Blogy

Kdybych nebyla dávno dopředu přihlášená, určitě bych nejela. V Krkonoších jsem asi nechala víc, než jsem myslela. Minulých 14 dní jsem bojovala se slušným vyčerpáním a žaludečními obtížemi. Tedy, bojovala, myslím tím samozřejmě solidní odpočinek :) Rozuměj bez tréninku, v rozumné míře spíše pár chodeckých výklusů, lehká jóga, fyzio.
Jenže když už jsem byla přihlášená, všechno bylo domluvené, bylo jednodušší to odklusat, než všechno vysvětlovat a rušit.
Na pátek jsem si raději vzala volno z práce, protože jsem jednoduše neměla sílu se balit a chystat po večerech. Dohustila jsem pneumatiky mého plechového miláčka, dolila do něj litr oleje, dokonce jsem navštívila i myčku, abychom s holkama po každém dotknutí se auta nevypadaly jako kominice. Všechno (kromě toho, co jsem zapomněla, jako například ponožky, brýle atd.) jsem sbalila a vyrazily jsme (já, Nikie, Lucka; Johari jela tentokrát na rodinný výlet po své ose).
Kolem Hradce jsem předala volant Nikie. Ta zavelala ztlumit navigaci, protože cestu zná a nemá ráda, když ji cizí paní zbytečně komanduje. Léto se chýlí ke konci a tak se na nás brzo snesla tma, že by se dala krájet. Kde se vzaly, tu se vzaly, objížďky a uzavírky, o kterých samozřejmě navigace neměla ani páru. Měla jsem pocit, že jsme se octly v nějakém místním Bermudském trojúhelníku. Motaly jsme se sem a tam, zkusily jsme i druhou navigaci... Nejdříve nám cestu zkřížilo několik historických vojáků na koních, pak jsme jely kolem hospody, před kterou parkovalo ještě více koňů... až jsme dojely, už po několikáté, na kruhový objezd. V autě panoval lehký zmatek, kudy kam, kterou cestu jsme už zkoušely, která ani nemá cenu, která je opačným směrem, která tím správným, kde je značení které objížďky... zkrátka jsme tak dlouho kroužily pořád dokola, až paní v navigaci usoudila, že jsme zřejmě nízkého intelektu a je potřeba nám poradit. A tak pravila hlášku, která se stala na zbytek výletu symbolem samozřejmých věcí, které ale neškodí si občas připomenout nahlas: "Opusťte kruhový objezd."
Před spaním nás Lucka ještě naučila restart (teda reset, ale není to jedno?) - několik jednoduchých a zábavných cviků na reset pohybových stereotypů. Skvělá věc, budu pravidelně cvičit :)
Spalo se báječně. Ráno honem dobalit a vyrazit do cíle, abychom odtamtud stihly autobus na start. Všechno šlapalo jako po drátkách, Nikie pečlivě střežila čas, jestli stíháme. Pro mě neobvyklá situace. Většinou je to ve skupině moje role, ostatním připomínat, že nestíhají. A teď jsem byla já ta poslední, která pořád zdržovala :D.
Naštěstí jsme cestu zvládly hladce a dorazily do cíle včas. Venku bylo frišno, jakože fest. Měly jsme pár minut rezervu a tak se nám z auta úplně nechtělo. Ještě pár minut povídaly a mimoděk pozorovaly přípravy závodníka, který parkoval před námi. Zkušeně a organizovaně si skládal do batůžku svačinu, pečlivě odmotával z velké role toaleťáku útžky a roloval je do úhledné malé roličky... a nejednou byl, ehm, poněkud nahý. Tento společenky nezvyklý moment mně trochu šokoval, ale aspoň jsem se konečně probrala. Vypakovaly jsme se z auta, sbalily si svých pár švestek a vydali se k autobusu.
V autobusu jsem si psala s Johari, která vyrazila z Prahy až v sobotu ráno a vypadalo to, že start stihne na minuty přesně. Úkol zněl jasně - vyzvednout jí číslo a na startu jí ho předat :D
Jak jsme stoupali, počasí se nelepšilo. Naopak, mlha byla hustší a hustší a vítr silnější, teplota nižší... Najednou, uprostřed toho mléka, autobus zastavil a řidič povídá: "Tak jsme tu." Chvíli se odmlčel a pak s mávnutím rukou ironicky dodal: "Chata je tamtím směrem..."
Ještě, že tam ta chata byla. Rychle jsme si to v ní zadýchali a bylo v ní relativně teplo. Daly jsme si čaj, vyzvedly čísla a chystaly se na závod. Lucka se ještě vracela k autobusu, protože v něm zapomněla podepsaný "souhlas se vším". Bohužel ho nenašla. Myslím ten autobus, v mlze :D
Nastal čas vylézt ven a poslechnout si výklad trati. Hory. Kouzlo hor. Mlha byla ta tam. Svěží vítr a chladný vzduch zůstaly, ale svítilo sluníčko. Bylo nádherně. V půlce výkladu trati dorazila Katka, vyzvedla si od nás své číslo a mohly jsme na start.
Startovalo se rovnou do krpálu. Ani jsem se nasnažila bežet, rovnou jsem šla. Přece se neodvařím hned na začátku, když nemusím (když mě nikdo nehoní ;). Organizátoři z toho měli velkou legraci, ale přece se tím nenechám vyvést z míry.
Běželo/šlo se mi naprosto parádně. Jak říkaly holky, kouzlo hor. Občerstvovačky byly dokonalé. Žaludek nezlobil. Počasí nemělo chybu (když nepočítám, že mám spálený oličej a krk:). Zkrátka to bylo celé naprosto dokonalé. Terén byl občas obtížný, hlavně v mých hladkých a prošlapaných pětiprsťákách. Kameny tlačily, bahno se mi dírama v botách (fakt si už budu muset koupit nové) dostalo na nohy, compeedky se v sebězích sesunuly a puchýře se mi udělaly stejně. Ale tak s tím se zkrátka musí počítat a pohodu mi to rozhodně nenarušilo. Normálně by mi to asi přišlo docela kopcovité, ale po Horské výzvě mi to přišlo mnohem lehčí a placatější, než jsem čekala. Zkrátka jsem si užila každou vteřinu na trati.
A najednou bylo už jen pár set metrů do cíle. Na obzoru se vynořila jedna z Báječných žen, ale i když jsem se řítila z mírného kopce tempem kolem 5 minut na kilometr, utekla mi. Ale co... :)
Nadšení ze mě ještě nevyprchalo. Kdo nezažil, nepochopí :) Díky holkám, že jsme jely společně, organizátorům, rodičům, Johari, ségře, D....

