2.8.2014, Piešťany, Slovensko
Někdy začátkem června jsem si takhle ve skříni přerovnával věci na sport a vypadl na mě můj plavecký neopren. Koukal jsem na něj, ucítil jeho typický zápach gumy a nějak se mi ho zželelo. Už přes 3 roky, co se věnuji jen utra trailu, si jen tak puchří chudák bez užitku ve skříni. Tak jsem si řekl, že s tím musím něco udělat a zase ho smraďocha někde vyvenčit. A když už, tak už, takže v úvahu přišel jedině Ironman.
Vzhledem k tomu, že na červnového Moraviamana v Otrokovicích jsem se už nestíhal připravit, tak oko padlo na Slovakmana 2.srpna ve slovenských v Piešťanoch. Chystalo se sem i pár známých, takže nebylo co řešit a jsme tu.
Zatím jsme ještě natěšení a svěží, ale do startu zbývá posledních pár minut. Takže navléknout smrďocha neopren, ať si to venčení užije, rozplavat se a jdeme na to.
No vážení, leknu se jak malej a do vody spíš upadnu než skočím. Hned jak se vynořím a vidím tu melu před sebou, dochází mi proč tu vlastně jsem a také přepínám na kraul a razím jako ostatní vpřed. Začátek je jako vždy hodně „na tělo“ a tak se snažím najít ve vodě tu svojí cestičku, abych někoho nekopl, nebacil nebo naopak od někoho nedostal do papuly. I přesto se po pár desítkách metrů vynořím pro jeden z dalších nádechů a ve vzduchu nad sebou vidím obrovskou pokérovanou pracku. Míří mi přímo do úsměvu. Tak tak stačím uhnout. Kdybych neuhnul a dostal jí do kebule, tak jdu tutově ke dnu.
 |
| Autor: Ladislav Adamek – Sportimage.cz |
Nahoře za otočkou kolem bóje pociťuji, že se mi chce trošku spát. To je to vstávání v 5 ráno. Zavřu oči a plavu naslepo vpřed. Je to příjemný. Teda až do té chvíle, než se donutím oči otevřít a kouknout se před sebe, zda plavu rovně. Samozřejmě, že ne. Srovnám kurz a ač nerad oči teda nechám dál raději otevřené.
„Glo, glo, glo.“
Cítím nezaměnitelnou chuť rybiny a čerstvých řas. Snažím se to vykašlat pod vodnou, ale moc mi to nejde. Snad má ta říční voda v sobě alespoň hodně živin, budu se určitě hodit.
První třiceti kilometrové kolečko z celkem 6ti jde překvapivě skvěle. Nahoru se jede po větru a parádní rovné silnici skvěle. Na první otočku na 15. kilometru dorážím s průměrkou 37 km/h. Po křečích ani památky. Super! Zpět je to proti větru je to trochu náročnější, takže klesám s průměrkou na 34,8 km/h, ale prvních 30 km je za mnou.
„Hmmm, pěkný zadek.“ oceňuji v duchu zajímavý nový výhled před sebou.
Pěkně se na to kouká a tak se ji snažím uviset, alespoň v rámci povinného rozestupu 10m (jízda v háku je v triatlonu zakázaná). Jede ale fakt jako ďábel a za chvíli je v tahu. Škoda, teď zase jen čučet na prázdnou silnici přede mnou.
V průběhu třetího kola se najednou úplně otáčí vítr. Nahoru dupeme proti větru a dolů pro změnu po větru. Aspoň zase nějaká změna. Po 60 km už znám trať úplně nazpaměť a tak nějak se na kole začínám nudít. Některým místům na trati jsem už dal i svoje jména například: „Za dlouhou zatáčkou„, „Díra u policajtů“ nebo „U přejeté kočičky„. Taky jsem zjistil, že když foukám pusou do brčka z air flašky, tak to děla super zvuk, jako když se píská na lahváče. Njn, pivo by bodlo.
 |
| Autor: ondrapaja.rajce.idnes.cz |
Nahoru to mezitím začíná foukat čím dál tím víc, sotva udržím rychlost kolem 30 km/h. Dolů se to pak snažím po větru dohnat rychlostí zhruba 37 km/h, takže celkovou průměrku mám teď už jen 34 km/h a stále pomalu klesá.
