Úvod
Dlouho jsem nic nepsala, protože prostě nebyl čas. V Anglii už jsme rok a čtvrt a pořád jsme “na samotce”. Že nebude snadné si najít kamarády, to jsem čekala. Ale že nenajdu nikoho za rok a čtvrt, co jsem tedy nečekala.
Ano, v práci někteří kolegové (a teď mám čerstvě už i kolegyni!) jsou moc fajn a máme přátelsky vztah. Háček je v tom, že pracujeme z domova, skoro každý v jiném státě a vidíme se jednou za měsíc někde po Evropě – ty 3 dny a 2 noci tedy vždycky stojí za to, pak z toho ještě týden regenerujeme. Ne, že bychom chlastali! Ale občas pracujeme déle, než by se hodilo a hlavně si toho máme tolik co říct, takže jsme schopni do rána někde sedět a řešit běhání, společnost, vzdělání, politiku, technologie, rodinu… Na spaní zkrátka není čas. Jenže to jsou 3 dny v měsíci (úplně to svádí nazvat to takovou krátkou, ale intenzívní pracovní periodou :D). Ale co ten zbytek?
Je vědecký prokázáno (píšou to v knížce, co jsem dostala k Vánocům), že žena potřebuje mluvit, komunikovat a hýčkat se (ideálně ve společnosti dalších žen, aby mohly mluvit i u toho hýčkání) – aby byla spokojena a nebyla vystresovana.
A jak vím zase z jiné knížky, moji silnou stránku je akčnost a realizace (než jsem se takhle vzdělala, všichni jsme tomu říkali tvrdohlavost). Takže jsem se do toho pořádně opřela. Doma nikoho noveho nepotkám, je potřeba chodit mezi lidi!
A tak jsem se stala členkou:
- Wellness a yoga klubu, kam chodím několikrát týdne – na ranní boot camp, večerní jógu (nejlepší jakou jsem kdy zažila) a příležitostně do bazénu a sauny;
- řečnického klubu (Toasmasters), kde se zhruba co dva týdny setkáme, řečníme a radíme si, jak řečnit ještě lépe;
- aikido klubu, kam chodím jednou týdne a kde je taky vždycky hodně legrace
- atletického klubu, kam chodím v neděli ráno na dlouhý běh po lesích a loukách (bahno jako bahno… schválně, kolik myslíte, že je našemu trenérovi na přespolní běh? Zatím šedesát devět :).
Celé mě to udržuje skutečně dost vytíženou, strašně mě to baví, ale pořád nic. Znám docela dost lidí, ale tak nějak porvchne. Já vím, chce to čas. Nicméně je to skutečně zajímavý problém. Sice jsem v kontaktu s lidmi, ale:
- Netrávíme spolu dostatek času a nemáme dostatečně silné zážitky,
- oni už přátele mají,
- já si neumím dělat přátele.
S tím prvním bodem toho moc nenadělám. Ten druhý bod má tu výhodu, že neplatí pro všechny. A třetí? Lidí mi říkají – no jo, oni si te ti Anglicani asi moc nepustí k tělu, co? Jenže mě to přijde, že jsem to já, kdo si neumí pustit lidi k tělu. Jak se to dělá? Myslím, že s přáteli je to podobně jako se vztahy obecně – u některých lidí prostě na první pohled víte, že byste si rozuměli. Jenže co dál?
Kdybych hledala chlapa, tak je to jednoduché. Člověk aplikuje dlouhé pohledy, prokládá je tajemnycm zamrkáním, obléká ty správné kousky, zajímá se o všechno, co zajímá toho druhého, působí tím správným dojmem, nechá si otevírat dveře, pomoct do kabátu a pozvat se na večeři.
Ale jak mám ‘sbalit’ kamarádku? Vrhnout se na ní se slovy: “Ahoj, nechceš být moje kamarádka? Já totiž žádné nemám,” to by asi nefungovalo. Všechny ty triky co fungují na chlapy taky nezaberou. Tohle je disciplína, kterou nikdo neučí! Budu muset pokračovat v experimentálním výzkumu…
Brightonska desítka
Původně jsem byla přihlášena na maratón. Jenže achilovky mě prestaly bolet až v březnu (nevím, jestli těch 999km loni za to stalo, ale asi i jo) a navíc jsem byla obecně nějaká unavená a vyčerpána, bylo mi blbě od žaludku a měla jsem takovou zimní krizi.
