Předlysacupové divoké sny…
No tak spíše než poklidnou noc přinášející regeneraci se to v mém mozku z pátku na sobotu mlelo jako v nějaké kriminálce. Zdálo se mi o tom, že jsem byla odsouzena k 8-mi letům odnětí svobody za daňovou kriminalitu. Seděla jsem v tom vězení a říkám si, ach jo, to nevydržím, osm let neuvidím svou rodinu. Ach jo to nevydržím 8 LET NEPOBĚŽÍM LYSACUP. A v tom okamžiku jsem se hrůzou probudila J…
Byla sobota ráno, sluníčko svítilo, nálada výborná – no není divu, když jsem se zrovna dostala z „vězení“. Oděla jsem se do týmového trička, na krk oranžový šátek a už jsem si to s Djangem, Danem a Pájou drandila směr hráz přehrady Šance. Na mou asi nejoblíbenější etapu.
Zaparkovali jsme, vylezli před auto a začali debatovat. V tom proti nám kdosi kluše. A on Jarek. Pája na něj „Jsi nějaký hubený, ty jsi zhubnul“ Jarek: „vážím 63 kg“. V tom proti nám kluše Petra s Leniou. Petra hlásí 49 kg, Lenia nějakých 55. Přikluše i Keňan. 62 kg. DOPRČIC a jak mi to má rychle běhat, když jsou v oddíle všeci takoví huběňouři? Já mám kilogramů 61 a co mi to stojí úsilí. Už asi měsíc jsem neměla bůček, větrníka, hranolky. A stejně běhám pomalu, kurde.
No nic, od debaty na téma muší váhy členů VZS jsme přešli na téma, zda konečně letos v Praze zaběhnu svůj vytoužený maratonský čas pod 4 hodiny. Pája. „No já jsem loni běžela první maraton za 3:43, teď trénuji tak 2x týdně“ Django: „Já toho taky moc nenatrénuju“. Sakra, tak jak to, že je tak rychlý???
Takže za této stresové situace (vězení, nadváha a pomalost) jsem vyběhal směr Lysá hora. Necelých 7 kilometrů po žluté značce. Vyprovokována stresovými hormony a motivována ultamaratonskými knihami, zvolila jsem metodu“ běž, doku nepadneš“. Šlo to nějak dobře. Vygumovala jsem si hlavu a hnala mě jen touha po zlepšení. Jasan, že krpály jsem neběžela, ale rychle šla. Ale celých sedm kilometrů se do kopce neběží, minimálně dva kilometry jsou po rovince a i cílových cca 400 metrů se dá napálit.
Na noze jsem měla boty s hřeby. Napadl sice sníh, ale některé - zejména lesní úseky, byly poměrně namrzlé. Celou dobu nádherně svítilo slunko, úplné azuro. Ale zase taková brnkačka to nebyla, protože foukal poměrně studený vítr.
V nohách jsem měla cca 4 kilometry, když jsem si vzpomněla na víkendové tůry po Beskydech s rodiči a bráchou. Před očima mi vyvstaly svačinky, které pro nás všechny chystala mamka. Dva dřevorubecké krajíce, mezi nimi bohatě máslo, sýr, salámek. Myslela jsem tedy intenzivně na jídlo a přestala ten protivný vítr vnímat.
Najednou jsem se vymotala z lesa a už tu byla asfaltka a posledních cca 400 metrů. Potkávám Petru a Leniu, která mě celá rozesmátá povzbuzuje slovy „Blondýnko výborně, PŘYDEJ“. A najednou už pípám, sotva popadám dech, hladím hladící bod, dvě tři fotky a mizím v Kameňáku. Konečně jsem se podívala na Garminy a zjistila jsem, že jsem se oproti minulému měsíci na stejné trati zlepšila cca o 8 minut. Následovala endorfinová smršť J.
Velý čaj, malé pivo, fidorka a už fičím po stejné cestě zpátky. Přestal foukat vítr, no co vám budu vykládat, zase bylo pohádkově. NA duši ráj. Cestou dolů potkávám kluka v modré čepici a mikině, směje se na mě a říká ahoj Leni. Já se na něj taky směju, zdravím ho a až po chvíli mi došlo, že je to můj kolega z práce. Tak moc jsem měla oči zaslepené sluníčkem, že jsem prd poznávala J.
Cestou dolů mě téměř všeci z oddílu předběhli, ale zas tak mi to nevadilo, protože já se zas tak hodně nezpozdila. Ještě v autě cestou domů jsem se podívala na výsledky a zjistila, že tentokrát jsem předběhla o něco více lysacupistů, než obvykle. Jupííííííííííííííí.
Jak ta sobota špatně začala, tak hezky skončila. A to mě večer ještě čekal ples, tanečky, tombola….Ale to už je jiná kapitola, neběžecká.
