15. etapa LC Ostravice, Mazák
V sobotu 13.2.2016 proběhla patnáctá etapa Lysacupu. V tomto ročníku to byla premiérová etapa z Mazáku. Trasu mám docela rád, protože začíná pozvolným rozběhem po cestě. Sice napadla slušná sněhová nadílka, ale úvodní asfaltová míle se běžela velmi dobře, i když byla pokryta vrstvičkou uježděného sněhu. Záhy jsme ovšem odbočili na vyšlapanou pěšinu, kde sice pokračuje silnice kolem Suchého potoka, ale již nebyla vidět a potom už jsme přes mostek vběhli do terénu pod Butořankou. Tady jsem se tahal ve skupince 4-5 obvyklých soupeřů. Povrch byl měkký, občas to trochu uklouzlo, ale na hroty to opravdu nebylo. Po pozvolném začátku, jsem se dostal do plných obrátek a předpokládal, že to zase vydrží až do konce a bude solidní umístění okolo dvacítky. Pod Lukšincem se běží okolo po širší stezce a já se snažím dotahovat člověka před sebou, abych udržel tempo. Nad Lukšincem to stále dobře běželo a rozhodl jsem se vydržet v celoběhu. I přes plynulé tempo mě opět dotáhl predátor Vlastík a neohroženě to hrnul do finiše. A to měl docela problémy s klouzáním a myslím, že i s nesmeky. Na větrech se mi metr po metru vzdaloval. Ve srovnání se mnou je to kus chlapa, každým krokem se výrazněji bořil a stejně mi zmizel. Alespoň jsem mohl chvíli sledovat dalšího borce z elitní desítky. Někde za Lukšincem jsem také míjel Vladana, asi se s tím dost pral. Na vrchol jsem doběhl v sedmém letošním osobáku. Nejpřekvapivější věc však bylo, že Kuba Ambros porazil Licháče o minutu a půl. To je teda výkon hodný mistra.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
V týmech jsme vybojovali osmé místo, celkem nás běželo 16 členů. Etapu si užil i syn Filip v doprovodu Berdi a mě. ale pouze v posledním kilometru. I pro něj to klouzání bylo hodně náročné, takže si sáhl až na dno sil. O to víc jsme si užívali sěbeh dolů, kdy jsme se společně koulovali s Jarkem a na chvíli se nám ukázalo i sluníčko. Samozřejmě, že Fildu nejvíc bavilo padat do sněhu, takže k autu dorazil úplně mokrý.
Štěstí je mrcha
Mé poslední měsíce plynou poklidně, skoro až nudně. Díky tomu v sobě cítím jakousi rovnováhu, klid a pocit štěstí. Tuhle jsem si zrovna pokojně pila kávičku, koukala na modrou oblohu a mudrovala, že mi je tak krásně až to není...
14. etapa LC Visalaje, parkoviště
6. 2. 2016
11:50 Bahia Feliz, Gran Canaria
Právě se vracím na hotel z posledního 15 km výběhu. Teplota na sluníčku téměř 30°C. Pro běh už trochu nekomfort. Ještě zpocená rychle balím naše věci a vyklízím pokoj, který musí být do 12 hod prázdný. Vynáším věci na chodbu a čekám na Páju. Pak se spolu jdeme zchladit do hotelového bazénu. Po koupání se rychle převlékáme a za pár minut již sedíme v autobuse, který nás veze na letiště. Dovolená končí.