Ještě před týdnem jsem nechtěla o YES!enickém půlmaratonu ani slyšet, protože počet naběhaných kilometrů od Horské výzvy = 0. Jenže mě hlodalo to, že se s0cketka zase půjde proběhnout někam do hor a já budu sedět doma. ;-) A tak jak jsem se tak denně dívala na propozice, jednoho večera jsem vyplnila přihlášku (doslova za 5 minut dvanáct) a začala se těšit, že k proběhnutým Krkonošům přibudou ještě Jeseníky.
Právě končící týden byl pro mě fyzicky hodně náročný, žádný běh, zato pořádná "dortová kůra". Zkrátka jsem se od pondělí do pátku cpala krémovými dortíky se šlehačkou (nemluvě o tom, že jsem 2 pekla, což je ještě horší, protože člověk pořád míchá a ochutnává a míchá a ochutnává ...!), protože snad polovina rodinných příslušníků se musela narodit ve druhé srpnové dekádě :-/. "No, tak buď to neuběhnu nebo to poběží samo" říkala jsem si, když jsem se valila večer před startem spát.
Vzhledem k rodinému pojetí soboty panovalo dilema, zda nevyrazit již v pátek večer, což by byla lepší varianta pro řidiče, dítě i mě, ale nakonec jsme vstávali v sobotu před šestou a vydali se na třiapůlhodinovou štreku do Jeseníků.
Cesta hrozná. Zprvu sice minimální provoz, ale všude uzavírky a objížďky a serpentýny. Manžel/řidič nasr..., navigace zlobila, dítě dospávalo a já přestávala věřit, že stihnu start, natož vyzvednout si startovní číslo s čipem. Předpokládaný čas příjezdu: 9:30, reálný čas příjezdu: 10:10. No, málem jsem vylétla z kůže. Ještě štěstí, že s0cketka vyrážela již včera s děvčaty a dnes tedy dorazily včas a mohla mi tak vyzvednout číslo (Veliké díky!!!), protože jinak bych mohla běžet leda tak do pr...čic.
Když jsme dorazili, popadla jsem jen mobil a utíkala hledat s0cektku. Stihla jsem část výkladu tratě (abychom dávali pozor na lávkách přes slatě a na kamenech při seběhu), připevnila si číslo na triko (tílko - brrrr!) a už se šlo na start. "Ježíš, to je zima!" drkotala jsem zuby a zpytovala, že jsem jediný blbec bez pořádného oděvu a vybavení.
Samozřejmě jsme se nechaly odnést na samý chovst startovního pelotonu s tím, že není kam se cpát. Jak jsme si tak stály u kopečka, do něhož se startovalo, spustila jsem si GPS, abych si "výkon" změřila, a mrzly jsme a klábosily. Za chvíli ejhle, dav se bez varování pohnul. "Cože, to už odstartovali!?" tázaly jsme se jedna druhé, protože jsme nezaregistrovali startovní výstřel nebo něco podobného.
A tak jsme se rozloučily a vydaly se každá svým tempem na trať.
Start do kopce je fajn, když je člověku děsná zima. A tak jsem po pár desítkách metrů přestala litovat, že jsem si vzala to tílko :-). Ale jinak, jedním slovem: opruz. Ne, že bych chtěla nebo snad mohla běžet nějak závratně rychle, ale nesnáším cizí hlemýždí tempo, které mi absolutně nevyhovovalo. Na nějaké krkolomné předbíhání moc nejsem, ale kde to byť jen trošku šlo, snažila jsem se ze společnosti vymanit. Vůbec nejhorší to bylo na lávkách přes slatě, které byly v naprosto dezolátním stavu a já se bála minimálně zlomené nohy, nebo na velkých kamenech, ať už dolů či nahoru - tam to prostě "stálo" :-/.