Tak se mějte všichni BEZVA a prý máme KURDE PŘYDAT 2x Krkonoše / Sněžka a Černá hora
S lidma z práce jsme vyrazili na víkendové "soustředění" v Krkonoších na chatu Borůvka nad Velkou Úpou. Ostatní řeší zda běžky, sjezdovky, snowboard, sáňky. Já beru jenom svoje Inovejty, i vzhledem k počasí a minimu sněhu odmítám, kvůli dvou dnům, řešit půjčování lyží. Radši si dám pořádné horské traily...
Sněžka 1603m
V sobotu to vypadá na pěkné počasí a tak skupinka pěších vyráží po hřebenu přes Růžohorky na Sněžku. Můj plán je běžet přes Pomezní boudy a vystoupat na Sněžku z východu.
Sraz máme na vrcholu. Vybíhám asi půl hodiny po ostatních. Je nad nulou a tak první kilometr k Janovým boudám pěkně zahřeje. Pak padám dolů do Malé Úpy. Naštěstí ledovka roztála a dolů to lze běžet v klidu bez strachu o uklouznutí. Přebíhám silnici a začíná stoupání, které bude trvat cca 11km a 833m. U nejvýše položeného kostela v ČR se cesta trochu narovnává a tak lze běžet příjemněji.
Po 8km přibíhám na louky u Pomezních bud. Pěkně to tam fouká a tak se na chvilku ukrývám do závětří, vytahuju šátek/rukáv na hlavu a hltám müsli tyčku. Pak probíhám mezi lyžaři přes sjezdovku a stoupám po červené k Sovímu sedlu. Tam mě čeká mírný seběh, který je ale následován asi nejprudším stoupáním na Svorovou horu. Na vrcholu vyndavám goráčovku a rukavice, protože pekelně fouká.
Na úzké pěšině mezi kosodřevinou přebíhám několik běžkařů. Po hřebeni lze běžet opravdu jen pomalu, naštěstí je tvrdý sníh, ale o to prudší protivítr. Dorazím pod závěrečné stoupání samotné Sněžky. Kužel je z velké části ledovatý. K Jubilejní cestě se napůl doplazím, ale na ní je naštěstí asi i díky zářezu ve svahu trochu navátého sněhu, takže lze už zase běžet. Poslední dvě zatáčky a za 2hod a 8min a po 15,2 km jsem na vrcholu. Fotím a rozhlížím se, zda tu už není zbytek.
Poslední zpráva z úpatí vrcholového kužele byla před půl hodinou a taky se asi po 10min objevují první předvoj skupiny. Načasování vyšlo skvěle. Zalézáme do poštovny, dáváme čaj a píšeme pohledy. Protože jsem propocený a nechci prochladnout, tak se loučím a vybíhám. Bežím kus mimo cestu, kde není uklouzaný sníh a tak jsem za chvilku dole. I když je stoupání na Růžohorky velmi mírné, tak stehna už pěkně bolí. Seběh kolem Portášek a Janových bud už je rychlý. Za 45min jsem ze Sněžky na Borůvce. Celkem 23,1km a 1030m převýšení za 2hod 54min.
Černá hora 1299m
V neděli se probouzím s lehce bolavýma nohama. Mrak sedí v 1000m, ale je teplo a naštěstí neprší. Cíl je přes údolí schovaný v mlze. Sbíhám dolů k Úpě do 650m a pak běžím asi kilometr po silnici k odbočce do Vavřincového dolu. Následuje úsek kdy na necelých 4km nastoupám 550m. Tentokrát jsem si vzal hůlky, takže i do kopce lze občas běžet. Nad Vlašskými boudami chvilku oddychuju a vyrážím po hřebeni k černohorským rašeliništím. To už běžím v mraku a viditelnost je cca 50m. Beru bundu a šátek a kolem rašelinišť si užívám běhu, bohužel ne výhledů. Pak už mě čeká jen závěrečná část k vysílači. Cestou na mě někteří nechápavě koukají, že nemám běžky. Na cestě k němu mě překvapí krásně vyfrézovaná stopa na klasiku, v místě bez značené značky nebo běžecké trasy...
Povinná fotka na vrcholu a běžím zpět.
Zpátky běžím přes Kolínské boudy a vzpomínám na letní Horskou výzvu. Mírný kopeček na Slatinnou stráň a pak dlouhý seběh do Velké Úpy. Asi v 850m začíná pršet. Do Úpy už dobíhám celkem promoklý a to mě čekají ještě 2km do kopce na chatu. Při stoupání už trochu trpím, přece jenom nohy už po dvou horských bězích dost bolí a počasí taky nepřeje. Po 2hod a 22min jsem zpět. V nohách 17,4km a 850m převýšení.
Běžel jsem Trailrocích 255, které jsou sice na tvrdý trail, ale ve sněhu se běželo v pohodě. Vyzkoušel jsem taky konečně návleky od Gore, které se skvěle osvědčily :-).
