Naucit se jist normalne

Uz pred par lety jsem si uvedomila, ze muj vztah k jidlu neni idealni – jak by rekli nasi „neni normalni“. Neprislo mi, ze bych mela nejaky velky problem, ale citila jsem, ze neco je nejak divne. Citila jsem se obcas dost zoufale, ale nevedela jsem, co s tim. A hlavne jsem nevedela, co to vlastne je. S cim to bojuju? Nemela jsem ani anorexii ani bulimii. Co jsem mela za problem? Jak mam vyresit neco, co ani nedokazu definovat? Nevedela, jak mam jist, abych nepribrala. Kdo si ted rika, jake blbosti resim, nemusi cist dal 🙂

Bud jsem se hlidala a tak nejak nepribirala (a ani nehubla), ale to se nedalo moc vydrzet, porad jsem mela na neco chut, pocit hladu, vycitky z toho, co jsem snedla. A nebo jsem to uz proste nevydrzela a cpala se. Nevedela jsem, co s tim mam delat. Nebylo s kym to resit. Stydela jsem se za svou slabou vuli a za sve pneumatiky. Na druhe strane jsem verila, ze nemam slabou vuli – co veci ja uz prekonala. Nejak to nedavalo smysl. Proc nedokazu nezrat?!

Pred par lety jsem si konecne uvedomia, ze neco je spatne. Zacala jsem podezirat hlavu a koupila si knizku. Napsala jsem o tom i par prispevku, treba tady a nebo tady. Pochopila jsem, ze casto jim ne z hladu, ale ze zoufalstvi, z nudy, ale i z radosti, za trest, ale i pro poteseni. Zacala jsem rozlisovat, ze obcas mam hlad, obcas chut a obcas ani jedno, ale chci jist, abych treba zabila nejakou neprijemnou chvili. Samozrejme, ze par dni mi to bylo jasne a par dni jsem na to kaslala a nevnimala to… ale aspon jsem ziskala nejake podvedomi. To byla ohromna uleva.

Asi rok na to (dva roky zpatky) jsem si koupila podobnou knizku, ktera na to sla z jineho uhlu. Byla to takova svepomocna psychoterapie. Uvedomila jsem si, co me trapilo, vracela jsem se do detstvi. Pochopila jsem, ze nejsem spatny clovek, ze jsem normalni a nektere navyky jsem si proste vypestovala a ted se jich muzu zbavit. Zacala jsem se mit vic rada. Co se tyka stravovani, vlastne jsem se nic nenaucila, ale pochopila jsem hodne o sobe same a vnitrne v sobe odblokovala spoustu veci – proste jsem je vyhrabala z podvedomi a smirila se s nimi a nebo dokazala zmenit, kdyz jsem je uz mohla nejak uchopit. (A hodne tam toho jeste zustava:)

Porad jsem ale nevedela, jak jist – co malo, co je moc, co je zdrave a co ne. Pokrok nastal, ze jsem uz vedela, ze tuhle cokoladu jsem snedla proste proto, ze jsem se nudila a tusila jsem, proc jsem pred pubertou zacala tolik jist a tolik jsem pribrala. Ale to mi porad nijak nepomohlo s tim, co mam jist ted, abych nepribirala ted!

Uz jsem mela pokrk vsech diet. Vetsinou jsem vydrzela par dni, vyjimecne tydnu, obcas ani den. Byla jsem hladova, podrazdena a porad jsem vazila vic a vic. Nemela jsem pocit, ze jim tak, jak telo potrebuje. Ale nebyla jsem schopna zjistit, co to telo chce. Vypocty a mereni, jidlo a vaha… nefungovalo to. Jedla jsem tak, jak bych podle vsech tabulek mela, ale pribirala jsem. Jedla jsem min, pribrala jsem jeste vic a mela jeste vetsi hlad. A kdyz uz jsem chvili zhubla, par tydnu na to jsem to zase pribrala a jeste neco k tomu navic – protoze jsem proste mela hlad! Do toho spousta stresu v kazdodennim zivote, zacala jsem mit ruzne drobne, ale neprijemne zdravotni problemy. Ze vseho jsem podezirala nejvetsiho nepritele – jidlo. Kez by tak slo zit bez jidla – neresit ho. Zbavit se tech tisicu myslenek na jidlo kazdy den, v duchu pocitani kalorii, zivin, prijem, vydej, vlaknina… Tak moc jsem chtela jist dobre. Ale co to znamena?! Vsude okolo spousta motivace – lidi, co se rozhodli zmenit se a povedlo se jim to. Z tloustiku se stali stastni a krasni lidi. Ale jak to udelali? Proc to nejde me?