Na první občerstvovačce jsem nabyla dojmu, že to nedoběhnu, byla jsem psychicky zdeptaná, do strmého kopce mi to moc neběželo, a tam, kde mi to běželo, tam to zas neběželo jiným, takže jsem běžet nemohla. "Příště zas půjdu na chvost" zlobila jsem se sama na sebe (ačkoliv vím, že by pro mě bylo o mnoho horší, kdybych šla na špici a ostatní by šli tzv. přeze mě, protože by jim vadilo moje hlemýždí tempo :-D).
Úsek po asfaltové silnici znemenal výhodu širšího prostoru, tak jsem se trochu uklidnila a pár lidí předběhla. Jenže zanedlouho přišlo klesání a to tedy vůbec nemusím, takže jsem zas nasadila hlemýždí tempo (helmýžď běžící z kopce :-D).
Po druhé občerstvovačce následovalo nepříjemné stoupání po kamenech, kde i ti nejotrlejší přešli do chůze, ale pak už jen krásná cesta po hřebeni. Pro mě ideální :-). Terén mírně nakolněný vzhůru nebo vlnitý, to mi vyhovuje nejlépe. Běželo se mi báječně, jen mi byla zas trochu zima.
Na konci hřebene mě čekala nemilá hromada obrovských kamenů, pro kterých se nedalo témeř jít po dvou. A následoval cca tříkilometrový seběh, který jsem si dost vytrpěla. Nesnáším dlouhé nebo prudké seběhy a tady to byla kombinace obojího. Do kopce se člověk nějak přemůže, i když třeba nemůže, ale z kopce je to hnus... "Já chci kopec nahoru!" bědovala jsem. Přestože jsem nasadila tempo hlemýždího kamzíka, plácla jsem sebou, až se přede mnou lidé otáčeli, cože to spadlo za pytel brambor (a jak moc jsem rozsekaná ;-))? Odřené a naražené koleno by mi až tak nevadilo, ale roztrhla jsem si o kameny své oblíbené běžecké elasťáky, a to mě tedy naštvalo, takže jsem ihned vstala a valila se dál, abych to už měla za sebou. "Chudák s0cketka" pomyslela jsem si, protože posledně měla na mnohem méně záludném povrchu bolavé nohy.
"Škoda, že už nebude žádný kopec nahoru" posmutněla jsem při přeběhu silnice k cílové bráně. Tentokrát jsem nebyla tak vyšťavená jako bývám a klidně bych běžela dál (tedy kdyby to nebylo z kopce...). Stopky jsem vypínala v čase 02:25:39. Oficiální čas: 02:27:10 - nechápu, jak to měřili :-D...? Samozřejmě to nic nemění na faktu, že opět téměř hodinová ztráta na vítěze a půl hodiny na vítězku, takže třikrát fuj! :-/ Když ale zamhouříme obě oči, dalo by se říci, že vzhledem k tomu, že to byl můj druhý horský běh (a to RP HV byla spíš po asfaltu než terénem), tak to asi úplně mimo není ;-).
Aby toho nebylo málo, záhy jsem dostala telefonicky ledovou sprchu od manžela, který mě jel vyzvednout, že žádný motorest Skřítek neexistuje, takže ať mu jako koukám říct, kde jsem a jak se tam má dostat. Naštěstí jsme se našli a já si mohla dát skutečnou ledovou sprchu v improvizovaných umývárnách. (Myslím, že od zítřka ležím s angínou :-/.)
Ve frontě na tričko jsem potkala Nikie, která mi utekla hned na začátku a v cíli byla dle očekávání dávno přede mnou (aby ne, když trénju, že ;-)!?). Na s0cketku jsme si museli chvíli počkat, ale doběhla nadšená a jako vždy s grácií a elegancí ve svých pětiprsťácích.
Plán dne pokračovat po půlmaratonu výstupem na Praděd nebo vodní elektrárnu Dlouhé stráně narušil neskutečný liják, takže se jelo rovnou domů :-(.
Přiznávám, že Jeseníky mi moc nesedly. Nebo že by ty dorty??? ;-) Ale kdybych trochu trénovala, kdyby opravili ty lávky přes slatě a kdybych si příště vzala krosky a nepostavila se na chvost, tak bych do toho šla znovu :-).