A ještě bych měl poznámku k záznamu trasy. Záznam jsem provedl mobilem a aplikací Endomondo. Poté jsem záznam přes GPX soubor nahrál i na Strava. A například u běhu na Černou horu se délka liší cca o 300m, ale co mě překvapilo víc, že Strava správně vyhodnotila výšku ČH na 1299m, kdežto Endomondo ukazovalo max. výšku 1348m. Stejně tak celkové převýšení vypočítané Stravou mě přijde přesnější... Moc nechápu, že stejné body GPS jsou různě vyhodnocené... (klidně pište do komentářů, pokud k tomu něco máte...)
Sněžka 1603m
V sobotu to vypadá na pěkné počasí a tak skupinka pěších vyráží po hřebenu přes Růžohorky na Sněžku. Můj plán je běžet přes Pomezní boudy a vystoupat na Sněžku z východu.
Sraz máme na vrcholu. Vybíhám asi půl hodiny po ostatních. Je nad nulou a tak první kilometr k Janovým boudám pěkně zahřeje. Pak padám dolů do Malé Úpy. Naštěstí ledovka roztála a dolů to lze běžet v klidu bez strachu o uklouznutí. Přebíhám silnici a začíná stoupání, které bude trvat cca 11km a 833m. U nejvýše položeného kostela v ČR se cesta trochu narovnává a tak lze běžet příjemněji.
 |
| Se Sněžkou za zády |
Po 8km přibíhám na louky u Pomezních bud. Pěkně to tam fouká a tak se na chvilku ukrývám do závětří, vytahuju šátek/rukáv na hlavu a hltám müsli tyčku. Pak probíhám mezi lyžaři přes sjezdovku a stoupám po červené k Sovímu sedlu. Tam mě čeká mírný seběh, který je ale následován asi nejprudším stoupáním na Svorovou horu. Na vrcholu vyndavám goráčovku a rukavice, protože pekelně fouká.
Na úzké pěšině mezi kosodřevinou přebíhám několik běžkařů. Po hřebeni lze běžet opravdu jen pomalu, naštěstí je tvrdý sníh, ale o to prudší protivítr. Dorazím pod závěrečné stoupání samotné Sněžky. Kužel je z velké části ledovatý. K Jubilejní cestě se napůl doplazím, ale na ní je naštěstí asi i díky zářezu ve svahu trochu navátého sněhu, takže lze už zase běžet. Poslední dvě zatáčky a za 2hod a 8min a po 15,2 km jsem na vrcholu. Fotím a rozhlížím se, zda tu už není zbytek.
Poslední zpráva z úpatí vrcholového kužele byla před půl hodinou a taky se asi po 10min objevují první předvoj skupiny. Načasování vyšlo skvěle. Zalézáme do poštovny, dáváme čaj a píšeme pohledy. Protože jsem propocený a nechci prochladnout, tak se loučím a vybíhám. Bežím kus mimo cestu, kde není uklouzaný sníh a tak jsem za chvilku dole. I když je stoupání na Růžohorky velmi mírné, tak stehna už pěkně bolí. Seběh kolem Portášek a Janových bud už je rychlý. Za 45min jsem ze Sněžky na Borůvce. Celkem 23,1km a 1030m převýšení za 2hod 54min.
Černá hora 1299m
V neděli se probouzím s lehce bolavýma nohama. Mrak sedí v 1000m, ale je teplo a naštěstí neprší. Cíl je přes údolí schovaný v mlze. Sbíhám dolů k Úpě do 650m a pak běžím asi kilometr po silnici k odbočce do Vavřincového dolu. Následuje úsek kdy na necelých 4km nastoupám 550m. Tentokrát jsem si vzal hůlky, takže i do kopce lze občas běžet. Nad Vlašskými boudami chvilku oddychuju a vyrážím po hřebeni k černohorským rašeliništím. To už běžím v mraku a viditelnost je cca 50m. Beru bundu a šátek a kolem rašelinišť si užívám běhu, bohužel ne výhledů. Pak už mě čeká jen závěrečná část k vysílači. Cestou na mě někteří nechápavě koukají, že nemám běžky. Na cestě k němu mě překvapí krásně vyfrézovaná stopa na klasiku, v místě bez značené značky nebo běžecké trasy...
Povinná fotka na vrcholu a běžím zpět.
Zpátky běžím přes Kolínské boudy a vzpomínám na letní Horskou výzvu. Mírný kopeček na Slatinnou stráň a pak dlouhý seběh do Velké Úpy. Asi v 850m začíná pršet. Do Úpy už dobíhám celkem promoklý a to mě čekají ještě 2km do kopce na chatu. Při stoupání už trochu trpím, přece jenom nohy už po dvou horských bězích dost bolí a počasí taky nepřeje. Po 2hod a 22min jsem zpět. V nohách 17,4km a 850m převýšení.
