Takový už je název nové hvězdy mezi evropskými trailovými ultra závody. Závod kterému předpovídám v budoucnu velkou oblibu. Proč? Z mnoha důvodů. Je zde možné totiž najít pohromadě mnoho lákadel současné. Na prvém místě teplé průzračné vody Jadranu. Stačí se zastavit a osvěžit se koupelí tak jak to mnozí běžci během závodu i udělali. Přímo od moře se zdvihají hory do stovek metrů výšky s cestami natolik trailovými že si často říkáte, „No to již není cesta ale vysypané kameny ostrého vápence všech velikostí“. Jen spadne pár kapek deště promění se jejich zaprášený povrch v kluzký gel na kterém klouže bota jak po banánové slupce. Něco skvělého pokud toužíte po opravdu náročné cestě. Počasí je zde k běžců ale vlídné. Přestože se závod koná v druhé polovině října, průměrné teploty vody i vzduchu se pohybují okolo 18 stupňů a deště mnoho nespadle. Chorvati říkají že „pada kiše“ Tento průměr se potvrdil i letos, kdy v první noci závodu neklesla teplota pod 14 stupňů, pršelo jen maličko a druhý den sluníčko hřálo jak u nás v červenci. Také okolní příroda dýchá na nás příjemnou exotikou.
Podél cesty zrajíci olivy, granátová jablka ani nikdo netrhá a slouží jen potravou pro ptáky, mandarinky, citrony, jablka, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout si. Pokud vám to není blbý přes plot. Nemusíte ale trhat protože přestože se jednalo letos o první ročník, místní lidé byli od pořadatelů dobře o závodu informováni. Na mnoha místech stali u cesty děti i dospělí s vodou, nabízeli oloupané mandarinky a a dokonce se nám dostalo i filků a nabídky červeného vína k napiti. To jsme slušně odmítli, prostě pivo je pivo. Lidé jsou milí a pohostinnost, český se domluvíte dobře, ale to již jistě každý zná z dovolené u moře. Co zde nechybí je i dech historie a památek. Antický amfiteátr, staré hrady, mosty, na trase typické bílé domky s pavlačemi a úzké uličky. V noci pak se pod námi rozsvítily tisíce světel města Splitu a blízkých ostrovů. Nad hlavou nechyběly hvězdy až jsem si říkal jak to organizačně skvělé vyšlo. Ona také organizace zaslouží samou chválu. Značení cesty dobře viditelné ve dne i v noci. Červenobílé fáborky opatřené odrazkami se jen trochu schovávaly ve větru.
Na každém přechodu přes silnici s dopravním provozem stál pořadatel a zastavoval provoz i v době kdy startovní pole začalo být natažené do několika hodin. Přímo turistických cest v Dalmácii prý není mnoho. Často trasa vedla po jediné blízké turistické červené značce. Přes dlouhé kilometry kudy trasa vede jsem ale často musel ocenit že jindy zjevně nepřístupnými místy prošel někdo s křovinořezy nebo sekačkou a rozšířil cestu do průchozí podoby. Ono ostatně prodírat se keři a trny Chorvatska je přeci jen náročnější než překonat malinové šlahouny u nás. Zásobení občerstvovacích stanic mi vyhovovalo. Ovoce, sladké i slané pečivo, nechybí sýr, salám, slanina, teplá polévka, těstoviny na půlce trasy. Délku trati si na DUT můžete zvolit ve čtyřech kategoriích. 20km, 60km, 110km a 100mil.
Jak tedy závod probíhal pro mě? Omiš je historicky městem s památkou na piráty, tedy také start zde obstaral ve 13 hodin pirát výstřelem z bambitky který zazněl jak rána z kanónu a to už se na nejdelší distanci vydalo zhruba 65 běžců včetně 8 běžkyň. Kousek přes město ale jsou zde všude okolo skály tedy vzápětí stoupáme do kopce. Jak už jsem uvedl cesty jsou zde různé, převažují kozí stezky plné kamenů, méně je těch rovnějších ušlapaných a ještě méně asfaltu. Vyběhneme na vrchol kopce a konec křížové cesty a vzápětí prudce klesáme přes kameny dolů. Opatrně si hledám místo kam na hrbolaté cestě dávat nohy když mě dvojnásobným tempem předběhne drobná Italka v modrém, evidentně je tato cesta její živel. Běžíme dolů, rovně, kochám se neustále pohledy na moře pode mnou. První občerstvovačka, další křížová cesta a pak vrchol kde trochu prší s ještě víc to klouže. Už je vidět v dálce Split ale než se přes něj propracuji je tma a antické vykopávky a ruiny amfiteátru jsou vidězt jen ve světle čelovky. Stoupáme vzhůru nekonečným svahem, že ani netuším kam až to půjde.
Potom se cesta narovná a začne klesat aby vzápětí opět stoupala. Vše doprováží fantastický pohled na světla pod námi. Je vidět nejen Split ale i světla ostrovů za ním. Na 68km trasy leží nejvyžší vrchol Sitno, máme zde vystoupat do 670m. Špatně po tmě vidím na mapu a tak jej nechtěně překřtím na Sting. Však tak pila profilu zde tvoří pěknou špičku. Až sem se držím za Janou, ve stoupání ale začíná pro mě trochu krize před půlnocí a možná také z hladu. Ztrácím tempo a i morál na rychlejší postup. Časovou bránu v Gata na 83km sice zdolávám s více než 7 hodinouvou rezervou na linit. Sedí zde ale Honza kterého trápí koleno a tak se domlouváme skončit a dojit zbylých 5km do cíle zkratkou. Užil jsem si vše i tak dost a milovníkům drsných terénů závod v budoucích letech velice doporučuji.
