Nakonec z toho bylo fajn podujatie. To, když jsem se rozhodl, že navýšení svého běžeckého maxima z dvaceti na třicet nepodniknu sám, ale přiberu si odbornou asistenci. A řekl jsem Jakubovi a pak ještě přizval další lidi.
A tak jsme se desátého vydali z Mělníka do Brandýsa tempem volným, při němž se dalo rozprávět a já jsem přehlédl, že jsem třicítku skutečně v pohodě uběhl. O společenské rovině a průběhu události jsem referoval zde na Facebooku.
Několik poznámek k tomu. Systematicky jsem se ke běhu vrátil od září 2015, běhám tedy tři čtvrti roku. Myslím, že na tom slušně pracuju, přes zimu se mi pod prosince dařilo držet skoro stovku kilometrů měsíčně a pochybuju, že by začátečník se značným časovým zaneprázdněním byl schopen dávat více. Už ten čas je hodně limitující. Přesto se mi nezdá, že bych doběhl maraton, ačkoliv mě řada článků přesvědčuje, že se to dá natrénovat. Těch třicet bylo na férové hranici toho, co dám – domů jsem to měl ještě dva kiláky, abych neprochladl, tak jsem je popobíhal, ale každý kopeček už mě odrovnával. Běžet ještě dvanáct, uf…
Také je třeba říct, že hodně pomůže, když se běží s více lidma. U dlouhých běhů se nejvíc bojím nudy, proto jsem taky nechtěl třicítku běhat tak, že bych šestkrát obkroužil svůj pětikilometrový úsek, to bych umřel nudou. Běžet trasu, která je rozličná a navíc s dalšíma lidma, bylo mnohem lepší a nepochybně to byla dobrá volba.
Řada lidí, se kterými jsem běžel, běhá dva tři roky a běhají standardně kolem deseti kiláčků několikrát týdně. Když jsme v neděli odeběhli těch mých třicet, tak je Jakub všechny vyhecoval do toho, že s ním ještě poběží další kus, nakonec z toho bylo celkem 44 kilometrů (to jako maraton a dva kiláčky navíc pro Suntoo, kdyby blbě měřilo) – a všichni to dali v pohodě včetně Jirky. A to i přes to, že už někdy u dvacítky všichni svorně hlásili, že je to jejich osobní rekord. Holt (prosímvás, nikdy se nepíše HOLD – ten se skládá!) náběh kilometrů v nohách se neokecá.
Spolu s tím, jak já jsem celou neděli propajdal, mi to připomnělo jednu věc: před tím, než začnu pomýšlet na maraton (pokud začnu), je potřeba naběhat. A pak to bude v pohodě, když se nad tím tolik nepřemýšlí. Uběhnout ho, abych padl mrtev jako ten první chlápek, co to běžel, mi nedává smysl.
Za dále se mi ukázalo to, co se mi ukazuje dlouhodobě. Čím lépe je připravená a promyšlená trasa, tím lépe. Pitomé je, že řadu z toho nelze na dálku udělat, například seběh z mělnického náměstí dolů k řece, ten podle map není příliš jasný – ale trochu toho hledání s mobilem v ruce šlo zkousnoust, zbytek jsem měl připravený slušně a tohle byla ad-hoc změna. Navíc velká část trasy byla popisována jako asfaltka, ale byla to nakonec ujetá hlína, podstatně příjemnější povrch. Je těžké něco chystat, když si to sami předem neproběhnete. Navíc jsem počítal s tím, že cestou budou otevřené takové ty občerstvovací stánky u řeky, jenže bylo pošmourno, všichni provozovatelé se na to svorně vyprdli a byli jsme odkázáni na vlastní zásoby.
Doma běhám téměř výhradně po asfaltu a jsem na to zvyklý. Překvapilo mě, o co pohodlnější a příjemnější je běh po udusané hliněné cestě. Se vším tím udusáním je pořád měkčí. Projevilo se to, když jsme v Kostelci přeběhli z hlíny na asfalt, já měl už přes dvacet v nohách a ten náraz na asfalt jsem poznal okamžitě. Pro mě to jednoznačně znamená pokusit se vyhledat hliněné cesty a doplnit si je.
V tak dlouhém běhu si člověk i doplní představu o výbavě a její promyšlenosti. Původně jsem chtěl běžet s batohem, to mi Jakub naštěstí rozmluvil. Není problém běžet s půllitrovou flaškou pití v ruce, to jsem rád. A zároveň se ukázalo, že na takové běhy by se hodila malá ledvinka a že kapsy u větrovky jsou fajn. Všechny ostatní udělátka jako potící návleky, mi byly na prd a tak silným kritériem je, zda má větrovka kapsy na zip. Naopak den před tím ve výprodeji koupené tričko s dlouhým rukávem se osvědčilo, kukla proti větru užita nebyla, ale ani ničemu nevadila, naopak kapsička na klíček byla super. Budu asi maniak na kapsičky…
Dívám se do tabulek na Strava a je to první týden, kdy jsem naběhal přes 50 kilometrů. S ohledem na to, že jsem ještě večer odjel do Polska a tady ve Varšavě se k běhu dostanu až dneska večer (Garmin je ohledně času na regeneraci dost nesmlouvavý), se mi nezdá, že bych to tento týden trhnul. Na druhou stranu je to ale i napomenutí, že tyhle delší trasy je dobré běhat a pokusím se znovu vrátit k tomu, abych dával alespoň jednou za dva týdny půlmaraton a tedy byl navyklý na delší časy. Skvěle se k tomu hodí, že jedeme k rodičům do Pardubic zrovna ten víkend, kdy se tam běží pardubická půlka, na kterou ovšem nejsem přihlášen a netuším, zda to ještě jde…
Tak jo, mám radost. Že jsem to dal, i když vážím v průměru o půlků víc, než ostatní. Čas na 30 km je zhruba 3:10 a to je dobré, protože je to hodně a je na čem pracovat. Kdybych to dal rovnou z voleje za 1:15, tak bych usnul na vavřínech, no ne?
 |
| A tady je cílové foto před brandýským zámkem, v jehož bráně byl cíl a také fakticky třicátý kilometr našeho běhu. Vyšlo to na centimentr přesně, ten patník vpravo za námi, co dělá bránu, byla ta třicítka… Díky všem, co se účastnili… |
Polabského uprchlíka jistě zopakujeme, pokusím se připravit další třicítkovou trasu, abych nevyšel ze cviku a třeba se zase někdo přidá …