16:10 letiště Kanárské ostrovy
Sedím v letadle a sleduju okýnkem, jak nabíráme výšku. Mrknutím oka se ztrácí ostrov Gran Canaria z dohledu a my se ocitáme nad oceánem. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že je všude dobře, ale doma nejlíp. Nemám bohužel žádnou písničku proti trudomyslnosti, a tak se snažím zahánět ji četbou. Hlavou se mi navíc honí ještě dilema, jak já to udělám s tím zítřejším Lysa cupem. Běžet či neběžet, to je oč tu běží…
7. 2. 2016
00:15 Parkoviště Praha
Po šesti hodinách v letadle, kde má člověk zrovna tak málo místa jako ta chuděra sardinka, konečně pohodlí našeho auta. Vyrážíme s Pájou směr Ostrava!!! Nechce se mi spát, a tak radši Pájovi kazím pěkné písničky, které hrají v rádiu, svým zpěvem. J Dilema s LC stále nevyřešeno. Čekám, že dostanu nějaké znamení…
04:40 doma
Jsme doma. Pája, unavený z řízení, si jde téměř okamžitě lehnout a asi do dvou minut spí. Já začínám panikařit. Je potřeba zprovoznit internet, ať se můžu podívat do tabulky na LC. Zapínám nějakou černou krabičku a wifi je na světě. Dívám se, že nikde nejsem nepsaná, jelikož Berďa onemocněl a neměl asi sílu to dál řešit. Říkám si, že je to možná dobře. Je to určitě znamení, že nemám jezdit. Na druhou stranu nemám vůbec radost, že zapíšu nulu do celkových výsledků a že neuvidím zasněženou Lysou horu zalitou sluncem a usměvavé tváře členů VZS. Nesměle píšu žádost, zda by mě Martin nepřibral do svého auta, nařizuji si budík a jdu spát. Rozhodnu se ráno, tzn. za cca 2,5 hod. Času dost J
7:30 v posteli
Neustále hypnotizuji hodiny přede mnou a čekám na zazvonění budíku. Klidný spánek bohužel nepřichází. V 7:30 to vzdávám a vstávám z postele. Jdu k notebooku a dívám se, že Martin mě přidal do svého auta. A sakra. Tak to už začíná vypadat, že asi vážně pojedu. Začnu se prohrabovat kufrem a nacházím něco, v čem by se dalo běžet. Vůbec nevím, jak se obléknout. Berďa v diskuzi straší nějakou vichřicí, v rádiu naopak hlásili skoro jarní počasí. Beru dvě trika a v případě, že by bylo nejhůře i návleky na ruce. V poslední chvíli přidávám i rukavice. Balím si inov8 s hroty, kdyby náhodou byl led. Čip leží připravený na stole. Je 8 hod a já jsem připravená. Dokonce stihnu i snídani. Tak to je luxus.
8:30 Porubská
Stojím připravená před domem a čekám, až si mě vyzvednou. Snažím se zahnat myšlenku, že jsem asi fakt magor, když na ten LC prostě musím jít. Visalaje ale patří mezi mé nejoblíbenější etapy, a tak tam přece nesmím chybět. Říká se, že člověk na konci života člověk lituje víc věcí, které neudělal, než těch co udělal a co mě nezabije, to mě určitě posílí.
9:00 v Martinově autě
V autě je sranda. Pozitivně naladěná ženská týmová jednička a vtipkující Jarek mi dodávají energii. Třeba to nakonec nebude takové trápení. Bavíme se o své aktuální formě a řešíme, zda je důležité, když se v kopci můžeš někoho chytit. Jsou na to různé názory, ale tak už to v diskuzi bývá.
10:00 na startu
Stojím na startu. Zdravím se s ostatními členy z VZS, kteří přijeli jinými auty. Už mi po těch Pajtášcích bylo opravdu smutno. Blíží se 10 hodina. Dávám si kofeinovou tabletku do úst a věřím v její zázračnou moc. Spát se mi zatím nechce, ale únava může přijít nečekaně v průběhu závodu.
10:00 až 10:55 na Lysé
Závod začíná a startovní pole se pomalu dává do pohybu. Zpětně zjišťuju, že do závodu se vydalo 215 běžců. Vybíhám ze zadních pozic, a tak se v prvních metrech snažím propracovat trochu víc dopředu. Chci maximálně využít prvních kilometrů, které jsou u této etapy s minimálním převýšením. Předbíhám pár soupeřů a na louce v mírném stoupání dobíhám i Jarka. Ten má asi menší krizi, protože mu vůbec není do řeči. Jdu před něj a snažím si vypracovat nějaký náskok. Je mi totiž jasné, že až přijde pořádný kopec, bude mě zase stahovat. V následujících minutách zjišťuji, že se mi dnes běží nějak lehce. Nechci však upadnout do předčasné euforie, cíl je ještě daleko. Někteří konkurenti již přecházejí do chůze, ale já se snažím stále běžet. Na trati potkávám další soupeře, kterým to dneska moc nechutná a nechávám je za sebou. Jsem přibližně v polovině trasy. Teď mě však čeká zdolávání výškových metrů. V prudších stoupáních místy přecházím do chůze a šetřím síly. Na rovině se opět snažím přesvědčit nohy k běhu. Z dálky vidím týmovou bundičku a oranžové podkolenky. Není to nikdo jiný než Míša a vedle její parťačka Oli. „Power“ již trochu dochází a začínám cítit stehna, ale fandění od týmových kolegyň mě povzbudí do dalšího boje. Zaslechnu, jak někdo hlásí pořadí 91. Nechápu. Slyšela jsem dobře??? První stovka??? Štípnu se…já snad spím a zdá se mi tento krásný sen. Za chvilku kolem mě probíhá Marián. Co ten tady dělá??? Předbíhá mě a já se marně snažím držet s ním krok. Zatímco Marián ještě běží, já už jsem se smířila s chůzí. Zdá se mi, že mám šnečí tempo, ale naštěstí se na mě zezadu nikdo netlačí. Trochu zrychluji před závěrečnou sjezdovkou. Ve sjezdovce už jdu v předklonu. Dostávám se na asfalt. Zbývá posledních pár metrů. Najednou cítím vítr v zádech. Díky jeho podpoře se ještě dokážu vyburcovat v závěrečný běh do cíle. Přikládám svůj čip a dívám se na hodinky. Jsem happy jak dva grepy, je na nich totiž čas 55:43 a to znamená vylepšení osobáku na této trati. Dokonce v chatě stíhám i dvojčata a běžíme pak společně dolů.