 reborn

 běžecký bacil

Piaty úsek

V minulom príspevku som ešte na pár drobností ako napríklad záznamy behov.
Piaty úsek - pre mňa nádherný čas, ale nezabúdajme, že som celú dobu bežala z kopca. :) Bežala som od dedinky Železné cez nekonečnú dedinu Liptovská lúžna do dediny Liptovská osada.
V utorok som si potom v novinách prečítala smutnú správu z tohto miesta - Muž zastrelil dve ženy, potom sa zabil :(

Sedemnásty úsek - nočný beh zo Žarnovice, cez obec Voznica do Rudna nad Hronom. Zaujímavá bola chvíľa, keď som bežala okolo cintorína. Našťastie som nebola sama. :) Ale viac by som sa asi zľakla, keby mi cez cestu prebehlo nejaké zvieratko.

Sedemnásty úsek

Dvadsiatydeviaty úsek - posledný úsek môjho behu od Tatier k Dunaju. Začínal pred dedinkou Matúškovo a bežali sme medzi poliami po panelovej ceste do dediny Mostová. Bola to úplná rovina a v polovici behu som už videla v popredí obrysy dvoch obcí. Celú cestu som potom premýšľala, či bežím k tomu alebo onomu kostolu. Našťastie správny bol ten bližší. :)

Dvadsiatydeviaty úsek

Všetky behy som bežala bez hudby, v poslednej dobe na behanie slúchatka už vôbec nenosím. Jeden z dôvodov je aj ten, že sa mi nechce brať so sebou mobil a ani do neho nahrávať hudbu a druhý, že v mp3 mi nefungujú slúchatka. :D Lenivosť vládne svetu.

V pondelok po závode som mala voľno. Pôvodne sme totiž chceli v Bratislave prespať, ale nakoniec sme sa rozhodli ísť do Prahy už v nedeľu. Premýšľala som nad tým, ísť do práce, ale zavrhla som to. Pospala som si do pol jedenástej. Večer som chcela ísť si pretiahnuť nohy na Nike tréning do začiatočníckej skupiny. Strašne ma boleli stehná a trochu lýtka. Chodila som ešte do včera ako káčer. Zo schodov som chodila pozadu a na záchod som si sadala tak, že som sa najskôr musela chytiť záchodovej dosky a pomaly dosadnúť. :D
Nevydržala som však sedieť doma a dala som si na Žofii 16km popri Vltave. Pomalým tempom, žiadne hnanie sa. Lenže ma to zmohlo a tým pádom som už večer nikam nešla.

