Poslední dobou jsem tomu běhu moc nedala. Žádné rychlejší běhy, žádné závody, po nemoci jsem spíše jezdila na kole a to ještě ne každý den. Ale ty Jeseníky prostě jednoho dne začnou chybět. Takže jsem v pátek 29. vyrazila na delší akci, spíše bez očekávání ale s nadějí že to vyjde. No a vyšlo…což znamená v mém jazyce, že jsem to opět přehnala, totálně se zrušila a maximálně si to užila. 😀
Naplánovala jsem si takový delší běh s dost velkým převýšením, ale věděla jsem, že je to v mých silách, a nakonec to bylo ještě o pár kilometrů více. Celkově 41km a cca 2000 metrů nastoupáno. Počasí nakonec taky vyšlo- byly hlášeny bouřky, ale jela jsem dost brzo a nevzdala to při první zahřmění, nakonec ani nebouřilo a jen v poslední třetině běhu nějakou dobu pršelo
Vyběhla jsem pomaličku s Branné, s batohem, ale bez zrcadlovky, takže relativně nalehko. Po žluté na Vozku to celkem odsýpá, a šlo mi to až překvapivě dobře i do stoupání kde jsem dřív přecházela hned do chůze, asi proto že jsem nepřepálila začátek. Celé stoupání jsem vzhlížela k hrozivě vypadající obloze, ale otočit jsem to nechtěla. Naštěstí se to postupně zlepšilo a jakmile jsem byla za skálami na Vozkovi, přestala jsem se bát že mě někde srazí blesk, navíc se začalo dělat i vedro. Odbočila jsem ze zelené a seběhla si novou trasu k chatě Furmanka a odtud po vrstevnici kolem Spáleného vrch s novými výhledy zase na zelenou. Trošku jsem měla problém se na ni napojit, na mapě to šlo ale v reálu cesta najednou končila a já šplhala lesem trávou intuitivně někam nahoru, takže jsem vylezla opět těsně pod Vozkou a hezky si tu zelenou seběhla dolů celou.
Dál už jsem pokračovala podle plánu- na Vřesové studánce jsem si doplnila vodu a rychle pryč. Kolem rozcestí pod Červenou horu a Kamenného oka jsem seběhla na druhou stranu hřebene, po zelené přes Točník ke Keprnickému potoku. Zde jsem si dala další přestávku-vysoce ledovací regenerační koupel nohou. 🙂
Čekalo mě totiž neskutečně vleklé sedmikilometrové stoupání po asfaltce a šotolině nahoru na Šerák. Snažila jsem se chvílemi běžet ale ze sestupu přes Točník, který je ještě prudší podle mě než stoupání z Obřích skal na Šerák, mě začala bolet kyčel a stehna už taky pálila jak čert. Z letargie mě probrala až těsně pod vrcholem nějaká drzá bikerka, ale celkem jsem se jí udržela až k chatě a neudělala si ostudu.
Na chatě čaj a tvarohové knedlíky (menší porce), půlhodinová přestávka mě dost osvěžila a bolesti povolily, takže jsem místo ) úskočného seběhu do Ramzové pokračovala přes Keprník, Trojmezí a Vřesovku na rozcestí Bílý sloup a odtud už tradičně po zelené dolů do Koutů na vlak. Na této trase je kus cesty nově spraveno, takže seběh byl dost rychlý. No ono už mě tak bolely stehna, že jsem vlastně ani nemohla jít pomalu a běh byl milosrdnější- a čím dřív u vlaku tím líp, tak jsem to ještě pěkně napálila.
Večer jsem se nemohla pořádně uložit, stehna i po automasáži tvrdá jak šutry, takže v kombinaci s tvrdší matrací docela kumšt si lehnout a usnout.
Druhý sen jsem teda moc nenachodila. Večer mě kluci na Strava.com pozvali na Praděd, kam už v pátek dojeli z Brna na kolech.
Dobře, musela jsem sice vstávat v neděli tak abych po šesté vyjela, ale nakonec mě to dost nakoplo a i přes ujetých 123 kilometrů a převýšení přes 1700 metrů jsem vlastně nakonec jen pěkně vytočila nohy po tom pátečním masakru a druhý den mi skoro nic nebylo. Ale jízda to teda byla, ne že ne. Letos díky nemocem teprve první přes 100km a navíc první letošní climb na Praděd.
Šlo to sice pomaleji ale ráno alespoň nebyl takový provoz a ani vedro. Vzhledem k tomu jaká byla předpověď, jsem mohla být ráda že mi začalo pršet až z Hvězdy na Ovčárnu- připadala jsem si trošku jako blázen-v dešti na silničce na Praděd ale nakonec jsem tam dojela a málem i s ovacemi na vrcholu. Měla jsem krapet zpoždění, takže jsem dala jen čaj, kus buchty a převlékla si suchý triko. Vrcholové foto a frčíme dolů.
Samozřejmě jsem si zapomněla zapnout hodinky, takže na mapě padám z Pradědu dolů lesem a výsledná průměrná rychlost je nějakých 20km/hod. Ale aspoň už nepršelo. Kluci mi pak před Rýmařovem ujeli a čekali až v Ondřejově, odtud zas valili sešupem do Uničova a já si po dlouhý době užila jízdu v háku za jedním co se mě ujal, takže do Uničova jsem dojeli nakonec jen s pár minutkama navrch. Přestávka na běd, kofolu, jak kdo chce, ale nebe se začalo opět zatahovat a než jsme vyjeli tak už pršelo. Po pár stech metrech jsme to zapíchli u benzinky, ale i tak jsem nakonec dojela domů durch a šla rovnou do vany. Kluci pokračovali samozřejmě dál do Brna a k večeru za deště i dojeli.
V pondělí byl rest ale kolo se mi neznechutilo a s vyhlídkou dní příštích jsem si v úterý dala ještě jednu delší jízdu a natočila jsem po okolí 132 kilometrů, celkem bez kopečků, s jednou přestávkou na zmrzlinu. Jelikož jsem vlastně jen točila nohama, trochu se rozčilovala nad stavem silnic, nenávazností cyklostezek a provozem, není už moc co jiného říct. Vyjela jsem později odpoledne a dojížděla až v osm hodin za šera, ale nakonec spokojená s výkonem.
"Enjoy nature and live" Berenique