Nekde loni na jare jsem pod tihou uvedomeni, ze tak, jak to delam, to nefunguje, zkusila zase neco jineho. Paleo. A to byl pocit. Proste jsem nic nepocitala a jedla jsem, na co jsem mela chut a co bylo Paleo. Zacatek byl trochu tezky – nez jsem pochopila, odkud brat energii a hlavne sacharidy. Ale citila jsem se bajecne. Konecne. Bohuzel to stale neznamenalo uplnou svobodu myslenek. Pochopila jsem, ze bez lepku a cukru se citim lip. Dovolila jsem si jist spoustu bajecnych veci, ktere bych pred tim nejedla, protoze jsem je povazovala za spatne. Postupne jsem si doporuceni trochu upravila, pridala jsem si ryzi a pohanku, abych mela sacharidy. Zacali jsme pect domaci chleba z ryzove a pohankove mouky. Parada. Mela jsem pocit, ze konecne jim opravdove jidlo, co dela memu telu dobre.

Zase jsem byla bliz nejakemu reseni, ale bohuzel se to cele trochu zvrtlo. Jednak po par mesicich opadla ta cira radost z opravdoveho jidla a zase jsem zacala resit, ze jsem ani za nejakych 15 let snahy nedokazala zhubnout tech par blbych kilo a taky mi ze dne na den zacala neuveritelne palit zaha. Zase to jidlo, pricina vsech potizi. Kdyz jsem uz konecne mela pocit, ze jim tak dobre, tak staci jist o trochu min a zhubnu, ne? Do toho jsem se dozvedela, ze zaha pali, protoze jsem si vsim tim stresem nejak vysokovala sval nad zaludkem a mam reflux. Co mi pomohlo bylo vecer pred spanim moc nejist a behat muzu jen rano na lacno. Vlastne jsem zacala tak nejak bezdeky castecny intermittent fasting. Na zaludek to trochu pomohlo, ale vaha se drzela. Naopak jsem opet trochu pribrala… jak to??

A letos jsem to tak nejak vzdala. Prestala jsem uprimne verit, ze kdyz budu chtit, zhubnu. Protoze ja tolikrat a tak dlouho chtela, ale opak se staval pravdou s kazdym dalsim pokusem. Doslo mi, ze je jedno, jestli se snazim, nebo ne. Naopak. Mela jsem pocit, ze kdyz jsem se snazila, vysledky se neudrzely dlouho a par dni dobreho pocitu, ze kilo ubylo, nahradily tydny vycitek, kdyz dve kila pribyla. Uz jsem byla uplne ubita. Zacala jsem se smirovat, ze nemam na diety vuli. Doslo mi, ze vic nez zhubnout, chci mit klid. Netrapit se s jidlem. Chtela jsem se mit konecne rada tak, jak jsem a nic si nevycitat. Nikdy jsem netrpela pocitem, ze bych se nesnasela. Ale co chvili jsem se trapila pocitem, jak jsem neschopna takove jednoduche veci jako zhubnout par kilo a jak mam slabou vuli. Vsem okolo to jde. Proc ne mne?

Vtipny, jak nektere veci proste prijdou jako na zavolanou. Shodou okolnosti jsem se dostala ke knizce  Intuitive eating. Slibovala, ze me nauci jist zase „normalne“. Jako ze nebudu mit po kazdem jidle vycitky, ze ho bylo moc, ze ho bylo malo, ze to bylo neco jineho, nez telo potrebuje etc.? Jo, to chci, to chci!

A tak jsem se posunula zase o kousek dal. Konecne mam pocit, ze sice nejsem v cili, ale ze uz ho vidim. Pochopila jsem, ze pricinou meho boje s jidlem je, ze jsem jednoduse zapomnela, jak jist! A hlavne, ze se to da znovu naucit! Vsechny ty dietni plany zpusobily, ze jsem prestala vnimat sve pocity a jedla jsem podle planu – syta nebo hladova, jedla jsem podle planu. Vysledkem diety byla podvyziva (rozhodne ne nutne hubnuti!), ktera nevyhnutelne spusti mechanismy prezirani – tak funguje nase telo. Neni to otazka vule. Je to cista chemie tela a mozku.

Zachvaty prezirani logicky zpusobily, ze jsem o to mene duverovala tomu, co mi telo rika. O to vic jsem mela pocit, ze ztracim kontrolu a vuli a o to vic jsem mela potrebu neceho, co by me usmernilo – dalsiho planu a pravidel. Dietou ted nemyslim nejaky presny rozpis, stacila serie pravidel, ktere mi rikaly, co, kdy, kolik… Nedochazelo mi, ze cim vic se snazim vsechno kontrolovat, tim mene to mam pod kontrolou – tim vic se telo brani. Citila jsem to, ale neposlouchala jsem to a tak jsem to nedokazala pochopit. Cele jsem to prikladala sve mizerne vuli, cemu jinemu? Bala jsem se telu verit, protoze to vypadalo, ze chce jen zrat a tloustnout. Poslouchat telo mi prislo jako ta nejvetsi pitomost na svete – to bych hned vazila tunu. Pritom se jen branilo tomu, co jsem mu vyvadela.