Maratónské plány (jako trénink na Prčice) vzaly za své. Naštěstí mi organizátoři umožnili přepsat startovné na desítku. Běželo se v neděli ráno, startovní balíček se musel vyzvednout v sobotu. Brighton je 2h cesty, takže bylo jasné, že tam budu potřebovat přespat – ale ejhle, už na podzim bylo všechno ubytování plně a platit £150 za jednu noc, och, to bych musela dostat v práci sakra přidáno. Jediná možnost byl hostel. A vlastně proč ne!
V pátek odpoledne dorazil email, že z důvodů bezpečnosti budou tašky na převoz zavazadel zmenšené (start byl jinde než cíl a tašky nám převáželi). To člověka vždycky uklidní, když přemýšlí, co mohlo organizátory takové gigantické akce vést k tomu, aby učinili takové rozhodnutí jen den a půl před závodem.
V sobotu ráno jsem si sbalila pár švestek a po obědě vyrazila. Protože v Brightnu je to s parkováním těžké (zvlášť když se tam sjednou tisíce lidí na maratón) – mohla jsem buď zaplatit dvojnásobek ceny ubytování jen za samotné parkování, nebo parkovat partizánský někde mimo město. Aby auto mělo nocleh dvakrát dražší než já, to jsem odmítla. S předstihem jsem si na mapě našla místečko, kde bylo parkování bez omezení a necekala jsem tam moc lidí. A jen necelé 4km od centra dění.
Všechno šlo parádně, místečko tam bylo, skutečně tam nikdo moc neparkoval. Aby taky jo, když to bylo tak daleko a hlavně, co jsem z mapy neviděla, tak vysoko! Odhadem podle budov takovych 100 výškových metrů. Dolu to šlo, to jsem akorát brzdila, aby mě nepřejel kufr. Ještě, že neběžím maratón, po 42km bych se sem zpátky asi nevyšplhala.
Na vyzvedávání čísel byla fronta dlouhá nekolik set metru. Naštěstí jsem brzo zjistila, že desítkáři mají jinou frontu, dlouho asi dva lidi. Byly tam dvě paní, jedna u cedule “pod hodinu” a druhá u cedule “nad hodinu”. Automaticky jsem zamířila k “pod hodinu”. Nějak mě nanapadlo, že když teď běhám průměrným tempem 8:30/km, tak to asi na “pod hodinu” úplně není. Ale k tomu později. Maratónské expo bylo naprosto úžasné, koupila jsem si tam fantastický barevné kalhoty a bezlepkovou buchtičku a každý si tam určitě přišel na své. Prostě fantazie!
Po krátkém hledání jsem našla hostel. Dostala jsem klíč a nestačila jsem se divit. V pokoji byly dvě třípodlažní palandy a jedna židle – zadny dalsi nabytek. Evidentně jsem byla poslední, kdo dorazil. Zbyla na mě postel praticky na podlaze. Všude kufry, bundy, ručníky, boty… ale na ty možnosti tam bylo vlastně úžasné uspořádané a uklizené.
Jediná osoba na pokoji spala. Potichu (snažila jsem se, ale znáte to…) jsem se snažila se nějak usadit a povleknout si postel. Tedy, povlékal se polstar a prostěradlo, peřina byla prostě erární a bez povlaku. Slečna se vzbudila a daly jsme se do řeči. Byla že Spanělska (stejně jako další 3 lidi, ale nebyli tam společně). Říkala, že jsme tam 3 kluci a 3 holky a že ten co spí nad ní, že je taky běžec.
Nějak jsem předpokládala, že tam bude třeba sejf, ale nebyl, takže jsem tam prostě nechala věci a šla do města. Nakoupila jsem si špunty do uši (když jsem říkala, že je nemám, slečna na mě vyvalila oči, jak budu jako spát??) a čepici, protože byla děsná zima a fičelo a já věděla, že ráno bude ještě hůř a já budu muset čekat na startu. Zašla jsem na večeři na phobo, výtečne. Vrátila jsem se na pokoj a ten byl plný lidí a vsichni pres sebe lezli. Spanele se chystali vyrazit do klubu (sobota večer) a běžec ležel nahoře na posteli a něco mačkal na telefonu. Spanele mi hnedka nabízeli nějaké čokolády a ať jdu s nimi a kdesi cosi. Byla to celkem sympatická parta, ale s díky jsem odmítala. Když si všichni optimálně nagelovali vlasy a navoněli se, vyrazili.
