Vím, že nejsem originální co se úvodních článků týče, ale opět výzva na FB a opět je za tím Nike. Opět běžecký event a opět jsem se přihlásil, než jsem si přečetl o co vlastně půjde. Název akce Flashrun. Prosím neplést s „Kulový blesk“ a pod. Běh žižkovským nádražím ve tmě a na design bloku. No tak jistě, u toho musím být. A protože jsem před nedávnem měl chřipku, která se mnou silně zacloumala. Ne, milé dámy, nebyla to jen obyčejná rýmečka a kašílek, tak jsem běhání s vyjímkou Twitrunu moc nedal. No prostě děs. I proto jsem si musel jít zaběhat a i běžecká banda už mi i chyběla. Zejména mlčenlivost a skromnost Dana s Davidem. 😛
Dopoledne jsem měl schůzku, pak skype call, mezitím bourala tramvaj, kterou jsem se vracel do kanceláře, kde jsem jen stihl pořešit největší průsery a spěchal jsem na Hradčanskou, kde jsme měli sraz s Terkou a Lukášem. Překvapilo mně, zě si dáváme schůzku na zastávce MHD, a pak jsme pokračovali autem. Teda až když se přidal Lukáš. No, spíš vycourali. Praha prožívala svůj každodenní dopravní kolaps, ale přes letenský tunel jsme se dostali, přes Karlín na Žižkov a šli se zaregistrovat a převléci. Déšť, který lehce zkrápěl mé sako při cestě na tramvaj, sílil. Silně sílil a to se nám pramálo líbilo. Ale než moknout a mrznout tak to raději využít vstupenku, kterou jsme dostali od Nike a šli jsme si prohlédnout Designblok. Tam jsem se nějak zamotal a než jsem se vymotal bylo 18:58. Na start jsem dobíhal a už začalo řazení do skupin.
Honza Jakubíček měl skupinu číslo jedna a říkal, že chce ty nejrychlejší. Inu, moc se mi nechtělo, ale když jsem viděl, že tam jdou i kluci a holky pomalejší než já. Bylo rozhodnuto. V sílícím dešti jsme poskakovali a rozehřívali se, až jsme konečně vyrazili směr Žižkovský pomník. Hned na prvních metrech jsem pochopil, že tohle bude samá voda. Kaluže, výmoly a všude vody jak, vody po dešti a než se dav roztáhnul, už jsem měl mokro v obou botách a za chvíli všechno na sobě. Jsem si jist, že jsem nebyl sám. U Žižkovského památníku kroužíme v dešti a čekáme na ostatní, asi 3 kolečka. Déšť stále sílí, až se konečně 200 hlavé stádo dostává na místo a začíná akce ne úplně se nepodobající nahánění dobytka. Upřímně fotografa lituji. Já na jeho místě mít k zorganizování tuhle bandu, tak zahodím aparát, ať stojí co stojí a jdu prodávat smažené hranolky. Ale povedlo se. Na výsledek si ještě chvíli počkejte. Snad budu v zadní řadě i vidět. A už konečně běžíme dál. Ještě jsem před sebou zahlídl Petru, jak se rozplácla na žulovém kvádru, který očividně neviděla, až to plesklo a všichni se koukali jestli žije. Kdybych nebyl gentleman a pokračoval v popisu rozplácnutí, napsal bych, že se tam neplácla jak žvýkačka vystřelená z praku. Ale nic se jí nestalo a pokračovala v běhu. 😉
Cesta z kopce vypadala jako sjezd divoké řeky, ovšem za stavu průtrže mračen a zácpy na magistrále. Kolona běžců, skok co skok, šplouch a šplouch. Všude voda, samá voda a hoooodně běžců. Pokračovali jsme směr Florenc a pak na Křižíkovu, kde jsme k mému příjemnému překvapení zatočili do tunelu a do kopce. No jako nahoře jsem cítil v nohách nedostatek trénování a z plic lezlo vše co jsem nestihl vykašlat během „rýmičky“. Ale budili jsme pozornost. Bodejť by ne, že. V dešti běží 200 svítících maniaků málokdy a lidi nás solidně povzbuzovali. Zrovna nahoře u tunelu jsem za to vděčný. Slova všichni jste machři a máte můj obdiv nás nabudí. Chytil jsem další dech a kolem stojícího zdravotníka, pochvala organizátorům, jsem procválal, jak Šemík přes Vyšehradskou skálu. Směrem na Krejcárek, jsme potkali dalšího zdravotníka, což jsem fakt ocenil, že se na nás tolik dbá a už jsem si říkal, že by mohl být konec blízko. Garminy napověděly, že je. A pak jsem viděl jako se čelo stáčí přes Krejcárek po schodech nahoru směr nádraží Žižkov. Jako teda tolik schodů jsem nevyběhl nikdy v životě a nahoře už jsem tavil. U zastávky, ale čekala skupina na světla a tam jsem je doběhl. Během chvilky i trošku zregeneroval, abych nabral sílu na závěrečné brodění. Ano brodění, protože tohle už byla kanoistika bez kánoí. 😀 Vběhli jsme do nákladového nádraží, kde jsme si dali high five a pak se všichni sunuli k autům do MHD, převléct a rychle domů do tepla.
Přiznávám převlékání z úplně mokrých věcí, s úplně mokrýma rukama a svraštělou kůží, v úplné tmě na rampě na nádraží není vůbec sranda. No, ale povedlo se. Mokré jsem měl úplně vše. I své speciální obojživelné trenýrky, želvy ninja, určené pro boj v týlu nepřítele a obojživelné operace.
Takže rychle autem domů a do sucha a najíst a dát si čaj a napsat po dlouhééééé době tenhle článek. A samozřejmě to postnou na FB. 😀
Edit:
 |
|
| Společné foto 😉 |
