Autor: pif08

  • GROSSGLOCKNER ULTRA-TRAIL 2017

    Jednoduše GGUTanebJak se neudusit alpským vzduchemMám hned několik pěkných začátků pro svůj zápisek o zážitcích ze závodu okolo Grossglockneru.Poprvéjsem zde byl krátce po devadesátém roce. Kolo a cestovka s extrémním názvem. Splněný sen kluka z&n…

  • MČR 100km Plzeň 2017

    Mistrovství České Republiky to je magický název pro závod už samo o sobě. Vzhledem k mým průměrným amatérským výkonům je stovka v Plzni nejspíš i jediným mistrovstvím na které se mohu podívat. Tak tedy letos po třetí proč si atmosféru mistrovství neužít. Ambice na medaile sice v plánu nemám ale byl zde alespoň můj osobní optimystický plán na čas pod 10 hodin. Natrénováno jsem sice po zimě moc neměl ale optimismus tu byl. S optimismem jsem i vyhlížel v půl šesté ráno auto s kamarády kteří mě slíbili vzít do Plzně. Robert, Pavel, Martina, všichni ostřílení rychlí ultra maratonci, vyjíždíme vstřict městu piva. Ostatně pivo, že jej budu z Plzeňského pivovaru cítit v každém z 66 okruhů mi bylo jasné už při mentální přípravě několik dní předem. Občerstvit se v Plzni sice můžete v každém 1,5km dlouhém  kole ale pivo na stolku není. Přeci jen se jedná o atletiku. Moje zásoba Birellu se zázvorem a zeleným ječmenem tedy byla na místě a všechny tři plechovky zasyčely v prvních šesti hodinách závodu.



    V Plzni před startem vše již rychlé a nacvičené. WC, převlečení, tašku na lavičku k občerstvovačce, zdravím se s dalšími kamarády a je čas na start. Nastavují si na hodinkách partnera na šestkové tempo abych tak nějak viděl jak si stojím a rozbihám se na pohodu něco kolem 5:30.po par km už to je tempo lehce přes pět. “Neběžíme moc rychle? “ ptám se Lenky z Brna a když mi odpoví, že je to její první stovka, předpovídám jí že tímhle tempem a časem na maraton lepším jak ja tady vyhraje. Pochybuje sice o tom ale jak se později ukázalo měl jsem pravdu. Podle hodinek mi během půlmaratonu naskočí oproti plánovanému desetihodinovému času rezerva 20minut, že to nevydrží mi ale bylo jasné už před hranici maratonu. Ten sice ještě byl za 3:55 nohy ale tuhé a běžet moc rychle dál nechtěly. No nic, řekl jsem si že limit tentokrát nepřekonám a přepnul v hlavě na plán B dokončit v limitu 12 hodin. Zbývalo mi 8 hodin a 60km. Spousta času na jednu pracovní směnu ale po maratonu to už tak rychle nešlo.
    Zastavují se na delší čas k jidlu. Čtu povzbudivé zprávy od Martiny a píšu v odpověď že čekám teď tempo spíš okolo,8 minut na km. Na cestu si ale do sluchátek pustím playlist s tempem 160. Co je taky možné dělat na stejném okruhu než meditovat při hudbě. Kolem ubíhají stále stejné kulisy. Restaurace v parku co má zavřeno, lezecký park, fotbalový stadion, nejvíc mě ale zaujalo místo kde do terčů stříleli své šípy sportovní lukostřelci. Nová a zajímavá podívaná. Také diváky nesmím opomenout pochválit za povzbuzování. Kamarád Honza přijel na kole až z Ústí, Legendárni propagátor běhu Miloš neustále chodil v protisměru a neúnavně se usmíval a tleskal. Přijel nás povzbudit i Radek s Janou. Když už pro zranění nemohl běžet sám na vítězství alespoň povzbuzoval a nabízel pomoc. A tak kroužím dál na okruhu který na hodinkách v záznamu trasy připomíná srdce. Jak trefné pro tuto srdeční záležitost. Bez srdce by to vydržet ani nešlo a tak běžím své kolečko. Sice stále pomaleji ale běžím. Zastavuji jen u stolku s občerstvením nebo své tašky. Na 70km když odhaduji čas do cíle nevypadá to právě moc že by vyšel plán B. Tímhle tempem mi to vychází ještě na hodně dlouho. Je třeba zrychlit. Beru vše co mám sebou na povzbuzení, rychlý gel, kofein, písničky plné energie vzpomínek a opravdu zrychluji. Další desítka skoro za hodinu je za mnou. Když konečně počet zbývajících okruhů klesne na jednociferné číslo je cíl již na dosah. Je to sice ještě patnáct km ale stihnu to včas. Slunce se při každém dalším kole víc blíží k obzoru až připraví tu nádhernout červenou kulisu pro moji fotografii. Ještě několik kol píšu do sms a je tu cil. Časoměřiči si berou můj čip. Je to poslední zaměřený čas čipem. Jsem šťastný že už to mám za sebou.


