Blogy

Sobota ráno, přijíždíme k Švarné Hance, Slunce s okolními mraky a vrcholky kopců vytváří krásnou podívanou. Čtyři chlapi v autě, vzdychají a hledají ta pravá slova pro popsání neskutečné scenérie. Sakra!  Jdeme na nejdrsnější akci mé běžecké kariéry a místo chlapáckého povzbuzování tu málem počítáme kuličky rosy, ale byla to fakt nádhera :) . Atmosféra i na startu parádní, Luděk s Liborem nás uvítají, dozvídáme se, že se opravdu nejedná o závod v hledání čtyřlístků ( jsem v tom celkem machr ) a už se mačkáme na startu, včetně "monstr" KiliJánka. 

Start je pohodový, než se dostaneme k prvnímu stoupání, jsem dostatečně probraný. Nervozita ze mě rychle opadla, předchozí dva dny to se mnou bylo asi veselé.. Cesta ubíhá svižně, tempo mi udává aktuální tf, podle kterého se snažím regulovat otáčky. Styl z Lysacupu, kde se běží jeden kopec naplno, tady nesmím aplikovat, skončil bych v druhém výstupu. Začíná být teplo, ještě že jsem pořídil před pár dny batoh s vakem na vodu. Poctivě upíjím v pravidelných intervalech, dnes mě křeče nepotkají, ani „zeď“ . První výstup nebolí, oproti plánu jsem nahoře skoro o 10 minut dřív. Jirka Karásek i další organizátoři/dobrovolníci asistují, jako bych byl součásti profi týmu. Během pár minut už kamzíkuji po severní sjezdovce, hlavně s rozvahou, tohle kamenné řečiště je noční můrou pro mé kotníky. Čím více je terén čitelnější, tím víc zrychluji a nechávám za sebou jednoho soupeře za druhým, kontroly povzbuzují, pod Kykulkou začíná krásný úsek v lese, tam do toho šlapu ještě víc, než doběhnu do Krásné, probleskne mi hlavou, že jsem to možná pustil moc rychle, ale tep byl v pohodě, cítím se dobře a stoupání mě opět vrátí na pozici, kam patřím. A taky že jo, sotva se změní sklon, tep letí nahoru, já už šoupu podrážkami, abych šel co nejpomaleji, ale nic nezabírá. Počasí nastavilo vysokou teplotu, my se teď grilujeme ze všech stran a potkávám první odpadlíky. Jeden kulhá, dalšího trápí křeče, promlouvám k sobě, že takhle dopadnout nesmím. Kašlu na postupné propadávání se v pořadí, počítal jsem s tím, hůř se to pak v reálu vstřebává. Tentokrát se dostávám na Lysou s menším skluzem oproti plánu. Cítím se pořád dobře, doplňuji prázdné kapsy tyčinkami, dávám první pivo – skvělé osvěžení, potkávám se s Honzou Zemaníkem, zrovna dokončil třetí výstup, stará se o něj nejspíš rodina, vypadá soustředěně. 

Pokračuji dál, na tento seběh jsem se těšil, jde se dolů k Mazáku, do Velkých Větrů jsem na pozoru, kameny kam se podíváš, ale jde to dobře. Opět střídám pozice se závodníky, kteří jsou silní v kopcích. Vlaďka si nás dole zapisuje a hurá do nejdelšího výstupu dnešního dne. Etapu od hráze mám rád, jenže dnes mi přijde nekonečná. Dostavují se náznaky křečí, trochu ztrácím koncentraci a uzavírám se do sebe. To není dobré. Chlapík přede mnou zvrací, tohle taky není dobré. Žaludek je naplněný akorát tak vodou, tyčinky nejsem schopný pozřít, a tak sahám po prvním gelu. Předbíhá mě turista s batůžkem, pak paní na vycházce. Tak dost, začnu se opět soustředit na krpál, zapřu se do stehen a rovnoměrným tempem lezu nahoru. Kousek pod vrcholem mě dobíhá závodnice, hlásí mi, že už zbývá jen kilometr. Vím, že je to víc, ale zní to dobře, její krátké šortky taky vypadají dobře, tak se za ni pověsím a stoupáme k třetímu vrcholu dne. Když dorazím na Lysou, vím, že závod dokončím. Psychicky jsem na tom dobře, srandičky mi jdou, pouze únava fyzická mě čím dál víc brzdí. 