15:00 doma
Ještě jednou si kontroluju výsledky. Je to tam – černé na bílém. Nakonec 95 místo po zapsání všech zapomenutých čipů. Osobák a poprvé v historii LC v první 100. Tým VZS zásluhou výkonů Stoši (18. místo), Deni (30. místo) a Mira (59. místo) na krásném 8. místě.
Spiroergometrie poprvé
Mám za sebou 4 týdny maratonského tréninku, momentálně se nacházím ma konci pátého. Můj trénink se v příštích týdnech hodně zaměří na posunutí hranice ANP a výdrži v ní. Jenže do minulého pátku jsem svou hranici ANP netušil, vlastně ani jiné zóny tepové frekvence. Vím, že existují tréninkové metody jak zjistit potřebné údaje v tréninku,...»
Jak mi to jde ve vodě?
Bazén v Podolí je můj druhý sportovní domov po atletickém stadionu Děkanka. Vysněný cíl mám stále v hlavě, tak snad k němu brzo doplavu. Těm, kteří nejsou úplně v obraze, může k lepší orientaci pomoci můj předešlý článek Born To Swim.
Chtěla jsem se po čase trochu posunout, zlepšit techniku a vůbec dostat prostě nějaké užitečné rady. Zavolala jsem tedy na pomoc trenéra. Honza je můj kamarád a s plaváním má mnohaleté zkušenosti. Loni se účastnil Ironmana na Havaji, takže myslím, že jsem se učila od toho nejpovolanějšího.
Hodina a půl v bazénu pod jeho dohledem nebyla vůbec žádná sranda. Nejdřív mě nechal rozplavat a zkoukl mojí techniku a polohu těla. Přišla první pochvala, že to celkem ujde J Ale vzápětí se mi začaly na hlavu sypat „drobné detaily“.
Tak třeba hned dýchání. To musí být plynulé, pravidelné a hluboké. Já jsem dýchala dost „mělce“. Prostě musí jít bubliny od pusy. Pak bylo třeba upravit polohu dlaně na začátku záběru. Snažím se jí teď pokládat víc naplocho, ne tolik přes palcovou hranu jako před tím. Taky je důležité vytáhnout celou ruku co nejdál, aby byl záběr nejúčinnější. Pod vodou se musím soustředit na vytočení lokte směrem ven a zabírat celým předloktím. Při nádechu zase myslet na dostatečné otočení trupu. No není toho úplně málo.
Honza na mě zkoušel různá cvičení, jako třeba dobíhání rukou, plavání se zatnutými pěstmi, nechat jednu ruku při těle a makat jenom tou druhou atd. Občas jsem měla pocit, že půjdu ke dnu.
Ale všechny jeho rady jsem si vzala k srdci a snažím se je aplikovat pokaždé, když vlezu do bazénu. A rozhodně jsem zaznamenala rozdíl. Při upravené poloze paží mi zabírají trochu jiné svaly a mám pocit, že můj styl je teď o něco efektivnější a tím pádem jsem rychlejší.
Co se týče té rychlosti, tak mi bylo řečeno, že plavu dost vlažně, takže teď pokaždé vkládám několik rychlejších úseků, kdy se snažím ruce i nohy roztočit naplno. A dost mě to baví. Můj pobyt ve vodě dostal tak trochu šťávu.
No a za odměnu jsem si pořídila speciální rychlosací ručník od Born To Swim, jako má určitě každý správný plavec J. Teď jsem suchá asi tak za vteřinu. No máme doma samozřejmě zase dva kusy….
Brtnické ledopády 2016
pohled se skoro měsíčním odstupem
Na tuhle akci jsem se dlouho těšil. Loni to nějak nevyšlo skrz jiné akce, ale letos když se vše plánovalo pořádně dopředu, tak už to klaplo. Kraj Česko Saského Švýcarska je nádherný a věděl jsem, že nezklame, navíc když Olaf s Egonem připraví krásnou cestu, bylo jasné, že objevím místa, kde jsem ještě nebyl a kam se zaručeně vrátím s dětmi.