    Nohy dobrý. Tentokrát žádné křeče, jen jeden otlačený nehet. Asi ten z přebytečných co nedávno dorostl. Říkám si že tenhle typ závodu už pro mě není, že raději budu běhat v přírodě. Také si hned další den domlouvám registraci na vysokohorský ultratrail GGUT a a ještě skalnatěší Pirin. Čas ale vše hojí a to nepříjemné se zapomíná nejrychleji.  Dnes, pět dní po Plzni, už vím že se sem vrátím. Je to lákavé. Je to mystické. Je to rychlá stovka a je to mistrovství ČR.

  • Dalmacija Ultra Trail 2016




     Takový už je název nové hvězdy mezi evropskými trailovými ultra závody. Závod kterému předpovídám v budoucnu velkou oblibu. Proč? Z mnoha důvodů. Je zde možné totiž najít pohromadě mnoho lákadel současné. Na prvém místě teplé průzračné vody Jadranu.  Stačí se zastavit a osvěžit se koupelí tak jak to mnozí běžci během závodu i udělali. Přímo od moře se zdvihají hory do stovek metrů výšky s cestami natolik trailovými že si často říkáte,  „No to již není cesta ale vysypané kameny ostrého vápence všech velikostí“. Jen spadne pár kapek deště promění se jejich zaprášený povrch v kluzký gel na kterém klouže bota jak po banánové slupce. Něco skvělého pokud toužíte po opravdu náročné cestě. Počasí je zde k běžců ale vlídné.  Přestože se závod koná v druhé polovině října,  průměrné teploty vody i vzduchu se pohybují okolo 18 stupňů a deště mnoho nespadle. Chorvati říkají že „pada kiše“ Tento průměr se potvrdil i letos, kdy v první noci závodu neklesla teplota pod 14 stupňů, pršelo jen maličko a druhý den sluníčko hřálo jak u nás v červenci. Také okolní příroda dýchá na nás příjemnou exotikou.
    Podél cesty zrajíci olivy,  granátová jablka ani nikdo netrhá a slouží jen potravou pro ptáky, mandarinky, citrony, jablka, stačí jen natáhnout ruku a utrhnout si. Pokud vám to není blbý přes plot. Nemusíte ale trhat protože přestože se jednalo letos o první ročník,  místní lidé byli od pořadatelů dobře o závodu informováni. Na mnoha místech stali u cesty děti i dospělí s vodou, nabízeli oloupané mandarinky a a dokonce se nám dostalo i filků a nabídky červeného vína k napiti. To jsme slušně odmítli, prostě pivo je pivo. Lidé jsou milí a pohostinnost,  český se domluvíte dobře, ale to již jistě každý zná z dovolené u moře. Co zde nechybí je i dech historie a památek. Antický amfiteátr,  staré hrady, mosty, na trase typické bílé domky s pavlačemi a úzké uličky. V noci pak se pod námi rozsvítily tisíce světel města Splitu a blízkých ostrovů. Nad hlavou nechyběly hvězdy až jsem si říkal jak to organizačně skvělé vyšlo. Ona také organizace zaslouží samou chválu. Značení cesty dobře viditelné ve dne i v noci. Červenobílé fáborky opatřené odrazkami se jen trochu schovávaly ve větru.
    Na každém přechodu přes silnici s dopravním provozem stál pořadatel a zastavoval provoz i v době kdy startovní pole začalo být natažené do několika hodin. Přímo turistických cest v Dalmácii prý není mnoho.  Často trasa vedla po jediné blízké turistické červené značce. Přes dlouhé kilometry kudy trasa vede jsem ale často musel ocenit že jindy zjevně nepřístupnými místy prošel někdo s křovinořezy nebo sekačkou a rozšířil cestu do průchozí podoby.  Ono ostatně prodírat se keři a trny Chorvatska je přeci jen náročnější než překonat malinové šlahouny u nás. Zásobení občerstvovacích stanic mi vyhovovalo. Ovoce,  sladké i slané pečivo, nechybí sýr,  salám,  slanina, teplá polévka,  těstoviny na půlce trasy. Délku trati si na DUT můžete zvolit ve čtyřech kategoriích. 20km, 60km, 110km a 100mil.

