Info k závodu: www.perunmaraton.cz
Je týden před závodem, mě už to pár dní neběhá, pokud to přece jen zkusím, vracím se domů s opuchlým kotníkem. V rámci tréninku jsem při seběhu z Lysé nejednou klopýtl přes kotník, který od té doby pořád bolí. Všechny signály mě vedou k tomu, že začnu nabízet registraci dalším zájemcům. Jenže v posledním týdnu se nás objevuje víc „sestřelených“ a poptávka jaksi vázne. Párkrát vyběhnu v malých km dávkách, doma poctivě cvičím, lepší se to. Nabídku registrace ruším a jsem rozhodnutý, že si užiju aspoň start a pokud nebudu moci první seběh rozumně korigovat, hned to zabalím. Ještě si raději koupím trekové hole, zbytek výbavy si sepíšu, nechávám se inspirovat články z webu CZSA ( www.skyrunning.cz) , kde se tomuto závodu podrobně věnují. Jedná se o vůbec první ročník ČR mistrovství v SKYmaratonu, takže povzdvižení se v mediích s blížícím se startem zvyšuje. Den před závodem se ještě narychlo objednám na zatejpování kotníku, což se nakonec ukáže jako velmi dobrá volba. Paní fyzioterapeutka mě po prohlídce upozorňuje, že kotník nebude hlavní problém, ale koleno je zdrojem nestability pravé nohy. To už nějak v danou chvíli neřeším, barevné pásky na noze mě nenechávají klidným, pořád zkouším chodidlem různě hýbat a mám z toho dobrý pocit.
V pátek ještě rychle čtu na webu Perunu, že je možné si během odpoledne vyzvednout startovní číslo, ať nemusím pak v sobotu čekat. Jenže špatně pochopím výdejní místo, měl jsem za to, že se jedná o totožné, kde se bude i následující den řešit prezentace. Chlapi v místní hospodě mi to rychle vysvětlí a já si připadám jako pitomec. Před lanovkou je hlouček slečen, jak následně zjišťuji – fotografky závodu, tak s nimi aspoň prohodím pár slov a pořád uvažuji, jestli si vyběhnu už dnes sjezdovku, což nakonec vzdávám a jedu se podívat do Řeky na místní specialitku, pro změnu další sjezdovku. Zrovna nad vrcholem onoho kopce pomalu zapadá Slunce, vše vypadá nádherně, moc se na zítřek těším.
Noc před závodem z pátku na sobotu proběhne už klasicky v polospánku, ráno si přivstanu a snažím se pořádně nasnídat, jsem sbalený, připravený vyrazit do Oldřichovic. Venku je větší zima než by se mi líbilo, a tak ještě raději beru větrovku a šátek. Po příjezdu na start je kde zaparkovat, už se to tu hemží závodníky různých národností a známými tvářemi. Konečně se dočkávám startovního čísla, je mi čím dal tepleji, tak využívám možnosti nechat si vyvézt oblečení do cíle a už jsem jen v závodním dresu a lehkém termo triku s dlouhým rukávem. Loučím se s Gabčou a jdu se rozklusat. Zkouším si nastavit hole a pobíhat s nimi, dá se to. Je mi čím dál tepleji a to pobíhám jen pár set metrů tam a zpátky skoro po rovině. Počasí je sice sychravé, ale už to neřeším, je čas se vtěsnat do davu.