Opět šlapu po severní sjezdovce, potkávám známou s kamarády, nabízejí mi šampaňské, které si nesou, málem vrhám, poděkuji a raději utíkám dál. Tohle mi hlava prostě nebere, venku nádherně a lidi se jdou „zbučet“ .  Potkávám Jirku Římanka, fotí mě, zpovídá, valím dál. Za Ivančenou kontrola, z dálky mě povzbuzují, začnu poskakovat jako kamzík, do toho zkouším ze sebe vyloudit melodii z filmu Rocky, takové ty fanfáry :D . Vybíhám na Kykulku, další kontrola, ale tak trochu spící bez nálady, tak jim to vracím za dnešní ráno. Křičím „DO TOHOOOO! Ještě kousek!“ , fungovalo to, i pes na mě štěká, mám radost, že hlava není v mrákotech, to je základ. Další seběh k hotelu Bezruč, tohle mě baví, i když stehna jsou už na kaši, opět sbírám skalpy, v potoce se opláchnu a valím dál. A je to tady! Sjezdovka, v tréninku nic výjimečného, tady v posledním stoupáku na Lysou, výzva numero uno. Chlapík přede mnou kulhá na levou nohu, ale má aspoň hůlky, tak si nějak pomáhá. Dělám mikro krůčky, jdu raději mimo vyšlapanou stezku, která občas nutí k delším krokům. Hlavně nedostat křeč. Míjím dalšího ogara, ten leží v klubíčku, oči zavřené, nezávidím mu. Je to za mnou, za Albínovým náměstím mě přesto berou chmury, je čas na druhý gel. Raději si na to sednu na pařez, tohle buď vstřebám, nebo budu muset na borůvky. Že jsem si raději nevzal Jesenku, nebo Pikao. Do posledních cca. 3km výstupu se ke mě přidává záchranář z Olomouce, teď se zachraňujeme vzájemně povídáním si o všem, na posledním km mu utíkám, chci si tu finální občerstvovačku zasloužit, vyskáču po kamenech nahoru a už do sebe láduji, co se do mě vejde. Chvíli to vypadá na dobrý nápad, ale vzápětí mi je zima, vyměním triko, pak se zkouším rozběhnout. Žaludek diktuje jiné podmínky, takhle to nepůjde. Je mi špatně, tohle se nemělo stát. Teď jsem měl letět dolů, vždyť na Visalaje vede dálnice, kterou dobře znám. Teprve cca. 2km od Visalají konečně nakopnu vrtuli a běžím, co to jde. Ostatní závodnici nechápavě hledí, ptají se, jestli ještě fakt závodím. Zkouším, co ještě snesu, beru útokem i všechny oštěpaře a doufám, že mi to za dalších 100m nevrátí. Neohlížím se, zbývá mírný sešup na cestu k Švarné Hance a na posledních metrech mě nahání traktor, kterému neuhnu, i kdybych se plazil. Jsem v cíli! Hudy mě zdraví s Vlaďkou v ruce, zvládl jsem to. Gratulace letí na všechny strany, všichni spokojení, že to mají za sebou. Ve mně to hýří pozitivními pocity, jsem nadšený, že jsem nikde vysloveně neodpadl. After-párty se rozjíždí docela rychle, chytám křeče do nohou, kopnu do sebe tekuté magnesium na povzbuzení, ale tělo se uklidní až o několik hodin později. Wow! Byl to nářez, který jsem si opravdu užil.

Gratulace všem účastníkům, kteří se postavili na start, pro mě to byla obrovská výzva, třebaže jsem se snažil poctivě připravovat..jak jsem to po závodě říkal? Jsem moc mladý a blbý, abych se do něčeho podobného znovu pouštěl? Za rok mi bude 30, to už budu aspoň „starý“ :D .  Díky všem za skvělý zážitek, který určitě zůstane dlouho v nás.