    Jak tedy závod probíhal pro mě? Omiš je historicky městem s památkou na piráty, tedy také start zde obstaral ve 13 hodin pirát výstřelem z bambitky který zazněl jak rána z kanónu a to už se na nejdelší distanci vydalo zhruba 65 běžců včetně 8 běžkyň. Kousek přes město ale jsou zde všude okolo skály tedy vzápětí stoupáme do kopce. Jak už jsem uvedl cesty jsou zde různé, převažují kozí stezky plné kamenů, méně je těch rovnějších ušlapaných a ještě méně asfaltu. Vyběhneme na vrchol kopce a konec křížové cesty a vzápětí prudce klesáme přes kameny dolů. Opatrně si hledám místo kam na hrbolaté cestě dávat nohy když mě dvojnásobným tempem předběhne drobná Italka v modrém, evidentně je tato cesta její živel. Běžíme dolů, rovně, kochám se neustále pohledy na moře pode mnou. První občerstvovačka, další křížová cesta a pak vrchol kde trochu prší s ještě víc to klouže. Už je vidět v dálce Split ale než se přes něj propracuji je tma a antické vykopávky a ruiny amfiteátru jsou vidězt jen ve světle čelovky. Stoupáme vzhůru nekonečným svahem, že ani netuším kam až to půjde.
    Potom se cesta narovná a začne klesat aby vzápětí opět stoupala. Vše doprováží fantastický pohled na světla pod námi. Je vidět nejen Split ale i světla ostrovů za ním. Na 68km trasy leží nejvyžší vrchol Sitno, máme zde vystoupat do 670m. Špatně po tmě vidím na mapu a tak jej nechtěně překřtím na Sting. Však tak pila profilu zde tvoří pěknou špičku. Až sem se držím za Janou, ve stoupání ale začíná pro mě trochu krize před půlnocí a možná také z hladu. Ztrácím tempo a i morál na rychlejší postup. Časovou bránu v Gata na 83km sice zdolávám s více než 7 hodinouvou rezervou na linit. Sedí zde ale Honza kterého trápí koleno a tak se domlouváme skončit a dojit zbylých 5km do cíle zkratkou. Užil jsem si vše i tak dost a milovníkům drsných terénů závod v budoucích letech velice doporučuji.

  • SVB 2016

    POZVÁNKA

    NA

    SETŘÁSÁNÍ VELIKONOČNÍHO BERÁNKA XVIII. 