Všem organizátorům a dobrovolníkům musím složit hlubokou poklonu a moc poděkovat. Byli všichni skvělí, pořád s úsměvem a v pohodě a s otevřeným srdci. Podařilo se jim zase nejenom připravit nádhernou trať, ale postarat se i zázemí o lidi a o všechno okolo. Moc si jejich práce vážím, děkuji za ni a zaslouženě je chválím. Atmosféra na těchto akcích je jak z minulého století a to se mi moc líbí.
Dopravu tam si domlouvám s Pavlem F. v autě s námi jede ještě Kristýna a ...(Petr?). Cestou když jsme někde u Lovosic, tak volá Honza12, ptá se kde jsme, že prý vyjel později, má strach, že tam dojede moc pozdě a nestihne registraci. Podle všeho je ale daleko před námi někde u Ústí, říkám, že to je OK, že se to stíhá a že se sejdeme až tam. Když se blížíme do Mikulášovic volá Honza12 znova a tentokrát je hluboko za námi a že prý opravdu nestíhá registraci. Slíbil jsem mu, že mu vezmu číslo a ať je v pohodě. Nakonec Honza12 opravdu přijíždí 20 min před startem, stačí se jen tak tak převléknout a už se startuje. Honza12 má doslova letmý start, když se vrací od auta, tak se rovnou zařadí do startovního pole. Naštěstí jsme z P100 domluvení, že se když tak budeme hledat na konci startovního pole.
Kousek po startu cca na 3m nastává malé navigační dilema, značení se rozchází s GPX, jdeme po znační, čímž nabereme malý kufr cca 2km oproti GPX. Dodnes nevím, zda to byla chyba nebo nebyla. Podle mne jsme šli po modré a po odrazkách, ale z některých reportů na webu se zdá, že to byla chyba.
První čipová kontrola je hned na šestém kilometru v hospodě "U Oty", jenom pípneme a jdeme dál údolím Brtnického potoka. Cesta je dost zledovatělá a tak přichází na řadu nesmeky. První akce "nesmeky nasadit" trvá alespoň dvě minuty. Vyplatí se to, hned je to jiné kafe, bota drží jak přibitá a můžeme běžet klidně, jistě, bezpečně a dokonce i rychleji než ostatní.
Na 24. km dáváme první polévku na kontrole K3 v penzionu „Na Konci světa“. S Honzou jsme bezvadně sladěný tým, jeden zařídí polévku a druhý pivo. Něco jako pit-stop u F1. Obojí vdechneme a pelášíme dál.
Někde na 30. km stoupáme na Studenec, cesta je zase samý led a několikrát nastává akce „nesmeky nasadit“ a „nesmeky sejmout“. Trénink dělá mistry a čas na to potřebný snižujeme tak na 40 sekund. Kontrola je až na vrcholu rozhledny. Schody se točí, jsou čím dál užší, hlava se motá do toho ostrý vítr ať už jsme pryč. Vzpomínám na 10L700 jaké tady v létě bylo teplo. :-)
Po cca 5km stoupáme na Pustý zámek, klasika úzká osmekaná cestička, jsou tu i řetězy, naštěstí ale není namrzlá. Nahoře na skále na K5 není fixa, zkoušíme foto, ale ještě, že to Olaf nechtěl vidět, to by byla ostuda fotografa, no co čočka byla zamlžená :-)
Seběhy nám jdou, jsme plní síly a ničeho se nebojíme, předbíháme kde koho, skoro i jestřába v střemhlavém letu necháváme za sebou. Honza se mě drží jako klíště a udrží se i když to opravdu pustím, musím ho moc pochválit, moc se zlepšil.
Kontrola K7 (42. km)„Ovčácký vrch“ je lahůdka, nahoru nevede cesta, oficiální značení nějak ztrácíme, dereme se vzhůru po spádnici, kontrola má být přeci na vrcholu. V postupu nám brání hustá dubina a suťové pole viklajících se kamenů. Po chvíli nalézáme Olafovy šipky a odrazky, ale stále žádná cesta, pořád prolézáme těžko prostupným houštím, prostě klasika, rukopis traséra se nezapře :-)
Kontrola K8 je v Prysku v bistru na koupališti. Nádherná hospoda, pivo a polévka v sehraném týmu, měním mokré ponožky, baterky v čelovce, s hospodským, který by fackou zabil medvěda, si plácnu a pochválím mu lokál. Hned nás zve, ať přijedeme i příští víkend. V hospodě do sebe tlačím i chleba z vlastních zásob, po opuštění hospody chvíli jdeme, je to do kopce, tak se to i hodí na lepší trávení. Za chvíli jsme v Kamenickém Šenově (46. km) a pak stoupáme na „Zámecký vrch“ (50. km) je ale ještě tma tak ze zříceniny toho moc nevidíme, ale přece jen pomalu začíná svítat a to je hned veseleji.