Včera sme boli po práci na laser game, takže trošku pohybu bolo. Žofku som nechala doma včera aj dnes. Dnešok bude úplne oddychový a zajtra zase do toho. :) Snáď sa mi zajtra konečne nebude chcieť v práci spať. To sa mi už dlho nestalo, že ani káva nepomáha.

No, co byste chtěli vědět?
Slezský maraton vlastně maraton nebyl, protože měl jenom 40,5 km.
Ale zase jsme si to vynahradili kopečkama.
Počasí bylo k běžcům laskavější, kvúli horku asi nikdo nevzdal.
Beskydské louky krásně voní, kromě té, kde pálili nějaký bordel.
Výhledy taky dobré, kopce jenom čtyři, značení bezchybné.
Povzbuzovači na trati taky dobří, je těžké přejít do chůze pod dohledem :-)
Občerstvovačky byly taky v poho, jenom by si obsluha nemusela v ionťáku umývat ruce i s flaškama.
Zelňačka v cíli, no dobře, možná by mi víc chutnala klobáska :-)
Ale pivo bych raději desítku, dvanáctka je až moc.
Na stupních vítězů jsme nebyli, tentokrát jsem byla jedna dva v kategorii já.
V tombole jsme taky nevyhráli, asi máme všichni štěstí v lásce.

Vyfigury aj s Prasiatkom :)

Tak sme to ubehli! :)

V piatok sme po menších patáliách s autom pre druhý tím vyrazili až po poludní. Boli sa s nami rozlúčiť aj nebežiaci kamaráti a dostali sme maskota pre šťastie - prasiatko. Kvôli predpokladaným zápcham na D1 sme sa rozhodli to vziať vrchom, smer na Olomouc. Cesta to bola dlhá, so zastávkami a do cieľa, do dedinky Bodice, sme dorazili až o jedenástej v noci. Ubytovaní sme boli nakoniec v Apartmánoch pri kostole. Nedá mi nespomenúť prečo. Mali sme pôvodne bývať v Holiday house Mirika, ale tu nám ubytovanie dva dni pred príchodom zrušili. Podľa slov pána majiteľa sa im to na jednu noc neoplatí... Proste fér jednanie ako sa patrí! Takže toto ubytovanie vôbec neodporúčam. Dostalo nás to do veľmi nepríjemnej situácie a museli sme na poslednú chvíľu zaisťovať ubytovanie. Bolo to celkom stresujúce pre celú skupinu.
Našťastie teda všetko dobre dopadlo a hlavy sme skolinili okolo polnoci.

Naša jednička!

Budík sme mali nastavený po siedmej hodine. Moc som toho v noci nenaspala, bola som nervózna. :) 3tartovať mala Ester o 10:20 a hodinu pred štartom bola kontrola povinnej výbavy v aute a registrácia. Každé auto muselo mať povinne na nočný beh dve čelovky, dve červené svetlá a dve reflexné vesty. Zistili sme, že sme nemali vyplnený nejaký dokument. Na poslednú chvíľu sme obvolávali druhé auto kvôli dátumom narodenia. Asi 15 minút pred štartom sme všetko konečne odovzdali a to už Ester mierila na štart, kde sa musela nahlásiť 10 minút vopred. :) Potom sme už iba čakali na výstrel.

Bežiaci bežec mal pri sebe ako štafetový kolík reflexný náramok a v aute sme mali ešte čip. Ten sme vždy po odovzdávke štafety odpípli. Plus sme zaznamenali reálny čas na papier. Vyfigury mali číslo 150.