Běžel jsem Trailrocích 255, které jsou sice na tvrdý trail, ale ve sněhu se běželo v pohodě. Vyzkoušel jsem taky konečně návleky od Gore, které se skvěle osvědčily :-).
A ještě bych měl poznámku k záznamu trasy. Záznam jsem provedl mobilem a aplikací Endomondo. Poté jsem záznam přes GPX soubor nahrál i na Strava. A například u běhu na Černou horu se délka liší cca o 300m, ale co mě překvapilo víc, že Strava správně vyhodnotila výšku ČH na 1299m, kdežto Endomondo ukazovalo max. výšku 1348m. Stejně tak celkové převýšení vypočítané Stravou mě přijde přesnější... Moc nechápu, že stejné body GPS jsou různě vyhodnocené... (klidně pište do komentářů, pokud k tomu něco máte...)
Běhokešing
Znáte Geocaching?
Pokud jo, tak odpusťte drobné a velmi stručné intermezzo:
Jde o druh "sportu", který ponejvíce obsahuje turistiku. Za pomocí GPS, nebo jiného přístroje co obsahuje navigaci hledáte tzv. cache/keše. Jsou to většinou plastové schránky schované porůznu. Jednou v lese, jindy ve městě, jednou už předem víte souřadnice "kešky", jindy zase musíte doma souřadnice "vyluštit", někdy luštíte i v terénu. Jednou se hrabete v troskách pařezu, jindy zase lezete na strom, skálu, nebo obhlížíte "zaplivaný okap" ve městě, příště vám zas stačí jen fotka ze zadaných souřadnic. Je to různorodá hra. Někdo ji odsuzuje, (jóóó vy kačeři-hledači keší, ničíte přírodu, cpete plastový krabičky do lesa apod.) jiný ji propadne (já). Nebudu tu teď dělat rozhodčího a hledat pro a proti. O tohle tu teď nejde. Za tu dobu, co se geocachingu věnuju, jsem zažil ledacos. Ledacos mi na něm něco/někdo vadí, ledacos na něm mám rád... konec intermezza... prostě více zde :-) a zde, případně pište a ptejte se na co chcete, já na co chci odpovím. :-)))
Propadl jsem mu tak někdy v dubnu 2011, kdy jsem dostal svoji první GPS navigaci. Za tu dobu už jsem našel přes 1000 keší/schránek. Ale už v tom není takové nadšení jako kdysi. (Bodejť, když Brno už mám skoro celé "vylovené" :) a o víkendech už není tolik času)
Proto jsem si zavedl nový sport, nové téma...
BĚHOKEŠING
Když se čas od času vyskytne v mém okolí nějaká nová keš. Nebo nějaký "rest" z dřívějška. Nazuju si prostě běžecký boty, do běžecké ledvinky přidám GPS, případně "chytrý telefon", razítko pro podepsání a už si to frčím lesem za keškou. Je to velmi příjemné zpestření výběhů. Leckdy vám trvá, než keš najdete. Takže se dá třeba ke kešce běžet v pořádném tempu, hledáním se vydýchat a pak zpátky opět nasadit tempo. Je to pro mě i taková malá motivace a odměna.
Jak jsem též psal výše. Často se musí něco luštit a zjišťovat v terénu. Podařilo se mi tak najít několik "odkládaných" kešek, u kterých jsem si říkal, že přece kvůli jedné kešce nepůjdu, až kdo ví kam. Ale když kolem daného místa často běhám, případně mi stačilo pár km zaběhnout jinudy... Pak prostě stačí doběhnout na úvodní souřadnice, informace zjistit/vyfotit/zapamatovat, doma pak v klidu dopočítat a nějaký další výběh už si běžíte pro "finálku." :) "Body-kešky" sice naskakují pomalu, ale daleko víc si geocaching užívám. Dostal tak pro mě nový rozměr. Navíc při běhání toho stihnete najít víc, než třeba právě pěšky ;-)
Pokud si tohle čte nějaký "kačer/běžec", může se inspirovat, případně podělit o svoje zkušenosti.
Pokud někoho tohle "zpestření" zaujalo, budu rád. :) Klidně i na ledacos odpovím a poradím. :)
RUN FREE!
