Sobota 11.3.2017
V Pečkách, malebném středočeském městečku, jsem již běžela v letech 2013 a 2014. Z těchto dvou účastní ve mně zůstaly jenom samé pozitivní vzpomínky, a tak do nich s radostí přijíždím zas :-).
Zázemí se stále nachází v místní sportovní hale. Kromě startovního čísla a čipu dostáváme ještě tištěnou termínovku, bagetu a banán. Dopoledne patří nejmenším závodníkům ;-).
Po dětských kategoriích a nesoutěžním lidovém běhu na jednu míli přichází na řadu hlavní silniční závod na deset kilometrů. Tradiční obrátková trasa vede přes Ratenice k Cerhenicím, u nichž se otáčí zpátky do Peček.
Už při rozklusávání se necítím úplně optimálně (to obvykle bývá dobré znamení :-)). Jako bych snad ani neměla nohy :-(. Také bych potřebovala vyměnit levé koleno… Nicméně nic neočekávám. Chci si to tady jen maximálně užít :-). „Dnešní závod nemá žádného poraženého“ zazní v předstartovní řeči. To je pravda :-).
Přála bych si vyrazit s vodičem na pětačtyřicet minut a pak se mu v ideálním případě pokusit trošku utéct, ale najděte ho v tomhle početném, téměř tisícovém davu :-/.
Na trať se dostávám šest vteřin po výstřelu a běžím tak akorát. Nikoho nebrzdím a zároveň ani mě nikdo nebrzdí. Po chvilce před sebou spatřuji postavu vodiče. Zrychluji proto, abych ho dohnala, načež zjišťuji, že se sice jedná o vodiče, ale o toho na čtyřicet minut. O ou, do toho nejdu.
Ratenicemi se rozléhá z reproduktorů hrající ABBA. V mírném stoupání mám sílu. Neustále se přetahuji s běžkyní v černém. Fouká protivítr, takže se těším na obrátku až se otočí a bude foukat do zad, ale on vane stále proti! Navíc ještě víc než v opačném směru :-(. Skutečnost, že běžím převážně sama, mi tak příliš nenahrává. Nějaké tři kilometry před cílem se to však mění. Chytám se super chlapa, který mi v této části velmi pomáhá, za což mu moc děkuji!
Na posledním kilometru jdu dokonce před něj a postupně se mu vzdaluji. Utíkám vstříc svému dalšímu snu.
V posledních dvou stech metrech hodně tuhnu. Poslední zatáčka, pohled na časomíru… „Jo! Jo! Jo! :-)“ Takových let to nešlo a teď to najednou jde :-). 43:00 min. Osobní rekord. Tak se mi to konečně podařilo. Po dlouhých jedenácti letech o třiapadesát vteřin vylepšuji svůj čas z roku 2006. Věděla jsem, že na to mám. Vždycky potěší, když překonáte sami sebe. Dodá to sílu, odvahu a motivaci do další činnosti.
Po tomto výkonu bych si určitě zasloužila nějakou odměnu (od pondělí budou mít v Lidlu koláčky), ale nějak zjišťuji, že po ní vlastně ani netoužím… Největší odměnou jsou pro mě stejně totiž hezké chvilky strávené s mým synem :-).
