Na dnešní běh jsem se neskutečně těšila, možná až moc, protože jsem ve výsledku byla děsně zklamaná. Ne samotným během, ne počasím, rozhodně ne společností, kterou mi dělala kamarádka z vysoké, ale organizací. Namlsaná z Prahy jsem se těšila na perfektně fungující organizační stroj a atmosféru. Jenže kde nic tu nic. Atmosféru bych ještě oželela, porovnávat podvečerní Prahu za slunečného počasí s uplakaným dopoledním Ústím je jako posadit vedle sebe bezdomovce a pěkně oblečeného člověka. Ústí mi dneska smrdělo a fuj blé, nic moc pěkného. Čísla jsme si vyzvedly bez problémů, expo bylo, narozdíl od Prahy, velice pěkně po ruce, nic jsme složitě nehledaly, u vlakového nádraží stáli dobrovolníci a navigovali.
Potud všechno na jedničku. Jenže si představte typického běžce rodinného běhu. Nejspíš to bude rodinka, která je buď místní nebo přijela z nedaleka a běh si chce užít. Co má taková rodinka vždy a všude? No ano, batoh. A s batohem se špatně co? No běhá. A když se s ním špatně běhá, tak si ho ta rodinka bude chtít někam uložit. Běžet s batohem na zádech, byť jen 3 kilometry, je moje osobní noční můra. A to si vemte, že ten batoh máte narvaný k prasknutí. Jenomže v ceně startovného – a že mi 2 stovky nepřijdou málo – však úschova zavazadel nebyla. Ono v té ceně nebylo vůbec nic. Převlékaly jsme se na wc kulturního domu, při zpáteční cestě potupně ve vlaku, protože vás do technického zázemí nepustí, protože jste lůzři, že běžíte jenom 3 kilometry. Takže vám ani nezatejpují kotník. Jste amatéři, spodina lidstva, která si musí batoh uložit v úschovně na nádraží (nevím, co bych dělala, kdyby nebylo vyloženě u nosu). Podotýkám, že České Dráhy byly jedním ze sponzorů rodinného běhu, tudíž bych očekávala například úschovu zdarma nebo podobně. Nic takového se nekonalo a to logo ČD na startovním čísle hrdě neslo 1200 lidí!
Co se vám vybaví při čtení slovního spojení občerstvení v cíli? Čekáte něco víc jak kelímek Mattonky? No tak to si o sobě myslíte hodně. Abyste dostali pitomej pomeranč, tak musíte do vyšší společnosti, mezi půlmaratonce. Jenomže vy jste spodina, lůza, co běží jenom 3 kilometry. Myslím, že by se organizátoři mohli chytit za hlavu a trošku se nad tím zamyslet. Když totiž pomineme rodiny s malými dětmi, tak většinu startovního pole (resp. menšinu, v dnešním případě) tvoří lidé, kteří, stejně jako moje kamarádka, s během začínají a na půlmaraton prostě nemají, chtějí si vyzkoušet atmosféru masového běhu a chtějí na to mít super vzpomínky. Nevím, na co Zuzka bude vzpomínat, ale určitě to nebude super organizační servis. Já mám své jasné, rodinný běh už v životě nepoběžím, příště se přihlásím na štafetu nabo 2run, protože jsem neskutečně otrávená přístupem organizátorů.
A tak bych Vám, milí organizátoři závodů RunCzech, chtěla dát jednu radu: starejte se o začínající běžce, nejsou lůzři, je to naše společná běžecká budoucnost; lidé, kteří v budoucnu zaplatí drahé startovné za půlmaraton, potažmo maraton. Tedy pokud je od toho sami neodradíte.
Amen.