Pokud jo, tak odpusťte drobné a velmi stručné intermezzo:
Jde o druh "sportu", který ponejvíce obsahuje turistiku. Za pomocí GPS, nebo jiného přístroje co obsahuje navigaci hledáte tzv. cache/keše. Jsou to většinou plastové schránky schované porůznu. Jednou v lese, jindy ve městě, jednou už předem víte souřadnice "kešky", jindy zase musíte doma souřadnice "vyluštit", někdy luštíte i v terénu. Jednou se hrabete v troskách pařezu, jindy zase lezete na strom, skálu, nebo obhlížíte "zaplivaný okap" ve městě, příště vám zas stačí jen fotka ze zadaných souřadnic. Je to různorodá hra. Někdo ji odsuzuje, (jóóó vy kačeři-hledači keší, ničíte přírodu, cpete plastový krabičky do lesa apod.) jiný ji propadne (já). Nebudu tu teď dělat rozhodčího a hledat pro a proti. O tohle tu teď nejde. Za tu dobu, co se geocachingu věnuju, jsem zažil ledacos. Ledacos mi na něm něco/někdo vadí, ledacos na něm mám rád... konec intermezza... prostě více zde :-) a zde, případně pište a ptejte se na co chcete, já na co chci odpovím. :-)))
Ukázka toho, že i keše můžou být zábava
U této kešky nestačí najít jen krabičku. Musíte kuličkou projet bludiště a až poté se krabička otevře. :)
Plno autorů si s keškou dokáže opravdu vyhrát
Propadl jsem mu tak někdy v dubnu 2011, kdy jsem dostal svoji první GPS navigaci. Za tu dobu už jsem našel přes 1000 keší/schránek. Ale už v tom není takové nadšení jako kdysi. (Bodejť, když Brno už mám skoro celé "vylovené" :) a o víkendech už není tolik času)
Proto jsem si zavedl nový sport, nové téma...
BĚHOKEŠING
Když se čas od času vyskytne v mém okolí nějaká nová keš. Nebo nějaký "rest" z dřívějška. Nazuju si prostě běžecký boty, do běžecké ledvinky přidám GPS, případně "chytrý telefon", razítko pro podepsání a už si to frčím lesem za keškou. Je to velmi příjemné zpestření výběhů. Leckdy vám trvá, než keš najdete. Takže se dá třeba ke kešce běžet v pořádném tempu, hledáním se vydýchat a pak zpátky opět nasadit tempo. Je to pro mě i taková malá motivace a odměna.
Jak jsem též psal výše. Často se musí něco luštit a zjišťovat v terénu. Podařilo se mi tak najít několik "odkládaných" kešek, u kterých jsem si říkal, že přece kvůli jedné kešce nepůjdu, až kdo ví kam. Ale když kolem daného místa často běhám, případně mi stačilo pár km zaběhnout jinudy... Pak prostě stačí doběhnout na úvodní souřadnice, informace zjistit/vyfotit/zapamatovat, doma pak v klidu dopočítat a nějaký další výběh už si běžíte pro "finálku." :) "Body-kešky" sice naskakují pomalu, ale daleko víc si geocaching užívám. Dostal tak pro mě nový rozměr. Navíc při běhání toho stihnete najít víc, než třeba právě pěšky ;-)
Pokud si tohle čte nějaký "kačer/běžec", může se inspirovat, případně podělit o svoje zkušenosti.
Pokud někoho tohle "zpestření" zaujalo, budu rád. :) Klidně i na ledacos odpovím a poradím. :)
RUN FREE!
Hodnocení roku 2013
Relativita času se vždy snadno pozná, když píšu hodnocení minulého roku. Mám totiž pocit, že to loňské jsem psal předevčírem. Celý loňský rok byl střídavě ovlivněn bojem s SI problém a posléze i s únavou. Velice často jsem se dopoval analgetiky a mám pocit, že únava s tím souvisela. Rozhodně s tím souvisely svalové obtíže po větší zátěži. Obtížemi myslím otok a bolestivost svalů. Mezi sportovci je občas rozšířena pověra, že bolest svalů je způsobena kyselinou mléčnou popřípadě laktátem, ale to je blbost.
Vzpomínka na Vancouver aneb Terryho dvojník
Nebudu tu psát zamyšlení a litanie o úrovni prodejců běžeckých bot, to rád přenechám jiným. Navíc se za poslední roky zlepšuje (pokud víte, kam jít). Ale někdy musíte jít tam, kam se vám zrovna nechce - prostě proto, že "vaše" boty jinde neprodávají.
A v těch místech si vždycky vzpomenu na osm let starou návštěvu Vancouveru. Ne, nevybaví se mi úžasné lednové výběhy v tričku a trenkách po Stanley Parku. Nevybaví se mi moje první boty Brooks, které se tehdy ještě u nás neprodávaly a které jsem tam koupil za směšných pár dolarů v novoroční slevě.
Vybaví se mi tahle fotka. Je to kousek od GM Place, dnes se už hala jmenuje Rogers Arena.
Asi jsme si s Terrym hodně podobní. Protože když si jdu občas koupit běžecké boty do míst, kam se mi obvykle moc nechce, přinese mi prodavač na vyzkoušení zásadně jen jednu botu. Naposledy dneska.
A v těch místech si vždycky vzpomenu na osm let starou návštěvu Vancouveru. Ne, nevybaví se mi úžasné lednové výběhy v tričku a trenkách po Stanley Parku. Nevybaví se mi moje první boty Brooks, které se tehdy ještě u nás neprodávaly a které jsem tam koupil za směšných pár dolarů v novoroční slevě.