Když už jsme v „Dolském mlýnu“, tak už je plno světla a údolí i okolí je dobře vidět a je to úžasné. Schody nahoru jsou dlouhé, ale v tu chvíli vím, že sem vezmu děti.
Hospoda „U nás“ na 62. km spolu s Alešem Z. na K11. Hospoda je super, usměvavý a milý personál, dávám opět polévku, pivo, vlastní chleba, nové suché ponožky a hurá na Šauštejn. Další perla na trati, schody, žebříky, rozhledy, nádhera. Zhruba v 20m nad zemí na vrcholu skal nás vedu blbě, a musíme přelézat zábradlí,abych se dostali ke kontrole K12 Honza neřekne ani popel a leze za mnou jako by se nechumelilo, udělal na sobě opravdu velké pokroky.
Kousek za Šauštejnem se nějak zakecám a dělám druhou navigační chybu, když zapomenu velet k odbočení, vrátíme se cca 300m a jsme zase na trati.
Následující úsek je zase nesmírná krása „Pohovka“, „Mariina vyhlídka“, „Vilémínina stěna“ ano i sem musím vzít děti. To stojí za těch pár schodů.
Za chvíli jsme na Tokáni (zase) poznáváme místo kde jsme už jednou v noci byli. Pokračujeme do hospody „Lesní chata“. Zase velmi rychle pivo a polévka. Teda „rychlé“, paní u pípy je trochu pomalejší a dvě piva vyrábí asi 5min, ale co, zdá se mi trochu zpruzená. Venku doplňuji vodu do vaku, poleju si i batoh, jsem šikula, naštěstí je teplo a nemrzne, tak to ani moc nevadí. Do této chvíle jsme se tak trochu tahali s Kristýnou a s Jardou, chvíli jsme byli před nimi, chvíli oni před námi, často jsme běželi spolu, ale teď se to láme, tedy hlavně u mne. Zpomalujeme a Kristýnu pak uvidíme až v cíli. Holt na elitu nemám i tak mne překvapuje, že jsem se s ní udržel tak dlouho, skoro 75km.
Dostáváme se do Kyjovského údolí, cesta je zase namrzlá a tak zase přichází akce „nesmeky nasadit“ operce je již vybroušená a nasadit je netrvá víc než 20 sekund. Bohužel pak Honzovi prasklo lanko na jednom nesmeku, tak další výměny dost často už absolvuji jen sám. Dostáváme se na „Turistický most“ kde je tajná kontrola s občerstvením. Vdechnem párek s kofolou a pokračujme kochat se ledopády. Letos jsou malé, ale jsou a jsou moc pěkné.
Pokračujeme přes rozhlednu na „Vlčí hoře“ do hospody „Vídeň“. Hospoda je plná těch co šli kratší tratě, horko těžko sháníme místo, je tam zahuleno a tak se zase zastavujeme jen na tu nejnutnější dobu, pivo, polévka, poslední suché ponožky a jde se dál. Když stoupáme na kopec „Vlčice“, vytahujeme čelovky a v lese se dělá rychle tma. Kontrolu na vrcholu nalézáme až na druhý pohled, je v kládě, zatížená klackem, asi ji vítr serval ze stromu a v tu dobu už hodně slušně fučí.
Cestou necestou jdeme dolů, tenhle kopec jsem neznal, no bodeť, když tam nevede cesta. :-)
Poslední kopec je „Hrázný“, když na ně stoupáme, tak se mi zdá nějak nekonečný, kouknu na hodinky, jak jsme vysoko, hodinky tvrdí 711 m. n. m., tomu se mi nechce věřit, nicméně za to může změna tlaku před deštěm, za chvíli také začíná drobně pršet a po chvíli už prší i víc. Cíl už je jen kousek přes Staré Hraběcí a přes louku šup k Hubertovi do hospody. Na louce trochu hledáme cestu, čelovky před námi to berou nějak divně, ale po chvíli najdeme odrazky, takže jdeme dobře.
Je tu cíl, pípnu a letím na záchod, střeva se nějak dala na pochod. Jak jsem rád, že to stíhám. Když tam tak trůním, slyším Olafa jak vyvolává moje jméno, nedá se nic dělat, za chvíli přebírám diplom a medaili, vracím chip, dávám si polévku a pozor poprvé né pivo, ale půl litru koly.
Dokončili jsme na krásném 32. místě za 22h a 8min. Trasa měla oficiálně mít 111km, k tomu pak ty dva kufry dohromady cca 2,6km, hodinky ale naměřily 125km a mobil naměřil 117km. Něco asi proměřila technika ve skalách, za něco asi může i proslulý „Olafokilometr“ :-)
Když jdeme do tělocvičny pro věci, už prší docela hodně, třeseme se oba jako ratlíci. Voda ale teče jen studená, jsem tedy za prase a za sraba, beru čisté oblečení na špinavé tělo. Umyji si jen nohy a ošetřím odřené prsty. Ten drobný písek, který se dostane do boty s blátivou vodou mi je trochu odřel, takový peeling, bohužel na nesprávném místě.
