Ultramaraton je náročný sport. V úvodu se pokusím nastínit o čem to je. Co je na ultramaratonu tak zvláštního. A jakou roli hraje psychická stránka? Proč ultra běhat? Proč to dělám? Jak se odhodlat a začít a o čem všem to je?
Svého prvního ultramaratonu jsem se zúčastnila přibližně před sedmi lety. Jako svůj první závod, nebo spíše za své první počínání ve ultrarunningu považuji Noční přechod Lysá hora – Velký Javorník. Tehdy to byl ještě přechod. Ale tady myslím nastal u mě ten zlom. O rok později už jsem tento šedesátikilometrový přechod běžela. K běhu jsem měla od mála blíže než k chůzi a bylo logické že to tak dopadlo. Běh jako pohyb mi vyhovoval lépe než chůze. Méně mě unavoval.
Začínala jsem tento sport mít ráda. Absolutně jsem tomu propadla. Stále to miluji. Tu náročnost, neobvyklost, změnu – změnu prostředí i změnu během závodu. Nikdy není závod stejný. A nikdy nevíte jak se závod vyvine a co vás potká. Na to je ultramaraton hoodně dlouhý a je s tím třeba počítat. Na dráze nebo při menším závodě máte obvykle trasu pravidelně stejnou. To v ultra neplatí. Trasa – to je jedná z věcí, která dělá ultramaraton ultramaratonem. Délka trasy i profil a také počasí. Tyto věci dělají ultramaraton jiný, oproti jiným druhům běhu. Miluji i bolest, kterou někdy závod způsobí. Dokonce bych tento stav ani někdy nenazvala bolestí, jelikož jsem už zažila stavy, kdy jsem bolest necítila. Hlava to jednoduše v určitou chvíli přestane pobírat a vypne a s tím i zmizí bolest. Neříkám, že to tak je u každého. Ale jde s tím pracovat.
Závody jsou náročné, ale jsou drogou. Doslova. Jednou začnete a už nemůžete přestat. A odvykací kůru podstupovat nechci. Ne, díky. Vystačím si se svou závislostí. 🙂 Nejedná se jen o fyzickou závislost ve formě endorfinů a dalších. Taková závislost se dá přebít jiným druhem pohybové aktivity, dovoluji si říct jakéhokoli charakteru. Nicméně problémem může být závislost na druhu aktivity a to čistě na ultramaratonu. Nechceme přestat. A proč? Je to jiné. Zvláštní. Svým způsobem nás to naplňuje. Baví nás to, v určité chvíle a určitým způsobem.
A pak přijdou chvíle, kdy byste s tím nejraději sekli. Myslím že každý běžec zažil minimálně výron kotníku, v tom lepším případě, kdy musel přestat na chvilku běhat. V těch těžších a náročnějších dnech si občas pokládám otázku proč já to vlastně dělám? Někdy dokonce váhám, nevím. A pak zase jdu, obuji boty, vyběhnu do kopců a vím že je to to, co chci dělat a budu dělat. Následují závody, které jsou skvělé. Jsou výzvou, překonáním, zažívate zde nečekané okamžiky, poznáte spoustu přátel. Někdy se závod nevydaří, jindy vydaří. Důležité je vytrvat.
O čem to tedy vše je?
Můj názor zní, že o limitech. Chceme se posouvat dále. A který sportovec nechce, že? Je to o limitech, které nás baví překonávat. O náročných fyzických situacích, kdy to někdy chceme zabalit, ale pak vytrváme a za cílovou páskou je tato situace nepopsatelným pocitem. Překonali jsme určitý limit, a nejen ten. Překonali jsme limit v nás. Překonali jsme sami sebe. Cíl závodů někdy není našim rekordem. Přesto jsme dokončili a to je taký svým způsobem limit, který dříve nebo později někdo překoná a nemusíme to být zrovna my. Proto nepřestávame. To limity jsou to, co nás žene dál. A pak někteří lidé řeknou, že oni nezávodí. Ale prakticky závodí, jen sami se sebou, což je základ. Vždy se díváme na naše zlepšení. Neměli bychom se nechat vykolejit výkony jiných lidí. Chceme se sami zlepšit a říct, zaběhl jsem to lépe než loni. Samozřejmě že ne to vše nen jen o limitech. Je toho více, o mnoho více. Je to o pocitu, o přírodě, o jedinečnosti okamžiku, o důvěru ve vlastní schopnosti a dovednosti…………………. a o spoustě dalších věcí, které by nestačily ani na stránku.
Spousta lidí, včetně mých rodinných příslušníků se mě ptá: Proč to děláš? Stojí ti to za to? Zničíš si zdraví. Nechápou to šílené nadšení. Neví o čem to je. Mají nás za blázny. A pak jdou, vyzkoušejí si jeden závod. A následující roky tyto lidi pravidelně vídám na startovních polích mnoha ultrazávodů. Už se neptají, proč to děláš? Nyní už jsou také chyceni a stojí nadšeně na startu, vysmátí s ostatními závodníky.
Jak začít? Jdi a běž. Nebo jen ze začátku choď a klusej. Přijde to. Chce to jen trpělivost a silnou vůli. Je to jen na vás a o vás. Je to dřina, ale výsledek stojí za to. A věřte, že zážitky ze závodů vám zůstanou v mysli celý život. Ač špatné tak dobré. Špatnými si každý musí projít a každý jimi prochází. Ty špatné zážitky a zkušenosti nás totiž posunují dále. Ne ty dobré. Dobré jsou za odměnu 🙂 Protože kdybychom stáli stále na předních příčkách závodů, ztratili bychom časem zájem. I ten nejlepší běžec nemá někdy svůj den a předčasně skončí, nebo nedokončí závod podle svých představ. Ale vrátí se na start jiného závodu a může se zlepšit. Sport a zvlášť ultrarunning je tak nepředvídatelný. Kondiční, psychická a technická příprava je základ, ale je vždy potřeba mít i trochu toho štěstíčka. A to dělá sport sportem – neočekávaným, nepředvídatelným, náročným a také i nespravedlivým. Poučit se ze svých chyb a jít dál, když někdy štěstí nepřeje, nebo není kondice taková jako by měla být.
Samozřejmě že spoustu lidí to nenadchne. Nechci říct že ti, které to nenadchne jsou špatní. Právě naopak. Protože kdyby každý chtěl jen běhat, tak by mohli ostatní sporty zaniknout. Ale nyní už opravdu moc polemizuji. A ultramaraton není jen o tom něco si dokázat. Je to sport, který člověk dělá hlavně z radosti, to je základ. Zbytek je navíc.