Vybaví se mi tahle fotka. Je to kousek od GM Place, dnes se už hala jmenuje Rogers Arena.
Asi jsme si s Terrym hodně podobní. Protože když si jdu občas koupit běžecké boty do míst, kam se mi obvykle moc nechce, přinese mi prodavač na vyzkoušení zásadně jen jednu botu. Naposledy dneska.
Január – „Severní vítr je krutý“
Dá sa nový rok zahájiť inak ako behom? Určite áno, ale my s Elenkou sme toho názoru že beh je tým správnym štartovým impulzom pre ďalších 365 dní ktoré nás čakajú. Preto sme si 1.1. dali na Železnej studienke zraz s partiou podobných bláznov, na čele s Ivanom Gabovičom. Spoločnosť nám robila aj Paulínka, ktorej tak na „bežecké“ konto pribudlo ďalších 11 kilometrov :-)
Už o dva dni si Elenka strihla svoj prvý poriadny kros, Blažena ju vzala na Kamzík a ešte kúsok ďalej. Ja som zatiaľ opäť s Paulínkou prebehol Kačín, čo bol s kočíkom pekný silový tréning. A keďže hory lesy mám rád, už na druhý deň som s Mikim, Martin a Marekom behal po kopcoch zas, z Kamzíka na Bystrické a späť (20,6 km / +646 m). To bola dlhá pomalá sobota, v nedeľu to zas bolo krátke a rýchle.
Beh sebaprekonávania, 1.kolo (5.1.2014)
dlažba / dĺžka 3,218 km / čas 11:06,7 / tempo 3:27 min/km / Asics GEL-DS Racer 8
záznam trasy na garmin connect
Krátke preteky, krátky komentár. Účasť bežcov hojná, stodvanásť sa ich postavilo na štart 2-míľového behu, vrátane silného zoskupenia behame.sk. Saša Jablokov si bežal to svoje, za ním som ja potiahol celé jedno kolo. V druhom som už na rýchlikov nestačil a skončil som šiesty. Podstatné však je že som si o 1,3 sekundy zlepšil osobák na tejto trati :-) To je však nič proti Elenke ktorá zo svojho doteraz najlepšieho času ukrojila rovno 21 sekúnd a bez mojej pomoci stlačila tempo na 5:23 min./km. Na to sa nedá povedať nič iné ako „Výborne“ :-)
V utorok 7.1. som bežal ráno aj večer, do roboty a z roboty, spolu 16,54 km. Ďalšie dva behy boli počas Dankovho tréningu, v nedeľu aj s dievčatami na Železnej. V polovici mesiaca som si konečne prebehol schody na Puškinovej ulici po ktorých som už dlhšiu dobu pokukoval z okna autobusu cestou do práce. Zabehol som aj na Hrad len aby som zistil že cesta z neho je uzavretá a tak som sa musel vracať. Druhým tohtoročným súťažným nasadením bol štart na 1st Slovak winter trophy o čom som čosi málo napísal tu (MTB) a tiež tu (beh).
Ďalší dvojfázový tréning prišiel na rad 21.1., klasicky do práce a domov. Tentoraz som celú cestu na hodinky nepozrel, bežal som na pocit, so snahou udržať svižné tempo. Ráno som to potiahol cez Lafranconi a Apollo a na moje prekvapenie som 12,31 km dlhú trasu zvládol v tempe 4:11 min./km. Jasné, prvých cca 5 km je prevažne stále z kopca, ale aj tak fajn. Cestou domov som už nešpekuloval a šiel som tradičnou trasou a zas to bolo pomerne rýchle, konkrétne v tempe 4:16 min./km.
V poslednú januárovú sobotu som vybehol na malokarpatské chodníčky, zabehať si dlho a pomaly. Po žltej cykloznačke som vybehol na Kačín a pokračoval som na Malý Slavín. Za ním som čiastočne kopíroval trasu Dračieho krosu a spoznával nové chodníčky. Po dvadsiatich kilometroch som začal už aj ľudí stretávať, dovtedy mi robili spoločnosť len sneh a ľad a chlad. Hlavne prsty trpeli, moje tenučké rukavice v osem-stupňovom mraze neposkytovali takmer žiadnu ochranu. Celkovo 26 km za 2:09:55 hod.