Cestou do Prahy často stavíme. Moc děkuji Honzovi za odvoz. Cestou nás ještě staví policie ČR a následuje dýchání, Honza nadýchá čistou nulu, tady jsem byl v klidu, Honza měl poslední pivo cca před deseti hodinami. Nicméně doklady měl Honza vzadu a naštěstí je policajt ani nechtěl vidět, to moha být ještě dobrá groteska, kdybychom se začali celí ztuhlí vylamovat z auta.
Stránky organizátorů
Jak to viděl Honza12, Pavel F. ,
Fotky jsem si s dovolením půjčil jak na FB od Aleše Z., také na rajčeti od "johnny-z-brna", "meryl", "pason"
Na tuhle akci jsem se dlouho těšil. Loni to nějak nevyšlo skrz jiné akce, ale letos když se vše plánovalo pořádně dopředu, tak už to klaplo. Kraj Česko Saského Švýcarska je nádherný a věděl jsem, že nezklame, navíc když Olaf s Egonem připraví krásnou cestu, bylo jasné, že objevím místa, kde jsem ještě nebyl a kam se zaručeně vrátím s dětmi.
 |
| z Mariiny vyhlídky |
Dopravu tam si domlouvám s Pavlem F. v autě s námi jede ještě Kristýna a ...(Petr?). Cestou když jsme někde u Lovosic, tak volá Honza12, ptá se kde jsme, že prý vyjel později, má strach, že tam dojede moc pozdě a nestihne registraci. Podle všeho je ale daleko před námi někde u Ústí, říkám, že to je OK, že se to stíhá a že se sejdeme až tam. Když se blížíme do Mikulášovic volá Honza12 znova a tentokrát je hluboko za námi a že prý opravdu nestíhá registraci. Slíbil jsem mu, že mu vezmu číslo a ať je v pohodě. Nakonec Honza12 opravdu přijíždí 20 min před startem, stačí se jen tak tak převléknout a už se startuje. Honza12 má doslova letmý start, když se vrací od auta, tak se rovnou zařadí do startovního pole. Naštěstí jsme z P100 domluvení, že se když tak budeme hledat na konci startovního pole.
Kousek po startu cca na 3m nastává malé navigační dilema, značení se rozchází s GPX, jdeme po znační, čímž nabereme malý kufr cca 2km oproti GPX. Dodnes nevím, zda to byla chyba nebo nebyla. Podle mne jsme šli po modré a po odrazkách, ale z některých reportů na webu se zdá, že to byla chyba.
První čipová kontrola je hned na šestém kilometru v hospodě "U Oty", jenom pípneme a jdeme dál údolím Brtnického potoka. Cesta je dost zledovatělá a tak přichází na řadu nesmeky. První akce "nesmeky nasadit" trvá alespoň dvě minuty. Vyplatí se to, hned je to jiné kafe, bota drží jak přibitá a můžeme běžet klidně, jistě, bezpečně a dokonce i rychleji než ostatní.
 |
| Pavel a Honza |
 |
| za chvíli to přijde "nesmeky nasadit" |
Na 24. km dáváme první polévku na kontrole K3 v penzionu „Na Konci světa“. S Honzou jsme bezvadně sladěný tým, jeden zařídí polévku a druhý pivo. Něco jako pit-stop u F1. Obojí vdechneme a pelášíme dál.
Někde na 30. km stoupáme na Studenec, cesta je zase samý led a několikrát nastává akce „nesmeky nasadit“ a „nesmeky sejmout“. Trénink dělá mistry a čas na to potřebný snižujeme tak na 40 sekund. Kontrola je až na vrcholu rozhledny. Schody se točí, jsou čím dál užší, hlava se motá do toho ostrý vítr ať už jsme pryč. Vzpomínám na 10L700 jaké tady v létě bylo teplo. :-)
Po cca 5km stoupáme na Pustý zámek, klasika úzká osmekaná cestička, jsou tu i řetězy, naštěstí ale není namrzlá. Nahoře na skále na K5 není fixa, zkoušíme foto, ale ještě, že to Olaf nechtěl vidět, to by byla ostuda fotografa, no co čočka byla zamlžená :-)
 |
| K5, Pustý zámek, bez fixy |
Seběhy nám jdou, jsme plní síly a ničeho se nebojíme, předbíháme kde koho, skoro i jestřába v střemhlavém letu necháváme za sebou. Honza se mě drží jako klíště a udrží se i když to opravdu pustím, musím ho moc pochválit, moc se zlepšil.