„Vžžžžžžum“
Na cca 130. km mě předjíždí o kolo první muž. Ani jsem nestačil zaregistrovat, kdo to je, jaký to byl fofr. Njn to jsou ty časovkářské speciály, ale hlavně trénink, kterému jsem já, co se týče kola, v průběhu roku moc nedal. Když jsem začal po vyčerpávajícím ultra-trail závodu Malofatranská 100vka v červenci konečně trénovat i na kole, tak jsem měl najeto na kole pouze směšných 220 km od začátku roku a to bylo měsíc před Slovakmanem.
 |
| Autor: ondrapaja.rajce.idnes.cz |
120. km, předposlední kolo. Nahoru mám co dělat udržet aspoň 28 km/h. Ten vítr mě fakt točí. Dolů je to stále ok, ale průměrka dál padá těsně k 33 km/h. Nicméně i tak je to super, doufal jsem v průměrku okolo 31 km/h, takže mám stále rezervu.
Projíždím místem „U přejeté kočičky„, když tu koukám jak puk. Někdo jí tam postavil i pomníček. Ne ne, ten už tam musel být předtím a ani kočičce nepatří, jen sem si ho ještě nevšiml. Tak přeci jen lze na trase najít i po 150 km něco nového.
Poslední kolo. Zaplať pánbůh, že už tu dál nemusím kroužit jako nudle v bandasce. Už se těším se na běh.
Vjíždím zpět do kempu směrem k depu, kde mi odebírají kolo. Hotovo. 180 km cyklistiky za mnou ve slušném čase 5:30. I s plavání a prvním depem je to koukám za necelých 6:40. Nevěřícně studuji při přezouvání údaje na hodinkách. To je skvělý! Na osobák mám náskok přes 20 minut. Maraton mi teď stačí zaběhnout klidně za 4 hodiny a i tak 3 roky starý osobáček padne. Jenže já chci běžet maximálně na čas 3:45!
Běh (42 km)
Druhé depo je vcelku ok. Trochu jsem se zdržel s tím, že sem si před nazutím běžeckých bot pro jistotu ještě sundal ponožky a promastil nohy vazelínou. Jistota je jistota, puchýře fakt nechci.
Vybíhám vstříc tropickému maratonu. Na kole to pěkně ofukovalo, ale při běhu mi hned po pár krocích dochází, že to ve více než 30°C nebude vůbec zadarmo.
„Hlavně v klídku a nepřepálit začátek“ říkám si v duchu.
Mrknu se na hodinky a koukám, že mám tempo kolem 4:24 min/km, takže běžím úplně opačně než si říkám. Snažím se teda trochu zpomalit, ale moc mi to nejde. Navíc jak ženu, tak mi někde z dresu vypadne připravená půlka rohlíku s hermelínem k svačině. No to je dost blbý, teď nemůžu proložit gely něčím normálním a nezbývá než doufat, že se z těch čistě gelů neposejřim.
První 7 km kolečko probíhám za 37 minut s průměrným tempem lehce pod 5 minut na kilometr. To už je lepší. Teď to jen udržet kolem těch 5 minut na kilák a je to doma.
„Auuuu, kurva křeč!“
Je to zpět a zase do lýtka na levé noze, jako po plavání. Musím zpomalit a rozklusat to. Kopnu do sebe Magneslife a koukám kolik mám u sebe ještě sáčků s šumivým magneskem. Jen tři. Jeden do sebe rovnou nasypu a ty dva zbylé schovávám na horší časy.
Ten sedmi kilometrový okruh na běhání se mi moc nelibí. Nejdřív podél Váhu víceméně na přímém slunci a pak se točíme v nějakém parku. Sice ve stínu, ale je to tam pro mě vždy nějaké nekonečné.
Ale ne, zase křeč, tentokrát už do obou lýtek. Přecházím na chvilku do chůze a snažím se to rozchodit. Dobrý, rozeběhnu se, ale musím ještě víc zpomalit, jakmile zrychlím, hned se rozjedou křeče.
První dvě kola tzn. 14 km za mnou. Přijde mi, že mi to trvalo věky, průměrné tempo mi kleslo už na 5:48 min/km. Křeče pitomý. Musím to za každou cenu udržet pod 6 minut na kilák, jinak to neklapne. To jsem si myslel, že poběžím pod 5.
Kde je problém, je hned jasný. Měsíc před Slovakmanem jsem vlastně neběhal. Pobolívá mě totiž pata a podle všeho to vypadá na plantární fascitidu. Začalo to už v červnu po Bánovské 100vce a nejdřív to bolelo jen málo a nepřikládal jsem tomu žádný význam. Ale po Malofatranské 100vce na začátku července to začalo bolet už fest. Tak jsem si řek, že naběháno mám dost a že měsíc před Slovakmanem budu už jen jezdit na kole a plavat. Takže nohy asi odvykly běhání, navíc to strašný vedro a ztráta minerálů. Podmínky pro křeče jak dělaný. Aspoň, že ta pata bolí vždy až v klidu po běhu.