Na startu se vítám s kamarády, vyslechneme si pár slov od pořadatelů a po odpočítání posledních 10 sekund zazní zvon, který nás rozpohybuje do chůze, poté do mírného poklusu. To se určitě netýká favoritů, po chvíli už nedohlédnu na začátek startovního pole, jsou pryč. Jakmile se dostaneme k sjezdovce, ihned zkouším hole a celkem mi to s nimi jde. Pěkné tempo nasazuje kolega z práce Petr Bobko s kamarádem Robertem, kteří mi za chvíli mizí z dohledu. V půlce sjezdovky shazuji druhou vrstvu oblečení, určitě mi bude stačit dres. V hlavě si neustále promítám, jak často bych měl pít, jíst, udržovat tempo, dávat pozor na kotník. Sem tam se dám s někým do řeči, ale je to spíš jen pro povzbuzení, sjezdovka dává zabrat dost. Na vrcholku nás vítají fanoušci, první seběh hodně krotím, je sice mírný, ale nevěřím si. Než dorazím k první občerstvovačce, je kotník dostatečně otestovaný, tak jsem se řádně posilnil a šel jsem do dalšího stoupání. Cíl jsem chtěl stihnout v časovém limitu 8,5h, na rychlejší časy nebylo pomyšlení, takže jsem měl nastavené tempo cca. 5km/h . Za první hodinu jsem si vytvořil náskok 1km, což mě potěšilo a obdobně se mi dařilo i v následující hodině. To už jsem šlapal na Javorový vrchol, nohy pořád v mezích zakyselení, jen si dávám víc pozor při předbíhání. Kamzíkování se moc nevyplácí, lepší je počkat si na otevřenější prostor, méně technické pasáže a pak jen trochu přidat. Všichni jsou ohleduplní a pokud to situace dovolí, pouštějí před sebe rychlejší závodníky. Já všem vždy oznamuji při seběhu, ať po mě řvou, že jim s radostí uhnu bokem. Párkrát se setkávám s nepochopením, proč tak zpomalím, ale kulhavý běh je jasnou odpovědí, málokde se dostávám pod 8min/km cestou z kopce. Za to na rovinkách a v mírných stoupácích si to užívám. Po dosažení Javorového nás čeká zákeřné klesání do Řeky. A opravdu je nádherně členité, je těžké odhadnout, který kámen je stabilní a taky tam párkrát zařvu bolestí od kotníku. Nemít sebou hole, skončil bych tu. Následující sjezdovka je nekompromisní, hodně borců přede mnou jdou na bok z vyšlapané cestičky a protahují, uvolňují svalstvo, sám náhle pociťuji, že lýtka vydávají první signály, které nejsou moc příjemné. Dolů je to ještě horší, mnoho lidí si posteskne za lyžemi, jak by jím to svištělo po tom blátě dolů. A taky jím to sviští. Po této etapě na mě přichází první náznaky křečí, je to jen levá noha, asi tím, jak jsem se snažil odlehčovat pravou.
Mám za sebou skoro polovinu závodu, pořád cítím hlad, než se dostanu na Šindelnou, kde je první časová kontrola, zpomalím a začnu se ládovat svými zásobami. Užívám si každé sousto a už dopředu si plánuji, jak moc se budu muset cpát jídlem i na dalších občerstvovačkách, abych tyto pocity zahnal. Pomalejší tempo trochu uvolnilo levou nohu, cukry povzbudily mysl, můžu pokračovat dál. Na časové kontrole před sebou tlačím dostatečný náskok před limitem, kolem trati se občas vyskytují fotografové, kameramani, povzbuzující fanoušci, nejsme tu sami. Pozvolný sestup mě dostává před stoupání na Ostrý, název ve mně budí respekt, čekám jen to nejhorší, co si umím představit, ale opak je pravdou. Krátký a klikatý výstup mám docela rychle za sebou a teď alou dolů. Jakmile se dostanu na zpevněnou cestu, můžu si dovolit konečně běžet a je to super pocit. Za poslední občerstvovačkou se v lese vymáchám v blátě, levý bok mám jak po batice. Směju se a je mi pořád dobře, před posledním stoupáním k cíli do sebe kopnu kofeinovou ampuli a jde se na to. Jirka Římanek vesele poskakuje kolem nás a fotí ze všech úhlů. Závidím mu ten elán, myslel jsem, že už závod dokončil, ale na chatě se od něj dozvídám, že se ho účastnil pouze jako podpora syna a fotograf. V lesních serpentinách dobíhám hlouček závodníků, se kterými se posledních cca. 10km neustále míjím. Dostáváme informaci od kolemjdoucích, že už nás čeká pouze pár minut a budeme v cíli. Když vidím cílovou bránu, zkouším ještě běžet, předbíhám několik lidí, než se opět ozve levá noha. Tentokrát už nejsem schopen tak lehce se křeče zbavit a začnu si nadávat. Kulhavým krokem se doplazím až do cíle, kde jsem hned obdarován medailí.
Závod opět posunul mé zažité laťky extrémního závodu, doposud tomu vévodil městský maraton, protrpěný v křečích a etapa Lysacupu 3v1, kterou jsem v posledních kilometrech rovněž pořádně „vychutnával“. Na tento závod jsem se chystal už v rámci LC od ledna, přesto jsem o své výkonnosti dost pochyboval. Rozběhnout se se zdravou nohou, asi bych do toho šel více zprudka a závod buď hodně protrpěl, nebo nedokončil. Trekové hole jsem měl pouze kvůli kotníku, původně jsem nad nimi ani neuvažoval, to by byl nejspíš další hřebík do rakve. Pocitově by mi lépe seděla maximálně poloviční délka trasy, ale i tak jsem spokojený s dosaženým výkonem ( 7h 22min ). Pokud bude možnost, rád se zúčastním i dalšího ročníku, nebo podobného podniku. Po doběhnutí jsem se cítil velmi dobře psychicky, přikládám to hlavně období ( jaro ) a prostředí, v kterém se závod odehrával. Zázemí bylo naprosto skvělé a všechny důležité body organizátoři zmákli na výbornou.
