještě kousek, třeba možná možná i na ten půlmaraton.


http://runkeeper.com/user/Fronema/activity/234684840

Den D byl určen na neděli abych stihla dostatečně zregenerovat po minulém běhu. Vzbudila jsem se v devět. Oproti běžnému ránu jsem posnídala tři vajíčka na sádle a kafe se smetanou. Normálně mám teď po ránu jen černé kafe a běhám nenajedená, ale při minulém nejdelším běhu (17.6 km) se ukázalo, že tenhle způsob má své limity. Tj, tentokrát raději najedená.
Vyrazila jsem ve svém nejletnějším běhacím oblečení, tílko a minikraťasy a cestou mi byla docela zima, zvlášť při čekání na autobus.
Když jsem dorazila do Běchovic, bylo mojí největší starostí najít nějaký civilizovaný záchod, naštěstí mně zachránilo tamější sportovní centrum. Budu to muset ještě s tou předběhovou snídaní nějak vyladit. Nicméně když jsem odtamtud vylezla, vylezlo i sluníčko a věci začaly vypadat pozitivně.
První část trasy vedla po silnici, sluníčko svítilo, a já byla ráda za nejletnější oblečení. Měla jsem sebou standardně fuelbelt s třemi lahvičkami vody po 200 ml a říkala jsem si, že poběžím čas od času civilizací a budu moct vodu dokoupit, takže v pohodě. Akorát jsem v duchu trochu žehrala na autora té recenze trasy, který tvrdil že asfalt:lesní cesty je 50:50. (I když zpětně hodnotím, že je to celkem přesné)
Po cca dvou a půl kilometrech kdy už jsem se trochu rozumně rozběhla začla příroda, lesní cesty, les, blaho. Přesně tak jsem si to představovala. Ok taky občasné výmoly ve kterých by člověk nechal nohu, občas bláto, prostě příroda.
Běh po značkách má svojí výhodu. Když už jsem si vybrala takový cimrmanovský název, tak bych to označila prvkem očekávání a obav ("sakra, neuhla jsem já, nebo cesta někam do háje?") střídaným s prvkem úlevy a radosti ("Vidím značku!"). Prostě cesta plná drobných potěšení.
Kolem čtvrtého kilometru začínalo být bahno čím dál častěji, a to takové bahno, že člověk musí zpomalit do chůze, případně někdy i rozmýšlet každý krok aby neskončil v louži. V tu jsem si říkala , že i zpevněné cesty jsou docela dobrý vynález. Ale chtěla jsem dobrodružství tak jsem ho měla, aspoň to nebylo jednotvárné. Že mám lýtka ve výsledku z půlky pokryté zaschlým bahnem jsem si všimla až doma.
Cesta kolem rybníka pak byla vyloženě idylická, lesní cesta, rybník čechraný větrem, ach. V tom místě jsem taky seběhla z cesty, ale poměrně rychle jsem si to uvědomila a za pomocí mapy v mobilu se rychle vrátila.
Rychlý proběh Uhříněvsí a zase příroda. Krásná cesta kolem potůčku. Mám ráda tekoucí vodu, běží se mi vedle ní hrozně spokojeně. Taky mám díky tomu ošlehané nohy od kopřiv, ale tím si tu vzpomínku nebudu kazit.
Cesta kolem Hostivařské přehrady, byla horší oproti očekávání. Kolem třináctého kilometru to ještě nebylo dost daleko abych vnímala konec blízko. (cíl byl v tu dobu v mé hlavě jasně nastaven na 21+) Z asfaltové cyklostezky mně bolely nohy a vůbec. Snažila jsem se myslet na to, že za patnáctý kilometr si zasloužím boost v podobě mandlového másla, které jsem měla sebou, a že přece nezahodím takovou dobře rozběhnutou šanci dát půlmaraton. V té době jsem vymyslela i nadpis, opakovala jsem si, že to doběhnu i kdybych to měla dojít.
Po šestnáctém kilometru jsem doběhla do civilizace. To mi nějakým způsobem dodalo sílu. Zkusila jsem sníst i trochu mandlového másla. Není to špatně zvolené palivo, ale snědla jsem jen malý hlt asi 8g a neměla jsem chuť pokračovat. Nevadí, schovala jsem ho do kapsičky s tím, že na něj ještě možná dojde. Nedošlo. Nicméně subjektivně mi to trochu energie dodalo.
Po osmnáctém kilometru jsem rychle zaběhla na benzínku a dokoupila půl litru vody. Část jsem nalila do lahviček, část jsem vypila. Asi jsem při nakupování byla lehce zmatečná, ale paní byla chápavá takže ok. Běhání mi nějakým způsobem oslabuje myšlení, co už.

