Roční archiv: 2015

Tak už se mi to konečně taky povedlo. Zařadila jsem se mezi borce, kteří neváhají se cestou vyzvracet, jen když to dopomůže lepšímu umístění. Teda, ne že by mě to nějak zrychlilo, jenom to možná trochu zpomalilo propad. Taky to ale mohlo ještě ten kilák vydržet. Jsem zvědavá, kolik lidí mě ještě předejde, než se doplazím do cíle. I želvě by se to podařilo. Hele, kámen, tady si trochu posedím. Že prý je to na cestu už jenom kousek. Ale jak přesně je definovaný kousek? Konečně cesta. A do cíle už jenom z kopce. Žaludek zkřečovaný na kámen, nemůžu se pořádně nadechnout. A to ještě musím nacvičit úsměv pro fanoušky v cíli, protože mě to přece baví:-) A jsem tady. Kdybych neběžela tak rychle, mohl mi vyjít labužnický cílový čas. Hned mi berou čip a dávají kelímek s vodou. To jsem zvědavá, co s ní budu dělat, žaludek protestuje proti přijímání čehokoliv. No, možná se s ní opláchnu, až se nebudou dívat.

Jdu hledat úschovnu zavazadel. Asi předpokládali, že budu tak hotová, že si stejně nebudu pamatovat, kde jsem batoh nechávala, ta ji pro jistotu přemístili. Pořadatelé jsou ale jasně identifikovatelní a ochotní. Slečna se mě ptá, jestli zvládnu jít po schodech, to musím vypadat dost strašně. Úschovna je nakonec hned vedle sprchy, tak si jdu vystát řadu. Sprcha je jedna jediná pro všechny, zato ale krásně studená, tak jsem se trochu vzpamatovala. Jdu si vyfasovat jídlo a pití. Jenom doufám, že mě nevyloučí z klubu ITB, protože jsem asi vytvořila nový světový rekord v pomalosti pití piva. Ale nakonec jsem to zvládla, to těstoviny se mi nepovedlo dojíst ani za dvě hodiny.

Ve dvou mikinách je mi tak akorát, horší jsou okamžiky, kdy je třeba reprezentovat v klubových barvách, to mám husí kůži a fialové rty.

Před rokem jsem si řekl, že zužitkuji všechny ty hodiny, dny a týdny v nejtěžších světových závodech Adventure Race a přenesu trochu té kostarické, čínské, argentinské nebo ekvádorské divočiny sem k nám. Netušil jsem ovšem, že během pár měsíců se nám podaří v areálu poběžovické kotliny vytvořit bahenní peklo a závod, který se stává kultovním. 

Letošní druhý ročník GLADIATOR RACE přilákal na šestikilometrovou trasu s více než 30 překážkami téměř 2000 bahnachtivých závodníků. Už dlouho dopředu jsem věděl, že letos to chci běžet taky. Trať je drsná svým profilem a nemilosrdná při mokrém  počasí. Střídá se zde kluzký jíl, hluboké bahno, technické překážky a lesní porost. A když ještě den před závodem vydatně zapršelo, nemusel jsem vůbec přemýšlet, v čem se do toho pustím – X-Talon 212. Jasná a skvělá volba. Stojím na startu, trochu nervozita, přece jenom všichni jsou zvědaví, jak se stavitel trati a ředitel závodu popere se svým „dítětem“, o kterém hrdě říká nejdrsnější závod v ČR. Skok přes oheň, pár technických disciplín, přeskoky bariér, silové disciplíny, výběhy a sběhy v otevřené části areálu, kde vše, i půda, rychle schne. Tak tady bych to v klidu dal i v bačkůrkách. Zásadní rozdíl přichází ovšem záhy. Hluboká koryta plná vody a bahna, bažiny a tůje, najednou začíná vše příšerně klouzat, překážky, klády, dokonce i suchá zem klouže…. Tedy všem kolem dokola. Já se prostě postavím a jdu nebo běžím, ale prostě jdu vpřed. Žádné plazení se po čtyřech, žádné zoufalé hledání, čeho bych se zachytil. Nic takového není potřeba, boty drží jak přibité. Prudké srázy na motokrosové trati prolité vodou a jízda po zadku? Neexistuje. Bezpečně sbíhám prudká klesání a nabírám ještě větší rychlost do dalších výběhu. V cíli jsem totálně na kaši, nejsem zvyklý na tak krátkou a intenzivní zátěž, přece jenom klasické závody Adventure Race trvají nonstop několik dní. Vítězství v hlavní kategorii hodně těší. Už chápu ten boom posledních let, už rozumím těm tisícovkám nadšených odvážlivců. Jako pořadatel jsem maximálně spokojen,  jen doufám, že to většina závodníků zase nepodcení a přijedou v pořádné obuvi ;-)