Dech času vstoupil do nitra šáreckých hvozdů. Voda, vítr i uchvacující žár rozervaly hroty buližníkových skal a do údolí poházely hromady šutrů. Letité kroky zvěře je semlely do drobných kamínků. Jeden z nich teď držím v ruce. Syn Šutru. Má číslo 64.
Stojím v hloučku lidí, z nichž každý svírá svůj kámen. Snad jen jejich oděv napovídá, jak oslava matky Země proběhne. Někdo je oděv spoře, jiný teple, prostě jak je jednomu každému příjemné a milé. Ano, obuv nejvíce naznačuje, co se bude dít. Jedno sto a ještě osm lidí k tomu stojí v lehkém napětí čelem k údolí. „Tak běžíme!“ zní hlas člověka, který spojil běh, harmonii a oslavu Země v jeden okamžik. Okamžik trvající hodinu, dvě, ale i sedm. To podle chuti a sil účastníků této vyjímečné akce.
Mnoho chvály zaznívá z úst příchozích. Na místo, na zvolenou trať a především míří směrem k Michalovi a jeho skvělým pomocníkům. Přichystali akci pro bytosti, které více než potištěné tričko od sponzora A.. nebo B.. láká čistota. Žádné znečištění zbytečným hlukem, žádné zbytné materiály, žádné tuny odpadu. Běžci harmonie.
V chumlu pohybujících se postav necítím závodění ani soupeření. Cítím radost. Z podzimní mlhy zahalující čerstvě spadané listí, z očekávání stezek a pěšin vinoucích se lesoparkem. Musím sice po očku sledovat měřič TF, ale ani to mi neubírá z euforie chvil. Tady a teď. Dámy vesele rozprávějí, rychlejší děkují pomalejším za uvolnění zúžených míst a ti, co běží potřetí upozorňují na náhlé změny směru.
Poslední schody, pár rychlých kroků pro fotografy a už je tu cíl. Vlastně to není cíl. Je to bod odpočinku, setkání, ztrát a nálezů, ale především zvláštní skupiny lidí. Lidí, kteří vyměnili stres a nenáladu za harmonii a štěstí. Takový byl ŠUTR54.
