V podstatě okamžitě po tom, co jsem se dozvěděla, že poletíme na měsíc do Austrálie jsem na internetu otevřela stránky spartanrace.com.au a modlila se, aby se kdesi poblíž naší cesty konal alespoň jeden závod. Běžet Spartana v Austrálii? To znělo jako sen! Když jsem plná euforie objevila závod v Brisbane, okamžitě jsem se chtěla zaregistrovat. Jenže hned první nemilé překvapení byla cena startovného. Český závody mi samy o sobě přijdou jako ne zrovna levná sranda a dát 240 AUD za jeden závod? Uh. Tak jsem stránku zase rychle zavřela a jela na trénink.
…jenže mi to nedalo a tak jsem se několik dní pořád a pořád vracela zpátky na web a kontrolovala, jestli jsou pořád ještě volné vlny. A pak jsem se jednoho odpoledne odhodlala a bez většího přemýšlení se přihlásila. A v diáři se u data 3.září objevila poznámka „Spartanrace Beast Brisbane.“
Euforii ale vystřídaly obavy. Krátce po přihlášení jsem si totiž začala dost rychle uvědomovat, že Beast v Austrálii není jen ta medaile s australskou vlajkou v cíli, ale minimálně 21 km závodu v terénu, který vůbec neznám, v podnebí, kde jsem nikdy nebyla a v přírodě, která skrývá kdejakou havěť, kterou v Evropě najdu jen těžko. A tak se myšlenky typu „Spartan v Austrálii bude absolutní bomba“ postupně změnily v „panebože, co mě to zas napadlo.“
… A pak jsme konečně odletěli. Dny v Austrálii utíkaly jako voda a já neměla ani moc času o závodě přemýšlet. Dny v horách se střídaly s těmi na plážích, ve městech a národních parcích a s desítky a stovky kilometrů přejíždění, až jsme konečně 2.září dojeli poslední kus naší cesty k Ivory Rocks. Protože i když by se z názvu „Spartan Race Brisbane“ mohlo zdát, že se jedná o city-run, závod se běžel v Ivory Rocks, kousek od Brisbane. Díky bohu. Protože kdo četl článek o pražským Spartanovi, asi ví, jakej mám názor na Spartany ve městech.
A tak jsme se 3.září ráno vydali na 15 minutovou cestu z apartmánu na start, kde jsme zaplatili dalších 10 AUD za parkoviště a další 3 dolary za úschovnu, protože jestli něco Australani dobře umí, tak je to oškubat Vás o peníze. A ani ne hodinu a půl na to jsme vcházeli do startovního koridoru.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla nervozní a jestli jsem čekala, že mě nervy na místě opustí, tak to se bohužel přesně nestalo. Nepomohl tomu zrovna fakt, že naše startovní vlna byla poměrně malá, navíc v ní převládalo z 90% mužské pohlaví. A když začali kontrolovat camel bagy a množství vody, které máme s sebou, včetně zákazu startů těm, kteří je neměli, mé obavy se vyšplhaly na nejvyšší stupeň. Z těch mě dost rychle vytrhl řev z mikrofonu „Racers, who are you?!“ a celá vlna jednohlasně zařvala nazpět „I AM SPARTAN!“.
„Are you ready for war?!“
„Yeaah“
„Are you ready?“
„Yeeeaaah“
„Okay, Spartans… let’s go!!“
A tak jsme vyběhli za doprovodu spartanské písničky, ale už bohužel ne s dýmem, jako je ve zvyku u evropských závodů. Nečekala nás žádná zrádná černá sjezdovka jako v Polsku ani studená řeka pár metrů po startu jako v Litovli. Místo toho jsme běželi.. po louce. Travnatá rovina, občas nějaký strom a po pár překážkách rybník, který jsme oběhli. Prvních pár minut jsme bojovali s Go Pro, což byla vcelku školácká chyba, ale naše ambice na tenhle závod se pohybovaly někde v rozmezí doběhnout – nezranit se, takže čas bylo to poslední, co mě trápilo. Zvládli jsme pár reverse walls, podlézání sítě z lan, dvoje O-U-T, lezeckou stěnu… na začátek dost sympatické překážky. První angličáky přišly jak jinak než na oštěpu, což je pro nás klasickej #30must a to jsme ještě neměli ani tušení, že nás čekají další dva.
První vodu jsem proběhla trošku s obavami. Ne, že by to byla nějaká zázračná hloubka, ale návštěvy aquarií v Sydney a na Gold Coastu mě přesvědčily, že v místních vodách se může skrývat naprosto cokkoli. A myslim, že takhle rychle jsem se přes žádnou vodu ještě nedostala. Pokračoval kopec nahoru a první, co mě napadlo bylo „Už je to tady.“. Ale nebylo. Na vrchol kopce jsme se dostali mnohem rychleji než v předchozích závodech a tady se odehrálo pro mě něco naprosto nepochopitelného. Na výhledu se zastavila jedna skupinka, vytáhla mobily a začala si ten výhled FOTIT.