Väčšina behov sa bežala po rovnakej trase ako šlo aj bežiace auto, tak sme cestou na ďalšie stanovisko Ester zafandili z auta a šup čakať na odovzdávku. :) Druhá bežkyňa bola Markéta. Potom bežal Tomáš, Zdeněk, ten bežal neskutočný krpál, a ani som sa nenazdala a bola som na rade ja. Rozbehala som sa trochu a pár minút pred predpokladaným príbehnutím Zdeňka som sa postavila na odovzdávku. Nervózna strašne, aby som to ubehla načas a nesklamala tím. V tom som uvidela ako Zdeněk beží hore a na som všetko zabudla a proste som bežala. Môj úsek bol dlhý 11km a celú dobu z kopca. Najskôr bol kopec prudký, potom som skoro nerozpoznala, že bežím stále dole. V hlave som stále lovila poučky ako bežať z kopca čo najefektívnejšie. Pôvodne som sa nechcela za celú dobu pozrieť na hodinky, ale znervóznela som, keď mi pár bežcov utieklo z dohľadu a ešte viac, keď ma jedna slečna predbehla. Neodolala som a pozrela som sa. Nebolo to talé zlé ako som sa bála a tak som bežala, čo mi nohy vládali. Povzbudilo ma aj fandenie kamarátov z tímu Až na plech, na tomto úseku sme sa stretli. :) A konečne som videla cieľ a Honzu ako čaká na štafetový kolík. :)

Markéta dobieha

Honza bežal posledný úsek z nášho auta a po jeho dobehnutí nás čakala asi 6 hodinová pauza. Zastavili sme sa na obed niekde pred Banskou Bystricou v Kolibe, kde bol úžasne prívetivý personál (irónia). Ale jedlo bolo dobré, kapustnička a šúľance so strúhankou som si dala. :) Druhé auto nám priebežne zasielalo výsledky a zistili sme, že sme sa prepočítali a bežia nejako prirýchlo, čo teda vôbec nevadilo, naopak, ale nestihli sme sa moc prespať. :/ Museli sme kmitať na jedenástu odovzdávku zafandiť a potom hajde na dvanástu, kde sa Ester opäť postavila na štart. To už bola tma a dokonca začalo pršať. :( Ja som unavená a snažiac sa zaspať, sedela v aute. Podľa radaru sa jednalo len o lokálnu preháňku. Ester vybehla v daždi, ale po pár minútach dážď ustal. Opäť všetko utieklo strašne rýchlo, snažila som sa spať, riešila som, či bežať v kratkom, alebo dlhom. Všetci, čo dobehli potvrdili, že krátke je lepšia voľba, že sa to nezdá, ale je teplo. Zároveň, že beh v noci je bomba! Padlo pár osobáčikov. Nabudilo ma to a 0:22 som vybehla svoju druhú etapu, tentokrát za tmy. Rozbiehalo sa ťažšie. Nohy stuhnuté zo sedenia v aute. Človek si povie, že dať si 8km po pár hodinovej pauze musí ísť ľavou zadnou, ale opak je pravdou. Asi keby som bola doma a bežala na pohodu ráno, po návrate sprcha, jedlo, oddych v kľude a večer druhý beh, tak to ani necítim. Ale takto hekticky, musí sa to zažiť. :)

Opäť ma v úvode predbehli dvaja bežci, ale jednej pani som sa potom chytila a bežala som za ňou celú dobu. Predbehnúť sa mi ju nepodarilo. Tentokrát som zákaz dívať sa na hodinky dodržala, jediná info, ktorú som mala, bolo zapípanie po každom kilometri. Po štvrtom pípnutí som si dala Bitters žuvačku. Neviem či mi pomohla, ale aspoň pre efekt som ju potrebovala. V tme bolo fajn, že ste nevideli, čo vás za pár metrov čaká. Vďaka svetle pani predomnou som mala malú predstavu, ale bolo to príjemnejšie, než keby som videla stovky metrov cestu pred sebou. Osem kilometrov ubehlo rýchlo a v Rudne nad Hronom za zatáčkou na mňa už zase čakal Honza s natiahnutou rukou. V aute prebehla hygiena pomocou vlhčených utierok. :D Presun pre Honzu a konečne autíčkom do Komjatíc, kde sme sa chceli v pauze aspoň pár hodín vyspať.