Proběhla jsem pod jižní spojkou, a dostala se na místo, kde už jsem předtím párkrát běžela. Mobil navíc hlásal 19 km a tak jsem se rozhodla zkusit přidat. K mé velké radosti to šlo, a vydrželo. Subjektivně jsem v tu chvíli běžela jako vítr, a divila se, že mi nedochází síla. Super super pocit.
Pro jistotu jsem to trochu přetáhla, na 22km celkem. Vím že převody mezi programy občas trochu odečtou, a nechtěla jsem abych pak doma koukala na graf těsně nedoběhnutého půlmaratonu. Nu zjevně to nebyl ten případ. Čas na půlmaraton mám tedy přibližně 2:25 Hurá! Mám ze sebe fakt radost.
Navíc jsem tím pro sebe splnila soukromé kvalifikační kritérium na přihlášení se na http://www.brdman.cz/?clanek=96 takže pokud seženu odvoz zkusím podobný výsledek zopakovat ještě jednou a oficiálně, Yay!
Pak už jsem jen nasedla na autobus a jela domů. V autobuse mi nějak nedělalo dobře sedět, nějaká chvilková slabost nebo co, tak jsem radši vestoje přešlapovala na místě a nějak to přešlo. Nic hrozného, jen mně to trochu překvapilo.

Co říci závěrem? Běhání v přírodě je ta nejlepší věc, už se těším na příště.

"V této knize, která je mými vzpomínkami.
Na první stránce první kapitoly, která líčí den, kdy jsem tě poprvé potkal...
... jsou napsána tato slova.
Zde začíná nový život.''

Vlastně ani nevím, jak začít, abych si nezačala rovnou stěžovat na to, že nic nedělám a jen stojím doma u plotny, jak to mám ve zvyku :-)...

Ani nevím, kdy to bylo, ale jedna známá mi vnukla ideu, že bych s ní měla běžet Nike run (co na tom, že nakonec neběžela...). Na základě zkušenosti, z prvního ročníku tohoto běhu, jsem striktně odmítla se touto myšlenkou byť jen zabývat. Ovšem nebyla by to moje mysl, aby hned nezačala přemýšlet bez ohledu na to, co si myslím :-). Jelikož jsem toho názoru, že každý by měl dostat druhou šanci, uhradila jsem startovné a dokonce přemluvila s0cketku, že poběžíme. Už jen kvůli tomu datu konání prostě ano :-)!

A jsme u toho! V té chvíli jsem byla skutečně přesvědčená o tom, že začnu běhat a cíleně trénovat, abych tu desítku dala ve slušném čase. Jak plynul čas, já s frekvencí tří-čtyř výběhů měsíčně, jsem pomalu ale jistě ztrácela odvahu se mezi běžce zařadit. "Poslední běh před více než týdnem, to asi nemá cenu" šrotovalo mi v hlavě. Nejdokonalejší důvod, proč neběžet, mě napadl až před několika dny, kdy jsem si měla jít vyzvednout startovní balíček. "Zkrátka si ho nevyzvednu a bez toho přeci běžet nemůžu :-D!" Samozřejmě mi to nedalo a pro tričko jsem jela. (Ale nápad je to dobrý, pro příště :-)...)