Posledné štyri januárové behy boli v znamení zabehávania nových tenisiek. Za super cenu 65 EUR som si kúpil ľahučké tréningové / súťažné Mizuno Wave Sayonara. Konečná bilancia za január je 220,22 km / 17:42:50 hod. a kým počasie dovolilo tak aj 170,5 km na bicykli.
 |
| novoroční HEHE bežkovia |
Beh sebaprekonávania, 1.kolo (5.1.2014)
dlažba / dĺžka 3,218 km / čas 11:06,7 / tempo 3:27 min/km / Asics GEL-DS Racer 8
záznam trasy na garmin connect
Krátke preteky, krátky komentár. Účasť bežcov hojná, stodvanásť sa ich postavilo na štart 2-míľového behu, vrátane silného zoskupenia behame.sk. Saša Jablokov si bežal to svoje, za ním som ja potiahol celé jedno kolo. V druhom som už na rýchlikov nestačil a skončil som šiesty. Podstatné však je že som si o 1,3 sekundy zlepšil osobák na tejto trati :-) To je však nič proti Elenke ktorá zo svojho doteraz najlepšieho času ukrojila rovno 21 sekúnd a bez mojej pomoci stlačila tempo na 5:23 min./km. Na to sa nedá povedať nič iné ako „Výborne“ :-)
 |
| Asics over Adidas :-) |
 |
| v kombinácii som skončil na 20. mieste |
 |
| mrzlo až trešťalo |
Posledné štyri januárové behy boli v znamení zabehávania nových tenisiek. Za super cenu 65 EUR som si kúpil ľahučké tréningové / súťažné Mizuno Wave Sayonara. Konečná bilancia za január je 220,22 km / 17:42:50 hod. a kým počasie dovolilo tak aj 170,5 km na bicykli.
Za misku bigose šla bych světa kraj …
Už několikrát jsem na svém blogu zmiňovala, že běhám pro tu klobásku a pivo v cíli (a samozřejmě pro radost z pohybu). Jsou ovšem závody, u kterých to neplatí. Jsou totiž závody, které běhám pro tu misku bigosu v cíli.
Kdo není z regionu sousedícího s Polskem, nemá možná tuchy, o co se jedná. Tak já to v závěru vysvětlím ( znalí Ostraváci, Slezané apod. prominouJ)V lednu mi přišel e-mail od Gregorze Wnuka, pořadatele závodu Potworny bieg zimowy. Závod se koná v polském Rybniku, trasa měří 10 kilometrů a vede po cyklostezce podél řeky. Za typicky zimního počasí se nohy boří do sněhu, kloužou a všelijak se kroutí. Ale máme tady už druhý měsíc jaro, po sněhu a ledu ani stopy. Slunečné a teplé počasí si říkalo o tenké elasťáky a tričko.
Do Rybniku sebou tradičně smýkám manžela. I on má totiž moc rád bigos (někteří stále ještě nevíte, o co se jedná, že? ) Robert asi tak ¾ roku běžecky trénuje. Už mě ten „pacholek“ začal v závodech porážet. Ale mi to nevadí, jsem psychicky vyrovnaná a navíc jsem byla ráda, že nemusím řídit a mohu v autě spát.No spát…Jak už jsem zmiňovala, čtu Scotta Jurka – Jez a běhej. Takže když jsme do auta nabrali ještě Ultralibora a jeho syna Matěje, až do Rybniku jsme nezavřeli pusu a bavili se o všelijakých ultrabězích a ideálnímu krmivu pro vytrvalce J.
Po příjezdu do Rybniku jsme se hned zaregistrovali, vyfasovali startovní číslo a poukázku na bigos. Vždyť jen kvůli bigosu jsem do Polska jeli. Proč se jinak v neděli štrachat někam za kopečky…Znavena po sobotním Lysacupu.A teď jedna veselá vsuvka. K Ultraliborovise přiřítil organizátor závodu Grzegorz. Ptá se: Přijel Otto Seitl? Nepřijel, ale poháry pro vítěze mi předal. Přijel Sandokan? Nepřijel. Ultralibore a máš alespoň stopky? Nemám… Nato jsem v očích Grzegorze zahlédla výraz paniky. Bodejť by ne, závod na spadnutí a jemu nepřijeli tradiční časoměřiči. No nakonec to nějak zařídil. Protože start proběhl dle plánu.
Běželo se mi fajn. Slíbila jsem totiž Koudymu, že „Kurde přydám“ a v teamovém oblečku nebylo možné slib neplnit. V nohách jsem sice Lysacup cítila, v hlavě jsem však měla jen a jen motivaci. Každý kilometr trati byl značený, takže mi to hezky odsýpalo. Na uších sluchátka a v nich ejsýdýsý (už na nic jiného neběhám). Před očima vidina misky plné bigose a orosený půllitr. Život je krásný, když vím, co chci J
V cíli jsme všichni účastníci dostali diplom, vodu a lístek do tomboly. Vyhrála jsem kšiltovku, asi už tak pátou. Ale co, ona se hodí, mohu ji například někomu věnovat. Moc jsme se nezdržovali a valili do sprchy a pak na jedno pěnivé. A pak už do sálu, kde mělo proběhnout vyhlášení. Cestou tam jsme narazili na běžce, který spěchal domů a tak nám předal jednu poukázku na bigos…No není to nádhera?