V číslech jsem se moc zatím nehrabal, měl jsem pro sebe dva časové limity, 11h když půjde vše hladce a 12h, kdyby se vyskytly komplikace. Závod jsem zvládl za 11h 48min, takže spokojenost.  Hůlky příště musím vzít na 100%, dost mi chyběly a nejspíš bych byl o dost rychlejší v kopcích. Před startem váha 82,5kg , večer 80kg. Vypil jsem cca. 8-9L vody, 1,5L ionťáku, piva, coly, snědl několik tyčinek, oříškové, ovesné, pár banánů, dva chleby se škvarkovou pomazánkou, 2 gely. Je mi jasné, že s kratší dobou na trati bych nemusel tolik trpět s břichem, ale to je především otázka tréninku, kde se musím posunout dál. Jsem maximálně nakopnutý k dalšímu zlepšování se, nejbližší akce, kde se uvidíme, bude Nezmar Sky maraton koncem září.

Oficiální web: http://lysohorsky-ctyrlistek.cz/

Výsledky závodu: http://resultado.cz/race/results?raceid=25 

Hrubá data z garminu: http://connect.garmin.com/modern/activity/555505551 

Znělka z Rockyho :) https://www.youtube.com/watch?v=3gVPkaZykK4 

Aktualizováno 08:23, 01-8-14
Někdy na podzim minulého roku, jsem dostal od kamaráda Zbyňka Táborského informaci o závodu bez zajištění, 1000 miles adventure. Kolo v té době jsem měl asi teprve 3 měsíce, předtím jsem na kole “nikdy” nejezdil, když nepočítám nějakou dobu před víc jak patnácti lety. To jsem drandil Orlovské okolí na modrém kole značky JOKO. Pročetl jsem si pár článků, zkouknul pár videjí na youtube a bylo rozhodnuto. V roce 2014 se chci postavit na start a utkat se s dalšími závodníky na této cca 1700 km dlouhé trati. Registrační proces byl boj sám o sobě. V Anglii máme totiž posunutý čas a ještě navíc jsem měl na návštěvě kamarády z Prahy. Tudíž jsem nemohl sedět u počítače a snažit se zaregistrovat v co nejkratším čase. Tento rok bylo vyprodáno cca do 3 minut od zahájení. Od kamaráda Martina Kratochvíla, dochází smska, že bohužel, ale že nakonec jsem asi až 73tí náhradník. Trošku panika, ale jako bojovník nehážu flintu do žita a snažím se vymyslet jak z této svízelné situace ven. Nakonec kontaktuju úžasný tým kolem Honzy Kopky, a slovo dalo slovo, že za protislužbičku, budu moci nastoupit. HURÁ, já vůl, ještě stále jsem neměl tušení do čeho to vlastně chci za každou cenu nastoupit!

O specializovaném tréninku nemohla být řeč, ale zase na druhou stranu ani doma na prdeli jsem neseděl.Vyzkoušel jsem závod na biku, jaké to je se poměřit s jinýma na náročné technické trati, a ani nevím jak, ale nějakým zázrakem se mi podařilo tento závod na 50km vyhrát v konkurenci 700 vlčáků. Asi štěstí začátečníka a naprosté bahenní kalamity. Navíc mi písek v bahně naprosto odrovnal komponenty na kole, dostal se všude a funguje jako smirkový papír. Vlastně, až do začátku Mílí jsem KONU dával do pořádku. V čase kdy kolo fungovalo jsem se snažil najíždět objemy při nízké tepovce, týdně kolem 400 až 500 km. Hlavní co mi scházelo jsou kopce, a ty se prostě neojebou, ty člověk vyšlapat musí tak či tak. Trať Mílí je totiž pevně daná, a každý závodník má v povinné výbavě GPS s trasou a zároveň záznamem trasy, aby se mohlo zjistit zda-li někdo nefixluje a nechce si trasu nějakým způsobem ulehčit. Dále do povinné výbavy patří buzola, zápalky, zapalovač, hadřík napuštěný benzinem, základní lekárnička, spacák, čelovka, provaz, nůž, píšťalka, thermo fólie a konečně pepřák proti otravům všeho druhu.