Ještě včera odpoledne jsem si vše naplánovala, kdy a kde se s kým potkám, jak se dnes budu šetřit a dám si nohy tzv. nahoru, abych byla takříkajíc čerstvoučká... Jenže to bych nesměla včera večer projet díru do pláště u kočárku a dnes celé ráno shánět nový.
Nemám ráda pozdní běhy, tím spíš v současné době! Před šestou budíček, kojení, hraní si, pak snídaně velkému, snídaně malému, snídaně mě. Dále hodinové hledání cykloobchodů, které mají otevřeno i o víkendu a mohly by mít rozměr pláště vhodný na kočárek. Následně cesta do daného cykloobchodu, kde samozřejmě měli úplně jiný výběr, než jaký uváděli v e-shopu. Po svačině procházka (s děravým kolem, "takže záhul"), aby se malý trochu vyspal. Návrat, abych stihla přezout kola u kočárku a uvařit oběd. Původní záměr, nestrávit dvě hodiny stáním u sporáku, aby mi nenatekly nohy, se nezdařil. Ovšem došlo ke značnému zlomu v mužské mysli, a když je tedy dnes ten "zváštní den", o kočár se nemusím starat :-)... Po nakrmení dravé zvěře a následném úklidu kuchyně (jelikož 99 % jídla z misky končí mimo dětská ústa) chvíle na přípravu běžeckého oblečení atd. Během několika minut si však malý všímá, že se mu dostatečně nevěnuji a dožaduje se pozornosti. To už ale mám vše nachystané a připravuji svačinu s sebou.
No, že by se mi teď chtělo někam běžet, to tedy ne!

Původně jsme se měli kodrcat autobusem, ale prozíravý nápad mého drahého osobního řidiče, že nás odveze vozem, se nedal odmítnout. Pohodlně a rychle jsme se dostali kousek od místa startu, kde se již shlukovala šedá trička. Stav hromadné dopravy mi, vzhledem k tomu, že jsem ji nepoužila, komentovat nepřísluší, ovšem pohled na přecpané tramvajové vozy byl hrůzný. Prý posílené spoje - chachá :-D!
Na místě srazu jsem chvíli čekala na své rodiče, abych jim předala drahého vnoučka, a poté jsme se s0cketkou a její sestrou šly dobývat šatny a talety. Čemuž tedy ještě předcházela instalace čipu na botu (kde bude parádně plandat) a nalepování označení startovního koridoru. "S tou zelenou jsem se vážně unáhlila" pomyslím si, když vidím, že s0cketka, která trénuje 1000krát více než já, má žlutou nálepku.
Davy lidí, to je něco pro mě, takže jsem začala být trochu nervózní při pomyšlení na dlouhé davové čekání na start. "Jen abych stihla jít čůrat, ale zas ne moc brzy, abych nemusela jít dvakrát :-D" to byla moje hlavní starost. Všude se rozcvičují "chrti". Všichni vypadají jak profíci. Obávám se fiaska. Ne, že se ztrapním před ostatními, ale že budu sama zklamaná. Po dvou letech mě lidé nepoznávají (asi je čas nějaké to kilčo shodit :-/!). Je zajímavé, že doma si přeji nebýt stále sama s malým a nemluvit stále jen o dětech, ale zjišťuji, že se ani už o ničem jiném bavit neumím (což se evidentně projevuje i zde) :-(. S0cketka pořád někoho potkává, tak není o zábavu nouze.
Několik minut před startem se rozcházíme ke svým koridorům s tím, že se pak sejdeme na jasně určeném místě.

