Než začnu popisovat různé způsoby jak si zvednout výkonnost v časovce, bude si myslím dobré se podívat na základní stavební prvky celého tréninku. Já nevím jak kdo, ale já mám hrozně rád lego. Strašně moc věcí z reálného světa se na něm dá pěkně modelovat. Třeba i takový trénink.
Když chcete postavit vysokou věž, která vám nespadne sotva se na ní kdo podívá, musíte postavit široké základy. Třeba ze zelených kostiček. To je stará známá základní vytrvalost.
Trénink základní vytrvalosti probíhá v aerobním pásmu. To česky řečeno znamená, že v pohodě stíháte dýchat nosem, dokonce bez problémů mluvit, případně si zpívat. Při troše praxe a sebepoznání nepotřebujete ani sporttester o měřičí výkonu nemluvě. Dá se docela dobře trénovat ve skupince, při výletech. Bez ní se kvalitně trénovat nedá, ale na druhou stranu, sama o sobě nestačí.
Když budete pořád jen dávat zelené kostičky do základů, tak vám dřív nebo později dojdou. Budou sice široké základy, ale žádná pořádná věž. V reálu vám dojde čas. Tím chce básník patrně říci, že prostě když budu celou sezonu najíždět jen vytrvalost, tak se k pořádnému výsledku do jejího konce nedohrabu.
Takže je čas na další patro – a tím je vytrvalost mezi-prahová. Kostičky by to mohly být třeba oranžové. Je jich potřeba docela hodně a právě ony nám tu věž vyženou pěkně do výšky. Což znamená, že i tréninkem mezi-prahové vytrvalosti během roku trávíš hodně času.
Mezi-prahová znamená, že se intenzita nachází v pásmu mezi aerobním a anaerobním prahem. Že jste někde v tomhle pásmu poznáte snadno. Dech se krátí, do zpěvu už moc není. Ale tady už se určitě hodí tepák, pro některé tréninky pak i wattmetr. V řadě případů se ale ještě dá trénink pořád pojmout jako výlet, stačí vybrat vhodný profil.
Tréninků či tréninkových motivů si můžeme vymyslet hodně. V kopcích i na rovinách. Vždycky to ale budou nějaké ty intervaly. V tomto případě spíš delší a bude jich méně.
No a dostáváme se ke špičce naší věže. Tak použijeme červené kostičky. V porovnání s oranžovou a zelenou nebude té červené až tolik. Ale zase jedině červené kostičky se můžou dávat na oranžové a dá se z nich dělat špička. Ale musí se s nimi pracovat opatrně a s rozvahou, aby nám nežuchla celá věž.
Intenzita těchto tréninků se pohybuje v oblasti kolem anaerobního prahu a nad ním. Takže v intenzitě typické pro závodní zatížení, někdy dokonce i větší. Ano ano, to jsou ty tréninky ze kterých se ti večer bude motat hlava a usneš už při čištění zubů.
Tyhle tréninky už prakticky nejde jet jako výlet. Musí tam být od začátku zapojená i hlava, a tak se často člověk točí na jednom kopci, nebo na jedné rovince tam a zase zpět. Tepák se tu hodí, ale často není úplně přesným pomocníkem. Více práce tady udělá wattmetr, ale ten zase stojí více peněz. No, intenzita se tady hlídá už docela snadno, prostě se jede šrot 
Jde spíš o to sledovat jak na ní tělo reaguje a zda si náhodou nedáváš zbytečně moc a místo rozvoje spíš tělo jen huntuješ.
A že je těch barev nějak málo? No tak si tam ještě přidáme třeba modré kostičky – kompenzační trénink, kterým čas od času proložíme celou stavbu. Ono se nedá pořád jezdit jen šrot. A třeba taky ještě nějaké ty černé – to by mohl být trénink zaměřený speciálně na techniku jízdy. A třeba ještě…
No místo další barvičky bude asi lepší říct, že ta věž vlastně není tak docela jednoduchá věž. Nejde jezdit dva měsíce jen zelenou, pak dva týdny oranžovou a pak dva dny červenou. Musí se to míchat víc a to průběžně po celý rok. Co se mění je ten poměr. No ale ty barvičky a kostičky tam takhle prostě jsou…