Balení na tento závod je kapitola sama pro sebe, a můžu s klidným srdcem řít, že i když jsem naprostý bikerský nováček, tak jsem se sbalil parádně, nebral jsem žádné zbytečnosti a zároveň mi nic nechybělo. A když jo, tak pořád jsem měl kolem sebe v okruhu pár kopkokilometrů perfektního Romana nebo další experty, kteří jakoukoliv závadu na kole uměli dokonale opravit jen dobře míněnou radou :D, ale nepředbíhejme.

Komplikací a asi největším problémem celého podniku 1000 mil pro mě bylo se dostat z Londýna na start, respektive z domova na letiště. Auto nemám, do taxíku mě nevemou, do autobusu také ne, a zase, že bych bydlel úplně blízko letiště se také říct nedá. Nakonec mě zachraňuje Frederik, který mi nabídl, že mě na letiště odveze, za což mu tímto ještě jednou děkuji! Pak už to šlo jako po másle British Airways, mají skvělé pravidlo, že buď kufr nebo kolo, tudíž žádné extra příplatky, jsou milí a vycházejí vstříc, kolo i se vším co jsem vezl vážilo 23 kg na chlup přesně. V Praze po příletu už mě čekal kamarád Fíla, asi nejlenivější řidič na světě, a úspěšně jsem zabral část jeho bytu v Praze. Díky Kájo, Fílo a malej Franto.

Kona v plné kráse

Ještě pár ofiko fotek, ruce nahoru a prásk z pistole, Honza startuje závod. Že to přepaluju zjišťuju asi po 300 metrech, jsem totiž první :D, ale tak aspoň můžu říct, že jsem byl ve vedení Mil, kdo z vás to může říct?! Rozmyslím si to a vedení nechávám lepším borcům, řadím se někde na chvost první desítky a spokojeným tempem si to řinu vstříc už opravdicky nejzápadnějšímu bodu ČR, na hranici s Německem, kde je otočka, která opravuje náš kurz směr Krušné hory. Jedu a a adrenalin mi stříká snad i z uší. Leje jako z konve, ale mě to vůbec nevadí, zatím jsem stále ve své komfortní zóně, před sebou mám na dohled vítěze minulého ročníků Tyxu, tak co bych se depresoval.

Ještěd v pozadí

Had bikerů, chodců a koloběžkářů se docela rychle trhá a po zhruba dvou hodinkách už jedu docela osamocen. To mi vyhovuje, po mnoho tréninkohodinách v Londýně a okolí, kde nemám cykloparťáka, trávím sám a neumím se kvůli tomu přízpůsobovat tempu druhého a navíc se mi i tak krásně přemýšlí o všem co se mi honí v hlavě. V těch chvílích to asi bylo, že bych mohl dokončit Míle do TOP5, bože jak Já byl strašně najivní osel!! :D Závodní dny pro mě byly Etapy. Větší celky a cíle byly jednotlivé CP, které byly na trase tři. Abych to na sebe práskl hned z kraje, myslel jsem si, že v pohodičce budu dávat denně kolem 200km, to byla další absolutní volovina, kterou jsem si uvědomil hned první den. Což ve svém důsledku byla pro mě osobně výhra, do budoucna jsem si dával jen malé a především splnitelné cíle. První etapa byla o seznámení se s závodním režimem, jako je odeslání SMSky, vždy mezi šestou až 8 hodinou večerní. Většinou jsem posílal smsky až právě v tu osmou hodinu. Spaní jsem měl naprogramované vždy po odeslání smsky, začala hledací a vyčkávácí fáze, kde vlastně složím hlavu na noc. První noc jsem strávil v rygolu mezi kořeny smrku a na mechu. Skvěle fungoval bivakovací pytel i jako dodatečná izolace, protože jsem měl opravdu ultralehký spacák. Vyspaný jsem byl do růžova a ranní sluníčko bylo vždy parádní. První den jsem také zažil svůj první větší pád, kdy jsem si hned na velkým tácu vylomil dva zuby a docela natloukl. Jinak jsem byl v pohode a technika fungovala skvěle, dost jsem měl strach z navigace, ale obavy se ukázali liché a vše fungovalo tak jak mělo. Nebloudím a je mi fajně, chodí mi podpora od kamarádů, Janči, rodiny a kilometry ubíhají jak na běžícím páse. V první den jich uběhlo přesně 106km spolu s 2128 nastoupanými metry. Večerní SMS zněla: 103 Zbynek Šimčík (81.58 km, 20:12:13): zdarec pohoda jazz hustokrute nadherne jedem dal co to pude do noci Jani mt 

Druhý den, čili druhá etapa už měla mít výrazně horský charakter, který nám dodají Krušné hory. Ráno jsme vstal kolem čtvrté hodiny, než jsem se vyhrabal ze spacáku bylo kolem 5 ranní. Co mě vždycky náramně bavilo, bylo potkávat se klubající mílaře, z různých křovin, přístřešků, prostě ze všech možných míst, kde se dá spát. Vždy jen pozdravím a šinu si to dál. Druhá etapa pro mě měla i trošku nostalgický nádech, protože jsme dost křižovali cestu, kterou jsem již absolvoval se svým bráchou při CZAR 2012. Ranní sluníčko docela často střídaly přeháňky a někdy déšť intenzivnějšího charakteru. Naštěstí při největší průtrži jsem měl na blízku úkryt. Krušné hory jako takové jsou jedna velká náhorní plošina, takže se nějakých velkých sjezdů nebo stoupání člověk nedočkal a cesta docela rychle ubíhala. Pamatuji si na naprosto nádherné louky v okolí Moldavy, nebo na setkání s Kopka týmem na Klínovci, kde mě zase proudili hlavou vzpomínky, kdy jsem na tamním rozhlednovysílači modernizoval výtah. Pod Klínovcem poprvé jsme mohli okusit jakýsi slabý odvárek mimostezkového ježdění ve vysoké trávě a přes pořádné kořeny.

Samoobsluha s peneženkou a Jarda s Davidem

Na Moldavě jsme zase měli podporu ve formě chaty rodičů jednoho z účastníků, kde jsi jsi dal naprosto vznikající bublaninu a čaj a suprskvělou konopnou mast na stále se ozývající bolavé koleno, všechno zafungovalo naprosto skvěle a já mohl pokračovat dál vštříc dalším dobrodružstvím. Závěr dne jsem zakončoval výšvihem na Sněžník v Tisé, kde jsou nádherné pískovcové stěny. V noci dost foukalo, ale naštěstí je zde rozhledna, která mi posloužila jako větrolam a já měl příjemnou noc. Druhá etapa měřila 168 km s 2982 km. Ve večerní SMSce jsem psal: 103 Zbynek Šimčík (252.28 km, 20:04:25): custe diky vsem moc za smsky a podporu, dnes jsem opravdu potreboval.6 klistat, jedno koleno bolave a skveli lidi kolem Bozi!!jedu dal




VSUVKA - děkuji poctivému nálezci mé peněženky, já vůl totiž v prvním možném obchodě druhý den na cestě zapomněl v samoobsluze peněženku, a když jsem se tam po pul hodině vrátil, tak ji někdo vrátil panu pokladnímu, tak ještě jednou moc DÍKY!!!!