Kontrola K7 (42. km)„Ovčácký vrch“ je lahůdka, nahoru nevede cesta, oficiální značení nějak ztrácíme, dereme se vzhůru po spádnici, kontrola má být přeci na vrcholu. V postupu nám brání hustá dubina a suťové pole viklajících se kamenů. Po chvíli nalézáme Olafovy šipky a odrazky, ale stále žádná cesta, pořád prolézáme těžko prostupným houštím, prostě klasika, rukopis traséra se nezapře :-)
Kontrola K8 je v Prysku v bistru na koupališti. Nádherná hospoda, pivo a polévka v sehraném týmu, měním mokré ponožky, baterky v čelovce, s hospodským, který by fackou zabil medvěda, si plácnu a pochválím mu lokál. Hned nás zve, ať přijedeme i příští víkend. V hospodě do sebe tlačím i chleba z vlastních zásob, po opuštění hospody chvíli jdeme, je to do kopce, tak se to i hodí na lepší trávení. Za chvíli jsme v Kamenickém Šenově (46. km) a pak stoupáme na „Zámecký vrch“ (50. km) je ale ještě tma tak ze zříceniny toho moc nevidíme, ale přece jen pomalu začíná svítat a to je hned veseleji.
 |
| Zámecký vrch za světla |
 |
| Věž a nahoře kontrola, tohle je ale za světla |
Když už jsme v „Dolském mlýnu“, tak už je plno světla a údolí i okolí je dobře vidět a je to úžasné. Schody nahoru jsou dlouhé, ale v tu chvíli vím, že sem vezmu děti.
 |
| Dolský mlýn |
 |
| Dolský mlýn |
Hospoda „U nás“ na 62. km spolu s Alešem Z. na K11. Hospoda je super, usměvavý a milý personál, dávám opět polévku, pivo, vlastní chleba, nové suché ponožky a hurá na Šauštejn. Další perla na trati, schody, žebříky, rozhledy, nádhera. Zhruba v 20m nad zemí na vrcholu skal nás vedu blbě, a musíme přelézat zábradlí,abych se dostali ke kontrole K12 Honza neřekne ani popel a leze za mnou jako by se nechumelilo, udělal na sobě opravdu velké pokroky.
 |
| schody nejsou problém |
 |
| přelézat zábradlí na Šauštejnu, proč ne, to také není problém |
Kousek za Šauštejnem se nějak zakecám a dělám druhou navigační chybu, když zapomenu velet k odbočení, vrátíme se cca 300m a jsme zase na trati.
Následující úsek je zase nesmírná krása „Pohovka“, „Mariina vyhlídka“, „Vilémínina stěna“ ano i sem musím vzít děti. To stojí za těch pár schodů.
 |
| Mariina vyhlídka |
 |
| Mariina vyhlídka |
Dostáváme se do Kyjovského údolí, cesta je zase namrzlá a tak zase přichází akce „nesmeky nasadit“ operce je již vybroušená a nasadit je netrvá víc než 20 sekund. Bohužel pak Honzovi prasklo lanko na jednom nesmeku, tak další výměny dost často už absolvuji jen sám. Dostáváme se na „Turistický most“ kde je tajná kontrola s občerstvením. Vdechnem párek s kofolou a pokračujme kochat se ledopády. Letos jsou malé, ale jsou a jsou moc pěkné.
Pokračujeme přes rozhlednu na „Vlčí hoře“ do hospody „Vídeň“. Hospoda je plná těch co šli kratší tratě, horko těžko sháníme místo, je tam zahuleno a tak se zase zastavujeme jen na tu nejnutnější dobu, pivo, polévka, poslední suché ponožky a jde se dál. Když stoupáme na kopec „Vlčice“, vytahujeme čelovky a v lese se dělá rychle tma. Kontrolu na vrcholu nalézáme až na druhý pohled, je v kládě, zatížená klackem, asi ji vítr serval ze stromu a v tu dobu už hodně slušně fučí.
 |
| Snímek z fotopasti na Vlčici |
Poslední kopec je „Hrázný“, když na ně stoupáme, tak se mi zdá nějak nekonečný, kouknu na hodinky, jak jsme vysoko, hodinky tvrdí 711 m. n. m., tomu se mi nechce věřit, nicméně za to může změna tlaku před deštěm, za chvíli také začíná drobně pršet a po chvíli už prší i víc. Cíl už je jen kousek přes Staré Hraběcí a přes louku šup k Hubertovi do hospody. Na louce trochu hledáme cestu, čelovky před námi to berou nějak divně, ale po chvíli najdeme odrazky, takže jdeme dobře.
Je tu cíl, pípnu a letím na záchod, střeva se nějak dala na pochod. Jak jsem rád, že to stíhám. Když tam tak trůním, slyším Olafa jak vyvolává moje jméno, nedá se nic dělat, za chvíli přebírám diplom a medaili, vracím chip, dávám si polévku a pozor poprvé né pivo, ale půl litru koly.