    (je to sobota 12. listopadu 2016 )
    Ahoj, Tak jako každý rok si Vás dovoluji pozvat na vyjížďku na kole z Prahy na Říp a zpět. Vidím úsměvy ale je to tak. Také na podzim můžeme vzpomenout na velikonoce. Okolnosti s nalezením vhodného termínu vyústily v tento netradiční podzimní datum Doufám že využijete této mimořádné přílžitosti osedlat svá kola místo na  jaře, teď na podzim, dříve než je uložíte k zimnímu spánku.
     jedno starší foto

    Hlavní cíl:

    Letos se vydáme již po osmnácté oblíbenou trasou podél Vltavy a po vedlejších silnicích až k vrcholu Řípu (459 m.n.m.).


    Vedlejší cíl:

    zdolání vrcholku „kolmo“ bez sesednutí a pěšího výstupu 

    Termín:

     Sobota 12. listopadu 


    Sraz:

     7:45 metro Holešovice, výstup směr vlakové nádraží, poblíž tramvajové zastávky do Kobylis, 


    Odjezd:

     v 8:00 hod., opozdilci nás doženou na trase nebo v 9:00 u zastávky autobusu Klacánky

    Trasa:

    Po pravém břehu Vltavy do Kralup a dále po levém břehu Vltavy směr Nelahozeves, Nová Ves, Jeviněves, Černouček, Ctiněves, Říp a zpět po cyklotrase č.2, Zálezlice, Netřeba, Panenské Břežany a Bášť. Zkrácení trasy je možné pokud zvolíte pro cestu zpět přepravu vlakem.


    Možnosti nákupu občerstvení po cestě:

    Holešovice – stánek s občerstvením pro ty kdo zapoměli snídani, Kralupy – supermarket, Černouček – zakouřená hospoda se zahrádkou jakou svět neviděl, Říp – tradiční hospoda na vrcholu s obsluhou od okénka, Zálezlice – hospoda na jedno pivo a vzpomínku na povodeň 2002, Sedlec – hospoda na statku s večeří a rozloučením po úspěšné akci.

    Náročnost:

    trasa převážně rovinatá, délka cca 100km při zpáteční cestě na kole až na metro Ládví, možnost přímé vlakové dopravy zpět do Prahy z Veltrus. Doporučené je horské kolo nebo treking. V úseku do Klecánek je již letos krásná asfaltová cyklostezka, takže nouzově lze projet i na kole silničním. Trochu obtíží může nastat pouze na úseku z Řeže, ale právě ten považuji za nejkrásnější.

    Vaše dotazy a přihlášení k účasti zapište zde nebo nás kontaktujte osobně
    na vaši účast se těší organizátoři:
    Pavel a Honza

  • Jubileum s Krakonošem

    Start náměstí ve Vrchlabí


    před startem
    stoupání na Žalý
    pod hranicí lesa pod Žalý
    dřevěná cesta v Polsku přes slaťe
    Krakonošova stovka letos slavila krásný 50 ročník.  To jsem si se svoji oblibou v kulatých číslech okolo běžeckých akci přece nemohl nechat ujít a proto byla Krakonoška v moji osobní termínovce již víc jak rok dopředu jistá. Těšila mě i informace o návratu na původní trasu přes Sněžku. Vždyť jaky by to byl nejstarší pochod v Čechách při kterém z trasy zmizí skvost v podobě nejvyžší české hory. Jaky ale byl pro mě? Jako vždy, plánem bylo užít si vše co nejvíc. Když to půjde zrychlit a víc běžet a když ne tak v klidu dojit. Vždyť to je jak slyším několikrát cestou od pořadatelů na kontrolách je hlavni. Užít si Krkonoše v pohodě. Do Vrchlabí jedeme jak za Starých dob TERCu s předsedou Martinem. Už to vypadá ze opět poběžím v civilních džínových kraťasech, ze Šluknovska už mám přeci jisté zkušenosti, vše ale zachrání 10 minutová zastávka v Dekatlonu. Hned od parkoviště ve Vrchlabí potkáváme samé známé tváře. Aby se odlehčilo horám je letos start rozložen. Oficialne sice od 21hod, ale kdo chce dřiv může vystartovati v čase hodinu dříve. Nečekám a jdu tedy z náměstí chvíli po osmé hodině společně s Petrem, který, je trochu nervozí ze své první stovky. Máme hodně společného. Stejné boty, stejné čelovky, stejný klub SK Babice.  