Bigos je polské národní jídlo. Vzdáleně připomíná segedinský guláš, ale je to mnohem lepší. Vaří se to z vepřového masa, klobásky, kyselého zelí, bílého zelí a přidat se mohou i houby, sušené švestky apod. Dlouho se to vaří a dlouho se to nechává uležet. Mana nebeská!!! Ač jsem já včil na dietě,
bigosem se nacpu světe.
Jedna miska, pak hned druhá,
kurde bigos – to je vzpruha!
Zatímco jsme se ládovali, probíhalo vyhlášení vítězů (to se mě netýkalo, můj čas teprve přijde). Následovalo další kolo tomboly. Hlavní cenou byl kurz anglického jazyka. No hádejte, kdo vyhrál…nepřítomný Otík Seitl J Tak nepřijel, stopky nepřivezl, nic nezaběhl a přesto vyhrál. Chechtala jsem se tak, až jsem myslela, že spadnu ze židle. ..Cenu však nedostal (chudák, určitě by se tak rád učil), na cenu má nárok jen ten, kdo je osobně přítomen. Takže v druhém kole se radovala jakási dívčina z Rybniku.
Sobotní Lysacup a zase nějaká stovka
A zase je tu víkend a s ním Lysacup. Pomaličku se nám to krátí…Bohajeho jak mi se tentokrát nechtělo. Kdybych se bývala nenahlásila Keňanovi do auta s tím, že jedu na 100%, normálně bych se na to vyprdla. Bylo mi totiž tzv. shnilo J.
Jenomže jsem se nahlásila a tak jsem krátce před devátou stepovala u kruhového objezdu a s Kubou, Vojtou a Stošou čekala na odvoz. Keňan přijel. Ale tentokrát to nebyl jen tak obyčejný Keňan. Tentokrát to byl tak trochu Ježíšek. Přivezl nám teamové čelenky-nákrčníky-čepice, čili „tunely“ na krk , na hlavu či na čelo v oranžovo-šedé barvě. Tento multifunkční sportovně-oděvní doplněk nám byl sponzorsky věnovám Koudym a Djangem. Mě to udělalo radost a hned jsem si ho navlékla na hlavu místo své čelenky.
Etapa vedoucí z Ostravice – hřiště je nejen nejdelší, ale také snad i s největším převýšením. Proto se mi moc nechtělo. Jenomže jsem v pátek začala číst. Od Scotta Jurka „Jez a běhej“ a od Deana Karnaze „Zpověď nočního běžce“. Pro každého vytrvalce silně motivační záležitost. Co je nějaký 8,8 kilometrů Lysacupu oproti ultramaratonu údolím smrti. Anebo proti Spartatlonu. No úplný prd přeci…J Navíc – pokud se vám někam nechcce, vždy jste překvapeni, jak se vám pak daří.
Ještě před samotným startem jsem narazila na Dědka Beskydského. Byl pozitivně naladěn a oděn v tričku, na kterém se mu skvěla velikánská stovka. Ano, i Dědek běžel svou stou etapu. Nějak se s těmi stovkaři roztrhnul pytel…J
Hned po startu jsem vyběhla. Žádná chůze, poběžím, dokud to půjde. Proč? Protože mě to baví a protože chci Což o to, po rovince to jde. Ale do kopečka je to potíž. Takže když už jsem nemohla, přešla jsem do rychlé chůze. V pravé ruce hůlka, v levé ruce hůlka. Levá- pravá, levá – pravá. Hezky mi to odsýpalo. Slunko svítilo, ptactvo cvrlikalo, sněhu nevidno. Tak to pokračovalo víceméně až pod Lukšinec. Tady se mi opětovně osvědčilo, že jsem si pro sichr obula boty s hřeby. Začalo náledí, sem tam někdo spadnul. Já ale ne, já jsem měla chůzi jistou a tak jsem zkoušela popobíhat.
Bylo to asi tou novou teamovou čelenko-čepicí a také zmíněnými knihami. Šlo mi to! Cítila jsem se hrozně fajn, držela jsem si tempo a věděla jsem, že jsem předběhla některé své stálé soupeře.
A už tu byl vrchol a sním i Luďa s Vlaďkou. Pípla jsem si. A pak jsem si i cvakla. Na vrcholu totiž stál i Dědek Beskydský a každého z doběhnuvších napájel slivovicí. Na tu svou stovku. Společně jsme se zvěčnili. Další foto „zrobíme“, až bude mít odběhnutou dvoustou etapu.
Pak už jenom šup do Kameňáku, něco iontů do těla, debata se spoluběžci a šup dolů. Moc jsem si dnešní etapu užila. Už se nemůžu dočkat 15. února. To je totiž start od hráze přehrady Šance J.
Sobotní recept pro váš nedělní oběd. Losos.
Jak jsem slíbila, tak taky dělám a připravila jsem si pro vás první kuchařský článek. A všechno je...
Dost bylo patosu, jde se vařit.
Vaření je jedna z věcí na kterou nadávám, když nemám čas, ale pokud ho mám, tak je dost...