Nastalé ticho jsme s běžcem využili, abychom pokecali o počasí a o tom, že neběžím maratón a jen desítku a že tedy asi budu vstávat o hodinu dřív etc. Pak jsem položila obligátní otázku: Za kolik? Byl to takový atletický typek samy sval, rozhodně žádný hubený Keňan. Čekala jsem 3, 4, 5? „Mno, já jsem děsně soutěživý a baví mě běhat rychle… tak 2 a pul.” Aha, tak jo, chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám požádat o autogram.
Nachystala jsem si věci na ráno (v prostoru, kde nemáte žádný prostor, to byl docela oříšek – a taky kam je vlastně dát, aby nepřekážely a aby ustaly noční návrat veselých spanelu?) a uložila se do postele. Překvapivě pohodlná postel, když jsem nemyslela na to, jaký divný flek byl na postari, že si nemám kam natahout nohy a že do té nepovlečené peřiny funělo už asi tisíc jiných lidí.
Jak já nesnáším špunty do uši… mám pak v uších takový divný tlak, který mi dělá divný pocit v hlavě a to mě ruší a budí a je to prostě nepříjemné. Uvažovala jsem, že bych možná zkusila spát bez nich, ale představa, že je budu lovit někde uprostřed noci… a dobře jsem udělala. Běžec tam ještě šramotil a ty špunty to celkem dobře odfiltrovaly. Na co nefungovaly, bylo “tuc tuc tuc”, které se ozývalo prakticky celou noc z klubu, který byl pod nami. Spanele se vrátili někdy kolem čtvrté, ale chovali se velmi kultivované. Pak teda začali příšerně chrápat, ale s tím si špunty poradily hravě.
Někdy kolem 6h jsem vstala, už jsem nějak nemohla dospat, hlavně mě fakt vadily ty špunty. Potichu jsem si došla na záchod (kde jsem zjistila, nebyl větrák!), vyčistila si zuby a začala se chystat.
V hostelu s cizími lidmi jsem byla poprvé. Jaká je etiketa? Nebude nikoho pobuřovat, když vyjdu z koupelny jen ve spodním prádle? Nebylo tam kam si odložit zbytek oblečení ani prostor se moc oblékat… Stejně všichni ještě chrápali (doslova), tak jsem to neřešila. Etiketa asi není, protože pak vstával běžec a ten vylezl jen v ručníku.
Venku bylo těsně nad nulou a větrno, takže jsem oblékla, co jsem mohla a vyrazila jsem na start. Sluníčko svítilo a vlastně bylo uplne nadherne. Závod to byl silniční, ale start byl v parku, který byl bahnitý, takže všichni ti v těch naleštěných nových botách měli na nohách igelitky.
Dvě minuty do startu, stojím v koridoru a fotím si ty zabahněný boty na silničním závodu. Když mi přijde zpráva od kolegy z práce (v neděli ráno!), že mu něco nefunguje, co s tím má dělat. Stručně jsem odpověděla, udělala selfie z koridoru a poslala mu, že už musím běžet, že to vyřešíme v pondělí 🙂
Když jsem tohle vyřídila a už už byl skoro start, došlo mi, že jsem, jak jsem nahlásila, v koridoru pod hodinu. Mám číslo značící, že běžím pod hodinu. No jo, to je pod 6min/km. A sakra! Co s tím? Mno, tak to prostě zkusím, ne? Nějak to dopadne. Až nebudu moct, tak zpomalím.
Mno a ono to překvapivě šlo. Prostě jsem běžela a průběžně kontrolovala průměrné tempo, aby bylo pod 6/km, ale ne moc, abych to nepřepálila. A do hodiny jsem byla v cili. Haha 😀
V cili jsme dostali medaili, funkční tričko, žádné letáky a hromadu jídla 🙂 Ideální! A nejlepší nakonec, vykoupala jsem si správné unaveně nohy v ledovém moři.
Do kopce k autu jsem se vyškrábala a frčela jsem domů. Brighton je prostě skvělý. Je to hodně silniční a skutečně obrovská akce, ale s naprosto skvělou organizací. A u moře! Takže když se vám podaří si sehnat ubytování dle představ, nemá to chybu.