Chvilku zkoumám, kam se zařadím, ale ono je to stejně jedno, protože mě za chvíli doběhnou růžoví, takže se vsunuji mezi zadní "zelené". Modlím se, aby zapršelo, ale vylézá sluníčko."Běh ve vedru - to bude můj konec!" Během nekonečných 10 minut moderátor neustále něco haleká o mávání a počítání pro kamery, hrůza...
Tři, dva, jedna - start! Stojíme. Stojíme. Stojíme. Jdeme. Stojíme. Jdeme. Stojíme. Popobíháme. Stojíme... Po několika minutách: "Hurá, dostala jsem se ke startovní čáře!" Ale o běhu nemůže být ani řeč, jen pomalé sunutí se, případně kličkování mezi plíživšími se běžci :-/. Zelené balónky na 50-55 minut jsou v nedohlednu a jen tak je nedoběhnu. Nesnáším ten pocit, že mám síly na to, abych běžela, ale nemůžu, protože dav přede mnou prostě neběží. Zkrátka to nejde, je to masová akce, tak co bych chtěla. "Alespoň se neunavím" pomyslím si. Ovšem od prvního kilometru vypadám jak po sprše... "Jen, aby mě nedoběhly růžové balónky, to bych asi nesnesla." Tak si kličkuji na druhý, třetí čtvrtý kilometr. Už stárnu, protože zastavuji na občerstvovačce pro vodu. Trasa je fajn, ale ty kostky a tramvajové koleje... no, Praha, no... Je mi dost teplo, takže využívám i druhou občerstvovací stanici. "Hlavně nechytit ionťák". Cesta zpět se mi zdá nějaká delší, přestože na posledních dvou kilometrech se dá běžet lépe. Bohužel už potkávám kolabující a zvracející běžce. Naštěstí je vždy v dosahu první pomoc
Je to lepší než jsem se obávala. Na časomíře svítí téměř 55 minut, tak se snažím trochu zrychlit, abych to měla "čisté" - 0:55:02 mě dost mrzí. Zrychlovat jsem ale neměla, jelikož záhy za cílovou páskou se dav zastavuje a nabírá pití a banány a já se jen modlím, aby se mi z náhlého zastavení neudělalo mdlo.
"Konec? Je to možné? Je to za mnou? To bylo krátké!" dochází mi, když jdu na smluvené místo za s0cketkou. Když ji ani po půl hodině hledání v roji šedých běžců nenalézám, odcházím hledat rodiče se synkem, abych se pochlubila real timem 0:50:18. Přecijen je to jeho první fandění, tak aby viděl, že se máma snažila :-)...
A na konec už jen hurá domů vařit večeři a ukládat ke spánku :-)!

Z mého pohledu se letos Nike run vydařil více než předloni, především po organizační stránce, přesto druhá šance byla rovněž tou poslední. Je snadné kritizovat, čehož jsem se chtěla vyvarovat, ale dvě výtky, nad nimiž by se měl někdo zamyslet, si neodpustím: 1. Chápu, že je nezbytné vyinkasovat co nejvíce peněz (a to nemluvím o zistku), ale 5-10 tisíc lidí se na desetikolometrové vzdálenosti  zkrátka těžko rozprostře tak, aby mohli běžet; 2. zavřít Prahu poslední prázdninový víkend, mi přijde vůči lidem, vracejícím se z dovolené, poněkud bezohledné.
No, evidentně už stárnu a taky jenom ta půlka mozku :-D...

Jsem ráda, že jsem ometla pavučiny z běžeckých bot a oslavila tím poslední narozky s dvojkou na začátku!
(Jo, samozřejmě nejsem s výsledkem spokojená - ale za to si můžu sama :-D...)

   Zase jsem viděl na facebooku výzvu a zase kliknul. Tentokrát se jednalo o trénink s Wesley Korirem, keňským vytrvalcem a mimo jiné vítězem Boston Maraton. Na facebook stránce Running Mall se v sobotu v noci objevila výzva. A prvních 20, přihlášených dostalo možnost se proběhnout s Wesleym. No a já byl mezi těmi 20 prvními, kteří to stihli.