Dalsi vec, ktere jsem si vsimla, ale neprikladala jsem ji vahu, bylo, ze kazde jidlo jsem snedla do posledniho drobecku a pokud to slo, jeste jsem si pridala – protoze ted byl cas na jidlo, ted jsem mohla. A pak zase nebudu moct. Pak bude az vecere. A nebo dlouhodobeji – pak budu zase hubnout, radeji si ten dortik dam, dokud muzu! Cpala jsem se, kdyz jsem nemela hlad, dokud jsem nebyla uplne nacpana, protoze jsem verila tomu, ze to je naposled! A nejedla jsem, kdyz jsem mela hlad, protoze jsem si to proste zakazala.

Vetsina lidi v pohode zvladne prvni dietu a je nadsena z vysledku. Ale cim vic diet, tim horsi vysledky. To jsou fakta. Statistika, biologie, chemie, vysledky ruznych pokusu. X-tou dietu nedodrzi naprosta vetsina lidi – cim vice diet, tim mene to jde – je to prirozena reakce tela. To diety vedou k tloustnuti, ne nase slaba vule. Omezeni jidla cloveka meni psychicky i fyzicky. Dobrym prikladem mozna muze byt volne prelozena citace z knihy [zacatek kapitoly 6, z jineho zdroje zde]:

• Metabolismus se zpomalil o 40%.
• Muzi byli posedli jidlem. Nebyvale je honily chute, casto se bavili o jidle a zacali sbirat recepty.
• Zmenil se styl jejich jidla – stridalo se vyhladovale hltani a pomale vychutnavani si kazdeho sousta. Nekteri muzi jedli i dve hodiny.
• Vyzkumnici zaznamenali, ze „nekolik muzu nezvladlo dodrzet dietu a hlasilo zachvaty bulimie“. U jednoho muze bylo zapsano, ze utrpel kompletni ztratu „vule“ a snedl nekolik susenek, sacek popkornu a dva banany. Jiny „porusil dietni pravidla donebevolajicim zpusobem“ a snedl nekolik zmrzlinovych poharu, sladovych mlek a dokonce ukradl bonbon.
• Nekteri muzi se snazili nadbytecne kalorie vycvicit.
• Osobnosti muzu se zmenily. Casto u nich propukla apatie, podrazdenost, naladovost a deprese.

Najednou jsem prestala videt jen ty uspesne lidi „pred“ a „po“. Doslo mi, ze kdo vi, jak dlouho jim to vydrzelo? Kdo vi, jestli jsou skutecne stastni, nebo jestli jsou sice hubeni, ale vycitky je pronasleduji treba jeste vic nez me?

Zkratka jsem konecne zacala poslouchat sve telo – fyzicke telo i dusi. Samozrejme, ze je to takova zajimava jizda – je to nezvykle, prijemne a objevujici. Nejde mi to dokonale. Ale to k tomu patri, na tom neni nic spatneho, naopak. Kazdou odbockou se clovek neco nauci, neco pochopi. Vlastne bych nikdy nerekla, ze to takhle pujde! Jidlo je pro me prijemny zazitek bez vycitek, nemam hlad, neprejidam se. Proste jim NORMALNE!

Premyslela jsem, jestli to tu rozepisovat detailneji, ale dosla jsem k zaveru, ze to nema smysl. Myslela jsem, ze bych sepsala nejake klicove kroky, jak na to. Ale kazdy z nas je jiny a prozije si takovou cestu jinak a potrebuje jine podnety a jine uhly pohledu. Skoncilo by to tak, ze bych musela prepsat celou knihu a jeste k tomu dopsat sve vlastni poznamky 🙂

Jestli jste se v tomhle prispevku nasli, urcite se muzete zbavit neprijemnych pocitu, vycitek a nakonec i pravdepodobne i kil navic – protoze se prestanete prezirat ve strachu, ze nebudete moct jist a nebudete si huntovat metabolismus – dostanete se na svou prirozenou vahu. Pokud vas to zajima, jdete do toho.

Ted tu kniku ctu podruhe a chapu dalsi uroven toho, co vlastne rika. Je to mazec. A je to uleva. Clovek by rekl, ze je to takova blbost, prilis premyslet nad jidlem – tak jsem to taky vzdycky brala, ze se vlastne nic moc nedeje. Ale ono to umi byt vycerpavajici vic, nez by jeden cekal.

Ve triceti trochu pozde, ale porad lepsi, nez vubec. Pokud mate pocit, ze jsem magor, prosim, chapu vas 🙂 Kdo nezazil, nepochopi. I kdyby tenhle clanek mel pomoct jedinemu cloveku na svete, stalo mi za to, sepsat to.

Knizku jsem nasla jen v anglictine a nemcine, v cestine asi jeste bohuzel neni.

• bookdepository – anglicky (do Cech nejlevnejsi varianta, protoze neplatite postovne)
• bookdepository – nemecky (do Cech nejlevnejsi varianta, protoze neplatite postovne)

• amazon.co.uk – anglicky
• amazon.de – nemecky
• amazon.com – anglicky