A teď vážně… kdo i proboha vezme na Spartanrace iPhone?!
Trať nás vedla zpátky ke startu, ale ještě předtím jsme se pronesli kousek s kettlebellama a zvládli si hodit podruhé oštěpem, to aby 30 angličáků nebylo málo. A pak následovalo přelézání lana (viz. druhá fotka), které bylo dost milé už jen v tom, že pod ním byla obrovská žíněnka (kdyby to byl Predátor race, tak si třeba spadni a zlom si vaz, přeci nejsme na základce, abys tu měl žíněnku). Následovalo pár lehčích překážek, ručkování a kruhy, kde jsem si přičetla dalších 30 a konečně jsme se zas vydali jinou cestou. Proč konečně? Protože jestli jsem to ještě neřekla, některé překážky byly společné jak pro Beast, tak pro současně probíhající Sprint. Takže bylo klidně možné, že po 15ti kilometrech jste přiběhli na překážku, kam si to vykračovala skupinka sprinterů, kteří měli v nohách sotva 2 kilometry.
Což souvisí s další, pro mě naprosto nepochopitelnou vymožeností australského Spartana. Pokud totiž běžíte v Aussie Spartanrace poprvé, dostanete tzv. „Rory pass“, který Vás uvolňuje z angličáků. Což v praxi znamená to, že běžíte závod, přiběhnete k překážce, tu nezvládnete a můžete běžet dál. A nebo se na ni jen podíváte, usoudíte, že ji zkrátka nezvládnete, ani se nad tím nepozastavíte a můžete běžet, aniž by Vám někdo něco vytknul. Mám trochu pocit, že to pak absolutně postrádá celý význam Spartana, protože to si můžete jít zaběhat do lesa a vyjde to v podstatě nastejno.
Možná i tohle byl jeden z důvodů, proč to chvílema na startu vypadalo, jako školní výlet. Na parkovišti stály školní autobusy, v areálu se pohybovaly desítky dětí ve stejných tričkách a ačkoli zrovna tyhle děti beast neběžely, jejich starší sourozenci pravděpodobně ano. A nebudu předstírat, že mě to neštvalo. Máte v nohách už slušnou dávku kilometrů, přiběhnete k překážce a snažíte se jí poctivě překonat, v opačném případě 30x padáte obličejem k zemi. A pak doběhnete třeba k překážce s názvem „ball deadlift“. Na pohled vcelku snadná překážka se vymstila právě váhou balonu. A tak zatímco bojuju s pětatřiceti kilovým balonem a nesu ho do kopce a co nejrychleji z kopce, protože podle nápisu na zábradlí nesmíte balon upustit a já zkrátka angličáky dělat NECHCI, vedle mě dobrovolník zvedne balon a podá ho dvoum slečnám (které vypadají, že neunesou ani samy sebe), do kopce ho vynesou společně, tam ho položí na zem, odpočinou si, snesou společně zase dolů a vybíhají zvesela dál, zatímco my ostatní jsme si málem zlomili záda, jen abychom nepřidali další 30ku na naše konto.
Krátce po téhle „milé“ překážce byla občerstvovačka. Mnohem milejší než v Krynici, kde jste si vyloženě museli vyškemrat druhej kelímek vody navíc (a nebo mít štěstí, protože tam zrovna stojí kluci z Chomutova a vy máte na tváři jako jedna z mála českou vlajku). Tady totiž žádní dobrovolníci nebyli, museli jste si vystačit s hadicí, která ale na druhou stranu měla vcelku neomezenou zásobu vody a tak jsme měli možnost si doplnit i camelbagy a popřát trochu štěstí jednomu spoluzávodníkovi, se kterým jsme se drželi bok po boku pár kilometrů a ten teď ležel na zemi se silnou křečí v noze.
Po pár dalších odnošených a odhozených balonech jsme si obešli slušnej okruh s betonovou kostku na provaze, kterou jsme interně přejmenovali na vězeňskou kouli, protože přesně tak jsme všichni vypadali. Vykoupali se ve čtyřech po sobě jdoucích bahenních jámách, prošli se místní řekou (říčkou) a pomalu se vraceli zpátky k areálu startu. A právě tady se stalo skoro všechno to, co jste už určitě viděli, pokud jste moje zážitky z Austrálie sledovali na mém instagramu. Po běžném podlézání ostnáče do kopce následovala vodní klouzačka dolů (chápej natažená plachta, po které teče voda z hadice), což mi bylo prezentováno jako úžasná sranda a „hlavně se pořádně rozběhni a skoč“. Na otázku, jestli to nebude bolet se dobrovolnice zasmála a tak jsem se zvesela rozběhla a skočila na břicho. A víte co? Bolí to! Takže kdo závodíte v kompresnim tričku bez podprsenky, tak tohle je přesně jedna z věcí, kterou holkám rozhodně nedoporučuju 
A hned pak následovala překážka, které jsem se bála už při pohledu ze startu. Nakonec by nebyla ani tak hrozná, kdybych nedostala křeč a neskácela se k zemi jak pytel brambor. (Teda ne, že bych ji za jiných okolností dala, ale ty šance by byly alespoň o pár procent vyšší :D).