   Ve středu 28.8., kdy trénink měl proběhnout jsem měl celodenní školení a po jeho skončení jsem se zdržel dostěhováním lednice, kterou nevhodně dovezla zásilková služba. Trénink začínal v 18:30 s doporučením  přijít o 30 minut dříve, jsem vyrážel kousek před 18:00 z bytu na Smíchově, ve velmi svižném tempu na Anděl, kde jsem chytil tramvaj. Posledních 100 metrů byl sprint, ale stihl jsem to. Pak ještě klus k Running Mall na roh Milady Horákové a Františka Křížka. Zastávka Kamenická a ne Letenské Náměští, ale dorazil jsem a hned se mně ujala slečna z obsluhy, ověřila si mé jméno a dostal jsem klíček od skříňky a ručník. Nevěděl jsem, že je trénink spojený i s vyzkoušením centra samotného. Plus organizátorům. Uložil jsem si tedy věci a po skončení úvodního slova jsme šli na prohlídku. Začali jsme v sálu Dany a Emila Zátopkových, který je možné si ke konání běžeckých besídek a akcí pronajmout. Sál je kompletně vybaven audio technikou Vším co k podobné akci potřebujete. Zde budou probíhat tiskovky před závody mimo jiné. V objektu je i značková prodejna Adidas, kde pracují běžci, takže vám určitě nebudou prodávat boty, jen protože jsou hezké, jak jsme byli ujištěni, ale budou vám radit odborníci, kteří tomu opravdu rozumí, protože sami běhají. Jak jinak. Dělej co miluješ. :) Toto, ale bude muset vyzkoušet někdo z vás. Nic proti, ale nejsem fanda značky Adidas a nevím proč. V částečném podzemí pod Water Barem, ano opravdu nemají nic alkoholického, je Sport Lounge, kde jsou běžecké a posilovací stroje. Z důvodu přípravy Expa na O2 Grand Prix Praha, jsme se tam, ale nemohli podívat. Pánská šatna, dámskou jsem pochopitelně prozkoumat nemohl, má cca 20 skříněk a jsou v ní 2 sprchy. Dle mně hyper-moderní, protože jsem chvíli četl návod k obsluze, ale jsou fajn.

   A po focení jsme už vyběhli do Stromovky, poté co jsme překonali kousek od Running Mallu přes jednu světelnou křižovatku do Stromovky kde, jsme si dali u planetária strečink. Všichni byli zvědaví jestli se Wesley, protahuje nějak jinak než my. A ono ne. Zde tedy tajemství Keňanů nebude. A poté už jsme klusali kolem stromovky. Vše probíhalo v přátelské atmosféře a kdokoliv se mohl Wesleyho zeptat na cokoliv z běhání atak. Což jsme taky dělali. Wesley ochotně odpovídal a i sám se ptal nás na otázky typu kolik má kdo maratonů za sebou, jak dlouho běháme apod. Prostě běžecký pokec.

Měl jsem několik otázek i já. Celkem asi 3 a to:

1. Kdy začíná před závodem strečink a zahřívání? Cca hodinu, nejdřív 20 minut výklus na zahřátí pak protažení na 25 minut a potom rychlejší klus a na start.
2. Od kdy běhá? Od mala, protože každý den chodili a běhali 10km do školy a zpět, ale pořádně začal  až na univerzitě v 18 letech a profesionál je 5 let.
3. A jestli běhá kopečky a jak? Samozřejmě, ale s větším převýšením. Bodejť by ne. Keňa je náhorní plošina. V jakém složení už jsem, ale zapomněl.

   Tu třetí jsem pokládal až při závěrečném stoupání při návratu. Před ním jsme se ještě protáhli, a vidíte vlastně 4.otázky. Poslední byla kolik času věnuje strečinku po doběhnutí? Wesley mi s úsměvem odpověděl, že po doběhnutí se neprotahuje. Všichni jsme se shodli, že to bude tím, že má na krku medaili, odpovídá novinářům a pózuje fotografům. Samozřejmě má, ale velký hlad když doběhne a to máme opět stejné. Pak jsme se už rozloučili poděkovali za trénink a šli do šaten.

   A to je na Running Mall to nejlepší. Dát si po tréninku teplou sprchu, převléci se do suchého a klidně si něco nealko objednat na baru. V šatně jsem zjistil, že se mi vybila baterie v mobilu a mám zaznamenám pouze první km tréninku, ale co s tím už. Co mi, ale nikdo nevezme je, krásný zážitek a to, možnost 10 km sledovat vynikajícího keňského vytrvalce pod lupou. Po celou dobu jsem si všímal detailů a snažil se Wesleyho techniku napodobit, abych zjistil tajemství Keňanů. No nevím, ono to bude i tím, že běhá už od mala do školy a ze školy. Na nás se už asi podepisuje ten evropský styl života. Tempo běhu nebylo ani v nejrychlejší části nijak závratné, ale Wesley se moc nezahřál, protože na čele neměl ani kapku potu a to ani po doběhnutí. :) Do závěrečného kopečku od výstaviště trochu zrychlil a pár lidí zůstalo pozadu, ale stoupání mu očividně nedělalo potíže. Myslím, že byl tak na 60% své tepovky. Do kopce jsem s ním držel tempo, ale je otázkou jak dlouho by tak bylo než by si mě vychutnal, kdyby šlo o opravdový závod? :D Až při závěrečném výklusu mi došlo, že jsem chtěl před sobotním We Run Prague 2013, od Nike tréninku v úterý odpočívat, ale těch středečních 10km stálo za to. Protože kdy máte možnost si zaběhat s Keňanem a ne tak ledajakým? :) Trochu z atmosféry můžete nasát z alba na facebooku.