Bolo tam pripravené spanie v škole, ale bolo tam už plno a vzduch vydýchaný. Rozhodli sme sa preto rozložiť si karimatky von na tráve a spať pod širákom. Spala som takým tým polospánkom a nadránom ma ešte k tomu niečo uštiplo do pery. Vyzerala som hrozne, posúďte sami. :D

Po poslednom behu

Po piatej nás už budila Terka telefónom, že po šiestej plánujú pribehnúť, nech sme ready. 5:40 budík, rýchly presun na odovzdávku, krátky nákup v tescu, Ester beží a zase presun autom. Nohy ma už neposlúchali, do auta som nastupovala ako dôchodca a nemohla som sa dočkať svojho posledného úseku. Síce som si nedokázala predstaviť, ako sa rozbehnem... No nejako to už len dopadne. Svietilo slnko a začínalo byť teplo, do toho aspoň fúkalo. Po desiatej hodine prišiel môj čas. Ako som uvidela pribiehajúceho Zdeňka, adrenalín asi urobil svoje a na bolesť som zabudla a proste bežala. Nadávala som na protivietor do chvíle, kým som na moment nebola v závetrí a zistila som, že je teplo ako na Sahare. Odvolávajúc nadávky na vietor som začala byť nakoniec vďačná. :) Na tomto úseku sa pri mne dokonca zastavili na krátky oddych rýchlejší bežci aby ma povzbudili. Moc vám ďakujem, trošku ste ma popohnali, bolo to moc fajn. :) Bežala som už iba 7km, ale ta rovina je nepríjemná, pretože skoro od štartu vidíte cieľ. :D Poslednú rovinku som sa pokúsila zrýchliť, fandili všetci, dokonca aj Plecháči tam boli, kolík Honzovi a nestihla som si ani vydýchnuť, už som musela sedieť v aute, pretože na ďalšiu odovzdávku to bolo kus a museli sme sa ponáhľať, aby sme to stihli.

Terka šprintuje

Konečne koniec! Ubolení, smer 34 odovzdávka, s plánovanou pauzou na obed. Natrafili sme na reštauráciu Potôň, odporúčam! Výborné jedlá. :)
Po jedle sme chceli stihnúť dobeh Terky, skoro nám ušla, pretože dostať sa na miesto autom bola fuška. Trošku bludisko... Všetko dobre dopadlo a nielen, že som sa stihla okúpať v Dunaji, ešte som videla aj krásny Terkin šprint do cieľa. :)
Podľa predbežných výsledkov sme stále súťažili o šieste miesto s ostatnými tímami. Ale nedokázali sme posúdiť, ako sme na tom reálne. V každom prípade oproti predpokladaným časom, sme to stiahli o približne hodinu. A zostával už iba beh Katky a posledný, finišový úsek Lukyho. Obe autá sme sa teda presunuli na poslednú odovzdávku. Tu Luky dostal ešte čip na nohu. Katka odovzdala štafetu a Luky vystrelil ako šíp do cieľa. :)


Koniec bol v Bratislave pri Magio pláži. Posledných 100 metrov sme mohli bežať ako tím spoločne. Nervózne sme vyzerali Lukyho. Terka v rukách s toaleťákom, ten sme natiahli cez chodník Lukymu ako cieľovú pásku. :D Konečne sme ho uvideli a spoločne sme sa rozbehli do cieľa! :) Tam na nás čakali medaile, zaslúžené, nádherné!


Výsledný čas 29 hodín 52 minút aj 56 sekúnd nám nakoniec stačil na 7. miesto z 15-tich tímov. Sme vyčerpaní ale spokojní! Bol to skvelý zážitok. :) Uvidíme, či pôjdeme aj budúci rok, ale ak áno, určite budeme trénovať, aby sme boli ešte lepší. :)


Organizačne bol závod zvládnutý dobre, výtky sme mali iba k trasám. Nepáčili sa nám hlavne úseky, kde autá šli po rovnakej trase ako bežec. Prišlo mi to miestami celkom nebezpečné a pre bežca nič moc zážitok, dýchať výfuky. :/ Uvidíme ako sa organizátori popasujú s pripomienkami do budúceho ročníka.

Určite som na polovicu vecí zabudla, ale ak ste dočítali až sem, ďakujem za výdrž. :)

Na záver chcem ešte raz poďakovať celému tímu Vyfigury za úžasný víkend! Ester, Markéte, Tomovi, Zdeňkovi, Honzovi, Pepovi, Martinovi, Janče, Terke, Katke a Lukymu. Plecháčom gratulujem k skvelému umiestneniu, viac sa určite dočítate na blogu u Honzy Slavíka - http://blog.ovax.cz. A tiež ďakujem môjmu Míšovi a všetkým našim kamarátom, ktorí nám na diaľku fandili. :) Mám vás všetkých moc rada!

V Dunaji

Mŕtvolky na poslednej odovzdávke.