The Fortress, seznamte se!
Po dalších 30 milých angličácích jsme se přesunuli na překážku, která se zdála být na první pohled mnohem lehčí, než byla. Jediný úkol – přeskočte kládu. A je jedno, jak se za ní dostanete, zkrátka na ni nějak skočte a dopadněte za ní. Poprvé v životě děkuju organizátorům, že se na takovém místě nacházela žíněnka, protože kdybych si po té ráně do žeber dala ještě do hlavy o zem, asi by moje cesta místo ke šplhacímu lanu vedla rovnou do nemocnice (a málokdo si umí představit, jak drahá je australská zdravotní péče, věřte mi). Ale vezmem to od začátku. Bylo mi totiž řečeno, že si ten skok za žádných okolností nesmím rozmyslet, jinak se praštím. Asi mi v tu chvíli nebylo nijak divné, že žádná ze slečen se do téhle překážky dvakrát nehrnula a radši udělala pár angličáků. A tak jsem se vší silou odrazila a skočila… A jak to dopadlo, vidíte sami tady nebo se můžete pokochat slow-mo záběrama ve videu na konci článku :D. A jestli to bolelo? No…jo.
Když jsem se v rámci možností vzpamatovala a konečně se mohla trochu víc nadechnout, vydali jsme se do kopce ke šplhacím lanům. Pomalu jsme se blížili k cíli a to by nebyl Spartanrace, kdyby nám kousek před cílem nehodili na záda sandbagy a nevyslali nás na okružní vyhlídkovou procházku půl kilometru do kopce a zase z kopce. A zatímco jsem si nandavala pytel na záda a snažila se ho rovnoměrně vyvážit, aby to bylo pro krční páteř co nejpohodlnější (nebo spíš co nejmíň bolestivý), dobelhal se zpátky k hromadě kluk s histerickým brekem, že ho bolí za krkem. Nejsi jedinej, koho tady něco bolí, kluku. Ale brek tě do cíle asi nedostane.
Čekali nás poslední dva kilometry do cíle. Poslední oštěp skrz pneumatiku (třetí!), kde jsem přidala dalších 30 do počtu (a když vedle mě lehl k zemi Australan a já konečně dostala dobrý pocit, že ne všichni z nich na angličáky kašlou, udělal jich 7 a běžel dál). Třetí překážka před cílem byl můj oblíbený Hercules Hoist. Jenže tenhle byl zkrátka naprosto jiný, než ten evropský a tak se mi poprvé stalo, že jsem ho neudělala. A nevím, jestli mě v závodě něco naštvalo víc. Byl totiž naprosto jinak zkonstruovaný a lano se tahalo přes karabinu (takovou tu, kterou používáte u horolezeckých lan). A ať jste se snažili sebevíc a zavěsili se celou vahou, s pytlem to hlo sotva o kousek. Lano zkrátka neklouzalo a když se mi po několika pokusech nepodařilo dostat pytel dál než do půlky cílové výšky, potupně jsem odešla na poslední třicítku angličáků.
210 je docela hezký číslo, ne?
Do cíle jsme doběhli v čase 5:55. Vzhledem k tomu, že jsme neběželi nijak na čas, natáčeli překážky a já si chvilku poseděla po mém vydařeném skoku bychom za normálních okolností byli asi spíše k 5ti hodinám než k 6ti. Obavy ze závodu byly ale mnohem větší než nějaké ambice a tak jsme běželi jak se říká „na pohodu“. Závod byl ale ve výsledku mnohem snazší než ty Evropské a to docela o velký kus – řekla bych, že obtížně byl asi nastejno jako Super v Krynici, který byl sice kratší, ale za to s mnohem těžším terénem). Pořadí asi nemá cenu zohledňovat, když vezmu v potaz všechny ty, kteří probíhali bez překážek a jediného angličáku… a kdo někdy běžel Spartana, ví, že každá třicítka se pronese – a když už je to těch třicítek 7, nese se to ještě hůř
Kdo ještě neviděl video, určitě se na něj podívejte!
A mějte se fajn!