  Running Mall se mi líbí. Je hned u zastávky tramvaje a kousek od Letné a Stromovky. Cca 600 metrů do každé z těch dvou lokalit. Sprchy po tréninku jsou fajn a možnost převléci se do čistého taky. Pokud máte nějaký běžecký klub, jako třeba Helena Račická svůj dámský běžecký klub, Jdu běhat. Nebo Petr "Nejsme příbuzní" Slavík kurz Uteč kilům co máš navíc, na komunitním vzdělávacím portálu Naučmese. Pak a nejen pak je tohle a místo pro vás ráj. Ať už s partou nebo sám, tady máte prostě běžecký barák, kde je vše děláno jen a jen pro běžce. Dovedu si představit jak se do Running Mall stavuji přes den, kdy mám pauzu mezi jednáními. Zaběhám si, dám sprchu, převlíknu se do čistého a s jasnou hlavou, pln endorfinu půjdu zase pracovat. Jediné co mi kazí maximální spokojenost, je výpis akcí centra do PDF. Nejde importovat do Google kalendáře, iCal, ani Outlooku. Takže každou akci, která mně zajímá musím sledovat a kopírovat manuálně. Ale to kluci a holky z Running Mall jistě brzo napraví. Malá inspirace jak bych si to představoval je na kalendáři akcí ICA Akcelerátoru. I tak jsem však nadmíru spokojený, protože podobný běžecký dům nemá ve střední a možná i celé Evropě zatím nikdo. Proto jsem rád, že jej mám za rohem a můžu se v něm potkávat s přáteli a potkávat nové, kteří čirou náhodou taky běhají.

Bylo to omylem, vážně! Byla jsem včera s kamarádkou ve městě, abych se odreagovala od učení. Zašly jsme do potravin, nakoupily čokoládu na nervy a pak na skok a na kukandu do sportu. Už dříve jsem tam měla vyhlídlé botky, takže jsem je šla znovu okouknout, když v tom najednou, přímo pod těmi modrými byly … Celý příspěvek →

Tak na tenhle běh jsem se těšil. Poslední týden prázdnin a na chalupě jsem se chystal na vydatný trénink před Baroko maratonem a 5BV. Trasu jsem naplánoval po své oblíbené a klasické cestě, kterou jsem v 15ti jezdil na kole a měl z toho vždy bezva výlmmísto toho abychísto toho abych státovkuet. Největší výzva trasy je modrá sjezdovka a závěrečná část asfaltky před vrcholem Jedlové, kde je 25% stoupání.
Vybíhám podél Chřibské Kamenice a v dálce na konci údolí vidím vrchol Jedlové. Po rozhýbání po asfaltce se na náměstí ve Chřibské napojuji na modrou značku, která mě ihned žene do prvního stoupání k bývalé střelnici, abych poté opět seběhl k donedávna nejdéle fungující sklárně v Evropě od roku 1414. Z Horní Chřibské stoupám lesem k nádraží za kterým přichází rovinatý oddych a změna barvy značky na červenou. A pak už jsem na sjezdovce. O Jedlové dlouho nevíte a najednou jste na jejím svahu a začíná to pravé stoupání. Vlastně to celkem jde, jen párkrát popojdu v místech, kde se přes volné kameny nedá běžet. Dobíhám až na vrchol, kde jsem za 1hod 13min po 11km a cca 580m převýšení. Svačím rychlý banán a rozbíhám se dolů a cestou trochu fotím.