S velkým sebezapřením dobíhám 3 kolo a předbíhá mě první muž Petr Vabroušek. On už ale běží do cíle a Slovakmana tak dává za 8h 45min. „Hmmm“ mě ale ještě čeká celý půl maraton. Ten první probíhám za urápených 2:02. To znamená dalších 21 km (3 kola) musím dát max za 1:58, jinak se můžu s novým osobáčkem rozloučit.
A zase křeče. „Nééééé“. Nemůžu se toho zbavit a to polykám další už asi šestou denní dávku magnesia a furt to nepomáhá. Musím ještě víc zpomalit a navíc to vedro. Smažím se zaživa. Na občerstvovačkách už dávno úplně zastavuji a snažím se zchladit poléváním vodu. Poté pěkných pár metrů pouze jdu než znovu přejdu zase do běhu nebo spíš do klusu.
„ŽBLUŇK!“
Ozvalo se mi ze střev před závěrem 4 kola. Ale ne, to vypadá, že se blíží akutní potřeba WC. To je z těch gelů.
„Pane bože, ať to ještě vydrží těch posledních 14 km do cíle!“
„Žbluňk, žbluňk, žbluňk.“
„No tak to nevydrží!“
Musím to vyřešit a to hned. Je to maximálně akutní, jinak se opravdu po… . Proběhnu cílovým zázemím a mířím do předposledního 5. kola, po 500 m odbočuji do hlubokého křoví u břehu Váhu a vše jde ven, hnačka jak sviň. Je to v čudu, osobáček to už určitě nebude. Zase velký zdrženi a průměrné tempo klesá někam k 6:15 na kilák. To je mizérie.
Předposlední kolo je opravu nekonečný, alespoň že křeče do lýtek už asi definitivně pršely. Do posledního kola vybíhám v celkovém čase 10:22. Kéž bych se vešel v cíli alespoň pod 11 hodin, když už je jasný že osobáček nebude. No jo, to ale taky neklapne. To bych to 7 km kolečko musel dát pod 38 minut a já jej teď dávám kolem nekonečných 48 minut. To bych musel být o 10 minut rychlejší a to fakt nehrozí.
I přesto zkusím zrychlit. Jíst už nic nemůžu a ani nepotřebuju, tak aspoň zrychlím o občerstvovačky. Už se nebudu chladit poléváním vodou ani jíst, jen se prostě napiju a hned poběžím dal, žádná chůze. A daří se, když v tom cítím jak se mi to ve střevech zase mele.
„Žbluňk, žbluňk.“
Ne, to už musím vydržet. Už je to jen 4 km do cíle, to prostě musím vydržet!
Mrknu na hodinky, čas 10:44. To je můj osobák, ale já mám před sebou ještě 3,5 km naprosto zoufalým tempem. Nezbývá než v hlavě zapnout berana a běžet, nic nevnímat a běžet vpřed.
Poslední občerstvovačka a posledních 1,75 km, už je to jen kousek.
Už vidím cil. 500 m …., 300 m …., 50 m …, 10 m. Teď už jen nahoru po rampě a je tu. Cíl!
 |
| Autor: Ladislav Adamek – Sportimage.cz |
Zvládl jsem to! Byl to maraton hrůzy s mým nejhorším časem vůbec za 4:24. Taková škoda, tak pěkně jsem to měl po plavání a kole rozjetý a nakonec mě dostane běh, na který jsem si nejvíc věřil. Koukám na časomíru, mám to za 11:07:51. Což dělá 57. místo celkově ze 168 závodníků. Uznávám, na tu mizérii to není tak špatné, ale přeci jen mi to trochu mrzí. No, trochu víc.
Na druhou stranu, pokud by vše klaplo, mám na to si ten osobáček ještě o dost zlepšit a to je nakonec dobrá motivace vyvenčit zase smraďocha a někdy to zkusit znovu.
Nakonec trať iromana celá naše grupa úspěšně zvládla, takže to byl pro všechny jistě příjemně strávený sobotní den. Díky organizátorům za pěkný závod a všem co to v tom vedru dali gratuluju!
Údaje z oficiální časomíry:
