sepsali Jiřík a Jana
Hostýnská 8 se letos běžela už potřetí a jsou mezi námi takoví, co ji běželi třikrát. Ale když tam je tak bezva.
O účasti našeho kroužku na tomto ultra bylo rozhodnuto hned po dokončení loňského závodu, protože jde opravdu o jednu z nejzdařilejších akcí, kterých jsem se účastnil. Nejde totiž jen o závod samotný, ale i to všechno společenské dění okolo, v čele se skvělým pořadatelem Lukášem Tomčíkem.
V pátek tedy vyrážíme ve složení Jana, Tina, Jiřík. Po rychlé prezentaci si holky zabírají poslední 2 žíněnky v tělocvičně a já jdu stavět stan.
A kruci. Karel má na stánku zase nové boty. To zase bude drahé. Ale když ony jsou tak hezké.
Pak už jen večeře, nějaká ta rychlá pivka, poslední rady ohledně výbavy a hurá na kutě. Nevím jak v tělocvičně, ale ve stanu stála noc opět za prd :o) Celou noc přijížděli další a další stanaři a pak se ještě lehce podnapilí sousedi rozhodli, že budou před stanem dlouhé hodiny probírat jaké jídla má kdo rád, komu co nechutná a kdo je na co alergický…. až jsem z toho dostal hlad :o)
V tělocvičně bylo taky veselo. Nevím, proč si někteří lidi myslí, že když řvou za zataženým závěsem, není je slyšet. A proč musí v 5 ráno nechat dohrát budík celou melodii až do konce, když je start až v 8.
Ráno klasická nervozitka – několikrát na WC a hurá na start. Ještě uvítání s Dolnolhotskou sekcí, která přijela až ráno (Radim, Petr, Tomáš) – všichni čerství a natěšení, tak to má být :o) – a jdeme na to.
Čelo to po asfaltu rozbíhá poměrně svižně, tak nelením a zkouším se držet v závěsu – bohužel jen než přišel první kopec. Pak už radši zvolňuju a jdu si svoje. Vůbec poprvé mám sebou hůlky a okoukávám u ostatních techniku.
(V pátek před závodem jsme vedli debatu ohledně použití hůlek a přestože jsem si je vzal, tak si pořád nejsem jistý, jestli to bylo dobře nebo ne. Možná to byl jen nezvyk nebo špatná technika, ale ke konci mě už chytaly křeče do tricepsů i předloktí. Navíc mi přes polovinu závodu jen překážely. Ale zase kdo ví, jaké by to bylo bez nich :o) Asi s nimi budu muset víc experimentovat než to vychytám.)
Průběh závodu si vlastně ani moc nepamatuju, ale bylo to nějak takto: kopec – vedro – seběh – vedro – kopec – vedro – seběh – trochu roviny – zase kopec – zase vedro :o) K tomu nějaké občerstvovačky, turisti na Hostýnu a sem tam pár slov s probíhajícími. Od 30.km vlastně skoro sólo závod – nikdo přede mnou, nikdo za mnou, tak radši dávám bacha na každé odbočce a i tak trochu kufruju – můj přehřátý mozek nějak přehlídnul asi metrovou značku na asfaltu :o)
Spousta běžců přepálila začátek a přes 150 lidí nedokončilo – to už je celkem výmluvné samo o sobě – prostě fakt teplíčko. Postupně tedy sbíhám odpadlíky a do kamery (která pořád jezdila okolo běžců) se snažím vykouzlit úsměv jakože je to dneska fakt brnkačka :o)
Nějak jsem ale neodhadnul zásoby pití a na poslední občerstvovačku doběhnul už jen setrvačností na výpary. Než jim tam vypiju všechnu vodu 🙂 , tak se tu najednou vzali další 3 běžci a mozek chce opět závodit, nohy už bohužel ani moc nee :o) Přesto se nechávám „ukecat“, hodím do sebe 3 rychlé cukříky a rozbíhám to jakože svižně :o) Tedy dokud nepřišel poslední kopec – tady nastal konec všem ideím – pár kroků, vydýchat, protáhnout, zase pár kroků atd. Poslíčky křečí neustále baví běhat od mozku ke svalům a jen čekám až se někde zakousnou, hlavní adept je pravý hamstring :o) Nějak se mi nakonec podaří vydrápat i tento krvelačný kopec a následuje snad 5km seběh do cíle. Tady se do toho pořádně obouvám a valím střemhlav dolů. Zajímavé kolik má člověk najednou energie, když ví, že už ho nečeká žádný kopec :o)
Do cíle přibíhám lehce křečován za 8:08:05 a je z toho celkové 12.místo, líp to nešlo ani kdybych se pos… :o)
Po pivu a sprše se už zase začínám cítit trochu jako člověk a jdu vyhlížet ostatní, kteří se rozhodli užít si to trochu déle. Postupně ale začíná pršet až je z toho slušný liják s bleskama a pořádný vítr. Začínám mít obavy o Janu s Tinou, které jsou ještě na trati.
– ( Nedávno jsem četl v článku Honzy Bartase o dotazu co dělat v bouřce s hůlkama – bohužel bez odpovědi. Tak snad budou všichni v pohodě.)
Postupně přibíhá i kompletní Dolnolhotská sekce a poté i Jana a Tina,
které (jak jinak) skončily obě na bedně ve své kategorii. Sice krapet promoklí a „zmrzlí“, ale všichni s úsměvem od ucha k uchu a o to přece jde především :o)
Když mě po asfaltovém začátku dobíhají ze zadních pozic Petr s Tomášem (asi zaspali start :-)),
posílám je stíhat Radima.
Jsou ještě mladí a neklidní, jejich tempo by nebylo nic pro mě. Asi je to závod, měla bych se snažit, ale to vedro je úmorné. Nevím, proč musí být letos na každém ultra takový pařák. Chtělo by to nějaký deštíček.
Informace o tom, kolik je nás v kategorii se různí. Tina říkala 6, Ilona prý 12. (Nakonec jsme ve výsledcích 4). Tinu jsem viděla pod Obřanama, takže je skoro na dohled (otáčet se nebudu) Ilonu jsem neviděla, asi je někde vpředu. Ostatní neznám.
Vedro. Moje původně černé elasťáky vykvetly solí doběla. Pořád piju, na každé občerstvovačce dolívám vodu. Žaludek klasicky v tom horku stávkuje. Šetřit ho ale nebudu. Tu tyčinku do něj dostanu.
V Držkové je polívka. Risknu to, ty melouny už mi lezou krkem.
A hele, Ilona. To jsem si myslela, že je přede mnou, Tak šup, jde se dál. Zadarmo jí to nedám. Ani ohlížet se nebudu. Z Trojáku sbíhá za mnou po sjezdovce nějaká žena. (Neohlížela jsem se, cesta dole zatáčela.) Jaké tričko měla Ilona? Bílé? Asi mě za chvilku docvakne. Ne to není ona, ještě mě nedostala.
Jednou jsem viděla film o nějakých lidech, kteří nosili hlínu na kopec, aby byl vyšší a v mapách byl zaznamenán jako hora. Ale že to bude dělat Lukáš mezi prvním a druhým proběhem přes Čerňavu a Jehelník, to mě nenapadlo. Že ho to baví. Ale byly nejmíň o 50m vyšší!
To byl poslední kopec. Ještě mě nemají. Asi se zkusím občas trochu mrknout dozadu.
Začalo nějak foukat. A slyším zdálky nějaké hřmění. Nějak se nám setmělo a rozpršelo. Já jsem to zase s tím deštíčkem tak vážně nemyslela! Původně jsem si myslela, že se budu sprchovat až v cíli. Bouřka, slejvák, místo pěšinky potok. Dobré je, že jsou nějací lidi za mnou, když tady sebou šlehnu, tak mě někdo najde.
Už se otáčím. Naštěstí pronásledovatele nevidím. Pravděpodobně taky bojují s živly.
Poslední úsek, kdy SLYŠÍM cíl, běžím ale od něj, závěrečný asfalt, za mnou nikdo, vychutnávám si Jiříkovo a Petrovo povzbuzování a cíl. Škoda, že mě tam nikdo nevyfotil, viděli byste pěknou fotku zmoklé slepice 🙂
Vedro. Moje původně černé elasťáky vykvetly solí doběla. Pořád piju, na každé občerstvovačce dolívám vodu. Žaludek klasicky v tom horku stávkuje. Šetřit ho ale nebudu. Tu tyčinku do něj dostanu.
V Držkové je polívka. Risknu to, ty melouny už mi lezou krkem.
A hele, Ilona. To jsem si myslela, že je přede mnou, Tak šup, jde se dál. Zadarmo jí to nedám. Ani ohlížet se nebudu. Z Trojáku sbíhá za mnou po sjezdovce nějaká žena. (Neohlížela jsem se, cesta dole zatáčela.) Jaké tričko měla Ilona? Bílé? Asi mě za chvilku docvakne. Ne to není ona, ještě mě nedostala.
Jednou jsem viděla film o nějakých lidech, kteří nosili hlínu na kopec, aby byl vyšší a v mapách byl zaznamenán jako hora. Ale že to bude dělat Lukáš mezi prvním a druhým proběhem přes Čerňavu a Jehelník, to mě nenapadlo. Že ho to baví. Ale byly nejmíň o 50m vyšší!
To byl poslední kopec. Ještě mě nemají. Asi se zkusím občas trochu mrknout dozadu.
Začalo nějak foukat. A slyším zdálky nějaké hřmění. Nějak se nám setmělo a rozpršelo. Já jsem to zase s tím deštíčkem tak vážně nemyslela! Původně jsem si myslela, že se budu sprchovat až v cíli. Bouřka, slejvák, místo pěšinky potok. Dobré je, že jsou nějací lidi za mnou, když tady sebou šlehnu, tak mě někdo najde.
Už se otáčím. Naštěstí pronásledovatele nevidím. Pravděpodobně taky bojují s živly.
Poslední úsek, kdy SLYŠÍM cíl, běžím ale od něj, závěrečný asfalt, za mnou nikdo, vychutnávám si Jiříkovo a Petrovo povzbuzování a cíl. Škoda, že mě tam nikdo nevyfotil, viděli byste pěknou fotku zmoklé slepice 🙂
Co dodat? Že to prostě bylo opět všechno moc fajn a za rok se tam všichni těšíme znovu :o)
výsledky: http://www.hostynskaosma.cz/results.html
pondělní dodatek:
I přes nedělní vyklusání mám v pondělí takovou svalovici ve stehnech, že jsem jen tak tak schopen dojít do práce. O pohybu po schodem raději pomlčím :o)
Stehna se mi ale už teď „třepou nedočkavostí“ na kopečky na Slezském maratonu, který nás všechny čeká už tuto sobotu :o)