Dokončili jsme na krásném 32. místě za 22h a 8min. Trasa měla oficiálně mít 111km, k tomu pak ty dva kufry dohromady cca 2,6km, hodinky ale naměřily 125km a mobil naměřil 117km. Něco asi proměřila technika ve skalách, za něco asi může i proslulý „Olafokilometr“ :-)
Cestou do Prahy často stavíme. Moc děkuji Honzovi za odvoz. Cestou nás ještě staví policie ČR a následuje dýchání, Honza nadýchá čistou nulu, tady jsem byl v klidu, Honza měl poslední pivo cca před deseti hodinami. Nicméně doklady měl Honza vzadu a naštěstí je policajt ani nechtěl vidět, to moha být ještě dobrá groteska, kdybychom se začali celí ztuhlí vylamovat z auta.
Stránky organizátorů
Jak to viděl Honza12, Pavel F. ,
Fotky jsem si s dovolením půjčil jak na FB od Aleše Z., také na rajčeti od "johnny-z-brna", "meryl", "pason"
Na kafe? #5
Tak tedy pojmu tento článek o kavárně Kafíčko jako takové malé zavzpomínání. Pořád bude mít u mě svoje místo.
Míšeňská je ulice, kde lze najít klid i když jste jen kousek od Karlova mostu a davu turistů. Moc ráda jsem vždycky uhnula do těchto míst z pulsující tepny ústící na most. Kavárnu mi ukázal před lety můj dobrý kamarád a já mu za to vždycky děkovala, když jsem usrkávala tu vynikající hnědou tekutinu. V Kafíčku totiž vařili výbornou kávu a mohli jste si vybrat, jestli chcete Kostariku, Keňu, Brazílii nebo třeba Etiopii. Přinesena byla vždycky v roztomilých keramických hrnečcích s vodou a čokoládkou, tak jak to má být J
Další sortiment nemá cenu popisovat, jednalo se o kavárenskou klasiku, snídaně, dortíky, quiche, mošty atd. Co ale stojí za zmínku hned po kávě, je obsluha. Vždycky jsme mu říkali „ten sympatický pán“. Když tam nebyl, byla jsem trochu zklamaná. Sálala z něj pokaždé taková dobrá nálada, vyrovnanost a klid. To on se asi hlavně podílel na celkovém duchu Kafíčka, v kombinaci se starobylým domem, kde se nacházelo. A maloval takové roztomilé účtenky, které mám dodnes schované.
Další věc, která byla typická, byla originální keramika určená k prodeji. Několikrát jsem s ní obdarovala členy rodiny a kamarádky. Přesná trefa do mého vkusu. A taky fair trade čokolády J
Fotky k tomuto článku jsem pořídila na začátku ledna. To jsem ještě netušila, že jsem tam možná naposled. O pár dní později jsem se na Facebooku dozvěděla, že kavárna končí. Důvodem byly prý dlouhodobé neshody s novou majitelkou domu. Neznám jí, ale vím, že jí rozhodně nemám ráda. Vyhnala MOJÍ kavárnu. Původně měl provoz trvat do Velikonoc, ale ani to už neplatí. Poslední šanci rozloučit se budu mít 21.3., to se bude pořádat kafíčková benefice. Kdo jste Kafíčko znali, tak se taky přijďte rozloučit. A kdo jste neznali, tak se přijďte seznámit i rozloučit zároveň.
Staré Kafíčko je skoro pryč. Trochu útěchou mi je, že „sympatický pán“ s manželkou se snaží najít nový prostor na Malé Straně, kde by mohli pokračovat a dál zahřívat lidi skvělou kávou. Tak doufám, že se jim to podaří a Kafíčko se reinkarnuje do Kafíčka 2. Holt, jak to v životě už chodí, něco starého končí a něco nového začíná. I když bych byla někdy radši, kdyby to staré stárlo dál. 
SJK a CHBZ
Není lepší náplasti na více než čtrnáct dnů bolestivou a zanícenou ránu po trhání stoličky, než navštívit natáčení pořadu Show Jana Krause, ve kterém vystupuje jako host brácha a uhájit i přes zdravotní potíže vítězství v Chebské běžecké zimě. V Chebu bylo ovšem nutno vybírat tu správnou, tedy méně obsazovanou kategorii. :)
Jiná Lysá hora
Na Lysou horu mě kdysi dávno zavedli přátelé. Zprvu jsem nevnímal kouzlo tohoto kopce, na nějž vedou cesty ze všech stran. Lysá hora se do mně zakousávala postupně, až mě v určitém období pohltila a byl jsem rád za každou … Continued