    Z namésti vybíháme klusem, ale záhy přecházíme v rychlou chůzi která nám vydrží až na první vrchol a kontrolu na Žalý. Cesta se odtud vlní téměř po vrstevnici a dá se běžet téměř stále až ke kontrole na Mísečkách. Tady už je třeba vytáhnout čelovky, jsme na 17km. Trochu se motáme mezi staveništi hotelů. Na Dvoračkach začíná mlha. Běžíme s Petrem dlouho po asfaltu z prudkého kopce až k rozcestníku kde zjišťujeme své první zakufrováni. Směrovka potvrzuje že na Ručičky se sice dostaneme, ale trochu jinou cestou. Následuje dlouhý seběh do Harrachova. Znovu trochu špatně odbočíme a na občerstveni se tak dostáváme zadním vchodem. Jsme ale na 30km a zatím vše v pořádku. Tradiční chleba se sádlem a cibulí je rozložen k občerstvení po několika stolech . Sním hned 3 krajíce, další jídlo bude až za dlouho. Oblékám taky na cestu mikinu, plánují spíš volněší postup při kterém se doufám nezapotím.  Mumlava hučí a my jdeme  rychlým krokem vzhůru po asfaltové cestě. Krakonošova snídaně, Vosecka bouda, tady uz to pěkně fouká. Je čas vzít si svoji soft bundu, jestli mi jí tedy nevezme vítr a neodnese někam do Polska. Vitr tu fouká docela silný, ale naštěstí do zad a tak chvilku běh, chvilku chůze střidáme to tak až na Luční. Je něco po třetí hodině v noci, na obzoru červené mraky ale na svítání si musíme ještě počkat. Na Luční klasická polévka, rohlíky, čaj. Vysypat kamení z bot a valit dál na polskou stranu. 
     Přes mokřiny a slatě už je naštěstí vidět i bez čelovky. Skáču po vrcholcích kamenů a doufám že neuklouznu na kořenech. To raději skočit do vody. V protisměru taky záhy potkáváme běžce belhajícího se o holi se staženým kotníkem. Nepříjemná představa vracet se teď na Luční a čekat na přepravu. Lávky přez mokré úseky mě svádí fotografovat a tak mi utíká Petr. Potkáváme se až na Domku myslivnym, ale to již odchází a já zasedám k sušenkám a kávě. Není kam spěchat, je přeci čas snídaně před šestou a i obsluha kontroly žertuje že netřeba spiečič se. U jezera hnízdí orel a trasa je tedy odkloněná, navigují tady všechny při odchodu. Stoupám po kameny dlážděné cestě. Už je vidět Sněžka, jen vrcholek zakrývá mrak. Nahoru to jde dobře, sušenky mi dodaly energii. Oproti mé cestě před dvěma roky je na vrcholku prázdno. Jen tři další stovkaři, žádní turisté, nevím jakého návalu závodníku se tu správa parku bojí. Procvakávám kartu orienťáckými kleštičkami, pouštím do uší motivaci a běžím, skáču přes kameny, po schodech, doufám že nezakopnu. Jde to dobře prakticky až na Pomezní boudy. Lahváč Krakonoše, chleba se sádlem, to je energie na další cestu. Doháním Katku, prý moc nespěchá ale jisti jí potkávám tady je docela rychlá. Až do Pece tedy nespěcháme společně, pak trochu kufrujeme a když se začíná sbíhat k Vrchlabí Katka mizí a já už jen tak volně docházím přes pastviny do cíle. Ještě v závěru běh, to abych to stihl pod 17 hodin ale v cíli zjišťuji že časoměrná brána nebyla ve Vrchlabí na náměstí ale až o téměř tři km dál a mám tedy dobrou čtvrthodinu oproti očekávání lepší čas. V cíli již všichni známí odpočívají a tak se připojuji, debatujeme o zážitcích a já kupuji piva po dvou kusech, přeci nebudu čekat stále ve frontě. Krásná padesátko to byla, jen co je pravda. Jestli se dožiji stovky, přijdu určitě zase, a nebo i dřív, K100 je skvělý tradiční pochod.



