Holka ve formě měsíce července je těhotná. Je těhotná a přesto je ve formě. Ivka je mladá nastávající maminka, která miluje běhání a svého aktivního životního stylu se nechtěla vzdát ani teď, kdy čeká miminko. My jí moc fandíme, přejeme hodně zdraví a doufáme, že na tom jednou budeme podobně :-). O tom, jak jí sport pomáhá, co prožívá a jaké má plány do budoucna si přečtěte už přímo od ní.
S běháním jsem začala pravidelněji v roce 2015. Předtím jsem sice chodila do fitka, ale spíše jsem se jen tak ploužila životem. Běhání mi ukázalo můj životní směr, vyčistila jsem si hlavu a zjistila jsem, že můj život vlastně nikam nevede. Díky běhu jsem poznala svého snoubence a můj život dostal konečně smysl. Na začátku roku 2017 jsem zjistila, že jsem těhotná. S přítelem jsme spolu nebyli moc dlouho, a měli jsme spoustu plánu na nadcházející běhací rok. Ale miminko bylo v plánu také, jen jsme to nečekali tak brzy. Já jsem byla hodně zaskočená, a samozřejmě šťastná.
Po prvním šoku jsem začala zjišťovat informace, co takové těhotenství vlastně obnáší. Po všech počátečních vyšetřeních, konzultací s mou lékařkou, která mne ujistila, že jsem v naprostém pořádku, jsem se zjistila, že mi vlastně nic nebrání pokračovat v činnosti, kterou miluji. Začátky byly docela náročné, byla jsem unavenější a někdy se přidaly i nevolnosti. Ale jakmile jsem se cítila fajn, obula jsem tenisky a vyběhla. V těhotenství je člověk dost emotivní a má trošku rozhozené hormony a mě to opět pomáhalo si vše srovnat v hlavě, překonávat nesmyslné strachy a pochybnosti. Ve druhém trimestru jsem byla šťastná jako blecha, nic mne nebolelo, byla jsem neskutečně fit a vitální. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života, to těšení se na miminko, ten pocit, že se nám narodí maličký chlapeček, že ho čekám s člověkem, kterého moc miluji.
Dokázala jsem běhat, plavat, chodit na túry, cvičit a k tomu chodit do práce a dělat úplně vše, co jsem si zamanula. Teď už jsem ve třetím trimestru a blíží se mi termín porodu, je to krásná a zároveň trochu děsivá představa. Už běhám méně a kratší tratě, ale dokud mne nic netrápí, tak si těch pár kilometrů dám a po doběhnutí mám vždy pocit takové lehkosti, setřesu ze sebe ten strach a zůstává jen to těšení. Za celou dobu jsem neměla skoro žádné těhotenské potíže, dokonce i na bolest hlavy mi běh pomáhá. Mám samozřejmě spoustu plánu, ale miminko je na prvním místě. Ještě letos plánuji svůj oblíbený závod Hornickou desítku ve Frýdku-Místku. Poté bych se chtěla zlepšit a běhat deset kilometrů pod 45 minut. V příštím roce si odběhnout jesenický půlmaraton a spoustu dalších závodů.
Ale nejdůležitější pro mne je moje rodina, zdraví mých blízkých a maličký Alex, který mi roste v bříšku a bude to ten nejkrásnější dárek, který jsem mohla od života dostat. Takže i kdybych nestihla to, co si plánuji, vezmu prostě kočárek a půjdu se proběhnout se svým pokladem. To je jediný závod, který stojí za to.