Rozhledna na Sněžníku

Zatím tělo fungovalo docela dobře, až na to koleno. Vše probíhalo podle denního plánu, bez nějakých komplikací či chmur. Ty přišly hned ráno při sjezdu ze Sněžníku, sjezd je samý šutr a písek, no a já se ještě celý rozespalý na něm vysekal. Stálo mě to obnovení bolesti v kolenu. Moje hlava naopak fungovala překvapivě dobře, měl jsem millión krásných důvodů pokračovat dále směr divoký východ. Počasí se umoudřilo a já si to šinul spolu s klučinou, kterému jsem v pozdější fázi závodu začal říkat navigátor. Jen jsme se míjeli, když jsem třeba doplňoval vodu v potoku nebo konečně při čekání na přívoz mezi Německem a Hřenskem. Ale to jsme se ještě předtím museli probojovat pravým břehem Labe, myslel jsem si jaká to nebude brnkačka, ale Honzovo plánování trati bylo znát, a já skučel a súpěl do serpentýn a tahal kolo ze svahů dolů mimo jakoukoliv stezku. Závěr byl zakončen vesničkou Dolní Žleb, magického místa s nejlepšími horolezci v Čechách. Stihl jsem ranní převoz v 8:48. Na druhé straně v Hřensku v záplavě vietnamských obchodů nacházím klenot, večerku se strašně milou a ochotnou paní, která je tak strašně hodná, že se to musí zažít, popsat to nejde a jen na dálku moc DĚKUJU, jste skvělá!! I když paní spěchala na pohřeb, takto smutnou událost, srdce ji rvalo pomyšlení, že by nějakého mílaře mohla minout a nepomoci mu naplnit hladový krk. Po krátké pauze balím saky paky a fičím dál, protože se nemůžu dočkat co mi cesta postaví do cesty.

Ať už jen někoho kdo mi doleje čistou vodu, nebo aspoň podpoří dobrým slůvkem.. Další cesta vede přes České Švýcarsko, místo které moc dobře znám a těším se na něj. Nakonec se, ale koná spíše takový rychlo průjezd po šotolinových rychlocestách, kde poprvé narážím na dvojku Toma a Jardu. Ještě o nich nic nevím a ani netuším, že se s nimi budu potkávat nebo sdílet cestu vlastně až do cíle. Teď jsem vlastně prozradil, že tam dojedeme, ale zas tak jednoduché to nebylo. On by o tom třeba Tom mohl povídat, jako držitel rekordu v nejdelším pobytu na trati. Od Jardy sockuju trošku opalovacího krému, neb já blb jsem si jej nevzal a slunce zatraceně pálí, je obrovský rozdíl teplot přes den a v noci, v noci kolem 5 stupňů a přes den rtuť teploměru atakuje třicítky. Jako protislužbu nabízím olej na řetěz. Na chvilku se připojuji ke klukům vyměňujeme si první dojmy z cesty, ale za pár minut se zase nějak odpojuji a jedu si svým výletním tempem. Samota mi vyhovuje, a vědomí že je stále někdo kolem je super, kdyby se něco stalo. Dávám si pár pěkných dlouhých šotolinových sjezdů a pomalu se blížím směr Nordkap, každý o něm mluví, jak je to tam na prd a že se bude tlačit a taky že jo, tolik kořenů jsem snad ještě neviděl. Nakonec to překonávám a mám dobrý pocit z dobře odvedené práce, kolo je v pořádku a má prdel taky.

tady jsem posílal smsku za dohledu krav

Fičím dál a hle cedule podpora 1000 mil bez váhání točím řídítka směr Weberova chata, no dobře jsem udělal potkávám super lidi, rychlí pokec a hlavně naprosto luxusní výběr polévek, hážu naprosto skvělou gulášovku s chlebem, doplňuji Colu a za pár minut plný energie s úsměvem na tváři. To už pomalu opouštím Šluknovský výběžek směr Krásná Lípa, tu oblast znám zase z Ultratrailu pořádaným Olafem, je strašně super projíždět místy, kde to aspoň trochu znám. Etapa se chýlí ke konci, píšu smsku : 103 Zbynek Šimčík (397.81 km, 19:54:48): zdatec dneska super den!! Moc dekuju vsem co jsem potkal a byli napomocni at uz vodou ci jidle nebo dobrym slovem, vetsinou vse:), při tom mě kontrolují krávy. Míjí mě i mistr Brašnář, klučina, který lítá jako střela kalená a ty brašny na zadním nosiči jej neustále shazují z kola, i přesto je neuvěřitelně rychlý, a zároveň super týpek, z toho co jsme si stačili vyměnit při krátkých setkáních.

Celá trasa na Strave

Příště CP1 -> CP2, rozbor co jsem měl s sebou a troška té mílové teorie