    výstup na Sněžku

    výstup na Sněžku

    Poštovna

    kontrola na Sněžce

    výhled ze Sněžky

    sestup ze Šněžky

    Sněžka od Malé Úpy

  • 1. SUM 2015

    První Strom podruhé a jistě ne naposledy.
    Jen co se otevřela registrace na letošní SUM 2015, nebo taky STROM, neboli strom ultra maraton, ani jsem nekoukal kdy to je a už jsem se hlásil abych byl první. Zkušenost mi prostě radí, že když něco organizuje Dušan tak to rozhodně stojí za pozornost. Krásné cesty okolo Vlastibořic znám již od prvního půlmaratonu okolo Vlasti. Sice víceméně spíš silničního běhu ale se skvělou atmosferou a setkáváním běžeckých přátel známých často hlavně prostřednictvím internetu. Stromový ultramaraton zašel ještě dál, či spíš blíž do přírody. Už od nultého ročníku před rokem, kdy jsme spíš testovali možnosti. Letošní vylepšená trasa slibovala ještě víc terénu, ještě víc přírody a ještě víc bezva běhání.

    Brzy ráno v sobotu 17. října tedy sedám do auta a vyjíždím směr Podještědí. Cestou ještě nakládám a seznamuji se s Michalem, pro mě do této doby neznámé podoby protože na dailymile je pod profilovkou něžného akvarelu dívky. Vlastibořice nás vítají podzimní mlhou a v sále místního kulturního stánku již usmívající se Dušan podává ruku na pozdrav se startovním číslem. Jsem nadšený jedničkou na startovním čísle. Můžu si připaat jak hvězda která zavítala na velký zavod ale ambice na výhru nemám. To spíš si v klidu užít proběhnutí na 50km cestě. Vybíháme sice ve skromném hloučku necelé třicítky účastníků, ale na první ročník ultramaratonu slušná účast.  Hned za na prvním km nás po hlavách hladí první stromy, staré vrby. Zatímco se vpředu rychle vzdaluje několik rychlíků usilujících o pozice na bedně ještě před Sychrovským zámkem se vytváří naše menší skupinka pohodářů. Stromy zámeckého parku sice tentokrát míjíme za zdí, zato na 5km si užíváme barev listí aleje Rohanka. Přeběhneme nad rychlostní silnicí a už jsou tu Paceřice s pěti lípami a kousek dál dvojicí lip velkolistých. Těm co to ještě neznají hlásím dopředu aby nezapoměli zpomalit protože nás čeká první větší stoupání. Na 13km k mojí lítosti pouze podbíháme pod Sychrovským viaduktem. Neužijeme si tedy sice výhled z jeho koruny, ale zato můžeme obdivovat osm oblouků této technické památky z počátku druhé poloviny 19. století. Nebudu zde popisovat podrobně celou cestu. Bylo by to na dlouho. Zajímavostí a krásných stromů je na STROMU opravdu mnoho. Mohutná lípa v Trávníčáku, lípy na návsi v Hradčanech, tři lípy u sloupu sv. Jana Nepomuckého. Nedokážu už ani všechny vyjmenovat. V závěru 50km trati opět trochu závodím. Cíl je v hosponě na náměstí a místo čipů slouží zvonění na zvoneček. Není ale třeba se obávat, že by Dušan zaspal a musel se zvoněním v cíli probudit. Pozorně vítá všechny v cíli. Ultra strom je za námi. Myslím že tato podzimní ultra akce se stane krásným doplněním půlmaratonu a pro svojí zajímavou trasu přiláká mnoho a mnoho běžců toužících po pěkné přírodě a závodě v rodinné dobré organizaci. Budiš provoláno 3x zdar Dušanovi a Sokolu Vlastibořice za tento skvělý nápad.